Mé poděkování patří Mgr. Zuzaně Bubeníčkové za odborné vedení práce, trpělivost,ochotu a cenné rady, které mi pomohly při zpracování této práce. Poděkování

Poděkování

Mé poděkování patří Mgr. Zuzaně Bubeníčkové za odborné vedení práce, trpělivost, ochotu a cenné rady, které mi pomohly při zpracování této práce.

Anotace

Práce se zabývá rozvojem dětského zpěvného hlasu v souladu se zásadami správného používání hlasu a hlasové hygieny. Obsahuje jednotlivé oblasti, které se podílejí na rozvoji zpěvného hlasu i hudebního cítění. K jednotlivým oblastem (artikulační, dechová, hlasová a rytmická cvičení) jsou uvedeny příklady možných cvičení hrovou formou, která jsou možná používat při běžném edukačním procesu hudební výchovy v mateřské škole. Součástí bakalářské práce jsou metodické postupy nácviku písně ověřené v praxi a doplněné reflexí.

Klíčová slova

dětský zpěv, předškolní věk, zásady hlasové výchovy, nácvik písně, praktická cvičení, hygiena hlasu

Annotation

The thesis deals with the development of singing voice in compliance with the correct usage of voice and voice hygiene. In several parts, it describes the development of singing voice and sense of music. There are various examples of possible exercises for each area (articulation, breath, voice and rhythmical exercises). These gamesome exercises can be used in regular teaching process of music education at nursery school.

A part of this thesis are also methodological procedures of song practising that were verified practically and there is a reflexion.

Key words

children's voice, preschool age, principles of voice education, song practice, useful exercises, voice hygiene

Obsah

1Hudební výchova v předškolním vzdělávání...11

1.1Význam zpěvu v předškolní hudební výchově...12

1.2Proč děti nezpívají...13

1.3Jak můžeme zlepšit zpěv dětí...14

2Zásady správného používání hlasu...15

2.1Prostředí...15

2.2Tónina...15

2.2.1Dosavadní zkušennosti...15

2.3Správné držení těla...16

2.4Dýchání...16

2.5Hlasový začátek...17

2.6Artikulace...18

3Hygiena hlasového ústrojí...19

3.1Přemáhání hlasu...19

3.2Hlasové poruchy v dětském věku...20

4Dechová cvičení...21

4.1Zahříváme prochladlého ptáčka...21

4.2Nafukujeme balónek...21

4.3Jedeme mašinkou...22

4.4Co to cítím?...22

4.5Syčení...23

4.6Jezdíme autíčkem...23

5Hlasová cvičení...24

5.1Siréna...24

5.2Kreslíme „do písku“...24

5.3Zvířátka...25

5.4Hra na házenou...25

5.5Včelka...25

5.6Překvapení...26

6Artikulační cvičení...27

6.1Žáby...27

6.2Žvýkačka...27

6.3Líný jazýček...27

6.4Kutálí se míček...28

6.5Čertík Bertík...28

6.6Zvony a zvonky...29

7Rytmická cvičení...30

7.1Zvířátka...30

7.2Pojmenuj části svého těla...30

7.3Učíme se metrum...31

7.4Změny tempa...31

7.5Hra na otázku a odpověď...31

7.6Hrajeme si na sbor a hudební soubor (kapelu)...32

8Nácvik písně...33

8.1Postup při nácviku...33

8.2Výběr písně...34

8.3Metodický postup při nácviku písně...35

9Metodika práce s písní v praktických ukázkách...36

9.1Včelka – rozbor písně...36

9.1.1Obtížné místo...38

9.1.2Hlasová cvičení...39

9.1.3Motivace...40

9.1.4Metodický postup nácviku písně...40

9.1.5Reflexe...42

9.2Pec nám spadla – rozbor písně...44

9.2.1Obtížné místo...46

9.2.2Hlasová cvičení...47

9.2.3Motivace...48

9.2.4Metodický nácvik písně...48

9.2.5Reflexe...50

10Závěr...51

Seznam obrázků

2. Obrázek: průpravné cvičení...38

3. Obrázek: průpravné cvičení...38

4. Obrázek: píseň Pec nám spadla...45

5. Obrázek: průpravné cvičení...46

6. Obrázek: průpravné cvičení...46

7. Obrázek: průpravné cvičení...46

Úvod

Téma diplomové práce jsem zvolila na základě mé celoživotní záliby k hudbě. Díky několikaletému sólovému i sborovému zpěvu jsem měla možnost nastřádat zkušenosti ohledně práce s dětským pěveckým hlasem. Od mala jsem se učila a později pozorovala, jak profesionální paní učitelky pracují s dětským pěveckým hlasem.

Během pedagogických praxí v mateřské škole (při Střední odborné škole pedagogické v Nové Pace) i při současném studiu, jsem se setkávala s hudebními chvilkami v podání různých paní učitelek. Byla jsem překvapená, jakým způsobem paní učitelky pracovaly s dětským pěveckým hlasem. Děti často místo zpěvného hlasu používaly mluvozpěv, někdy i křik – nebyly opravovány, tónina písně byla někdy příliš nízko apod.

Tyto zkušennosti mě navedly k rozhodnutí se touto „problematikou“ více zaobírat. S tím se pojí i cíl mé bakalářské práce – zpracovat zásady správného používání hlasu při zpěvu a hygieny hlasu v předškolním věku. Těmito tématy se zabývám v prvních kapitolách bakalářské práce. Poté následují ukázky cvičení pro rozvoj pěveckého hlasu, propojené s další částí cíle bakalářské práce – vytvořit příklady dechových, hlasových a artikulačních cvičení s možností využití rytmického cítění. V závěru práce pojednávám o zbývající části cíle – doplnit postupy nácviku písní, kdy ke dvěma písním vytvořím možné modely práce s písní, které prakticky vyzkouším s dětmi předškolního věku.

Závěrem bych chtěla říci, že mým osobním přáním je, aby tato práce přivedla čtenáře k zamyšlení. Hudba nám přináší mnohé – u dětí podporuje rozvoj rytmického cítění, potřebné pro další vzdělávání, rozvoj artikulačních dovedností, rozvoj hudebního sluchu i relaxaci. Neprosazuji hudbu, protože je mou zálibou, ale proto, co mně a nám všem přináší. Stala se „koníčkem“ rozvíjejícím mou osobnost, zaopatřila účelné trávení volného času, zážitky, možnosti a především radost. Proto si myslím, že je důležité dětem hudbu představit, pracovat s ní, aby se dítě později samo rozhodlo, jestli ho hudba naplňuje. Neboť každý se může hudbě věnovat, jen musí objevit svět hudby, který nám nejčastěji poprvé otevírají paní učitelky mateřských škol.

1 Hudební výchova v předškolním vzdělávání

Hudební výchova v předškolním vzdělávání má charakter mnohotvárného procesu probíhajícího v úzkém kontaktu se všemi výchovnými složkami, s cílem vytvořit základy pro harmonický rozvoj dítěte. Hudební výchova působí na celou psychiku dítěte, intenzivně rozvíjí smyslové vnímání, estetické cítění i pohybovou činnost, vede k rozvoji soustřední a pozornosti, k rozvíjení paměti, představivosti a fantazie. Hudba není záležitostí pouze citu, je nezbytnou potřebou člověka.

Hudební výchova by měla být objektivně řízenou, organizovanou a diferencovanou hudebně estetickou a kulturně společenskou pedagogickou činností, ve které si děti hrají, poznávají, tvoří a prožívají individuální i kolektivní radost z hudby. Tím docílíme, že se hudebně didaktická akce stává cílevědomým, radostným, zajímavým, přitažlivým i poučným výchovným procesem, jehož jsou děti zároveň tvůrčími účastníky, pozornými posluchači, případně i diváky. Prostředky hudební výchovy jsou písně, hudebně pohybové hry, říkadla a instrumentální hry. Dětská „hra s hudbou“ probíhá v mateřské škole neustále, nejen při zaměstnáních, ale při každé příležitosti během dne (Zezula, aj. 1987, s. 39).

V dnešní době se mateřské školy řídí Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání. Nestanovuje pevné osnovy výchovy a vzdělávání, spoléhá na vynalézavost a iniciativu ředitelek a učitelek. Záleží tedy na hudebním vzdělání, na zájmu o hudbu, na dalším studiu literatury, zda navštěvují vzdělávací kurzy a semináře a v neposlední řadě na jejich připravenosti z pedagogické školy či pedagogické fakulty se zaměřením na předškolní vzdělávání (Jurkovič 2012, s. 48).

1.1 Význam zpěvu v předškolní hudební výchově

Zpěv je pro předškolní děti specifickou a nenahraditelnou činností – stejně jako pohybová hra. Nejen že uspokojuje jejich přirozenou potřebu vnímat svět všemi smysly, ale také naplňuje potřebu se aktivně projevovat. Skrze něj dochází k rozvoji hudebních schopností i bezprostřednímu projevu dítěte. I u neklidných až neurotických dětí dokáže hravá forma pěveckých činností zmírnit jejich vnitřní napětí a neklid (Zezula, aj. 1987, s. 47–48).

Hlas a hudebnost jsou u předškolních dětí vždy spolu, nelze je oddělovat. Pokud dojde ke zlepšení zpěvného hlasu, zákonitě se zkvalitní i mluvní hlas dětí (Tichá 2014, s. 13).

Při stálé péči o správnou výslovnost dětí během zpívání, se zlepšuje i celková kultura mluveného projevu. Opakováním známých písní a seznamováním s písněmi novými, posilujeme a procvičujeme jedinečný dar – paměť. Rytmus napomáhá neméně důležitému úkolu – urychluje rozvoj jemné i hrubé motoriky (Lišková 2006, s. 21).

Velmi důležitou úlohu nám přináší samotný obsah písně. Skrze něj se dítě dozvídá o květinách, stromech, zvířatech a o nás lidech – o naší radosti či trápení. Přibližují nám lidské práce, řemesla a řemeslníky. Ve výchovném procesu v předškolním vzdělávání má hudba mimo jiné také podíl na rozvoji sociálních vztahů.

Hudba je ve všech svých podobách jedinečným vyjádřením lidské kreativity (Jurkovič 2012, s. 10, 46). Z psychologického hlediska působí hudební aktivita na jeden z nejdůležitějších cílů předškolního vzdělávání – na formování celé osobnosti dítěte (Zezula, aj. 1987, s. 49).

1.2 Proč děti nezpívají

Příčiny, proč děti nezpívají, je důležité vědět, neboť nám pomohou najít cestu k nápravě nezpěvnosti. První možnou příčinou je, že dnešní maminky dětem nezpívají. Dítě při jednohlasém zpěvu matky prožívá chvíle bezpečí a příjemného citového souznění.

Jednohlasá, jednoduchá a přehledná melodie mu umožní se v melodii orientovat, za to reprodukovaná hudba (často vícehlasá s doprovodem) je pro dítě složitá.

Dále se často v rodinném prostředí nepodporuje zpěv dětí. Experimentování dítěte se svým vyšším, jasným hlasem nebývá vždy pro rodiče příjemným poslechem. Spontánní dětský zpěv je ovšem přirozeným projevem sebevyjádření, napomáhá rozvoji řeči a rozvíjí zpěvný hlas.

Malá fyzická zdatnost a chybné držení těla je další možnou příčinou, neboť omezuje správné dýchání. Místo správného prohloubeného dechu děti používají mělký, svrchní dech pomocí ramen. Tzv. povrchové dýchání způsobuje napětí v ramenou, které se přenáší na hrtan a přetrvává i při výdechu. Chybné držení těla a nedostatečná práce dechových svalů ochromují správné tvoření tónu (narušují potřebnou souhru dechu a hlasivek).

Dalším faktorem je častý křik a nízká poloha mluvního hlasu. S přicházející mluvou děti začínají používat nižší hlasovou polohu, která se často nezdravě snižuje k spodní hranici hlasového rozsahu. Pokud děti nezpívají (i ve vyšších polohách), jejich hlas ztrácí jas a lehkost i schopnost tvořit vyšší tóny.

Pasivní přijímání hudby a nevhodné pěvecké vzory vedou děti k nesprávnému používání hlasu. Okolo dítěte stále něco hraje, dítě je tím „přesyceno“, nepodněcuje ho to k přirozenému zpěvu.

Jako poslední důvod se jeví neodborné vedení hlasové výchovy v mateřské škole.

Z neznalosti nechávají učitelé své svěřence zpívat příliš silně v nízké hlasové poloze.

Zvýšený počet „bručounů“ se poté objevuje ve třídách, kde učitelka zpívá příliš silným, hlubokým hlasem (Tichá 2014, s. 12–13).

1.3 Jak můžeme zlepšit zpěv dětí

● Nenechme děti křičet – měly by zpívat lehkým hlasem ve zpěvní hlasové poloze (ne příliš hluboko).

● Tolerujme a povzbuzujme dětské prozpěvování a pobrukování – hlasivky se při nich učí využívat zpěvní hlas.

● Podporujme sluchové vnímání – veďme děti k pozornému naslouchání a poznávání různým zvukům v místnosti, v lese, na ulici – podporujeme tím sluchovou pozornost.

● Ukazujme při zpívání směr melodie (naznačujme rukou stoupání a klesání melodie) – popř. sledujeme notový záznam (noty mohou nahradit květiny).

● Umožněme dítěti, aby se při zpěvu dobře slyšelo – omezíme proto sílu svého hlasu nebo ostatních dětí, případně hudebního doprovodu – dítě se odnaučí poslouchat samo sebe pokud neslyší svůj hlas a zpívá čím dál tím víc falešněji.

● Procvičujme s dětmi hudební paměť (např. děti zopakují krátký úsek melodie).

● Společné zpívání a hraní prospívá duševnímu i tělesnému rozvoji dítěte – zlepšuje se jeho držení těla, dech i mluva.

● Učíme-li děti novou píseň, nejprve ji několikrát zazpívejme s textem, aby ji děti poznaly v celku. S opakováním písně si děti začnou části melodie pobrukovat.

K naučení melodie je vhodné slova písně nahradit zvukomalebnými slabikami (např. mňau, ku-ku) – zabraňujeme tím vzniknutí tzv. „mluvozpěvu“.

● Chválíme děti za sebemenší snahu, snažíme se nekritizovat. Každé dítě má své osobní tempo rozvoje, proto buďme trpělivý a nespěchejme.

● Uvědomujme si, že k cestě ke zpěvu je důležitá důvěrná a bezpečná atmosféra.

Jistota dítěte roste s každou pochvalou, že se mu podařilo pěkně zazpívat (Tichá, Raková 2014, s. 13–14).

2 Zásady správného používání hlasu

2.1 Prostředí

Vždy s dětmi zpívejme ve vyvětrané místnosti přiměřené teploty (okolo 20°C) a vlhkosti vzduchu. Vyšší teplota vzduchu a suchý vzduch vedou k vysušování sliznice hlasového ústrojí a k rychlé únavě hlasivek. Vyhýbejme se zpěvu v hlučném a prašném prostředí. Při zpívání venku dáváme pozor na vysoké výkyvy teplot – mráz nebo naopak horké počasí nejsou pro hlasové ústrojí vhodné (Zezula, aj. 1987, s. 51).

2.2 Tónina

Rozsah hlasu předškolního dítěte je přibližně jedna oktáva, a to jak u chlapců tak u děvčat. Paní doktorka Jitka Vydrová (2009, s. 41) uvádí, že rozsah hlasu dítěte předškolního věku je přibližně v rozmezí tónů dˡ–c². Paní Alena Tichá (2014, s. 21) uvádí orientační rozsah hlasu předškolního dítěte v rozmezí tónů fˡ–e². Upozorňuje však na důležitost pěvecké aktivity a dalších specifik – „Rozsah dětského hlasu závisí na věku a rozezpívanosti (tj. pěvecké aktivitě) dítěte i na jeho individuálních hlasových, tělesných a psychických dispozicích“ (Tichá 2014, s. 21).

Učitel by měl dbát faktu, že rozsah hlásků běžných předškolních dětí je jen necelá jedna oktáva. Proto je důležitý výběr písní, které by měly mít jednodušší melodii přiměřenou stupni vývoje a dovedností dětí a neměly by přesahovat hlasový rozsah dětí (Vydrová 2009, s. 41).

2.2.1 Dosavadní zkušennosti

Z mých dosavadních zkušenností z hudebních chvilek v mateřských školách mohu tvrdit, že nebyl rozsah hlasu dětí plně využit. Většina paní učitelek volila tóninu podle obtížnosti hratelnosti dané písně na piáno (nejčastěji v tónině C dur) nebo podle jejich rozsahu hlasu, či výběr písní zanedbal melodii i tóninu na úkor obsahu písně. Dětský

hlas se poté často utápěl v nízkých tónech (až do a) a málokdy se objevil tón vyšší než aˡ).

2.3 Správné držení těla

Při zpěvu je správné držení těla velmi důležité. Držení těla by mělo být přirozené a uvolněné. Měli bychom dbát na uvolněné svalstvo na krku a zádech, neboť ztuhlé šíjové svaly mají za následek křeč, která se přenáší i na hrtanové svaly a zpěv je tlačený a technicky nesprávný (Vydrová 2009, s. 63).

Při pěveckém postoji dbáme na mírné rozkročení (přibližně na šířku ramen), plně opřená chodidla do země (jako kořeny, které vrůstají do země), váhu těla rozloženou do obou nohou, uvolněná ramena, ruce spuštěné volně podél těla, vzpřímenou šíji – hlavu (nezvedáme však bradu) (Lišková 2006, s. 35).

Při pěveckém sedu děti sedí na okraji židličky, kolena od sebe, chodidla jsou opřená celou plochou o zem, záda jsou vzpřímená, ramena směřují dolů, pokrčené ruce leží volně v klíně, hlava držena s pocitem mírné opory v zátylku.

Klek na patách je u předškolních dětí častou formou organizace. Správné držení těla při něm navodí mírně roztažená kolena (tím se zpevní spodní břišní svaly a zapříčiní vzpřímení zad). Zároveň se uvolní spodní žebra v oblasti žaludku, díky kterým se dostaví dostatečný prostor pro dýchání pomocí bránice.

Správné držení těla je vhodné procvičovat skrze průpravné cviky, aby se pěvecký postoj stal přirozenou součástí zpěvu dítěte (Tichá 2014, s. 78–79).

2.4 Dýchání

Pro správné dýchání je důležité dýchat celým dechovým aparátem. Jen tak jsou hlasivky chráněny před přílišným fonačním tlakem v oblasti hrtanu, jelikož je výdech regulovaný pomocí bránice, mezižeberních a břišních svalů (Tichá 2014, s. 89). „Bránice umožňuje rychle a nebo zase pomalu vydechnout, držet tón, pohrávat si s ním. Zároveň bránice tvoří tzv. dechovou oporu (appoggio)“ (Vydrová 2009, s. 31).

V předškolním věku je našim cílem vést děti k přiměřenému, klidovému,

prohloubenému dechu za pomocí bránice a bez účasti ramen. Nejčastější chybou dětí při dýchání je lapání po dechu na poslední chvíli, kdy nádechové svaly zapojují ramena.

U starších dětí narůstá potřeba naléhavě něco sdělovat a často i překotně se vyjadřovat.

Tímto se postupně narušuje dosud vyvážený stereotyp dýchání (miminka i batolata při svých hlasových projevech dýchají správně) (Tichá 2014, s. 89). Vhodným prostředkem pro znovuvytvoření správných dechových funkcí (zklidnění, zpomalení – mírné prodloužení výdechu) je deklamace říkadel, dechová cvičení a zpěv písní. Na dětmi známém repertoáru písní se i ti nejmenší zpěváčci učí klidněji dýchat, prodlužovat výdech a nadechovat se na konci frází. Opět je velmi důležitá role učitele, neboť je pro děti vzorem, který napodobují (Zezula, aj. 1987, s. 52, 53).

2.5 Hlasový začátek

„Nasazení tónu neboli hlasový začátek je způsob, jakým hlasové ústrojí začne uvádět ve znění vzduchový proud“ (Soukup 1972, s. 83). Rozlišujeme nasazení tvrdé, měkké a dyšné. Tvrdý hlasový začátek je charakteristický naražením proudu dechu na těsně sevřenou hlasovou štěrbinu, kterou následným tlakem prudce otevře. Tento násilný způsob nasazení tónu není vhodné používat, neboť hlasivkám velmi škodí (dlouhodobým používáním hlas ničí). Měkké nasazení vzniká rozkmitáním hlasivek, od okrajů počínaje, bez ostrého nárazu dechu (pozvolným rozezněním hlasivek). Jedná se o nejsprávnější a v podstatě jediné správné nasazení tónu. Dyšné nasazení není tak násilné jako nasazení tvrdé, ale ani tento způsob hlasového začátku není vhodný.

Hlasivky musí náhle přemáhat již proudící dech – dech chvíli prochází poněkud rozevřenou hlasovou štěrbinou a poté náhlým sevřením hlasivky rozkmitá (Soukup 1972, s. 83).

Dlouhodobým cílem je naučit děti měkký hlasový začátek. Pro správné tvoření tónu je důležitá dechová příprava na příkladě učitelky. Je-li dítě uvolněné, zklidněné, dokáže se správně nadechnout (pomocí bránice) a jemně nasadí začátek písně, daří se mu poté zcela přirozeně tvořit pěkný tón. Plynulému zpěvu napomáhá zpěv ukolébavek a lyrických písní (Zezula, aj. 1987, s. 54).

V předškolním věku se často setkáváme s dyšným nasazením nebo najížděním na tón.

Odstraní je kompenzační cvičení v podobě her navozujících měkký a zároveň přímý

hlasový začátek. Měkký hlasový začátek vyžaduje dokonalou a vyváženou souhru dechu a hlasivek – jeho osvojení je dlouhodobým procesem, na kterém je třeba neustále pracovat (Tichá 2014, s. 109–112).

2.6 Artikulace

Správná pěvecká artikulace zkvalitňuje nejen výslovnost při mluvení, ale také přispívá k odstraňování vad ve výslovnosti (Zezula, aj. 1987, s. 54). Pokud dítě chybně otevírá ústa pouze vpředu, zužuje se tím nadhrtanový prostor a nedochází k vytvoření potřebného prostoru pro rozeznění tónu. Pěvecký hlas je poté plochý, bez barvy a jasu.

Důležitou podmínkou pro dobrou artikulaci i pro správné tvoření hlasu je souhra jazyka, dolní čelisti a mírně vyklenutého měkkého patra. Velmi důležité je dbát na uvolněnou čelist a „rozpuštěný“ kořen jazyka (Tichá 2014, s. 124, 125).

V předškolním věku děti nemají osvojené řádné vyslovování. Při zpěvu obvykle málo otevírají ústa, souhlásky vyslovují nezřetelně a koncové souhlásky „polykají“. Proto paní učitelka během nácviku sama vyslovuje poněkud výrazněji než obvykle a u dětí nedbalou výslovnost ihned opravuje. Vhodným cvičením pro procvičení artikulace je rytmické deklamování (rozpočitadla). Rytmus a pravidelné metrické akcentování vede děti k přirozeně výraznější výslovnosti. Vhodný je také zpěv známých popěvků na zvukomalebné slabiky, které se dětem líbí – ve snaze o zvukomalbu pak aktivněji vyslovují (Zezula, aj. 1987, s. 54).

3 Hygiena hlasového ústrojí

Dětský hlas je v raném období velmi křehký a lehce zranitelný. Celý hlasový orgán se stále vyvíjí. Dítě má kratší hlasivky, menší rezonanční dutiny a hrtanové svaly stále nejsou v plné funkci. Dětský hlas je proto slabý a má malý rozsah. Dítě ještě nedovede hospodařit s dechem (to můžeme pozorovat i při běžné mluvě, kdy se dítě nadechne uprostřed slova). Přesto je ale hlas dítěte velmi tvárný, jemný a poddajný.

Přirozeným způsobem učení je pro dítě napodobování – bezprostředně napodobuje i způsob mluvení a zpívání (Zezula, aj. 1987, s. 49). Z tohoto důvodu je velmi důležitý správný pěvecký vzor, neboť falešný zpěv, nemuzikálnost učitele neposilují muzikálnost dítěte, ale naopak ji tlumí (Vydrová 2009, s. 41).

3.1 Přemáhání hlasu

Přemáhání hlasu je jev vznikající tvořením hlasu takovou silou a takovým způsobem, že dochází k neobvyklému a nadměrnému podráždění nebo poškození hlasového ústrojí.

Způsobů nesprávného tvoření hlasu může být celá řada. Nejčastější chybou při tvoření hlasu je nadměrná intenzita, síla hlasu, zejména křik. Hlavně ve větších kolektivech, se děti nechávají často strhnout k bouřlivým hlasovým projevům, neboť s počtem dětí stoupá i hluk. V hlučném prostředí dítě bezděčně zesiluje svůj hlas, aby ho v okolním hluku rozpoznalo. Zejména sborový zpěv přímo svádí malé zpěváčky k vzájemnému překřikování.

Přemáhání hlasu také způsobuje zpěv v nesprávné hlasové poloze. Často se nebere zřetel na hranice přirozeného rozsahu dětského hlasu daného věkem a schopností dítěte, nebo nesprávně vybrané písně, které jsou pro děti příslušného věku obtížné a nevhodné.

Také při mluvení se vždy nedodržuje vhodná hlasová poloha. Především při recitaci mluví děti často přehnaně silným hlasem. Někdy je k tomu vede příklad učitele, který na děti mluví právě tímto nepřirozeně vysokým, přehnaně silným hlasem.

Nejzávažnější chybou, která vede k přemáhání hlasu, je špatná hlasová technika – neboli tvoření hlasu nesprávným způsobem. Velmi záleží na hlasovém začátku. Tvrdý hlasový začátek hlasivky dráždí a poškozuje. Je nutné směřovat

hlasovou výchovu dětí k osvojení měkkého hlasového začátku (Sedláčková, Šupáček 1961, s. 7, 8).

3.2 Hlasové poruchy v dětském věku

Hlasové poruchy můžeme rozdělit do tří skupin: organické poruchy, funkční poruchy a poruchy z přemáhání hlasu. Častou příčinou organické poruchy je zánět hltanu. Toto onemocnění je častější v dospělém věku. Méně častou příčinou organických hlasových poruch jsou nádory a obrny hrtanu. V dětském věku jsou nejčastější příčinou organické poruchy akutní záněty (především horních dýchacích cest). Při hlasové indispozici způsobené zánětem cest dýchacích, je třeba dbát na rekonvalescenci, aby děti nepřemáhaly svůj hlas při křiku, zpěvu apod.

Poruchy funkční se objevují převážně u dospělých. Patří k nim především neurózy hlasu a tzv. bezhlasí (afonie) – neboli přechodná ztráta hlasu zapřičiněná velkým duševním rozrušením.

Poruchy z přemáhání hlasu se vyskytují nejčastěji u dětí – nazýváme je dětská chraptivost z přemáhání hlasu (dětská hyperkinetická dysfonie). Vzniká při nesprávném zacházení s hlasem. Neléčená dětská chraptivost může způsobit „hlasivkové uzlíčky“

(které je třeba léčit hlasovým klidem, v horších případech je někdy nutné chirurgické odstranění) a také trvalou hlasovou poruchu. Proto je třeba dbát na prevenci dětské chraptivosti a dodržovat zásady hlasové hygieny (Sedláčková, Šupáček 1961, s. 5–7).

4 Dechová cvičení

4.1 Zahříváme prochladlého ptáčka

„Navození přiměřeného, klidného a prohloubeného nádechu.

Děti se pohybují volně po prostoru. Nesou před sebou v dlani „zimou ztuhlého ptáčka“.

„Procházíš se a přitom lehce dýcháš na malého, zimou se třesoucího ptáčka „fu“ (nebo

„ha“). Jakmile ti dojde dech, zastav se. Sleduj, zda je ptáčkovi lépe. Nepospíchej, pak znovu lehce dýchej na peří ptáčka a choď při tom.“

Při pozorování ptáčka dojde k uklidnění a následnému bezděčnému hlubokému nádechu na bránici – vzduch „vstoupí“ do těla sám bez zasahování vůle. Každé dítě si samo určí vlastní dechový rytmus. Rozhodující je atmosféra a láskyplný vztah k ohroženému ptáčeti, které děti svým dechem zahřívají. Chůze napomůže volnému plynutí dechu.

Všímejte si: Neprovádějí děti cvičení příliš usilovně? Nechávají proudit výdech na „fu“

nebo „ha“ volně? Nespěchají s nádechem? Nechávají ho skutečně v klidu přijít?

Správné uvedení u menších dětí vypozorujeme z jejich držení těla a klidu, který pohyb provází. Se staršími dětmi můžeme hovořit o prožitém pocitu“ (Tichá 2014, s. 93–94).

4.2 Nafukujeme balónek

Nejdříve si připravíme příjemnou, pomalou, relaxační hudbu dle našeho výběru, která navodí uklidňující atmosféru. Požádáme děti, aby si lehly na záda a mírně pokrčily nohy a zavřely oči (dbáme na dostatečný prostor okolo ležícího dítěte). Nejprve je necháme, aby se zaposlouchaly do uklidňující hudby. Poté jim pokyneme, aby dýchaly pouze nosem (zavřená ústa), položily si dlaně na podbřišek a dýchaly „do bříška“ (přiloženými dlaněmi na bříšku si děti samy kontrolují, zda se jim bříško při nádechu „zvedá“ a při výdechu „klesá“). Můžeme děti motivovat balónkem schovaným v jejich bříšku, který se nafukuje a „zvedá“ tím bříško a následně i ruce.

Toto cvičení je vhodné v souvislosti s relaxací (např. po pohybové aktivitě). Velmi důležitá je naprostá uvolněnost těla (především ramen). Dechové cvičení má nejen uklidňující účinky, ale také napomáhá k uvědomování si svého těla, k prohloubenému

dýchání i k budování sebekontroly (Lišková 2006, s. 37).

4.3 Jedeme mašinkou

V úvodu se dětí můžeme zeptat, zda vědí, co je to parní lokomotiva (mašinka), jak vypadá, jak se liší od dnešních vlaků, zda ji někdy viděly, můžeme ukázat ilustraci s lokomotivou apod. Na závěr se dětí zeptáme, jestli by se chtěly „přeměnit“ v parní lokomotivu.

Stojíme na místě, s výdechem vždy střídavě předpažíme jednu paži např. pravou – s plynulým pohybem ji vracíme zpátky k tělu a s nádech předpažíme druhou ruku – levou. Pohyb plynule opakujeme (napodobujeme tím „hnací kola“

lokomotivy). K zautomatizovanému pohybu připojíme (vždy s výdechem) sykavku

„š“ doprovázenou „ostrým“ až afektovaným vydechnutím.

„Mašinky“ se pomalu rozjíždějí z vlakového nádraží – přizpůsobíme tomu frekvenci pohybu a výdechu se sykavkou „š“ – a postupně zrychlují (dle nápodoby učitelky), přijíždějí k silnici – musí zpomalit a „zahoukat“ (hlavovým tónem zazpíváme

„hú hú“) a poté se opět vrátíme k jízdě – „š“. Jízdu „mašinek“ můžeme různě variovat.

Při tomto dechovém cvičení by měla být intenzivně zapojena bránice (pro kontrolu můžeme položit ruku na břicho sobě i dětem, zda bránice „poskakuje“). Upozorníme děti, že dýcháme pomocí bránice („bříška“), ramena se nehýbají, jsou uvolněná.

Před tímto cvičením můžeme nejprve „zaktivizovat“ bránici pomocí hlubokého, pomalého nádechu a výdechu (nosem), abychom dětem napomohli lépe vnímat vyklenutí jejich bránice (Tichá 2014, s. 98).

4.4 Co to cítím?

Cílem tohoto cvičení je zlepšení elasticity a vitality dechu. Při čichání jsou nozdry mírně rozšířené a nos je přikrčený – vyvolává to velmi zřetelnou reakci v oblasti bránice. Motivací této aktivity je pátrání po určitém pachu. Nejedná se ani tak o dlouhý a hluboký nádech, ale spíše o „popotahované“ nadechnutí.

Zeptáme se dětí, zda také cítí ten zvláštní pach – děti poté po ukázce učitelky čichem pátrají po zdroji zápachu. Můžeme povolit uzdu dětské fantazii a zeptat se, co za

nepříjemný pach cítí, jak by jej nazvaly. V opozici se poté zeptáme, co dětem příjemně voní, jednu z možností (která se zamlouvá většině) vybereme. S představou, že příjemně vonící předmět držíme v rukou, si k němu dlouze nosem přičichneme (Tichá 2004, s. 64).

4.5 Syčení

Toto dechové cvičení je zaměřeno především na volný prodloužený výdech. V úvodu dětem „zasyčíme“ a zeptáme se jich, co jim syčení připomíná. Nejčastější odpovědí bude pravděpodobně had. Zeptáme se dětí, jak takový had vypadá, jak se pohybuje, čím se stravuje, zda-li pro nás může být nebezpečný. Poté děti začarujeme v malá háďátka.

Společně se nadechneme a na jeden výdech zkusíme syčet. Při dalším pokusu už k syčení přidáme pohyb ruky, který nám znázorňuje plazení hada. Upozorníme děti, že je třeba syčet lehce a potichu, aby nás např. myš (kterou had chce chytit) hned nezaslechla.

Během „syčení“ dbáme na to, aby děti nevytahovaly bradu, pěstujeme u nich pocit, že se syčení odehrává před ústy a směřuje do určitého bodu vpředu (bez tlaku). Učíme tím děti měkkému nasazení a vedení dechu (Lišková 2006, s. 38).

4.6 Jezdíme autíčkem

„Prodlužování výdechu, rozeznění masky.

„V ruce držíš autíčko Jede po cestě plné zatáček a překážek. Naznačuj jeho jízdu a pohyb ruky doprovázej zvukem brrrrr.“

S prodlužováním naznačovaného pohybu se automaticky prodlužuje i výdechový proud směřující přes uvolněné rty (zvuk auta). Na každé překážce dech (bříško) „zapruží“.

Zvuk se rozezní vpředu.

Všímejte si: Prodlužuje se s každým opakováním hry délka dráhy jedoucího autíčka a s ní i délka dechu“ (Tichá 2014, s. 105).

5 Hlasová cvičení

5.1 Siréna

Hlasové cvičení „Siréna“ je zaměřené především na tvoření hlavového tónu, který je pro děti naprosto přirozený, avšak bývá často zanedbáván na úkor mluvní výchovy či nesprávného vedení hudební výchovy (příliš nízká tónina apod.).

Děti velmi rády napodobují různé zvuky, toto cvičení bude tudíž snadné i pro ty nejmenší. Hlasové cvičení můžeme např. zařadit při povídání o dopravní výchově (proč používají sirénu policisté, sanitka, hasiči).

Zpěvem vytváříme tzv. glissando – klouzání tónů z vyšší do nižší hlasové polohy a zpět.

Vhodné je k tomuto cvičení přidat znázornění melodie pomocí pohybu paže (melodie klesá – klesá i paže). Dáváme však pozor, aby děti nekopírovaly pohyb ruky hlavou (Lišková 2006, s. 40–41).

5.2 Kreslíme „do písku“

„Cvičíme hlas v plném rozsahu.

Kreslíme „do písku“ vlnovkou, kterou „ozvučíme“ vzestupným a sestupným glissandem fúúúúú nebo jóóóó. Pohyb rukou v rovině způsobí, že děti při stoupání melodie přestanou zvedat bradu. Navíc plynulý pohyb ruky vpřed aktivuje zádové svalstvo, a tak zapojí do výdechu bránici. Výdechový proud směřující k hlasivkám je tak bránicí regulován – výška se ozve lehce, bez tlaku.

Všímejte si: Jsou výškové proměny hlasu plynulé, bez zlomů? Pokud nikoli, není dětský hlas v pořádku, uberte na síle dechu a intenzitě zvuku. Děti by měly více našpulit rty a povolit čelist“ (Tichá 2014, s. 42).

5.3 Zvířátka

Různé zvuky a hlasy napomáhají rozeznít zpěvní hlas. Proto je vhodné děti povzbuzovat, aby hlasem napodobovaly různá zvířátka, zvuky či hudební nástroje již od batolecího věku. Je však třeba dávat pozor, aby přitom děti nekřičely.

Můžeme napodobovat zvuk kukačky (ku-ku), sovy (húúú), vrány (krrrááá), holuba (vrrrkú), kočky (mijaou), vrčení psa (vrrrr), bzučení mouchy (bzzz) nebo také zvuk sirény, zahoukání vlaku apod. Možností je spousta.

Zvuky zvířátek můžeme např. využít při námětové hře na téma zoologická zahrada.

Zopakovali bychom si zvířata, která žijí v zoo, děti by jim stavěly výběhy a vžívaly se do role ošetřovatelů nebo samotných zvířat, vydávajících jejich charakteristické zvuky.

Zvuky zvířátek můžeme též využít při opakování názvů zvířat a jejich mláďat.

Nejčastěji však děti dávají průchod svému hlasu při volné hře, nebraňme jim tedy ve vydávání různých zvuků (zamezujme však křiku) (Tichá, Raková 2014, s. 19).

5.4 Hra na házenou

„Učitelka naznačuje rukou hod míčkem. Současně s hodem, který směřuje k některému z dětí, zpívá ve vyšší poloze tón na „bom“. Daný tón posílá vybranému dítěti. Dítě tón

„chytí“ a vrátí jej zpěvem nazpět učitelce“ (Lišková 2006, s. 42).

5.5 Včelka

Zahrajeme si na včelky, které létají z květiny na květinu. Když včelky létají ve vzduchu, vydávají zvuk „bzzz“. Když se posadí na květinu, zazpívají jeden společný tón (na

„nó“). Včelku nám představuje ruka (jako bychom včelku drželi mezi prsty). Pokud včelka letí vzhůru, letí vzhůru nejen naše paže, ale i hlas („bzzz“). Pokud včelka letí dolů, klesá paže i hlas („bzzzz“). Letící dráha včelky nám v podstatě zobrazuje stoupání a klesání tónů, které zpíváme pomocí „bzzz“. Pokud si včela sedne na květinu, paní učitelka zazpívá jeden tón. Jen co děti uvidí, že včelka paní učitelky již sedí na květině (ruka se nehýbe), udělají to samé a snaží se zazpívat stejný tón jako paní učitelka. Poté

se opět včelky rozlétnou, na pokyn paní učitelky si sednou na stejnou květinu a zkusí zazpívat stejný tón jako předtím.

Doba létání by neměla být příliš dlouhá, aby děti měly možnost výšku tónu udržet v paměti. Jedná se již o složitější cvičení, určené pro starší děti. S menšími dětmi můžeme cvičení též realizovat s tím, že paní učitelka zazpívá tón vždy první a děti se k ní snaží svým hláskem doladit.

Tímto cvičením procvičujeme hlavový tón, nasazení tónu, hudební paměť, dech a intonaci (Raková, Štíplová, Tichá 2012, s. 25).

5.6 Překvapení

Toto cvičení slouží k odpoutání od mluvního hlasu a navození hlavového tónu. Pro odpoutání od mluvního hlasu je vhodné hlas dětí procvičovat především ze shora dolu.

Můžeme se divit na slova „džijúú“ nebo využít brumendo. Vždy však dodržujeme nasazení tónu na vyšším tónu a sestupujeme hlasem směrem dolu. Postupně se snažíme výšku počátečního tónu zvyšovat směrem nahoru. Dbáme na to, aby děti nekřičely a na

„ú“ měly našpulená ústa. Motivací pro nás může být překvapení – např. vidíme krásný dort, dostaneme dárek apod. (Tichá, Raková 2014, s. 20).

6 Artikulační cvičení

6.1 Žáby

„Otevírání nadhrtanového prostoru, uvědomění si pocitu uvolnění čelisti a jazyka.

„Je podvečer, u rybníka začíná žabí koncert: kva, kva. Dokonce si dvě žabky spolu začnou povídat. Zkuste to jako ony.“

Předvádění žabího kvákání podporuje pružnost dolní čelisti i volnost jazyka, zejména jeho kořene (špička leží vpředu). Každé kva snižuje polohu hrtanu a uvolňuje svaly, v nichž je zavěšen hrtan. Zablokování některého svalu z tohoto vzájemně propojeného celku může ohrozit svobodu hrtanu a tedy i volnost tvoření tónu.

Všímejte si: Využívají děti při „žabím“ rozhovoru výrazové možnosti svého hlasu?

Ponořily se do hry? Kva vyslovené s obsahem přirozeně navodí přímé propojení výslovnosti s bránicí. Poskakuje přitom dětem bříško“ (Tichá 2014, s. 125)?

6.2 Žvýkačka

Představíme si, že žvýkáme žvýkačku. Nejprve naznačíme žvýkání se zavřenými ústy a poté s otevřenými ústy. Žvýkačka je velmi lepkavá, musíme široce otevírat ústa, aby se nám odlepila ze zubů.

Při tomto cvičení dochází k uvolnění čelisti, odstranění přebytečného napětí artikulačního aparátu (Lišková 2006, s. 42).

6.3 Líný jazýček

V úvodu děti motivujeme hrou na opičky, které se po sobě opičí (pokud děti výraz

„opičit se“ neznají – vysvětlíme jim ho). Nejprve se děti „opičí“ po paní učitelce. Paní učitelka vyplázne jazyk z úst směrem dolu, poté se jazykem dotkne pravého koutku úst, levého koutku úst a nakonec se pokusí dotknout jazykem i svého nosu. Děti pohyby opakují. Jazyk můžeme procvičit i se zavřenými ústy – nejprve lehce zatlačí do pravé tváře, poté do levé, dotkneme se patra apod. Role se mohou vyměnit – jedno z dětí

pohybuje jazykem a druzí ho napodobují – „opičí se“.

Toto cvičení slouží především na protažení a uvolnění svalů jazyka (Tichá 2014, s. 128).

6.4 Kutálí se míček

Rozdělíme děti do dvojic, každé dvojici dáme jeden míček. Dvojice si sedne na zem proti sobě (vzdálenost mezi dětmi určuje věk a schopnosti dětí kutálet míč a chytit ho).

Nejprve si děti pouze kutálí míček mezi sebou. Poté k pohybu přidáme zpěv spíše ve vyšší poloze se slovy „kutulululululú“ (v momentě, kdy dítě posílá po zemi míček druhému dítěti, zazpívá „kutulululululú“). Možnou variantou by byl kroužek většího počtu dětí, poté je však třeba kontrolovat, zda se vystřídají všechny děti.

Motivací může být válení sněhové koule na stavbu sněhuláka, kutálení brambory, posílání jablíčka apod.

Při tomto artikulačním cvičení dochází především k rozhýbání jazyka a procvičení artikulace (Tichá 2014, s. 26).

6.5 Čertík Bertík

Tímto artikulačním cvičení podporujeme uvolnění násilného držení hlavy, mimického svalstva, čelisti a procvičujeme pohyblivost jazýčku. Motivace se nám k tomuto cvičení vyloženě nabízí – napodobujeme čerta, povídáme si o čertech apod.

Mírně předkloníme hlavu a zatřepeme s ní – strašíme jako čerti – „blllll“ (pohyblivost špičky jazyka). Tváře a rty jsou povolené – uvolněné.

Možnou variantou by bylo povídání v „čertovské řeči“ mezi dětmi – utvoříme dvojice a děti si mezi sebou povídají jako dva čertíci. Popř. paní učitelka předvede „čertovskou řečí“ krátký model s určitou intonací hlasu a děti se pokusí „čertí řeč“ paní učitelky napodobit (Raková, Štíplová, Tichá 2009, s. 21).

6.6 Zvony a zvonky

Toto cvičení je vhodné pro uvolnění artikulačního aparátu. Nejprve si společně s dětmi zkusíme zahrát na jeden velký zvon. Společně budeme zřetelně zpívat na jednom tónu

„bim, bam, bom“. Poté se rozdělíme do tří skupin – nejmenší zvonečky budou opakovat pouze „bim“, větší zvonky budou opakovat „bam“ a největší zvony „bom“. Jako inspiraci si můžeme pustit nahrávku zvonů, můžeme posuzovat, jestli znějí jako malé zvonky (vysoký tón), nebo jako velký zvon (nízký tón). Pro oživení si můžeme připravit různé velikosti zvonů (nebo obrázků zvonů) – tím si s dětmi zopakujeme pojmy velký – malý, větší – menší, nejmenší – největší apod.

U realizace tohoto cvičení dbáme na uvolněnou čelist (jako by se naše ústa proměnila v gumu) i na zvučené vyslovení souhlásky „b“. Toto cvičení je nejen vhodné na uvolnění artikulačního aparátu, ale i na rozvoj hlasu (Šimanovský, Tichá 2012, s. 20).

7 Rytmická cvičení

7.1 Zvířátka

Cílem rytmického cvičení je upevnění třídobého rytmicko-metrického členění a utváření zdrobnělin. Cvičení je vhodné zařazovat mezi 4–5 rokem, kdy mají děti již upevněné dvoudobé členění.

Připravíme si obrázky se zvířaty (např. kočka, ryba, želva, medvěd, žába, prase, kráva, ovce, koza, králík, liška, včela apod.). Postupně dětem ukazujeme obrázky, děti zvíře pojmenují (kočka) a název zvířete vytleskají (ko-čka). Poté děti vytvoří zdrobnělinu (kočička) a vytleskají ji (ko-či-čka).

S dětmi si nejprve vysvětlíme, co je to zdrobnělina (např. na jejich jménech – Lucka, Lucinka). Můžeme i spočítat slabiky (počet tlesknutí), názorně si nakreslit počet slabik (puntíky) apod. (Zezula, aj. 1987, s. 31–32).

Toto cvičení je možné zařadit společně s hlasovým cvičením „Zvířátka“ (viz hlasová cvičení).

7.2 Pojmenuj části svého těla

Toto cvičení je vhodné např. při tématu lidské tělo – můžeme ho však využívat kdykoli, neboť si při něm s dětmi zopakujeme jednotlivé části těla a upevníme rytmické cítění.

Stojíme v kruhu. Paní učitelka vždy názorně předvede krátký rytmický model s pohybem, který s dětmi následně zopakuje. Je třeba, aby na sebe jednotlivé rytmické modely navazovaly, abychom udrželi metrum (upevňovali rytmické cítění). Modelů je velké množství – např. zadupeme nohama (na každou slabiku střídavě zadupeme levou a pravou nohou), zatleskáme rukama (na každou slabiku tleskneme), zataháme za uši (každá ruka drží jemně ucho – na každou slabiku za ucho jemně zataháme), dotkneme se ramínek (na každou slabiku se střídavě dotkneme pravou rukou pravého ramene a levou rukou levého ramene), dotkneme se kolínek (na každou slabiku se střídavě pravá ruka dotkne pravého kolene a levá ruka levého kolene) (Budínská 2008, s. 12).

7.3 Učíme se metrum

Vybereme píseň nejlépe ve dvoudobém taktu, se kterou se děti již seznámily (např. Šly panenky silnicí). Nejjednodušeji nacvičíme cítění pravidelné pulsace dob spojením zpěvu a pochodu. Děti mohou pochodovat v kruhu nebo v řadě za sebou (přičemž dítě vpředu určuje směr). Později k pochodu můžeme připojit tleskání (na každý krok jedno tlesknutí). Cvičení můžeme různě obměňovat – pochodujeme při deklamaci říkadla na klavírní doprovod – stále však dbáme na udržení pravidelné pulsace dob (na každou dobu jeden krok).

Tímto cvičení si děti zopakují různé písně a básně, sžívají se s rytmickým cítěním a procvičují rozdělování pozornosti – soustředí se na zpěv i na chůzi zároveň (Lišková 2006, s. 59).

7.4 Změny tempa

Jedná se o jednoduché cvičení vhodné pro celou věkovou škálu dětí v mateřské škole.

Procvičujeme jím pohotovou reakci a rozlišování tempa (rychle, pomalu) i reakci na metrum. Děti se pohybují v prostorách herny a reagují na hru na klavír paní učitelky, která hraje tempově odlišné písně (pomalou, rychlou). Pro nejmenší děti je vhodné zařadit z počátku pouze dvě melodie s výrazně rozdílným tempem. Starším dětem lze činnost různě obměňovat. Můžeme zařadit model jako pro nejmenší děti, který můžeme proložit reakcí na signál – učitelka přestane hrát – děti „zkamení“

v pohybu) apod.

Tuto činnost můžeme zařadit jako odreagování při hlavní činnosti i při ranní pohybové chvilce. Dětský organismus se tím zahřeje a zároveň procvičíme reakci na hudbu a rytmické cítění (Raková, Štíplová, Tichá 2012, s. 15).

7.5 Hra na otázku a odpověď

Tato rytmická hra má velké množství možných variací. Pro děti v předškolním věku je vhodné tuto aktivitu zařadit až po dřívějších průpravných rytmických cvičeních – děti

opakují vytleskaný model po učitelce, vytleskáváme slova apod.

Smysl hry už je dán podle názvu hry – paní učitelka vytleská a vysloví otázku např. „Co je to?“ a ukáže přitom na určitý předmět. Dítě odpověď řekne a vytleská – např. „židle“.

Pokud dětem tleskání nečiní problém, můžeme jej nahradit pleskáním. Pokud děti skvěle zvládají i pleskání, můžeme tleskání s pleskáním zkusit kombinovat.

V mateřské škole můžeme tuto aktivitu využívat při každém tématu. Např. při povídání o květinách – můžeme sedět v kroužku, uprostřed kroužku máme obrázky květin – na otázku „Jarní kytička?“ jedno dítě odpoví a vytleská název květin, kterou si vybere.

Tímto rytmickým cvičením procvičujeme nejen rytmické cítění, ale i koordinaci pohybů – tím rozvíjíme i myšlení dítěte (Budínská 2008, s. 13).

7.6 Hrajeme si na sbor a hudební soubor (kapelu)

Při povídání na téma hudební nástroje můžeme zapojit i pojem kapela, jejíž nedílnou součástí jsou hudební nástroje. Vysvětlíme dětem rozdíl mezi kapelou a pěveckým sborem (popř. zpěvákem). Poté se dětí zeptáme, zda by si chtěly na kapelu a pěvecký sbor zahrát. Nejprve zvolíme dětem známou píseň (nejlépe v dvoudobém taktu).

Každému dítěti půjčíme bicí nástroj z výběru Orffových nástrojů (nejlépe dřívka, buben, tamburínu). Připomeneme si, jak se nástroje drží a jak se na ně hraje. Poté budeme společně na příkladu paní učitelky držet metrum. Následně paní učitelka bude zpívat vybranou píseň a děti ji budou doprovázet na bicí nástroje (paní učitelka stále udržuje metrum).

Poté děti rozdělíme do dvou skupin – na kapelu a na zpěváky (role se poté vymění).

Paní učitelka zpívá společně se zpěváky a drží metrum (pomocí tleskání, bubnu apod.).

Nezapomene role vyměnit.

Jedna z možných variant by byla pouze hra na kapelu. Kdy by paní učitelka doprovodila soubor bicích nástrojů na klavír.

Při tomto cvičení procvičujeme hru na bicí nástroje, metrum i schopnost vydržet a nenechat se splést od druhé skupiny. Jedná se o náročnější činnost, která již spoléhá na alespoň malou znalost hry na bicí nástroje i rytmického cítění (Raková, Štíplová, Tichá 2012, s. 21).

8 Nácvik písně

8.1 Postup při nácviku

Nácvik písně je jednou z nejčastějších hudebních činností v mateřské škole. Pěvecký úspěch závisí na učitelce, neboť děti spontánně vše opakují dle vzoru učitelky (i v negativním slova smyslu). Dále apelujeme na vhodnou motivaci, která nám pomůže udržet pozornost dětí při nácviku písně. Pro udržení pozornosti je též vhodná změna a obohacení činnosti.

V mateřské škole nacvičujeme písně nejpřirozenějším způsobem – nápodobou (Lišková 2006, s. 28). Než však začneme píseň s dětmi nacvičovat, vždy jim ji celou přezpíváme, povídáme si s nimi, o čem píseň je, zda je veselá, smutná apod.

(Tichá 2014, s. 135). Píseň poté učitelka zpívá několikrát za sebou a děti se postupně k jejímu zpěvu přidávají, záleží na jejich individuálním tempu (Zezula, aj. 1987, s. 90).

U malých zpěváčků je důležité, aby melodii nové písničky zazpívaly nejprve na vhodné slabiky („nono“) (Tichá 2014, s. 136).

Píseň je také možné nacvičit formou hry na ozvěnu (děti opakují krátké fráze podle vzoru učitelky). Nevhodným postupem je učit děti text písně odděleně, neboť text písně napomáhá k zapamatování melodie (výjimkou jsou ovšem rytmicky obtížnější úseky písní, v tomto případě můžeme text nacvičit pomocí rytmické deklamace). V průběhu nácviku písně vede učitelka děti k jednotnému nadechování (Zezula, aj. 1987, s. 90).

Pro zpěv dětí je významné spojení s pohybem (ukazujeme činnosti, krokové variace, hru na tělo). Ke zpestření můžeme využít Orffovy nástroje, popř. již zmíněnou hru na tělo (držíme metrum, vytleskáváme rytmus apod.).

Naučenou píseň je třeba si připomenout ještě týž den, kdy se s ní děti seznámily.

V dalších dnech též píseň opakujeme, jedině tak si děti píseň osvojí. Nezapomínáme také na opakování naučených písní i v pozdější době. Není třeba se omezovat zpěvem na besídkách, můžeme také udělat radost kuchařce, ředitelce, zazpívat si můžeme i v přírodě.

Nezapomínejme už při nácviku písně, na vhodnou tóninu pro dětský hlásek – píseň je vždy možné transponovat do vhodnější tóniny (Šimanovský, Tichá 2013, s. 21).

Z hlediska kvality je vhodné děti učit méně písní, ale za to precizně – tím docílíme

snadnějšímu učení nových i složitějších písní (Lišková 2006, s. 28–29).

8.2 Výběr písně

Při výběru písní vycházíme především z pěveckých a hudebních schopností dítěte.

Řídíme se tónovým rozsahem, rytmickou strukturou, melodickou obtížností, hudební formou a obsahem písně.

U tříletých dětí je vhodné volit jednoduché písně v rozmezí dvou až tří tónu. Čtyřleté děti mohou mít rozsah až šestitónový (v rozmezí jednočárkované oktávy) a předškoláci mohou dosáhnout sedmi až osmitónového rozsahu.

U začátečníků jsou vhodné písně s opakujícím se jednoduchým rytmem ve dvoudobém taktu. Proměnlivý takt i složitější rytmus (např. tečkovaný) poté zařazujeme pouze u vyspělejších zpěváčků (Lišková 2006, s. 23–24). U výběru písní také sledujeme, jak rytmus pomáhá vystavět melodii, zda souvisí s obsahem písně, její náladou (Tichá 2014, s. 135).

Písně, u kterých převažuje sestupná melodie jsou pro dětskou interpretaci snazší.

Zatímco písně s malými intervalovými vzdálenostmi jsou pro děti sluchově těžko odlišitelné. K melodicky obtížnějším písním řadíme písně mollové. Pravidelně členěná melodie nám napomáhá k rychlejšímu zapamatování písně – stejně tak délka písně ovlivňuje zapamatování písně (Lišková 2006, s. 24).

Při výběru písně bychom také měli sledovat hláskovou stavbu textu – zda přispívá k posazení hlasu do rezonance, k vyrovnání hlasu (Tichá 2014, s. 135).

V neposlední řadě sledujeme také obsah písně – měl by být dětem blízký a měl by odpovídat jejich rozumovému poznání.

Všechny tyto požadavky splňují velmi často písně lidové a písně určené přímo dětským zpěvákům (Lišková 2006, s. 24–25). Lidové písně mají jednoduchou melodii i rytmus, jsou tudíž pro hudební začátky nepostradatelnou a přirozenou hudební průpravou (Lišková 2005, s. 9). Mějme ovšem na paměti, že obliba nejen zpěvu ale i vybraných písní závisí především na interpretaci, podání a přístupu učitelky.

Správný výběr písní je důležitý, ovlivňuje nejen rozvoj dětského hlásku, ale i případné poškození hlasivek. Důkazem nevhodně vybraných písní je pouhá deklamace textu namísto zpěvu, falešný a nepřesný zpěv, kolísání v různých tóninách a vymýšlení vlastní melodie (Lišková 2006, s. 24–25).

8.3 Metodický postup při nácviku písně

Zda-li dítě projeví zájem o novou píseň, značně ovlivní motivace. Cílem motivace je vzbudit v dítěti zájem o danou činnost – v tomto případě zájem o novou píseň. Námětů pro motivaci je velké množství. Nejmenším zpěváčkům často stačí několik slov úvodem, kterými např. navážeme na předchozí zkušenost. Velmi vděčnou motivací v každém věku poté může být i obrázek spojený s obsahem písně, jednoduchý příběh, rozhovor nebo dětmi oblíbený maňásek.

Dalším bodem je seznámení dětí s písní. Píseň by měla být kvalitně interpretována, nejlépe v podání paní učitelky. Dětem umožníme, aby při zpěvu paní učitelky mohly sledovat pohyby jejích úst a tváří. Zpěv je vhodné zpočátku doprovodit co nejjednodušeji (nebo vůbec), aby vyzněl charakter písně (Zezula, aj. 1987, s. 85–90).

Následně si o písni krátce popovídáme – o jejím obsahu, vysvětlíme dětem neznámá slova. Dále navazujeme na nácvik obtížnějších míst v písni (rytmická deklamace, zpěv melodie na určitý vokál, doprovod hraje pouze melodii apod.) (Lišková 2006, s. 28–30).

Poté již následuje samotný nácvik písně, který je vhodný praktikovat postupným přidáváním zpěvu dětí ke zpěvu učitelky. Paní učitelka zazpívá píseň několikrát za sebou, přičemž se k ní postupně připojují svým zpěvem i ostatní děti. Dáváme tím prostor zapojit se i dětem, které potřebují k nácviku více času. V průběhu opakování písně vedeme děti k jednotnému nadechování. Můžeme připojit i „hru na tělo“.

V následujících dnech se soustředíme na upevnění melodie a zkvalitňování pěveckého provedení (dbáme na výslovnost, nekřičíme). Píseň různě obměňujeme – hrou na tělo, střídáním sólistů a sboru, pochodem do rytmu, tancem nebo pohybem vymyšleným k písni přesně „na míru“ (Zezula, aj. 1987, s. 92).

Tichá (2014 s. 135) uvádí další možnou formu nácviku písně – nácvik písně vedeme po jednotlivých frázích, kdy učitelka krátký úsek předzpívá a děti ho po ní zopakují.

Při nácviku písní se vyhýbáme jednotvárnosti. Volíme různé obměny, které nácvik písně zatraktivní. Proto se vždy není nutné exaktně držet schématu nácviku písně výše popsaného můžeme ho různě obměňovat.

V neposlední řadě dbáme na příjemnou a klidnou atmosféru, která mladým zpěváčkům umožní prožívat radost a uspokojení, které nám hudba přináší (Lišková 2006, s. 30).

9 Metodika práce s písní v praktických ukázkách

9.1 Včelka – rozbor písně

Píseň „Včelka“ je psaná v tónině D dur v rozsahu tónů dˡ až aˡ (v rozsahu kvinty).

Autorem hudby je Z. Šesták, slova napsala M. Šestáková – jedná se tedy o píseň umělou. Píseň je durová, psaná v dvoudobém taktu. Skládá se z dvanácti taktů – je poměrně krátká. Začíná na pátém stupni stupnice D dur a končí na prvním stupni.

Obsahuje tři sloky, které na sebe dějově navazují, přičemž každá sloka obsahuje čtyři verše. Děj písně se pravděpodobně odehrává v období jara, kdy mají včely nejvíce napilno při sbírání pylu. Motýlek včelku vyrušuje při sbírání pylu, honí ji a požaduje od ní med. Pro včelku to není žádná legrace, má plno práce – proto motýlka odhání.

Tuto píseň je možné tematicky zařadit v období jara, kdy si povídáme o květenství, pylu, včelách a medu. Tématem se píseň doplňuje s knihou Zdeňka Milera a Ivy Hercíkové O zvědavém štěňátku, kapitola – Jak štěňátko dostalo chuť na med. V této kapitole je skrze dobrodružství štěňátka popsána a ilustracemi podložena práce včel a proces výroby medu. Příběh se dá proložit narativní pantomimou, kdy si děti na vlastní kůži mohou „vyzkoušet“ sbírání pylu a následné vkládání pylu do pláství.

Možné by také bylo využít knihu Alana Alexandra Milna – Medvídek Pú.

Píseň je v rozsahu kvinty, vyskytují se zde „skoky“ v terciích – proto bych píseň volila pro děti od čtyř let. Písní procvičujeme zpěv rozloženého kvintakordu, přechod z osminových not do čtvrťových, dodržení „ticha“ na pomlku, opakování stejného tónu (intonačně čistě) a sestupnou tercii.

1. Obrázek: píseň Včelka

9.1.1 Obtížné místo

Obtížné místo v písni najdeme v pátém taktu, kde se nachází rozložený durový kvintakord (vzestupný) a dále při přechodu šestého taktu na sedmý, kde se setkáváme s rozloženým durovým kvintakordem (tentokrát sestupným).

Pro nacvičení těchto obtížnějších míst nám mohou posloužit různá průpravná cvičení.

Zvolila jsem krátká hlasová cvičení, která dětem mohou pomoci obtížnější místa v písni překonat.

První cvičení se zabývá procvičením vzestupného durového kvintakordu. Druhým hlasovým cvičením procvičíme sestupnou tercii od od tónu a¹.

2. Obrázek: průpravné cvičení

3. Obrázek: průpravné cvičení

9.1.2 Hlasová cvičení

Přiletěla včelka

Pro zaktivizování bránice můžeme použít krátké cvičení. Včela si sedla na naši ruku – odfoukneme ji (silně vydechneme na „fu“). Poté chceme včelku jen pozlobit a velmi lehce na ni zafoukáme („fu“). Cvičení můžeme několikrát zopakovat.

Včelka létá z květiny na květinu

Včelka létá po louce a hlasitě bzučí. Zkusíme si to s dětmi vyzkoušet – zabzučíme jako včelky „bzzzzzz“. Teď se včela posadila na květinu – když se včela posadí na květinu, paní učitelka zazpívá určitý tón (např. na „nó“) a děti se k ní snaží svým hlasem intonačně doladit. Poté si včelky opět poletují (let včely „kreslíme“ pohybem ruky) a tentokrát se posadí na krásnou červenou růži – paní učitelka opět zazpívá určitý tón a děti ho po ní zopakují.

Včela, včelka, včelička

Činnost můžeme také doplnit jednoduchým rytmickým cvičením. Společně si můžeme vytleskat slova med, včela, motýlek, zahrádka, jabloň apod. Můžeme také využít elementární pohyb – včelka létá bzum, bzum, bzum (naznačíme rukou křídla, pohupujeme se v kolenou).

9.1.3 Motivace

Jako motivaci bych volila ochutnávku medu. Nejprve dáme každému dítěti k medu čichnout (děti mají zavřené oči). Pokud by již některé dítě poznalo med podle vůně, nechá si to prozatím pro sebe. Poté (kdo bude mít zájem tajemnou a voňavou sladkost ochutnat) každé dítě dostane svou lžičku s medem – děti mají zavřené oči, paní učitelka každému dítěti vloží jednu lžičku medu do úst (nejprve si však zjistíme, zda některé z dětí nemá na med alergii). Děti poté podle chuti poznávají a hádají, co bylo na lžičce. Zda je to kyselé, slané, hořké nebo sladké. Dále si můžeme krátce zrekapitulovat (pomocí obrázků) kdo med vyrábí a z čeho vzniká, jakou má barvu apod. Nakonec se dětí zeptáme, zda by se chtěly seznámit s písní o včelce, která se snaží pracovat a sbírat pyl na výrobu medu, ale něco nebo někdo ji v tom brání. Zazpíváme dětem píseň – děti pozorně poslouchají a snaží se „rušivý“ element v první sloce písně najít. Úkolem dětí je zjistit, kdo to včelce brání v její práci a o čem se celkově v první sloce zpívá.

9.1.4 Metodický postup nácviku písně

Po motivaci si s dětmi alespoň krátce popovídáme na téma včely a med. Konverzaci oživím ilustracemi úlu, pláství, včel i květin (které společně pojmenujeme). Povídání o včelách doplním hlasovým cvičením k písni včelka. Pro rozezpívání bych zvolila nejprve jednodušší jednotónový model (např. na mňamy mňam). Poté bych zařadila průpravná cvičení pro zvládnutí obtížných míst v písni. Průpravným cvikům ke zvládnutí obtížnějších míst bych se více věnovala až další dny, kdy je naším úkolem píseň „dopilovat“.

Znovu si připomeneme píseň v podání paní učitelky. Následně přistoupíme k nácviku písně s dětmi. Ze začátku volíme pomalejší tempo písně. Paní učitelka dětem předzpívá první dva takty a k tomu hraje na piano pouze melodii písně. Poté vyzve děti, aby po ní krátký úsek písně zopakovaly (paní učitelka zpívá společně s nimi). Pokračujeme předzpíváním třetího a čtvrtého taktu – společně s dětmi jej zopakujeme. Poté již můžeme čtyři takty spojit a zazpívat dohromady (připomeneme dětem, na jaká slova píseň začíná). Pátý takt můžeme spojit společně s šestým, neboť na sebe logicky navazují (stejně tak paní učitelka dva takty předzpívá a děti je zopakují). Sedmý a osmý

takt propojíme jako dva předchozí. Poslední čtyři takty již můžeme zkusit zazpívat s dětmi celé, neboť si tím zopakujeme předchozí čtyři takty.

Nyní si zkusíme píseň zazpívat celou (připomeneme si slova na začátku písně) víckrát za sebou. Děti se budou postupně přidávat podle vlastního tempa.

Na závěr si nácvik písně zrekapitulujeme, zeptáme se dětí, zda se jim nová písnička líbí.

Nácvik písně můžeme podpořit i obrázkem včely a motýla, jak se honí po louce plné kvítí.

Další den si píseň připomeneme. Opakování písně různě obměňujeme. Můžeme nechat děti zazpívat píseň v menších skupinkách, střídat sólistu a sbor apod. Po zopakování první sloky můžeme přistoupit k nácviku sloky druhé. Paní učitelka ji může dětem ve volné chvíli zazpívat nebo i rytmizovaně přeříkat text druhé sloky. Poté se děti postupně přidávají ke zpěvu paní učitelky.

V dalších dnech (pokud si děti již píseň dobře pamatují) se zaměřujeme na „doladění“

nedostatků v písni Pracujeme na intonaci (pohybem ruky dětem ukazujeme, kdy tóny stoupají a kdy klesají), zaměříme se na problematičtější část písně pomocí průpravných cvičení, pokud dětem dělá problém text – můžeme ho jen rytmicky deklamovat, vytleskat rytmus písně apod.

V dalších dnech se také zaměříme na obměnu písně, můžeme přidat jednoduchou hru na tělo (na osminové noty tleskáme, na čtvrťové pleskáme) nebo rytmické nástroje z Orffova instrumentáře. U Orffových nástrojů vždy záleží na vybavenosti školky. Často se stává, že školka nemá tolik bicích nástrojů, aby na ně mohly hrát všechny děti společně. Proto můžeme využít dětmi vyrobené nástroje (různá chřestidla) nebo i různé nádoby z dětské kuchyňky (např. hrnec, miska), které by nám symbolizovaly buben. Při hře na bicí nástroje můžeme společně „ťukat“ rytmus (paní učitelka ke hře na bicí nástroje zpívá píseň i drží rytmus např. tleskáním) a pro zpestření i metrum. Nebo děti rozdělit na polovinu, z nichž jedna bude zpívat a druhá je bude doprovázet na bicí nástroje. V tomto případě bych zpočátku určitě volila jednotný rytmus bicího doprovodu – buď metrum, nebo rytmus. Pokud děti průpravnými cviky vedeme ke hře na bicí nástroje a k celkovému rytmickému cítění, můžeme poté doprovod zkusit ztížit.

Rozdělíme sekci bicích nástrojů do dvou skupin. První skupina bude držet metrum – k této skupině bych volila nástroje typu bubnu, tamburíny, tamburíny s blánou, popř. i chřestidla (opět platí pouze na první dobu v taktu). Druhá

skupina by držela rytmus – k tomu bych volila nejlépe dřívka. Posledním ztížením je připojení zpěvu dětí nehrající na bicí nástroj. Takto promyšlený bicí doprovod bych zkoušela až se staršími dětmi předškolního věku.

Další možností je také přidání jednoduchého pohybu k písni tak, aby vykresloval děj písně. Na první čtyři takty můžeme pohyby rukou napodobit mávání křídly. Na pátý a šestý takt můžeme dupat (na každou čtvrtku) a na sedmý a osmý takt můžeme pohrozit vztyčeným ukazováčkem (zbylé čtyři takty opakujeme pohyby jako na pátý až osmý takt).

9.1.5 Reflexe

Dne 31. 3. 2017 proběhlo praktické provedení metodického nácviku písně Včelka.

Uskutečnění připraveného programu mi bylo umožněno v Mateřské škole v Jablonci nad Jizerou s předškolními dětmi ve věkovém rozptylu 4 – 6 let. Organizace proběhla v herně dětí u piána, děti seděly na židličkách.

Zahájení započalo krátkým představením, které plynule přešlo k připravené motivaci.

Z motivace byly děti nadšené – už jen čichání k medu je udrželo v tichém napětí. Při ochutnávce medu už zaznívala častější správná odpověď na mou otázku. Některé děti poznaly již vůni medu, zbytek dětí med poznal podle chuti.

Krátce jsme si s dětmi popovídali o tom, kdo med vyrábí, z čeho vzniká, kde mají včely své zázemí, zopakovali jsme si názvy jarních květin apod. Na povídání děti reagovaly aktivně a zaujatě (poznaly, že píseň bude o včelce). Povídání jsem doplnila hlasovým cvičením, na které děti „odpovídaly“ s radostným soustředěním. Děti velmi bavilo cvičení, kdy jsme nejprve opatrně a poté razantně odfoukli včelku z našeho prstu.

Krátké rozezpívání společně s krátkým procvičením složitějších míst v písni narušilo zájem dětí o činnost. Děti byly méně pozorné, lehce se přerušila pomyslná „nit“ jejich zájmu. Jednoduchá cvičení pro nácvik obtížnějších míst však dětem s intonací zpěvu pomohla.

Samotný nácvik písně probíhal lépe, děti byly na tuto formu nácviku písně zvyklé.

Velmi rychle si zapamatovaly slova písně i její melodii. Veselá melodie písně děti upoutala. První sloku písně jsme si vyzkoušeli zazpívat celou nadvakrát.

Poté byly děti z dlouhého sezení již nenaladěné pro činnost, proto jsem zpívání proložila