Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele
Drogová problematika žáků 2. stupně základních škol Drug Problems of 2nd Primary Schools
Bakalářská práce: 11–FP–KSS–1011
Autor: Podpis:
Lucie Franzová …...
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
63 9 0 18 21 1
V Liberci dne:
Čestné prohlášení
Název práce: Drogová problematika žáků 2. stupně základních škol Jméno a příjmení autora: Lucie Franzová
Osobní číslo: P09000596
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne:
Lucie Franzová
Poděkování
Děkuji svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zdeňku Kovaříkovi za pomoc při její tvorbě, především za cenné a věcné připomínky. Dále bych chtěla poděkovat ředitelům a žákům základních škol za umožnění realizace praktické části práce. A v neposlední řadě děkuji své rodině a nejbližším lidem za podporu a vstřícnost, kterou mi při tvorbě
Název bakalářské práce: Drogová problematika žáků 2. stupně základních škol Jméno a příjmení autora: Lucie Franzová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2011/2012 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Zdeněk Kovařík
Anotace
Bakalářská práce se zabývala drogovou problematikou žáků druhého stupně základních škol a vycházela ze současného stavu, ale částečně i z historie bádání v této oblasti. Jejím cílem bylo charakterizovat drogovou problematiku obecně a následně zjistit jak velký je problém drog u vybraných žáků druhého stupně základních škol v Hrádku nad Nisou. Práci tvořily oblasti teoretické a praktické části. Teoretická část se zabývala základním pojmoslovím drogové problematiky, popsala jednotlivé druhy drog, jejich účinky a následky užívání, zajímala se i o závislost, léčbu a prevenci. Praktická část zjišťovala pomocí dotazníku míru výskytu drog na základních školách, zmapovala osobní zkušennosti žáků s drogami, zjišťovala, kde k těmto zkušenostem nejčastěji přišli a neopomenula ani celkovou informovanost a zájem o informace z oblasti drog u těchto žáků. Dotazník vyplnilo 91 respondentů. Výsledky prokázaly, že žáci se nejčastěji stávají uživateli alkoholu, cigaret a marihuany. S těmito drogami mají také největší zkušenosti.
Navrhovaná opatření, která vyústila z praktické části, byla zaměřena především na aktivity v rámci škol a organizací zaměřených na volný čas dětí. Jako největší přínos práce bylo možné považovat zjištění, že informovanost žáků druhého stupně základních škol není na dostatečné úrovni a je potřeba se touto oblastí nadále intenzivně zabývat.
Klíčová slova: drogy, drogová problematika, žáci na základní škole, mládež, uživatelé drog, drogová prevence, drogová závislost, odborná pomoc
Title of the bachelor thesis: Drug Problems of Students at 2nd Grade of Primary Schools Name and surname of the author: Lucie Franzová
Academic year of submission of the thesis: 2011/2012 Thesis Supervisor: Mgr. Zdeněk Kovařík
Summary:
The Bachelor thesis dealt with drug issues of students at 2nd grade in primary schools and was based on the current state, but partly also on history of research in this field. The thesis aim was to characterize the drug problems in general and consequently to determine how big the drug problem for selected students at 2nd grade of primary schools in Hradek nad Nisou is. The work consisted of the theoretical and practical parts. The theoretical part dealt with the basic terms of drug issue; it described the different types of drugs, their effects and consequences of their use; the part was also interested in addiction, its treatment and prevention. The practical part investigated the prevalence of drug use at primary schools by questionnaires; it charted pupils’ personal experiences with drugs; in addition, the part found out, where pupils came across to these experiences the most often, and also the part did not omit the overall awareness and interest in information on the field of drugs for these pupils. The questionnaire was filled in by 91 respondents. The results showed that students become the most often users of alcohol, cigarettes and cannabis. They also have the largest experiences with these drugs. The proposed measures which resulted from the practical part were mainly focused on activities within schools and organizations focused on children’s leisure time. As the largest contribution of the thesis it could be considered finding out that the awareness of students at the second grade primary schools is not good enough and it is needed to continue to intensively deal with this field.
Keywords: drugs, drug problems, drug issue, pupils at primary school, youth, drug users, drug prevention, drug addiction, professional help
Obsah
ÚVOD...9
TEORETICKÁ ČÁST...10
1 Drogy a jejich stručná historie...10
1.1 Drogová scéna v České republice...12
2 Drogy...13
2.1 Dělení drog...13
2.2 Akutní intoxikace...15
3 Závislost...17
3.1 Odvykací stav...19
4 Drogy a mládež...19
4.1 Drogy a delikvence...20
4.2 Návykový problém u dětí...21
5 Prevence...22
5.1 Formy primární prevence...25
5.2 Příklady prevence...25
6 Léčba drogové závislosti...27
6.1 Formy odborné pomoci...27
6.2 Psychoterapie...29
6.3 Specifika odborné pomoci dětem...30
PRAKTICKÁ ČÁST...31
7 Cíle praktické části...31
8 Předpoklady průzkumu...31
9 Metody průzkumu...32
10 Popis zkoumaného vzorku...33
11 Průběh průzkumu...34
12 Výsledky průzkumu a jejich interpretace...34
13 Ověření předpokladů průzkumu...53
ZÁVĚR...55
NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ...57
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...59
SEZNAM TABULEK...61
SEZNAM GRAFŮ...62
SEZNAM PŘÍLOH...63
ÚVOD
Drogová problematika sahá do dávné historie, kdy lidé objevili účinky některých halucinogenních rostlin. Avšak dnešní svět nabízí díky svým chemickým objevům nespočetné množství druhů drog, původně vytvořených pro léčbu. Tyto látky jsou velmi návykové, a proto se na ně tvoří závislost, která se stala celosvětovým a stále se zvětšujícím problémem.
Tématem předložené bakalářské práce je drogová problematika žáků 2. stupně základních škol. Téma bylo zvoleno s ohledem na mládež proto, že ve většině případech se nedá určit přesná příčina vzniku závislosti, ale je stále jasnější, že drogy se dostávají do okruhu stále mladších lidí. Cílem předložené práce je obecně charakterizovat drogy a závislosti s nimi spojené a dále je charakterizovat v souvislosti s mladými uživateli. Na těchto lidech by měla jednou stavět naše společnost. Ale jejich hodnotové orientace se postupně vlivem drog mění a to by mohlo být pro společnost nebezpečné. Je tedy samozřejmé, že nedílnou součástí práce je prevence, ale i léčba závislostí.
Předmětem bádání je informovanost žáků 2. stupně základní škol o drogách a následcích jejich užívání, popřípadě jejich zkušenost s drogami. Dotazník, sestavený pro účel bakalářské práce, vychází z předpokladu, že minimálně 80 % žáků 2. stupně základních škol bude znát způsob užití jednotlivých drog, více než 50 % dotazovaných žáků má zkušenost s drogou, ale jen 30 % a méně žáků si uvědomuje a zná následky spojené s užíváním návykových látek.
Práce je rozdělena tradičně na část teoretickou a praktickou. Teoretická část bakalářské práce se zabývá obecnější problematikou drog. Zahrnuje stručnou historii drog, jejich dělení, problematiku závislosti, prevence a případnou léčbu vzniklého problému.
V praktické části práce je prostřednictvím vzorku tvořeném 91 žáky 2. stupně základních škol Hrádku nad Nisou, zjištěna míra informovanosti žáků o drogách.
Práce je určena učitelům, vychovatelům, ale také samozřejmě rodičům dětí. Smyslem a účelem předložené bakalářské práce je poukázat na narůstající problém užívaní drog u dětí a mladistvých a motivovat všechny ke zvýšení aktivit v drogové prevenci.
TEORETICKÁ ČÁST
Droga je slovo, které se v dnešní době přehlcené informacemi zprostředkovanými v médiích, skloňuje ve všech pádech. Mnoho lidí má o drogách velmi zkreslené představy.
Bohužel se do této skupiny řadí i děti, které se domnívají, že pokud „to“ zkusí – nic se nestane. Neuvědomují si následky a možná rizika s drogou spojená.
Definice v obecném slova smyslu je u mnoha autorů podobná. Například Riesel (1999, s. 7) ve své publikaci uvádí definici, že „drogy jsou jakékoliv látky přírodní nebo uměle vyrobené, které při vpravení do organismu mění jednu či více funkcí orgánu či systému“.
V užším slova smyslu se jedná o látky, které se užívají nebo lépe řečeno zneužívají ke změně duševního stavu. Změnou duševního stavu rozumíme změnu nálady, prožívání stavu bdělosti či útlumu a chování.
Drogy dokáží rychle, v dnešní době poměrně levně a hlavně téměř bezpracně zprostředkovat člověku stav změněného vědomí, který přináší slast a rozkoš. Prožitek těchto pocitů řadíme k základním životním potřebám. Je tedy velmi těžké říkat lidem, aby neprožívali rozkoš a nebo prožívali, ale jiným způsobem než prostřednictvím drog (Radimecký 2006).
1 Drogy a jejich stručná historie
Kamil Kalina, který se drogami dlouhodobě zabýval, napsal významný dokument, z kterého je čerpáno nejen v této kapitole.
Do dávné historie, staré jako lidstvo samo, řadíme tzv. psychedelické drogy, jejichž užívání bylo obvykle spojeno s nějakým rituálem. Antropologové popisují, že psychedelické substance byly používány k léčení, věštění, ke komunikaci s nebeskými i podsvětními oblastmi, v šamanských rituálech a podobně. Posvátné rostliny zajišťovaly změny stavu vědomí a tím umožňovaly na podkladě přímého zážitku porozumět stavům zrození a smrti. V historii čínské medicíny je popsáno užívání psychedelických látek již před 3500 lety. Konkrétně se jednalo o posvátnou rostlinu, z které se připravoval nápoj soma. Věřící, kteří nápoj vypili, oplývali silou těla, odvahou v srdci, radostí a nadšením a jejich mysli se dostávalo ujištění o nesmrtelnosti.
Mezi tyto látky řadíme i konopí, jež provází člověka stejně dlouho jako alkohol. První zmínky jsou uváděny v literatuře z dob před 5000 lety. Konopí bylo taktéž využíváno pro posvátné, léčebné a rituální účely. Neslo mnoho názvů jako například hašiš, kif, marihuana, ganja. Během postupu doby bylo objeveno a následně využíváno stále více druhů rostlinných i živočišných látek. Ve středověku se přidávaly do mazání a nápojů využívaných při čarodějných rituálech. V 18. století se dostaly tyto drogy mezi umělce.
Zatímco se Poe inspiroval opiem, Viktor Hugo užíval hašiš (Dupal 2004, s. 15–19).
Historicky mladší zkušenost má člověk s návykovými drogami, které jsou zneužívány příležitostným, konzumním způsobem a závislost na těchto látkách přináší člověku utrpení.
Mezi tyto drogy řadíme opiáty. Pěstování máku pro jeho narkotické účinky sahá do historie k Sumerům, kteří ho nazývali rostlinou radosti. Odtud přešla znalost do Egypta a Řecka a právě Řekové dali makové šťávě název opium. Makovice se stala symbolem boha spánku Morphea a boha smrti Thanata. Vlivem válečných putování se opium dostalo více na Západ. V 6. a 7. století ho Arabové donesli do Persie, Indie a Číny, kde vznikaly různé léčebné tinktury obsahující opiáty (př. Laudánum, Arkanum). V Číně se opium masově šířilo. Nejdříve bylo konzumováno, později kouřeno. Mezi Čínou a Británií proběhly kvůli obchodu s drogami dvě „opiové“ války. Do Evropy se opium dostalo v 19. století. Po 1. světové válce se rozšířil heroin, který opium zatlačil do pozadí.
Další návykovou látkou je kokain. Jedná se o extrakt z rostliny, která roste v Jižní Americe a Indonésii. Na území dnešního Equadoru byly její účinky známy již před 5000 lety. V Peru jsou zmínky o užívání této drogy zaznamenány později, kolem roku 1500 před Kristem. V říši Inků byla koka využívána čistě rituálně při období špatné úrody, kdy měla člověka vzpružit, přinést mu nové síly a nasytit ho. V roce 1858 chemik Neimann izoloval z kokových lístků kokain, který byl užíván v medicíně při znecitlivění před operacemi. Na konci 19. století s ním experimentoval i psychoterapeut Sigmund Freud.
Amfetamin byl poprvé vytvořen v roce 1887. Na počátku 20. století se rozběhla celá řada výzkumů zaměřených na změny výkonnosti pod vlivem této látky podobné adrenalinu.
První zprávy o zneužívání amfetaminu jsou z roku 1937, kdy ho studenti užívali proti ospalosti a pro zlepšení studijních výsledků. Amfetaminy byly zneužity i ve vrcholových sportech jako doping. V roce 1898 byl synteticky vyroben heroin, který se předepisoval pro zbavení závislosti na morfinu (Kalina 2003, s. 83–85).
1.1 Drogová scéna v České republice
Před rokem 1990 bylo zdrojem drog pěstování marihuany a výroba pervitinu. V této době neexistoval trh, tak jak ho známe, kdy je na jedné straně poptávka a na straně druhé nabídka. Uživatelé byli sdruženi do malých skupin, ve kterých probíhala produkce, distribuce i poptávka. V dnešní době přetrvávají tyto skupiny spíše na venkově. V období od roku 1990 do roku 1994 stále trvá domácí produkce, ale je zpestřována dovezenými drogami, hlavně heroinem. V této době je Česká republika významnou transitní zemí, tudíž se část provážených drog dostává „za odměnu“ k domácím uživatelům. To zapříčiňuje postupné propojování uzavřených skupin a vývoj trhu. Drogy se poměrně rychle šíří. Rok 1994 je považován za zlomový, protože dochází k invazi kvalitního a levného heroinu z dovozu mezi domácí. V období 1994 až 2000 se drogy stávají všeobecně dostupné, počet závislých lidí stoupá, věková hranice uživatelů se rapidně snižuje a ve velkých městech vzniká otevřená drogová scéna.
V současnosti můžeme zaznamenávat stále velký nárůst uživatelů marihuany, extáze a jiných tzv. tanečních drog. Užívání heroinu a pervitinu se šíří mnohem pomaleji než dříve. Mnoho závislých se snaží o neinjekční podání drogy, ale později většinou stejně přejdou z důvodu úspory financí k injekční aplikaci. Kokain se zatím v České republice objevuje jen zřídka. Po mnoha úspěšných policejních zásazích na české „vařiče“ se trhu u nás ujímají nezákonné mezinárodní organizace. Rozsah distribuce se tedy stále zvětšuje a zasahuje všechna území státu (Kalina 2003, s. 33, 34).
Aktuální informace o stavu české drogové scény můžeme vyhledat ve výroční zprávě Národní protidrogové centrály. Zde se uvádí, že nejproblematičtější droga pro náš stát je methamphetamin, který je produkován v běžných kuchyních, ale nelegálními často vietnamskými organizacemi. Vysoce kvalitní marihuana je také dostupná na celém území republiky. Je tedy nepřekvapující, ale velmi alarmující, že počet nedospělých uživatelů stále rapidně stoupá. V poslední době se na našem území objevily nové látky, tzv. designer drugs. Jedná se o syntetické látky s podobnými účinky jako u běžných drog, ale tyto jsou vyráběny s cílem obejít legislativu. V roce 2010 nestoupl počet úmrtí způsobených drogami. Avšak drogová scéna je stále agresivnější, masivnější a navazují na ní další okruhy trestné činnosti (NPC 2011, s. 1, 20).
Nesmíme opomenout ani problematiku drog v kraji, kde bude probíhat průzkum této bakalářské práce. Informace byly vyjmuty z Výroční zprávy o realizaci protidrogové politiky Libereckého kraje za rok 2010.
Drogová scéna v Libereckém kraji je poskytovateli protidrogových služeb dlouhodobě hodnocena jako převážně uzavřená. Mezi klienty nízkoprahových zařízení je převládající drogou pervitin, aplikovaný injekčně (více než 80 % uživatelů), velkou měrou jsou zastoupeny i kanabinoidy. Zaznamenaným jevem je přesun jisté části uživatelů drog do supermarketů a obchodních domů v centru Liberce (Liberecký kraj 2011).
2 Drogy
Definice v obecné rovině již byla v této předložené práci zmíněna. Avšak závislost na drogách je ve většině případech řešena lékařskou pomocí. Tudíž je na místě zmínit i definici lékařského pojetí. Jen takto získáme o problematice širší rozhled.
V knize Psychopatologie a psychiatrie je uvedeno, že „drogou nazýváme psychoaktivní látky, které jsou ve většině případech návykové a způsobují tedy závislost. Jedná se o látky, které ovlivňují psychiku a mohou způsobovat různé duševní poruchy či poruchy chování.
Ovlivňují chování, vědomí a náladu. Naše klasifikace zahrnuje devět psychoaktivních látek, mezi které patří alkohol, opioidy, kanabinoidy, sedativa a hypnotika, stimulancia, halucinogeny, tabák, organická rozpouštědla a dále několik látek kombinovaných dohromady“. Přičemž je známo, že v České republice a v podstatě i na celém světě je nejčastěji užívaná psychoaktivní látka alkohol. Velmi rozšířené je také kouření cigaret.
Například v České republice kouří asi 30 % dospělé populace, což je zhruba 2 miliony lidí (Svoboda, Češková, Kučerová 2006, s. 159–161).
2.1 Dělení drog
Dle legislativy jsou drogy rozdělené na legální a nelegální. Užívání legálních látek je ve společnosti obvyklé a pokud nepřekročí určitou mez, je i přijatelné. Do této skupiny můžeme zařadit alkohol, kofein nebo nikotin. I tyto látky však v sobě skrývají rizika.
Například v České republice je tolerance alkoholu poměrně značná. Přitom alkohol je většinou první látkou, která člověku přináší první zkušenost s psychotropní substancí.
Většina lidí zkusí alkohol mnohem dříve než v osmnácti letech, kdy je požívání alkoholu
oficiálně dovoleno. Ne jinak tomu je v případě cigaret. Poslední výzkumy však uvádí, že čím dříve se člověk setká s alkoholem a cigaretami, tím větší je pravděpodobnost, že se dostane k nelegálním drogám.
Dále můžeme drogy dělit dle míry rizika jejich užívání. Toto dělení souvisí s mírou návykovosti a rizika spojeného s užíváním drog. Jedná se o skupinu tvrdých a o skupinu měkkých drog. Je důležité podotknout, že v dnešní době má toto dělení jen velmi tenké hranice a jak se můžeme dočíst v odborných textech, mnoho lékařů s tímto dělením nesouhlasí a nebo v něm vidí spoustu nesrovnalostí. Je totiž samozřejmé, že různé formy téže látky a různé kontexty užívání mohou nést různou míru rizika. Rizika spojená s užíváním můžeme pozorovat ve zdravotní, sociální i duševní oblasti člověka. U měkkých drog, do kterých bychom mohli zařadit produkty z konopí, tabák, kávu a alkohol, vzniká návykovost podstatně pomaleji než u drog tvrdých. V případě tvrdých drog se také mnohem dříve objevují zdravotní komplikace související s jejich užíváním (Sananim 2007, s. 15).
Pro představu rizikovosti užívání drog poslouží stručné dělení dle tabulky, kterou vytvořil Minařík (2011). Avšak i on souhlasí s tím, že dělit drogy dle míry rizika je velice zavádějící, jelikož i užívání alkoholu nese často velmi vážné následky.
Tabulka 1: Míra rizika v užívání drog
MÍRA RIZIKA MĚKKÉ X TVRDÉ ZÁSTUPCI
vysoká tvrdé drogy toluen, heroin, morfin,
durman, crack, LSD
vysoká až střední tvrdé drogy lysohlávky, kokain, pervitin,
střední tvrdé drogy extáze, efedrin, kodein
relativně malá měkké drogy alkohol, marihuana, hašiš,
kokový čaj
prakticky bez rizika měkké drogy káva, čaj
Každá psychoaktivní látka má určitý účinek na psychiku a právě podle tohoto vlivu je možné drogy dále dělit na tlumivé, stimulační a halucinogeny.
Tlumivé látky, jak už přednáší jejich název, tlumí duševní i tělesnou aktivitu. Malé dávky uklidní, větší navodí spánek, velmi vysoké navodí bezvědomí, během kterého lze člověka operovat. Ještě vyšší dávky ochromí jedince tak, že mohou vést ke smrti. Do této kategorie řadíme opioidy (heroin, subutex), dále psychofarmaka (barbituráty) a v neposlední řadě rozpouštědla (včetně alkoholu). Tlumivé látky vyvolávají psychickou a obvykle také fyzickou závislost.
Stimulační látky celkově zvyšují tělesnou i duševní aktivitu jedince. To znamená, že mizí únava a urychluje se myšlenkové tempo. Člověk často pociťuje nechutenství a dochází k rapidnímu úbytku na váze. Při vysazení prudce klesá aktivita, jedinec je velmi unavený a pociťuje nadměrný hlad. Při nižších dávkách se dostavuje pocit energie, motorického neklidu, velká výkonnost a nepřiměřená hovornost. Při vysokých dávkách či dlouhodobém užívání vzniká toxická psychóza (velmi podobná schizofrenii). V tomto stavu ztrácí jedinec kontakt s realitou a je nebezpečný nejen okolí, ale i sám sobě. Závislost na stimulační látky je psychická. Patří sem kokain, pervitin, amfetamin, crack, extáze.
Drogy, které nejvýrazněji ovlivňují vnímání reality, nazýváme halucinogeny. Průběh intoxikace je ovlivnitelný okolnostmi užití. Jedná se o tzv. set a setting, což je příprava na užití drogy, na průběh a konec „zážitku“. Pokud je set a setting dobrý, bývá intoxikace pro jedince příjemným zážitkem. Naopak při nevhodném setu a settingu prožívá jedinec tzv. bad trip, což je až hororový zážitek, který oddělí jedince od reality a může vést až k takovému ohrožení, že se jedinec musí dlouhodobě léčit na psychiatrii. Nižší dávky těchto drog jakoby zostřují vnímání. Například hudbu člověk vnímá celým tělem. Středně silné dávky prohlubují intenzitu vnímání k nesnesitelnosti až halucinacím. Při vysokých dávkách je narušen kontakt s realitou úplně. Závislost obvykle nevzniká, ale rizika spojená se špatným průběhem intoxikace jsou velká. Do této skupiny patří kannabinoidy (marihuana, hašiš), LSD, lysohlávky (Minařík 2011).
2.2 Akutní intoxikace
V předchozích odstavcích bylo často použito slovo intoxikace. Co se však pod takovým termínem skrývá, nemusí být každému jasné. Tato podkapitola je tedy věnována vysvětlení tohoto pojmu a také přiblížení příznaků, které intoxikace různými látkami přináší.
„Přechodný stav po požití psychoaktivní látky, který vede k maladaptivnímu chování (nežádoucí, nepřizpůsobivé chování). Tento stav je vyvolán působením látky na centrální nervovou soustavu. Intoxikaci dělíme dle látek, které ji způsobily – odlišnosti v jednotlivých intoxikacích jsou hlavně v příznacích a projevech“ (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá 2008, s. 288–289).
Akutní intoxikace alkoholem se projevuje dysfunkčním chováním, hádavostí, zhoršenou soudností, poruchami pozornosti, agresivitou a zhoršenou výkonností. Dále se může přidat nejistá chůze, nejistý stoj, nystagmus (nekontrolovatelné kmitavé pohyby očí), poruchy vědomí a jiné. U akutní intoxikace opioidy sledujeme také dysfunkční chování, dále apatii, útlum, zhoršení výkonnosti, poruchy pozornosti, zpomalení psychomotoriky, ospalost, zúžení zornic, poruchy vědomí. Mezi neméně časté řadíme i užívání kanabinoidů. Zde se mohou projevovat znaky dysfunkčního chování, poruch vnímání, depersonalizace, euforie, dále často halucinace, pocity zpomalení času, úzkost, nedůvěra až paranoidita, iluze, poruchy pozornosti. Může se přidat i zvýšená chuť k jídlu, tachykardie, sucho v ústech.
Akutní intoxikace kokainem a jinými stimulanty, do kterých řadíme například pervitin, se projevuje dysfunkčním chováním, poruchami vnímání, zvýšenou bdělostí, paranoidními představami, stereotypním jednáním, euforií a pocitem zvýšené energie, iluzemi, halucinacemi, obtěžujícím chováním a agresivitou. Dále se mohou projevit i další příznaky jako je váhový úbytek, bolesti na hrudi, tachykardie, hypertonie, psychomotorický neklid, zvracení, arytmie, křeče, návaly potu a další. U akutní intoxikace halucinogeny můžeme opět rozpoznat nejčastější příznak, kterým je dysfunkční chování či poruchy vnímání, zhoršení výkonnosti a bizarní sny, návaly potu, zvracení, arytmie a jiné (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá 2008, s. 288–289).
Je zřejmé, že jsou si projevy a příznaky akutních intoxikací různých látek velmi podobné. Proto nebudeme rozvádět další druhy, ale budeme se věnovat jiným, podstatným pojmům.
Do kapitoly drog je nutné zařadit i pojem škodlivé užívání. Označuje takový způsob užívání drog, který vede k poškození tělesného či duševního zdraví. Například u dlouhodobého užívání alkoholu vznikají problémy s vysokým tlakem, může dojít k cévní mozkové příhodě, rakovinám, cirhózám a mezi nejčastější psychické problémy se řadí deprese (Svoboda, Češková, Kučerová 2006, s. 159).
3 Závislost
Spousta lidí, převážně dětí a mladistvých, se domnívá, že pokud drogu jen zkusí nic se nestane a droga jim neublíží. Ovšem opak bývá pravdou. Buď je prvotní intoxikace tak silná, že si z ní člověk odnese buď velmi špatnou zkušenost a nebo dokonce trvalé následky takového činu a nebo je naopak „úspěšná“ a jedinec se cítí velmi dobře, povznesen nad všemi problémy světa. Takováto strana požití drogy většinou vyvolá chuť zopakovat si tento zážitek a ne jednou. Tím si však vytváří člověk závislost na látku.
Příběhy uživatelů popsané v knize autorky Rettové (1998, 14–17) uvádí, že v závislosti se už nejedná o dobrý pocit z drogy, ale podstatou je chtít drogu, sehnat peníze, požít a opět shánět peníze, koupit drogu, požít a tento kolotoč prožívat stále dokola. Nemluvě o tom, že se postupem času abstinenční příznaky zhoršují a lidské tělo je natolik drogou zničeno, že začíná rezignovat. Toto pojetí závislosti je založeno čistě na zkušenostech uživatelů drog, kteří si závislostí prošli. Avšak je zcela zřejmé, že je založeno na logice a pravdě.
Oproti uživatelské definici stojí definice medicínská. Obsah obou pouček je shodný, jen napsaný „jinou řečí“.
„Závislost je stav, při kterém absence látky nebo jiného podnětu vyvolává v organismu fyzické či psychické obtíže. Vzniká po opakovaném či chronickém užívání látky, ale i při určité činnosti, která přináší člověku opakovaně uspokojení. Návyk na léky či drogy je podle Světové zdravotnické organizace stav periodické nebo chronické intoxikace návykovými látkami, jenž je vyvolán opakovaným užíváním přirozené nebo syntetické drogy a je škodlivý pro jednotlivce i pro společnost“ (Göhlert, Kühn 2001, s. 20).
U drogově závislých je zřejmé, že postupem času dávají užívání nějaké látky přednost před tím, čeho si dříve velmi cenili. Takoví jedinci si svou závislost plně uvědomují a pokouší se o její kontrolu či zastavení, ovšem většinou bez úspěchů.
Pro diagnostiku závislosti je potřeba, aby byly v posledních 12 měsících přítomny alespoň tři z uvedených příznaku:
• silná touha a nutkání užívat látku (tzv. craving),
• potíže v kontrole užívání látky,
• užívání látky k odstranění tělesných odvykacích příznaků,
• průkazná tolerance (potřeba vyšších dávek drogy k dosažení očekávaného stavu),
• zanedbávání jiných zájmů a potěšení,
• pokračování v užívání i přes jasný důkaz škodlivých následků užívání.
Závislost se dělí na fyzickou (tělesnou) a psychickou. Většinou spolu tyto složky úzce souvisí. U tělesné závislosti se zvyšuje tolerance v užívání. Při nedostatku látky se rozvíjí abstinenční syndrom. Závislost psychická je taková závislost, kterou můžeme charakterizovat jako touhu po návykové látce. Pokud není tato silná touha uspokojena a závislý člověk látku neužije, dojde u něho k rozvoji nepříjemných psychických příznaků (Svoboda, Češková, Kučerová 2006, s. 160).
Přestože je závislost velký a těžko řešitelný problém, není jediným rizikem souvisejícím s užíváním návykových látek. Mezi další nástrahy užívání drog patří například otravy (i smrtelné), dopravní nehody pod vlivem návykových látek nebo těžký úraz při intoxikaci.
To vše může mít tragičtější následky než závislost sama. Je však pravdou, že závislost riziko dalších komplikací zvyšuje (Nešpor 2011. s. 54).
U nelegálních drog můžeme odlišit čtyři různá stádia závislosti. Jedná se o euforické počáteční stádium, kdy se člověk lehce dostane k droze, pomocí které se zbaví úzkosti a přivodí si stav uvolnění a omámení. V této fázi můžeme rozpoznávat zvyšující se sebehodnocení a sebevědomí. Můžeme říci, že toto stádium zapříčiňuje vznik závislosti, jelikož člověk se cítí lépe a tento pocit chce opakovat.
V druhém kritickém stádiu navykání, se účinky zmírňují i přesto, že uživatel stupňuje dávky drog. Vznikají tak konflikty v zaměstnání či ve škole. Zájmy jedince se postupně zužují, přidávají se finanční problémy a objevují se poruchy sebehodnocení.
Ve třetím stádiu již můžeme hovořit o syndromu závislosti. Člověk ztrácí kontrolu nad drogou. Jeho výkonnost v práci a ve škole klesá. Pro získání financí využívá kriminální činy, čímž se může připravit o místo ve společnosti. V tomto období se mění osobnost i zdravotní stav. Při vysazení drogy pociťuje jedinec značné abstinenční příznaky.
Čtvrté stádium nazýváme tzv. chronickým stádiem rozkladu. V tomto stupni se tělo závislého brání nesnášenlivostí vůči droze. Bez drogy má člověk silné abstinenční příznaky, ale dávka již nepřináší dostatečnou úlevu. Jedinec není schopen finančně se zaopatřit a často se stává opuštěným a zanedbaným bezdomovcem. Dlouhé užívání drog přináší těžká tělesná onemocnění a rozklad duše (Göhlert, Kühn 2001, s. 45).
3.1 Odvykací stav
Je všeobecně známo, že tento stav zahrnuje příznaky vyskytující se po úplném nebo částečném vysazení návykové látky, které následuje ihned po dlouhodobém užívání. Pro tento stav je běžný pojem abstinenční syndrom a pro jeho projevy je vhodný název abstinenční příznaky.
Abstinenční syndrom můžeme u člověka poznat dle příznaků, které se u něho projevují.
Tyto příznaky se mohou odlišovat podle látek, které závislý člověk dlouhodobě užíval.
Například u alkoholu se jedná o bolesti hlavy, pocení, tachykardie, někdy epileptické záchvaty, zvracení, halucinace či iluze, neklid, pocit choroby a slabosti, nespavost.
U závislosti na opioidech můžeme rozpoznat příznaky jako je slzení, zívání, výtok z nosu, křeče a svalové bolesti, neklidný spánek, rozšíření zornic, silná touha po opiátu, křeče v břiše až zvracení. U sedativ a hypnotik se může jednat o tachykardii, bolesti hlavy, epileptické záchvaty, třes jazyka, přechodné halucinace a iluze, zvracení, paranoidní představy. A závislost na stimulantech vyvolává abstinenční příznaky spojené s únavou, nepříjemnými sny, zvýšenou chutí k jídlu, zpomalením psychomotoriky, projevuje se zde silná touha po droze a jiné (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá a kol. 2008, s. 290–291).
Někdy se mohou u abstinujícího člověka objevit tzv. flaschbacky. Což jsou stavy, kdy má člověk pocit, jako by byl pod vlivem psychoaktivní látky a přitom je v abstinenci.
4 Drogy a mládež
V dnešní době se o drogách hovoří především v souvislostech s mladšími generacemi.
Není to jen pro to, že věková hranice závislých dětí se snižuje. Jedná se také o prevenci, kterou je nutné provádět v rodině i na školách co nejdříve, aby závislosti mezi mladistvými nejlépe vůbec nevznikaly. Děti mají právo na takové informace, aby s nimi mohly co nejlépe nakládat a aby je vedly k co nejlepšímu rozhodnutí, ať už v maličkostech nebo v rozhodnutí okusit drogu.
U vývoje návyku nelze hledat jen jednu příčinu. Jedná se o souhru několika faktorů ze tří hlavních okruhů: osoba, droga, prostředí. Je samozřejmé, že hlavní příčinou vzniku závislostí je samotná existence a dostupnost drog. Pokud si k tomu přidáme osobnost dítěte, která může být nedostatečně sebejistá, ke svému okolí přehnaně kritická, hledající si místo ve společnosti, můžeme vidět osobnost potencionálního uživatele. K užití drogy může vést i touha po neobvyklém zážitku, dobrodružství, snaha vymanit se z okrajové sociální skupiny, související opět s posílením sebevědomí. Může se jednat o vyjádření protestu či nesouhlasu. Jak už bylo uvedeno, závislost nemá jen jednu konkrétní příčinu a jednoho jediného viníka.
U mladých lidí se závislost na návykových látkách vytváří podstatně rychleji. Riziko těžkých otrav je podstatně vyšší v závislosti na nižší toleranci, menším zkušenostem a sklonům k riskování. U dětí je vyšší i riziko nebezpečného jednání pod vlivem návykové látky. Závislost zapříčiňuje zaostávání v psychosociálním vývoji, kam řadíme vzdělávání, citové vyzrání, sebekontrolu, sociální dovednosti a jiné. U dětí a dospívajících jsou zřejmé tendence zneužívat širší spektrum návykových látek. Jedná se buď o přecházení od jedné drogy k jiné a nebo užívání více látek najednou. Čímž může dojít k těžkým otravám a jiným komplikacím. Recidivy závislostí jsou u dětí sice časté, ale dlouhodobá prognóza může být příznivější v souvislosti s přirozeným procesem zrání (Nešpor 2011, s. 53).
4.1 Drogy a delikvence
V naší společnosti lze zaznamenat existenci neúplných či nefunkčních rodin, které nejsou schopny poskytnout dětem podnětné zázemí, ekonomickou jistotu a pocit bezpečí.
Mezi dětmi se tak vytvářejí vrstevnické skupiny, které jsou často typické úzkými vztahy mezi členy, odlišnou ideologií a mnohdy také odlišným chováním od většinové společnosti. Dítěti přináší parta pocit, že někam patří, zvyšuje mu sebevědomí, ale také podněcuje k určitým činnostem. Může se jednat o činnosti zájmové (např. horolezectví, jezdectví, ruční práce), ale také o činnosti kriminálního charakteru. Právě v podobných skupinách se jedinci často poprvé setkají s drogou. Nejdříve členové skupiny „jedou ve všem spolu“. Znalci drogové scény odhadují, že týden závislého člověka například na heroinu stojí asi čtyřnásobek průměrného měsíčního výdělku. Je samozřejmé, že více jak polovina těchto financí je zajišťována prostřednictvím kriminality. Postupem času, kdy se
prioritou stává sehnat finance na dávku, se prvotní skupinky rozpadají na menší, na dvojice či na jednotlivce. Důvodem je únik před policií (Matoušek, Matoušková 2011, s. 86, 87).
4.2 Návykový problém u dětí
Setkání s drogou je i v naší společnosti možné. Užívání drog pak přináší, především dětem, nebezpečné změny v životě, chování, postojích a zdraví. Na dospělých je, aby tyto změny zaznamenali včas a začali je řešit. V praxi se však stává, že rodiče u svých dětí problém mnohdy přehlížejí a nechtějí si přiznat jeho závažnost či se stydí před okolím.
Druhá varianta je, že rodiče problém vidí, ale myslí si, že ho zvládnou vyřešit sami. Obě možnosti oddalují vyřešení situace a přitěžují dítěti. Proto byla do této bakalářské práce vložena kapitola, popisující příznaky návykového problému u dítěte, na které by měl být kladen zřetel. Autoři mnoha publikací o drogách se v těchto projevech shodují, proto byl pro tuto podkapitolu vybrán český odborník, Karel Nešpor.
Mezi méně závažné a bohužel také snadno přehlédnutelné příznaky, které rodiče mnohdy přičítají pubertě, řadíme například ztrátu přátel, změnu vzhledu, nárůst potřeby financí, zanedbávání zevnějšku, zhoršení prospěchu, pozdní příchody a neomluvené hodiny ve škole, nespolehlivost, náladovost, podrážděnost, úzkost a deprese, tajnůstkářství, ztrátu zájmů, změnu jídelních návyků, nevolnost a jiné. Mnohé o fyzickém stavu dítěte mohou prozradit oční příznaky (je však nutné zvážit i jinou příčinu příznaků např. zánět spojivek):
Tabulka 2: Možné oční příznaky požití návykových látek
Nález na očích Možný vliv návykových látek
Zarudlé spojivky Intoxikace marihuanou
Rozšířené zornice Intoxikace pervitinem nebo halucinogeny, odvykací stav heroinu
Zúžené zornice nereagující na světlo Intoxikace heroinem
Nepřítomný pohled Intoxikace nejrůznějšími návykovými
látkami Zúžení zorného pole, poruchy barevného
vidění, nezřetelné vidění a podobně
Takto může působit alkohol, ale i jiné návykové látky
Samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby dítě užívání drog přiznalo. Bohužel toto se v praxi často nestává. Častějším průkazem závislosti jsou její příznaky, které jsme si uvedli v kapitole č. 3 (str. 17–19) s názvem Závislost.
Další možností, jak rozpoznat užívání drog, je laboratorní vyšetření, které se provádí z moči či krve (v dnešní době se můžeme setkat i s indikátorovými papírky na sliny). Toto vyšetření musí provádět odborník a mnohdy se hradí. O užívání drog dítětem nám může také říct kamarád, učitel, soused nebo někdo jiný. Takovéto nařčení bychom neměli podceňovat, ale naopak důsledně prověřit. U dítěte můžeme také najít drogy samotné či alespoň pomůcky sloužící k jejich užívání. Známkou užívání drog jsou samozřejmě stopy po vpichu či známky ovlivnění látkou (projevy dítěte). Je také dobré znát v jakém okruhu přátel se dítě pohybuje, sledovat zda nezapáchá po marihuaně, zda se nezměnilo jeho chování, názory či způsob oblékání. Při nedostatku financí se často objevují krádeže.
U dítěte můžeme také vysledovat třes spojený s odvykacím stavem či s intoxikací.
Poměrně v mnoha případech se dítě pokusí o ne jeden útěk z domova (Nešpor 2001. s. 80–
83).
Elliottová (2000, s. 100–105) i další autoři shodně ve svých publikacích uvádějí případy rodičů, kteří si užívání drog u svého dítěte nepřipouští nebo připouští, ale stydí se za něj.
Dále se často nemohou rodiče shodnout v přístupu k dítěti a dochází ke zbytečným konfliktům. Všechny tyto faktory však oddalují a zpomalují proces možné pomoci a dítě se tak může dostat do mnohem hlubší závislosti. Oproti tomu většina lékařů zabývající se drogovou problematikou doporučuje rodičům hovořit se svými dětmi, sledovat jejich zájmy a volný čas tak, aby byl případný problém odhalen a mohlo se s ním, co nejdříve něco dělat. Důležitým krokem je léčba a terapie, která by neměla být nikdy soustředěna pouze na závislého. Protože člověk, který užívá drogy není jediným člověkem, který má s jeho závislostí problém. I jeho rodina musí tuto diagnózu přijmout a naučit se s ní něco dělat dál. Mezi jednotlivými členy by měla fungovat spolupráce. Rodiče by měli být stále v kontaktu s dítětem, ale i s léčebnou či nějakým krizovým nebo informačním centrem.
5 Prevence
Prevencí můžeme nazvat všechny snahy předcházení nějakého jevu. V drogové problematice se samozřejmě jedná o předcházení či alespoň oddálení užívání drog, včetně
alkoholu a tabáku. Může se jednat o primární prevenci, která zabraňuje vzniku problému Dále můžeme hovořit o sekundární prevenci, která sice přichází po vzniku problému, ale před vznikem poškození člověka. A cílem terciární prevence je předejít dalším potížím, které by mohly nastat. V oblasti návykových látek tedy hovoříme o snahách zamezit či zastavit experimentování s drogami a docílit zdravějšího chování populace (Nešpor 2011, s. 156, 157).
Prevence je často směřována do školských zařízení, avšak je třeba zmínit, že zodpovědnost nespočívá jen na bedrech pedagoga. Informovaní by měli být především rodiče, protože oni jsou se svým dítětem v těsném kontaktu, oni by mohli problému předejít či ho odhalit a právě oni by s případným problémem mohli něco dělat.
Podstatnými zprostředkovateli informací o drogách je tedy nejen škola, ale i rodiče a celkové sociální prostředí, ve kterém dítě žije a vyrůstá.
Přístupy a cíle prevence se samozřejmě liší v ohledu na věkovou kategorii zaměřené skupiny:
• Cílem primární prevence v předškolním věku (3–6 let) je zakotvit zdraví jako důležitou životní hodnotu, kterou je třeba chránit. Uvědomovat si možná nebezpečí a možnosti, jak se těmto nebezpečím vyhýbat. Součástí primární prevence v tomto věku je podpora vytváření zdravých sociálních vztahů mimo rodinu. Z tohoto důvodu programy pro děti předškolního věku spadají především do oblasti nespecifické primární prevence,
• cílem primární prevence v mladším školním věku (6–12 let) je prohlubovat dovednosti, jak chránit své zdraví a rozvíjet sociální dovednosti. Zároveň předat jednoznačné informace o škodlivosti alkoholu a tabáku včetně vymezení základních pravidel týkajících se užívání těchto látek,
• cílem primární prevence ve starším školním věku (12–15 let) je rozvoj sociálních dovedností především v navazování zdravých vztahů mimo rodinu, ve schopnosti čelit sociálnímu tlaku, dovednosti rozhodovat se, efektivně řešit konflikty apod.
Zásadní místo zde mají specifické programy primární prevence zaměřené na problematiku návykových látek, jejich účinky a rizika, tj. vytvořit povědomí
o drogách – o nepříznivých zdravotních a sociálních důsledcích spojených s užíváním drog,
• cílem primární prevence u mládeže (15–18 let) je podpořit protidrogové postoje a normy, nabízet pozitivní alternativy trávení volného času, seznámit s možnostmi řešení obtížných situací včetně možností, kam se obrátit v případě problému spojených s užíváním návykových látek,
• cílem primární prevence u dospělé populace je podávání objektivních informací z oblasti drogové problematiky a odbourávání mýtů spojených s užíváním návykových látek (Trapková 2011).
Prevence v rodině je nedílná součást prevence celkové a neměla by být nikdy nikým podceňována. Rodiče jsou ti, kteří dítěti jako první představují svět takový jaký je. Od rodičů se dítě učí a napodobuje jejich chování. Právě rodiče určují dítěti, co je zdravé a nezdravé nebo například, co se smí a nesmí. Avšak již ve třech letech vstupuje do života dítěte škola, která plní v jejich vývoji také důležité úkoly. Nikdo by však neměl svalovat odpovědnost na druhého, ale měla by být stanovena pravidla, která povedou k efektivní tvůrčí výchově dětí.
Škola je pro dítě bezpečným místem, kde nejsou dostupné drogy, včetně alkoholu a tabáku. Pro prevenci, popřípadě pro vymizení již vzniklého problému, je nutné užít takové postupy, které jsou smysluplné a účinné. Bylo by vhodné, kdyby škola mohla rodičům poskytnout dostatečné informace o drogové situaci tak, aby se mohli podílet na prevenci, popřípadě jim doporučit, kde tyto informace vyhledat. Volný čas je důležitá složka života dítěte, s kterou se musí naučit zacházet, proto by mu měly být nabídnuty různé smysluplné aktivity pro jeho využití. Dále je neodmyslitelná spolupráce rodiny a školy, neboť v případě drogové problematiky, je účast rodičů v řešení tak závažných problémů dětí nezbytná.
Z toho vyplývá, že i rodiče by měli se školou spolupracovat. Každý den vytváří dítěti podmínky pro přípravu na školu, popřípadě mu s přípravou dostatečně pomáhají. Nejen škola, ale i rodiče se podílejí na způsobu trávení volného času svých dětí a také velmi významně ovlivňují posilování zdravého způsobu života dítěte. Měli by vědět kde a s kým se jejich dítě stýká. Pokud se vyskytne problém, zajistit dítěti potřebnou pomoc, měli by
informovat školu a spolupracovat s ní tak, aby efektivita působení byla, co nejkvalitnější (Nešpor 2001. s. 71–74).
Aby tyto složky mohly fungovat dle našich představ a požadavků, je zapotřebí podpory z vyšších míst. V České republice existuje tzv. protidrogová politika, která se mimo jiné zabývá i prevencí. Jednotlivé kraje si tvoří různé plány, pro boj s drogovou problematikou.
V Libereckém kraji se jedná o Akční plán protidrogové politiky Libereckého kraje, jehož nejaktuálnější verze je pro období 2010–2012. Hlavním cílem je utváření podmínek pro realizaci primární prevence. Tento cíl je poté rozfázován do jednotlivých kroků. Jedná se například o zvyšování obecné povědomosti důležitosti prevence, motivace škol a školských zařízení k realizaci preventivních programů, ovlivňování procesu financování těchto programů, zvyšování vzdělanosti preventivních pracovníků, podpora rozšiřování programů v kraji s přihlédnutím na aktuální poptávku, atd (Liberecký kraj 2011).
5.1 Formy primární prevence
Specifické preventivní aktivity lze rozdělit do tří základních úrovní dle velikosti a typu cílové populace. Nejvyšší úroveň (mikroprostředí) zahrnuje aktivity zasahující co největší skupinu lidí. Hlavním prostředkem tohoto působení jsou různé kampaně. Účinnost těchto akcí je však sporná. Střední úroveň (mezoprostředí) je zaměřena na menší lokality – města, obce nebo na konkrétní skupiny populace, například na děti. Program lze přizpůsobit charakteru cílové skupiny, čímž se zvyšuje efektivita působení. Utváření a realizace dlouhodobých programů je velmi časově i finančně náročné, proto jsou nahrazovány různými publikacemi, příručkami a televizními pořady. Místní úroveň (mikroprostředí) se zaměřuje na přesně definované cílové skupiny, což umožňuje přípravu programů šitých na míru. Je samozřejmé, že tyto aktivity jsou nejefektivnější. Řadíme sem besedy a přednášky, komponované pořady, klasické peer programy a jiné dlouhodobé programy (Kalina 2003, s. 286, 287).
5.2 Příklady prevence
Prevenci je možno provádět různými způsoby - osobně nebo prostřednictvím specializovaných institucích. Existují organizace, které se zabývají prováděním primární prevence např. na školách, organizace, které vzdělávají učitele a vychovatele v tom, jak
mají preventivně na děti působit. Existují i centra, která nabízí informační setkání pro rodiče, kteří se snaží působit v tomto ohledu na své potomky. Na každé základní či střední škole by měli mít na starost problematiku primární prevence a vůbec oblast drogové problematiky drogoví preventisté. Na obecních úřadech se zabývají touto problematikou protidrogoví koordinátoři. V rámci primární prevence a informovanosti o drogách, případně možnosti anonymního kontaktu a poradenství, se začíná využívat i internetu.
Další relativně novou formou primární prevence jsou tzv. nízkoprahové kluby pro děti a práce s ohroženými dětmi přímo na ulici. Nízkoprahové kluby (odborně nízkoprahová zařízení pro děti a mládež - NZDM) jsou určeny dětem a mládeži, které tráví svůj volný čas touláním se na ulici, v partě či jinak neorganizovaně. Jsou v podstatě volno časovou alternativou k různým zájmovým útvarům, kroužkům a jiným organizovaným aktivitám, navíc ale poskytují poradenství a sociální servis. Nízkoprahové kluby mladým nabízejí mnoho programů a vybavení: poslech muziky (každý si může donést svoji) a promítání filmů na přání, stolní fotbal, stolní tenis, kulečník, horolezeckou stěnu či půjčovnu sportovního vybavení na ven, zkušebnu s hudebními nástroji, výtvarnou dílnu s hrnčířským kruhem apod. Zásadní význam klubů je však v jejich poradenské a preventivní činnosti.
Jednou z forem primární prevence jsou rozšířené „peer programy", kdy jsou pro šíření primárně preventivních informací vyškoleni „peeři" - vrstevníci (lidé stejného věku, ale i ze stejné sociokulturní skupiny, se stejným zázemím), kteří v rámci své vrstevnické
„peer" skupiny podporují zdravé normy a způsoby chování a odmítají nezdravé návyky.
„Peeři" absolvují školení a získají informace o problematice, které pak předávají vrstevníkům.
Dalším modelem je práce s ohroženými dětmi a mládeží přímo na "ulici". Terénní sociální pracovník tzv. streetworker, se setkává s velkým spektrem problémů: pasivním trávením volného času a z toho vyplývající nudou, s experimentováním s drogami, trestnou činností a vandalismem, psychickými a sociálními problémy spojenými s dospíváním, s problémy v rodině a ve škole, nebo záškoláctvím. Streetworker často pracuje s mladými lidmi, kteří se hlásí k některé vyhraněné skupině - subkultuře. Těmto lidem streetworker nabízí poradenství přímo v terénu, pomoc s jejich problémy (např. doprovod na úřady, zprostředkování další odborné pomoci), nebo asistenci při realizaci jejich vlastních nápadů a akcí (Orlíková 2011).
6 Léčba drogové závislosti
Jelikož je závislost klasifikována jako nemoc, je nutné ji léčit. Jen málokterý závislý člověk, se se svými problémy vyrovná sám, bez cizí pomoci a hlavně bez pomoci odborné.
V předešlém textu bylo již několikrát zmíněno, že návykový problém není založen na jedné konkrétní příčině, ale naopak na mnoha, často nejasných faktorech. To znamená, že nestačí pouze jeden postup pro léčbu, ale musí jít o určitý komplex přístupů, které pojímají danou problematiku obšírněji, jsou směřovány na všechny stránky osobnosti tak, aby výsledek byl co nejefektivnější a hlavně trvalý. Nejedná se jen o léčbu syndromu závislosti, ale o celkové posílení osobnosti, o změnu priorit, náhledu na svět, o rozvoj motivace, o pracování s volným časem. A právě pro volbu konkrétní metody konkrétnímu člověku se začíná využívat termín matching. Jedná se tedy o přiřazení typu léčby pacientovi, dle jeho aktuálních potřeb a celkových možností.
V různých publikacích se můžeme setkat s různým pojetím léčby závislostí. Například Nešpor (2001) se zabývá spíše jednotlivými konkrétními nástroji pro změnu osobnosti, kam lze zařadit posilování motivace, vnímání sebe a světa, rozvoj dovedností potřebných pro život, relaxační dovednosti, atd. V jiných publikacích nejsou popsány techniky a nástroje působení, ale jsou věnovány spíše institucím, v kterých léčba probíhá.
6.1 Formy odborné pomoci
Daniela Vodáčková (2007, s. 434, 435) uvádí ve své knize osm základních forem odborné pomoci závislým, ale i jejich blízkým. Patří sem již dříve zmiňovaný streetwork, založený na práci terénních pracovníků. Ti se pohybují v místech, kde se toxikomani scházejí a poskytují jim například sterilní injekce, kondomy, ale předávají jim také nezbytné informace. Mezi terénním pracovníkem a závislým člověkem někdy vznikne i vztah důvěry, který umožňuje navázat rozhovory ohledně léčby a pomoci. Někdy se pracovníkovi podaří zavést klienta do místního kontaktního centra. Kontaktní centrum je tedy další formou odborné pomoci, kterou Vodáčková uvádí. Zde si lidé sice také mohou měnit jehly, ale podstatou těchto zařízení je spíše zprostředkovávání informací o léčbě, popřípadě její zajištění. Některá centra pořádají i tzv. motivační skupiny, které se věnují lidem uvažujícím o léčbě.
Jednou z nejběžnějších forem pomoci je ústavní léčba na psychiatrii. Jedná se o dva až tři měsíce pobytu přímo na oddělení, kterému obvykle předchází detoxikace na jednotce k tomu určené. Léčba na psychiatrii je hrazena pojišťovnou a zahrnuje psychoterapii, poradenství a farmakoterapii.
Opakem ústavní léčby je léčba v terapeutické komunitě. Zatímco na psychiatrii leží odpovědnost na lékařském personálu, v terapeutické komunitě si nese odpovědnost za léčbu a provoz sám klient či celá skupina. Rozdíl můžeme hledat i v délce resocializace, která obvykle trvá 8–18 měsíců ve skupině 10–20 lidí. Pracují zde terapeuti a vyškolení bývalí toxikomani.
U některých klientů lékař může, na základě jejich stavu, rozhodnout o ambulantní léčbě.
V té se jedná o pravidelné docházení za terapeutem. Tato forma pomoci je indikována spíše u alkoholiků. V ambulantních centrech se provádí individuální, skupinová a rodinná terapie. Pracuje se zde tedy i s okolím klienta, především s jeho rodinou. Tato terapie by neměla být opomíjena, jelikož závislost se nikdy netýká jen daného člověka, ale i jeho okolí, které je tzv. spolu závislé. Probíhají zde různá rodinná sezení nebo si rodiče mohou přijít pro radu i bez dítěte a samozřejmě se řeší i konkrétní krize blízkých toxikomana.
Podobný docházkový systém mají i denní stacionáře s tím rozdílem, že klient do takového zařízení dochází denně a odpoledne se opět vrací domů. Tento způsob pomoci je vhodný pro pacienty, kteří absolvovali ústavní léčbu a nyní jsou schopni života mimo zařízení.
Stále jsou však velmi nejistí a potřebují podporu, které se jim dostává právě v denním stacionáři.
Existují klienti, kteří mají za sebou pobyt na psychiatrii či v terapeutické komunitě, abstinují, ale odchod ze zařízení pro ně znamená návrat do původních nezměněných podmínek prostředí. Může se jednat o nevhodné rodinné vztahy, prostředí bez přátel a bez zaměstnání. Takoví lidé potřebují pomoc, aby vydrželi bez drog. K tomu slouží tzv. doléčovací centra, kde probíhají skupinové terapie, poradenství, klubová činnost, sociální rehabilitace a chráněné bydlení.
Pro starší, dlouhodobé toxikomany a klienty po mnoha neúspěšných léčbách se přistupuje na substituční léčbu či metadonovou detoxikaci. Tyto prostředky, pro které si lidé pravidelně dochází, zmírňují abstinenční příznaky a usnadňují tak například
vyhledávání zaměstnání. Lékař dávky substitučního léku postupně snižuje až na nulovou hranici. Při substituční léčbě se nesmí užívat jiné drogy.
V České republice se nacházejí tři zařízení, které poskytují léčbu dospívajícím dětem od 15 let. Tato léčba je šita na míru potřebám mladých lidí. Jejich věku je přizpůsoben režimový program, sport, rodinná terapie, rozvoj tvořivosti, pobyty v přírodě a jiné. Pobyt v těchto zařízeních trvá obvykle 2 až 8 měsíců.
6.2 Psychoterapie
Psychoterapie je jedním z nejčastějších prostředků léčby poruch zdraví. Ve většině případů není soustředěna pouze na nemocného klienta, ale zahrnuje i osoby pro něj důležité, především rodinu. Jejím cílem je zmírnění či odstranění potíží, v lepších případech i jejich příčin. Kalina (2003, s. 25) uvádí dva hlavní cíle psychoterapie. Jedná se o odstranění chorobných příznaků. Druhým neméně důležitým cílem je reedukace, sociální rehabilitace, reorganizace, rozvoj a integrace pacientovi osobnosti. K léčbě závislosti se používá několik psychoterapeutických přístupů. Patří sem například individuální psychoterapie, skupinová psychoterapie či rodinná psychoterapie.
Individuální psychoterapie je zaměřena na práci s jednotlivcem a jejím hlavním prostředkem je rozhovor. Jelikož je tento způsob nákladnější a pro léčbu závislostí ne úplně vhodný, využívá se spíše terapie skupinová. Ve skupinové terapii se obecně jedná o léčebné působení ve skupině osob, o jejich vzájemnou interakci, vztahy a činnosti.
Z hlediska závislosti hovoříme o jedné z velmi využívaných metod. Její použití však musí být správně načasováno. Nejvíce se užívá v procesech doléčování, kdy je klient zapojen do normálního života, ale navštěvuje ambulantně psychoterapeutické skupiny.
Mezi méně užívané, ale potřebné je možno zařadit terapii rodinnou. Ta se provádí většinou v návaznosti na terapii individuální a skupinovou. Mezi všemi těmito prostředky by měla vzniknout souhra tak, aby výsledné působení bylo efektivní (Kalina 2003, s. 37–
51).
6.3 Specifika odborné pomoci dětem
Drogy a závislost na nich, jsou stále rozšířenějším problémem celého světa. Nejen, že jsou drogy stále více dostupnější, ale dostávají se k stále mladším a bezbrannějším uživatelům. V České republice je nejvíce užívána marihuana a pervitin. Výroční zpráva protidrogové politiky Libereckého kraje pro rok 2010 uvádí, že gram marihuany lze koupit běžně za cenu 100–250Kč a gram pervitinu za 800–2000Kč. Děti poprvé užijí nějakou drogu v průměrném věku 15 let. První injekční aplikace je nejčastěji na hranici 19 let.
Z těchto statistických údajů je zřejmé, že závislými se stávají stále mladší lidé a bohužel i děti. Děti, které jsou stále pevně vázány na rodinu. Práce s rodinou však zahrnuje mnoho úskalí. Léčba ze závislosti u dětí tedy evidentně přináší specifika nejen z legislativních důvodů, ale také z důvodů rozdílných přístupů.
Prvním velkým požadavkem je spolupráce všech zúčastněných, včetně dítěte a rodiny.
Dítě se většinou velmi rychle přizpůsobuje změnám v chování, avšak pokud se vrátí do nezměněného rodinného prostředí, které tyto změny nepřijalo, vrací se k původnímu vzorci. Hlavním cílem při práci s dětmi je tedy motivace rodičů k aktivitě při realizaci změn. Nejefektivnějším způsobem řešení návykového problému je tedy rodinná terapie.
V současnosti jsou uplatňovány tři základní přístupy: model nemoci rodiny, model rodinného systému a behaviorální přístup.
Model nemoci rodiny znamená, že ostatní příslušníci rodiny jsou stejně nemocní jako označený klient, tudíž se neléčí jen jednotlivec, ale celý systém. Terapie vycházející z tohoto modelu se zabývá komunikací, vyjadřováním potřeb, dysfunkcemi rodinných rolí, vyjednáváním a rovnováhou v rodině.
Systémová rodinná terapie zkoumá vliv drogy na rodinu jako celek a přináší do ní pravidla a hranice. Léčba je zaměřena na komunikace a na komplexní řešení problémů v rámci celého systému. Velmi důležitou roli zde hraje motivace všech zúčastněných.
Behaviorální přístupy hledají spouštěcí faktory užívání drog a pokouší se je změnit psychosociálními nácviky (Kalina 2003, 232–237).
PRAKTICKÁ ČÁST
Hlavním tématem předložené bakalářské práce je drogová problematika žáků 2. stupně základních škol. Drogová problematika jako taková, je celosvětový problém, který znepokojuje celou naší společnost. Ta se snaží s touto problematikou bojovat různými způsoby. Avšak drogy na světě byly, jsou a nadále budou. Drogy a jiné návykové látky se dostávají ke stále mladším lidem. V dnešní době můžeme hovořit i o dětech závislých na těchto látkách. Proto jsme průzkumové šetření, vzhledem k dané problematice, zaměřili na děti ze základních škol. Praktická část bakalářské práce se zabývá průzkumem mezi žáky druhého stupně základních škol v Hrádku nad Nisou a následným vyhodnocením průzkumu.
7 Cíle praktické části
Účelem praktické části předložené bakalářské práce je zjistit míru informovanosti dětí 2. stupně základních škol o drogách a o způsobu a následcích užití jednotlivých látek.
Další neméně podstatný úkol této části je zmapovat výskyt drog a zkušenosti žáků s nimi.
Text se částečně dotkne i drogové prevence, která je v praxi řešení dané problematiky podstatná. Průzkum slouží, mimo jiné, pro získání dostatku informací a utvoření vlastního názoru mládeže na drogy. Náhled na prevenci ze strany žáků je tedy také velmi důležitý a může vést k dalším opatřením, která bude nutné do budoucnosti provést.
8 Předpoklady průzkumu
Pro zodpovědný přístup k průzkumovému šetření a pro tvorbu dotazníku jsme stanovili v přípravné fázi tyto předpoklady:
P1.: Předpokládáme, že minimálně 80 % žáků druhé stupně základních škol bude znát způsob užití jednotlivých druhů drog.
P2.: Předpokládáme, že více jak 50 % žáků druhého stupně základních škol má zkušenost s nějakou drogou.
P3.: Předpokládáme, že maximálně 30 % žáků druhého stupně základních škol zná následky dlouhodobého užívání drog.
9 Metody průzkumu
Praktická část bakalářské práce byla realizována formou kvantitativního výzkumu. To znamená, že jsme pojali problém z širší perspektivy za účelem zjistit jakékoliv nové skutečnosti. S těmito skutečnostmi jsme pracovali i nadále.
Pro získání požadovaných údajů jsme použili metodu dotazovaní, konkrétně dotazník vlastní konstrukce. Cílem dotazníku bylo získat od 91 respondentů informace, které se týkají předem určených předpokladů a napomáhají k dosažení předem určeného cíle praktické části bakalářské práce. Jedná se tedy o informace týkající se míry informovanosti žáků 2. stupně základních škol o jednotlivých drogách, jejich způsobu a následcích užití.
Dále se také jedná o informace související se zkušenostmi žáků s drogami.
Dotazník (viz. Příloha 1) je složen z 23 položek vycházejících ze třech předem určených a stanovených předpokladů. První 3 otázky jsou informativní a 19 otázek je směřováno konkrétně na drogovou problematiku. Všechny položky jsou formulovány jako otázky uzavřené s možností výběru odpovědi. Poslední položka v dotazníku je směřována na osobní názor vytvořený žákem k droze a jako jediná je otevřená.
Výsledky průzkumu jsou zpracovány převážně slovním shrnutím. Pro přehlednější vysvětlení jsme využili grafů i tabulek.
10 Popis zkoumaného vzorku
Z grafu vyplývá, že dotazník vypracovalo 91 respondentů. Z toho 52 mužů a 39 žen.
Jednalo se o 44 žáků osmých tříd a 47 žáků devátých tříd základních škol. Věkový průměr respondentů se tedy pohyboval v rozmezí 14–15 let. Dotazníkového šetření se zúčastnila Základní škola T. G. Masaryka a Základní škola Lidická v Hrádku nad Nisou. Většina z dotázaných žije v úplné rodině. Tuto odpověď vybralo 54 respondentů (59,34 %).
V neúplné rodině žije 34 respondentů (37, 36 %). 3 respondenti žijí jinde (3,30 %).
Graf 2: Rodinné zázemí 54
34
3 0
10 20 30 40 50 60
úplná rodina neúplná rodina žije jinde
Řady1 Graf 1: Zkoumaný vzorek
25 27
22
17
0 5 10 15 20 25 30
9. třída 8. třída
Muži Ženy
