Čestné prohlášení

Čestné prohlášení

Název práce: Patočkovo pojetí mýtu Jméno a příjmení autora: Kamila Břeňová

Osobní číslo: P10001102

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 15. 4. 2013

Kamila Břeňová

Poděkování

Mnohokrát děkuji panu PhDr. RNDr. MTh. Daliboru Hejnovi, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, také za podnětné a cenné rady, věcné připomínky, které mi pomohly nejen práci napsat, ale také se v ní intuitivně neztratit. Děkuji za ochotu a vstřícný přístup během zpracování této práce.

Velké poděkování také náleží celé mé rodině za podporu, povzbuzování a trpělivost po dobu mého studia.

Anotace

Cílem a smyslem této bakalářské práce je zmapování Patočkova pojetí mýtu v kontextu jeho filosofie, a to metodou komparace primární literatury. Bakalářská práce provádí rozbor Patočkova chápaní a výkladu mýtu od jeho prvotního základu až po přerůstání mýtu ve filosofii a nahlížení na jeho různorodé variace a posuny. V závěru práce je pak proveden rozbor a posouzení Patočkova individuálního výkladu mýtu.

Klíčová slova: Patočkovo pojetí mýtu, mýtus, pravda mýtu, pověst o Faustovi, prodej nesmrtelné duše, mýtický rámec, mýtická dvojznačnost, jasnost, bloudění

Synopsis

The purpose of this thesis is to investigate Patočka's view of myth in context of his philosofical work, which is achieved through comparison of the primary literature.

The aim is to analyse the author's understanding and interpretation of myth from the beginning to the point when its transformation into philosophy began. Furthermore, his comprehension of various forms of myth is introduced. This paper provides a critical analysis of Patočka's distinctive perception of myth.

Keywords: The Patocka´s concept of myth, the myth, the true of myth, the legend of Faust, the sale of the immortal soul, mythic framework, mythical ambiguity, the clarity of the myth, wandering

Obsah

Úvod...8

1 Mýtus...9

2 Co rozumíme mýtem a v jakém smyslu tvořil předpoklad filosofie?...11

3 Vzájemná vazba mezi mýtem a snem...12

4 Patočkovo pojetí mýtu...14

5 Pravda mýtu a její problém...16

5.1 Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích...17

5.2 Sofoklova drama Oidipus král...20

6 Smysl mýtu o paktu s ďáblem...23

6.1 Pověst o Faustovi v českém prostředí...25

6.2 Patočkův pohled na rozdílná zpracování mýtu o Faustovi...26

6.3 Problematika prodeje nesmrtelné duše...27

6.4 Vliv doby na vývoj pověsti o Faustovi...29

6.5 Celkové Patočkovo hodnocení smyslu mýtu o paktu s-ďáblem...32

7 Od mýtu k založení filosofie...34

8 Mýtická dvojznačnost...39

9 Mýtický rámec řecké filosofie...42

10 Jasnost a bloudění v mýtickém světě...43

11 Přeměna mýtu v náboženství...46

11.1 Platónova přeměna mýtu...46

11.2 Mýtické vědomí času...48

12 Závěr...50

13 Seznam použitých zdrojů...52

Úvod

Mnoho lidí se domnívá, že mýtus je cosi vymyšleného. Něco co se nezakládá na pravdě. Mnozí mohou mýtus vnímat dokonce jako klam či představu, což není správný význam mýtu. My, lidé moderní doby, myslíme kauzálně, vidíme svět příčinnými modely, nikoli tak jak se původně jeví. Ztratili jsme smysl pro to, jak svět původně vypadá, jak primitivně se nám ukazuje. V této bakalářské práci se tedy proto budu zabývat skutečnou podstatou mýtu a tím, jak mýtus vnímá jeden z nejznámějších českých filosofů 20. století Jan Patočka. Cílem této práce je zmapovat Patočkovo pojetí mýtu v kontextu jeho filosofie. Pro dosažení stanoveného cíle budu používat metodu komparace primární literatury. Dále se v této bakalářské práci budu zabývat rozborem Patočkova chápání a výkladu mýtu a to od jeho základu až po přerůstání mýtu ve filosofii.

V jedné z prvních kapitol se budu zabývat vysvětlením pojmu mýtus, neboť mi to přijde důležité pro pochopení následujícího textu práce. Dále se pokusím odpovědět na otázku, co rozumíme mýtem a v jakém smyslu tvoří mýtus předpoklad filosofie.

V dalších kapitolách se budu zabývat vzájemnou vazbou mezi mýtem a snem, problematikou pravdy mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, v dramatu Oidipus král. Následně budu věnovat pozornost problematice smyslu mýtu o paktu s ďáblem. Dotknu se pověsti o Faustovi v českém prostředí a také toho, jaký má Jan Patočka pohled na různá rozdílná zpracování mýtu o Faustovi a jaký vliv měla tehdejší doba na vývoj pověsti o Faustovi. V dalších kapitolách se budu zabývat problematikou prodeje nesmrtelné duše. Na závěr této kapitoly shrnu celé Patočkovo hodnocení této problematiky. V další části práce budu provádět již zmíněný rozbor Patočkova výkladu a chápání mýtu.

1 Mýtus

Mythos je slovo řeckého původu a znamená slovo vyřčené, podobně jako české slovo pověst, které pochází od slova pověděti. Mýtem rozumíme každé vyprávění, každý příběh, který předjímá nějaké proč?. To znamená, že tím rozumíme i samotný způsob přijímání takovýchto odpovědí. Hovoříme-li dnes o tom, že něco je mýtus, máme často na mysli, že je tato věc vymyšlená. Pravdě mýtu a její problematice se budu věnovat později. V mýtech je vyjádřená celá kultura lidstva se svými vzpomínkami, tradicemi a zvyky. Každý mýtus přináší hlubokou a v jistém smyslu vyčerpávající odpověď na základní otázky. Jak vznikl svět? Jaké místo v něm zaujímáme? Co máme v životě dělat? Jak reagovat na zlo a utrpení? Jaký má být náš vztah k ostatním bytostem a k bohům? Povaha otázek je existencionální. Odpovídá nejhlubším potřebám člověka všech dob.

Mýtus obsahuje kompletní světový názor. Podává svým způsobem názorně vysvětlení přírodních sil, jako např. objasňuje střídání dne a noci, růst a odumírání vegetace v průběhu ročních období apod. Vysvětluje podle svého vznik a zánik lidského života. Všechny mýty jsou antropomorfní a tradicionální. Svět kladením různých otázek neproblematizují. Mýty pojednávají nejrůznější témata, která bychom dnes rozdělili na úvahy o světě, náboženské výpovědi, morální ponaučení, naučení o hospodářství, nejranější národní historii. Jsou zde zahrnuty místní pověsti, folklór a jiné. Mezi hlavní mýtická témata patří i kosmogonie, osudy hrdinů, hledání smyslu života, nesmrtelnost, vina a trest, láska, boj, život, smrt, atd. Mýtus sám však takové dělení nezná. Vše spojuje, vše se prolíná, a tím člověku umožňuje vyznání se ve světě. Základem náboženství je mýtické propojení člověka, společnosti, světa a bohů. Zakládá posvátnou úctu k transcendentálním bytostem, k lidem a přírodě.

Mýtické vyprávění, které odpovídá na prvotní lidské otázky, odkazuje do minulosti. V mýtické minulosti je onen zlatý věk, ten, kdy bohové žili společně s lidmi.

Současnost je proti tomu více či méně upadlým stavem. Cestou k udržování přítomného je uctivost, očišťování a obětní obřady.

Již Řekové klasického období rozlišovali mythos, tedy vyprávění z dávných časů, a logos, jasnou řeč rozumu. Dnes víme, že abstraktní, vědecky založený světový názor, s nímž se nejprve setkáváme v řecké filosofii, vznikl z mýtů. Dříve, než se lidé naučili zacházet s takovými všeobecnými pojmy, jako je např. láska nebo právo, příčina a důsledek, vyprávěli si názorné příběhy, které danou situaci popisovali způsobem pro rodovou společnost přijatelným. Mýtus tak stojí na počátku politické filosofie Řeků, která z těchto pojmů vždy vycházela. Řecká filosofie také vždy byla politickou filosofií.

2 Co rozumíme mýtem a v jakém smyslu tvořil předpoklad filosofie?

Touto otázkou se zabýval Jan Patočka ve své knize Nejstarší řecká filosofie.¹ Vysvětluje zde, že vše živé má určitý vztah k jsoucnu, je nějak odlišené na základě osobitých vlastností, ale přes tuto individualizaci je opět začleněno do jádra matky přírody a jejich základních, bytostných struktur. Čím více se v postupném pořadí živého blížíme k člověku, tím tato osobitost, individuální existence a spolu s ní rozpad jsoucího v původní jednotě se zdůrazňuje, stává se ostřejším, odlišnějším. U člověka hrozí vypuknout v krizi plného, jasného vědomí o naší situaci ve světě. Odcizení mezi člověkem a světem se ukazuje jako problém každého pokroku vědomí a individuality.

Ale tento rozpor, ač se nám zdá čímsi naprosto základním a přirozeným, je v původu člověku zahalen vlivem mýtu. V mýtu se nám určitým způsobem objevuje celek jsoucího, ne však v plné jeho přítomnosti, ale ve zvláštním způsobu, objevuje se jako vzpomínka. Nejpodstatnější mýtický prvek je pravěk. V pravěku se odehrálo vše, co je pro svět i v jeho současné době důležité. Pravěk je základ všeho života. Ten je udržován opakováním toho, co se v pravěku již odehrálo. Mýtus udržuje spojení soudobého člověka s tímto minulým světem, a to způsobem tak silným a mocným, že současnost je proti němu cítěna jako degradace a úpadek. V rámci tohoto světového pocitu jsou zde pro náboženství a mýtiku veliké možnosti jejich vývoje. V rámci tohoto pocitu se orientují i Homér a Hesiodos, tvůrci řeckého pohledu na svět. Homérský svět je jasný a věcný. To znamená, že Homérova božstva jsou základní mocnosti lidského života.

Člověk je poslouchá, protože jednotliví bohové utváří dohromady jednotu dobrého světa, řízenou zákonem Diovy spravedlnosti. Poslušnost bohů je udržování světa v tomto starém, pradávném zákoně.

Mýtus má vždy sociální charakter a společnost, která se v něm shlíží, se navzájem podporuje a vzájemně si pomáhá v nejpůvodnější životní nouzi. Mýtus je pro ně něčím nesmírně důležitým a mocným. Je to pozůstatek prasvěta s obrovskou magickou silou.

1 PATOČKA, J. Vznik filosofie. In: PATOČKA, J., Nejstarší řecká filosofie. 1. vyd. Praha:Vyšehrad, 1996, s. 23–30. ISBN 80-7021-195-4 s. 360.

3 Vzájemná vazba mezi mýtem a snem

Uveďme si příklad. Ráno můžeme vstát, sednout si ke snídani a někdo vám může říci: „Hádej, co se mi dnes v noci zdálo? “Můžete naslouchat tomu snu a být jím okouzleni, přitom vůbec nemusíte chápat, co ten sen mohl znamenat. Ten sen má sám o sobě sílu, protože rezonuje s něčím ve vás samotných. Jiný sen však tyto pocity nevyvolá. Podobným způsobem se Jan Patočka dívá na mýty. Jsou něco jako kolektivní sny. Mýtus je polosen mysli. Točí se kolem palčivých bodů života. I když bývá fantastický, nevzbuzuje zvláštní podivení. Protože smyslem mýtu je vzdát se sebe sama, své individuality a odevzdat se do minulosti, či pravěku, který vládne ještě doposud.

Podvědomě mlčí naše vyšší složka mysli a uvolňuje cestu neurčitým, potlačeným přáním. Tak podobně jako ve snu, je tomu v mýtu. Sen nás vrací do dřívějších stádií lidské kultury a nabízí nám prostředky pro její lepší pochopení. Mýtus i sen nesou symboliku stejným všeobecným způsobem jako dynamika duše. Snové formy jsou však poznamenány konkrétními obtížemi snícího, kdežto problémy a jejich řešení zobrazené v mýtech mají přímou platnost pro celé lidstvo. Sen a snění je skutečně překračované bezprostředno, je odlišené od snílkovství s jeho zaujatou sentimentalitou. Žije v něm jediný sen, který není nic bezprostředního, nýbrž jsoucno samo. Najít znovu sen, znamená najít tajemství života a jeho smysl. Největšími lidmi činu jsou jen největší snivci.²Mýtus tvoří podstatu vnitřního života pravdy.

2 PATOČKA, J. Mýtus, sen, filosofie In: PATOČKA, J., aj. Umění a čas I. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 131–133. ISBN 80-7298-113-7. S. 543.

Naše tajná tušení se ve snu vtělují do temných i jasných obrazů. V temných obrazech promlouvá naše úzkost a naopak v jasných se splňuje naše touha. Vše se pak ztrácí ve tmě dávnověku, na který se mýtická mysl rozpomíná. Obrazy tušení k nám ve snu mluví bezprostředně, ale kdo už sen jako mýtus vykládá a vysvětluje, ten již stojí mimo něj. Žít v mýtu znamená mít životní otázky vyřešeny, a to dříve, nežli si je člověk klade. Rozbor mýtu v něm nutně najde podstatné zájmy člověka z dávné doby, proto nás dodnes dojímá řecký mýtus, homérská mytologie i řecká tragédie. V mýtech sledujeme božské zápasy, aby překonaly hrozivý chaos a byl umožněn řád světa a harmonie lidského života. Vždy, když se člověk ocitá v tragických situacích, je to starý chaos, kde křivda hubí křivdu. V mýtech každého starého národa se vyjadřuje jeho životní úzkost a naděje, proto v něm nalézáme jeho podstatné životní zájmy. Smysl skoro všech řeckých mytologických děl je podobný. Např. u Homéra a Hésioda je to zkáznění života či chaosu olympijskými božstvy, zákonem spravedlnosti a pohostinství. V tragédii od Aischyla, zákonem státu, jež zastavuje nekonečnou zuřivost krevní msty. Proto nikdy nesmíme toto ztrácet ze zřetele a vykládat si mýtus, jako by šlo o nějaký primitivní, fantastický, fyzikální výklad. Pro chaos prapůvodu světa existuje několik výkladů.

Např. Aristotelés ho vykládá jako prázdný prostor, stoikové v něm vidí vodu, novoplatonik Damaskios v něm vidí dokonce svět ideální, který je nadřazený reálnému.

V současnosti jde o představy různých podob toho, co nám vnucuje hrůzu z beztvaré nicotnosti, která vše objímá a vše hrozí pohltit, nejen ve fyzikálním smyslu, ale i smyslu mravním. Tyto nazírané obludné představy temnoty a neurčita se proměňují ve stále nové podoby. A jelikož se celá historie odehrává v temném pravěku, nepřichází nikdy k plnému vědomí fakt, že chaos je nekonečný, hrozivý a vše pohlcující. Je stále zde přítomen, je nutné ho pochopit, rozebrat a najít jeho bytí. V okamžiku, kdy chaos, nekonečno, a to co vše chaos objímá, přestalo být pouhým kusem vyprávěním se šťastným koncem, podobný pohádce, a kdy je pochopena jeho neodbytnost a jsou učiněny kroky k jeho rozboru a odhalení, z toho se rodí filosofie, kdy se mýtus stává skutečností. Údiv je počátkem moudrosti.

4 Patočkovo pojetí mýtu

Podle Patočky nelze mýtus definovat ani emocionálním myšlením, což je příliš široké a můžeme do něj zahrnout magii i každé zaujaté myšlení, ale ani myšlením unášené volně vlastní fantazií, bez ohledu na skutečnost a vlastní zkušenost, nebo-li autistické myšlení.

Ve své stati Mýtus³ Patočka srovnává své pojetí mýtu s Ernstem Cassierem, německo-americkým filosofem, který je známý jako autor filosofie kultury, založené na teorii symbolů. O pochopení světa člověk usiluje nejen ve vědě, ale také v mýtu, náboženství, nebo umění, a všude k tomu používá řeč. Symbolické formy jsou původní a navzájem nepřevoditelné světy prožívání, jako je jazyk, náboženství, umění, technika a poznání, jež všechny vyrůstají ze společného podloží celistvě vnímajícího a prožívajícího mýtu. Podle Cassirera je v mýtu určitá nutnost, kterou vykládá sociálním tlakem, což je otázka, zda mýtus nemá sociální význam právě proto, že se vnucuje a k sociálně-tlakové funkci se hodí. Je to nutnost emocionální. Nepochybně je toto zajímavější, než rozumové pochody, aspoň z počátku, v naivnosti. To znamená, že je emocionálně působivější.

V mýtu neemocionálním, kde nejsou emoce aktuální, je základem podvědomí a jeho dynamika. Cassier také zdůrazňuje, že symbolické formy nejsou pouhými odrazy nějakého vnějšího bytí, ale hovoří o nich jako o světelných zdrojích, podmínkách vidění. Stručně řečeno, abychom mohli poznat, musíme nejprve pojmenovat. Cassier přímo říká, že mýtus, umění, jazyk i věda jsou ražbou do bytí. Lidé si tvoří představy, mají schopnost uspořádávat, přecházet z chaosu k řádu. Cassier přiznává stejnou hodnotu všem lidským výtvorům. Nikde neříká, že by mýtus byl podřadný nebo nedokonalý.

3 PATOČKA, J. Mýtus In: PATOČKA, J., Péče o duši III. Sebrané spisy Praha: Oikoymenh, 2002.

ISBN 80-7298-054-8. S. 433.

Srovnáváme-li jeho přístup s Rádlovými Dějinami filosofie, pak vidíme, že u Emanuela Rádla hraje hierarchie a hodnocení lidských způsobů poznání velkou roli.

Pro někoho je pak jistě nepřijatelné přijmout tvrzení, že mýtus je základem a podmínkou zkušenosti vůbec. Rádl odmítal mýtus jako cosi neurčitého, co není založeno na rozumu, nýbrž na pověře, na víře v něco nadpřirozeného. Rádl jej odmítal proto, že odmítal měřit lidské tušení mírou správnosti a nesprávnosti. Rozdíl spatřoval také v tom, že pro vědu jsou typické racionální formulace a přípustnost kritiky, zatímco u veškerých nevědeckých praktik je to nemožné. Mýtus charakterizují symboly, vědu pojmy.

Podle Patočky je mýtus něčím středním mezi vněmovým vyrovnáním se se světem a mezi výslovně racionálním myšlením světa. Je to náš produkt, aktivita v podobě pasivity. Přechod od chaosu k řádu je patrný i v prožívání. Mýtus je zvětší části neuvědomělou, spontánně žitou podobou toho, co je tématem zkušenosti, o co se opírá veškerá naše aktivita, co může být zpětně uvědoměno a uchopeno. Ale celek světa a života a jeho událostní ráz nemohou být nikdy vněmově dány. Jsou dány v obrazech a vyprávěních, které mají určitou formu. Mnohdy mají i složitější figury. Vždy něco zvláštního, fantastického, co se nevyskytuje v běžném životě, a co přeci jen není nesmyslným fantastičnem.

Základní smysluplnost mýtu je přímá přeplněnost, která vyzývá k dalšímu mytotvoření. Smysl mýtu se netočí kolem pojmů, nýbrž kolem obrazů. Obrazy táhnou samozřejmě, bez nějakých pochybností naší myslí. Později, snad přemírou různých příběhů vzniká pocit nesouladu a zmatku. Objeví se pochybnosti o dosavadních výkladech a je potřeba se vyznat. Již nedostačují příběhy o bozích, které vítězstvím nad chaosem vybudovaly řád. Končí příměří s tím, co jest, jak říká Patočka, a chaos se stává něčím spolupřítomným.

5 Pravda mýtu a její problém

Člověk si klade otázku, zda je mýtus pravda, nebo pouhý výmysl. Pravda mýtu je sdělována skrze vyprávění, každý ji může přijmout a pochopit tím, že v ní věří. Avšak neodkrývá povahu věcí, její zákon a důvod. Pro někoho mýtus není žádná pravda, je to hlavní pramen všech iluzí.⁴Mýtus je jen nepřímý vztah k pravdě. Zcela tedy pravdivost mýtu upřít nelze. Elementem mýtu je fantazie, představivost, obrazotvornost.

Fantazie však není libovůle. Podle psychologa Sigmunda Freuda má mýtus právě jako sen svou objektivitu, objektivitu oněch přání a pudů, které se v něm uvolňují, aby prošly společenskou cenzurou. Mýtus je tak mluva archaických vrstev naší bytosti.

Psycholog Carl Gustav Jung hovoří o podzemní historii duše, kterou mýtus má obsahem, tato duše se individualizuje a uvědomuje. Je to subjektivistický výklad, který přechází k objektivnímu přes romantickou naturfilosofii. Romantická naturfilosofie, česky někdy přírodní filosofie vystupovala proti mechanistickému osvícenskému pojetí přírody a zdůrazňovala její živost. Příroda byla podle tehdejšího názoru živá a nepřevoditelná na fyzikální či chemické procesy. Dle německého filosofa Friedricha Schellinga je mytologie nejen nutná forma, ale je i pravdivá. Člověk nemá před sebou věci, nýbrž mytologický proces uvádějí do pohybu mocnosti povstávající uvnitř vědomí sama. Theogonický proces, kterým povstává mytologie, je subjektivní, pokud se děje ve vědomí a osvědčuje se tvorbou představ. Příčiny těchto představ jsou skutečné theogonické mocnosti, na jejichž základě je vědomí vědomím kladoucím bohy.

Obsahem těchto procesů nejsou pouze představovací potence, nýbrž ty potence, které vytvářejí vědomí. Vědomí je pouze cíl přírody. Mytologický proces nemá nic společného s přírodními předměty, nýbrž s čistými tvůrčími potencemi, jejichž nejpůvodnějším výtvorem je vědomí samo. Mýtus zobrazuje skutečné skryté poznání.

Mýty jsou filosofickou pravdou, pravdy konvenční jsou jen vybledlou mytologií.

4 PATOČKA, J. Pravda mýtu–její problém In: PATOČKA, J., Péče o duši III.: Sebrané spisy, Praha: Oikoymenh, 2002, s. 436–438. ISBN 80-7298-054-8 s. 842

Pravdivost mýtu tedy závisí na této metafyzice přírody jako objektivitě ducha, jako jeho nevědomé formy. Mýtus nabývá objektivity za cenu absolutizace subjektu.

Mýtus je sice nezbytná forma, ale forma přechodu, u níž se nelze zastavit. Poukazuje přes a mimo sebe. Je to pojato z hlediska objektivního poznání. Mýtus je tedy zkoumán jako poznatek. Je rozebírán mytický prostor a čas, kategorie působení a mytické objekty, duchové, bohové. Pochopitelně mýtus nikdy neobjeví geometrii nebo matematickou zákonitost a skryté materiální vrstvy přírody. Ale mohlo by být, že neexistuje žádný jiný přístup k tomu, co je posvátné, v jeho bytostném vztahu k člověku a jeho podstatné konečnosti. Mýtus není tedy forma poznání, nýbrž bytí člověka v jeho poměru k němu samému, forma bytí, k němuž ovšem náleží jasnost o sobě i o všem ostatním, co jest.

5.1 Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích

Patočka dále pojednává o mýtu v kapitole Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích⁵, o jeho správném použití a vysvětluje jeho význam.

Nejdříve si musíme ujasnit, co přesně slovo mýtus představuje, abychom pochopili jeho správný význam. To je v dnešní době, kdy jsme zvyklí slov zneužívat, těžké. Pod pojmem mýtus si představíme nějaký klam, či představu, kterou jsme vytvořili, něco co je velmi subjektivní. Proto dnes mluvíme o mýtech sociálních, nacionálních nebo politických. V průběhu 20. století vznikly dokonce pokusy vytvořit „umělé mýty” jako strhující politické programy k čistě politickým a mocenským účelům. Mezi ně patří např. nacistický mýtus árijské rasy nebo komunistický mýtus osvobození dělnické třídy.

Nikoho z nás ani nenapadne, aby slovo mýtus použil i v jiném významu, tudíž správném. Původní význam mýtu, jak říká Patočka, je pravda ve velmi silném smyslu, která má být pojímána s nejvyšší vážností.

5 PATOČKA, J. Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích In: PATOČKA, J., Umění a čas 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 461–467. ISBN 80-7298-113-7 s. 543

Mýtus tedy chápeme špatně. Ale jak by tomu mohlo být jinak, když sama pravda, onen pravý význam slova mýtus, je dnešní civilizací vyřazena a vymírá. Mýtus není nic samostatného, nejsou to jen pohádky pro děti. Mýtus patří do souvislosti lidského chování a počínání každého z nás, z něhož stále ještě žijeme, přestože nás od něho naše ústřední chování a celá praxe odvrací. Tradičně přeci jen známe rozdíl všedního dne a svátku, štěstí, neštěstí i osud, který nás nemine. Takovéto chování můžeme nazvat rituální.

Rituální chování nemá oproti např. pragmatickému chování nic společného s prací, nástrojem, či obstaráváním něčeho, nezajišťuje materiální prostředky k životu.

Rituální chování se nezaměřuje na jednotlivosti, ale na celek všech možností, prostřednictvím kterých člověka oslovuje svět. Člověk se k věcem chová podle toho, jakým způsobem je s nimi v kontaktu, chápe je jako prostředky a služby života. Např.

kámen je pro něho to, čím se zpevní cesta, dřevo je stavivem, atd. Rituální chování tedy představuje původní přístup k věcem, k určitým stránkám světa. Tento původní přístup, kontakt, nic nenahradí. Nic jiného neotvírá bránu do posvátného, nadpřirozeného, či božského světa než rituální chování. Posvátný svět, do kterého nás přirozeně staví spontánnost rituálu, nikdo nedokáže vysvětlit, ani fyzikální, ani matematická formule.

Mýtus je tedy slovo, které vychází z rituálu. Ve slově se zdvojuje a tím odráží svět, proto chápeme mýtus i jako jakousi úvahu člověka na jeho vztah ke světu.

Především se jedná o jednostranný vztah ke světu v celku. Základnou mýtu je totiž to, co už odpradávna tvoří postavení člověka. Příkladem rituálního chování může být řecká tragédie, která z něho vyrostla a která je utvářena z pravého ducha mýtu.

Tragédie je totiž ritus znovuožití hrdiny, kterému je věnován mýtický kult, praotce, který zasahuje svojí historií do prasvěta a tvoří jádro všeho, co je přítomné. To se dá také vysvětlit tak, že hrdina v postavě Chorega ožívá proto, že co je, je tím, co bylo. Obsahem je pak jakési pradějství, mystérium, záhada lidského bytí v jeho dřívějším provinění. Z toho provinění se vytvářejí lidské charaktery. Tragédie však nevzniká z mýtu, ale sama je pramenem mýtu. Má nesmírný životní a mravní význam.

Tragédie předvádí to, co člověk a celé společenství je a co znamená. Není tedy jen divadlem, nýbrž realitou. Lidé chápou pravdivost mýtu a jeho prapůvodnost, lidé jsou mýtičtí. Proto dnes nemůžeme předvádět pravou řeckou tragédii. Hrát Sofokla v moderní době a v moderním rouchu je absurdní, udělali bychom z něho spíše karikaturu.

Díky souznění mýtické historie labdakovských generací by bylo možné předvést labdakovské tragédie jako jednotu. Pak by však nastal problém. Kdyby se totiž Antigoné postavila na konec, bylo by to možné chápat tak, že takovéto předvedení osudu bylo úmyslem her. To však nelze, protože Antigoné má jiný záměr než Oidipus.

Vždyť základním námětem Oidipovských tragédií je pramýtus o vině, kterou v sobě člověk nese a která se mu stává osudem. Námětem Antigony je však moc mýtu a jeho postavení v lidské dovednosti, prozíravosti a racionalitě. Postaví-li se tedy Antigona na konec, nebude to proti interní logice těchto děl, ovšem divák si bude muset uvědomit, že se tato logika nekryje s logikou chronologie.

Oidipus nám ukazuje, jak je porozumění a nahlédnutí naší povahou i osudem.

Osud nás provází až do konce života. Pokud však nenajdeme cestu ke znovuzařazení pod určitou vyšší moc, musíme si v sobě uvědomit jistý rozvrat. Ona totiž nějaká vyšší moc, než je lidský smysl, existuje. A lidský smysl se této vyšší moci neubrání, protože je v ní sám obsažen. Nikdy se jí nevyhneme ani se nestaneme vítězem. „Je třeba jít za tím, co je obecné (společné); ale ač smysl (logos) je něco společného, žijí lidé, jakoby každý měl své vlastní porozumění.“⁶Člověk se spoléhá sám na sebe. Říkáme tomu diafronésis, tím právě vybočuje, v tom je onen rozkol. To potvrzuje i Oidipův osud.

Vždyť jeho nahlédnutí z něho učinilo zachránce obce. Ovšem byl považován za zachránce obce jen díky tomu, že se nevědělo, že porušil základ lidskosti, rodinný řád, podřazenost otci a zákaz krvesmilstva. Těžkost osudu z něj nakonec nedělá zachránce, nýbrž se stává vyvrhelem, kterého je třeba zapudit. Drama je tedy o tom, jak Oidipus celou dobu sleduje svůj osud, až nastane to nejhorší. Manželka, tedy matka pak musí opustit svět lidí. Oidipovi pak nezbývá nic jiného, než popřít moc diafronésis, oslepit se a přijmout osud zavržence. Musí zůstat, protože jeho role ještě nekončí.

5.2 Sofoklova drama Oidipus král

Oidipus je syn krále Laia a královny Iokasté. Králi Laiovi je však věštěno, že ho jeho syn zavraždí. Laios tak ze strachu nechá Oidipa s probodnutýma a svázanýma nohama pohodit v lese na hoře Kithariónu. Sluha však odnese novorozeně k pastýři korintského krále. Oidipus se při hostině od přítele dozví o svém původu a jde se zeptat na své rodiče do delfské věštírny, kde se dozvídá pravdu i věštbu. Aby se pokusil osudu vyhnout, opouští své domnělé rodiče. Cestou však v potyčce nevědomě zabije svého vlastního otce, krále Laia. Poté rozluští záhadu Sfingy, která sužovala Théby. Jako odměnu za osvobození města dostává královský trůn a bere si za manželku ženu, o které neví, že je to jeho matka. Po několika letech postihne Théby strašný mor, který bude město sužovat do té doby, dokud v něm bude žít vrah krále Laia. Oidipus začne po vrahovi pátrat. Pošle do Delf pro věštce Teiresiáse. Dozvídá se, že cestou do Théb zabil vlastního otce a že celou dobu žije se svou pravou matkou. To ho dovádí k šílenství.

Iokasté se zabije, Oidipus si vypíchne obě oči a nechá se odvést pryč.

6 PATOČKA, J. Umění a čas I. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-113-7. S. 465.

Oidipa chápeme jako proklatce i jako posvátnou bytost. Je vyvoleným zavržencem. Je vyvolený k tomu, aby nám dával najevo nebezpečí, které hrozí z člověka samého. Je tedy vlastně vinným bez viny. Obec, která ho pronásleduje, však nevidí to, co spojuje nebe se zemí, smrtelníky a nesmrtelné. To vidí pouze jakási ideální obec, v které Sofokles spatřuje své rodné Athény. Oidipus je tedy posvátným trpitelem, stejně jako Antigoné, která pokračuje v jeho osudu. Je poněkud rozporné, že dcera toho, kdo porušil rodinný řád, je předurčena k tomu, aby na sobě odhalila právě rodinný řád, zákon rodinné zbožné úcty. Antigoné na sebe bere jak tíži Oidipova vyhnanství, tak u ní nachází útočiště i neblahý bratr Polyneikés, který padl v souboji s bratrem Eteoklem.

V Antigoně zároveň Sofoklés předvádí určitou zvláštní verzi oné „ hybris, (překročení mezí), kterou znamená diafronésis, vlastní, do sebe uzavřený smysl“⁷ Kreon zde představuje jakousi formu osvícenství, které viděl Sofokles v politické situaci jeho doby. Diafronésis tu směřuje k blahu a moci celé obce. Diafronésis v tomto případě znamená poslušnost a spolehnutí se na náhled Kreonta jako vládnoucího muže. V tom můžeme vidět tyranský sklon. Kreon totiž bere do svých rukou nejen svůj život, ale život celé obce. Ve všem vládne zákon dne. Proti tomu Antigoné ukazuje „převahu mýtu, převahu celku, z něhož se živí i zákon dne, který je pouze částí a ruší se tam, kde chce být celkem“

Úmyslem analyzovaného textu však není posuzovat toto Sofoklovo dílo. To přináleží jen několika málo lidem. Snad nejlépe Sofokla charakterizoval významný německý lyrik Hölderlin: „Jako psal Aischylos ve stylu svého bojovného desítiletí, tak Sofoklés v duchu své kultivovanější epochy. Je cele promíšením hrdé mužnosti a ženské měkkosti: čistý, promyšlený, a přece tak vřelý, strhující výraz, vlastní době Periklově.“⁸Georg Wilhelm Friedrich Hegel zase výborně vyměřil propast Sofoklova mýtu a jeho postav v Antigoně, a to v dílech Fenomenologie ducha a Přednášek o estetice.

7 PATOČKA, J.Umění a čas I. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-113-7. S. 466.

8 PATOČKA, J.Umění a čas I.. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-113-7. S. 467.

Ve Fenomenologii ducha se právě Sofoklovo dílo stává jednou z oněch základních podob ducha. V jejím vývoji pak Hegel vidí smysl světa svobodných pánů oné athénské a antické obce, která je základem celé evropské duchovnosti. Hegel tak díky Sofoklovi mohl prozkoumat a pochopit sílu antického mýtu. Nepojímá tedy mýtus pouze jako něco vybájeného, ale jako něco pravdivého. Vidí tak pravdu základních lidských vztahů. Stejně tak i vztahů k oné vyšší transcendentní moci i pravdu o síle a slabosti starého světa a lidskosti. Pro Hegela, největšího myslitele moderní doby, byl tedy Sofoklés vzorem pravdy. Pro nás by to pak mělo být upozorněním, jak se vůbec odvažujeme pouhým objektivistickým měřítkem rozhodovat o tom, co je a co není.

Otázka, kterou by nám Sofoklés kladl dnes, by zněla asi takto: „Není to vidění světa, které je nám dnes samozřejmé, to vidění střízlivé nesmyslnosti jsoucího, které se ochotně ohýbá a slouží našim libovolným efemérním cílů, ve skutečnosti jen ona diafronésis, onen zákon lidský v protikladu k božskému, onen “vlastní náhled“

promítnutý do kosmu a zabsolutizovaný, není náš svět poslední důsledek a výsledek téže hybris, jejíž vnitřní rozpor vyjadřuje osud Labdakovců, nejsou katastrofy našeho století posléze opakováním téhož pádu pod práh lidskosti, který v Oidipovi pro člověka všech dob předvedl Sofoklés?“⁹

9 PATOČKA, J.Umění a čas I. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-113-7. S. 467.

6 Smysl mýtu o paktu s ďáblem

Johann Wolfgang von Goethe byl jedním z mnoha spisovatelů, kteří zpracovali do literární podoby starou pověst o doktoru Faustovi. První známé zpracování pochází z roku 1587 od neznámého autora. Na to navazovalo dílo spisovatele Morlowea z roku 1590. Teprve však až J. W. Goethe dal Faustovi konečnou podobu, takovou jakou známe dnes. V pověsti se píše, že doktora nakonec čert odnesl, od toho je díra ve střeše. Goethe ale upravil konec do milosrdnější podoby, Faustovi je nakonec odpuštěno. Mýty totiž neodumírají, ale jen se přeměňují. K mýtu se vztahujeme celou svou bytostí, o něm si vyprávíme. Nejdůležitějšími, kteří ztvárňují mýty, jsou básníci. Mýty a pověsti nejsou tradičním tématem filosofického uvažování. Přesto se v dějinách filosofie již stalo, že se někteří filosofové takového tématu ujali a pokusili se s ním vypořádat. Jan Patočka si za svůj námět vzal starou pověst o Faustovi, kterou rozebíral a věnoval se tomuto tématu ve svých přednáškách. Ty byly poté zceleny a zakomponovány do knihy Umění a čas I.¹⁰ Mýtus o doktoru Faustovi, který uzavřel smlouvu s ďáblem a posléze za to musel krutě zaplatit je jednou z nejznámějších pověstí střední Evropy. Původně je to sice pověst staroněmecká, ale na našem území se rozšířila natolik, že ji i český národ přijal za svou a vypráví ji ve své vlastní verzi.

10 PATOČKA, J. Smysl mýtu o paktu s ďáblem, Úvaha o variantách pověstí o Faustovi In: PATOČKA, J., Umění a čas I. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 510–525. ISBN 80-7298-113-7 s. 543.

V pověsti se na samém začátku Bůh nechá vyprovokovat ďáblem, Mefistofelem a uzavírají sázku o lidskou duši. Lidstvo je v tomto souboji zastoupeno doktorem Faustem, což byl učenec, jenž se kvůli nespokojenosti s vědou rozhodl zaklínat duchy. Vedl prostopášný a neřádný život. Bůh věří, že se Faust nenechá svést sliby věčné mladosti a zůstane mu věrný. Jenže Faust v této době dochází k poznání, že i když celý život jen střádal informace, studoval nesčetně věd a získal různé tituly, tak se v podstatě nic nenaučil a nedozvěděl. V této chvíli se objeví Mefistofeles a slibujeme mu splnění všech jeho přání a zjevení věcí, které ostatní lidé nevidí. To vše pod podmínkou, že až najde v něčem uspokojení, bude na oplátku Faust sloužit Mefistofelu.

Klade si podmínky, mezi kterými je i odvržení Boha, kněžstva, svátostí i manželství.

Faust na smlouvu přistoupí. A tak si začne užívat života a všech jeho slastí a neřestí. Ať již jsou to pitky, neřestný život, zisk bohatství, cestování vzduchem, kouzlení a pod.

Faust se sice chce obrátit k dobru, ale Mefistofeles mu v tom zabrání, před vypršením smlouvy se chce dokonce Faust kát, ale není toho schopen. Po vypršení smlouvy si pro doktora ďábel přijde a jeho život končí hrůznou smrtí.

V jiných verzích po uzavření smlouvy s ďáblem Faust potká krásnou Markétku, nyní je Faustovou jedinou touhou strávit s Markétkou alespoň jednu noc.

Díky Mefistofelu se mu to podaří. Markétka mu opětuje lásku a tím upadá v opovržení mezi největší chátru. Markétka zabije svou matku a utopí své i Faustovo dítě. Markétka je odsouzena k popravě, ale Faust jí nabídne záchranu. Ona ji odmítne a tím je spasena, protože nepodlehne ďáblovu pokušení a odevzdá se Bohu. Ve druhém díle je Faust nešťastný z Markétčiny smrti, Mefistofeles se ho pokouší rozptýlit. Doktor ale spokojenost stále nenachází. Nakonec již jako slepý stařec žádá císaře o bažinatý kus mořského břehu, který chce odvodnit a zúrodnit. Konečně nachází smysl svého života pomoci lidem. Podle úmluvy s Mefistofelem má nyní jeho duše propadnout ďáblu, ale díky svému ušlechtilému záměru pomáhat druhým je zachráněna jeho duše před peklem a je spasena. V tomto příběhu se ukazuje, že nikdy není pozdě se obrátit na správnou cestu, pokud člověk chce a upřímně lituje svých hříchů.

6.1 Pověst o Faustovi v českém prostředí

V českém prostředí se pověst ujala jako součást českého bájesloví. Některé Faustovy kouzelnické kousky jsou téměř beze změny přijaty do německé tradice z pověsti o kouzelníku krále Václava IV. Žitovi. Zde stejně jako kouzelník Žito i Faust přičarovává svým nepřátelům parohy nebo je polyká. Žito proměňuje snopy slámy ve vepře, aby ti se po namočení opět proměnili ve slámu. Faust dělá totéž s koněm. Oba si také nechávají od rozčílených kupců utrhnout nohu a zaplatit si bolestné. Alois Jirásek má dokonce ve svých Pověstech poznámku, že se kouzelník Žito ke konci života nechá zapsat Satanáši. Ten si jej nakonec odnese s tělem i duší. Součástí Jiráskových Pověstí je také historie nazvaná Faustův dům. Pojednává o studentovi, který se zabydlel v opuštěném domě, ve kterém v Praze¹¹údajně žil doktor Faust a odkud jej také odnesl ďábel. Dům je spojen s faustovskou legendou, přestože v něm historický doktor Faust nikdy nebydlel. Pověst vznikla nejspíše díky několika majitelům domu, kteří se věnovali přírodním vědám a alchymii. V příběhu student prožívá podobný příběh, i když neuvědoměle, a po prohýření peněz, které stále nachází ve Faustově knihovně, končí stejně jako Faust sám hroznou smrtí.

Těchto několik odkazů je příkladem toho, že pověst o Faustovi se v českém prostředí vyvíjela téměř paralelně s pověstí německou. Jako všechny pověsti a mýty prošel i tento příběh během několika staletí značnými proměnami. Jeho původní podání bylo ústní, později s vynálezem knihtisku písemné, ale každý autor si modifikoval celou postavu Faustovi osobnosti. Nejprve byl Faust pouhým kouzelníkem, černokněžníkem, který sloužil církvi jako odstrašující příklad spolčení s ďáblem. Později autory zajímala Faustova osobnost, tedy učenec a filosof, který smlouvu podepíše díky nespokojenosti s filosofií. Pověst o Faustovi by se nikdy nestala mýtem, kdyby nebyla v průběhu několika minulých století tak často a jedinečně literárně zpracována.

11 Mladotovský palác neboli Faustův dům je barokní palácová budova, která se nachází na Karlově náměstí č. p. 502 na Novém městě na Praze1, dnes využíván jako lékárna. Prvním majitelem se zájmem o alchymii byl Václav vévoda Opavský. Druhým byl dvorní alchymista císaře Rudolfa II.

Edward Kelly.

6.2 Patočkův pohled na rozdílná zpracování mýtu o Faustovi

Patočka ve své stati Smysl mýtu o paktu s ďáblem srovnává a popisuje třemi hlavními zpracováními vývoj mýtu. Srovnává zde hru anglického dramatika 16. a 17.

století Christophera Marlowa Tragická historie doktora Fausta, dále pak drama německého básníka J. W. Goetha Faust a nakonec román jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století Thomase Manna s názvem Doktor Faustus. Kromě těchto tří zmíněných autorů přispívají k rozvíjení pověsti v mýtus mnohé romány, dramata, hudební skladby, básně, které do sebe faustovský motiv pojímají. Pro Jana Patočku jako nejvýznamnějšího z českých filosofů, který se faustovou problematikou zabýval je charakteristické, že se jí snažil podřadit pod svůj systém filosofie dějin.

Pověst o Faustovi, tedy o prodeji lidské duše ďáblu, o smlouvě s ďáblem je mu totiž součástí dějin evropské civilizace. Je ztělesněním toho, jak si v dnešní době civilizace váží své duchovnosti a kulturnosti. Patočka přesahuje oblast literárního zpracování pověsti a pokouší se dostat k mýtu samotnému. Ve své stati se zabývá důvodem vzniku pověsti i jednotlivými zpracováními. Analyzuje je a porovnává na základě jejich uchopení mýtu. Nejprve je však nutné zajímat se o to, jak Patočka smýšlí o mýtu obecně. Teprve poté můžeme pochopit, jakého významu nabývá mýtus o Faustovi v soudobé evropské civilizaci.

Mýtus je podle Patočky kolektivní paměť skutečných i fantastických příběhů.

Těch příběhů, které mají charakter první reflexe žitého světa. Uchovává si ráz danosti, protože má odpověď na každou otázku. Mýtus je výkladem jakékoli problematiky. Tuto odpověď dostaneme podle Patočky již před položením otázky a tím také všechno tázání potlačuje. Mýtus je především příběh, který skrze vyprávění dostává punc historické události, která se již vymyká jakémukoli zásahu. Tato historie se má v současné době opakovat, ale na nové rovině. Na nové rovině naší přítomnosti a našeho současného vnímání se má odehrávat starý mýtický a historický příběh, který se pouze proměňuje.

Toto slučování poté vede k uvědomění člověka o tom, co jej přesahuje, čemu se musí, ať chce, či nechce, podřídit. Ani filosofie, ani věda nedokáží mýty překonat a nastoupit na jejich místo. Věda i filosofie mýty dále utvářejí.

Pro Patočku je pověst o Faustovi příkladem toho, že je obtížné zjistit, kdo je původcem mýtu. Námět pověsti o Faustovi se dlouho šířil Evropou ústně, ale mýtickým se stal až v podobě psané, kdy bylo možno jí podávat dále. Básníci jsou dle Patočky nejdůležitějšími ztvárňovateli mýtu, nikoli tvůrci. Protože jen básníci dokáží nalézt onu otázku, která je v mýtech ukryta a formulují ji a dále zpracovávají. Básníky vždy oslňovala pověst o Faustovi, a proto se stala tak oblíbeným a nad jiné vyhledávaným námětem literárních děl.

6.3 Problematika prodeje nesmrtelné duše

Ve své stati Smysl mýtu o paktu s ďáblem z roku 1973 si Patočka klade základní otázku, kterou se dále v celé stati zabývá. Hlavní úlohou jeho stati je pokus o definování problematiky paktu s ďáblem v obecné rovině. Uvědomuje si, že pokusem o nalezení jediného motivu bude okleštěna živost, rozmanitost i mnohovrstevnatost mýtu. Přesto se Patočka o takovýto výklad pokusil. Snaží se vyložit problematiku prodeje nesmrtelné duše.¹² Ptá se, jak je možné dávat do spojení prodej a něco tak nepředmětného, jako je duše. Duše je podle něj již od dob Platónských jednou z nejvyšších hodnot, které jsou dány evropskému člověku, ale to pouze tehdy, je-li nesmrtelnost přijímána jako aktivní vztah ke světu. Je-li přijímána jako přetrvání žití za empirické meze, kdy je však člověk schopen dát přednost nebytí před zkázou duše.

Patočka rozlišuje mezi pravou a nepravou nesmrtelností. Pravá nesmrtelnost je pro něj taková, když člověk dá přednost neexistenci před ztrátou vlastní pravosti. Člověk svou obavu ze smrti překoná strachem z negativní existence sebe sama. Nepravou nesmrtelnost Patočka popisuje tak, když člověk propadá vitalitě a není schopen vzdát se sám sebe. Taková volba stála podle Patočky například před Sókratem ve vězení.

Sókrates je obviněn z toho, že neuznává řecké bohy a že kazí mládež. Vystoupil před Athéňany a vedl řeč na svoji obranu. Všem přítomným osvětlil, že ačkoli neuznává klasické řecké bohy, není bez víry. Sókratés promlouval i o smrti, nebojí se jí, protože podle něj může být pro člověka i největším dobrem. Jeho řeč vyzněla tak, jako by se nebál přijmout rozsudek smrti. Nakonec je odsouzen.

12 BICAN, V. Pověst o Faustovi ve filosofii Jana Patočky, [online], [vid. 25.1.2013] Dostupné z http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/soutez2001/bican_faust.html.

Podle Patočky před Faustem stála jiná volba, zcela jiná. Doktor Faust se podle něj mohl rozhodnout. Buď se mohl vydat cestou tradice, která povede k věčné blaženosti, nebo mohl zvolit cestu dočasného vystupňování bytí a následujícího věčného pádu. Volba, pro kterou se Faust rozhodne, připadá Patočkovi z počátku protismyslná, ale postupně ji začíná chápat jako Faustovu snahu po změně stupně bytí. Pověst si tedy může zachovat svou hloubku pouze tehdy, jestliže na Fausta nebudeme pohlížet jen na pouhou oběť, ale na skutečně toho, kdo si svůj úděl zvolil sám a je si vědom svých konečných důsledků. Faust usiluje o to, aby se mohl projevit ve svém životě jako samostatná osobnost, aby byl schopen realizace, protože ve stálém pasivním přijímání by mu to nemohlo být umožněno.

Doktor Faust není oklamán v samotném aktu volby, jak říká Patočka, ale má možnost opravdového vystupňování bytí, avšak je oklamán po volbě, protože ve skutečnosti je příliš slabý na to, aby mohl dosáhnout toho nejvyššího způsobu existence.

Protože je příliš slabý, nestane se tedy vyšším stupněm bytí, ale pouze kouzelníkem.

Faust se tak zklamává ve svém očekávání, ale v průběhu děje na toto své zklamání zapomíná a dopřává si opak vyššího stupně bytí, čisté inteligence, a podlehne smyslové rozkoši.

Pro Patočku jsou literární zpracování pověsti, která přechází v mýtus, příkladem toho, jak se jednotlivý motiv prodeje nesmrtelné duše odráží v různých obdobích vývoje lidských dějin. Zároveň s tím se proměňuje i celkové vyznění mýtu.

Patočka, jak již bylo zmíněno, se věnuje třem základním zpracováním Fausta. Tato zpracování jsou důkazem tohoto vývoje. Prvním je původní zpracování ústní pověsti tiskem a drama od Christophera Marloweho, které vyšlo nedlouho poté. Přirozeně se zabývá Goethovou dramatickou básní i románem Thomase Manna. Ve všech těchto hlavních příkladech ztvárnění faustovského mýtu v literatuře se Patočka na prvním místě pokouší postihnout situaci, která byla v Evropě v době toho, kterého sepsání. Jde o společenskou, politickou i kulturní situaci. Jde o stav, který je situován v Německém prostoru střední Evropy. Patočka tuto legendu o Faustovi chápe jako typicky německou.

6.4 Vliv doby na vývoj pověsti o Faustovi

Patočka chce postihnout vliv doby na vývoj pověsti. Zejména se chce zaměřit na místa v pověsti, která se mění zároveň s proměnou historické situace. První písemné zpracování Historie doktora Jana Fausta, velepověstného kouzelníka a černokněžníka z roku 1587 a Marlowova Tragická historie doktora Fausta z roku 1604, jsou situovány do stavu rozpadající se jednoty evropského křesťanstva a požadavků nezávislosti zejména západních zemí na duchovní autoritě papežství. Patočka se zde snaží poprvé použít svůj model mýtu o paktu s ďáblem, jako otázku prodeje nesmrtelné duše.

Popisuje zde rozporný způsob politického i duchovního života Evropy. Evropa je v této době svobodná od papežství, ale toto odpoutání se od Říma je znakem toho, že stále trvá vázanost na staré centrum.

Patočka odhaluje, že prodej duše, se odehrává jako výměna za nové světské možnosti. Tyto možnosti byly původně motivovány náboženským, teologickým a filosofickým myšlením. Možnosti nové, nesmrtelné skutečnosti, avšak v jiném smyslu, než pojetí nesmrtelnosti duše. Ohrožení původního řádu vyvolalo obavu o schopnosti světa být uspořádán a zplodilo pověst o prodeji nesmrtelné duše.

Patočka se dále táže, zda jde o prodej nesmrtelné duše v její pravé, nebo jiné, úpadkové podobě. Odklonem od idejí dochází k celkovému úpadku společnosti, na kterých byla tato společnost založena. Toto vede velice pravděpodobně i k úpadku lidské duše. Patočka se však v tomto případě nezabývá duší jednotlivce, ale uvažuje o prodeji jako o prodeji veškeré duše lidstva. K prodeji úpadkové formy duše dochází až po odklonění se od původních idejí uspořádání světa. Tento úpadek znamená ztrátu přesvědčivosti původní autority. Proto člověk, nebo spíše lidstvo, hledá prodejem své nesmrtelné duše novou záruku, novou autoritu a novou nesmrtelnost. Patočka říká, že společenským a politickým výrazem vyjádření nesmrtelné duše je myšlenka duchovní moci. Faustovský mýtus není pojímán jako osobní smlouva a prodej osobní duše, ale jako společenská otázka, kterou je nutné řešit po úpadku starých univerzalistických duchovních struktur. Prodej duše se tak pro lidstvo stává jedinou možností jak nalézt novou záruku, která zahrnuje veškerou každodenní pozemskou existenci.

Jan Patočka u zpracování Goethova dramatu Faust, se pokouší vyložit nový rozvoj německého duchovního života. Patočka zde do značné míry mění svou tezi, že se ve faustovské legendě jedná o prodej nesmrtelné duše. Říká, že u Goetha nejde o prodej, nýbrž o sázku. Tato interpretace je dosti neobvyklá, neboť zde Patočka mluví o sázce mezi Faustem a Mefistofelem. Je to i značně nepřesné, protože Faust svojí duši opravdu prodává, stejně jako např. u Marlowova Tragická historie doktora Fausta. Rozdíl je zde ale v tom, jak je určena časová lhůta jeho konce. O Faustovu duši se sází Mefistofeles s Bohem, nikoli s Faustem. Patočka ve svém výkladu vychází především z toho, že Faust se může o svou duši klidně vsadit, protože duše je nesmrtelná a je si jista sama sebou. Tudíž nemůže být zatracena. Maximálně může být oslabena. Sázka se týká zdejšího světa, protože věčnost je jistá. Zároveň je vina, kterou člověk na sebe tímto bere, zárukou toho, že neupadne do životní jednotvárnosti. V Goethově podání nemůže být nesmrtelná duše prodána, protože dojde k závěrečnému smíření. Faust se sice může vsadit, ale výsledek je předem určen. Nikoli Faustovi s Mefistofelem, ale zcela jistě Bohu a čtenáři. Předem je zřejmé, že smlouva mezi oběma jmenovanými, tj. Faustem a Mefistofelem, jako malým a velkým světem, nebude naplněna.

U posledního ztvárnění mýtu o paktu s ďáblem podle německého spisovatele Thomase Manna Doktor Faustus si Patočka všímá politické a společenské situace doby, kdy je román napsán.

Román Doktor Faustus vypráví o osudech hudebního skladatele Adriana Leverkühna. Toto dílo, inspirované legendou o Faustovi vypovídá o osudu Německa v první polovině 20. století a o postavení umělce v tomto světě. Příběh vypráví gymnazijní profesor Zeitblom o svém příteli, hudebním skladateli Adrianu Leverkühnovi, jenž trpí zákeřnou nemocí, syfilidou, která v románě zastupuje Faustova Mefistofela. V jeho osudu je symbolicky zachycena katastrofa Německa stiženého nemocí hitlerismu. Tento geniální hudebník, který nakonec zešílí, je přesvědčen, že evropská kultura (a hudba především) je v krizi. Je proto ochoten přistoupit na jakýkoliv kompromis (i na smlouvu s ďáblem), jen když to pro něj bude znamenat tvořivou schopnost. Uzavírá s ním pakt, podle kterého Adrian získá hudební tvořivost, ale nesmí už nikdy poznat lásku a po jeho smrti připadne jeho duše ďáblovi. Po tomto paktu se Adrian stáhne do ústraní a složí mnoho známých hudebních děl. Lidé se ho snaží přimět k vedení společenského života, avšak tyto snahy jsou neúspěšné. Adrianův duševní stav se stále zhoršuje kvůli syfilidě, ke které přišel s dívkou z nevěstince. Když cítí, že se blíží jeho konec, svolá své veškeré přátelé kolem sebe a po dokončení svého posledního hudebního díla umírá.

Patočka zde vidí, oproti předchozím zpracováním pověstí o Faustovi, že zde již vyprchala veškerá duchovnost. Faustovská otázka se z části vrací k původní podobě prodeje nesmrtelné duše, ale z části ještě zůstává při sázce. Zde je smysl obchodu však opačný. Patočka cituje, že se zde člověk vzdává sebe sama, aby získal nesmrtelnou duši.

Adrian Leverkühn, Faust 20. století, se však snaží veškerou okolní skutečnost 1. světové války a bídy Německa nechat za sebou a pominout. Postava hudebního skladatele se snaží o vrcholné a nepřekonatelné umělecké duševní dílo v nuzné době. Patočka správně poznává, že Adrian je do koloběhu tohoto konání vlákán, spíše než aby tam dobrovolně vstoupil. Je to podle něj umožněno světovým zlem v této válečné a poválečné době.

Leverkühn je umělec, schopný hledat a najít pravdu a mít vlastní cíl. Odhaluje svět pomocí svého umění. Nechá svět k sobě přijít skrze hudbu a promlouvat skrze sebe.

Před ním podle Patočky vyvstává svět jako celek, což je umožněno jeho osamělostí a tím, že je vytržen ze všech lidských vztahů. Tyto podmínky, které mu ve smlouvě zadal ďábel, vedou naopak k odhalování podstaty světa samého. Chtěl vytvořit něco krásného, krásnou hudbu ve špatném světě, ale ta krásná hudba, která do něj vstoupila mu ukázala svět lepší. Ani to však Adriana nezachrání a ďábel dosahuje svého cíle a dostává svou kořist. Adrian byl osamocen, nespolečenský, chápán lidmi jako pyšný, ale bylo to podmínkou toho, aby se ujal úkolu sloužit pravdě. Díky tomu Patočka již neposuzuje Leverkühnův konec jako zatracení, nýbrž jako nezbytnou podmínku dosažení pravdy. Tím, že skladatel v samotě vytvořil umělecké dílo, tím nesmrtelná duše v jeho nitru opět ožívá a stává se nesmrtelnou.

6.5 Celkové Patočkovo hodnocení smyslu mýtu o paktu s-ďáblem

Hodnocení je určováno dvěma základními směry, danými odlišnostmi jednotlivých zpracování. Každé ztvárnění mýtu chce zasadit do celkové, zejména politické i duševní situace doby. To znamená, ve které době se děj udál a i dobu sepsání díla. Ve všech třech dílech se snaží chápat mýtus jako otázku prodeje nesmrtelné duše, vytváří si osnovu, podle níž mýtus vykládá. U Goetha zaznamenává posun od prodeje duše k sázce. Patočkovi však nejde primárně o prodej duše, ale o to, že se prodává duše nesmrtelná. Tato nesmrtelnost je pak důvodem toho, že se nejedná o obyčejnou kupní smlouvu, ale o zcela zvláštní pakt, který má velké důsledky, a to nejen pro Fausta. Tyto důsledky, ale i příčiny uzavření smlouvy se Patočka pokouší odhalovat při zasazování mýtů do oněch širších poměrů jednotlivých děl.

V první verzi legendy o Faustovi se člověk, vlastnící svou nesmrtelnou duši, pokouší rozvinout nejvyšší svobodu, a to tak, že dává přednost dočasnému zvýšení úrovně bytí před pasivně drženým statkem věčné blaženosti. Výsledkem je ale ztráta nesmrtelné duše vůbec. Člověk je podvodně připraven o duši ve službách konečnému a pozemsky–empirickému.

Druhá verze legendy o Faustovi se pokouší ukázat, že toto ponoření se do konečného není žádná definitivní tragédie. Usmíření je člověku v božím, mravním světě zajištěno. Svět, v němž zlo nakonec vždy slouží dobru, nezná žádné věčné zatracení, leč stále výše mířící nesmrtelné usilování.

Třetí verze se od tohoto idealistického optimismu smíření odvrací. Bere světové zlo opět s trpkou vážností. Vychází z bezduchého universa, k němuž první verze dospěla. A právě tím, že bere zlo a jeho bezduchost vážně (myšleno tím, že s ním uzavírá smlouvu), se pokouší znovu sjednat pravdu, která je člověku dopřána, a v ní člověku přístupnou věčnost.

V těchto třech verzích faustovské legendy se tak zrcadlí moderní mravní dějiny: odpadnutí od věčnosti, naděje na dosažení ideální skladby bytí a usilovný pokus nalézti v absolutní odhodlanosti k pravdě znovu věčnost.¹³

13 PATOČKA, J.Umění a čas I. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-113-7. S. 524.

7 Od mýtu k založení filosofie

Patočka se ve svých přednáškách věnuje Evropě a jejímu vývoji. Věda vyrůstá ze starších vrstev lidského vědomí, a to nejen ve smyslu dějinném, ale neustále. Patočka zde zmiňuje a vykládá Augusta Comta, zakladatele pozitivismu, který zachytil tento vývoj ve 2. čtvrtině 19. století. Podle něj dějiny prochází třemi stádii vývoje. První stádium, kterému se budeme nejvíce věnovat je stádium teologické, odpovídající fiktivnímu. Je založeno na vyprávěních. V dějinách lidstva tak odpovídá době, před vznikem filosofie. Člověk přejímá různá vyprávění, tedy mýty, o tom, jak to na světě chodí. Člověk si otázky buď vůbec neklade, nebo se spokojí s vyprávěcí, tedy mytickou předem známou odpovědí. Je to postupné budování společenské organizace. Vývojem nastává druhé stádium, a to metafyzické. Je to mezičlánek mezi mýtem a vědou.

V dějinách začíná spolu se vznikem filosofie a končí tehdy, když úlohu filosofie přejímá pozitivní věda. Člověk se táže po podstatě světa i po své vlastní existenci a spokojuje se s nalézáním všeobecných odpovědí. Nadpřirozené bytosti jsou nahrazeny abstraktními silami a entitami. Místo Stvořitele zaujala příroda a základem etiky je osobní zájem jedince. Třetí stádium je pozitivní, tedy skutečně vědecké. Zde si už člověk klade konkrétní otázky a požaduje takové odpovědi, které vyloží fakta fakty. V oblasti poznání se člověk zříká nároků na absolutní vědění a spokojuje se s postupným, nikdy nekončícím přibližováním pravdě. Odmítá spekulativní úvahy o podstatě a příčinách jevů a usiluje o objevení přirozených zákonů, k nimž lze dospět pozorováním smyslově daným faktů.

Patočka ve své stati Od mýtu k založení: cesta předsokratiků¹⁴ zdůrazňuje tradici mýtických příběhů. V naprosté většině mýtů a nejstarších tradic je obsaženo nějaké varování. Jsou v nich popisovány počátky i konce lidských věků. Člověk se opakovaně vydává po špatné cestě a je zastaven. V řadě nejstarších mýtů a legend se dochovaly záznamy o přírodních katastrofách, které postihly celou lidskou společnost a zemi. V dávné historii vznikaly tyto příběhy a do současnosti se zachovaly především v písemné podobě. Právě takovéto tradice zformovaly také Evropu. I když jsou vyspělé archaické kultury charakterizovány nenarušeným bytím v přirozeném světě, narůstá postupně v těchto přirozených světech nevyjádřená racionalita. Tato racionalita navazuje především na moc psaného slova.

Písemnictví umožňuje aktualizovat pomíjivost, pozapomínání, což umožňuje přemýšlení v širších dimenzích. Písemně mohou být uchovány dílčí myšlenkové výkony, propočty, lékařské postupy, výpočty nebo hospodářské plánování. Vzniká kolektivní paměť skutečných i fantastických příběhů. Mýtus přerůstá sám sebe ve zdvojení světa v řeč a psanou podobu. Řeč nyní ukazuje, že je jakýmsi zrcadlem pro svět. Staví před nás obrazy, které byly formovány přímo situací člověka ve světě. V těchto obrazech je ztělesněna bída konečného světa člověka, vědomí o dobru a zlu, překračuje kosmos, řád celku, a celou svou podstatou je tedy proviněním. Mýtus je z tohoto hlediska základem společenské organizace, morálky a práva. Mýtus sehrával a dodnes sehrává významnou roli v morálce jedince a celého společenství. Řada mýtů je totiž odrazem základních etických norem a mezilidských vztahů v příslušné kultuře.

Mýtus tedy logicky slouží jako nástroj výchovy a působil při začleňování dětí do společenství. Tuto roli dodnes plní pohádka jako transformace mýtu obsahující základní obrazec dobra a zla, mravného a nemravného jednání. Obsahuje ponaučení, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno.

14 PATOČKA, J. 5. Od mýtu k založení: cesta předsokratiků In: PATOČKA, J., Péče o duši II.: Sebrané spisy Praha: Oikoymenh, 1999, s. 101–106. ISBN 80-86005-91-7 s. 398

Význam studia mýtu při studiu dějin kultury je nedozírný. Musíme si uvědomit, že dějiny zachycené v písemné podobě představují jen nepatrný zlomek kulturního vývoje lidstva. Právě do mýtů ukládali lidé své povědomí o klíčových událostech z dějin svého společenství. V mýtech jsou zachyceny významné mezníky a společenské převraty ještě z doby prehistorické. Poselství je tedy ve faktické rovině mimo jiné významným sdělením obsahující informace z prehistorické doby, jež mýtus vytvořilo.

Oproti tradici písemná forma prosazuje mnohem aktuálnější vědomí smrti.

Prohlubuje v nás vědomí pochopení lidského života jako zločinu a trestu. V psaném slovu vznikl trvalý základ aktualizace veškerých nabytých duchovních statků. V písmu je tedy přítomna, jak zmiňuje Patočka, moc znovuoživení, odosobnění a idealizace, jež vede na práh distance. Obraz člověka v mýtu byl vzat za slovo, a to bylo prvním krokem, který vedl z této situace narůstání odcizení světu. Mýtus je vyprávění příběhu, má tedy nějaké řešení již před otázkou, a tím, jak už bylo řečeno, otázku potlačuje.

Biblický mýtus o stvoření, mýty o Gilgamešovi a pověst o Oidipovi vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním. Mýtus nám vysvětluje, že přítomnost minulé opakuje. Minulost se nám opakuje na zcela nové rovině. Mýtické vyprávění není totiž jen obyčejný lidský příběh, ale je to zjevení. Bůh nám sděluje, jak Adam pochybil a s vědomím dobra a zla zároveň nabyl jistoty o čase a smrti.

Patočka zde zmiňuje i epos o Gilgamešovi. Nadlidské vědění se sděluje Enkiduovi i Gilgamešovi ve snu. Gilgameš hledá přítele, najde Enkidua a po jeho smrti hledá rostlinu nesmrtelnosti. Je zde ukázáno, že člověk si je jistý smrtí a zoufale se snaží nalézt rostlinu nesmrtelnosti. Kvůli ní se vypraví za člověkem, který pochází z dob před potopou světa. Pro rostlinu nesmrtelnosti sestoupí do hlubin moře. Nakonec však had Gilgameše o rostlinu připraví. Had svlékne kůži a obnoví svůj život. Tento motiv odkazu na dobu před potopou se v různých kulturách objevuje i později, nejvýrazněji je formulován ve Starém zákoně. Motiv sestupu do podsvětí je pak typický pro Evropu.

Člověk má jistotu, že v podsvětí přežívá v podobě pouhého obrazu pro druhé. Také příběh o Oidipovi nám ukazuje, že člověk do této oblasti provinění vniká neprávem, a to je důvod jeho strádání a zmatení. Je to věštec, kdo Oidipovi zvěstuje pravdu o něm samém a bídu, do níž jej uvrhlo jeho údajné vědění. Sám osud mu nadělil jeho provinění.

Člověk tedy stojí na hranici mezi pouhým bytím a pobytem ve světě, jevením.

Objeví to, že je podřízen nějakému vyššímu jsoucnu, že jeho konečné vědění je světské a jeho konečné vědění musí realizovat údajné vědění jako zdání a prohlédnuté zdání jako pravdu. Nakonec je přeci jen člověk, i když donucen přiznat svou porážku, vítězem. Protože se naučil, že pravda není prosté otevření očí, ale právě to vytržení ze zahalenosti, věčné zjevování z temnot. Dosáhneme vykoupení z viny tím, že projdeme touto bludnou poutí ve světě až nakonec.

Mýty jsou předchůdci filosofie. Pouze vyprávějí příběhy, ale filosofie je také vysvětluje. Filosofie začíná otázkami, ty vyvstávají, když důvěrně známý každodenní svět náhle ztratí svou samozřejmost a stane se problémem. Tyto otázky si člověk klade v mezních situacích. Otázky vyplývají z krize. Mnozí lidé před smrtí uvažují o svém životě, jeho smyslu. Tak byl člověku vložen do rukou nový vztah k univerzu, který mu umožňuje vyjádřit úzkost a naději jako dříve, ale i vyslovit ohromení nad tajemstvím života. Není to už nenalomený svět, přizpůsobený krásné přímosti a otevřenosti smyslů, fantazie a impulsů, nýbrž svět dvojznačný. Není už naivně rozdělen důvěřivě mezi Boha a člověka. Chce být právě v této dvojznačnosti nesen člověkem.

Filosofické tázání začíná tehdy, když svět naší zkušenosti ztrácí svou samozřejmost a důvěrnou známost. Tradice zná dva podněty k filosofickému tázání, údiv a pochybování. Poslední základ, vzhledem k němuž zakoušíme a myslíme, tak tvoří předpoklad pro naše konkrétní kladení důvodů, pro činnost zakládání. Filosofie tedy hledá založení.

Mezi zakladatele filosofie patří spolu se svým učitelem Thaletem Anaximandros z Mílétu. Okolo roku 610 př. n. l. uvažoval, tedy filosofoval o světě. Dle Anaximandra svět nepochází z jedné materiální pralátky, ale nesčetné světy vznikají a zanikají vydělováním protikladů z božského neomezena, tedy apeironu.