Poděkování Děkuji vedoucí své práce paní PaedDr. Haně Šmejkalové za odborné vedení, ochotu a cenné připomínky. Děkuji své rodině za trpělivost a podporu.

Poděkování

Děkuji vedoucí své práce paní PaedDr. Haně Šmejkalové za odborné vedení, ochotu a cenné připomínky.

Děkuji své rodině za trpělivost a podporu.

Název bakalářské práce: Využití ergoterapie Název bakalářské práce: Ergotherapy Application Jméno a příjmení autora: Lenka Horáčková

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2009/2010 Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Hana Šmejkalová

Anotace

Bakalářská práce se zabývala problematikou ergoterapie a jejím využitím u osob s mentálním postižením v ústavní péči. Práci tvořily dvě stěžejní kapitoly. Jednalo se o část teoretickou, která pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů popisovala charakteristiku osob s mentálním postižením a přístupy k těmto lidem v historii a současnosti, ergoterapii, její historii a možnosti jejího uplatnění a ústavní péči, její historii a současné poslání sociálních služeb. Praktická část zjišťovala pomocí dotazníků postoje 53 pracovníků k využívání ergoterapie v zařízeních s celoročním pobytem pro klienty a její vliv na zkvalitnění života klientů.

Výsledky ukazovaly na nedostatek kvalifikovaných ergoterapeutů v zařízeních sociální péče na Děčínsku a nedostatečnou informovanost některých pracovníků o oboru ergoterapie.

Za přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo možné považovat zamyšlení pracovníků přímé péče nad možnostmi využívání ergoterapie v běžném životě klientů, možnostmi dalšího vzdělávání a spolupráce s odborníky.

Klíčová slova

Ergoterapie, mentální postižení, ústavní péče, sebeobsluha, soběstačnost, individuální přístup, kvalita života, podpora.

Annotation

The Bachelor Paper has covered the issue of ergotherapy and exploiting it for persons with a mental handicap in the institutional care. The Paper has consisted of the prime chapters; the first one comprises the theoretical part which describes, using the processing and presentation of vocational sources, the characteristics of the persons with mental handicap and approaches to such people throughout the history and the present times, ergotherapy, its history and possibilities of its application and institutional care, its history and the contemporary mission of social services. The practical part identified, using questionnaires, the attitudes of 53 workers to the use of ergotherapy in the facilities with the all-year-round stay for clients, and its impact upon the improvement of the life of the clients.

The results showed a lack of qualified ergotherapeuts in the facilities of social care within the Děčín area, and the insufficient awareness of some workers of the field of ergotherapy.

In terms of the covered issues, the contemplation of the direct care workers over the possibilities of the use of ergotherapy in the common life of the clients, possibilities of further education and cooperation with experts, can be considered to be the benefit of the Paper.

Key words

Ergotherapy, mental handicap, institutional care, self-servicing, self-management, individual approach, quality of life, support.

Annotation

Die Bakkalaureatarbeit befesste sich mit der Problematik der Ergotherapie und ihrer Ausnutzung bei geistig behinderten Menschen, die in den Pflegeanstalten leben. Die Arbeit bildeten zwei Hauptkapitel. Es handelt sich um den theoretischen Teil, der mittels der Behandlung und der Präsentierung der Fachquellen die Charakteristik der geistig behinderten Menschen beschreibt, sowie auch die Einstellung zu diesen Personen in der Vergangenheit und in der Gegenwart, die Ergotherapie und die Möglichkeit ihrer Ausnutzung in den Pflegeanstalten. In diesem Teil beschreib man auch die Historie der Anstaltspflege und die gegenwärtige Sendung der Sozialfürsorge. Der praktische Teil bemühte sich mit Hilfe der Fragebogen die Stellung dreiundfünfziger Angestellten festzustellen. Es handelte sich um ihre Stellung zur Ausnutzung der Erhotherapie in den Pflegeanstalten mit ganzjährigem Aufenthalt der Klienten und um den Einfluss der Ergotherapie auf die Lebensqualität der Klienten.

Die Ergebnisse zeigten auf den Mangel an qualifizierten Ergotherapeuten in den Anstalten der Sozialpflege im Kreis Děčín. Diese Ergebnisse zeigten auch auf ungenügende Informiertheit einiger Angestellten über das Fach Ergotherapie.

Angesichts der lösenden Problematik könnte man für den Beitrag dieser Arbeit das Nachdenken der Angestellten der Pflegeanstalten über die Ausnutzung der Ergotherapie im üblichen Leben der Klienten halten. Man sollte auch über die Möglichkeit weiterer Ausbildung und Zusammenarbeit mit den Fachmännern nachdenken.

Schlüsselwörter

Die Ergotherapie, die Mentalbeschädigung, die Anstalltspflege, die Selbstbedienung, die Selbstgenügsamkeit, der Individualzutritt, die Lebensqualität, die Unterstützung.

Obsah

Úvod...10

1 Teoretická část...12

1.1 Mentální postižení...12

1.1.1 Historie péče o osoby s mentálním postižením...13

1.1.2 Lehká mentální retardace...17

1.1.3 Středně těžká mentální retardace...18

1.1.4 Těžká mentální retardace...19

1.1.5 Hluboká mentální retardace...19

1.1.6 Motivace osob s mentálním postižením...20

1.1.7 Socializace osob s mentálním postižením...22

1.1.8 Integrace, normalizace, humanizace...23

1.2 Ergoterapie...25

1.2.1 Historie ergoterapie...25

1.2.2 Kvalifikace ergoterapeuta ...27

1.2.3 Možnosti uplatnění ergoterapie...27

1.2.4 Pracovní náplň ergoterapeuta ...28

1.2.5 Hodnocení soběstačnosti v ergoterapii...29

1.2.6 Kompenzační pomůcky využívané v ergoterapii...32

1.2.7 Využití ergoterapie u osob s mentálním postižením...34

1.3 Domovy pro osoby se zdravotním postižením...37

1.3.1 Historie ústavní péče...38

1.3.2 Rizika ústavní péče...39

1.3.3 Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb...40

1.3.4 Současné poslání zařízení sociálních služeb v naší zemi...41

2 Praktická část...42

2.1 Cíl praktické části...42

2.1.1 Stanovení výzkumných předpokladů...42

2.2 Použité metody...42

2.2.1 Předvýzkum a jeho výsledky...43

2.3 Popis zkoumaného vzorku...44

2.4 Získaná data a jejich interpretace...47

2.4.1 Vyhodnocení dotazníku č. 1 pro instruktory pracovní terapie...47

2.4.2 Vyhodnocení dotazníku č. 2 pro pracovníky v přímé péči o klienty...58

2.5 Výsledky a jejich interpretace...66

2.6 Shrnutí výsledků praktické části...70

Závěr...72

Návrh opatření...73

Seznam použitých zdrojů...76

Seznam příloh...78

Úvod

Námětem této bakalářské práce je Využití ergoterapie v domovech pro osoby se zdravotním postižením. Hlavní motivací autorky pro zvolené téma byla její osobní pracovní zkušenost s klienty těchto zařízení. Byli jimi dospělí muži s různou úrovní mentálního postižení. Zapojení do ergoterapie či pracovní terapie (rehabilitace) je považováno za velmi důležité pro zkvalitnění života všech osob s mentálním či jiným zdravotním postižením, které žíjí v ústavním zařízení i mimo něj.

Kvalita života lidí s mentálním postižením a přístup společnosti k těmto lidem se postupně mění. Přestávají být těmi, kdo potřebují především naši pomoc a soucit. Stále více jsou vnímáni jako osobnosti zasluhující naopak náš zájem a pozornost. Jedním z mnoha pozitivních kroků v přístupu k lidem s mentálním postižením je určitě snaha o jejich integraci do běžného života. V poslední době se mluví dokonce o inkluzi, která představuje doslova vrůst těchto lidí do společnosti. Hlavním záměrem je snaha, aby lidé s mentálním postižením měli možnost stejného rozvoje jako lidé zdraví. Cílem všech terapeutických přístupů je zlepšení nebo stabilizace sociálního, psychického, pracovního a tělesného stavu lidí s touto dysfunkcí. Jde především o aktivizaci, umožnění pracovního uplatnění a smysluplného využití volného času, posílení samostatnosti a soběstačnosti, umožnění pobytu v akceptujícím a vstřícném prostředí a vytvořením podmínek pro pocit užitečnosti, potřebnosti a důstojnosti.

Ergoterapie nebo pracovní terapie je velmi důležitá, neboť jejím hlavním posláním je pomoci těmto lidem začlenit se v co možná největší míře do běžného života, získat pracovní dovednosti, základní osobní a společenské návyky, umožnit jim podílet se na každodenních pracovních i mimopracovních činnostech a podpořit tak jejich schopnosti žít samostatný a důstojný život. Pracovní činnost v dospělosti a samostatnost každého člověka je nezbytná pro lidský vývoj. Pracovní terapie má velkou schopnost kompenzovat rozumové nedostatky osob s mentálním postižením. Práce je navíc charakteristickým rysem dospělosti a samostatnosti každého člověka, ať už se jedná o člověka zdravého nebo se zdravotním postižením. Poskytnout osobám s handicapem možnost zaměstnání neznamená jen umožnit jim výdělek, ale přiznat jim jistý společenský statut a zároveň jim umožnit naplňovat základní lidské potřeby, jako je možnost seberealizace a pocit užitečnosti a uznání.

Vlastní práce je rozdělena do dvou hlavních částí – teoretické a praktické. V teoretické části v první podkapitole je popsána charakteristika osob s mentálním postižením, přístupy

k těmto lidem v historii a současnosti. Druhá podkapitola je věnována ergoterapii, její historii a možnostem uplatnění oboru v praxi. Třetí podkapitola popisuje historii ústavní péče a současné poslání sociálních služeb.

Výzkumné šetření bylo provedeno kvantitativní metodou s využitím techniky dotazování.

Cílem práce je popsat teoreticky a prakticky možnosti a problematiku ergoterapie nebo pracovní terapie u osob s mentálním postižením v ústavní péči.

1 Teoretická část

1.1 Mentální postižení

Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými občany tvoří děti, mládež a dospělí s mentální retardací. Představují mezi postiženými jednu z nejpočetnějších skupin, a přesto se toho o nich ví poměrně málo. Představy „normálních” lidí o mentálně postižených bývají opředeny mnoha nejasnostmi, záhadami, předsudky a často i neopodstatněnými obavami.

Z toho vyplývá rozpačitý, někdy dokonce i nepřátelský postoj společnosti k lidem s mentálním postižením. I jejich společenská situace je poměrně nejasná a nejistá. Stále ještě se někteří lidé domnívají, že všichni postižení by měli být „odklizeni” do specializovaných zařízení, aby nebyli ostatním, kteří jsou dosud zdraví a „normální”, na očích. S podobným postojem se dosud můžeme setkat dokonce i u některých lékařů a dalších zdravotnických pracovníků, kteří rodičům dětí s mentální retardací radí nebo doporučují, aby postižené dítě raději dali do ústavu, aby jim nekomplikovalo život. V těchto přístupech se projevuje nejenom zásadní nepochopení potřeb lidí a zejména dětí s mentální retardací, ale zejména nedostatečná diferenciace těchto lidí a jejich potřeb. Rozdíly v mentální úrovni jednotlivců s mentální retardací jsou ve skutečnosti větší než rozdíly mezi nepostiženou populací. Jako osoby s mentálním postižením jsou označováni lidé s lehkou mentální retardací, z nichž mnozí dokončí školu, vyučí se učebnímu oboru, dobře se uplatní v zaměstnání a často založí i vlastní rodinu. Na druhé straně tohoto spektra jsou lidé s hlubokým postižením, kteří jsou prakticky ve všech svých potřebách odkázáni na cizí pomoc. Nejsou schopni se sami najíst, jsou inkontinentní, nejsou schopni samostatného pohybu ani komunikace s okolím. Mezi těmito dvěma krajními skupinami leží celá řada variant, v nichž každý jednotlivý člověk je v něčem odlišný. Přesto se, dokonce i v akademických kruzích, často o „mentálně retardovaných”

či „mentálně postižených” mluví skoro jako o samostatném biologickém druhu, jehož jedinci se takřka neliší. Toto pojetí přináší mnoho nesnází v dorozumívání i ve formulaci skutečných práv lidí s postižením. Lidé s lehkou mentální retardací by měli mít nezpochybnitelné právo na samostatný život, jsou-li samostatného života schopni, a lidé s hlubokým postižením by měli mít stejně nezadatelné právo na všestrannou ochranu a pomoc, pokud je vzhledem k závažnosti svého postižení potřebují.¹

1 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 11 - 12.

1.1.1 Historie péče o osoby s mentálním postižením

Ráda bych se ve své práci zmínila o přístupech k lidem s mentálním postižením v minulosti. Při studiu odborné literatury mě velmi zaujala kniha Marie Černé „Česká psychopedie”. Přístupy k lidem s mentálním postižením v minulosti jsou neustále aktuální, např. muzikoterapie, znaková řeč, pracovní terapie, kineziterapie, individuální přístup, speciální vzdělávání.

 J. A. Komenský

...vybavíme-li si, jak se u nás ve 20. století netoliko teoretizovalo o vzdělavatelnosti, resp. nevzdělavatelnosti, či vychovatelnosti, resp. nevychovatelnosti osob s mentálním postižením, a také že i pedagogická praxe na vzdělávání a výchovu mnohých z nich rezignovala, bude zajímavé připomenout, jak se s tímto problémem vyrovnal Komenský ve století sedmnáctém: U něho v IX. Kapitole Velké didaktiky (dále VD) čteme, že „všichni lidé, kteří se narodili lidmi, narodili se k tomu hlavně účelu, aby byli lidmi“, čili tvory nadanými rozumem. A protože na lidskou společnost Komenský nahlíží sub specie educations (Piaget 1958, s. 13), znamená to, že se musí dbát na vzdělávání ducha každého člena této společnosti... Je tedy zřejmé, že tu promlouvá nejen Komenský humanista, který brání slabé, ale možná víc teolog odvolávající se k božské autoritě a operující pojmem duše... K problému nestejných předpokladů pro vzdělávání se Komenský vyjádřil podrobněji. Mluví o rozdílech duševních schopností u žáků a tyto diference se pokusil utřídit, aby se pedagogům dostalo návodu, jak vůči různým studijním „typům“ přistupovat (VD, XII, s. 18 - 24). Jeho klasifikace využívá krajních poloh tří kritérií – míry chápavosti, snaživosti a poslušnosti, z čehož seznáváme, že jen jednu složku vyhradil intelektu, zatímco dvě složky se týkají předpokladů mimointelektových... Komenský s odvoláním na Aristotela soudí, že člověk se rodí s holou myslí, která je prázdná jako nepopsaná tabulka. Uměním vyučovacím lze do mysli nakreslit, co je třeba, podobně jako na tabuli...²

 Karel Slavoj Amerling

...Ke zformulování ucelenějšího souboru poznatků o výchově a vzdělávání dětí či osob nějak zdravotně postižených obvykle mohlo dojít, až když vznikla institucionální základna péče o tyto lidi. Nejinak tomu bylo i v případě osob slabomyslných... České země se dočkaly

2 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 23 – 25.

první instituce toho druhu roku 1871. Jejím zřizovatelem byl Spolek paní sv. Anny a prvním ředitelem se tu stal lékař a pedagog Karel Slavoj Amerling (1807 - 1884). Původní název

„ústavu idiotů“ Hephata byl v roce 1898 změněn na Ernestinum³… Pro výchovu a vzdělávání slabomyslných chovanců si Amerling vytvořil stupňovitý systém výchovných programů neboli memorand… Chovanci se především učili rozumět věcem a lidem nacházejícím se v jejich blízkosti a cvičili se v činnostech podporujících jejich autonomii. Přitom byla respektována jejich aktuální úroveň i předpokládaná potencialita… Amerling si uvědomoval, že základní příčinu slabomyslnosti u svých chovanců odstranit nedokáže. Protože však zároveň soudil, že „kdekoli lidský jest tvar, lidská i byla a jest tvůrčí duše“, limity ve výchově idiotů a kreténů spatřoval v nepokročilých vyučovacích metodách a v nedostatečném poznání biologie člověka. Proto chtěl hledat pomoc kdekoliv, „odkud jen pomoc podána být může“, čímž mínil kterýkoli vědní obor. Velmi věřil na diagnostické a léčebné možnosti „řeči duše“ - hudby.

Vypozoroval totiž, že jeho chovanci s radostí reagují na hudební podněty, a tak si vytvořil jakousi formu muzikoterapie, aby i u nemluvících došlo k průlomu z blábolení „v řeč bohotvůrčí“, orální. Jeho hudební teorie je přitom silně zatížena umělými konstrukcemi, ale v praktické hudební výchově byl realista a šlo mu hlavně o to, „aby se chovanec naučil hudbě za účelem projevení a vývoje svého duševního života, aby zpíval po svém, věci sobě milé, ne aby opakoval cizí jako ozvěna…“ (Amerling 1872, s. 460 a 1998, s. 67). Dalším prostředkem rozvoje komunikace slabomyslných se Amerlingovi jevilo používání gest. V této věci k nám i dnes promlouvá zcela aktuálně: „…je nejen přirozené, že si děti samy snaží pomoci posuňky nebo gesty, gestikulací, mimikou tváře tak jako všichni hluchoněmí, nýbrž je i povinností učitele idiotů tuto posuňkovou řeč nejen trpět, nýbrž se jí i naučit v plném souladu s vyučováním idiotů a tuto životní nutnost používat.“ A tak si vytvořil pro každé ze čtyř memorand soustavu gest. Pro denní školu gest a zároveň „zvukových znaků“ bylo osm pro tyto výrazy: utřít, jíst, pít, bolest, příjemné, jít pryč, jít spát a blíže neurčený znak „kak“, event. „keke“ (pro defekaci?). Kdybychom chtěli na závěr co nejvýstižněji charakterizovat Amerlingovo pojetí výchovy slabomyslných, asi bychom mohli konstatovat, že tento náš první

„léčebný pedagog“ se snažil vidět v každém svém chovanci osobu, a nikoliv opracovávanou věc, předmět manipulace.⁴

 MUDr. Karel Herfort

3 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 27.

4 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 33 – 36.

Herfort jako lékař sledoval především medicínské aspekty slabomyslnosti, byl si však velmi dobře vědom, že další pokrok v poznání etiologie a případné léčby tohoto fenoménu je spíš záležitostí další generace (Herfort 2. 1920 in:1932, s. 278). O to pozoruhodnější je jeho vhled do pedagogické podstaty problému. Byť konstatuje, že těžcí idioti „jsou pro lidskou společnost v pravém slova smyslu individua mrtvá”, z lékařského stanoviska (!) však ani je nesmíme označit za výchovy neschopné. V této věci vidí dál než soudobí pedagogové: Musíme právě slovo „výchova” vzíti ne v užším smyslu pedagogů, nýbrž v širokém smyslu psychiatrů, čímž vyrozumíme všechny metody výchovné ke zlepšení duševního a tělesného stavu dítěte slabomyslného (týž 1909 in: 1932, s. 13). Inspirován francouzskou tradicí péče výchovu nezužuje na školní vyučování, resp. výcvik k výdělečným ručním pracím, ale žádá, aby se u idiotů různými metodami cvičily jejich smysly, pěstovaly základní hygienické návyky a podporoval rozvoj hybnosti.⁵

 František Čáda

...Čáda si uvědomil naléhavost zásadní reformy péče o postižené vůbec.

Už po osobním seznámení se zabezpečením péče o mrzáky v Bavorsku napsal (1908, s. 190- 191) jednoznačně, že nebude u nás lépe, dokud se humanita tohoto typu nestane povinností veřejných korporací, zejména země a státu, aby soukromá dobročinnost mohla plnit jen roli doplňující a úlevnou... Cílem péče o mládež měla být její socializace. Čáda tento stav definoval jako výsledek promyšleně prováděné, zákonem zabezpečené, náležitě organizované činnosti ochranné (prevence), záchranné (léčba, výchova, sociální pomoc) a zušlechťovací (eugenika)... A jak si tuto socializaci konkrétně představoval u slabomyslných?... V zásadě by se mělo jedincům, kterým by bylo možno pomoci léčbou a výchovou, dostat tolik podpory, aby i oni dle své mohoucnosti přispívali k životu lidského společenství „jako skuteční členové její, třeba slabší”. Pouze u osob „z působení výchovného a léčebného se úplně vymykajících nutno sáhnouti k detenci” čili k umístění do zvláštních ústavů (1909, s. 40 – 41)...

Socializovat péči u těchto lidí tedy znamená splnit sociální povinnost vůči nim v rámci zákonných norem, které tuto praxi zajistí. Konkrétně je nutno zabezpečit podporu slabomyslných i po jejich odchodu ze školy, resp. po propuštění z ústavu (1912, s. 17).

V rámci této péče poškolní a poústavní Čáda navrhuje zřízení:

5 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008. s. 47.

• pokračovacích škol navazujících na předchozí školy pomocné: zařízení, ve kterých by chovanci byli připraveni k výkonu určitého povolání;

• vzdělávacích ústavů pracovních, kde by si ti, kdo nejsou schopni vyučit se řemeslu, mohli ve vhodném prostředí vydělávat na svou existenci;

• pracovních kolonií k zaměstnání těch, kteří by aspoň z části zvládli práce zahradnické a zemědělské...⁶

 Jan Mauer

Tento učitel, který svou odbornou publicistickou a překladatelskou činností výrazně napomohl k rozšíření znalostí o způsobech práce na pomocných školách a třídách zavádí označení nápravná pedagogika. Jejím posláním podle Mauera (tamtéž, s. 6) je:

• chovance tělesně ozdravit,

• jeho chabé činnosti tělesné a duševní povzbudit a zdokonalit,

• připravit ho pro praktický život.

Nápravná pedagogika praktická musí řešit otázky vnější a vnitřní organizace příslušných ústavů a škol... Za nejvlastnější nástroj nápravné pedagogiky Mauer považuje nápravné cviky, které nejpodrobněji popsal ve svém díle Jak poznati duševně úchylné děti a kterak je učiti v pomocné škole (1917, s. 69 - 82). Je zajímavé číst Mauerova doporučení už pro seznámení s tehdejší úrovní reedukační a rehabilitační teorie a praxe... Volný pohyb a hry. Jsou to činnosti pro povšechnou léčbu pohybem. A to jednak hry společné – na honičku, na schovávanou, na slepou bábu a hry s využitím gest, říkadel a popěvků; jednak hry individuální – na dětské hudební nástroje a s hračkami, jako je míč, obruč, formičky na písek, ale také s přírodninami, jako jsou kamínky, dřívka. Žáci pomocí těchto her mají být přivedeni k „zaměstnání” typu přenášení a převážení materiálu a k zahradnickým pracím. Smyslem těchto aktivit je nácvik pohybové koordinace a budování návyků proti zpohodlnění...

V souvislosti s nápravnými cvičeními si Mauer uvědomuje dvě podstatné souvislosti:

6 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008. s. 51 – 53.

1. Pohybová reedukace, Mauer užívá už termín kineziterapie, může být součástí léčebného tělocviku. Poněvadž mnohá cvičení jsou nejen fyzicky namáhavá, ale vyžadují i volní úsilí a potřebnou míru pozornosti, měla by být prováděna hravou formou a tím usnadněna. Mauer tuto formu reedukace nazývá zábavky.

2. Ještě lepší se mu zdá spojování nápravných cviků s konkrétními pracovními úkoly, které jsou smysluplné a tím motivující (Mauer 1928, s. 50 - 51).⁷

 Josef Zeman

Období završuje svým teoretickým a organizátorským dílem Josef Zeman (1867 - 1961). Tento všestranně vzdělaný učitel s mimořádným vhledem do problematiky výchovy a vzdělávání všech typů „dětí úchylných” rozhodující měrou přispěl k dotvoření systému speciálního školství u nás...⁸ Sukus Zemanových názorů nejen pedopatologických, ale taktéž i „psychopedických”, nalezneme v jeho Črtách z pedopatologie (1928, zejm. kap. II): U dětí slabomyslných nechť je středem vyučování práce manuální a tělovýchova. Obojí by mělo mít

„přednost před předměty intelektuálními”. Vychovatel těchto dětí se nemá zaměřovat jen na úroveň inteligence; nesmí také pustit ze zřetele jejich sféru citovou a volní. Je obzvláště důležité, aby si činil záznamy o každém nápadnějším projevu svých žáků. Vyučovací a výchovné cíle musí být stanovovány přísně individuálně.⁹

1.1.2 Lehká mentální retardace

V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě a udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší.

Hlavní potíže se u nich projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Lehce retardovaným velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností kompenzování nedostatků. Většinu jedinců na horní hranici lehké mentální retardace lze zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně nekvalifikované nebo málo kvalifikované manuální práce.

7 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 54 – 57.

8 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 58.

9 ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. Praha: 2008, s. 60.

V sociokulturním kontextu, kde se klade malý důraz na teoretické znalosti, nemusí lehký stupeň mentální retardace působit žádné vážnější problémy. Důsledky retardace se však projeví, pokud je postižený také značně emočně a sociálně nezralý, např. obtížně se přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopen se vyrovnat s požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získání a udržení si odpovídajícího zaměstnání či jiného finančního zabezpečení, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče, apod. Obecně jsou behaviorální, emocionální a sociální potíže lehce mentálně retardovaných a z toho plynoucí potřeba léčby a podpory bližší těm, které mají jedinci s normální inteligencí než specifickým problémům středně a těžce retardovaných. Organická etiologie je zjišťována u narůstajícího počtu jedinců, u mnoha však příčiny dosud zůstávají neodhaleny. U osob s lehkou mentální retardací se mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy, epilepsie, poruchy chování nebo tělesné postižení.¹⁰

1.1.3 Středně těžká mentální retardace

U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také opožděna a omezena schopnost starat se sám o sebe (sebeobsluhy) a zručnost. Také pokroky ve škole jsou značně limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. V dospělosti jsou středně retardovaní obvykle schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže úkoly jsou pečlivě strukturovány a jestliže je zajištěn odborný dohled. V dospělosti je zřídka možný úplně samostatný život. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní a většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. V této skupině jsou obvykle podstatné rozdíly v povaze schopností. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v dovednostech senzoricko-motorických než v úkolech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a komunikace. Úroveň rozvoje řeči je variabilní. Někteří postižení jsou schopni jednoduché konverzace, zatímco druzí se dokážou stěží domluvit o svých základních potřebách. Někteří se nenaučí mluvit nikdy, i když mohou porozumět jednoduchým

10 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 27 – 28.

verbálním instrukcím a mohou se naučit používat gestikulace a dalších forem nonverbální komunikace k částečnému kompenzování své neschopnosti dorozumět se řečí. U většiny středně mentálně retardovaných lze zjistit organickou etiologii. U značné části je přítomen dětský autismus nebo jiné pervazivní vývojové poruchy, které velmi ovlivňují klinický obraz a způsob, jak s postiženým jednat. Většina postižených může chodit bez pomoci. Často se vyskytují tělesná postižení a neurologická onemocnění, zejména epilepsie. Někdy je možno zjistit různá psychiatrická onemocnění, avšak vzhledem k omezené verbální schopnosti pacienta je diagnóza obtížná a závisí na informacích od těch, kteří ho dobře znají.¹¹

1.1.4 Těžká mentální retardace

Tato kategorie je v mnohém podobná středně těžké mentální retardaci, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružené stavy. Snížená úroveň schopností je v této skupině mnohem výraznější. Většina jedinců z této kategorie (na rozdíl od předcházející kategorie) trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či vadného vývoje ústředního nervového systému. I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností a jejich samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života.¹²

1.1.5 Hluboká mentální retardace

Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Postižení bývají inkontinentní a přinejlepším jsou schopni pouze rudimentální neverbální komunikace. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. IQ nelze přesně změřit, je odhadováno, že je nižší než 20.

Chápání a používání řeči je přinejlepším omezeno na vyhovění jednoduchým požadavkům.

Lze dosáhnout nejzákladnějších jednoduchých zrakově prostorových orientačních dovedností a postižený jedinec se může při vhodném dohledu a vedení podílet malým dílem na domácích a praktických úkonech a sebeobsluze. Ve většině případů lze určit organickou etiologii. Běžné

11 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 28 – 29.

12 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 29.

jsou těžké neurologické nebo jiné nedostatky postihující hybnost epilepsie a poškození zraku a sluchu. Obzvláště časté, a to především u mobilních pacientů, jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus.¹³

1.1.6 Motivace osob s mentálním postižením

Základní psychické potřeby mají i mentálně retardovaní. Tyto potřeby však mohou být pod vlivem omezenější kapacity rozumových schopností a učení různým způsobem modifikovány. Obecně platí, že čím je člověk závažněji mentálně postižený, tím je v uspokojování svých potřeb závislejší na okolí. Na druhé straně mají tito lidé tendenci uspokojovat svoje potřeby neodkladně a bez zábran. Způsob saturace různých potřeb odpovídá aktuálnímu psychickému i somatickému stavu, tedy i mentální úrovni.

 Potřeba stimulace. Přísun podnětů je pro psychický vývoj nezbytný, avšak musí být přiměřen možnostem mentálně postiženého jedince z hlediska jejich množství a kvality i doby působení. V opačném případě by stimulace jeho duševní vývoj spíše poškozovala.

Je zde riziko, že tyto děti nebudou dostatečně stimulovány, nebo naopak, že je bude subjektivně nadměrný přísun podnětů vyčerpávat a stresovat. Mentálně postižení lidé dávají přednost stereotypnější, jednodušší a jednoznačnější stimulaci, jejich potřeba podnětové proměnlivosti není tak velká jako u zdravé populace. Na druhé straně se tak rychle nepřesytí známými podněty, protože je uspokojují svou jednoznačností. Důležitým aspektem stimulace mentálně postižených je její srozumitelnost. Nesrozumitelné informace by představovaly zátěž, stimulující obranné reakce. Obyčejně jde o tendenci uniknout z nepříjemné situace, nebo o záchvaty bezmocného vzteku. (Afekt lze také interpretovat jako obranu v situaci nezvládnutého subjektivního zatížení.)

 Potřeba učení je u mentálně postižených vyjádřena tendencí porozumět v mezích svých možností nejbližšímu okolí. (Výjimkou jsou pouze nejzávažnější postižení, kteří se naučí jen velmi málo.) V informacích, které takový člověk ve svém prostředí získává, musí být nějaký jednoduchý řád a musí zde platit pravidla, kterým by mohl porozumět. Může jít např. o takové základní vztahy, jako je příčina a následek, trvalost určitých objektů apod.

Potřeba učení může být u mentálně postižených slabší a může být ovlivněna větší závislostí na zprostředkující aktivitě jiných lidí.

13 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 30.

 Potřeba citové jistoty a bezpečí bývá u mentálně retardovaných velmi silná. Citová jistota, daná vztahem s blízkým člověkem, je v tomto případě ještě důležitější, protože může sloužit jako zdroj rovnováhy, narušované pocitem ohrožení okolním světem, který je pro postiženého často obtížně srozumitelný. Potřeba emoční opory se i v dospělosti projevuje určitou infantilitou. Pubertální proměna citové vazby a postojů k jednotlivým členům rodiny ve své typické podobě nenastává. Fixace na rodinu trvá obyčejně bez větší změny. Mentálně retardovaný adolescent nemá potřebu emancipace z takové vazby, která je pro něj v mnoha směrech vyhovující.

 Potřeba seberealizace je ovlivněna mírou mentálního postižení a z toho vyplývajícím způsobem sebepojetí. Sebehodnocení bývá i u lehce mentálně postižených spíše mechanickou akceptací názoru autority dospělé osoby, na níž jsou závislí. Protože jim chybí schopnost hypotetického uvažování, neplánují ani svou budoucí seberealizaci.

Uspokojení této potřeby je jednoznačně vázáno na reakce jiných lidí, kteří v lepším případě mentálně postiženému člověku potvrzují jeho pozitivní hodnotu (tím, že jej chválí a oceňují). Tito lidé také rozhodnou o míře uspokojení jeho potřeby seberealizace.

Mentálně postižený člověk to sám nedovede, i v tomto směru je závislý na svém okolí.

 Potřeba životní perspektivy je ovlivněna stejným způsobem. Už její vznik je závislý na schopnosti mentálně postiženého člověka chápat alespoň základním způsobem pojem času, diferencovat minulost, přítomnost a budoucnost. Mentálně postižení budoucnost nechápou, proto je ani příliš nezajímá. Nedělají si žádné plány a nepředstavují si, jaký by mohl být jejich další život. Žijí převážně přítomností, ta je plně saturuje. Regulace vlastního chování je v případě mentálně postižených do značné míry vázána na emocionální prožitky. Jejich citové reakce vyvolávají zpravidla zcela konkrétní podněty. Vzhledem k nedostatečnosti racionálního hodnocení a sebeovládání přetrvává nutnost ovlivňovat chování takových lidí jinak, obyčejně prostřednictvím jiné osoby.

Ochota mentálně postižených lidí, s níž se podřizují různým požadavkům a pokynům, je spojena s potřebou být za jejich plnění pozitivně hodnocen a akceptován. Autoregulace mentálně postižených je ovlivněna jejich zvýšenou sugestibilitou a horším ovládáním vlastních prožitků. Přednost má takové jednání, které může přinést bezprostřední uspokojení. Jednání, které nic příjemného nepřináší, není v tomto případě ničím motivováno. Lidé s méně závažným mentálním defektem jsou schopni si osvojit základní

normy chování a mohou pociťovat stud, resp. někdy dokonce i vinu, jestliže je nějak překročí. (Předpokladem k takovému rozvoji je dosažení mentální úrovně odpovídající alespoň předškolnímu věku.) Zvnitřnění základních norem chování je pomalejší a jejich vliv na chování bývá stereotypní. Mentálně retardovaní je nedovedou uspokojivě aplikovat na různé situace. Vůle se u většiny mentálně postižených nevytváří. Ve fázi rozhodování dávají tito lidé jednoznačně přednost aktuálně atraktivním motivům. Rozumové hodnocení a odstup od citového prožitku jsou pro ně příliš náročné. Ve fázi uskutečňování jakéhokoli plánu zůstává problémem obtížnost sebeovládání a snadná odklonitelnost jinými, atraktivnějšími motivy.¹⁴

1.1.7 Socializace osob s mentálním postižením

Socializace mentálně retardovaných dětí je opožděna. Vazba na matku přetrvává dlouho ve své původní, symbiotické podobě. Mentálně retardované dítě obyčejně nemá rozvinuty všechny kompetence, které jsou k osamostatnění potřebné, a tudíž nemá ani potřebu emancipace. V oblasti sociální interakce nejvíc chybí jak základní porozumění řeči, tak neschopnost samostatného vyjádření. Mnohé projevy chování mentálně postižených jsou hodnoceny jako problémové, aniž kdokoliv vezme v úvahu, jaký má pro tyto lidi daná reakce význam. Těžce mentálně postižení často nejsou schopni slovně sdělit svoje pocity, a vyjadřují proto svoje pocity jiným způsobem, neverbálně. Jejich chování je způsobem komunikace, jeho prostřednictvím o sobě sdělují důležité informace. Komunikace zdravých dospělých s mentálně postiženými bývá charakteristická menší empatií, je schematičtější, protektivnější a obyčejně trvá kratší dobu. I tato situace bývá stereotypní. Zdraví lidé často nedovedou svůj přístup změnit – např. z důvodů neznalosti, časové náročnosti či nedostatku respektu k možnostem mentálně retardovaného atd. Mentálně postižené děti jsou v sociální oblasti spíše v roli pasivního příjemce, závislého na aktivitě dospělých. Preferují stereotyp, to znamená kontakt se známými lidmi, kteří se budou chovat srozumitelným způsobem.

Neznámé situace a neznámí lidé vyvolávají strach a obranou je fixace na matku nebo na známé prostředí. Postižené děti mohou sice pozorovat různé lidi a různé sociální interakce, ale obtížně chápou jejich podstatné znaky a smysl takového chování. Proto je i učení nápodobou méně efektivní. Infantilismus v diferenciaci jednotlivých rolí se projevuje např. obtížemi v odlišení vhodného chování v různých situacích. Určitým problémem je i jejich větší izolace. Mentálně retardovaní lidé mohou být v oblasti socializace

14 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2000, s. 154 – 156.

handicapováni dvěma způsoby: jednak vlastním primárním defektem, jednak z něj vyplývajícím nedostatkem zkušeností. Jsou většinou schopni zvládnout alespoň některé základní normy chování, jednoduché komunikační dovednosti a sociální návyky. To vše jim posléze usnadňuje adaptaci v jiném prostředí, než je vlastní rodina. K rozvoji těchto dovedností, tj. k samostatnosti a přijatelnému chování, směřuje výuka všech mentálně postižených... Pracovní uplatnění mentálně postižených lidí je možné, pokud vykonávají práci, která odpovídá úrovni jejich myšlení, koncentraci pozornosti a nevyžaduje rychlé reakce a častou změnu pracovních operací. Takto postižení lidé se nejlépe uplatní v klidném prostředí, kde se nestřídá velké množství neznámých lidí. Pokud není takový člověk manuálně zručný, nemůže být jeho práce náročná na senzomotorickou koordinaci a přesnost.

Přes všechny obtíže je přijatelná pracovní činnost pro mentálně postižené lidi užitečná, rozvíjí a uchovává jejich kompetence a dává jejich životu náplň. Proto je rozvoj takové činnosti jednou z důležitých oblastí jejich výchovy. Přijatelné zvládnutí profesní role u lidí s lehkým mentálním postižením nezávisí jen na inteligenci, ale i na motorických schopnostech, osobnostních vlastnostech, motivaci (související s rodinným hodnotovým systémem) a na obecné sociální adaptabilitě (Langer a Novotná, 1990).¹⁵

1.1.8 Integrace, normalizace, humanizace

Zřejmě bude ještě nějaký čas trvat, než převažující část společnosti pochopí, že je běžné, nejen u nás, ale po celém světě, že určitá část populace bývá odlišná od společenského průměru, ať už mimořádným nadáním nebo různými formami postižení. I s odlišnými jedinci se společnost musí naučit komunikovat a žít. Tento trend se často označuje pojmem integrace.

Integrace lidí s postižením mezi ostatní občany nepředstavuje soubor konkrétních opatření.

Integrace je postoj společnosti k handicapovaným občanům, který je neodmítá, nesegreguje, ale naopak se snaží vytvářet optimální podmínky pro jejich začlenění do „hlavního proudu“

společenského života. Dalším nově se prosazujícím trendem v péči o lidi s postižením je normalizace. Tento, v kontextu našeho sociálního a historického vývoje poněkud zavádějící pojem, má vyjádřit skutečnost, že lidé s mentálním postižením mají, pokud je to možné, žít normálním životem, tak jako jejich ostatní spoluobčané. To znamená žít nikoli v ústavním zařízení, ale v rodině, kde jsou uspokojovány jejich přirozené potřeby lásky, pozornosti, zájmu a bezpečí. Znamená to také mít možnost navštěvovat školu nebo školské zařízení, které dětem a mládeži umožní maximální možný rozvoj jejich schopností. Žít normálním životem – to je

15 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2000, s. 156 – 158.

také mít možnost zabývat se zájmovou, kulturní a sportovní činností, znamená to připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti mít odpovídající zaměstnání, kde je možné vytvářet určité hodnoty pro společnost nebo alespoň pro vlastní uspokojení. S oběma těmito trendy těsně souvisí a podmiňuje je humanizace, a to nejen ve vztahu k lidem s postižením, ale humanizace celé společnosti, která ve svých postižených spoluobčanech bude vidět a respektovat rovnoprávné členy, vyžadující ve srovnání s ostatními více pozornosti a péče, a jež jim pomůže do určité míry kompenzovat jejich odlišnost. Humanizace společnosti se projevuje nejen ve verbálně vyjadřovaných postojích k postiženým lidem, ale zejména v jednání a zacházení s nimi a ve vytváření adekvátních podmínek pro jejich život. Ve vztahu k lidem s postižením to znamená, že při jakémkoli rozhodování o nich je nutno brát v potaz jejich oprávněné zájmy a potřeby, a pokud jsou toho schopni, umožnit jim, aby se na rozhodování o sobě v co nejvyšší možné míře podíleli. Tam, kde je zájem postiženého člověka v rozporu se zájmy ostatních lidí, měla by zájmu postiženého, pokud je to možné, být dána přednost. I na děti, mladistvé a dospělé s mentální retardací se vztahuje Listina základních práv a svobod. Každý sociální systém by měl respektovat lidskou svobodu, lidskou důstojnost a lidská práva mentálně postiženého stejně jako každého jiného občana naší společnosti. Požadavek humanizace se týká i procesu výchovy a vzdělávání lidí s mentálním postižením. Nevztahuje se jenom k cílům, ale také k prostředkům a metodám výchovy a vzdělávání. To znamená, že za žádných okolností nelze při výchově postižených dětí používat nehumánních prostředků, zejména tělesných trestů, fyzického či psychického týrání, omezování osobní svobody apod. Postižení, stejně jako zdraví, je vždy relativní. Podle donedávna uznávaného názoru se soudilo, že mentální retardace je postižení trvalé a zcela nezměnitelné. Předpokládalo se, že úroveň inteligence je konstantní a že naměřený inteligenční kvocient zůstává stabilní od raného dětství až do dospělosti. Z tohoto postoje vyplývala určitá skepse ve vztahu ke vzdělávání lidí s mentálním postižením. Z výsledků novějších výzkumů však vyplývá, že v řadě případů lze vhodným pedagogickým a psychologickým působením dosáhnout výrazného zlepšení rozumových schopností lidí s mentálním postižením, zejména když je jim od raného dětství věnována dlouhodobá kvalifikovaná péče. Navíc se ukazuje, že přizpůsobivost člověka požadavkům prostředí závisí nejen na inteligenci, ale i na mnoha dalších faktorech, zejména na jeho emocionalitě a sociabilitě, na míře rozvoje jeho volních vlastností, na úrovni komunikačních dovedností, na rozvinutosti motoriky, na schopnosti sebeobsluhy a na řadě dalších praktických

dovedností. Při posuzování prognózy vývojových možností lidí s mentální retardací je zapotřebí vycházet nejen ze schopností postiženého člověka a jeho osobních vlastností, ale i z podmínek jeho rehabilitace a možností zlepšení jeho celkového stavu. Je nutno přihlížet též k měnícím se sociálně-ekonomickým podmínkám péče o mentálně postižené, k sociálním postojům a míře humanizace společnosti a v neposlední řadě i k úrovni speciálního školství, které významně spolupůsobí v procesu začleňování každého mentálně postiženého člověka do společnosti.¹⁶

1.2 Ergoterapie

Práce je pro lidskou existenci zcela nepostradatelná. Prací si člověk získává obživu, předměty a hodnoty, kterými uspokojuje své potřeby, prací přetváří prostředí. V práci se vytvářejí mezilidské vztahy. Štěstí člověka je závislé i na pocitu hrdosti z vykonané práce a uznání okolí. Práce a činnost ovlivňuje fyzický stav člověka (svalovou sílu, pohyblivost, vytrvalost). Má příznivý vliv na krevní oběh, dýchání, látkovou výměnu a psychické funkce.

Nečinnost naopak snižuje tělesnou i duševní kondici a způsobuje nežádoucí změny v organismu.¹⁷ Ergoterapie má velkou schopnost kompenzovat rozumové nedostatky osob s mentálním postižením. Nové zkušenosti a zručnost obohacují život lidí s mentálním postižením. Rozvíjí se i jejich slovní zásoba. To, s čím se člověk dobře seznámí při různých činnostech, pak umí i pojmenovat nebo přiřadí symbol a smysluplně jej používá. Opakované pohyby se zpřesňují. Aktivní zaměstnání zlepšuje funkčnost pohybového aparátu a přispívá k celkové pohodě. Příprava a zařazení osob s mentálním postižením do pracovní činnosti umožňuje jejich vývojové nedostatky kompenzovat. Hlavním prostředkem v ergoterapii je smysluplná činnost či zaměstnání, které pomáhají k obnově postižených funkcí.

1.2.1 Historie ergoterapie

Ergoterapie je stará léčebná metoda. O povzbudivém vlivu práce, sportu a různých jiných činností na lidské zdraví věděli již starověcí lékaři, ale jako skutečně léčebnou metodu ji pravděpodobně ponejprv použil dr. Ph. Pinel (1745 – 1826) ve Francii. Zasadil se o zlidštění poměrů v psychiatrických ústavech. U nás se ergoterapie uplatnila rovněž v psychiatrických léčebnách již v minulém století (např. v Brně léčbu prací programově zaváděl známý psychiatr prof. MUDr. Čermák); pacienti pracovali zvláště na zahradách

16 ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: 2000, s. 12 – 13.

17 KLUSOŇOVÁ, E. - ŠPIČKOVÁ, J. Ergoterapie I. Praha: 1990, s. 9.

a v zemědělských provozech, které přiléhaly k ústavu. Každá větší psychiatrická léčebna vlastnila dříve svůj vlastní statek. Velkou tradici vždy měla ergoterapie v tuberkulózních sanatoriích. Velice originálně využíval ergoterapie MUDr. F. Hamza, zakladatel dětské tuberkulózní léčebny v Luži-Košumberku, pozdější profesor sociálního lékařství v Brně.

Od roku 1913 byla ergoterapie zaváděna prof. MUDr. Jedličkou v jeho známém ústavu v Praze, kde se léčily postižené děti. Také váleční invalidé z první světové války, kteří svá původní povolání nemohli už pro zranění vykonávat, se zde přeškolovali na jiná zaměstnání.

Z Jedličkových spolupracovníků nutno ještě uvést pedagogy, kteří se zabývali ergoterapií v širokém slova smyslu. Byl to F. Bakule, A. Bartoš a MUDr. V. Trnka, který si dodatečně doplnil vzdělání na lékařské fakultě a publikoval velmi zajímavou ergoterapeutickou práci:

Zaměstnání dětí jako součást léčby a výchovy.¹⁸ Teprve začátkem 20. století, v letech 1910 – 1920, se ustanovila ergoterapie jako samostatná profese v USA. Anglické označení této odbornosti je occupational therapy (OT), tedy v přesném překladu spíše léčba zaměstnáváním nežli prací. Jako prostředek léčby se v té době používaly hlavně ruční práce (anglicky “arts and crafts” - tedy umění a řemesla) a tato tradice přetrvávala až do 70. let 20. století, u nás ještě déle. Ergoterapie byla zavedena jako samostatná profese ve zdravotnictví, především v oblasti léčebné rehabilitace. Z počátečních kurzů vznikly ergoterapeutické školy. V roce 1917 byla založena Americká společnost pro podporu ergoterapie, v roce 1923 přejmenovaná na Americkou OT asociaci (AOTA). Ergoterapie se postupně šířila do dalších zemí, nejprve anglicky mluvících (UK, Kanada, Austrálie, aj.).

Rozvoj ergoterapie urychlily obě světové války, které způsobily, že mnoho mladých mužů bylo zraněno a prostřednictvím rehabilitace se vraceli do života. Dále měly vliv epidemie poliomyelitidy (dětské infekční obrny). Jejím následkem nastalo ochrnutí svalů na různých částech těla a pro posílení oslabených svalů byla rozpracována funkční ergoterapie, tedy posilování funkce konkrétní činností v dílně, např. tkaním či keramikou. V roce 1952 byla založena Světová federace ergoterapeutů (WFOT), která až dosud koordinuje celosvětově rozvoj ergoterapie, stanovuje např. minimální standardy pro studium ergoterapeutů a pořádá pravidelně celosvětové kongresy ergoterapie. Ergoterapie jako samostatná profese je uznávaná a vysoce hodnocená ve všech rozvinutých a řadě dalších zemí světa. Došlo k jejímu odbornému vývoji, mj. k ústupu od užívání ručních prací, v rozpracování teoretických podkladů ergoterapie i vytvoření řady nových diagnostických a terapeutických postupů. U nás

18 PFEIFFER, J. Ergoterapie II. Praha: 1990, s. 9 – 10.

se kromě psychiatrie rozvíjela ergoterapie v Jedličkově ústavu pro postiženou mládež, který byl založen v r. 1913 a krom terapeutického využití činností připravoval mládež i na budoucí povolání. Po 2. světové válce u nás proběhl kurz ergoterapie pod vedením lektorů z USA, a to v rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Po roce 1948 pokračuje vývoj ergoterapie bez přímých kontaktů se zahraničím, především v rámci Ergoterapeutické sekce Československé rehabilitační společnosti. Teprve po roce 1990 byly navázány úzké kontakty se zahraničními ergoterapeuty a jejich organizacemi. V r. 1994 byla založena Česká asociace ergoterapeutů (ČAE), od r. 1992 vzniklo celkem pět samostatných ergoterapeutických programů. To vše způsobilo rychlý rozvoj ergoterapie jak co do počtu ergoterapeutů, tak co do oblastí jejich uplatnění. Současně došel tento obor širšího společenského uznání.¹⁹

1.2.2 Kvalifikace ergoterapeuta

 absolvent akreditovaného bakalářského studijního oboru pro přípravu ergoterapeutů,

 absolvent tříletého studia oboru diplomovaný ergoterapeut na vyšší zdravotnické škole, pokud bylo studium prvního ročníku zahájeno nejpozději ve školním roce 2004/2005,

 absolvent střední zdravotnické školy v oboru ergoterapeut, pokud bylo studium prvního ročníku zahájeno nejpozději ve školním roce 1998/1999,

 absolvent pomaturitního specializačního studia léčba prací, pokud bylo studium prvního ročníku zahájeno nejpozději ve školním roce 2003/2004²⁰.

1.2.3 Možnosti uplatnění ergoterapie

 ambulantní a lůžková zdravotnická zařízení,

 rehabilitační centra a ústavy, léčebny pro dlouhodobě nemocné,

 léčebny, stacionáře a komunitní programy pro psychiatrické pacienty,

 denní stacionáře pro děti, dospělé, seniory, ústavy sociální péče pro děti a dospělé,

 penziony a domovy seniorů,

19 VOTAVA, J. Ergoterapie a technické pomůcky v rehabilitaci. Liberec: 2009, s. 5 – 6.

20 CHLUMECKÁ-JELÍNKOVÁ, J – KRIVOŠÍKOVÁ, M. Náplň práce ergoterapeuta. Sestra. 2006, č. 1, s. 34.

 Home care,

 speciální školy,

 programy předpracovní a pracovní rehabilitace, chráněné zaměstnání,

 vzdělávací instituce pro přípravu studentů ergoterapie.²¹

1.2.4 Pracovní náplň ergoterapeuta

 provádí ergoterapeutické vyšetření zaměřené na analýzu činností pacienta, hodnocení senzomotoriky, orientační vyšetření kognitivních funkcí ve vztahu k analýze běžných denních činností (ADL),

 provádí hodnocení a nácvik běžných denních činností (ADL) personálních a instrumentálních pomocí standardizovaných testů a hodnocení v nemocničním i domácím prostředí klienta,

 provádí hodnocení v oblasti pracovních a zájmových aktivit v kontextu fyzického a sociálního prostředí (viz. příloha č. 1),

 na základě ergoterapeutického vyšetření a analýzy funkčních schopností sestavuje krátkodobý a dlouhodobý plán terapie (viz. příloha č. 2),

 aplikuje ergoterapeutické postupy a metodiky v individuální i skupinové ergoterapii (viz. příloha č. 3 - metodika výcviku úchopu),

 ve spolupráci s ostatními odborníky provádí rehabilitaci kognitivních funkcí a nácvik komunikačních a sociálních dovedností,

 navrhuje kompenzační a technické pomůcky a učí pacienty, členy rodiny a ošetřovatelský personál tyto pomůcky využívat,

 poskytuje poradenské služby a instruktáže v otázkách prevence vzniku komplikací a strukturálních změn u imobilních pacientů, spolupracuje v tomto směru s ošetřovatelským personálem a rodinnými příslušníky klienta,

21 CHLUMECKÁ-JELÍNKOVÁ, J – KRIVOŠÍKOVÁ, M. Náplň práce ergoterapeuta. Sestra. 2006, č. 1, s. 34.

 zabývá se poradenstvím v oblasti adaptace a kompenzace poruch a onemocnění i v otázkách adaptace a úprav domácího prostředí (v rámci individuálních domácích návštěv indikovaných lékařem),

 podílí se na ergodiagnostickém vyšetření (analýza pracovních činností a zbytkového pracovního potencionálu) a předpracovní rehabilitaci (trénink tolerance zátěže, vytrvalosti, nácvik pracovních dovedností, apod.) a ve spolupráci s ostatními odborníky doporučuje vhodné pracovní a studijní začlenění osob se zdravotním postižením.

Ergoterapie, jejímž primárním cílem je umožnit osobě provádět činnosti, které považuje za potřebné nebo smysluplné, a hledat možnosti řešení problémů narušené soběstačnosti, je důležitou součástí kvalitní a komplexní rehabilitace.²²

1.2.5 Hodnocení soběstačnosti v ergoterapii

Soběstačnost je pro každého člověka důležitou hodnotou, jelikož souvisí s možností řídit si svůj život podle vlastních představ. Od starších lidí často slýcháme, že jednou z nejdůležitějších věcí v jejich životě je zůstat co nejdéle soběstačný. V oblasti rehabilitace je též úroveň soběstačnosti pacienta či klienta jedním z kritérií, podle kterého se hodnotí výstupy a úspěšnost terapie. Uvědomíme-li si, že téměř každé onemocnění či úraz mají dopad, ať již dočasný, či trvalý, na výkon všedních denních činností z důvodu omezení či narušení schopnosti osoby provádět obvyklé aktivity, hodnocení a zjišťování úrovně soběstačnosti je v plánování terapeutických intervencí nepostradatelné. Ergoterapie se zaměřuje především na podporu schopnosti jedince vykonávat všední denní činnosti. Primárním zájmem ergoterapie je umožnit jedinci provádět aktivity či zaměstnání, které považuje za smysluplné nebo potřebné v jeho vlastním sociálním prostředí (Christiansen a Townsend, 2004).

Lidé mají svůj život spojený s aktivitami, které je naplňují, přinášejí uspokojení, seberealizaci, sociální kontakty, relaxaci nebo jsou běžnou součástí každého dne. Aktivity, které si člověk volí, jsou určeny jeho věkem, pohlavím, sociálními rolemi a sociokulturním prostředím, ve kterém žije. Repertoár aktivit, které každý člověk má, tvoří jeho jedinečný životní styl.

Ztráta či omezení schopnosti provádět zejména všední denní aktivity, může vést u osoby k narušení sebedůvěry, vzniku závislosti a zhoršení psychického stavu, což má vliv na pokles kvality života (Pedretti, 1996). V této souvislosti je potřeba též uvést, že narušení rovnováhy v provádění aktivit u jednoho člena rodiny zákonitě ovlivňuje i sociální role ostatních členů

22 CHLUMECKÁ-JELÍNKOVÁ, J – KRIVOŠÍKOVÁ, M. Náplň práce ergoterapeuta. Sestra. 2006, č. 1, s. 34.

rodiny. Ztráta či narušení soběstačnosti má potom dopad nejen na osobu samotnou, ale může působit i na fungování celé rodiny. Z ergoterapeutického hlediska se soběstačnost obvykle vztahuje ke schopnosti osoby uspokojovat své životní potřeby a nároky v konkrétním čase a životních podmínkách. V tomto pojetí je soběstačnost osoby ovlivněna dvěma faktory.

Jedním z nich je tzv. funkční zdatnost či úroveň aktuálních funkčních dovedností a schopností osoby potřebných pro výkon aktivit, druhým faktorem je prostředí. Za soběstačného je možné považovat člověka, který samostatně a bez pomoci nebo dohledu druhé osoby zvládá všechny denní činnosti a zastává potřebné či očekávané sociální role v prostředí, v němž žije. Ergoterapeut tedy při posuzování úrovně soběstačnosti hodnotí, jak osoba i přes případnou disabilitu je schopna fungovat v základních oblastech výkonu, kterými jsou všední denní činnosti, pracovní činnosti a rekreační či zájmové aktivity. Nutné je však poznamenat, že ergoterapeut musí brát v úvahu při posuzování soběstačnosti též vztah dané aktivity k pohlaví, věku a sociálnímu postavení člověka…Všední denní činnosti (z anglického originálu activites of daily Libiny, ADL) jsou činnosti, které provádíme automaticky, pravidelně, samostatně či s použitím k tomu určených nástrojů, jsou součástí našich individuálních návyků, vztahují se k věku, pohlaví a období dne. Snahou většiny lidí je být maximálně v těchto činnostech soběstačný. Jejich výkon si obvykle neuvědomujeme až do chvíle, kdy dojde k jejich omezení či narušení. Rozdělují se na základní (též personální či bazální) a instrumentální ADL. Personální všední denní činnosti (PADL) jsou základní činnosti, které jsou součástí našeho každodenního života. Jedná se často o velmi osobní až intimní činnosti a snahou každého člověka je, aby v nich byl co nejvíce nezávislý na druhé osobě. Patří sem sebesycení, osobní hygiena, koupání, oblékání, přesuny, použití toalety a chůze. Úroveň soběstačnosti v personálních všedních denních činnostech do značné míry rozhoduje o tom, zda bude osoba schopna bezpečného návratu do domácího prostředí či bude vyžadovat osobní asistenci rodiny či zdravotně sociálních služeb. Instrumentální denní činnosti (IADL) jsou činnosti, které jsou nezbytné pro nezávislý život v komunitě.

Instrumentální denní činnosti vyžadují širší sociální dovednosti, schopnost řešení problémů, komplexní interakci s prostředím, manipulaci s předměty a nástroji. Některé IADL jsou v určitých kulturách generově specifické. Výkon těchto činností významně ovlivňuje motivace a osobní preference. Hodnocení IAL je důležitým klinickým nástrojem pro plánování terapie především u osob s fyzickými, psychickými nebo kognitivními problémy. Obtíže v provádění IADL jsou predikátorem zhoršení zdravotního stavu a funkčního poklesu, jsou ovlivněny