Tímto děkuji vedoucímu práce, panu MTh. Václavu Umlaufovi, Ph.D, za odborné vedení a cenné přípomínky při zpracování mé bakalářské práce. PODĚKOVÁNÍ

(1)

(2)

(3)

(4)

PODĚKOVÁNÍ

Tímto děkuji vedoucímu práce, panu MTh. Václavu Umlaufovi, Ph.D, za odborné vedení a cenné přípomínky při zpracování mé bakalářské práce.

(5)

ABSTRAKT

Hlavním tématem mé bakalářské práce je pojem autority v podání Hannah Arendtové. Práce sleduje vývoj tohoto tématu od řecko-římské tradice do moderní doby. Pomocí triády – autorita, náboženství, tradice, postupuji vývojem lidské společnosti. Krize autority vniká v prostředí společenských smluv 17. století a pokračuje přes totalitní hnutí do 20. století.Poslední kapitola představuje krizi autority v soukromé sféře, konkrétně v rodině a ve vzdělání, jako důsledek politické krize autority v novověku.

Klíčová slova: autorita, krize, tradice, rodina a vzdělání, totalitarismus

ABSTRACT

The main topic of the thesis is the authority concept of Hannah Arendt. The thesis follows the development of the theme from the Greco-Roman tradition until the modern era. It follows the evolution of human society through the triad – authority, religion, traditions. The crisis of authority originates from the environment of social contracts of the 17^th century and occurs also in totalitarian movements of the 20^th century. The last chapter deals with the crisis of authority in the private sector, especially in family and education, as a consequence of the political crisis of authority in the modern era.

Keywords: authority, crisis, traditions, family and education, totalitarianism

(6)

Obsah

1 ÚVOD...7

1.1 Hannah Arendt život a dílo...8

1.2 Autorita jako pojem...10

2 VÝVOJ AUTORITY...12

2.1 Antické pojetí autority ...12

2.1.1 Platónovo uchopení pojmu autority...14

2.1.2 Aristotelův pokus jak uchopit autoritu...16

2.2 Konec antiky, počátky křesťanství...18

2.2.1 Římská triáda...19

2.2.2 Platónské peklo jako nástroj církve od středověku po novověk...20

2.2.3 Vývoj očistce dle Le Goffa...22

2.2.4 Sekularizace náboženství s rozvojem vědy a techniky...23

2.3 Počátky novověku – teorie společenských smluv...25

2.3.1 Thomas Hobbes...26

2.3.2 John Locke...30

2.3.3 Jean – Jacques Rousseau...32

2.3.4 Základní myšlenky jednotlivých autorů vzhledem ke svobodě jedince...34

2.3.5 Ztráta tradice v totalitarismu ...37

2.3.6 Totalitní formy vlády a jejich pojetí autority...39

3 KRIZE AUTORITY DNEŠNÍ DOBY...41

3.1 Rodina...41

3.1.1 Autoritativní x autoritářský model výchovy...43

3.2 Vzdělání a výchova...44

3.2.1 Komunistická výchova jako příklad ideologické výchovy...45

4 ZÁVĚR...48

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...51

(7)

1 ÚVOD

Téma bakalářské práce zní Klasické pojetí autority podle Hannah Arendtové a její dnešní krize. Autorita jako pojem nepatří mezi běžná témata diskusí, stala se všudypřítomným, nicméně nereflektovaným pojmem. Proto bych se ve své práci ráda blíže zabývala pojmem autorita a to s pomocí Hannah Arendtové a jejími publikacemi, ve kterých se autorka tématu autority věnuje. Autoritu Arendtová spojuje s několika dalšími pojmy, jsou jimi dějiny, tradice, svoboda a kultura. Dějiny autorka zkoumá zejména proto, aby nastínila vývoj základních lidských činností, ale také, aby mohla porovnat starověké a moderní pojetí dějin, a tím ukázat příčiny přerušení tradice politického myšlení. „Se ztrátou tradice jsme ztratili i nit, která nás bezpečně vedla širými prostorami toho, co již pominulo, která byla poutem každé další generace k nějakému předem určenému aspektu minulosti.“¹ Toto přerušení mělo následně vliv na pojetí autority a svobody, kde Arendtová hovoří o krizi těchto dvou pojmů v moderní době.

Úvod práce je věnován autorce, která bude provázet celou bakalářskou práci.

Abychom lépe porozuměli snaze Arendtové analyzovat politické dění a její touhou po spravedlnosti, nahlédneme do jejího života a vlivům, které mohly ovlivnit její myšlení. Následně bych se ráda věnovala základnímu vysvětlení pojmu autority, který by nám měl dát dobrý základ pro orientaci v samotném pojmu autorita.

Druhá kapitola by měla obsáhnout celou historii vývoje pojmu. Ráda bych nahlédla nejen historického, ale i filosofického základu autority. Původ slova, který má dva kořeny – v Řecku a v Římě, nasvědčuje začátku této kapitoly v období antiky. Postupný vývoj společnosti přes období křesťanství, sekularizace náboženství v novověku a s ním spojený příchod vědy a techniky. Přes novověk spojený s vědeckou revolucí se dostaneme k teorii společenských smluv, které do jisté míry ovlivnili přístup nejen jedince ke státu jako autoritě, ale také přístup státu k církvi. Pro Arendtovou je

1 H. Arendtová: Mezi minulostí a budoucností. Přeložil Tomáš Suchomel a Martin Palouš. Brno:

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, str. 89.

(8)

základním vodítkem pro krizi autority Římská triáda, která stojí na třech základních pilířích, jsou jimi tradice, náboženství a autorita.

V průběhu vývoje dějin bychom si měli ukázat rozpad tohoto trojúhelníky a následnou krizi autority. Krizi, která je v moderním světě znatelná a která zasahuje i mimo politickou sféru, bych ráda demonstrovala ve sféře soukromé, konkrétně na modelu rodiny a na modelu výchovy a vzdělání. Rodina, která je velmi důležitá pro vývoj dítěte a je nositelem základních pravidel a odpovědnosti. Odpovědnosti nejen za dítě, ale za svět. Vzdělání a výchova by neměly zasahovat do politické sféry a nemělo by tomu být ani naopak, ale jak tomu je v totalitních formách vlády? Na tuto otázku bych ráda odpověděla v kapitole věnované krizi autority.

Závěr práce by měl shrnout celou snahu o monitorování základního problému krize autority.

1.1 Hannah Arendt život a dílo

Hannah Arendtová je považována za osobitého a vlivného politického myslitele dvacátého století. Arendtové se poodařilo vystihnout povahu našeho věku vyjádřit a odůvodnit s myšlenkovou odvahou, jež dosud provokuje, dráždí a znepokojuje. Sama Arendtová se označení filosofka či politická filosofka ve svém známém interview bránila a to na základě její zkušenosti, že se filosofie může na základě toho, co nazvala

„nepřátelství (filosofů) k veškeré politice“, střetávat s událostmi způsobem hluboce nepolitickým, a proto náchylným k politickým omylům.² Avšak Arendtová zůstává nepolapitelnou postavou. Nikdy nepsala ve stylu systematické politické filosofie jako například Thomas Hobbes či John Rawls. Její knihy jsou tematicky velmi různorodé, zahrnují téma totalitarismus, politického dění, studie Adolfa Eichmanna, význam

2 H. Arendt, Was bleibt? Es bleibt di Muttersprache. Munchen: G.Gaus, Portas in Frage und Antworte, 1965, str. 11.

(9)

moderní revoluční tradice, povaha lidské svobody a autority a schopnosti, které tvoří

„The life of the Mind“³

Abychom lépe porozuměli snaze Arendtové o to analyzovat politické dění a touhu po spravedlnosti, je nutné nahlédnout do jejího života a faktorů, které ji mohly ovlivnit.

Takovéto nahlédnutí do života druhého a snaha interpretovat jeho dílo v kontextu okolností dané doby, je ač se zdá, velmi nesnadný úkol. Pro pochopení myšlení takové osobnosti jako je Hannah Arendtová je nutné tuto cestu podniknout.

Svět Hanny Arendtové je světem dvacátého století. Narodila se na počátku roku 1906 do německé židovské rodiny. Vyrůstala v pruském Königsbergu, dnešní Kaliningrad, v rodném městě Immanuela Kanta, kterého Arendtová ctila.

Studovala u Martina Heideggera v Marburgu a u Karla Jasperse v Heidelbergu filosofii, teologii a starořeckou filologii. Dvacátá léta v Německu, léta bezprostředně po první světové válce, formovaly povahu vzdělání Arendtové a i přes vliv především ze strany Heideggera či Jasperse, zanechaly ideové postoje z těchto časů vliv na utváření osobnosti i díla Arendtové.⁴ Dalším a mnohem výraznějším zásahem do života Arendtové byl čas druhé světové války. To ji podnítilo k zamyšlení se nejen nad možností existence totalitních režimů, ale především k přezkoumání důležitých pojmů v politice, jejichž existence byla podle Arendtové ohrožena. Jsou jimi především autorita a svoboda.

Jako Židovka musela po převzetí moci nacisty z Německa uprchnout (1933).

Po několikaletém pobytu ve Francii odešla do USA, kde působila na vysokých školách, mj. na New School for Social Research v New Yorku.⁵

Hanna Arendtová zpracovala svá díla důkladně. Její práce nejsou založené pouze na jednom argumentu, jsou pečlivě propracována, jsou postavena na základě výrazných koncepčních rozdílů mezi tyranií a totalitarismem, politické revoluce a bojem

3 The Life of the Mind je nedokončené dílo Hannah Arendtové, které zaznamenává její přednášky na Univerzitě Aberdeen, ve Skotsku. Ze tří částí knihy jsou dokončené pouze dvě, a to Thinking a Willing, třetí nedokončený svazek nese název Judging. Práce měla zachycovat tři schopnosti: myslet, být ochotný a umět soudit. V úvodu první kapitoly Arendtová uvádí, že prvním impulsem pro napsání této knihy byl soud Eichmanna v Jeruzalémě a druhým podnětem byla touha podat zprávu o našich duševních aktivitách, které scházely předešlé knize Arendtové Vita Activa.

4 I. Šnebergová: Životem s filozofií. Filozofický časopis 48, č.1, 2000, str. 23.

5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Arendtová. Online. Cit.2012-01-05.

(10)

za svobodu. Přemýšlení, ochota a posuzování, které Arendtová rozpracovává a spřádá do komplexních tematických oblastí, jež jsou mnohdy tak složité, že nově příchozí čtenáři k dílům Hanny Arendtové se často nemohou zorientovat v tom, jak do sebe jednotlivé díly zapadají (a to nejenom od knihy ke knize, ale i orientace v jednom svazku). Nemůžeme rozpoznat, zda za jejími rozmanitými úvahami o povaze politického zla leží správný pohled na situaci.⁶

1.2 Autorita jako pojem

V definicích autority neexistuje shoda, jedná se o pojem komplikovaný a jeho užívání bývá nepřesné, někdy až zkreslené. Dá se hovořit o autoritě osobní, pravé, opravdové, přirozené, ale i o autoritě mocenské, vladařské, úřední či direktivní. Toto je možné rozdělení typů autority, kde je zohledněno genetické kritérium jako je tomu například u autority přirozené, což je vrozená dispozice a naopak u autority získané se jedná o naučení či osvojení schopnosti autority, kritérium sociální nebo hledisko nositele ve vývoji dějinném. Dále můžeme uvažovat o autoritativním chování, autoritě nadřízených, dospělých, rodičů a starších, o autoritě učitele, o autoritativním a autoritářském stylu výchovy.⁷

Pojem autority je také často zaměňován, nejspíš díky obsahové neujasněnosti, či významově překrýván řadou ostatních pojmů s autoritou úzce souvisejících. Těmito výrazy jsou svoboda, manipulace, odpovědnost, moc, hodnoty, tradice, právo a povinnost. Mnoho z těchto výrazů je s autoritou skutečně spojeno, což si ukážeme v následujících kapitolách.

Latinské slovo auctoritas znamená podporu, záruku, jistotu, spolehlivost a podle francouzského lingvisty Emile Benveniste, příbuzné slovo auctor pochází z latinského

6 Villa, Dana: The Cambridge Companion to Hannah Arendt. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.

7 A. Vališová: Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada Publishing. 2008, str. 17 .

(11)

slova augeō, pro něhož v českém slovníku nalezneme více ekvivalentů, jako například podporovat, zvelebit, obohatit či obdařit. Etymologie slova ukazuje, že slovo autorita mělo samé pozitivní významy. Ovšem historický vývoj posunul a změnil obsahový význam slova, na což měli také vliv sociologické a politické studie o vztahu autority a vlády, autority a moci či autority a sociálního tlaku. Představa, že se autorita příčí svobodě a demokracii, vznikla neoprávněným ztotožněním autority a moci. V díle Krize kultury Hannah Arendtové uvádí, že autorita vždy vyžaduje poslušnost, a proto se obvykle omylem považuje za určitou formu moci či násilí. Avšak samotný pojem v sobě ukrývá výlučnost pojmů jako násilí nebo donucovací prostředky. „Síla se používá až tam, kde autorita nefunguje.“⁸ Autoritu jako pojem nemůžeme sloučit ani s přesvědčováním, neboť se zde předpokládá rovnst partnerů a používání argumentů.

Autoritativní řád je od rovnosti partnerů v přesvědčování přísně hierarchický a dle autorky je autorita s argumentací neslučitelná.

8 H. Arendtová: Krize kultury: (Čtyři cvičení v politickém myšlení). Přeložil Martin Palouš. Praha: Mladá fronta. 1994, str. 5 .

(12)

2 VÝVOJ AUTORITY

Pojem autorita Arendtová spojuje v triádě „tradice ‒ náboženství ‒ autorita“, přičemž autorita se v minulosti ukázala jako nejstabilnější element z této trojice.

V minulosti měla svůj neotřesitelný základ a dodávala světu lidí, podle Arendtové, potřebné trvání a stálost. Avšak s její ztrátou, která je příhodná moderní době, přichází zborcení pevného základu. Svět se začal měnit a přetvářet, a tím jako bychom začali ztrácet pevnou půdu pod nohama. Ztráta, která nás nutí stále se orientovat ve světě, kde se cokoli může stát čímkoliv jiným.

Slovo autorita jako činitel v lidském společenství neexistoval odjakživa a nebyl nutně přítomen ve všech politických útvarech. Odkud tedy autorita vzešla a jaká je povaha vlády ustanovené autoritou? Jak vypadal svět, kde se pojem autority začal formovat v platónsko-aristotelských úvahách a který zanikl s příchodem novověku?

2.1 Antické pojetí autority

Antická filosofie je pokládána za filosofie evropské. To platí nejen pro filosofii obecně, také i pro filosofii společnosti. Nejprve se řeské myšlení orientovalo na přírodu, později i splečnost. Předpokladem pro tento obrat byly logicky změny v řecké polis, kde začínají vznikat nové zákony. Prvními aktéry obratu byli sofisté, ti jako první pochopili nutnost obratné argumentace a vyjadřování. Slovo jako logos se stalo nástrojem moci v obci.

Ve své knize Mezi minulostí a budoucností věnuje Arendtová celou třetí kapitolu pojmu autority a jejímu vývoji. Slovo i koncept autority mají římský původ, nicméně ani řecké či římské dějiny nesvědčí o přítomnosti tohoto pojmu, ve smyslu nějakého způsobu vlády, který z podstaty slova plyne. O to aplikovat pojem autority do politiky

(13)

nebo spíše veřejného života se pokusili až Platón a Aristoteles. Oba filosofové se tak pokusili navázat svou politickou filosofii na dva druhy vlády, z nichž jeden byl znám z veřejné politické oblasti a druhý z řeckých domácností a rodinného života, tedy ze soukromé sféry. Absolutní vláda v polis byla založena na tyranii a jejím rysem této vlády bylo, že tyran vládl výlučně násilím. Pro řeckou veřejnost by to ale znamenalo, že tyran zničil veřejnou sféru, obzvláště polis. Arendtová ve svém díle cituje Sofokla:

„Polis, jež náleží jedinému člověku, není polis.“⁹ Jinou politickou formou znázorňující model, kde jeden rozkazuje a druhý poslouchá, byl válečný stav, kde nutnost autority vzniká v důsledku nutných rychlých rozhodnutí. Tyranie a ani válečný stav, nebyly dle Platóna a Aristotela modelem pro stálou politickou instituci. „Tyran zůstal pro Platóna i Aristotela "vlkem v lidské podobě" a postava vojenského velitele byla zřejmě příliš spojena s příležitostnou naléhavou potřebou, než aby mohla být modelem pro stálou instituci.“¹⁰ Z nedostatku politických zkušeností, o něž by se oba filosofové mohli opřít, upřeli svou pozornost k modelu řeckých domácností, ovšem každý zcela odlišným způsobem. Rodinné vztahy v sobě také skrývaly autoritu a to v podobě pána domu, který vládl nad členy rodiny a domácími otroky absolutním způsobem. Jako despota vládl silou, donucoval svou moc, což nebylo slučitelné s řeckým míněním o svobodě.

Ovšem vztah pána a poddaných neskrýval svobodu ani na jedné straně, pokud byl pán nucen trávit svůj čas mezi otroky a ne mezi sobě rovnými lidmi.

Autorita vyžaduje poslušnost, která lidem dává i svobodu. Autoritou je zde míněno slovo, které se při vzniku řecké polis stává jakýmsi nástrojem, prostředkem moci nad lidmi. Slovo, které Řekové vnímali ve smyslu Peithó - přesvědčovací schopnost - zde již nemělo funkci rituálu, ale stalo se rozhovorem, diskusí a argumentací. Platón si byl touto myšlenkou jist, a tak se snažil autoritu přisoudit zákonům, jež by vládly nad celou politickou oblastí. Tato autorita zákonů měla podle Platóna navodit lidem iluzi svobody tím, že jsou na druhých nezávislí. Ale i tyto zákony měly despotickou povahu. „Zákon je despotou vládců a vládcové jsou otroky zákona“, cituje ve svém díle Arendtová básníka Pindara. V souvislosti s tímto despotismem, čili autoritou pocházející z domácností, souvisela i změna v označení politického vládce, což nastalo posledních

9 „Polis gar úk esthetis andros esthenos.“ Sofokles: Antigona. Přeložil Václav Renč. Praha: Orbis, 1965.

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, str. 98

(14)

pár staletích Římské říše. V tu chvíli se začalo užívat označení dominus, což v Římě znamenalo totéž, co řecký despota.

2.1.1 Platónovo uchopení pojmu autority

Abychom lépe chápali význam autorita z pohledu Římanů, je nutné přiblížit rysy řecké filosofie, které ovlivnily utváření významu slova. Nejblíže se tomu přiblížil Platón ve svém díle Ústava, kde konfrontoval skutečnou polis s vládou rozumu, zastoupenou filosofem. Ten měl úlohu krále. Za účelem chránit filosofy filosofií. Arendtová se domnívá, že tato úloha krále – filosofa měla velmi politický podtext z důvodů nepřátelství polis vůči filosofům. Tyto obavy se objevily ještě dříve, než opravdu bezprostředně ohrozily život filosofa. Tím je myšlena smrt Sokrata. Po jeho smrti nepovažoval Platón přesvědčování a argumentaci za dostatečný prostředek k vedení lidí, protože rozumu se podrobuje pouze menčina. Při pokusech nalézt legitimní donucovací systém, ve kterém by mohl Platón uskutečnit tyranii rozumu, se ubírá směrem modelových vztahů. Důvěra je založena buď na odborné znalosti. Jinak se nacházíme opět na půdě vládce a ovládaného, jako je tomu například u pána a otroků.

Donucovací síla nespočívá v samotné osobě, anebo v nerovnosti jako takové, ale v idejích, které slouží jako vzor. Tuto představu Platón formuje ve svém Podobenství o jeskyni, v Ústavě. Filosof nahlíží transcendentní ideje klenoucí se nad jeskyní jako měřítko a přinést je zpět do jeskyně. „Základní autoritativní element idejí, tj. ona kvalita, která je tudíž uschopňuje vládnout a donucovat -není něčím samozřejmým.

Ideje se stávají měřítky až poté, co filosof opustil jasné nebe idejí a vrátil se do temné jeskyně lidské existence.“¹¹ Filosof, který nahlédl opravdovému bytí, teď trpí bolestí, hovoří o nemožnosti orientace mimo jeskyni. Oslepnutí, o bolesti z prudkého slunečního světla symbolizuje ideu dobra. Ve strachu a nesnázích se filosof ubírá k poznání jako k vzoru či kritériu. Filosof ve strachu o svůj život přijímá to, čemu nahlédl jako měřítko a posléze ho obrací a používá jako nástroj své vlády. Nejvyšší ideou pro Platóna byla idea krásy, on ji použil v politickém smyslu a nahradil ji ideou

(15)

dobra, která je uváděna v Ústavě. Ovšem Arendtová si v tomto okamžiku pohrává s myšlenkou, že idea krásy jako nejvyšší idea odráží tuto zkušenost mnohem adekvátněji než idea dobra. Platón se snažil, aby se nauka o idejích stala užitečnou pro politickou teorii, aby se ideje mohly stát pravidly a měřítky, ale především zákony.

Platón zde „měřičské umění“ převádí do analogie řemeslných dovedností, ke kterým je potřeba idejí. Z příkladů uváděných Platónem je ale znát možná legitimizace politických aktivit uvnitř polis. Na příkladu truhláře, který vyrábí nábytek či lékaře, který léčí nemocné, lze ospravedlnit činnost státníka, jež spravuje lidské záležitosti. Analogie, k níž se Platón ubírá, s sebou mohou nést ještě možné známky násilí. Arendtová tyto analogie interpretuje jako nevyhnutelně spojené s určitým násilím, které vyplývá již z aktivity, kde se něco vyrábí a produkuje z přírody. Pro výrobu stolu je nutné pokácet strom, ten silou upravit, a právě na základě několika takovýchto příkladů se může zdát, že Platón upřednostňuje tyranskou formu vlády.

Pokud bychom Platónova řemeslníka, zhotovitele převedli do pozice tvůrce Platónova utopického státu, nejlépe by se této funkce zhostil tyran. V návaznosti na podobenství o jeskyni Arendtová opět zmiňuje, že Platónovu snahu o dosažení nejlepší vlády pro filosofy. Platón spoléhá na to, že filosofa a člověka spojuje touha nahlednutí idejí, která je dána samotným charakterem člověka, který touží vidět, i když je klamán hrou stínů a obrazů.

Shrneme-li Platónův model nomokratické obce, podle něhož má stát zjednat maximum obecného blaha pomocí nomós, tedy zákonů, dojdeme k určitému paradoxu, který vyplývá ze samotné podstaty modelu. S ohledem na představy o právním státě, kde jsem schopni připustit, že nám vládne právo, z čehož jasně vyplývá, že pro nás platí zákony, dojdeme jasně opět k tomu, že zákony zde byly vytvořeny člověkem nebo lidem jako suverénem. I kdybychom připustili Platónovu suverenost zákonů v podání, musíme také připustit, že tento zákon má k dispozici nějakou příslušnou moc, kterou pak můžou fakticky vykonávat pouze lidské bytosti. Další paradox, který nalezneme uvnitř Platónovi politické filosofie je, že pokud bychom si připustili nadřazenost zákonů, pak by všechny právní subjekty byli jejich otroky. Z čeho by se dále dalo vyvodit, že všechny osoby jsou si před zákonem rovni a tedy fakticky může každý žalovat každého. Přestože nabízí možnost nomokrtického modelu, Ústava jako celek je stále dílem upřednostňující vldáu filosofie.

(16)

2.1.2 Aristotelův pokus jak uchopit autoritu

Aristoteles odmítal Platónovo učení o idejích a odmítal i jeho ideální stát, v určitém smyslu na Platóna ovšem navazoval. I když je Aristotelův postoj odlišný, je pro pochopení a rozvoj politické tradice stejně důležitý jako Platónův. Aristotelův přístup se nezakládá na postavení vládnoucích a ovládaných, ani zde nenalezneme žádnou analogii jako u Platóna ve smyslu nadřazeností odborníků nad laiky a převedení tohoto příměru do oblasti díla. Aristoteles zaměřil svou pozornost na „ … přírodu, která sama již provedla rozdělení tím, že bytosti téhož druhu učinila jednak mladšími, jednak staršími, a tu se sluší, aby jedni z nich poslouchali a druzí vládli.“¹² Aristoteles se snažil také zavést pojem autority do věcí veřejných i do života v polis, oproti Platónovi však uvádí rozdíl mezi politickým ustanovením a domácností. Ten spatřuje především v tom, že rodina je koncipována jako „monarchie“, chápejme tedy jako vládu jednoho nadřízeného, zatímco politický prostor - polis - byl složen z mnoha vládců. Dále vysvětluje, že vládcové polis jsou těmi samými vládci, kteří se předtím ustanovili doma do role hlavy domácnosti, čili „monarchy“, což předchází politické oblasti. Aristoteles chce rozdělit ekonomickou sféru domácnosti a politickou sféru v polis, která nezná rozlišování mezi vládcem a ovládaným. Každý občan, tak podle Aristotela náleží ke dvěma úrovním existence – soukromá sféra (bios theoretikos) a sféra veřejná (bios politikos).

Aby Aristoteles mohl zavést určitý druh autority do veřejného života v polis, aby tuto myšlenku mohl legitimizovat, přiklonil se k příkladům převážně ze soukromé sféry domácností, ale můžeme zde nalézt mnohá protichůdná tvrzení. Například vládce a ovládaného srovnává s autoritou z pozice staršího vůči mladšímu. V tomto případě se jedná o vztah spíše výchovný. I přesto, že výchova má velký vliv na formování osobnosti, s vládnutím je tato myšlenka neslučitelná. „Politika neboli právo podílet se na správě věcí veřejných, začíná přesně tam, kde výchova skončila.“¹³ Nutností autority ve výchově si by Aristoteles vědom a ve své knize Magna Moralia uvádí pojem etos

(17)

pocházející z řeckého slova ethos – zvyk, obyčej nebo mrav. Jedná se o rozdělení cnosti rozumové a mravní. Rozumová cnost pak vzrůstá z učení. Tento pojem rozděluje na éthos – mravní povahu a ethos – zvyklost. „Bez určité povahy nelze působit v politice.“¹⁴ V Řecku byl tento pojem spojován se starostí sama o sebe a snahou ovládat se. Do tohoto vztahu se v antice vměšuje ještě jiný význam slova, a to nárok na ovládání sebe sama, svého domu, domácnosti a jiných v obci.

K čemu byla tato snaha filosofů o zachování autority? Vezmeme-li to postupně, tak velice dávné náboženství založilo rodinu, poté obec, vzniklo tak domácí právo a následně občanské právo a vláda obce, který byly pevně svázány s náboženskými představami a uctíváním kultů. Každá obec měla svá náboženství a z toho vyplývající politickou nezávislost a vlastní zákoník, ovšem neexistovala zde žádná osobní svoboda.

Prvotní náboženství časem zestárlo a lidský duch zesílil. Objevila se zde myšlenka lidské duše, jakési nehmotné přirozenosti a s ní nastala i změna ve vnímání božství.

Nastala potřeba redukovat množství božstev, jež nejsou vlastníky jednotlivých obcí či dokonce rodin, ale patří všem a dohlíží na celý vesmír. Pomalu tak v období kolem roku 570 př.n.l. s příchodem Pythagorase, který pohrdal místními kulty, nastala intelektuální revoluce. Touha potírat staré bludy vytvořila novou společnost. Filosofové, především pak sofisté, kteří toto období výrazně ovlivnili, zkoumali zákony, jež ovládly rodinu a stát. A dle Platóna, pohnuli vším, co bylo dosud nehybné. Avšak s autoritou těchto dávných božstev odešla i autorita institucí. Revoluce, jež začali sofisté, pokračovala dál a dál. Řekové se oprošťovali nadvlády starých věr a institucí. Platón, Antisthenés, Teofrastus či Aristoteles a jiní další filosofové se nyní zabývali politikou. Hledali a zkoumali problém, kterým bylo znovunalezení organizace státu, práva, poslušnosti a autority. Snaha filosofů zavést tento pojem byla pouhým pokusem zachránit řeckou polis, která nakonec zanikla neexistencí bezprostřední zkušenosti autority.

14 Aristoteles: Magna Moralia. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2005, str. 23.

(18)

2.2 Konec antiky, počátky křesťanství

Počátky Říma stojí za povšimnutí, vysvětlují nám zvláštní povahu římské politiky řízenou podle náboženství obce. U Římanů existuje princip fundace, na jehož základě byla založena Římská republika a fungovala tak až do konce císařství. Šlo o jakousi závaznost pro vše budoucí. Co bylo jednou založeno, stalo se pro Řím čímsi posvátným, neměnným a s tím je také spojeno i náboženství Římanů. Na rozdíl od Řeků, jež měli božstvo zjevované v bezprostřední přítomnosti, Římské náboženství je spojeno se slovem religio, být vázán k dřívějšímu, mít závazek. A tedy být religiózní znamenalo být vázán k minulosti.

2.2.1 Římská triáda

Slovo auctoritas je odvozeno od slovesa augere, což znamená zvětšovat či rozmnožovat, a je protikladem slovu artifex, stavitel, zhotovitel. Autorita zvěčňuje fundaci, moment založení. V Římě měli autoritu starší, senát, ti kteří ji získali tradicí či přenosem. Autorita živých byla založena na autoritě zakladatelů, byla zakořeněna v minulosti. Minulost, která byla ve městě mnohdy více přítomna než sama přítomnost.

Římané uctívali starší, ne pro jejich nasbírané zkušenosti, ale především pro jejich blízkost k předkům. Síla autority, jež měli v Římě starší, byla religiózní povahy a stejně tak bohové vládli lidu autoritou spíše než mocí a silou. Jejich myšlení bylo založeno na předávání tradice od předka potomkům, a pokud nebyla přerušena tradice, nebyla oslabena ani autorita. Dalším důležitým slovem pro pochopení římského významu slova autorita je slovo auctor, tedy česky doslovně přeloženo jako autor. Vztah auctor a artifex ale nemůžeme vnímat jako Platónský vztah mezi pánem a podřízeným. Autor zde tedy není stavitel, je tím, kdo přichází s myšlenkou a jehož duch je zachycen například ve stavbě, zatímco stavitel je zde pouze v pozici zhotovitele.

Platónovo politické učení se stalo základem západního myšlení a autorita a tradice se staly dominantními rysy západní filosofie „Zapomnělo se na politický původ a politické zkušenosti, na nichž samotné teorie spočívaly, jednak na původní konflikt

(19)

mezi politikou a filosofií, mezi občanem a filosofem, jednak na zkušenost založení, na níž spočívá legitimní zdroj římské triády náboženství-autorita-tradice.“¹⁵ Princip Říma byl založen na triádě tradice – autorita – náboženství. Síla této triády je ukotvena v autoritě, díky odkazu předků v tradici a religiózních vazbách. Římská republika díky síle posvátné triády přežila i přeměnu na císařství. Právě síla tohoto národa dokázala překonat úskalí vzniklé při pádu Římské říše a změně politického ustanovení, kdy duchovní dědictví převzala křesťanská církev. Díky této síle se církev stala „římskou“

a mohla stavět na silných základech podobně jako Řím. Smrt Ježíše Krista měla podobný charakter jako založení Říma, jedn se o stejný bod. Síla jakoby prostupovala mocí církve, která mohla lidem nabídnout nejen členství, ale i pocit občanství. „Bylo Lutherovým omylem myslet si, že popírání současné autority církve a apel na svobodný individuální úsudek se nedotkne náboženství a tradice. Doufat, že autoritu a náboženství lze ochránit bez tradice, bylo omylem Hobbesovým a dalších politických teoretiků 17. století. A bylo konečně omylem humanistů domnívat se, že lze zůstat uvnitř neporušené tradice západní civilizace bez náboženství a autority.“¹⁶ Avšak čas ukázal na sílu soudržnosti římské triády, vždy jakmile byl jeden prvek odstraněn, vedlo to ke ztrátě jistoty zbývajících dvou.

2.2.2 Platónské peklo jako nástroj církve od středověku po novověk

Díky tomu, že se tímto založením katolické církve symbolicky znovu opakovalo založení Říma, převzali i křesťané triádu římské tradice, autority a náboženství za své.

Převzetí něčeho doposud funkčního bylo pod křesťanskou církví naplněno úplně odlišným obsahem. Autoritu, jíž byl do té doby nositelem senát, žádala církev pro sebe a moc nechala církev světským panovníkům. Došlo tedy k rozdělení autority a moci, mezi církev a stát a poprvé, od dob Říma tak politická oblast ztratila svou autoritu.

Papež Gelasius I., jak uvádí Arendtové, napsal císaři Anastasiovi I.: „Jsou dvě věci, které vládnou tomuto světu – svatá autorita papeže a moc královská“. Právě za moci

16 Tamtéž, str. 117.

(20)

papeže Gelasia I. se na Západě začal používat termín teorie dvou mečů - tzn. dvou mocí, duchoví a světské.¹⁷ I přesto, že tuto tezi uznáváme dodnes, byla v různých obdobích i různě interpretována a způsobovala tak rozpory mezi světskou politikou a církví.

Doposud nejednoznačný a neurčitý výklad platónských politických mýtů o životě na onom světě nyní církev reinterpretovala. Sloučením římských politických institucí s řeckými filosofickými idejemi nyní církev vypracovala nový systém, a to systém odměn a trestů za špatné skutky, které nebyly na zemi dostatečně odčiněny. Tento systém, odhaluje Arendtová, byl poprvé zmíněn jako nauka o pekle u Platóna, čehož si byl dobře vědom i Tomáš Akvinský i přes své přesvědčení a návaznost na Aristotela.

Ovšem nyní je velmi těžké rozdělit, do jaké míry je původ Platónovi nauky o pekle politický a ne pouze náboženský. Platónova filosofie, nauka o nesmrtelnosti duše, se tak ztratila v náboženských dogmatech, v politickém vyjádření o odměnách a trestech na onom světě. V období mezi Platónovou Ústavou a vítězstvím křesťanství ve čtvrtém století nebylo až takové napětí, které přišlo s mocí církve. Ta poukázala na platónské mýty, ze kterých následně čerpal i Dante při zpracování popisu pekla. V Ústavě Platón dokonale zpracoval představu posledního soudu, rozdělení pekla, očistce i ráje.¹⁸

V období mezi léty 395 – 476 n.l. došlo k pádu Říma a zmizel tak doposud zavedený světský řád, který do své moci převzala církev a papežství. Nyní se světský řád stal řádem pozemským. „Ve vývoji křesťanství po celá staletí snad nic není tak vzdálené a cizí duchu učení Ježíše Nazaretského jako vypracovaný systém budoucích trestů a nesmírná moc donucovat strachem.“¹⁹ Za přispění dalších historických vlivů se dále vyvíjela nauka o pekle, které sloužila především k tomu, aby malá skupina udržela

17 „Teorie dvou mečů byla středověká teorie o rozdělení moci nad světem. Tato teorie byla všeobecné uznávána na Západě od dob papeže Gelasia I. Základ teorie vychází z myšlenky, že Ježíš Kristus rozdělil moc nad světem na dvě složky předáním dvou mečů (Lukáš 22,38), jeden meč je určen k správě duchovní a druhý k správě světské, duchovní meč potom drží papež a světský císař. V průběhu středověku ovšem trvalo neustálé napětí mezi papežskou a císařskou mocí a vznikaly různé právní a filosofické výklady této teorie tu ve prospěch papeže a tu císaře. V průběhu 11.–14. století za pontifikátu silných papežů Inocence III.,IV. a Bonifáce VIII. dalších dařilo prosadit výklad nadřazenosti duchovní moci té světské (oba meče předal Kristus Petrovi a jeho nástupcům, kteří teprve půjčují světský meč císaři). Opačné výklady naopak zdůrazňovaly oddělenost obou složek, přičemž duchovní

meč opravňuje vládnout papeži pouze v rovině mystické.“

http://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_dvou_me%C4%8D%C5%AF . online. cit.2012-01-05

18 Toto zvláště zdůrazňuje Marcus Dods, Forerunners oj Dante, Edinburgh. H. Arendtová: Mezi minulostí a budoucností. Přeložil Tomáš Suchomel a Martin Palouš. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, str. 256.

(21)

jak politickou, tak morální kontrolu nad většinou. Přiměřená jsou taková vyprávění, Arendtová naráží na povídačky básníků a vyprávěčů, které dokáží přiblížit pravdu menšiny světu většiny, tj. vyprávění o posmrtných odměnách a trestech. Tento nástroj církve se stal účinným v momentě, kdy zmíněná většina uvěřila nauce o peklu jako jakési pravdě a tato myšlenka jim byla vštípena tak, že se poté chovali jako by tuto pravdu znali.

2.2.3 Vývoj očistce dle Le Goffa

Sestup do podsvětí v podání řeckého a římského starověku přispěl ke křesťanské představě o onom světě. Přes všechna vzepětí k nebi a touze po nebeském nekonečnu se Řekové, Římané, Egypťané a Babyloňané velmi obávali hlubin zemských.

Křesťanství prvních pár století své existence v hlubokém středověku ještě stále nevědělo jak přesně interpretovat tyto zemské hlubiny, spíše se snažilo společnost pozvednout k nebi.

Téma očistce provázelo celý středověk, avšak do 12. století bylo interpretováno různými způsoby. Z řecké filosofie byla převzata myšlenka, že tresty boží jsou brány nejen jako sankce, ale také slouží k výchově, jsou prostředkem ke spáse a hlavně jde o proces očistce. Skutečným „otcem“ očistce se stal Augustin, který patřil mezi nejvýznamnější autory středověku, jeho přínos spočíval především v terminologii, kterou ustanovil a jejíž platnost trvala dlouho do středověku. Jedná se o pojmy poenae purgatoriae - očistné tresty, tormenta purgatoriae – očistná muka a hlavně ignis purgatorius – očistný oheň.

Po dobu pěti staletí, v období od svatého Augustina až do 12. století se předloha očistce nějak nepohnula a význam tohoto pojmu stagnoval. Na počátku 12. století již byla představa Posledního soudu, který rozdělí lidstvo na dvě skupiny (vyvolení a zatracení) více jasnější. O svém osudu rozhoduje každý během svého života, dobré chování a víra v dobré skutky povede ke spáse, těžké hříchy a bezbožnost povedou do pekla. Ovšem až ve 13. století se očistec stal dogmatem církve. „Když církev nechala

(22)

očistec sestoupit z výšin teologické reflexe do každodenní výuky, do pastorační praxe, a zmobilizovala tak zdroje představivosti, úspěch, jak se zdá, byl veliký.“²⁰ Církev, po zakotvení Platónského pekla v jejích dogmatech, si byla natolik jistá svou autoritou, že věřila ve vítězství v jakémsi boji proti moci světské. Což ovšem mělo za následek oslabení římské autority a postupné pronikání prvku násilí do náboženského myšlení.

2.2.4 Sekularizace náboženství s rozvojem vědy a techniky

Středověká církev byla založena na strachu. Sekularizace novověku měla za následek odstranění náboženství z veřejného života a lidé tak přestali mít strach z pekla.

Arendtová ale naráží na myšlenku, že představa „Boha-mstitele“ provázela celé období středověku a trvala ještě v období osvícenství. To ovšem nebyl jediný aspekt sekularizace, lidé přestávali věřit v náboženské rituály a stále více se začínali objevovat nová sektářská hnutí.

Právě osvícenství bylo spojeno s vírou, že život všech lidí podstatně zlepší vědecké poznání, toto období je spojeno s rozvojem moderní vědy. Proto také v oblasti náboženské dochází k posunu vnímání boha. Bůh je zde brán jako stvořitel země a ten, který ji dal zákona, ale do dalšího fungování již nezasahuje, jde tedy o deismus.²¹ Někteří autoři té doby se dostali až k ateismu. Racionalizace tedy vedla k „odkouzlení světa“. Pokrok vědy dovolil lidem nahlédnout do oblastí, které pro ně kdysi představovali neznámo, na vině jsou jména jako Koperník, Kepler, Galileo, Bacon nebo

20 J.L.Goff: Zrození Očistce. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 278.

21 Deismus (z latinského deus - Bůh) je souhrnné označení pro různé náboženství a svěoté názory a , které vznikly racionalistickou kritikou křesťanství v 17. století v Anglii a v 18. století vyústily do francouzského a německého osvícenství. Angličtí deisté většinou uznávali hlavní metafyzické principy křesťanství (například že je jeden Bůh, který stvořil svět, že člověk má rozum, vlastní svědomí a tedy potřebuje svobodu), ale kritizovali a odmítali všechno, co v něm přesahuje lidské chápání: Boží zjevení, proroctví, zázraky, autoritu církve, někteří i představu posmrtného života. Svět sice je dílo Boží, člověk si v něm však vystačí sám svým rozumem a nepotřebuje žádné nadpřirozené zásahy do jeho zákonitého běhu. Deismus i osvícenství se více spoléhají na individuální lidské možnosti a schopnosti pokroku, prosazují lidskou samostatnost, individuální svobodu a náboženskou toleranci. Podobné názory se ovšem vyskytovaly už ve starověku (Platón, Eikurós,Plútarchos, Cicero) v buddhismu nebo v raném islámu (Averroes) a od 19. století v Evropě převládají. Německý sociolog Max Weber mluvil o procesu „odkouzlení světa“. http://cs.wikipedia.org/wiki/Deismus.

Online. cit. 2012-04-23

(23)

Newton. „Konkrétněji se měla vědecká revoluce projevit v celkem čtyřech sférách vědy: vznikem mechanické a chemické filosofie, empirismem a matematizací vědeckého myšlení obecně.“²² Za první impuls vědecké revoluce lze považovat dílo Mikuláše Koperníka De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI, kde poprvé uvedl heliocentrický model.²³ Pokračovatelem této vědecké revoluce byl Johann Kepler se svým zákonem o pohybu planet. Rozpracováním Keplerova a Galileova díla uvedl Isaac Newton do platnosti zákona o gravitaci. To je pouze krátký výčet těch nejdůležitějších objevů v období 16. a 17. století, které značně přispěly k oslabení církevní moci.

Teorie evoluce napadala církevní dogmata o Bohu Stvořiteli již ve středověku, ovšem v té době měla církev značnou moc a takovéto zpochybňování bylo existenčně nebezpečné. S první evoluční teorií se tak setkáváme až na konci 17. století., v této době vliv církve již upadá, s čímž je spojeno období osvícenství, které je takovýmto teoriím nakloněno. Oslabení autority křesťanské církve je ve znehodnocení dogmatických tezí církve o zrodu člověka a o jeho božském původu. Prvním autorem evoluce byl francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck, ovšem anglický přírodovědec a filozof Charles Robert Darwin několik let poté předložil důkazy, na základě rozsáhlých výzkumů a zkoumání zachovalých biotopy, že se člověk postupně vyvinul z jednodušších organismů a ne z boží vůle.

Dalšími kritiky a odpůrci boha stvořitele na přelomu 19. století byli významní filosofové Nietzsche, Reuerbach a Marx. Karl Marx považoval kritiku náboženství jako první krok k osvobození, emancipaci člověka. „Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslil, jednal, tvořil svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby se pohyboval kolem sebe, a tím kolem svého skutečného slunce.

Náboženství je jen iluzorní slunce, které se točí kolem člověka, dokud se člověk nepohybuje kolem sebe.“²⁴ Pro Marxe člověk znamenal osobu žijící v přírodě a z přírody. Nejvlastnější projev lidského života pro tohoto filosofa znamenala práce, kde člověk realizuje své cíle a pomocí čeho vkládá do světa své záměry. Člověk je

22 http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bdeck%C3%A1_revoluce. Online. cit. 2012-04-21

23 Šest knih o běžících sfér nebeských

24 K. Marx: Odcizení a emancipace člověka. Praha: Mladá fronta, 1967, str .85.

(24)

osobou činnou, homo faber, která je nucena pracovat, ale svou prací si utváří svůj svět a tím i sám sebe.

2.3 Počátky novověku – teorie společenských smluv

Od doby antiky je politické jednání ovlivněno tím, že lidé mezi sebou uzavřeli dohodu nebo spíše jakousi „smlouvu“ ve formě morálky či zákonů. Tuto skutečnost shrnuje Arendtová pod pojmy autorita, tradice, náboženství. Triáda se stala silným základem Říše Římské a posléze dopomohla vzniku křesťanství. Právě v období křesťanství byl pomyslný trojúhelník, s vrcholy autorita, tradice, náboženství, vzkříšen opakováním posvátné fundace Říma a stal se tak součástí západní filosofie. Díky křesťanství, které převzalo za své platónské představy o transcendentních idejích, se systémem trestů a odměn, byl trojúhelník posléze oslaben. Hrozbou věčných muk a pekla se do náboženství začal infiltrovat prvek násilí. Vlivem sekularizace ztrácí náboženství svou moc podpořenou strachem. Z pevného základu trojúhelníku je náboženství vyškrtnuto, což mělo vliv na další dva prvky triády, na tradici a autoritu.

V průběhu novověku se objeví pokusy tyto v minulosti ověřené základy obnovit, založením nových politických útvarů, ale ani zde již není místo pro náboženství.

Destrukce modelu pokračuje ztrátou tradice v procesu totalitárních forem vlády.

Sekularizace (zesvětštění) proběhlo již za renesance, ovšem s koncem této éry se začalo objevovat chápání něčeho, co zde bylo již předtím, co jsme mohli pozorovat již u Sofistů – teorie společenské smlouvy a přirozený stav. Tyto smlouvy se objevily ve středověké náboženské interpretaci, kdy mohly například sloužit při obraně vzpoury panovníkovi. Začátkem novověku se jejich význam začal rozvíjet naplno. Politická filosofie těchto staletí se začala věnovat vytvoření umělého živočicha zvaného společenství nebo stát.²⁵

25 T. Hobbes: Leviathan – formulace uvedena v úvodu knihy

(25)

Společenské smlouvy jsou často spojovány s pojmy demokratické či liberalistické pojetí společnosti. Formou těchto smluv se budeme zabírat v následující kapitole.

I přesto, že je to téma obsáhlé a bezpochyby je vhodným tématem na samostatnou práci, pro účely mé bakalářské práce tematicky zaměřené na autoritu, jsou společenské smlouvy shrnuty do tří základních bodů podle jednoznačných znaků společenské smlouvy, vis. níže.

Klasické pojetí společenské smlouvy nese následující znaky:

• představa hypotetické bezstátní společnosti – přirozeného stavu (status naturalis)

• snaha jednotlivců uniknout z přirozeného stavu uzavřením smlouvy (na základě volního aktu), smlouva zavazuje občany k poslušnosti a úctě vůči státu (status civilis); legitimita je odvozena ze souhlasu a tedy i z vůle skupiny racionálních osob

• vztah státu k církvi

Jak je uvedeno v úvodu této kapitoly, společenské smlouvy tu byly v nějaké formě již od doby antiky. Však v novověku společenské smlouvy dostaly novou náplň a začali se rozvíjet naplno. Jsou tak dalším stupněm ve společenském vývoji. Abychom mohli posoudit vztah společenské smlouvy k politickému myšlení, přístup k jednotlivci a jeho svobodě nebo také vztahu k náboženství, musíme nejprve blíže nahlédnout jejímu obsahu.

2.3.1 Thomas Hobbes

Thomas Hobbes byl jedním z prvních politických filozofů Anglie. Občanská válka v Anglii však mohla za to, že se Hobbes začal věnovat politickým spisům. Popis jeho společenské teorie se objevuje především v díle Laviathan. Hobbes si pro své dílo tak vybral jméno biblické obludy, která zde symbolizuje stát. V tomto stěžejním díle zdůrazňuje absolutní nadřazenost stání moci nad společenskými hodnotami.

(26)

Hobbes vychází z tzv. přirozeného stavu, což zde znamená válku všech proti všem.

Je to stav na počátku lidského vývoje a vládne zde právo silnějšího. To znamená vláda egoismu, lidé se zde mohou zmocňovat všeho, čeho si zamanou, pouze z titulu jejich nadřazené síly. Arendtová v této souvislosti uvádí, že vůle k moci, která provází celý novověk od Hobbese až po Nietzscheho, ve skutečnosti není neřestí či ctností silných, ale slabých. Lidí, kteří jsou vedeni závistí, žádostivostí a resentimentem.

Lidé v přirozeném stavu žijí v permanentním strachu o to, co právě postavili, zaseli nebo sklidili. I přesto však uvádí Hobbes, že v přirozeném stavu neexistuje nespravedlnost. Toto tvrzení vzápětí vysvětluje tím, že nespravedlnost, zákony, křivdu je možné definovat ve společnosti, neexistuje-li však společnost, neexistují nejen zákony a tedy i nespravedlnost, ale také majetek, panství. Vlastnictví je v přirozeném stavu dáno silou jedince, tím čeho je schopen se zmocnit a jak dlouho je schopen to zase ubránit.

Jaké jsou příčiny těchto sporů, do kterých lidstvo vrhla jejich vlastní přirozenost?

Jsou to touha po zisku, touha po slávě a nedůvěra. Protože lidé nemají nějakou sílu, která by nad nimi držela moc, jsou v neustálém válečném stavu. V takové situaci nemají lidé ani pomyšleni na jakoukoli jinou činnost, jako například na umění či vědu. Nemají chuť cokoli tvořit, aby o to vzápětí nepřišli. Je více než jasné, že tento stav není pro lidský život únosný, a tak zde existuje snaha se z tohoto stavu vyprostit pomocí citů a rozumu. Strach ze smrti, touha po pohodlném životu – to jsou city, které vedou člověka k míru. Rozum pak dává člověku vhodné zásady. Jsou to pravidla, na kterých se lidé mohou shodnou, pravidla, kterým se jinak říká přirozené zákony, jinak také zákony rozumu. Je to svoboda, kterou má každý k tomu, aby užíval svých sil k přežití. Z toho tedy vyplývá, že slovo svoboda zde znamená odstranění všech vnějších překážek, aby každý mohl dělat to, co chce. Abychom správě rozdělili pojmy právo a zákon, Hobbes uvádí tento příklad: právo záleží na svobodě dělat nebo opomíjet, kdežto zákon ustanovuje a zavazuje k jedné z obou věcí. Jinak řečeno zákon a právo se liší jako závazek a svoboda.

Tento tzv. válečný stav, války všech proti všem, však není dlouhodobě únosný pro život lidí, proto existuje obecné pravidlo rozumu, podle něhož si má každý přát mír, a dokud je naděje i uchovat tento mír. Je zde tedy pravidlo udržení míru, ze kterého vyplývá souhrn přirozeného práva, totiž možnost bránit se všemi prostředky, jak píše

(27)

Hobbes kapitole věnované přirozenému právu, bránit se vším, čím se bránit můžeme.

Z toho zákona, přát si mír, pak vyplývá druhý zákon „Každý má být ochoten, jsou-li ovšem stejně ochotni i ostatní, do té míry, jak zná za potřebné pro svůj klid a ezpečnost, vzdáti se tohoto práva na vše a spokojiti se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě.“²⁶ Doku si někdo ponechává právo na to chovat se podle své libosti, jsou všichni lidé ve stavu válečném. Je-li jedinec, který je ochoten vzdát se svého práva, je vystaven okolí a stává se tak snadnou kořistí a tomu není nikdo povinen. V tomto případě je nutné, aby se vzdali práva všichni. Zde Hobbes zmiňuje zákon evangelia: co nechceš, aby činili jiní, nečiň ani ty jim, to je zákon všech lidí. Je tedy možné, aby se lidé v rámci míru dohodli s ostatními na nějakém režimu, a již zde může vzniknout jakási společenská smlouva, v níž se každý vzdá části svých přirozených práv. V přirozeném stavu lze ale takovouto smlouvu obtížně dodržet, protože zde neexistují nějaké sankce, neexistuje totiž nic nadřazeného, co by dohlíželo na dodržení pravidel. Lidé poté snadno sklouznou ke zvyku, kdy lepší obranou je útok.

Protože v přirozeném stavu neexistuje moc a lidem je přirozenější touha po pomstě, je nutné vybudovat veřejnou moc, které náleží příslušná práva, moc a síla k tomu, aby pravidla společenské smlouvy mohla vynutit. Všichni se musí svou vůlí podřídit nařízením dané moci. „Vzdávám se svého práva vládnout sobě a odevzdávám toto právo tomuto muži nebo tomuto sboru mužů, jestliže jim také ty odevzdáš své právo a stejně jako já je zplnomocníš ke všemu a uznáš jejich činy za své.“²⁷ Tak vzniká stát – Hobbesův Leviathan. Stát je zde absolutní státní zřízení s absolutní mocí panovníka.

Tento panovník vede lid k obecnému prospěchu a k jejich ochraně. Využívá tak předané moci od lidu. Jelikož lidé předali veškeré kompetence svrchované osobě nebohou svého panovníka svrhnout a uznávají veškeré rozhodnutí svého krále.

Absolutnost se v Hobbesově státě projevuje:

• Nezvratností smlouvy

• Poddaní nemohou mluvit o nespravedlnosti panovníka vůči sobě

26 T. Hobbes. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Přeložil Josef Hrůša. Praha: Melantrich, 1941, s.tr 166.

27 Tamtéž, str. 205.

(28)

• Panovník má absolutní moc

• Panovníkova moc je nedělitelná

Hobbesův přístup k náboženství byl především z politické stránky, snažil se zdůvodnit absolutní podřízení církve státní moci.

Pro vznik náboženství existuje několik motivů. Jsou jimi lidská zvědavost a otázka po počátku našeho původu. Člověk už od počátku pátrá po příčinách nejrůznějších jevů nebo po příčině jeho štěstí nebo neštěstí. „A nemůže-li člověk bezpečně zjistit pravé příčiny věcí sám, neboť příčiny dobra a zla jsou většinou neviditelné, předkládá buď ty příčiny, jak mu radí jeho obrazotvornost, nebo věří autoritě jiných lidí, které má za své přátele a moudřejší, než je sám“²⁸. Což může budit pocit stísněnosti, jak Hobbes uvádí v kapitole věnované náboženství, neboť vše, co se v budoucnu událo nebo dokonce se teprve stane, má svou příčinu. Tím pádem není možné, aby se člověk svým snažením zajistil před zlem. Mezi další příčiny vzniky náboženství Hobbes staví neznalost lidí, a to neznalost přírody či přirozených příčin věcí. Z této náchylnosti ke strachu z neznámých jevů, mají poté často potřebu přiklonit se k tomu, že je zde nějaká neviditelná síla, moc. Tento strach jim poté dává prostor proto vytvářet mezi sebou nejrůznější představy o bytostech, ze kterých následně tvoří bohy. Jak píše Hobbes s mírným despektem k náboženství, tento strach z věcí neviditelných je přirozené símě náboženství.

Vzhledem k tomu, že lidé si své bohy často utvářeli sami, inklinovali k tomu bohům přisuzovat i lidské vlastnosti, dobré ale i špatné. Hobbes tvrdí, že jediné, co o Bohu můžeme vědět je to, že je pro nás Bůh.

Hobbesova kritika vede ke společenské funkci náboženství, jež je rozšiřována dvěma druhy skupin. První jsou ti, kteří náboženství pěstovali pro vlastní účely a druzí z božího řízení. Co tyto skupiny spojovalo, byla touha získat poddané, lidi, kteří budou poslušní a podřízeni zákonům. Tyto zákony vydávali za zákony boží a za neposlušnost hrozili boží pomstou. Tímto stylem byla zaručena menší náchylnost ke vzpourám. Pro tuto situaci Hobbes vidí jako možné východisko, aby církev byla vždy spojena s mocí

28 T. Hobbes. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Přeložil Josef Hrůša. Praha: Melantrich, 1941, s. 145.

(29)

panovníka, čili náboženská a církevní autorita musí být identická. Stát je potom jediný oprávněný k výkladu Písma svatého a k uznání náboženských přikázání.

2.3.2 John Locke

Teorie Johna Locka je založena na jiném pojetí člověka i státní moci, může se jevit jako daleko umírněnější. I přesto, že obecné schéma pojmu státu je na první pohled u Locka stejné jako u Hobbese, rozdíl nalezneme již v obsahovém vyplnění. I Locke používá termín přirozený stav. Jeho pojednání je ovšem jiné: „Je to stav dokonalé svobody říditi svá jednání a nakládati se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného“²⁹ Jedná se tedy o stav rovnosti, kde nikdo nedisponuje větším podílem na moci. Každý se chová dle svého uvážení, nakládá se svým majetkem podle svého a k tomu, aby se tento stav nezvrhl do nějakého nepřijatelného stavu, je i zde přirozený zákon. Zákon, který ukládá člověku, nečinit druhým zlo, či ohrožovat někoho na životě, stejně tak ale neohrožovat život svůj. Tímto zákonem je rozum.

Ve stavu přirozeném jsou si všichni lidé rovni a mají stejně rozdělenou moc, avšak poruší-li jeden zákon, druhý má právo ho potrestat. Z čehož plyne, že potom jeden člověk nabývá moci nad druhým, ano, ale není to moc absolutní. Trest není libovolný, má pouze demonstrativně ukázat následky za prohřešek a také slouží k nápravě a narovnání poškozeného stavu. Jak uvádí Locke, toto jsou dva jediné důvody, které mohou sloužit k použití moci, tedy k ukládání trestu.

V přirozeném stavu jsou lidé svobodni z toho důvodu, že nejsou zodpovědní žádné nadřazené autoritě a řídí se pouze přirozeným zákonem, ovšem ve společnosti je tomu jinak. Lidé jsou ochotni vzdát se přirozeného stavu a podřídit se tak moc zákonodárné ve společnosti, protože ta je ochrání od ustavičného strachu o sebe a svůj majetek. Tedy velkým a jedním z hlavních důvodů proč se lidé dále spojují ve státě a poddávají se vládě, je zachování majetku – vlastnictví, dalším důvodem je, že v přirozeném stavu schází nestranný soudce s pravomocí rozhodovat dle zákona spory.

29 J. Locke: Dvě pojednání o vládě. Praha: ČSAV, 1965, str. 140.

(30)

Překonání přirozeného stavu se stejně jako Hobbes, představoval i Locke na základě smlouvy mezi jednotlivci. Rozdíl ve vzniku společenské smlouvy je, že Locke předpokládal přirozený zákon již před vznikem státu a zatímco u Hobbese vzniká stát s absolutní mocí, u Locka vzniká občanská společnost a stát. Stát zde má omezenou moc a nesmí zasahovat do občanské společnosti, jeho úlohou je, chránit společnost, stejně tak hájit lidské vlastnictví³⁰. Stát má úkoly, které musí plnit. Lidé mají možnost nefunkční stát svrhnout, ale Locke připouští, že to s sebou přináší mnoho starostí a proto to nepovažuje za žádoucí.

K omezení této možností svrhnutí státu, je nutné zajistit, aby fungoval jak má.

Proto jsou zde státní složky, které dohlížejí na činnost sátu. Locke uznává dvě moci:

zákonodárnou (parlament) a výkonnou (vláda, král), jako třetí moc ustanovil Locke moc federativní (moc vypovídat válku a sjednávat mír)³¹. Poslední zmíněná moc je svěřena panovníkovi, který je schopen rozhodnout rychle, čehož by parlament nebyl schopen.

Moc zákonodárná, výkonná a federativní, to jsou tři základní typy moci ve státě.

Prvním a zároveň základním pozitivním zákonem je moc zákonodárná, protože společenství je řízeno pouze zákony. „Tato legislativa je nejen nejvyšší mocí státu, nýbrž i posvátnou a neměnnou v rukou, do nichž ji jednou společenství vložilo.“³² Legislativa vydává zákony, které ovšem musí vycházet ze zákona přirozeného, aby tak neměla úplnou moc nad lidmi. Legislativa musí mít stejné měřítko pro všechny, nesmí bez souhlasu občana odejmout jeho majetek a je nepřenosná. Legislativní moc je ve státě jen propůjčena od lidu. Zřízením legislativy se určuje i forma státu, jako například demokracie, oligarchie či monarchie. Moc výkonná (exekutiva) má za úkol převádět zákony do praxe. Třetí mocí je moc federativní, neboli také moc přirozená. Můžeme ji takto nazývat, protože je to stejná moc, jako Locke popisuje v přirozeném stavu.

Úkolem této moci je řešení sporů mezi lidmi, vyhlašování války nebo jak je uvedeno výše, sjednávat míru. Federativní moc je spojena s mocí výkonnou, avšak jedna hlídá zájmy uvnitř společnosti a druhá mimo společnost.

30 Vlastnictví je zde myšleno jako majetek, ale také práva člověka a jeho svoboda.

31 Moc soudní k této triádě připojil až Montesquieu.

32 J.Locke: Dvě pojednání o vládě. Praha: ČSAV, 1965, str. 202.

(31)

Náboženství Locke naopak od Hobbese vidí pouze jako striktně oddělenou část od sféry politické a je nutné jasně vymezit jejich kompetence. Stát u Locka vzniká z přirozené sociability lidí a jakéhosi vývoje ze stavu přirozeného a jeho povaha je odlišná od povahy náboženství. Stát se stará o lid, o jeho majetek a obecné blaho a ne o věčné spasení. Locke toto tvrzení podkládá několika tvrzeními. Ve své knize Dopisy o toleranci Locke uvádí, že žádný úředník nemůže donutit kohokoliv k víře v Boha, protože on sám takovouto moc od Boha nezískal, vládce nemůže pečovat o spásu duše, další argument směřuje k tomu, že není možné, aby bohů bylo více, co panovník, to jiný bůh.

Náboženství na rozdíl od státu vzniklo za účelem spásy duše, vzniklo jako svobodné společenství lidí a stejně jako každé jiné společenství, musí i církev mít jasně vymezený soubor pravidel, která jsou důležitá pro její chod. Protože pro Locka církev nemá moc donucovací, ta náleží pouze moc státní, kárá své členy pouze formou kázání nebo napomenutím. Protože existuje nespočet názorů na církev, měla by podle Locka existovat náboženská svoboda. Lidé vstupují do různých církví, aby ukázali svou víru, proto Bůh by měl být uctíván veřejně a to pomocí rituálů a učení. Těmito rituály Locke myslí například bohoslužby. Učení je podle Locka rozděleno na praktické a spekulativní. Obě tato učení jsou založena na poznání pravdy, spekulativní učení končí poznáním pravdy a to druhé, praktické, vede v jednání.

2.3.3 Jean – Jacques Rousseau

Dobou a svou filosofií spadá Rousseau do období osvícenství. Změny a neklid ve společnosti vedli Rousseaua ke kritice feudalismu a nerovnosti mezi lidmi. Podle autora za nespravedlnost v lidském společenství může právě stát, a proto byl pro návrat k přirozenému stavu, k přírodě.

Pro Rousseaua přirozeným stav znamenal pro lidi stav ideální. Byl toho názoru, že se lidé rodí do přirozeného stavu se svými právy, kde si jsou všichni rovni a protože jsou si rovni, nemají důvod k vzájemné nevraživosti. Lidé takto mohli vedle se žít nějakou dobu a zajisté byli šťastni, ale jak píše Rousseau je do té chvíli, než objevili, jak je výhodné vlastnit více než ten druhý, s tímto momentem začali poznávat lidé cenu