Konkurenceschopnost českého sektoru finančních služeb v EU
Bakalářská práce
Studijní program: B6208 – Ekonomika a management
Studijní obor: 6208R175 – Ekonomika a management služeb - Finanční a pojišťovací služby
Autor práce: Filip Matuš
Vedoucí práce: Ing. Aleš Kocourek, Ph.D.
Liberec 2018
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Anotace
Tato bakalářská práce se zabývá konkurenceschopností českého sektoru finančních služeb, jejím výpočtem a porovnáním s Evropskou unií. V první části práce je charakterizována konkurenceschopnost z mikroekonomického a makroekonomického hlediska, popsány konkurenční výhody a vybrané základní konkurenční strategie. V závěru první části jsou vysvětleny základní přístupy k měření konkurenceschopnosti. Druhá část práce se věnuje sektoru finančních služeb. Nejprve popisuje finanční systém, dále finanční služby jako takové, a nakonec jsou představeny subjekty působící ve finančním sektoru. Poslední, tedy třetí, část se snaží objasnit otázku, jak konkurenceschopný je český sektor finančních služeb v rámci Evropské unie. Pomocí vybraných metod je vypočtena míra konkurenceschopnosti českých finančních služeb a výsledek odůvodněn. V závěru práce je nastíněn možný budoucí vývoj tohoto sektoru.
Klíčová slova
Česká republika, Evropská unie, finanční a pojišťovací sektor, konkurenceschopnost
Annotation
Competitiveness of the Czech Sector of Financial Services within the EU
This bachelor thesis is breaking down the competitiveness of the Czech financial services sector, its calculation and comparison with the European Union. In the first section of the thesis the competitiveness is considered from the micro economical and macro economical point of view, explaining the competitive advantages and selected basic strategies of competing. In conclusion of the first section, the basic approaches on how to measure the competitiveness are explained. The second part of this thesis is dedicated to the sector of financial services, where at first the financial system is defined and further in the second section the financial services are broken down into detail. Last part of the second section introduces subjects important to the financial sector. The third and last section of the thesis is considering the ability of the Czech financial sector to compete within the framework of the European Union. Using selected methods, the competitiveness extent of the Czech financial services is calculated and the result is adequately justified. In the conclusion of the coursework the possible future development of this sector is insinuated and studied.
Key Words
Competitiveness, Czech republic, European Union, Financial and insurance sector
Obsah
Seznam zkratek ... 8
Seznam tabulek ... 9
Seznam obrázků ... 10
Úvod ... 11
1. Konkurenceschopnost a její měření... 13
1.1 Konkurenceschopnost ...13
1.2 Konkurenční výhody a konkurenční strategie ...18
1.3 Metodologie měření konkurenceschopnosti ...21
2. Vymezení a charakteristika sektoru finančních služeb ... 28
2.1 Finanční systém ...28
2.2 Finanční služby ...30
2.3 Subjekty působící ve finančním sektoru ...33
2.4 Instituce sektoru bankovnictví ...35
2.5 Nebankovní instituce sektoru investičních služeb ...40
2.6 Instituce sektoru pojišťovnictví ...45
2.7 Další licencované subjekty finančního systému ...48
3. Konkurenceschopnost českého sektoru finančních služeb v rámci EU ... 51
3.1 Hodnocení konkurenceschopnosti českého sektoru finančních služeb ...51
Závěr ... 62
Seznam použité literatury ... 65
Seznam zkratek
BI Balassův index – Index odhalené komparativní výhody ČNB Česká národní banka
EU Evropská Unie
EU15 Zakládající členové EU + Rakousko, Švédsko, Finsko
GCI Index globální konkurenceschopnosti (Global Competitiveness Index)
GDP PPP Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly (Gross Domestic Product at Purchasing Power Parity)
GDP Hrubý domácí produkt (Gross Domestic Product)
NACE Evropská statistická klasifikace ekonomických činností (Nomenclature génerale des Activitiés économiques dans les Communautés Européennes)
NI Normalizovaný index odhalené komparativní výhody
NOW Účty s převoditelnými platebními pokyny (Negotiable order of withdrawal account)
PSE Burza cenných papírů Praha (Prague Stock Exchange)
REER Reálný efektivní měnový kurz (Real Effective Exchange Rate) TUL Technická univerzita v Liberci
ULC Jednotkové pracovní náklady (Unit Labour Costs) V4 Visegrádská čtyřka
VIG Vienna Insurance Group
WEF Světové ekonomické fórum (World Economic Forum)
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Data pro výpočet BI (v milionech USD) ... 52 Tabulka č. 2: Data pro výpočet NI (v milionech USD) ... 53 Tabulka č. 3: Import a export finančních a pojišťovacích služeb mezi ČR a Německem za rok 2010 (v milionech USD) ... 58 Tabulka č. 4: Import a export finančních a pojišťovacích služeb mezi ČR a Německem za rok 2013 (v milionech USD) ... 58 Tabulka č. 5: Import a export finančních a pojišťovacích služeb mezi ČR a Německem za rok 2016 (v milionech USD) ... 59
Seznam obrázků
Obrázek č. 1: Hodnotový řetězec ... 19 Obrázek č. 2: Ansoffova matice ... 21 Obrázek č. 3: Porovnání konkurenceschopnosti ČR a EU15 2017-2018 ... 56
Úvod
Mezinárodní konkurence je dnes jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů, týkajících se národního hospodářství. Jedním z důvodů tohoto zvýšeného zájmu je neustálý tlak, který je vyvíjen na jednotlivé ekonomiky, s jedním jasným cílem uspět na mezinárodním trhu.
Odborník na konkurenceschopnost Stéphane Garelli popsal konkurenceschopnost jako dostih. „Dostih, ve kterém nejde o to běžet dnes rychleji, než jste běželi včera. Jde o to běžet rychleji než ostatní koně“. (Garelli, 2009) Touto metaforou se mu podařilo naprosto přesně vystihnout problematiku konkurenceschopnosti, neboť konkurenceschopnost neznamená být v něčem dobrý, ale být dobrý v porovnání s ostatními.
Konkurenceschopnost je součástí našich životů od narození až do smrti. Už od narození se snažíme být v něčem lepší než ostatní, dosahovat lepších výsledků ve vzdělání, v zaměstnání, v osobním životě. Narážíme na ni napříč všemi odvětvími, stejně je tomu ve sférách podnikových, ale také mezinárodních. Podniky se snaží dosahovat vyšších zisků než jejich konkurence, tak jako se státy snaží dosahovat například větších objemů exportů.
Pokud chce Česká republika na globalizací otevřeném mezinárodním trhu uspět, nestačí pouze těžit z výhodné geografické polohy a jednotného evropského trhu, ale musí se snažit naplno využít potenciál pracovní síly, kapitálu a produktivity, jakožto faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost.
Cílem této práce je zjistit, jak moc je český sektor finančních služeb v porovnání s ostatními evropskými zeměmi konkurenceschopný. Práce se snaží objasnit, zda nízká konkurenceschopnost České republiky v tomto odvětví vychází ze skutečnosti, že na českém trhu finančních služeb výrazně převládají zahraniční společnosti a export finančních služeb České republiky je výrazně nižší než jejich import. Mezinárodní konkurenceschopnost lze měřit řadou různých metod, například pomocí indikátorů, které pracují s objemem exportů.
Těm se říká ukazatele exportní výkonnosti a budou použity v této práci.
První kapitola této práce je věnována vymezení pojmu konkurenceschopnost. Už samotná definice tohoto pojmu je velmi složitý úkol, neboť stav konkurenceschopnosti může být každým vnímán z jiného úhlu. Cílem první kapitoly je seznámit čtenáře s pojmy, které se
pojí s konkurenceschopností, představit základní konkurenční modely a popsat metody, které lze využít při snaze „porazit“ konkurenci.
Aby bylo možné jednotlivé společnosti, či státy porovnat napříč územími i obory, je potřeba vyjádřit míru konkurenceschopnosti. Existuje řada metod, které se měřením konkurenceschopností zabývají, neexistuje však univerzální metoda, podle které by bylo možné vyčíslit konkurenceschopnost jakéhokoliv subjektu. V první kapitole jsou také popsány základní metodiky použitelné pro vyjádření mezinárodní konkurenceschopnosti.
Druhá kapitola je věnována sektoru finančních služeb. Finanční sektor je nedílnou součástí každé tržní ekonomiky. Všechny typy činností, se kterými se pojí finanční transakce, ať už se jedná o platby za zboží a služby, půjčování finančních prostředků atp., se uskutečňují pomocí nejrůznějších finančních institucí na finančních trzích. Tato část práce by měla seznámit čtenáře se sektorem finančních služeb, jednotlivými institucemi, které na něm působí, a nastínit situaci finančního trhu v ČR.
Ve třetí kapitole se práce zabývá stanovením míry konkurenceschopnosti českého sektoru finančních služeb. V poslední části práce se tak propojují kapitoly 1 a 2 a pomocí exportních ukazatelů je vypočtena míra konkurenceschopnosti finančních služeb na území České republiky. V závěru kapitoly jsou analyzovány příčiny, vedoucí ke konkurenceschopnosti České republiky, tedy schopnosti proniknout se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy, a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody.
1. Konkurenceschopnost a její měření
Nezbytnou součástí, při snaze obstát v hospodářské soutěži s cílem předčít nebo se alespoň vyrovnat konkurentům, je znalost vnitřního i vnějšího konkurenčního prostředí (De Grauwe, 2010). Předpoklady pro vznik tržní konkurence jsou volný vstup a výstup z daného odvětví, dále obchod s podobnými nebo stejnými produkty či službami a v neposlední řadě existence více nabízejících nebo poptávajících bez schopnosti ovládnout celý trh.
Konkurenční boj se odehrává ve více rovinách. Nejedná se pouze o cenovou politiku, ale také o kvalitu produktu, porozumění potřebám a přáním spotřebitele a také trend existence doprovodných služeb, které jsou k produktu nabízeny.
V následující kapitole se bude práce blíže zabývat vymezením základních pojmů týkajících se konkurenceschopnosti nezbytných pro pochopení této problematiky a způsobům jejího měření.
1.1 Konkurenceschopnost
Prvním krůčkem vedoucím k porozumění pojmu konkurenceschopnosti, je správné vymezení tohoto pojmu. Už autoři Cellini a Soci ve svém díle Pop competitiveness narážejí na skutečnost, že pojem konkurenceschopnost lze jen těžko sémanticky vyložit, neexistuje totiž obecně uznávaný lingvistický výklad tohoto pojmu (Cellini, 2002). V nejznámějších slovnících angličtiny jsou definovány pouze přídavné jméno competitive, substantivum competition a sloveso to compete. Pojem, který hledáme, tedy překlad slova konkurenceschopnost, anglicky competitiveness, lze nalézt pouze jako slovo odvozené.
Původ slova lze hledat v latinském jazyce, slovo cum-petere je složenina předložky cum a slovesa petere, které má význam jisté akce, toto sloveso se však používá spíše ve významu určité spolupráce. Už tento nejasný lingvistický výklad naznačuje, že správně definovat konkurenceschopnost je nesnadný úkol, také proto vnikl značný nesoulad mezi jednotlivými definicemi. (Žák, 2002)
Jak je již zmíněno, pojem konkurenceschopnost lze definovat mnoha způsoby. Jedním z nich je definice podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která říká, že konkurenceschopnost je: „Schopnost korporací, odvětví a regionu, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití, a to za podmínek, kdy jejich prostřednictvím vyprodukované zboží a služby obstály v testu mezinárodní konkurence na trzích, kde panují podmínky volného obchodu a rovných tržních podmínek.“ (OECD, 2014)
Jiná definice zase říká, že mezinárodní konkurenceschopnost je chápána jako schopnost země proniknout se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody. (Žák, 2002)
Pro co nejjednodušší vymezení tohoto pojmu je třeba určit, o jakou konkurenceschopnost se jedná. Jako základní pojetí je zpravidla vnímána konkurenceschopnost na mikroekonomické úrovni, tedy například konkurenceschopnost podniku.
1.1.1 Konkurence na mikroekonomické úrovni
Mikroekonomická teorie hovoří o dvou základních modelech trhu. Prvním z těchto modelů je takzvaná Dokonalá konkurence. Jedná se o čistě teoretický model, pro jehož existenci je zapotřebí naplnění několika předpokladů.
Prvním z nich je existence velkého, někteří autoři uvádí až nekonečně velkého množství.
Nabízejících a poptávajících subjektů, přičemž žádný z nich nemá možnost jakkoliv ovlivnit cenu ani velikost výstupu, nabízející se tedy nazývá cenový příjemce, anglicky price taker.
(Hořejší, 2018)
Dalším předpokladem je homogenita nabízeného produktu. Aby se jednalo o dokonalou konkurenci, nesměly by existovat žádné bariéry pro vstup do odvětví ani pro výstup z něj.
Dále by nesměly existovat žádné faktory, které by zvýhodňovali některý z nabízejících subjektů před ostatními. Hovoříme tedy například o ochranných známkách nebo patentech, ale také například o znalostech potřebných pro výrobu daného výrobku popřípadě nabízení dané služby. Všichni nabízející i poptávající mají tedy dokonalý přístup k informacím. Týká se to také dokonalé informovanosti o cenách a množstvích, které se na trhu směňují.
V dokonalé konkurenci (Hořejší, 2018) jsou nabízející subjekty vzájemně zaměnitelné, neboť všichni nabízejí stejný produkt se stejnými podmínkami, poptávajícímu je tedy jedno, od koho si produkt zakoupí. Z toho vyplývá skutečnost, že objem nabídky je určen objemem poptávky. Tyto faktory jsou však zejména ve vzájemné kombinaci nemožné dodržet, proto zůstává model dokonalé konkurence pouze v mikroekonomické teorii a v realitě na něj v pravém slova smyslu nelze narazit. Je to však velmi důležitý model zejména při snaze o pochopení fungování trhu a dalších mikroekonomických teorií.
Protipólem mikroekonomického modelu dokonalé konkurence, je model konkurence nedokonalé. Nedokonalá konkurence je stav, který na trhu nastává v případě, že není naplněna alespoň jedna z výše uvedených podmínek pro existenci konkurence dokonalé.
Jedná se o situace, kdy některý z nabízejících nebo poptávajících nemá přístup ke všem informacím, neboli není dokonale informován, dalšími možnostmi je narušení homogenity nabízeného produktu nebo například omezený počet nabízejících subjektů.
Pro firmu operující na nedokonale konkurenčním trhu je tedy charakteristické, že má možnost ovlivnit cenu, není to tedy tak jako v případě dokonalé konkurence cenový příjemce, ale cenový tvůrce. Model nedokonalé konkurence lze na straně nabídky dělit na několik typů. Těmito typy jsou monopol, oligopol a monopolistická konkurence.
(Hořejší, 2018)
Monopol je forma nedokonalé konkurence, kdy na straně nabídky existuje pouze jedna firma. Jedním z prvních kdo tento model charakterizoval a definoval, byl roku 1933 britský ekonom Eduard Hastings Chamberlin ve svém díle The Theory of Monopolistic Competition.
Existuje několik typů monopolu. Monopol vlastnící jedinečný výrobní faktor, administrativní monopol, neboli monopol, který vzniká získáním jedinečného povolení pro provoz dané činnosti, zpravidla povolení od státu Dále monopol přirozený, ten vzniká zejména z důvodu přirozených bariér vstupu na trh, obvykle na základě vysokých počátečních investic. Posledním významným typem je monopol dočasný, který vzniká na základě určité inovace. Tento typ bývá obecně prospěšný. (Jurečka, 2013)
Neefektivnost monopolu souvisí s faktem, že monopolní společnost zpravidla ve svém optimu vyrábí menší množství zboží, které nabízí za vyšší cenu, než by byl efektivní stav.
Z tohoto důvodu jsou ve většině zemí světa monopoly regulovány ze strany státu, neboť hrozí riziko zneužití monopolního postavení. Státy se tak v zájmu ochrany spotřebitele brání například zvýšením daňové zátěže, cenovou regulací, antitrustovými zákony, ekonomickou regulací a v extrémních případech například znárodněním monopolu. (Hořejší, 2018)
Dalším typem je oligopol, tržní model, ve kterém na trhu operuje na straně nabídky pouze několik málo subjektů. Chování nabízejících subjektů je značně ovlivněno vzájemnou závislostí. Teorie hovoří o několika typech oligopolu, ty základní jsou homogenní oligopol a diferenciovaný oligopol, které se liší podle homogenity nabízeného produktu, dále smluvní oligopol, oligopol s dominantní firmou nebo například duopol, což je případ kdy na trhu operují pouze dvě firmy, popřípadě pouze dvě dominantní firmy s existencí takzvaného konkurenčního lemu. V neposlední řadě také takzvaný kartel. Jedná se o určitou formu dohody mezi nabízejícími subjekty, s cílem omezení nebo vyloučení konkurence a maximalizace zisku. Na území České republiky jsou tyto dohody nelegální a snaží se jím zabraňovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. (Jurečka, 2013)
Posledním typem je monopolistická konkurence. Jedná se o tržní formu kombinující prvky dokonalé konkurence s konkurencí nedokonalou. Charakteristický je větší počet nabízejících subjektů, které nabízejí produkt, který si je vzájemným substitutem s diferencovanou produkcí. (Hořejší, 2018)
Nedokonalou konkurenci lze také popsat ze strany poptávajícího. Takovým případem je takzvaný monopson, tedy existence pouze jednoho poptávajícího subjektu a zpravidla více subjektů nabízejících.
1.1.2 Makroekonomická konkurenceschopnost
Mnohem kontroverznějším tématem je pojetí konkurenceschopnosti na makroekonomické úrovni (Kubišta, 2009), tedy na úrovni státu, popřípadě nadnárodních uskupení. Jedná se o poměrně nový pojem, který přichází až s proměnami světové ekonomiky, ke kterým významně přispěla globalizace, která vedla ke zviditelnění konkurenceschopnosti jednotlivých zemí, ale také makroregionů. I přes to, že se touto formou
konkurenceschopnosti zabývá velké množství odborníků, její definice není nijak unifikována.
Obtížnost definování makroekonomické konkurenceschopnosti tkví ve faktu, že je velmi nesnadné určit faktory, které by stanovily, zda je daný stát dostatečně konkurenceschopný.
Definovat konkurenceschopnost je velmi obtížné už na mikroekonomické úrovni, tam však lze použít takzvané kritérium přežití, které slouží jako základní odlišující znak společností, které jsou konkurenceschopné a těch, které nejsou a musejí daný trh opustit.
V makroekonomickém pojetí toto kritérium použít nelze, neboť i za situace kdy bude některý stát nekonkurenceschopný, nemůže trh tak snadno opustit. (Klvačová, 2008)
Teorie hovoří o několika směrech národní konkurenceschopnosti. Prvním z nich je takzvaná vnější konkurenceschopnost (Kubišta, 2009). Jedná se o „vnější pojetí“, neboli hodnocení výkonnosti sledované země pouze v oblasti objemu exportů. V tomto směru lze tedy říci, že zvýšení či snížení konkurenceschopnosti sledované země závisí pouze na zlepšení nebo zhoršení schopnosti prodávat na zahraničních trzích v důsledku vývoje cenově nákladových faktorů.
Do tohoto směru lze zařadit také jednu z definic od českého autora: „Mezinárodní konkurenceschopnost se chápe jako schopnost země proniknout se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody“ (Kubišta, 2009).
Tato definice však hovoří o komparativních výhodách, které spadají spíše do druhého pojetí makroekonomické konkurenceschopnosti, jelikož vnější konkurenceschopnost hodnotí jednotlivé ekonomiky pouze podle její schopnosti dosahovat dobrých ekonomických výsledků na zahraničních a domácích trzích.
Častým terčem kritiky tohoto pojetí proto bývá odlišnost významu zahraničního obchodu na agregátní poptávku. Velké ekonomiky bývají často spíše uzavřené, což znamená, že by podle definice vnější konkurenceschopnosti byly hodnoceny jako země nekonkurenceschopné.
Tyto faktory zohledňuje druhé pojetí mezinárodní konkurenceschopnosti. Tím je takzvaná agregátní konkurenceschopnost. Tento model tedy nehovoří o konkurenceschopné zemi,
jako o zemi s co nejvyšším objemem exportů, ale spíše o zemích, které se mohou pyšnit pozitivními trendy v oblasti hlavních ekonomických ukazatelů, jako jsou: růst GDP, zaměstnanost a v neposlední řadě životní úroveň. Agregátní konkurenceschopnost vyzdvihuje roli produktivity, která musí neustále růst pro dosahování příznivých výsledků v uvedených ukazatelích. (Kubišta, 2009)
Podle Michaela Eugene Portera je pro pochopení konkurenceschopnosti potřeba znát především její původ. Výše uvedené faktory, zejména pak zmíněná životní úroveň a její výše je závislá na produktivitě ekonomiky, kterou lze vyjádřit jako hodnotu výstupů a jako přeměnu vstupů na výstupy.
Cílem tedy podle Portera není pouze export, ale právě produktivita, bez ohledu na to, zda tuto produktivitu vykazují domácí či zahraniční společnosti, ani zda se jedná o produkci určenou pro domácí trh nebo produkci, která má putovat na trhy zahraniční. Důležitá je produktivita celé ekonomiky, neboť pouze ta umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu a dobrou výnosnost kapitálu. (Porter, 2003)
Podle Portera má tedy významný vliv při hodnocení konkurenceschopnosti země dlouhodobé zvyšování tempa růstu hrubého domácího produktu, z toho vyplývá jedna z definic agregátní konkurenceschopnosti, která říká, že: „Konkurenceschopnost je míra schopnosti, s jakou je v otevřených tržních podmínkách země schopna produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodní konkurence, a zároveň udržovat nebo zvyšovat reálný domácí důchod“ (OECD, 1992).
1.2 Konkurenční výhody a konkurenční strategie
Konkurenční výhodu (Zuzák, 2011) lze chápat jako vše, co dává společnosti dočasný náskok před konkurencí. Může jí představovat vše, co udělá firmu lepší, nebo jí zajistí lepší postavení na trhu. Konkurenční výhoda bývá zpravidla pouze dočasná a je velmi snadné o ní přijít, ať už chybou vlastní, úsilím konkurence, nebo změnou situace na trhu.
Takovou výhodou lze chápat produkt kvalitnější, než ten který nabízí konkurence, rychlejší uvedení produktu na trh, nižší cenu, ale také lepší doprovodné služby, účinnější využití marketingu, propagace a mnoho dalšího. K získání konkurenční výhody může podnik dovést
správná volba konkurenční strategie. Konkurenční strategii si lze představit jako kombinaci činností, které se snaží podniku zabezpečit lepší úspěšnost při dosahování stanovených cílů v marketingovém prostředí. (Zuzák, 2011)
Konkurenčním výhodám a strategiím se věnoval a stále věnuje, již zmíněný Michael Eugene Porter. Pro jejich lepší pochopení vytvořil tento americký ekonom takzvaný hodnotový řetězec (Obrázek č. 1), neboť tvrdí, že konkurenční výhodu nelze správně pochopit, pokud se na podnik díváme jako na celek.
Obrázek č. 1: Hodnotový řetězec (Porter, 1994, str. 59)
Hodnotový řetězec prezentuje jako základní zdroj konkurenční výhody (Porter, 1994). Tento model člení podnik podle jeho strategických činností, za účelem lepšího porozumění chování nákladů, a také hledání potenciálních zdrojů diferenciace.
Jedná se o nástroj sloužící k nalezení možností, jak vytvořit větší hodnotu pro zákazníka, rozdíly mezi hodnotovými řetězci jednotlivých společností jsou klíčovým zdrojem konkurenčních výhod. (Zuzák, 2011)
Porterův hodnotový řetězec se skládá z jednotlivých vzájemně závislých hodnototvorných činností a marže. Hodnototvornými činnostmi podnik vytváří výrobek, který má pro kupce určitou hodnotu. Marží je pak myšlen rozdíl mezi souhrnnými náklady na vykonávání potřebných hodnototvorných činností a celkovou hodnotou. Tyto hodnototvorné činnosti ve svém modelu dělí na primární a podpůrné. Za primární činnosti považují Řízení vstupních operací, Výrobní činnosti, Řízení výstupních operací, Marketing a odbyt a Služby, myšleno služby servisní. Za sekundární pak – Infrastruktura podniku, Řízení lidských zdrojů,
Výzkum a vývoj a Obstaravatelská činnost. Tímto modelem se Porter snaží vysvětlit, že konkurenční výhodu si podnik zajistí tím, že bude tyto jednotlivé činnosti vykonávat lépe než konkurenční podniky. Porter ve svých pracích nadefinoval dva základní typy konkurenční výhody, kterými jsou Nízké náklady a Diferenciace, přičemž základním aspektem by mělo být kritérium udržitelnosti těchto výhod. (Kaplan, 2010)
Na tyto konkurenční výhody dále dle Portera navazují Základní generické strategie, které vycházejí z tvrzení, že postavení firmy neurčuje množství silných a slabých stránek, ale využití ve vztahu ke konkurenci. Konkurenční výhoda je jádrem každé strategie (Porter, 1980). Porter definoval tři základní konkurenční strategie.
První z těchto strategií je takzvaná Strategie vedoucího postavení v nízkých nákladech.
Základem této strategie je vytvoření podmínek, které podniku umožní vyrábět levněji než konkurenti. Společnost využívající tuto strategii cílí na průměrného zákazníka a svou produkci příliš nediferencuje. Nevýhodou této strategie je však snadné napodobení konkurencí.
Druhou strategií je tzv. Diferenciační strategie. Při diferenciační strategii se podnik pokouší o co největší odlišení od konkurence, především tím, že nabídne spotřebiteli produkt, který je něčím lepší, dokonalejší. Může se jednat buď o nový výrobek, lepší výrobní technologii, odlišnou službu nebo například lepší servis.
Tato strategie je oproti předchozí strategii velmi nákladná, neboť vyžaduje investice do technického rozvoje, výzkumu a marketingu. Tato strategie může být úspěšná pouze v případě, že se společnosti podaří přesvědčit zákazníka o výjimečnosti produktu. (Kaplan, 2010)
Poslední Porterovou konkurenční strategií je Cílená strategie. Tato strategie zaměřuje svou pozornost na konkrétní segment trhu v daném odvětví a uplatňuje jednu ze dvou výše zmíněných generických strategií, tedy buď strategii nízkých nákladů, nebo diferenciaci.
Dalším velmi uznávaným pojetím konkurenčních strategií je Ansoffova matice čtyř strategií, která je znázorněna na Obrázku č. 2.
Obrázek č. 2: Ansoffova matice (Foret, 2017)
Někdy se nazývá také matice trh-výrobek (Srpová, 2011), neboť vymezuje základní možná řešení vztahu mezi trhem a výrobkem. Podle Igora Ansoffa lze volit mezi čtyřmi strategiemi vybíranými dle toho, s jakým výrobkem a na jaký trh plánuje společnost vstoupit.
Podle této matice se tedy objevují čtyři možné strategie, strategie rozvoje trhu, strategie pronikání na trh, strategie diverzifikace a strategie nového výrobku. (Srpová, 2011)
1.3 Metodologie měření konkurenceschopnosti
Z předešlé části práce je zřejmé, že definovat konkurenceschopnost je velmi nesnadný úkol, neboť nelze snadno určit, jaký podnik lze považovat za konkurenceschopný. Autoři publikací na téma konkurenceschopnost, ale i světové organizace, které se tímto tématem zabývají, se názorově značně rozchází ve snaze o vytvoření jednotné definice tohoto pojmu.
Vzhledem k tomu, že neexistují žádná univerzální kritéria, podle kterých lze prohlásit podnik, zemi či region a podobně, za konkurenceschopný, je také velmi komplikované konkurenceschopnost změřit.
1.3.1 Tradiční ukazatele konkurenceschopnosti
Tradičními ukazateli konkurenceschopnosti lze chápat takové ukazatele, které slouží k hodnocení konkurenceschopnosti v jejím užším pojetí. Patří sem ukazatele cenové konkurenceschopnosti a obchodní výkonnosti. (Slaný, 2006)
Jedním z tradičních ukazatelů cenové konkurenceschopnosti jsou jednotkové pracovní náklady (ULC). Jedná se o jeden z nejčastěji používaných ukazatelů, pomocí nějž lze hodnotit, zda se zvyšuje či snižuje konkurenční schopnost dané země. Pokud se snižují jednotkové pracovní náklady v dané ekonomice, její konkurenceschopnost se zvyšuje a naopak. Z tohoto popisu však vyplývá, že nejvíce konkurenceschopné jsou ty země, ve kterých jsou pracovní náklady nejnižší. Je tedy nutné zmínit, že konkurenceschopnost založená na nízkých jednotkových nákladech je typická pro méně vyspělé země a s růstem ekonomické vyspělosti tak dochází k jejímu snižování, v důsledku růstu zmíněných pracovních nákladů. Tato forma konkurenceschopnosti tedy není dlouhodobě udržitelná.
Velkým nedostatkem tohoto indexu je nedostupnost dat pro sektor služeb, jehož podíl na celkovém zahraničním obchodě se však stále zvyšuje. Z tohoto důvodu je tento index pro hodnocení konkurenceschopnosti odvětví finančních služeb zcela nepoužitelný. (Slaný, 2006)
Dalším tradičně používaným ukazatelem je reálný efektivní měnový kurz (REER).
Základem tohoto ukazatele je myšlenka, že cenovou konkurenceschopnost lze popsat jako cenu zahraniční zboží vyjádřenou v domácím obchodovatelném zboží.
Konkurenceschopnost tedy v rámci tohoto ukazatele roste v situaci, kdy klesá relativní cena obchodovatelného zboží. Lze však jen těžko vyvozovat závěry pouze ze změn reálného měnového kurzu, neboť zhoršení konkurenceschopnosti odpovídající reálnému zhodnocení domácí měny může být výsledkem mnoha různých faktorů. Bylo by tak chybné považovat zhodnocení domácí měny za faktor, zhoršující konkurenční schopnost daného státu.
Pro správné použití tohoto ukazatele je zapotřebí vhodně zvolit cenový index, který slouží k vyjádření domácích a zahraničních cen. Nabízí se tak index spotřebitelských cen, index velkoobchodních cen, deflátor GDP, jednotkové exportní a importní ceny a některé další indexy, každý z nich sebou však nese velkou řadu nevýhod. (Slaný, 2006)
Někteří autoři definují konkurenceschopnost jako schopnost dané ekonomiky proniknout se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a získávat komparativní výhody. Z této definice lze odvodit úzký vztah mezi zahraničním obchodem a národní konkurenceschopností. Tento vztah byl zkoumán již mnohými autory, mezi nimiž jedna skupina zastává názor, že obchodní výkonnost je veličina, která by měla být zkoumána samostatně, druhá skupina tvrdí, že se jedná o soubor mnoha faktorů, a lze podle nich měřit konkurenceschopnost. Pokud tedy chápeme konkurenceschopnost jako synonymum pro exportní výkonnost země, otevírá se nám nová skupina takzvaných ukazatelů obchodní výkonnosti. Mezi tyto indikátory lze řadit například podíl exportů na GDP, podíl národního exportu na celosvětovém exportu, vývoj salda obchodní bilance nebo také podíl exportu ku importu. V případě že se jedná o konkurenceschopnost konkrétního odvětví, můžeme také volit ukazatele týkající se exportní výkonnosti dané ekonomiky v daném sektoru.
Ekonomické podmínky jednotlivých ekonomik se značně liší, každá ekonomika se tak může specializovat na určitý druh zboží či služeb. Výměnou v rámci zahraničního obchodu tak mohou jednotlivé země realizovat zisky z odvětví, ve kterém jsou efektivnější. Takovou efektivnost určité ekonomiky lze označit jako komparativní výhodu. V současnosti se lze setkat s velkou řadou indikátorů, které měří komparativní výhody, tím nejčastějším způsobem je však Balassův index. (Štrach, 2009)
Balassův index – Odhalená komparativní výhoda
Balassův index (BI) je nejčastěji používaný index, sloužící pro měření komparativních výhod, a byl představen Balassou1 v roce 1965 (Balassa, 1965). Tento index, se soustřeďuje na relativní exportní výkon dané ekonomiky ve zkoumaném odvětví. BI porovnává podíl určité exportní komodity, popřípadě celého odvětví, s podílem této komodity či odvětví na celkovém globálním exportu.
1 Béla Balassa (*1928, †1991) – Maďarský ekonom, profesor a konzultant Světové banky. Balassa se proslavil zejména vysvětlením vztahu mezi paritou kupní síly a rozdíly mezi produkcí jednotlivých ekonomik
(Balassa-Samuelson effect) a představením Balassova indexu.
zdroj: nytimes.com
Balassův index (Balassa, 1991), se počítá pomocí následujícího vzorce (viz matematický vztah č. 1):
w wj i ij
ij
X X X X
BI (1)
Kde Xij označuje objem exportu komodity j zemi i, Xi značí celkový objem exportu dané země, Xwj značí celosvětový objem exportu komodity j a Xw značí celkový objem celosvětového exportu.
Základem použití Balassova indexu je myšlenka, že za komoditu (odvětví) s komparativní výhodou, lze považovat takovou komoditu (odvětví), jejíž podíl na exportu dané země je větší než podíl dané komodity (odvětví) na celosvětovém exportu. Pokud BI dosahuje hodnoty 1, znamená to, že daná ekonomika nemá komparativní výhodu ani nevýhodu v produkci dané komodity. Pokud BI dosahuje hodnot nižších než 1, daná ekonomika má komparativní nevýhodu v dané oblasti. Pokud index dosahuje hodnot větších než 1, znamená to, že má ekonomika komparativní výhodu v dané oblasti, čím větší hodnota je, tím větší je komparativní výhoda. (Balassa, 1965)
Oblíbenost Balassova indexu (Balassa, 1965), je mimo jiné způsobena jeho srozumitelností a snadnou aplikací, vzhledem ke snadnému výpočtu a dostupnosti vstupních dat. Balassův index lze použít pro výpočty v této práci, za účelem zjištění, zda má česká ekonomika komparativní výhodu v oblasti finančních služeb. Výsledek tohoto výpočtu však není porovnatelný ani v čase, ani mezi jednotlivými ekonomikami navzájem, neboť index poskytuje pouze informaci o tom, zda má daná ekonomika komparativní výhodu v dané komoditě či ne. Výsledky BI jsou také značně asymetrické, neboť dosahují hodnot od nuly do nekonečna. Z tohoto důvodu vznikly podobné indikátory, které z Balassova indexu odhalené komparativní výhody vycházejí. (Sankot, 2015)
Normalizovaný index odhalené komparativní výhody
Indexem, který překonává nedostatky Balassova indexu, je Normalizovaný index odhalené komparativní výhody (NI). Aby byl index použitelný ke komparaci jednotlivých ekonomik
v čase i prostoru, měl by splňovat 4 základní kritéria. Vykazovat stabilní střední hodnotu v čase i prostoru, symetrii okolo průměru nebo mediánu, nezávislost na klasifikaci a stabilní rozložení v čase i prostoru. (Hoen, 2006)
Normalizovaný index odhalené komparativní výhody se vypočítá následujícím matematickým vztahem č. 2:
w w
i wj w ij
ij X X
X X X NI X
*
*
(2)
Kde Xij označuje objem exportu komodity j zemi i, Xi značí celkový objem exportu dané země, Xwj značí celosvětový objem exportu komodity j a Xw značí celkový objem celosvětového exportu.
Tento index dosahuje hodnot mezi -0.25 a 0.25, přičemž neutrálním bodem, ve kterém nemá ekonomika ani komparativní výhodu, ale ani nevýhodu, je nula. Hodnoty indexu dosahují velmi nízkých čísel a pro jejich lepší porovnání se v praxi běžně výsledek normalizovaného indexu násobí 10 000, stejně tak tomu bude v této práci. (Hoen, 2006)
Index, který by zcela odpovídal zmíněným kritériím, prozatím nebyl sestaven. Nicméně nejblíže je mu normalizovaný index odhalené komparativní výhody. Podstatou tohoto indexu je vyjádření odchylky skutečných výsledků od hodnoty, která odpovídá stavu, kdy daná ekonomika nemá v produkci určité komodity komparativní výhodu ani nevýhodu.
Výhodou NI je tedy nezávislost na míře agregace a referenční skupině. Dle tohoto indexu lze jednotlivé ekonomiky vzájemně porovnávat a bude proto použit pro výpočet konkurenceschopnosti českého sektoru finančních služeb v této práci. (Hoen, 2006)
1.3.2 Multikriteriální ukazatele konkurenceschopnosti
Moderní autoři tvrdí, že za konkurenceschopnou lze považovat takovou ekonomiku, pro kterou je charakteristická vysoká životní úroveň, na níž participuje co největší podíl obyvatel dané země. Novodobé pojetí konkurenceschopnosti tedy často mezi hodnotící kritéria zahrnuje také sociální a ekologická kritéria. Skutečnost, že do kritérií konkurenceschopnosti lze řadit nejenom faktory ekonomické, ale i sociální a ekologické,
značně komplikuje její měření a hodnocení. Kvůli těmto faktorům je nutné využívat multikriteriální metody, neboť pouze ty mohou zachytit konkurenceschopnost v celé šíři.
(Slaný, 2006)
Jakýmsi trendem v hodnocení konkurenceschopnosti je větší reflexe zdrojů konkurenční výhody. Spíše než na samotnou konkurenceschopnost, je brán zřetel na faktory, které ji ovlivňují. Samotným uvažováním zdrojů konkurenceschopnosti v podstatě provádíme prognózu jejího budoucího vývoje.
I tyto přístupy se však často stávají terčem kritiky, neboť sledujeme podmínky, které nemusí nutně zaručovat budoucí konkurenceschopnost, i přes vysokou pravděpodobnost.
Z pohledu hospodářské politiky má však mnohem větší význam uvažovat faktory vedoucí k budoucí konkurenceschopnosti. (Slaný, 2006)
Nejznámějším multikriteriálním ukazatelem konkurenceschopnosti zemí je index globální konkurenceschopnosti (GCI), který je každoročně publikován Světovým ekonomickým fórem. Tento index je veřejně dostupný v publikaci Zpráva o světové konkurenceschopnosti, která je umísťována na oficiální stránky fóra. Tento index porovnává 137 zemí, mezi kterými jsou všechny evropské země, a index je tedy vhodný pro komparaci konkurenceschopnosti zemí uvnitř EU. GCI dosahuje hodnot mezi 1 a 7, přičemž 1 znamená nejhorší výsledek a uděluje se tak zemím, které jsou nejméně konkurenceschopné a 7 nejlepší výsledek, kterého dosahují nejvíce konkurenceschopné země. Největším negativem tohoto ukazatele je skutečnost, že z více než 70% je založen na měkkých datech, které pochází z dotazníkového šetření, což značně snižuje jeho objektivitu. (WEF, 2017)
Dalšími multikriteriálními přístupy k hodnocení konkurenceschopnosti je takzvaná konkurenceschopnost technologická a kapacitní. Technologická konkurenceschopnost státu úzce souvisí s inovační schopností, tedy se schopností země uspět na trzích s novým zbožím či službami. Kapacitní schopností rozumíme schopnost země využít ekonomických nových inovací. (Slaný, 2006)
Mezi multikriteriální přístupy lze zařadit také efektovou konkurenceschopnost, která je na rozdíl od předchozích ukazatelů orientovaná výlučně na hodnocení výsledků neboli efektů. Efektová konkurenceschopnost je tedy založena na základě indikátorů na výstupu,
nikoliv indikátorů na vstupu. Dříve byla efektová konkurenceschopnost měřena pomocí tradičních makroekonomických ukazatelů, jako jsou GDP na obyvatele a míra nezaměstnanosti, popřípadě také faktorů jako jsou rozpočtové deficity, veřejný dluh a deficity běžného účtu. Nově je efektová konkurenceschopnost měřena podle zcela upravených hodnotících kritérií, které lze členit na 3 pilíře. Prvním z nich je pilíř příjmový, který se zabývá čistým národním důchodem, čistým disponibilním důchodem a výdaji domácností na finální spotřebu. Druhým je pilíř sociální, zahrnující ukazatele reflektující výsledky socio-ekonomického systému dané země. Těmito ukazateli jsou podíl osob ohrožených chudobou v celé populaci a také v populaci starší 65 let, dlouhodobá nezaměstnanost a nakonec nezaměstnanost mladistvých ve věku 15-29 let. Třetí a zároveň posední pilíř s přídomkem ekologický, zahrnuje indikátory, jako jsou produktivita zdrojů, podíl energie z obnovitelných zdrojů či energetická náročnost. (Sankot, 2015)
2. Vymezení a charakteristika sektoru finančních služeb
Sektor finančních služeb je velice široký a spadá do něj velká řada různých institucí, je tedy třeba si ho řádně vymezit. Touto problematikou se zabývá následující kapitola.
2.1 Finanční systém
Všechny typy činností (Kurka, 2014), se kterými se pojí finanční stránka transakcí, jako jsou platby za zboží a služby, úspory, investice, úhrady dluhů, poskytování úvěrů, půjčování peněžních prostředků a jiné, se uskutečňují skrze celou řadu finančních dokumentů a finančních institucí na půdě různorodých finančních trhů. Finanční systém je tedy spojením těchto tří zmíněných prvků. Tyto prvky, tedy finanční dokumenty, finanční instituce a finanční trhy nelze považovat za samostatné, neboť jsou vzájemně provázány. Pro lepší pochopení finančního systému je však možné tyto prvky samostatně konkretizovat.
Finančními dokumenty, nebo také finančními instrumenty, jsou chápány veškeré formy cenných papírů, které umožňuje zachycení závazkových vztahů a pohledávek. Myšleno pohledávky a závazky vzniklé na základě výměny zboží a služeb a jiných reálných hodnot, a s nimi vznikající finanční transakce mezi zúčastněnými stranami. Mezi tyto finanční dokumenty lze zařadit například bankovní depozita, obligace, dluhopisy a jiné úvěrové cenné papíry i majetkové cenné papíry, jako jsou akcie nebo podílové listy, zahraniční cenné papíry, směnky a další. Mezi formy finančních dokumentů lze zařadit také peníze, jakožto formu nejužívanější a nejznámější. Peněžní trh je nejlikvidnější součást souhrnného finančního trhu.
Druhou částí finančního systému jsou finanční instituce. Finančními institucemi jsou chápány ty subjekty, které vytvářejí již zmíněné finanční dokumenty a dále s nimi obchodují.
Finanční instituce také se svými aktivitami také zasluhují o značnou část pohybu finančních zdrojů mezi jednotlivými subjekty, které se účastní trhu. Mezi finanční instituce řadíme komerční banky, spořitelny, pojišťovny, investiční banky, investiční fondy, penzijní fondy, investiční společnosti, směnárny, leasingové společnosti, nebo například makléřské firmy.
(Polouček, 2009)
Třetí a také poslední zmíněnou části finančního systému je finanční trh. Finanční trh je naprosto neoddělitelný od celého mechanismu, skrze který dochází k výměně finančních dokumentů. Mezi tyto trhy patří například peněžní trh, kapitálový trh, trh deviz, opční trhy a tak dále. (Polouček, 2009)
Finanční systém je jednou z mála oblastí ekonomiky, která je centrálně i mezinárodně regulovaná a striktně ovlivňovaná, a to i v tržních ekonomikách. (Kurka, 2014) To zapříčiňuje velká řada důvodů, mimo jiné také fakt, že za stabilitu celé ekonomiky je z velké části odpovědný stabilní finanční systém. Proto má většina zemí vytvořené speciální útvary věnující se problematice stability finančního systému. V České republice má podle zákona č.6/1993 Sb., tuto činnost na starost ČNB. V tomto zákonně je péče o finanční stabilitu uvedena jako jeden z hlavních úkolů centrální banky.
Finanční stabilitu lze popsat jako stav, kdy finanční systém plní veškeré své funkce bez závažných problémů a nežádoucích následků pro současný i budoucí vývoj ekonomiky, a přitom vykazuje vysokou odolnost vůči šokům. Dohled na finanční systém vykonávaný v rámci centrální banky sebou nese také některá negativa, jedním z nich je střet zájmů mezi měnovou politikou a dohledem nad finančním sektorem, zejména potom dohled nad bankami. Integrovaný dohled v rámci centrální banky v praxi znamená, že centrální banka stanovuje pravidla pro činnosti obchodních bank, nad kterými vykonává dohled, mimo to však také prostřednictvím těchto bank vykonává spoustu kroků v měnové politice, za kterou odpovídá. Pokud tedy bankovní dohled vykonává centrální banka, může to vést k přijetí nesprávných nebo kompromisních rozhodnutí nejen v dozorové, ale i měnové činnosti. Měnová politika má pro centrální banky jasnou prioritu, zejména pak u měnových rozhodnutí, která mohou mít přímý dopad na bankovní sektor. (Mejstřík, 2015)
Další názor který se staví proti vykonávání bankovního dohledu centrální bankou, se týká kredibility centrální banky, neboť ke ztrátě důvěry v centrální banku může snadno dojít při nesplnění plánovaného měnového programu. V případě, že má centrální banka na starost bankovní dohled, může se snížit důvěra v ní i v případě potíží bankovního sektoru, neboli v případě kdy je zhoršená situace v bankovním sektoru neadekvátně řešena. Ztráta důvěry v centrální banku může mít značný dopad na důvěryhodnost v její měnovou politiku.
Dalším problémem je, že pokud dojde ke krachům bank, je na centrální banku vyvinut velký tlak jak ze strany věřitelů, tak ze strany akcionářů bank (Mejstřík, 2015). Snaha zabránit všem těmto rizikovým faktorům v praxi často vede až do situace, kdy se centrální banky snaží finančně podporovat jednotlivé banky bez ohledu na náklady, které jsou s touto formou podpory spojeny.
Možným řešením tohoto nesouhlasu s vykonáváním bankovního dohledu prostřednictvím centrální banky, je integrovaný dohled, kterým je pověřena nezávislá instituce. Značnou výhodou takto uspořádaného bankovního dohledu vykonávaného samostatnou institucí, je především větší nezávislost jejího rozhodování. V praxi se tak mnohdy takto zorganizovaný bankovní dozor projevuje mnohem razantnějším přístupem k takovým finančním institucím, které se dlouhodobě potýkají s finančními problémy. Takto uspořádaný dohled také vede k lepší ochraně a především informovanost klientů těchto finančních institucí.
V posledních letech (Revenda, 2017), je často prosazován názor, který zastává, že centrální banky by měli být odpovědné v oblasti cenové stability a finanční stability, nikoliv však dohled nad bankovním sektorem a finančními institucemi. V celé řadě zemí tento systém již funguje a lze tedy očekávat, že se tímto směrem bude dohled a regulace finančního trhu vyvíjet i v dalších zemích EU.
2.2 Finanční služby
Finanční služby, někdy také tzv. „finanční sektor“, je odvětví služeb zahrnující všechny služby z oblasti finančního průmyslu, které jsou zajišťovány finančními institucemi.
Takových služeb je na finančním trhu nabízeno široké spektrum, pro zjednodušení je však možné je rozdělit na čtyři základní skupiny. Těmi jsou transakční služby, zprostředkovatelské služby, pojišťovací služby a služby spojené s obchodováním s cennými papíry a investicemi do cenných papírů. (Jílek, 1997)
Do transakčních služeb zpravidla zařazujeme vytváření finančních dokumentů a zajišťování jejich pohybu s cílem zajistit realizaci běžného platebního styku hospodářských subjektů.
V poskytování takovýchto služeb mají dominantní postavení zejména obchodní banky. Ty
tradičně nabízely jeden ze základních finančních dokumentů: depozita na požádání, který umožňuje platebnímu styku být efektivní a zajišťuje jeho pružnost. (Jílek, 1997)
V poválečném období byla depozita ve všech ekonomicky vyspělých zemích poměrně dlouho přísně regulována. Běžné účty směly vést pouze komerční banky a bylo ze zákona zakázáno takové finanční prostředky úročit. Například ve Spojených státech amerických bylo teprve od roku 1980 povoleno úročit finanční vklady, které nebyly vázány výpovědní lhůtou, začaly se využívat takzvané NOW účty, tedy Negotiable Order of Withdrawal Accounts. Zavedení těchto účtu a jejich různých podob značně změnilo nabídku transakčních služeb. Největším následkem zavedení NOW účtů bylo zvýšení zájmu depozitních institucí o úspory drobných klientů a s tím související zvýšení konkurence na finančních trzích. Dalším důsledkem, který nelze přehlédnout, bylo také značné zvýšení úrovně úrokových sazeb. V této době dokonce úrokové sazby na NOW účtech převýšily úrokové sazby, které byly klientům nabízeny na účtech spořících. V neposlední řadě se možnost úročit běžné účty značně dotkla finančních výsledků samotných depozitních institucí, konkrétně v otázce ziskovosti a značného snížení jejich úrokové marže.
Transakčních služeb se týká velká řada inovací, zejména pak používání moderních informačních technologií, především elektronického bankovnictví. Z elektronizace těchto služeb vyplývá značné snížení transakčních nákladů, což vede k rozšiřování služeb finančních institucí. (Polouček, 2009)
Druhou skupinou jsou služby zprostředkovatelské. Tyto služby zajišťují tok finančních prostředků od subjektů spořících k subjektům investujícím. Tento pohyb umožňuje značný růst úspor a investic v celé ekonomice a její rychlejší růst. Jakými způsobem jsou úspory přeměňovány v investice je velice charakteristickou stránkou každé ekonomiky, neboť úspory a investice nejčastěji realizují dva odlišné hospodářské subjekty. Co se úspor týká, jejich největší části pramení od domácností, na druhou stranu investice jsou zpravidla realizovány firmami. (Polouček, 2009)
Také služby pojišťovací hrají na každém finančním trhu významnou roli. Pojišťovny (Ducháčková, 2009), zaujímají v každé ekonomice značné postavení a do jejich základních hospodářských aktivit patří pojistná ochrana klientů. Tyto instituce nabízejí na základě většinou dlouhodobých smluv velké množství produktů životního i neživotního pojištění.
Můžeme tedy říci, že realizují jiná než transakční a zprostředkovatelská rizika, tedy rizika jiná než depozitní instituce, od toho se také odvíjí odlišný přístup při řízení pojišťoven.
Pojišťovny také nakládají s poměrně velkým objemem finančních prostředků, které získávají od svých klientů, a vystupují tak na finančním trhu na pozici významných investorů.
V neposlední řadě značně napomáhají udržování ekonomické stability hospodářských subjektů a tržních ekonomik formou vyplácení pojistných plnění. (Ducháčková, 2009)
Poslední zmíněnou skupinou jsou služby spojené s obchodováním s cennými papíry a investicemi do cenných papírů. V oblasti poskytování těchto služeb mají komerční banky poměrně omezené možnosti, dominantní postavení tu přebírá poměrně početná skupina rozličných finančních institucí nedepozitního charakteru, investiční zprostředkovatelé.
(Rejnuš, 2016)
Poskytování všech zmíněných skupin služeb je dle klasifikace NACE pojmenováno Peněžnictví a pojišťovnictví a člení se do následujících odvětví: Centrální bankovnictví, Bankovní služby (úschova finančních prostředků, úschova cenných předmětů, vedení účtů, zajištění bezhotovostního platebního styku, poskytování půjček, vydávání cenných papírů, směnárenské služby, burzovní obchody, poradenské finanční služby, vydávání platebních a debetních karet, provozování bankomatů, notářské služby a mnoho dalších činností), Pojištění a zajištění (pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škody, pojištění právní ochrany, pojištění finančních ztrát, pojištění pohledávek, životní a neživotní pojištění, dále zajištění a penzijní financování), Ostatní finanční zprostředkování (činnosti holdingových společností, činnosti trustů, fondů a podobných finančních subjektů, finanční leasing, ostatní poskytování úvěrů, poskytování úvěrů společnostmi, které nepřijímají vklady, poskytování obchodních úvěrů, činnosti zastaváren, ostatní poskytování úvěrů, faktoringové činnosti, obchodování s cennými papíry,..), Ostatní finanční činnosti (řízení a správa finančních trhů, činnosti zástupců pojišťoven a makléřů, správa fondů) a nakonec Penzijní financování.
(Kurka, 2014)
2.3 Subjekty působící ve finančním sektoru
Vzhledem k rozmanitosti činností prováděných v rámci finančních systému na nich působí mnoho různých subjektů. Pojem finanční instituce (Rejnuš, 2016), je velmi obtížné jednotně definovat, neboť se jedná o termín, jehož význam se může různit podle konkrétního účelu jeho použití, nicméně jedna z definic říká, že „finanční instituce jsou licencované a státem regulované podnikatelské společnosti mající právní subjektivitu, jež nabízejí finanční produkty a poskytují finanční služby v souladu s udělenou licencí (resp. povolením k činnosti)“, přičemž licencí je rozuměno povolení, které udělil příslušný orgán, sloužící k oprávněnému výkonu podnikatelské činnosti ve stanoveném rozsahu a za předem vymezených podmínek.
Na území České republiky tato povolení zpravidla uděluje Česká národní banka. Kromě výše definovaných subjektů nelze opomenout ty subjekty, respektive instituce, které sice nejsou podnikatelskými subjekty, svými činnostmi však napomáhají správnému fungování finančního systému nebo jeho jednotlivým segmentům. Z finančního systému také nelze vyloučit orgány, které se zabývají dohledem, regulačními činnostmi a instituce státní správy.
(Mejstřík, 2015)
Finanční instituce, respektive subjekty finančního zprostředkování, lze podle teoretického hlediska členit dle obsahové náplně jejich činnosti na Finanční instituce nabízející investiční produkty a služby, dále Finanční instituce nabízející neinvestiční produkty a služby a Ostatní licencované instituce finančního systému. (Černohorský, 2011)
Finanční instituce nabízející investiční produkty a služby
Do této skupiny patří instituce vykonávající takové podnikatelské činnosti, které umožňují finančnímu systému plnit jeho depozitní a kreditní funkce. Jinými slovy instituce, nabízející produkty, pomocí nichž jsou peníze investorů přeměňovány na finanční investiční instrumenty (neboli finanční kapitál) a naopak. Tyto instituce jsou zapojeny do obchodování s investičními nástroji na jednotlivých částech finančního trhu a mimo to poskytují celou řadu doprovodných investičních činností, které přímo či nepřímo souvisejí s obchodováním cenných papírů (respektive finančních instrumentů). (Musílek, 1999)
Finanční instituce nabízející neinvestiční produkty a služby
Jedná se o finanční instituce s různým zaměřením, které svou podnikatelskou činností umožňují, aby finanční systém plnil i své další funkce. Do této skupiny řadíme zejména pojišťovací služby, v rámci kterých je naplňována funkce ochrany proti riziku, dále platební a zúčtovací vztahy – naplňování platební funkce a další. (Rejnuš, 2016)
Ostatní licencované instituce finančního systému
Poslední zmíněnou skupinou jsou takzvané Ostatní licencované instituce finančního systému. Sem spadají veškeré ostatní druhy finančních institucí s řádnou licencí, které působí v rámci celého finančního systému. Do této zvláštní skupiny spadají například provozovatelé vypořádacích systémů, ratingové agentury, tiskárny cenných papírů, zpracovatelé bankovek a mincí, centrální depozitář cenných papírů nebo již zmíněné regulační a dohledové instituce.
Většina současně operujících finančních institucí disponuje licencemi takového rozsahu, který je širší než jejich hlavní činnost. Tento jev je pozorován zejména u bank, což v praxi znamená, že takové finanční instituce poskytují současně více druhů rozdílných finančních služeb, a to investiční i neinvestiční povahy. I z tohoto důvodu je výše uvedené členění licencovaných finančních institucí působících ve finančním systému podle náplně jejich podnikatelských činností z teoretického hlediska správné, v praxi však velmi obtížně použitelné. (Kurka, 2014)
Kromě toho, že subjekty operující na finančních trzích nabízejí rozličné finanční služby, v současnosti již finanční instituce nepodnikají samostatně, ale vytvářejí takzvané finanční skupiny, které jsou vzájemně kapitálově propojeny. Tyto skupiny zpravidla nabízejí jednat bankovní činnosti, jednak činnosti, které by normálně zprostředkovávaly jiné druhy dílčích specializovaných finančních institucí. Tímto způsobem mohou tyto finanční skupiny nabízet svým klientům komplexní finanční služby, které jsou vhodně kombinovány dle potřeb každého klienta, nehledě na to, zda se jedná o služby investiční nebo neinvestiční povahy.
Dalším nedostatkem výše uvedeného členění finančních institucí je to, že podle tohoto způsobu nelze finanční instituce vhodně regulovat a provádět účinný dohled nad činnostmi, které vykonávají. (Revenda, 2017)
Z tohoto důvodu se v praxi mnohem častěji využívá členění institucí operujících na finančním trhu, které je v souladu s nastavením systému regulace a dohledu. Tento způsob členění zpravidla dělí finanční instituce na tři, potažmo pokud uvažujeme i ostatní subjekty působící v tomto odvětví na čtyři základní skupiny. Konkrétně se jedná o instituce sektoru bankovnictví, nebankovní instituce sektoru investičních služeb, instituce sektoru pojišťovnictví a další licencované subjekty finančního systému. Tyto kategorie budou dále blíže konkretizovány. (Rejnuš, 2016),
2.4 Instituce sektoru bankovnictví
Bankovní systém, někdy označován jako bankovní soustava, je definován jako systém, jenž je tvořen centrální bankou a veškerými komerčními bankami působícími v dané zemi, respektive v teritoriu příslušného nadnárodního ekonomického společenství, jejich vzájemnými vztahy a vazbami k okolí. (Mejstřík, 2015)
Jedná se o nejvýznamnější podnikatelské subjekty celého finančního systému, z čehož plyne, že nemohou fungovat odlišně než jako součást důkladně regulovaného bankovního systému.
Způsob fungování dané banky úzce souvisí s mnoha faktory, mezi které lze zařadit zejména stupeň rozvinutosti ekonomiky země, ve které daná instituce operuje, ale nelze zapomenout také na faktory, jako jsou směnitelnost měny používané v daném státě, mezinárodní význam této měny ale také ekonomická a finanční situace země popřípadě celého ekonomického společenství, do kterého daná země spadá. (Rejnuš, 2016),
Česká republika má poměrně skromný bankovní sektor, dokonce i ve srovnání se státy z V4, Polskem a Maďarskem. Je však také mnohem stabilnější, celé odvětví poměrně dobře zvládlo celosvětovou finanční krizi a zachovalo si dostatečný kapitál a likviditu. Vedle podpory finanční stability to znamená, že krize nevyvolala v oblasti bankovnictví žádné zásadní změny, tak jako se projevily na některých dalších, větších evropských trzích. Jako znamení této zralosti Česká republika překročila v roce 2017-2018 ostatní země V4 ve Zprávě o světové konkurenceschopnosti vydávané Světovým ekonomickým fórem (globální pozice: 23 ze 137). V témže roce Česká republika obsadila obzvláště vysokou 12. pozici v žebříčku "Soundness of Banks". Kromě toho byla Česká republika jedinou zemí ve V4, zmíněnou v globálním časopisu Global Finance, který uvádí seznam
50 nejbezpečnějších evropských bank. Do tohoto žebříčku se dostaly společnosti Česká Spořitelna a Komerční banka, zaujímající 44. a 45. místo. (ProQuest, 2018)
Podle hlavního regulátora ČNB působilo ke konci listopadu 2017 v České republice 46 bank, včetně poboček zahraničních společností. Pouze devět z nich patří českým vlastníkům, což dokládá převahu velkých evropských bankovních skupin na místním trhu. Působilo zde 13 bank se sídlem v některé ze zemí EU a 22 poboček bank se sídlem v EU. Mimo to je mezinárodní zapojení minimální, pouze jedna bankovní instituce působící na místním trhu, je vlastněna skupinou se sídlem v zemi mimo Evropský hospodářský prostor, a pouze jedna pobočka zahraniční banky mimo tento region. Dominance zahraničních hráčů má výhody i nevýhody pro místní systém; poskytuje sektoru finanční podporu a know-how ze zahraničí, ale ponechává jej také zranitelné pro případ, že by se zahraniční skupiny rozhodly stáhnout své společnosti v době nejistoty ze zahraničních trhů. (ProQuest, 2018)
Pro země s rozvinutou ekonomikou je typická existence centrální banky (Kurka, 2014), která však nemusí mít vždy stejnou úlohu a pravomoci. Tento způsob bankovního systému je nazýván systém dvoustupňový, přičemž centrální banka reguluje obchodní banky v daném systému a provádí bankovní dohled. Banky operují v systému, kde je legislativně vymezen rozsah a formy bankovní regulace a samostatně zprostředkovávají bankovní obchody a poskytují bankovní služby svým klientům. V širším pojetí lze do sektoru bankovnictví zařadit také takzvané vzájemné spořitelní instituce, které bankám v určitých zemích do jisté míry konkurují, neboť nabízí podobné služby. Základem každého bankovního systému jsou však vždy obchodní banky specializující se na přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů a zabezpečování bankovních služeb. Pro tyto činnosti jsou také ze zákona pověření bankovní licencí opravňující pro výkon bankovních služeb.
2.4.1 Centrální banka
Významnou funkci (Rejnuš, 2016) v sektoru bankovnictví zastupuje již zmíněná centrální banka. Mezi hlavní úkoly centrální banky patří zabezpečování kvality národní měny a zajišťování dlouhodobé stability kupní síly peněz. Ve většině vyspělých ekonomik se jedná o poměrně nezávislou instituci.
Centrální banka napomáhá řídit ekonomiku daných států, například snahou o pomoc vládě při stimulování ekonomického růstu a zaměstnanosti, udržování vyrovnané platební bilance a v neposlední řadě udržování stability peněžního a kapitálového trhu země. I přes nutnou úzkou spolupráci s vládou příslušného státu, bez níž by mohlo často docházet k nesouladu hospodářských záměrů vlády a záměrů centrální banky, je často diskutována míra její nezávislosti. Rozhodování centrální banky by totiž nemělo být závislé na rozhodování vlády, v opačném případě by mnohdy nebylo možné uplatňovat úspěšnou protiinflační politiku.
Funkce centrální banky lze shrnout do dvou základních skupin, těmi jsou funkce makroekonomická a funkce mikroekonomická. Hlavním makroekonomickým cílem centrálních bank bývá již zmíněné zabezpečování stability domácí měny, což úzce souvisí s vytvářením příznivých podmínek pro dlouhodobě udržitelný hospodářský růst. (Mejstřík, 2015)
Pojem stabilita domácí měny je nutno chápat nejenom jako stabilitu cenovou, která se projevuje v dlouhodobě udržitelné nízké míře inflace, ale také jako kurzovou stabilitu domácí měny vůči měnám zahraničním. Při snaze o naplnění tohoto poslání vykonává centrální banka tři základní funkce, těmi jsou měnová politika, emise hotovostních peněz a devizová činnost. (Černohorský, 2011)
Mikroekonomickou funkcí (Rejnuš, 2016), centrální banky je chápáno zajišťování bezpečnosti, efektivnosti, spolehlivosti a důvěryhodnosti daného bankovního systému, přičemž v některých zemích jsou pravomoci centrálních bank rozšířeny i do dalších sektorů finančního systému. Za účelem dosažení mikroekonomických cílů provádí tato instituce celou řadu činnosti.
Ty nejvýznamnější jsou regulace obchodních bank a provádění bankovního dohledu, působení jako „banka bank“, spravování vládních účtů a reprezentace státu v měnové oblasti.
Při prosazování měnově politických cílů využívají centrální banky celou řadu nástrojů, které mají značný dopad jak chod a hospodaření komerčních bank, tak také na vývoj celého finančního a ekonomického systému daného státu. Tyto nástroje dělíme na nástroje nepřímé a přímé. (Polouček, 2009)
