Čestné prohlášení

Čestné prohlášení

Název práce: Dekolonizace portugalských kolonií v Africe: Angola, Mosambik, Guinea-Bissau

Jméno a příjmení autora: Lucie Kuželáková

Osobní číslo: P09000198

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 10.12.2012

Lucie Kuželáková

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce Mgr. Ing. Martinu Brabcovi, Ph. D.

za věnovaný čas, cenné rady a vstřícný přístup při vedení mé bakalářské práce.

Dále děkuji své rodině za trpělivost a podporu.

Anotace

Cílem bakalářské práce je popsat dekolonizaci portugalských kolonií v Africe a postihnout její nejvážnější důsledky. Práce je rozdělena na tři obsáhlé kapitoly. První kapitola práce se věnuje koloniálnímu období v Africe a procesu kolonizace. Druhá a ústřední část se soustředí

na dekolonizaci portugalských kolonií v Africe. Zaznamenává její hlavní příčiny, průběh a významné osobnosti tohoto období. Poslední kapitola popisuje důsledky dekolonizace, které můžeme rozdělit na politické, mezinárodně-politické a ekonomické a zabývá se postkoloniálním vývojem v jednotlivých státech Angola, Mosambik a Guinea-Bissau. V závěru se autorka snaží postihnout rozdílné a společné rysy dekolonizace

Klíčová slova

Kolonialismus, dekolonizace, důsledky dekolonizace, Afrika, Portugalsko, Angola, Mosambik, Guinea-Bissau

Abstract

The aim of this Bachelor thesis is to describe the decolonization of portuguese colonies in Africa and describe the most important consequences. This thesis is divided into three parts. The first chapter of thesis devotes to a colonial epocha in Africa and the process of colonization. The second and central part is devoted to the decolonization of portuguese colonies in Africa. It notes the main reasons and process of decolonizatin and named the most important people of the season. The last chapter describes the concequences of decolonization, which can be divided into political,

international-political and economical consequences and deal with postcolonial developments in individual countries Angola, Mosambique and Guinea-Bissau. In a conclusion, the author tries to express a different and common features of decolonization.

Key words

Colonialism, decolonization, the consequences of decolonization, Africa, Portugal, Angola, Mosambique, Guinea-Bissau

Obsah

Úvod...9

1 Kolonialismus ...10

1.1 Průběh...11

1.2Portugalský kolonialismus...11

1.2.1Portugalský kolonialismus v Africe...13

1.3 Berlínská konference...13

2 Dekolonizace...14

2.1 Tři vlny dekolonizace...14

2.2 První nezávislé státy v Africe...15

2.3 Rok Afriky...15

2.4 Příčiny zdržení dekolonizace...16

2.5 Průběh...16

2.6 Angola...17

2.6.1 Základní informace...17

2.6.2 Vpád Portugalců ...18

2.6.3 Pokusy o reformy...19

2.6.4 Konec honu na otroky...19

2.6.5 Salazarovské Portugalsko ...20

2.6.6 Počátky odboje...20

2.6.7 Odbojové organizace...21

2.6.8 Cesta ke svobodě- 60.léta...23

2.6.9 Karafiátová revoluce v Portugalsku...25

2.6.10 K nezávislosti...27

2.7 Mosambik...28

2.7.1 Základní informace...28

2.7.2 Portugalci v Mosambiku...29

2.7.3 Nové století...30

2.7.4 Počátky odboje...31

2.7.5 Odbojové organizace...32

2.7.6. Dvě fáze války za nezávislost...32

2.8 Guinea Bissau...36

2.8.1 Příchod Portugalců ...37

2.8.2 První organizace ...38

2.8.3 Přípravy na odbojové akce...38

2.8.4 Odboj ...39

2.8.5 Operace Trojzubec...40

2.8.6 PAIGC na vzestupu...41

3 Důsledky dekolonizace...43

3.1 Vliv supervelmocí...45

3.2 Angola ...46

3.3 Mosambik ...48

3.4 Guinea Bissau...49

Závěr...51

Použité zdroje...53

Literatura:...53

Články:...54

Internet:...54

Seznam zkratek

DGS-

FARP-

FNLA-

FRAIN-

-

FRELIMO-

-

LA-

LG-

MAC-

-

MANU-

-

MFA-

-

MPLA-

NESAM-

-

OAJ-

OSN-

PAI-

-

PAIGC-

PIDE-

RENAMO-

UDENAMO-

UNAMI-

-

UNITA-

UPA-

-

Úvod

Problémy, se kterými se potýkají státy dnešní Afriky, jsou mimo jiné způsobeny dekolonizací, která se odehrávala v období po 2. světové válce. Afrika je kontinent, který byl nejrozsáhleji postižen kolonialismem, který zde vytvořil umělé státní útvary nerespektující přirozené etnické, přírodní a kulturní celky. Vlna dekolonizace jednak způsobila vznik nových samostatných států a obohatila tak svět kulturními a geografickými aspekty, na druhou stranu tento proces znamenal mnoho nových konfliktů, zejména občanské války, které byly pro většinu z těchto nových států zničující. I přesto, že dekolonizační proces bývá většinou kritizován, zejména kvůli tomu, že byl uspěchaný a nebyl dotažený do konce, musíme vnímat fakt, že nezávislost přinesla africkým národům právo na sebeurčení, na jehož základě si mohly o své zemi rozhodovat samy. Ovšem v praxi to stejně fungovalo poněkud jinak a světové velmoci, zejména Spojené státy americké a Sovětský svaz, zasahovaly do vývoje států i nadále. Více o tom píši níže ve své práci .

Předkládaná práce se zabývá portugalskými koloniemi v Africe. Vybrala jsem si je, protože jsou specifické tím, že v nich proběhla kolonizace jako první a byly dekolonizovány nejpozději, až v 70.letech 20.století, a jeden z důsledků této dekolonizace, občanská válka, zde trval

až do nového milénia. Proč zde neproběhla dekolonizace už v 60.letech tak jako ve zbytku Afriky?

Diktátorský režim Antónia Salazara si chtěl koloniální panství udržet co nejdéle, protože jeho režim byl založený na velikosti kolonií a Portugalsko pokládal za multikontinentální stát. I o tom se zmiňuji ve své práci. V úvodní kapitole mé práce objasním některé příčiny, které vedly evropské země k dobývání afrického kontinentu, popíšu průběh kolonizace a jednu

z nejdůležitějších událostí v dějinách kolonialismu, Berlínskou konferenci. Ve druhé

a nejrozsáhlejší části se budu věnovat dekolonizaci v jednotlivých portugalských koloniích v Africe, tedy v Angole, Mosambiku a Guineji Bissau. Předložím její hlavní příčiny, průběh a připomenu také významné osobnosti tohoto období. Jistý prostor je zde věnován Karafiátové revoluci v Portugalsku, která byla jedním z rozhodujících momentů v procesu dekolonizace.

Jednotlivé podkapitoly v této části mají podobnou strukturu, protože chci postihnout, jak

dekolonizace v těchto třech rozebíraných zemích probíhala a upozornit na jisté rozdíly. V poslední části práce se budu zabývat důsledky dekolonizace a zmíním také současnou situaci v těchto státech. Faktorů, které byly určující pro postkoloniální vývoj, je celá řada, já se v této práci budu snažit soustředit se pouze na ty, které byly spojeny s procesem dekolonizace, jako byly neustálé boje o moc, zasahování velmocí do vnitřních záležitostí států, až po občanskou válku.

1 Kolonialismus

Jak píši v úvodu, v první části práce se budu zabývat kolonialismem, respektive portugalským kolonialismem. Nastíním jeho příčiny, průběh, časový horizont, ve kterém probíhal a zmíním důležité události, které se během staletí kolonizace odehrály, například Berlínskou konferenci, která měla zásadní vliv na kolonizovaná území.

Slovo kolonie pochází z latinského slova colonus a v překladu znamená osada.

Termín kolonialismus nalezneme samozřejmě už ve starověkém Řecku a je tím chápáno zabírání cizí půdy, její obdělávání a usazování kolonistů. V novověkých dějinách je tento termín spojen s rozmachem zemí jako byly Anglie, Portugalsko či Španělsko. Tyto země při objevování dalekých zemích zakládaly faktorie neboli obchodní stanice podél pobřeží v Africe nebo v Asii. Typickými znaky kolonialismu jsou politická a právní dominance nad cizí společností, vykořisťování a rasová a kulturní nerovnost¹ Moderní kolonialismus se většinou datuje od 16. století do poloviny

20. století. Kolonizace je proces migrace obyvatelstva z imperiálního centra a osidlování „nového“

teritoria.

1.1 Průběh

Objevitelské a dobyvatelské výpravy započaly na počátku 15. století a nejvýznamnějšími mořeplavci v této době byli Portugalci a Španělé. Tyto dvě země na Iberském poloostrově měly nejvýhodnější polohu pro námořní cesty na východ. Portugalští mořeplavci své plavby

soustřeďovali podél cesty do Indie na Dálný východ a zaměřili se také na osidlování Brazílie.

Španělé se omezovali na kolonizaci střední a jižní Ameriky. První teritorium, které bylo včleněno do evropského systému světového hospodářství, byla Karibská oblast a poté následovaly další části Ameriky. Po upadající slávě Portugalska a Španělska se dostává na koloniální scénu také Holandsko na počátku 17. století a poté také Velká Británie a Francie, které spolu v 18. století soupeřily o post největší světové koloniální mocnosti. Jejich spor vyvrcholil v letech 1756-1763 v tzv. Sedmiletou válku, která se odehrávala nejen v Evropě, ale také v severní Americe, Indii a Karibiku a jako vítěz z ní vzešla Velká Británie, jež si své dominantní místo udržela po většinu 19. století²

1 JEHLIČKA, Petr, Jiří TOMEŠ a Petr DANĚK. Stát, prostor, politika : vybrané otázky politické geografie. 1. vyd.

Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2000. ISBN 80-238-5566-2 (brož.). Str.31 2 Tamtéž, s. 32

1.2 Portugalský kolonialismus

K nejtypičtějším znakům dějin portugalské koloniální říše patří raný nástup do zámořských teritorií a opožděný odchod z jejích kolonií.³ Dalším důležitým znakem, který nesmí být opomíjen, je šíření křesťanství do nově objevených teritorií. Misionáři a kněží byli součástí výpravných expedic již od počátku a mohli sloužit i k tomu, aby kryli koloniální výboj. Jak píši výše, když došlo k uzavření pozemní cesty do Indie a Číny Osmanskou říší, vzrostl význam zemí ležících na Iberském poloostrově a portugalské přístavy se stávaly stále důležitějšími křižovatkami mezinárodních cest. Prvními Evropany, kteří pořádali výpravy a dělali průzkumné cesty do vzdálených zemí, byli Portugalci. Začali také stavět nový typ lodí, lehkých a pohyblivých plachetnic, které mohly plout i v ústí řek, což bylo vhodné pro nastávající průzkum afrického pobřeží. Portugalci své výboje zahájili v roce 1415, kdy také byla dobyta a obsazena severoafrická Ceuta. Jednou z nejvýznamnějších osobností portugalského mořeplavectví byl princ Jindřich Mořeplavec, který organizoval a štědře dotoval zámořské plavby. Jejich dalším cílem byla Indie.

Věděli, že sem vede cesta kolem afrického pobřeží, které už měli zmapované. Pro tuto plavbu byl vybrán zkušený mořeplavec Vasco da Gama, který u indických břehů přistál v roce 1498.

Portugalce fascinovalo bohatství Indie a veškeré zboží si chtěli nechávat pro sebe a už první portugalská výprava přivezla z Indie koření a další orientální zboží. Indie byla v této době nejednotná a mezi jednotlivými vládci přetrvávalo nepřátelství, čehož Portugalci stále více využívali a budovali tu ozbrojené obchodní stanice. Během portugalské přítomnosti v Indii proti nim rostl stále větší odpor a k místním obyvatelům se přidal i egyptský sultán a Benátská republika, neboť začala upadat tradiční obchodní cesta přes Alexandrii do Evropy, a tato centra obchodu začala ztrácet na významu. Vyvrcholilo to vojenským střetnutím u Diu roku 1509, kde Portugalci drtivě porazili spojená arabská a egyptská vojska a stali se tak pány Indického oceánu.⁴ Dalším územím, které Portugalci objevili a obsadili byl ostrov Cipango, ležící u japonských ostrovů, jihočínský přístav Macao a o několik let později ostrovy Moluky. Další významnou portugalskou kolonií byla Brazílie. Portugalci se pod vedením Pedra Cabrala vydali hledat cestu do Indie jihozápadním směrem, když se 22. dubna roku 1500 ocitli před zemí, již dali název Terra da Vera Cruz, tedy Země pravého kříže.⁵ Jedním z nejdůležitějších aspektů portugalské nadvlády v Africe byl obchod s otroky, který byl velmi výnosný a díky němuž mohli financovat nákladné zámořské plavby. K intenzivní práci na plantážích v Americe bylo potřeba levné pracovní síly.

Do Ameriky se tedy začali dovážet otroci z Afriky, protože původní americké obyvatelstvo nebylo

3 KLÍMA, Jan. Dekolonizace portugalské koloniální říše: historická motivace, spoecifika, průběh. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2000. ISBN 80-7041-259-9. s.13

4 Stamberger, Walter. Dějiny kolonialismu. Praha: Orbis, 1963. 342, [4] s. Malá moderní encyklopedie; Sv. 38, s.19 5 KLÍMA, Jan. Dějiny Portugalska. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-903-4, s.133

pro tuto práci vhodné. Často omarodily nějakou nemocí dotaženou do Ameriky Evropany a na její následky umírali. Mezi Evropou, Afrikou a Amerikou tak vznikl systém nazývaný trojúhelníkový obchod.⁶ V Africe sice otroctví existovalo už před příchodem Evropanů, ale pouze na regionální úrovni. Evropané začali otroky vyvážet i mimo kontinent.

1.2.1 Portugalský kolonialismus v Africe

Jak už víme, první kontakty s Afrikou mělo Portugalsko od roku 1415, kdy dobyli severoafrické město Ceuta. Dalším důležitým místem, které se Portugalcům podařilo překonat, byl mys Bojador, který obepluli roku 1434. 4. září 1479 byla podepsána mezi Portugalskem a Španělskem

v Alcácovasu smlouva. Toto portugalsko-kastilské vyrovnání znamenalo, že rovnoběžka vedená jižně od Kanárských ostrovů rozdělila území na španělský sever, kromě Azor a Madeiry

a portugalský jih. Dalším významným místem v Africe, kterého dosáhl Bartolomeo Diaz, byl Bouřlivý mys, který dnes známe pod názvem mys Dobré naděje. Když roku 1492 objevil Kryštof Kolumbus ve španělských službách Ameriku v domnění, že objevil západní cestu do Indie, vznikl konflikt s portugalským panovníkem, který mu neuvěřil, že tuto cestu objevil, a i kdyby ano, tak tato země už stejně náležela Portugalsku. Obě strany tedy požádaly papeže Alexandra VI., aby jim dělal prostředníka a vyřešil tento problém. Bylo navrhováno mnoho možností, až se v červnu 1494 dohodli a byla podepsána smlouva ve městě Tordesillas, podle níž náležela všechna území vzdálená 370 mil západně od Azorských ostrovů Španělsku a na východ od této demarkační čáry získali obchodní a objevitelská práva Portugalci.⁷ V průběhu dalších století začala ovšem

portugalská vláda upadat, a to jak na poli evropském, tak ve svých koloniích. Portugalsko nestíhalo konkurovat na trhu v době průmyslové revoluce, a ani ve svých koloniích toho moc nedokázalo.

Mezi tím však stoupal počet průzkumných výprav do Afriky z ostatních evropských mocností.

Od 80. let 19. století byl stále intenzivnější tzv. „závod o Afriku“ neboli „Scramble for Africa“.

Tento „závod o Afriku“ vyvrcholil v letech 1884-1885 Berlínskou konferencí.

1.3 Berlínská konference

V 80. letech 19.století si některá africká území začaly nárokovat další evropské státy. Roku 1882 obsadila Velká Británie Egypt, Německo si začalo nárokovat mnoho afrických území a další země chtěly rozšiřovat své koloniální panství. To se nelíbilo Portugalsku, které se obhajovalo svými historickými právy a chtělo si kolonie udržet, neboť v letech 1873-1896 panoval v Portugalsku

6 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 32

7 FERRO, Marc. Dějiny kolonizací: od dobývání po nezávislost 13.- 20. století. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-837-2. s.76

hospodářský pokles, zatímco portugalská kolonie Angola prožívala hospodářský rozmach.

Berlínské konference, kterou zorganizoval v letech 1884-1885 kancléř Otto von Bismarck,

se nakonec účastnilo čtrnáct zemí a evropské mocnosti se dohodly, že už nebudou provádět vpády na další území, aniž by to předem oznámily ostatním, a aniž by umožnily vznášet protesty.⁸

Berlínská konference fakticky nerozdělovala černou Afriku, ale pouze formulovala jak k tomu má docházet a na základě jakých principů mohou státy vznášet nároky na území v Africe. V daném teritoriu museli být vždy fyzicky přítomni zástupci koloniální mocnosti.⁹

Nicméně po skončení konference se rozjely výpravy účastněných států do Afriky, aby zde zabraly co nejvíce území. Anglie se soustředila hlavně na kontrolu pobřeží a také na Egypt a velká jezera.

Francie se pohybovala mezi Senegalem a Nigerem a chtěla získat severní a západní Afriku.

Německo mělo svůj koncept Mittelafriky, kterou by tvořil pás od Kamerunu po Tanganiku, ovšem překáželo mu tam Kongo, které konference přiřkla belgickému králi Leopoldovi. O spojení Angoly a Mosambiku se chtělo pokusit Portugalsko, ovšem narazilo na z Kapska přicházející Angličany.

Pro Portugalsko, které neprošlo industrializací jako ostatní evropské země, to byl nerovný boj, protože nemělo tak dobré vybavení jako ostatní mocnosti. A tak jeho úsilí o obsazení středojižní Afriky vzalo za své po britském ultimátu z 11.ledna 1890. ¹⁰

Vzájemné střety těchto států se řešily uzavíráním smluv, například už v roce 1886 mezi Velkou Británií a Německem, z roku 1890 zase pochází francouzsko-anglická smlouva. Všechny tyto smlouvy byly uzavírány nezávisle na domorodém obyvatelstvu.

8 Ferro, Marc, pozn. 7, s. 102-104

9 ILIFFE, John. Afrika a Afričané: dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-468-6. s. 230 10 Ferro, Marc, pozn. 7, s. 104-106

2 Dekolonizace

Tato druhá kapitola bude tvořit nejrozsáhlejší část práce. Vysvětlím, co pojem dekolonizace znamená, kde se ve světě a v Africe odehrála nejdříve a na druhou stranu, proč v portugalských koloniích proběhla nejpozději. V této kapitole se budu věnovat jednotlivým státům a popíšu jaké měl proces dekolonizace v těchto portugalských koloniích společné rysy a v čem se lišil. Důležité je zde také zmínit poválečný vývoj v Portugalsku a hlavní událost, kterou byla Karafiátová revoluce v dubnu 1974, která byla jednou z klíčových událostí v procesu dekolonizace.

Pojmem dekolonizace chápeme transformaci formálních kolonií na politicky formálně svrchované státy. Téměř vždycky byla výsledkem hnutí za nezávislost.¹¹ Dekolonizace proběhla ve třech vlnách.

2.1 Tři vlny dekolonizace

Každá ze tří fází geopoliticky poznamenala jiný kontinent. První vlna probíhala v Americe od konce 18. století do počátku 19. století a odstartovala ji válka za nezávislost USA. Ta zapříčinila válku latinskoamerických kolonií za nezávislost na Španělsku a Portugalsku v letech 1810-1826.

Další vlna proběhla až po druhé světové válce, kdy postoj OSN i SSSR hrál do karet světové dekolonizaci. Pro USA představoval pokračující imperialismus překážku pro jejich ekonomické a mocenské pronikání do periferií. Nutno, ale dodat, že největší koloniální mocnosti byly zároveň pro USA spojenci. To způsobovalo nerozhodný postoj USA a zpomalení procesu dekolonizace.

Třetí vlna byla zahájena hnutím za nezávislost ve Ghaně, které dosáhlo úspěchu v březnu 1957.

Během dalších let se dále měnila mapa Afriky a přibývala vítězství osvobozeneckých hnutí i v dalších státech. Pouze portugalské kolonie Angola, Mosambik a Guinea-Bissau si musely na osvobození počkat až do roku 1974.¹²

2.2 První nezávislé státy v Africe

Africké státy začaly získávat nezávislost po druhé světové válce, jejíž výsledek a principy sebeurčení národů vytvořily vhodnou půdu pro osvobozenecké boje. Do Afriky pronikla dekolonizace v roce 1951, kdy jako první vyhlásila nezávislost Libye. Ovšem už od počátku osvobozování dávali někteří afričtí politikové najevo obavy z rychlého přechodu k nezávislosti, protože na to státy nebyly ještě dostatečně připraveny. Po vyhlášení nezávislosti ještě neměl nikdo vyhráno. Boj o budoucnost nově vzniklého státu se dostal na další úroveň, protože ve většině nově vzniklých států nebylo dosud rozhodnuto, kdo bude vládnout dál. O politice tu mělo povědomí

11 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 35 12 JEHLIČKA, Petr-Tomeš, Jiří, pozn.1, s. 36-37

jen velmi malé množství lidí a politická kultura se odvíjela hlavně od místních náčelnických tradic.

Jak se později ukázalo tyto obavy byly oprávněné. Po roce 1960 byla osvobozena většina afrických kolonií a do mezinárodních společenství vstupovaly země, které neuměly řešit své vnitřní problémy.

Tyto problémy časem přerostly v série vojenských převratů, občanské války a další konflikty, ve kterých se ukazovalo nebezpečí separatismu i neexistence vnitřní jednoty státu.

2.3 Rok Afriky

Za Rok Afriky je považován rok 1960, kdy dospěla ke svému vrcholu třetí vlna dekolonizace a řada afrických zemí vyhlásila nezávislost. Největší počet nově vzniklých států představují bývalé francouzské kolonie, kterých bylo 14. Patřily mezi ně například Togo, Kamerun, Madagaskar, Čad a další. Britská koruna přišla o Nigerii, která také vyhlásila nezávislost. V Roce Afriky dosáhlo nezávislosti také Belgické Kongo, kde ovšem během několika týdnů vypukla občanská válka, během které byl začátkem roku 1961 zabit premiér Patrice Lumumba. V návaznosti na Rok Afriky byla v následujících letech vyhlášena nezávislost i v dalších státech, jako v Tanganice, britské Sieře Leoně nebo v Keni. Dekolonizace proběhla postupně i v dalších státech, pouze portugalské kolonie si musely ještě pár let počkat.

Bohužel ve většině z těchto států se po vyhlášení nezávislosti dostala k moci úzká skupina lidí, která vytvářela vojenskou diktaturu, vládu jedné strany, která byla inspirována marxisticko- leninským učením.¹³

2.4 Příčiny zdržení dekolonizace

V této práci se zaměřuji na portugalský kolonialismus v Africe a než tento proces začnu detailněji popisovat měla bych zmínit některé příčiny, které způsobily zdržení dekolonizačního procesu v portugalských kolonií:

 Hodnota portugalských kolonií byla spíše teritoriální než populační. Tato území byla také ekonomicky slabá, a proto ostatní svět nevěnoval těmto zemím takovou pozornost. Díky nízkému počtu obyvatel zde nešla vytvořit silná vize nezávislosti.

 Velkým problémem zde byl špatný vzdělávací systém, který se jen velmi pomalu zlepšoval a nevzdělaní domorodci tak neměli možnost dostat se k informacím.

 Programy rozvoje po druhé světové válce přinesly do portugalských kolonií ekonomický pokrok. Velký díl na tom mělo samotné Portugalsko a nadnárodní společnosti, kterým Salazar umožnil plnou investiční svobodu. Důvěra v Portugalsko tak byla na chvíli posílena.

13 KLÍMA, J. Dekolonizace a problémy třetího světa. Poslední aktualizace není uvedena [cit. 2012-11-10]. Dostupné z WWW:<http://fhs.uhk.cz/ibero/texty/pdf/KIAS012.pdf>

 Dalším důležitým aspektem je skutečnost, že ve větších zemích existovala národnostní a tribální nevraživost. Lidé se tedy nedokázali spojit do jednoty proti Portugalsku.

A i když se pak těmto zemím podařilo získat nezávislost, přerostla tato nevraživost do občanské války o to, kdo bude zemi vládnout¹⁴

2.5 Průběh

V každé zámořské kolonii probíhal osvobozenecký boj jinak a potýkal se s různými obtížemi.

Tyto obtíže během dekolonizace jsou přímo úměrné době působení kolonialismu. Poté co roku 1822 vyhlásila nezávislost na Portugalsku Brazílie, upnulo autoritářské Portugalsko ještě více pozornosti na Afriku, kde si chtělo stůj co stůj udržet vliv. Diktátorský vůdce Salazar považoval africké kolonie za přirozenou součást říše a světu to dokázal Zákonem o koloniích z roku 1930, kterým vytvořil novou centralistickou koncepci koloniální říše. A i přes to, že se Portugalsko kvůli svým koloniím dostávalo stále do větší mezinárodní izolace, nechtěl Salazar na dekolonizaci ani pomyslet.

Až státní převrat v Lisabonu v roce 1974 ukončil koloniální období.¹⁵

Dekolonizační proces v Africe byl velmi poznamenám studenou válkou, která se rozpoutala po druhé světové válce a soupeřením bipolárních velmocí o to, kdo získá v nově vznikajících státech větší vliv.

Následující část práce bude věnována třem bývalým portugalským koloniím, které prošly dekolonizací až v 70. letech 20. století, avšak zárodky odboje zde byly patrné už od 50. let.

Co se týče dekolonizace, tak Portugalsko de facto přistupovalo ke všem třem koloniím podobně, ovšem lišil se přístup a způsob odboje jednotlivých kolonií. Jako první přiblížím průběh

dekolonizace v Angole.

2.6 Angola

2.6.1 Základní informace

Angolská republika je se svou rozlohou 1 246 000 km² pátou největší zemí Afriky a žije zde na 13 milionů lidí. Pozemní hranice sdílí s Kongem, Demokratickou republikou Kongo, Zambií a Namibií.

Úředním jazykem je portugalština, ale používají se také původní bantuské jazyky. Nezávislá Angola vznikla 11. listopadu 1975, kdy získala nezávislost na Portugalsku a současným prezidentem je José Eduardo dos Santos. V Angole jsou bohatá naleziště ropy a leží tu uranová ruda. Dále tu nalezneme

14 Klíma, Jan, pozn.3, s. 129-133

15 KLÍMA, Jan. Poslední koloniální válka. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-033-0. s. 30

zásoby mědi, fluoritu, asfaltu, železa a další nerostné suroviny. Po celé zemi se nacházejí diamanty šperkařské kvality. Největší zásoby najdeme na severovýchodě země. Díky přírodní rozmanitosti, vhodnému klimatu a dostatku vody se zde dobře daří zemědělské výrobě, i přesto ji ale dnes převyšuje těžební a zpracovatelský průmysl. Jedním z největších bohatství v Angole jsou lidé.

Většina z nich dnes žije ve velkoměstech. Východ země je jen velmi řídce osídlen a na jihovýchodě nežije téměř žádné obyvatelstvo. Angola je rozdělena na 18 provincií, ve kterých se nachází

11 hlavních etnolingvistických skupin a kromě jazykové podobnosti je spojuje také katolické náboženství, které sem přinesli portugalští misionáři. Z necelých 400 000 bělochů, kteří zde žili, tu po vyhlášení nezávislosti zbylo pouze několik tisícovek, většina z nich odešla zpátky do Evropy nebo do JAR. Vzhledem k tomu, že zde vždy byl pro portugalské kolonizátory velký nedostatek bílých žen, docházelo během staletí k velkému míšení ras a během 20. století došlo k naprostému promíšení ras. Ovšem v dnešní Angole nehraje rasa nebo stupeň rasového promíšení významnou roli, rozhodující je klanová či kmenová příslušnost jedince.

I přes velké přírodní bohatství je vysoký domácí produkt nepoměrně rozdělen, ovšem toto je problém, který se netýká pouze Angoly, ale většiny afrických států. Nižší vrstvy venkova tak trpí velkým hmotným i kulturním nedostatkem.¹⁶

2.6.2 Vpád Portugalců

Když roku 1441 obeplul Gil Eanes zapovězený mys Bojador a zjistil, že se za ním neskrývá

„vražedné horko, ani moře temna“ ¹⁷, nebránilo již Portugalcům nic v cestě za objevováním nové cesty do Indie. V dubnu 1483 dosáhl Diogo Cao ústí řeky Kongo. Vládl zde král manikongo (doživotní monarcha Konga). Neexistoval tu přesný nástupnický řád, a tak po smrti manikonga vždy vzplanuly boje o moc. Při další výpravě uzavřel Cao spojenectví s vládcem provincie Sojo, který nechal postavit kostelík a nechal se pokřtít. V Africe docházelo k zásadnímu prolínání dvou kultur. Portugalci se nezajímali o duši, kulturu nebo hodnoty černé Afriky, byla pro ně pouze zdrojem bohatství a prostorem, kde chtěli šířit svoji jedinou správnou víru. Tyto protiklady musely dříve či později přerůst v kruté konflikty. Křest přijal v dubnu 1491 i nejvyšší vládce manikongo Nzinga-a-Nkuvu a tímto křtem přijal evropské jméno současného lisabonského krále Jan I. Během několika let začali Portugalci, na rozdíl od domorodců, z tohoto spojenectví těžit. Byl to obchod s otroky, které v Kongu levně nakoupili a v Evropě velmi draze prodali.

Poprvé byl název Angola jako označení nové země použit v donaci krále Šebestiána, který roku 1571 svěřil do osobní kontroly 35 mil pobřeží na jih od ústí řeky Kwanzi Paulovi de Novaisovi, vnukovi Bartolomea Daize. Sao Paulo de Loanda se stala první evropskou základnou v černé

16 KLÍMA, Jan. Dějiny Angoly. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-950-8 s. 5-13 17 Klíma, Jan, pozn. 16, s.21

Africe. Roku 1589 byla vytvořena první koalice proti Portugalsku, která v bitvě přesvědčivě zvítězila nad Portugalci. Počátkem 17. století byla vytvořena druhá koalice, proti Portugalcům se spojily domorodé kmeny, konžské provincie i sám manikongo. Válka se odehrávala střídavě ve vnitrozemí a na pobřeží. Portugalcům přibyly ve 20.letech 17. století nové potíže. Nizozemci totiž také měli zájem o angolské otroky, aby jimi mohli zásobovat nově dobytá území

Západoindické společnosti. Roku 1633 obsadila jediná nizozemská loď angolský přístav Benguele a roku 1641 už zavlála nad Luandou nizozemská zástava. I portugalská Brazílie pocítila důsledky holandského záboru Angoly. Zvýšila se cena otroků a byla ohrožena produkce cukrovarnických velkostatků. Proto vyjela brazilská expedice Portugalcům na pomoc. První výprava sice úspěšná nebyla, ale druhé už Holanďané nezvládli čelit a 18. srpna 1648 se vzdali. Na angolské pobřeží se tedy mohli opět vrátit Portugalci a obchod s otroky mezi Angolou a Brazílií byl opět obnoven roku 1650.¹⁸

2.6.3 Pokusy o reformy

O první reformy se pokoušel od 50. let 18. století guvernér Antonio Álvares da Cunha, ale žádná z reforem se mu nepodařila dotáhnout do konce. To se povedlo až v letech 1764-1772 novému guvernérovi Franciscovi Inocencio de Sousa Coutinhovi, jemuž se podařilo zavést řadu reforem, které byly výhodné i pro domorodé obyvatelstvo. Coutinho chtěl vybudovat „novou Brazílii“.

Pokusil se o dialog jak s nevzdělanými kolonisty, tak s Afričany a začal reorganizovat vnitřní obchod, posílil armádu, v Luandě nechal vystavět ulice a pevnost a v Bengule špitál a zaváděl tam zásady merkantilismu Jedním z jeho nejvýznamnějších kroků bylo zrušení otroctví pro dluhy a prodej vlastních příbuzných do otroctví. Na žádost nevzdělaných bělochů, kteří jeho počínáni příliš nechápali, založil několik základních škol a organizoval kurzy pro stavitele.¹⁹

V roce 1772 nahradil Coutinha ve funkci guvernéra António de Lencastre, který ovšem neměl v úmyslu jít ve stopách svého předchůdce, ale naopak nechal ztroskotat projekty, které mohly Angole pomoci v rozvoji. Zhroutilo se osidlování jihu i vojenská a soudní organizace. Portugalci, kteří měli pevně v rukou pouze pobřežní města Luandu a Benguele a spoléhali se na spojence ve vnitrozemí, byli stále více napadáni těmito „spojenci“ a konfliktů stále přibývalo.

A s novým guvernérem se také opět naplno rozběhl obchod s otroky, vývoz činil na 30 000 otroků ročně a poplatky tvořily 88,1 % všech důchodů. I když se několik následujících guvernérů snažilo otroctví zakázat, jejich protesty nemohly být vyslyšeny, protože jim tam chyběli lidé. Od konce 18. století tam žilo jen kolem 60 bělochů a 200 míšenců, a ty živilo právě otrokářství.²⁰

18 Iliffe, John, pozn. 9, s. 160-170 19 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 75 20 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 77

2.6.4 Konec honu na otroky

V Luandě bylo roku 1576 založeno nové překladiště otroků a stala se tak základnou pro přímý evropský zábor a násilné zajímaní otroků. První otroci byli dováženi do Portugalska a od roku 1532 se začali dovážet i do Ameriky, jak už uvádím výše. Afričané byli daleko odolnější proti nemocem, které do Ameriky zanesli Evropané, více než američtí indiáni. V této době se na západ vyváželo asi 3000 otroků ročně, podle průzkumů mohlo být do Ameriky v letech 1451-1870 dopraveno až 10 milionů otroků. Většina otroků byla zajata buď během válek , nebo při cíleném lovu na otroky. ²¹ S nástupem průmyslové revoluce už nebyla taková poptávka po nekvalifikované otrocké práci a vyspělejší průmyslová společnost už také nemohla přehlížet nemorálnost obchodu s otroky.

Mezi prvními, kdo obchod s otroky, ovšem ne samotné otroctví, zakázal, byly do roku 1814 státy Dánsko, Velká Británie, Švédsko a Nizozemí. Tyto země tlačily také na Portugalsko, aby

obchodování s otroky zakázalo. V lednu 1815 byla ujednána dohoda, ve které portugalský princ Jan slíbil anglickému králi Jiřímu III., že obchod s otroky bude zrušen na africkém pobřeží severně od rovíku. Avšak hlavní trasa obchodu vedla pod rovníkem od angolských přístavů do Ria de Janeira. Angoly se tedy zrušení otroctví zatím netýkalo. Zlom přišel až v roce 1826, kdy byla sjednána dohoda mezi Velkou Británií a tehdy už nezávislou Brazílií, že k 23. březnu 1830 bude úplně zastaven obchod s otroky. Tento fakt vyvolal u brazilských velkostatkářů velkou paniku, že nebudou mít dostatek pracovních sil, a několikanásobně se tak zvýšila poptávka po lidech. V této době tedy vyvrcholil lov na otroky jižně od rovníku. Úmluva z roku 1826 nebyla dodržena a obchod s otroky kvetl dál i po roce 1830. Až pod velkým tlakem celosvětové kampaně proti otrokářství vydal ministr kolonií Sá de Bandeira 10. prosince 1836 dekret, kterým zakazoval obchod s otroky, ale ani toto nařízení nebylo dodržováno. Další dekret byl vydán roku 1858 a stanovoval lhůtu 20 let, kdy mělo dojít k úplnému zániku instituce otroctví, tato lhůta skončila k roku 1878 a tím skončila také jedna z nejtragičtějších etap angolských dějin.²²

2.6.5 Salazarovské Portugalsko

Po první světové válce se Portugalsko ocitlo v rozkladu. Po dlouhé nečinnosti padla portugalská republika 28. května 1926 a v Portugalsku byl nastolen vojenský režim, který Angolané vnímali celkem pozitivně, protože mohl být zárukou klidu pro podnikání. V dubnu 1928 nastoupil na post ministra financí António de Oliveira Salazar. Salazar chtěl vybudovat nový systém institucí a z kolonií vytěžit co nejvíce. Pro Afričany se zlepšily mzdy i péče o zdraví a Angolané měli možnost volného výběru zaměstnání. Od roku 1930 byl Salazar i na postu ministra kolonií.

V červenci téhož roku vydal Zákon o koloniích, který znamenal administrativní i finanční

21 Iliffe, John, pozn.9, s. 163-164 22 Klíma, Jan,pozn.16, s. 85-95

centralizaci. Do všech krajů Angoly byli nasazeni úředníci, kteří zde určovali každodenní životy lidí. Místo, aby se kolonie začaly od svých kolonizátorů oddalovat, Salazar zapříčinil ještě větší svázání. Razil tezi o nutnosti kolonizovat domorodé obyvatelstvo.²³

2.6.6 Počátky odboje

Náznaky odporu byly v Angole patrné již před první světovou válkou a neustálý koloniální tlak způsobil zrod angolského nacionalismu, ale tento celonárodní nacionalismus se nikdy nedokázal dostatečně spojit a vyvinout do větších rozměrů. Pro odboj byl rozhodující nacionalismus

domorodých etnik jako byly Bakongo, Mbundu a Ovimbundu. Na druhou stranu se ani tyto skupiny nakonec nedokázaly spojit, což výrazně ovlivnilo průběh dekolonizace.²⁴

Druhá světová válka se Angole zcela vyhnula a Angola pocítila dočasné politické uvolnění.

S koncem války přišlo také prohlášení OSN, které se vyslovovalo proti kolonialismu a stanovovalo, že režimy svěřenecké správy mají směřovat k nezávislosti bývalých podřízených zemí.²⁵ Potřebu reforem začali pociťovat i lidé blízcí Salazarovi a ministr kolonií Marcelo Caetano v roce 1946 podal návrh na decentralizaci impéria. Mezi africkými studenty začal narůstat nacionalismus a začali vznikat apolitické spolky. Pravicový charakter Salazarova režimu vedl vzdělané lidi spíše k tomu, že se přikláněli ke komunismu. K levici měl blíže také student lékařství a básník António Agostinho Neto, který spolu s dalšími dvěma Afričany, Amílcarem Cabralem a Mário Pintem de Andrade v roce 1948 založili Středisko afrických studií.

V době, kdy už ve zbytku Afriky začínal dekolonizační proces, Portugalsko dále upevňovalo vazby se svými koloniemi. Když byl Portugalsku odmítnut vstup do OSN kvůli existenci koloniálního impéria, rozhodl se z něj Salazar roku 1951 udělat zámořské provincie a prohlásil portugalskou říši za jeden transkontinentální multikulturní národní stát, čímž se vyhnul doporučení OSN

o dekolonizaci.²⁶

2.6.7 Odbojové organizace

V Angole se velmi výrazně projevila studená válka. Největší vliv měla na jednotlivé odbojové skupiny, které se orientovaly buď na USA, SSSR nebo na Čínu a tyto státy je také podporovaly.

V Angole byly také asi nejsložitější poměry mezi odbojovými skupinami. Odboj tu nikdy nedokázal vystupovat jednotně a reprezentovat celý národ.

V Angole existovaly tři hlavní odbojové organizace, které v následující části představím.

23 Klíma, Jan, pozn.16, s. 152 24 Klíma, Jan, pozn.3, s. 227 25 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 162 26 Klíma, Jan, pozn. 16, s. 167

 První odbojovou organizací byla MPLA. The Movement for the Popular Liberation of Angola, tedy Angolské lidové osvobozenecké hnutí. MPLA vznikla v roce 1956 a měla silně levicový charakter a kontakty na Portugalskou komunistickou stranou, díky čemuž se jí dostávalo materiální podpory ze zemí sovětského svazu. Největší podporu měla kolem hlavního města Luandy a etnika Mbundu. Protože se hnutí usadilo přímo v Luandě, dotýkaly se ho portugalské represe tak moc, že hlavní představitelé museli odejít do exilu,

odkud organizovali partyzánské útoky. Prezentovala se jako služebník lidu a její vedoucí představitelé pocházeli z různých konkurenčních skupin koloniální historie. Staří černí kreolové, jejichž mateřským jazykem je portugalština, hlásí se ke katolické církvi a mají starou tradici v armádní službě státu, která byla oživena během boje za svobodu a umožnila jim velký vliv v tomto hnutí. Druhá skupina pochází z vnitrozemí, kde lidé mluvící jazykem kimbundu získávali příležitosti ke vzdělání díky misiím Metodistů. Třetí typickou skupinou jsou synové bílých osadníků a koloniálních úředníků, kteří si vzali africkou ženu. Mnoho z nich se stalo vedoucími činiteli v tomto lidovém hnutí a plánovali multirasovou

socialistickou společnost. MPLA je v Angole u moci od roku 1975, kdy se prezidentem stal Antonio Agostinho Neto, který byl po své smrti v roce 1979 vystřídán José Eduardem dos Santosem ²⁷

 Druhé hnutí vzniklo na severu země pod názvem Front for the National Liberation

of Angola, FNLA, tedy Národní fronta pro osvobození Angoly. Organizace vznikla v roce 1962 spojením několika nacionalistických skupin a měla podporu lidu Bakongo. Jedním z hlavních vůdců byl Holden Roberto, který toto hnutí směřoval na Spojené státy americké, které ho materiálně podporovaly. Toto hnutí bylo zcela odlišné od MPLA. Jeho vedoucí členové se nevyskytovali ve veřejné sféře, ale pracovali spíše v soukromém sektoru, a co víc, jeho členové patřili k vrstvě angolské společnosti, která měla obchodní zájmy v Kinshase více než v Luandě. Členové FNLA nemluvili portugalsky, ani jazykem kimbundu, ale používali různé konžské dialekty, které smazávaly koloniální hranici mezi státy Angola a Kongo. V obou státech se hlásili k protestantské církvi a k baptistům.

Po skončení války za osvobození v roce 1974 neztráceli obchodníci ze severu čas

a přesunuli se do Luandy, kde nahradili prchající bílé obchodníky a řemeslníky a kupovali domy, pozemky, továrny a radio stanice. Po skončení války měli také politické ambice získat moc v hlavním městě, to se jim, ale nepovedlo a spokojili se tak se soukromým sektorem ekonomiky. Politická moc padla do socialistických rukou jejich rivalů z MPLA.²⁸

27 BIRMINGHAM, David. The decolonization of Africa. Ohio: Ohio University Press, 1995. ISBN 0-8214-1153-5, s.

65

28 Tamtéž, s. 66

 Posledním velkým hnutím byla UNITA, Union for the National Independence

of the Totality of Angola. Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly vznikl v roce 1966 a jeho hlavní podporovatelé byli staří obchodníci z centrální vysočiny. Někteří z vůdců hnutí měli aristokratické styky a mluvili jazykem Ovimbundu. Většina z nich navštěvovala

presbyteriánské školy, nebo se nechávali ošetřovat v presbyteriánských nemocnicích, které založili misionáři ze Švýcarka nebo z Kanady. Ideologie UNITA byla velmi blízká rolníkům z centrální vysočiny. Toto osvobozenecké hnutí se neorientovalo na USA, ani na SSSR, ale na Čínu, protože zakladatel organizace Jonas Savimbi byl silně ovlivněn čínským

maoismem, a to proto, že v Číně pobýval na stáži. Čína toho nemohla z materiálního hlediska moc nabídnout, a tak se UNITA později tajně pokusila sblížit s Portugalci. Nabídla jim, že pomůže odstranit levicové partyzány z válečné zóny, na oplátku měla být

zvýhodněna v koloniálním zápase. Tato dohoda zasela semínko pro mnoho let trvající konflikty v centrální vysočině ²⁹

2.6.8 Cesta ke svobodě – 60. léta

Válka za svobodu v Angole měla dvě fáze rozdělené dlouhým obdobím patové situace, ve které kolonie sice zůstávala ve válce, ale nepadlo tolik obětí. První období začalo roku 1961, kdy začal v Angole ozbrojený boj proti portugalským kolonizátorům inspirovaný náhlou dekolonizací belgické Afriky.

Ráno 4. února 1961 se nad Luandou ozvaly palby z kulometů a hluk motorů. Nespokojenost venkovanů se špatnými mzdami a pracovními podmínkami přerostla v opravdové povstání, kdy rolníci pálili osev, ničili mosty a zapalovali katolické kostely. O tomto incidentu se okamžitě dozvěděl celý svět a setkal se s pozitivním ohlasem. Vždyť MPLA žádala už v září 1960 OSN, aby vyhlásila portugalské kolonie za „území bez vlastní vlády“ a zahájila tím dekolonizaci.³⁰ Valné shromáždění OSN přijalo 14. prosince 1960 rezoluci o „poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům“ a světové velmoci USA, SSSR a Čína už nechtěly uznávat historické argumenty k udržení portugalské říše a usilovaly o jeho likvidaci všemi prostředky.³¹ V dubnu 1961 schválilo OSN rezoluci, podle které měl být ustaven výbor kontrolující portugalský postup v Angole,

tato delegace měla být vypravena z Lisabonu, proti čemuž se postavilo USA v čele s prezidentem Kennedym a navíc začalo tajně sponzorovat bakongskou organizaci UPA, předchůdkyni FNLA, což umožnilo Holdenu Robertovi vybudovat výcviková střediska a armádu. Americký prezident Kennedy v srpnu 1961 také vyhlásil embrago na dodávky zbraní a munice, které by Portugalci

29 Birmingham, David, pozn. 27, s. 67 30 Klíma, Jan, pozn. 15, s. 15

31 Klíma, Jan,pozn.15, s. 32

mohli využít v Angole. Portugalsko se dostávalo do stále větší mezinárodní izolace, když počátkem roku 1962 hlasovalo v debatě o Angole v OSN 99 států proti Portugalsku. Tuto izolaci mohlo Portugalsko prorazit pouze spoluprací s USA, které Portugalsku nabízelo významnou hospodářskou podporu za podmínky, že Salazar přijme zásadu sebeurčení národů. Salazar to ovšem ihned odmítl, protože byl přesvědčený, že USA chtějí Portugalsko z Angoly vytlačit a samy tu uplatňovat svůj vliv. To ale nebyla tak úplně pravda, Spojené státy spíše chtěly zamezit tomu, aby se Angola dostala pod vliv komunismu.³²

Od roku 1962 byla také levicová MPLA dotována, a to ze SSSR, Československa a Kuby a mohla tak konkurovat UPA, která se téhož roku transformovala do Angolské národní osvobozenecké fronty FNLA a 5.dubna 1962 vyhlásila vytvoření Vlády Angolské republiky v exilu, tzv. GRAE.

Tuto vládu uznal alžírský premiér a MPLA se začala dostávat do izolace. Následující rok byla Holdenova FNLA uznána jako jediná osvobozenecká organizace Angoly. Portugalci sice omezili území, které kontrolovala FNLA, ale toto rozhodnutí na nějakou dobu zastavilo válečné operace a fronty se stabilizovaly. Pro MPLA to znamenalo jediné, ocitla se bez podpory a v rozložení.

Byla nucena vyklidit kanceláře v Leopoldvillu a přesunula se do Brazzaville, odkud rozšiřovala svá bojiště. Na jaře 1964 se v Angole konaly první volby do Zákonodárné rady. O demokratických volbách sice nemohla být řeč, ale pro koloniální Angolu to byl krok vpřed.

I přesto, že ve většině okolních států postupně docházelo k procesu dekolonizace a v portugalských koloniích byla dennodenně prolévána krev a nenávist mezi odbojovými organizacemi stoupala, Salazar stále odmítal jakékoliv změny. Ať už to byl požadavek na demokratizaci Portugalska, nebo návrh na federalizaci říše, kdy by vzniklo společenství podobné britskému commonwealthu.

Naopak, Salazar neustále vyzíval Portugalce, aby vytrvali a i v nejhorší mezinárodní situaci zachovali vlastenectví k impériu.

V druhé polovině 60. let se na scéně objevuje třetí osvobozenecké hnutí UNITA, které ohrožovalo vládnoucí FNLA. Zakladatelem UNITA byl totiž člen FNLA Jonas Malheiro Savimbi, který

už nemohl snášet spory uvnitř hnutí a také se mu nelíbila podřízenost Holdenu Robertovi. Savimbi chtěl v tomto novém hnutí aplikovat čínský maoismus a na jeho stranu přešla také největší angolská národnost Ovimbundu, která dříve podporovala FNLA. Savimbi postupně na svoji stranu získával obyvatelstvo centrální vysočiny a také některé skupiny z JAR a USA.³³

Během roku 1968 se situace v Angole o něco stabilizovala. FNLA nevedla větší vojenskou činnost, ale měla podporu Afriky, MPLA se přesunula na východ poblíž UNITA a UNITA operovala hlavně na jihovýchodě země. Koncem 60.let začal zajímat světovou politiku další problém, a tím byl Vietnam, kde se angažovalo hlavně USA a tudíž byla Afrika odsunuta na druhou kolej

32 Klíma, Jan, pozn.15, s. 60-61 33 Klíma, Jan, pozn.3, s. 235

i co se financování týče. I proto se do popředí dostávala MPLA, která byla sponzorovaná Sovětským svazem. V této době procházelo hnutí UNITA jednou ze svých krizí a mnoho jejích bojovníků přeběhlo ke konkurenční FNLA. A protože ani FNLA v tuto dobu nezaznamenávala větší úspěchy, byla to právě MPLA, která se v roce 1969 zúčastnila dvou mezinárodních konferencí.

Nejprve v súdánském Chártúmu a poté v Tanzánii. Úpadek hnutí UNITA byl patrný na začátku 70.

let, kdy se nedokázala z východu, kde operovala pohnout a nepronikla ani na centrální vysočinu, kde měl Savimbi nejvíce příznivců. Toho využili Portugalci, konkrétně brigádní generál Bettencourt Rodrigues, k operaci Madeira. Kontaktoval Savimbiho, a ten na jeho nabídku kývl. UNITA měla zabezpečit neobtěžování Portugalců a monitorování pohybů MPLA a FNLA, za to se jí měla od Portugalců dostávat logistická a humanitární pomoc.

Počátkem 70. let vybudovala portugalská tajná policie PIDE vojenské jednotky Flechas (Šípy).

Tyto jednotky operovaly na straně Portugalska a svými stopařskými a podpůrnými oddíly měly pomoci k nastolení pořádku v zemi. Tyto oddíly byly vytvořeny z domorodých černochů žijících na jihu země, které tolik netrpěly kolonizací.

První polovina 70.let znamenala pro odboj úpadek. Odbojové organizace už nebyly schopny skoro žádného boje, naopak Portugalsko opět kontrolovalo skoro celé územ Angoly. Roku 1973 panoval v Angole relativní klid, země prosperovala. Vedlo se zemědělství a průmyslu, rostl také počet lidí, kteří navštěvovali vzdělávací zařízení. Existovala tu také dobře vyvinutá infrastruktura.

Jediné, co další rozvoj brzdilo, byl nedostatek investic, odborníků a podnikatelů. Organický zákon pro zámoří z roku 1972 vytvořil z Angoly stát. Angola byla rozdělena na 16 okresů a 150 obvodů, generální guvernéři byli ovšem stále dosazování z Lisabonu. Dá se říci, že v Angole vládl klid až do vojenského převratu v Portugalsku, který proběhl 25. dubna 1974.³⁴

2.6.9 Karafiátová revoluce v Portugalsku

Rok 1968 byl pro mnoho států Evropy zlomový. Ať už vezmeme v potaz československé Pražské jaro, které se dostalo i na stránky portugalského tisku, bouře ve Francii, které donutily k odstoupení z prezidentského úřadu Charlese de Gaulla, tak i v Portugalsku se dostaly věci do pohybu. V září 1968 byl Salazar donucen kvůli zdravotním potížím, po 40 letech diktátorského režimu, opustit politiku.³⁵

Portugalský prezident Américo Thomaz čekal do poslední chvíle, než lékaři potvrdili Salazarovu doživotní invaliditu. Do nové funkce předsedy vlády jmenoval Marcela Caetana. Ač byl Caetano celý život spjat se salazaristickým režimem a byl člen jediné politické strany Národní svaz, byl to vynikající právník, který se i otevřeně stavěl a protestoval proti represím státní policie PIDE,

34 Klíma, Jan, pozn. 3 s. 236-241 35 KLÍMA, Jan. Pozn.5, s. 434

která se angažovala i v Angole. Jedním z Caetanových úkolů bylo reformovat tuto státní policii, jejíž vliv se stále zvětšoval s tím, jak autoritativní režim ztrácel podporu a smysl. PIDE byla postrachem všech Portugalců a byla to právě ona, která zajišťovala přetrvávání nedemokratického režimu v Portugalsku. Reformy se mu ovšem moc nedařily, a tak tuto policii alespoň v listopadu 1969 nahradil tzv. DGS, Hlavní vedení bezpečnosti, jejíž podstata se od PIDE ale moc nelišila.

Když Caetano nebyl schopný naplnit žádný bod ze svého programu a prosadit reformy, které by Portugalsku pomohly z krize, bylo jasné, že režim musí padnout. V Portugalsku byla ovšem opozice nejednotná a shodovala se pouze na jednom. Koloniální válka musí skončit.

Nakonec to byla armáda, která se postavila do role likvidátora režimu. Paradoxně v Africe se po vzoru levicových odbojových hnutí začalo formovat portugalské Hnutí kapitánů. Členové tohoto hnutí byli inspirování nacionalistickými hnutími, které byly levicově zaměřené

a mezi portugalské vojáky šířily ideu spravedlivého světa, třídního bohatství a komunistické revoluce. V listopadu 1973 hnutí veřejně představilo svoje cíle: ukončit koloniální válku a nastolit demokratický režim. V lednu 1974 začalo Hnutí kapitánů šířit svoji kampaň a už v březnu

se přejmenovalo na Hnutí ozbrojených sil, MFA. První pokus o převrat 16. března skončil neúspěchem. MFA bylo poraženo a zatčeno bylo i několik desítek důstojníků. MFA se nehodlalo vzdát a plánovalo další povstání, nejprve přijalo systém hesel, které se měly šířit rozhlasem po celé zemi a 24. března se dohodli, že provedou dobře naplánovaný převrat v týdnu od 20. do 27. dubna.

Nakonec bylo datum převratu stanoveno na noc z 24. na 25. dubna 1974.

Z rozhlasové vysílačky Emissores Associados de Lisboa se před půlnocí 24. dubna ozvalo hlášení, které mělo být signálem pro zasvěcené jednotky: „Je za pět minut jedenáct. Zazpívá vám Paulo de Carvalho z Eurofestivalu 74. Potom co vám dám sbohem.“ Po tomto hlášení se jednotky připravily na akci a očekávaly další signál, který přišel v 00:20. V radiu byla zahrána zakázaná píseň od Josého Afonsa. Luís Filipe Rocha přečetl 25.dubna v půl 8 ráno prohlášení, které lidé chtěli slyšet už dávno a tedy, že ozbrojené síly zahájily akce, které měly vést k osvobození od režimu, a protože si vojáci dali do hlavní samopalů květy, vešla do dějiny tato revoluce pod názvem Karafiátová revoluce. Během dopoledne 25. dubna se do ulic vydaly davy civilistů, kteří se ztotožňovali s revolucionáři a vyjadřovali jim své díky. Během dne se MFA zmocnila všech stěžejních míst ve městě a už v 8 hodin večer vydalo MFA prohlášení, že revoluce zvítězila a utváří se Výbor národní spásy, JSN, který měl převzít moc v zemi.

26. dubna odletěli prezident Thomaz, předseda vlády Caetano a další ministři do exilu na Madeiru.

Během tohoto dne se také vzdaly poslední vojenské posádky věrné vládě a také policie DGS, která převrat do této doby odmítala a snažila se ho potlačovat. O den později mohli z věznic vyjít političtí vězni.

Kdo doufal v to, že bude v Portugalsku nastolena demokracie, měl smůlu. I přesto, že se Lidová demokratická strana, nově zvolený prezident Antonio Spinola i nový předseda prozatímní vlády pokoušeli dělat vše pro udržení demokracie, revoluce získávala stále více levicový charakter.

30. září odstoupil prezident Spinola a na jeho místo nastoupil Costa Gomez, který reorganizoval i vládu. V dubnu 1975 se poprvé konaly volby, ze kterých vzešla vítězně Socialistická strana s 38 % hlasů. Když se spojila s komunisty, kteří získaly 12 % hlasů, nezmohla proti nim pravice vůbec nic.

Komunisté se zmocnili rozhlasu a skrze něj šířili komunistické ideje mezi lidi, pokračovalo také znárodňování podniků a útočili také na sídla jiných politických stran. V srpnu 1975 se komunisté spojili s krajní levicí a dali si název Sjednocená revoluční fronta, FUR.

Ve volbách v roce 1976 zvítězili opět socialisté, ale po čistkách, které prováděla komunistická strana, se posunuli zleva spíše na střed. Novým prezidentem republiky se stal generál Ramalho Eanes. Portugalsko začalo uvažovat o konsolidaci a navázání kontaktů s demokratickou Evropou.

Nový předseda vlády Ferreira se zasadil o to, že v září 1976 bylo Portugalsko přijato jako 19. člen do Rady Evropy.³⁶

2.6.10 K nezávislosti

Jak píši výše, v tuto dobu do vypuknutí revoluce v Portugalsku vládl v Angole celkem klid.

Ovšem poté jednotlivé organizace zbystřily a začaly se připravovat na boj o to, kdo zemi bude vládnout. Schylovalo se k občanské válce. Portugalci jednali s každým hnutím zvlášť, ale zdálo se, že jakákoliv jednání jsou zbytečná, protože nikdo se nechystal ustoupit..

V Portugalsku vydal 9. srpna 1974 Výbor národní spásy program dekolonizace Afriky, kdy měla v prozatímní koaliční vládě spolupracovat všechna osvobozenecká hnutí. Nakonec to přece

jen vypadalo, že se dohodnou, když byly podepsány dohody. 25. listopadu smlouva FNLA a UNITA o společném postupu,18. prosince MPLA a UNITA a v lednu 1975 byla hostitelkou všech tří

delegací keňská Mombasa, kde zastavily nepřátelství FNLA a MPLA. O několik dní později se zástupci všech tří organizací sešli se zástupci Portugalska v portugalském městě Alvor. Zde bylo ujednáno, že svou činností dovedou Angolu k nezávislosti k 11. listopadu 1975.

Již o několik týdnů později vzal všechen optimismus za své, když aktivisté FNLA přepadli Úřední vysílač a vyvlekli odtud ředitele a příslušníka MPLA Antónia Cardosa.³⁷ V následujících měsících se opět rozhořely boje mezi všemi zástupci odboje i Portugalska. V březnu napadlo portugalské komando kancelář MPLA, v tomtéž měsíci začala i pravidelná válka mezi MPLA a FNLA, v červnu se UNITA, FNLA a MPLA opět sešly, aby se pokusily o dialog, neboť šarvátky ohrožovaly přípravu nezávislosti, ale opět to skončilo neúspěchem. MPLA vyhnala z Luandy všechny své soupeře,

36 KLÍMA, Jan. Nevládnoucí karafiáty. Dějiny a současnost. 2000, č. 6. . ISSN 0418-5129. s. 24-29 37 Klíma, Jan, Pozn. 15,s. 164-166

ovšem bojůvky pokračovaly v ostatních částech země, a ani kolem Luandy neutichaly boje.

Občanská válka se postupně přelévala na mezinárodní úroveň, protože každé hnutí mělo své sponzory. Pro MPLA byla stěžejní pomoc od komunistů z celého světa, FNLA byla

podporována Zaiřany a antikomunistickými zeměmi a na pomoc UNITA šla Jihoafrická republika.

Rozhodujícím momentem v tomto konfliktu bylo vylodění asi 2500 Kubánců, kteří přivezli válečný materiál ze SSSR pro MPLA. 10. listopadu rozstřílely sovětské raketomety vojska FNLA a UNITA, tím pádem si MPLA udržela kontrolu obklíčeného hlavního města a o den později 11. listopadu 1975 mohl čelní představitel MPLA António Agostinho Neto vyhlásit vznik nového afrického státu.³⁸

2.7 Mosambik

2.7.1 Základní informace

Mosambická republika, jak zní oficiální název, vznikla v roce 1975, kdy získala nezávislost na Portugalsku. Hlavní a největší město je Maputo. Rozlohu má 801 590 km², z toho přes 13 000 km² tvoří vodní plochy. Žije zde 23 515 934 obyvatel, ale je třeba zmínit, že je tu jedna

z nejvyšších úmrtností dětí na světě v důsledku nemoci AIDS. Z 99 % jsou tu zastoupeny národy Afriky, najdeme tu několik etnik jako jsou Makuá-Lómué, kteří tvoří nejpočetnější skupinu obyvatel, Makondové Tsongové, Malawijci nebo Šonové a mnoho dalších. Z Portugalců tu zbylo asi jen 0,06 % obyvatelstva. Úředním jazykem je zde sice portugalština, ale uslyšíme tu mnoho původních domorodých jazyků. Z náboženského hlediska jsou zde nejvíce zastoupeny katolíci a protestanté, znatelný je zde také islám a je tu i mnoho lidí bez vyznání, téměř 18 %.

Co se týče ekonomiky, Mosambik je jeden z nejchudších států světa a v roce 2008 žilo víc než 50 % lidí pod hranicí chudoby. Stále tu převažuje zemědělství, kde pracuje 81 % obyvatelstva,

nad průmyslovou výrobou. Mezi nejvýznamnější zemědělské produkty patří bavlna, kešu oříšky, cukrová třtina, maniok, sisal, kukuřice, citrusy a mnoho dalšího. Z průmyslu je tu nejvíce zastoupen průmysl těžební, jsou tu velká naleziště hliníku, uhlí, bauxitu a zirkonu.

Mosambik je situován v jihovýchodní Africe a sousedí se 6 státy: Malawi, JAR, Tanzánie, Zambie, Zimbabwe a Svazijsko. Největší řekou je Zambezi, na které je postavena největší hydroelektrárna Cahora Basa a najdeme tu 3 velká jezera: Niassa, Chiuta, Schirwa.

Po vyhlášení nezávislosti 26. června 1975 se moci ujal komunistický blok, Mosambik se přihlásil k učení marxismu a byla vyhlášena vláda jedné strany. Prezidentem se stal vůdce odbojové skupiny FRELIMO Samora Machel, který vládl až do roku 1986. Ovšem po vyhlášení nezávislosti došlo

38 Klíma, Jan, pozn. 3 s. 168

k občanské válce, podobně jako v Angole, která trvala do roku 1992. Od roku 2005 je v čele země prezident Armando Guebuza, který je představitelem FRELIMO³⁹.

2.7.2 Portugalci v Mosambiku

Vzhledem k počtu obyvatelstva, dostatečného množství vody a kontaktům s Číňany, Indy a Araby, získalo východní pobřeží Afriky značný význam jako základna při plavbách do Indie, i když

zpočátku nebylo prvotním cílem portugalského zájmu. První, kdo spatřil pobřeží Mosambiku, byl Vasco da Gama roku 1498 a po dlouhé době se Portugalci ocitli opět v civilizaci. Podél celého pobřeží byly znatelné vlivy arabsko-islámské civilizace. Roku 1505 byla v Sofale, jižně od ústí řeky Búzi, založena portugalská pevnost a faktorie a byla započata stavba pevnosti sv. Šebestiána. V roce 1512 už měli Portugalci pod kontrolou celé pobřeží východní Afriky a základna zde vybudovaná jim umožňovala vybírat poplatky za projíždějící lodě a sledovat obchod na moři. Ve 30. letech chtěli vniknout do údolí veliké řeky Zambezi, postupně si ve vnitrozemí vytvářeli opěrné body, například pevnosti v Seně a v Tete. Od poloviny 40. let začal kormidelník Lourenco Marques obchodovat se slonovinou. Počátkem 16. století se poprvé objevila myšlenka spojit někdy v budoucnu portugalské základny na západním a východním pobřeží Afriky soustavou opěrných bodů.

Portugalci zde svoje pozice upevňovali tzv. prazos neboli postoupení pozemku. Fungovalo to tak, že výsadní vlastníci dostávali od portugalského krále korunní emfyteuzi na tři životy a po této lhůtě se mělo zkultivované území vrátit zpět státu. Prazos se měly původně stát ohnisky kolonizace, ale časem získaly jiný význam. Staly se středisky nákupu a odbytu dálkového obchodu.

Během 18. století se v Mosambiku chtěli uplatnit také Nizozemci, kteří zde dokonce zřídili jednu faktorii na pobřeží, ale už roku 1730 Portugalci Nizozemce ze zátoky vypudili. Dalším

konkurentem se stali Rakušané, kteří založili roku 1776 svoji obchodní stanici v Delagoa Bay, ale Portugalská výprava ji zlikvidovala už roku 1781. Po pěti letech vybudovali Portugalci základy budoucího hlavního města Lourenco Marques, dnešní Maputo. Jak píši výše, jednou z hlavních obchodních komodit byla slonovina, která byla postupně, ostatně jako v jiných koloniích, nahrazena obchodem s otroky. V Mosambiku obchod s otroky neznamenal takovou katastrofu jako v Angole a neohrozil populační rovnováhu v regionu, ale v letech 1815-1820 dosáhl export otroků ročně 15 000-20 000, což není úplně zanedbatelné číslo. Když byl vydán zákon, který zakazoval vývoz otroků, tak ani zde, podobně jako v Angole, to nechtěl nikdo dodžovat. Až po roce 1875, kdy byl

39 The World Factbook [online]. 2007, 14.11.2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z:

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html

vydán první pracovní zákoník, přestali mít Portugalci zájem v pokračování otrokářství.⁴⁰ Po Berlínské konferenci roku 1884, o které píši výše, započal na dalších 20 let tzv. závod o Afriku, který samozřejmě poznamenal i Mosambik. Evropské mocnosti se snažily urvat z Afriky co nejvíce a své nároky na území dokazovaly všelijak. Důkazem toho je i vydání známé „růžové mapy“, která vyjadřovala portugalské územní nároky a vyznačovala území spojující Atlantský a Indický oceán.

Portugalské plány na propojení obou oceánů zmařil postup Britů z Kapska na sever. Jelikož Portugalci neměli tak dobré vybavení pro boj , úsilí na obsazení středojižní Afriky vzalo za své po britském ultimátu z 11. ledna 1890.

2.7.3 Nové století

V průběhu 19. století se portugalský zájem přenesl na jih Mosambiku. Od roku 1903

se v Lourencu Marques budoval velkokapacitní přístav. Koloniální správa pronajímala části území výsadním společnostem a tyto společnosti měly velmi široká práva. Mohly kontrolovat a využívat domorodé pracovní síly pro zemědělství i řemeslně-průmyslové činnosti. Důležité je ještě zmínit, že roku 1888 byla založena „Mosambická společnost“, která si v roce 1891 pronajala na 50 let střed země a „Ňaská společnost“, která si pronajala část dnešních severomosambických provincií Niassa a Cabo Delgado. Tyto státy ve státě nejenže se staraly o své vlastní zájmy, ale zároveň se chovaly jako nová koloniální mocnost.

První světová válka znamenala pro Mosambik katastrofu. Německé oddíly bojovaly v letech 1917 - 1918 proti Portugalcům a Angličanům, kteří byli jejich spojenci. Němci byli úspěšnější a navíc ve své kampani využívali domorodého odporu vůči koloniální správě. Už takhle dost složitou obranu Mosambiku proti Němcům zkomplikovalo velké povstání v Bárué z roku 1917, které bylo Portugalci krvavě potlačeno. Po válce vzrostla snaha upevnit sounáležitost mezi koloniální správou a metropolí a založit produktivní kolonizaci. Od 20. let 20. století se rodily nové koncepce

kolonizace jak v Mosambiku, tak v ostatních koloniích. Mosambik však stále netvořil jednotný celek a jeho obyvatelé si neuvědomovali svoji zvláštní identitu. Nedostatek povědomí o vlastní kultuře i to, že domorodí obyvatelé neuměli prosazovat své ekonomické, přírodní i etnické

bohatství, tvořilo špatnou základnu pro počátky dekolonizačních snah.⁴¹ Zdálo se, že po vojenském převratu v Portugalsku v roce 1926 se začne v Mosambiku blýskat na lepší časy. Docházelo

k centralizaci, úprávě domorodé práce, pracovní zákon zakázal nucenou práci a v roce 1929 byl potvrzen režim indigenato, díky němuž měla asimilovaná menšina Afričanů stejná práva

40 Klíma, Jan,pozn.3, s. 37-41 41 Klíma, Jan, pozn.15, s. 42-43