Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A
PEDAGOGICKÁ
Katedra: primárního vzdělávání Studijní program: učitelství pro ZŠ Studijní obor
(kombinace)
učitelství pro 1. stupeň ZŠ
Rozcvičky. Tvorba metodického materiálu pro různé zaměření hodin tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ
The warm-uping. Making methodological material for different aids of the physical training lessons at primary school
Diplomová práce:08-FP-KPV-0028
Autor: Podpis:
Dita KOŤÁTKOVÁ Adresa:
Jenišovice 183
468 33, Jablonec nad Nisou
Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Vrchovecká Konzultant:
Počet
stran grafŧ obrázkŧ tabulek pramenŧ příloh
265 0 1404 202 31 4
V Liberci dne:
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména §60 – školní dílo.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (dále jen TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladŧ, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucí diplomové práce.
Autor: Dita Koťátková
V Liberci dne:
Podpis:
Poděkování
Velmi ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomáhali při vzniku této práce.
Především vedoucí diplomové práce Mgr. Pavlíně Vrchovecké za trpělivé vedení, cenné rady a inspiraci. Dále děkuji Mgr. Miroslavu Diveckému, řediteli ZŠ Jenišovice, který mi poskytl zázemí pro natočení DVD a učitelŧm základních škol za spolupráci při tvorbě jednotlivých rozcviček.
Poděkování patří téţ celé mé rodině za pomoc při zpracování DVD a za podporu během celého studia.
Rozcvičky. Tvorba metodického materiálu pro různé zaměření hodin tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ
Anotace
Diplomová práce se zabývá metodikou pohybových rozcviček tělesné výchovy na 1. stupni základních škol. Jak je všeobecně známo, rozcvičky v tělesné výchově často neplní své funkce a z hlediska zdravotního je jejich přínos zanedbatelný.
Cílem diplomové práce je vypracovat zásobník pohybových rozcviček do vyučovacích hodin tělesné výchovy, které budou vyuţitelné pro děti mladšího školního věku na prvním stupni základní školy. Vlastní text diplomové práce je rozdělen na dvě části, část teoretickou a část praktickou.
Teoretická část je zaměřena na shrnutí teoretických poznatkŧ týkajících se problematiky školní tělesné výchovy, období mladšího školního věku a struktury cvičební jednotky.
V druhé části diplomové práce je předloţen popis zásobníku pohybových rozcviček, které byly vyzkoušeny v hodinách tělesné výchovy a jsou zpracovány na přiloţeném DVD. Zásobník rozcviček je součástí příloh diplomové práce.
Klíčová slova: mladší školní věk, pohybové aktivity, cvičební jednotka, prŧpravná cvičení, zásobník pohybových rozcviček
Warm-ups – Development of various methodologies applicable in PE lessons at primary schools
Summary
In my thesis, I deal with a teaching methodology of warm-ups within the Physical Education subject in primary schools. It is a well-known fact that the warm-up exercises performed in PE lessons often fail to fulfil their purpose and also that from a health point of view, their benefits are insignificant.
The main objective of my thesis is to design a set of warm-ups intended for younger school-age children which would be applicable in PE lessons in primary schools. The thesis is structured into two main parts: the theoretical and the practical.
The first part contains a summary of theoretical facts regarding: issues of Scholl Physical Education, characteristics of younger school age as well as a structure of an exercise unit.
In the practical part, I present a description of set of warm-ups which have been tested within PE lessons. The set is recorded on the attached DVD. The set of warm-ups is as part of the annexes of my thesis.
Key words: younger school age, movement activities, exercise unit, preparation exercises, set of warm-ups
Einturnen. Gestaltung des methodischen Materials für unterschiedliche Orientationen der Sportunterrichtsstunden für die Primärbildung auf den Grundschulen
Annotation
Die Diplomarbeit befasst sich mit der Methodik der Bewegungsübungen im Sportunterricht für die Primärbildung auf den Grundschulen. Wie bereits allgemein bekannt, erfüllt das Einturnen nicht seine Funktion und sein Beitrag ist aus der Sicht der Gesundheit minimal.
Das Ziel der Diplomarbeit besteht darin, einen Überblick der Bewegungsübungen für den Sportunterricht für die Primärbildung auf den Grundschulen auszuarbeiten, die auch für Kinder einzusetzen sind, die noch nicht das Schulalter erreicht haben. Der Text wurde in einen theoretischen und praktischen Teil aufgeteilt.
Der theoretische Teil befasst sich mit der Zusammenfassung der theoretischen Erkenntnisse im Hinblick auf die Problematik des Sportunterrichts, dem Vorschulalter und der Übungseinheitsstruktur.
In dem zweiten Teil der Diplomarbeit wird ein Überblick der Bewegungsübungen vorgelegt, die während des Sportunterrichts ausprobiert und die in der beigelegten DVD bearbeitet wurden. Der Bewegungsübungen ist in den Anhangen der Diplomarbeit.
Schlüsselwörter: Vorschulalter, Bewegungsaktivitäten, Übungseinheit, Vorübungen, Überblick der Bewegungsübungen.
Obsah
ÚVOD ... 11
1 Cíle diplomové práce ... 12
2 Školní tělesná výchova ... 13
2.1 Charakteristika a cíle školní tělesné výchovy ... 13
2.2 Osnovy tělesné výchovy ve vzdělávacích programech ... 15
2.2.1 Tělesná výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání ... 16
2.2.2 Tělesná výchova ve vzdělávacích programech Základní škola, Národní škola, Obecná škola ... 18
3 Mladší školní věk (6 – 11/12 let) ... 23
3.1 Psychický vývoj v období mladšího školního věku ... 23
3.2 Pohybový vývoj v období mladšího školního věku ... 24
4 Cvičební jednotka tělesné výchovy ... 27
4.1 Definice cvičební jednotky ... 27
4.2 Typy cvičebních jednotek ... 28
4.3 Struktura cvičební jednotky ... 29
5 Rozcvičky ... 31
6 Metodika práce ... 37
7 Zásobník rozcviček ... 38
7.1 Rozcvičky zaměřené na základy gymnastiky ... 39
7.2 Rozcvičky zaměřené na základy sportovních her ... 42
7.3 Rozcvičky zaměřené na základy atletiky ... 45
7.4 Rozcvičky zaměřené na základy plavání ... 48
8 Diskuse ... 49
9 Závěr ... 53
10 Pouţitá literatura ... 56
Seznam příloh ... 59
Příloha č. 1 – zásobník rozcviček ... 60
Příloha č. 2 – základní názvosloví ... 258
Příloha č. 3 – CD s rozcvičkami ... 264
Příloha č. 4 – DVD s rozcvičkami ... 265
Seznam pouţitých zkratek:
aj. a jiné
apod. a podobně atd. a tak dále cca přibliţně
cv. cvičenec
např. například
RVP ZV rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
s sekundy
TV tělesná výchova
tzv. tak zvaný
viz odkaz
ZP základní poloha
11
ÚVOD
Nedílnou součástí hodiny tělesné výchovy by vţdy měla být správně provedena pohybová rozcvička v trvání alespoň 15 minut. Její význam je nenahraditelný.
Děti jsou ve škole vlivem dlouhodobého sezení v lavicích vystaveny jednostrannému zatíţení organismu. Správné rozcvičení zvyšuje tělesnou odolnost, zahřeje a připraví organismus na danou zátěţ. Je prevencí vadného drţení těla, které je v současnosti stále váţným problémem, a má pozitivní vliv na psychickou stránku člověka.
Jak je všeobecně známo, tato část vyučovací hodiny bývá zanedbávaná.
Vycházíme i z vlastních zkušeností, které jsme získali v pedagogických praxích.
Měli jsme moţnost pozorovat hodiny tělesné výchovy a myslíme si, ţe pedagogové nemají představu, co vše rozcvičení v hodině tělesné výchovy obsahuje, a proto bývá nedostatečné. Často nedbají na procvičení celého těla.
Skutečnost je taková, ţe většinou rozcvičky začínají protahovacím cvičením hlavy, trupu, končetin a tím pohybová rozcvička končí. Častým jevem je i to, ţe chybí názorný příklad prováděného cviku, coţ vede k nesprávnému osvojení si představy o pohybu. Metodické nedostatky mohou zpŧsobit zdravotní problémy týkající se především páteře. Proto by pedagogové měli věnovat více času přípravě zajímavých rozcviček, zamyslet se nad výběrem cvičebního obsahu, přehledném rozestavení cvičencŧ a nad pořadím jednotlivých cvikŧ.
Na základě výše uvedených skutečností jsme se rozhodli zpracovat tuto práci a sestavit zásobník pohybových rozcviček na rŧzné zaměření hodin tělesné výchovy, který by měl slouţit pedagogŧm k přímému vyuţití ve výuce.
12
1 Cíle diplomové práce
Hlavním cílem diplomové práce je vytvořit zásobník pohybových rozcviček pro rŧzné zaměření hodin tělesné výchovy, který bude vyuţitelný pro děti mladšího školního věku na prvním stupni základní školy.
Dílčí cíle:
1. Prostudovat odbornou a metodickou literaturu pro sestavení zásobníku pohybových rozcviček.
2. Ověřit pohybové rozcvičky v praxi.
3. Vytvořit metodická doporučení pro sestavení pohybové rozcvičky.
4. Zpracovat pohybové rozcvičky na DVD.
13
2 Školní tělesná výchova
2.1 Charakteristika a cíle školní tělesné výchovy
Školní tělesná výchova patří, jak uvádí Rychtecký a Fialová (2004, s. 3), k nejrozšířenějším formám organizované tělovýchovné a sportovní činnosti.
Metody, obsah učiva, pracovní postupy tělesné výchovy se vyvíjely a vyvíjí.
Tělesná výchova je nejdŧleţitější formou pohybového učení. Ţáci získávají poznatky z oblasti zdravotního, rekreačního i sportovního vyuţití pohybu v reţimu školy i mimo školu. Pohybové aktivity mají pozitivní účinky na psychickou, tělesnou a sociální stránku člověka. Především tělesná výchova umoţňuje ţákŧm poznat vlastní pohybové moţnosti i zdravotní omezení, porozumět jim a dokázat je respektovat jak u sebe, tak i u jiných. Pedagog by měl respektovat individuální moţnosti a potřeby jednotlivých ţákŧ, dbát na citlivý přístup, bezpečnost a úspěšnost. Rozvíjí pozitivní postoj k pohybovým aktivitám a k péči o své zdraví a buduje zdravý ţivotní styl se zařazením pravidelné pohybové činnosti.
Hlavním prostředkem školní tělesné výchovy jsou tělesná cvičení. Formulují psychické procesy (emocionální, volní, kognitivní) a vlastnosti osobnosti (postoje, charakter, temperament, zájmy, apod.) (Řepka, 1995).
Základní povinnou organizační formou ve školní tělesné výchově je vyučovací jednotka. Podle obsahu zařazených sportŧ, rozlišujeme vyučovací jednotky na gymnastické, atletické, herní a úpolové. Počet hodin povinné tělesné výchovy ve škole je stanoven učebním plánem. Ten vymezuje ve všech ročnících minimální časovou dotaci 2 vyučovací hodiny v týdnu, ale lze zařazovat i třetí vyučovací hodinu tělesné výchovy. Do povinné skupiny školní tělesné výchovy spadá téţ výchova v přírodě formou pohybových činností v přírodním prostředí a zdravotní tělesná výchova. Mezi další organizační formy školní tělesné výchovy patří nepovinné, doplňkové a zájmové skupiny pohybových činností. Nepovinné činnosti jsou ţákŧm nabízeny formou volitelného předmětu. Jeho obsahem jsou rŧzné sporty a další pohybové aktivity. Doplňkové činnosti tvoří pohybově
14
rekreační program, který obsahuje zdravotně kondiční cvičení. Je vyuţíván v hodinách jiných předmětŧ, kdy potřebujeme odstranit únavu, kompenzovat jednostrannou zátěţ a obnovit pozornost ţákŧ. Lze ho vyuţít i formou pohybově rekreačních přestávek a rekreačního cvičení. Zájmové činnosti představují rŧzné krouţky, zájezdy, soutěţe, školní sportovní kluby, jednorázové akce, výlety, veřejná vystoupení apod. Plavecký výcvik, lyţařský výcvik a sportovní kurzy jsou v dnešní době pouze doporučovány a ţáci se jich nemusí účastnit (Rychtecký, Fialová, 2004).
Školní tělesná výchova má vliv nejen na rozvoj pohybových sloţek osobnosti, ale vede i k rozvoji poznávací, emocionální a morálně volní stránky člověka. Jak uvádí Muţík (1993, s. 7), je tedy předpoklad, ţe školní tělesná výchova mŧţe přispívat k celkovému rozvoji jedince zejména tehdy, je-li vyučování promyšleně řízeno v souladu s jasně formulovanými cíly a úkoly.
Cílem tělesné výchovy je především usilovat o to, aby se pohybová činnost stala součástí denního reţimu dítěte a utvářet vztah k celoţivotní pohybové aktivitě.
Pro pedagogy to znamená plnění konkrétních úkolŧ. Snaţí se ţáka vést ke správnému drţení těla a rozvíjí funkční schopnosti organismu. Vytváří správné hygienické návyky souvisejících se cvičením a na udrţení optimální úrovně tělesné zdatnosti. Rozvíjí pohybové schopnosti, vedou ţáky k osvojení si základních pohybových dovedností a k získání vědomostí z oblasti tělesné kultury. Vytváří pozitivní vztah ţákŧ k pohybu a vedou k pochopení významu pohybové aktivity v jejich kaţdodenním reţimu (Muţík, 1993).
Cíle školní tělesné výchovy lze rozdělit do tří okruhŧ, vzdělávací, výchovný a zdravotní. Mezi vzdělávací cíle zahrnujeme poznatky z oblasti tělesné kultury, zásady správné ţivotosprávy, základní pohybové dovednosti a návyky, osvojené metody tělesného sebezdokonalování, kvalitní pohybový projev, rozvoj základních pohybových schopností, rozvoj senzorických a intelektových schopností, osvojení činností z gymnastiky, atletiky, sportovních her, plavání, lyţování, turistiky atd. Výchovné cíle směřují k rozvoji pozitivních charakterových a mravních vlastností, tvořivých schopnosti a vedou k estetickému proţívání a hodnocení. Pedagogové pěstují lásku k přírodě a vedou ţáky
15
k ochraně ţivotního prostředí. Rozvíjí kladný postoj k pohybovým aktivitám a zájmy o tělovýchovné a sportovní činnosti. Zaměřují se na tělesný a funkční rozvoj, tělesnou zdatnost a snaţí se o to, aby ţák podal přiměřený výkon v určité pohybové či sportovní činnosti. Posledním a dŧleţitým okruhem jsou cíle zdravotní. Do této skupiny patří kompenzace jednostranné zátěţe, regenerace duševních sil, hygienické návyky a rozvoj zdravého ţivotního stylu. Všechny uvedené cíle se v tělovýchovném procesu prolínají a kombinují a nelze je plnit izolovaně (Rychtecký, Fialová, 2002).
Tudíţ v současné době je cílem tělesné výchovy vytvořit pozitivní vztah ţákŧ k pohybu a k péči o své zdraví. Vede ke správnému dennímu reţimu spojený s pohybovou aktivitou, která pŧsobí na tělesnou, duševní i sociální stránku člověka. Ve výuce není rozhodujícím kritériem dosaţený výkon, ale je kladen větší dŧraz na proţitek a radost z pohybu.
2.2 Osnovy tělesné výchovy ve vzdělávacích programech
Vzdělávací program je text většího rozsahu, publikovaný jako samostatná kniha, která má komplexní náplň. Vymezuje sloţky kurikula jako koncepce vzdělávání pro vzdělávací soustavu celé země nebo pro určitý druh školy, stanovuje cíle vzdělávání, učební plán, z něhoţ vychází učební osnovy, které jsou závazným programem výchovně vzdělávací práce. Dále vymezuje seznam vyučovacích předmětŧ, učivo, témata učiva jednotlivých předmětŧ, cílové standardy nebo-li poţadavky na to, co se mají ţáci naučit v určitém ročníku či stupni školy, implementační plán, postupy, jimiţ bude program uváděn do praxe (Prŧcha, 2002).
Od roku 1995 je platný kurikulární dokument na státní úrovni tzv. Standard základního vzdělávání. V současné době existuje několik vzdělávacích programŧ (např. vzdělávací program Základní škola, Národní škola, Obecná škola), které musí splňovat poţadavky tohoto standardu. Od školního roku 2007/2008 začaly základní školy postupně vyučovat podle Rámcového vzdělávacího programu
16
pro základní vzdělávání (RVP ZV). Tento dokument je na státní úrovni a školy přímo podle tohoto programu neučí. Podle RVP si kaţdá škola vytvoří vlastní školní vzdělávací program.
Standard základního vzdělávání uvádí tělesnou výchovu jako oblast zdravého ţivotního stylu, do které zařazuje obory tělesná výchova a sport, výchova ke zdraví. Mezi specifické cíle dle vzdělávacího standardu patří osvojení si nových pohybových dovedností, naučit se správné drţení těla a usilovat o optimální rozvoj zdravotně orientované zdatnosti. Ţáci poznávají vliv pohybových činností na zdraví a aktivitu člověka a umí praktické pohybové zkušenosti vyuţít v denním pohybovém reţimu. Zvládá základní organizační, hygienické a bezpečnostní zásady při provádění sportovní a pohybové činnosti.
Pohybové aktivity proţívají s radostí jako předpoklad pro vytváření trvalého vztahu ke sportu a snaţí se pochopit význam sociálních vztahŧ a rolí.
Mezi okruhy kmenového učiva patří sportovní terminologie, povely, signály, poznatky o pohybových činnostech, měření a zápis výkonŧ, zásady hygieny, pravidla pohybových her a sportŧ, cvičení pro přípravu organismu, kompenzační a vyrovnávací cvičení. Mezi další okruhy patří pohybové činnosti zaměřené na gymnastiku, rytmické a kondiční gymnastické činnosti s hudbou, tanec, úpoly, atletiku, pohybové hry a sportovní hry. Do kmenového učiva je zařazena i turistika, plavání, lyţování a bruslení (Standard základního vzdělávání, 1995).
2.2.1 Tělesná výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání
Program je rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí, které jsou tvořeny vzdělávacími obory. Vzdělávací obsah vzdělávacích oborŧ je tvořen očekávanými výstupy a učivem. V rámci 1. stupně ZŠ je vzdělávací obsah dále členěn na 1. období (1. aţ 3. Ročník) a na 2. období (4. aţ 5. Ročník). Vzdělávací obsah jednotlivých vzdělávacích oborŧ vyjadřuje, co by měl ţák na konci kaţdého období zvládnout.
V rámcovém vzdělávacím programu spadá tělesná výchova, do níţ je zahrnuta i zdravotní tělesná výchova, do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. Tělesná
17
výchova dle RVP má směřovat k poznání vlastních pohybových moţností a zájmŧ, ale i k poznávání účinkŧ konkrétních pohybových činností na fyzickou, psychickou i sociální stránku člověka (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2005).
Jak je uvedeno v RVP (2005), pedagog má rozpoznat a rozvíjet pohybové nadání ţákŧ, ale i odhalovat jejich zdravotní oslabení, která vyţadují korekci v běţných i specifických formách pohybového učení. Proto se nedílnou součástí tělesné výchovy stávají korektivní a speciální vyrovnávací cvičení, která jsou preventivně vyuţívaná v hodinách tělesné výchovy pro všechny ţáky.
Na konci 1. období by ţák měl zvládat spojit pravidelnou kaţdodenní pohybovou činnost se zdravím, vyuţívat nabízené příleţitosti, zvládat jednoduché pohybové činnosti a usilovat o jejich zlepšení. Ţák by měl spolupracovat při jednoduchých týmových pohybových činnostech a soutěţích, uplatňovat hlavní zásady hygieny a bezpečnosti při pohybových činnostech a reagovat na základní pokyny a povely k osvojované činnosti a její organizaci.
Na konci 2. období ţák by se měl podílet na realizaci pravidelného pohybového reţimu, měl by uplatňovat kondičně zaměřené činnosti a zařazovat do pohybového reţimu korektivní cvičení, především v souvislosti s jednostrannou zátěţí nebo vlastním svalovým oslabením. Měl by zvládat osvojované pohybové dovednosti a vytvářet varianty osvojovaných pohybových her. Ţák by měl uplatňovat pravidla hygieny a bezpečného chování při pohybových činnostech a dokázat jednoduše zhodnotit kvalitu pohybové činnosti spoluţáka. Měl by jednat v duchu fair play, dodrţovat pravidla her a soutěţí, uţívat základní osvojované tělocvičné názvosloví a zorganizovat nenáročné pohybové činnosti a soutěţe. Téţ by měl umět změřit základní pohybové výkony a porovnat je s předchozími výsledky, orientovat se v informačních zdrojích o pohybových aktivitách, sportovních akcích ve škole i v místě bydliště a samostatně získat potřebné informace.
Do učiva tělesné výchovy je zahrnuta skupina činností ovlivňující zdraví, kam patří příprava organismu, zdravotně zaměřené činnosti, rozvoj rŧzných forem rychlosti, vytrvalosti, síly, pohyblivosti, koordinace pohybu, význam pohybu
18
pro zdraví, hygiena a bezpečnost při pohybových činnostech. Další skupinou jsou činnosti ovlivňující úroveň pohybových dovedností, která obsahuje pohybové hry, základy gymnastiky, rytmické a kondiční formy cvičení, prŧpravné úpoly, základy atletiky, základy sportovních her, turistiku a pobyt v přírodě, plavání, lyţování a bruslení. Poslední skupinu představují činnosti podporující pohybové učení, kam patří komunikace, organizace při TV, zásady jednání a chování, pravidla zjednodušených osvojovaných pohybových činností, měření a posuzování pohybových dovedností, zdroje informací o pohybových činnostech. V povinné tělesné výchově jsou vyuţívány i prvky zdravotní tělesné výchovy. Do učiva zdravotní tělesné výchovy patří činnosti a informace podporující korekce zdravotních oslabení, speciální cvičení (základní cvičební polohy, základní technika cvičení apod.) a všeobecně rozvíjející pohybové činnosti
(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2005).
2.2.2 Tělesná výchova ve vzdělávacích programech Základní škola, Národní škola, Obecná škola
Ve vzdělávacím programu Základní škola je obsah učiva, který tvoří soubor poznatkŧ, návykŧ a pohybových činností, rozdělen do tematických blokŧ. Proto jsou i osnovy členěny do tematických celkŧ. Konkrétní učivo jednotlivých tematických celkŧ je dále členěno do samostatných na sebe navazujících tzv. etap.
První etapu tvoří 1. a 2. ročník, do další etapy spadá 3. - 5. ročník prvního stupně základní školy. Učitel vybírá základní i rozšiřující učivo z osnov podle úrovně a potřeb ţáka (zdravotní stav, tělesná zdatnost, zájmy atd.) a podmínek školy (prostorové a materiální vybavení).
Učební plán vymezuje pro tělesnou výchovu ve všech ročnících minimální časovou dotaci 2 vyučovací hodiny v týdnu, ale lze zařazovat i třetí vyučovací hodinu tělesné výchovy.
Tělesná výchova představuje nejdŧleţitější formu pohybového učení, pohybové kultivace, zdravotní, rekreační i sportovní pohybové vyuţití v reţimu školy i mimo školu. Ţáci si osvojují nové pohybové dovednosti, učí se ovládat a vyuţívat rŧzné sportovní náčiní a nářadí, mají moţnost seznámit se s návody
19
pro pohybovou prevenci jednostranného zatíţení či zdravotního oslabení. Učí se uplatňovat osvojené pohybové dovednosti v rŧzném prostředí a s rŧznými účinky.
Zvykají si na rŧzné sociální role, které vyţadují spolupráci, tvořivost, překonávání zábran, rychlé rozhodování, organizační schopnosti i odpovědnost za zdraví své i svých spoluţákŧ. Učitel, s ohledem na individuální zvláštnosti jednotlivých ţákŧ, směřuje k tomu, aby si ţáci osvojili nové pohybové dovednosti, správné drţení těla a postupně zvládali základní organizační, hygienické a bezpečnostní zásady a kladně proţívali osvojené pohybové činnosti a vyuţívali je k překonávání negativních tělesných či psychických stavŧ.
V 1. a 2. ročníku by ţák měl vědět, ţe pohyb je dŧleţitý pro zdraví a vývoj organismu a je dŧleţité aktivně cvičit 2-3 hodiny denně. Měl by znát základní pojmy, smluvené povely, signály, základní zásady bezpečného pohybu, chování při TV a sportu a umět přivolat první pomoc při drobných poranění. Dále by měl vědět, jak se připravit pro pohybovou činnost (oblečení, obutí apod.), poznat účinky rŧzného cvičení a znát zásady správného drţení těla. Téţ je dŧleţité, aby ţák věděl, jak odstranit cvičením únavu a pravidelně zařazovat zdravotní cvičení ve svém denním reţimu. Měl by umět pojmenovat základní postoje, pohyby, kroky a vyjádřit melodii, rytmus pohybem. Ve 3. aţ 5. ročníku by ţák měl vědět, ţe vhodný pohyb pomáhá ke zdravému rŧstu, rozvoji srdce, kostí, svalŧ, plic aj., měl by si uvědomovat funkce pohybu a vyuţívat je za pomoci učitele a rodičŧ v denním reţimu. Ţák by měl znát zásady fair play chování a snaţit se je naplňovat. Měl by umět proţívat cvičení, soustředit se na správné provedení pohybu a vědět, ţe cvičení s hudbou má své zdravotní a relaxační účinky na organismus. Téţ by měl znát několik základních cvikŧ, které dokáţe seřadit do ucelené sestavy.
V programu jsou konkrétně popsané tělovýchovné dovednosti týkající se tematických blokŧ, mezi které patří prŧpravná, kondiční, koordinační, kompenzační, relaxační, tvořivá a jiná cvičení, rytmické a gymnastické činnosti s hudbou, tanec, atletika, pohybové a sportovní hry, plavání a turistika (Vzdělávací program Základní škola, 1996).
20
Ve vzdělávacím programu Národní škola je cílem tělesné výchovy vytvořit kladný postoj ţákŧ ke zdravotně orientované zdatnosti a k pohybovým aktivitám. Tělesná výchova je chápána jako součást výchovy ke zdravému ţivotnímu stylu.
Především se zaměřuje na výchovu ke správnému dennímu reţimu spojený s pohybovou aktivitou zaměřenou na dosaţení přiměřené úrovně zdravotně orientované zdatnosti a na komplexní relaxaci a regeneraci ve spojení se zdravou výţivou. Tento cíl se promítá i do dílčích cílŧ. Ţáci prokazují zpŧsobilost v řadě pohybových činností, které jsou provedeny jednotlivě nebo ve skupinách.
Začleňují nové pohybové dovednosti do osvojených pohybových struktur a dbají o optimální úroveň tělesné zdatnosti. Ţáci vytváří osobní programy denního reţimu zaloţené na principech zdravotně orientované zdatnosti, zdravé výţivy a regenerace, chápou zdravotní význam pohybových činností a vyuţívají osvojené pohybové dovednosti pro bezpečnou a efektivní pohybovou činnost. Orientují se v pohybových činnostech sportovního charakteru. Projevují během pohybových činností proţitek, pozitivní sebevědomí, tvořivost a chápou individuální rozdíly mezi jednotlivci. Oceňují přínos vztahŧ, které mohou být utvářeny prostřednictvím pohybových činností. Projevují odpovědnost, čestnost a pozitivní soutěţivost.
Učební plán vymezuje minimální časovou dotaci 2 vyučovací jednotky týdně v kaţdém ročníku. Učivo není v programu Národní škola rozděleno do jednotlivých ročníkŧ, ale je určeno pro 1. – 5. ročník. Úvodem je zmíněna organizace tělesné výchovy, která je součástí celodenního programu třídy. Její prvky prostupují i jinými vyučovacími předměty a je součástí rekreačních přestávek. Vyučovací jednotka tělesné výchovy obsahuje rušné, prŧpravné, nácvičné nebo výcvikové, kondiční, uvolňovací a relaxační části. Učitel stanovuje na základě vlastního rámcového plánu náplň jednotlivých vyučovacích jednotek s ohledem na podmínky školy, ale i psychické a fyzické vyspělosti ţákŧ.
Respektuje zájmy ţákŧ a navozuje radostnou atmosféru, odstraňující únavu.
Ţáci se učí reagovat na povely, organizační pokyny učitele, rozumí základnímu názvosloví tělesných cvičení, dodrţuje zásady bezpečnosti a hygieny. Osvojují si techniku rychlého a vytrvalostního běhu, skoku s odrazem jednonoţ i snoţmo,
21
hodu jednoruč a obouruč. Učí se zpracovat přihrávku, vést míč rukou i nohou.
Umí spojit pohyb s jednoduchým hudebním doprovodem a zvládají základní akrobatická cvičení. Dovedou uplavat 100 metrŧ libovolným plaveckým zpŧsobem. Učí se podle mapy a buzoly orientovat v přírodě a jsou schopni určit světové strany. Znají pravidla vybraných her a soutěţí a dovedou za pomoci učitele měřit a zapisovat výkony atletiky, gymnastiky, her, plavání apod.
Mezi kmenové učivo patří základní pořadová cvičení, organizace ţákŧ, činností a cvičebního prostoru, prŧpravná, kondiční, koordinační, kompenzační a relaxační cvičení s vyuţitím náčiní a nářadí. Dále rychlý běh, hody, skoky, vytrvalostní běh terénem a s vyuţitím překáţek, akrobatická cvičení, přeskoky, jednoduché cvičení na hrazdě po čelo a na kladině, základy tance a vyjádření hudby pohybem.
Nedílnou součástí kmenového učiva jsou pohybové a sportovní hry, povinný kurz plavání, pohybové činnosti v přírodě (turistika, bruslení, lyţování) (Vzdělávací program Národní škola, 1997).
Program Obecná škola se snaţí podstatně rozšířit moţnosti pro osvědčené formy tělesné výchovy a zkvalitnit její výuku. Především škola má rozhodující význam pro získání zájmŧ dětí o pohybové aktivity, které jsou nejúčinnějším prostředkem kompenzace převáţně jednostranného pracovního zatíţení ţákŧ ve škole. Proto se doporučuje integrovat tělesnou výchovu v co největší míře do jejich denního i týdenního reţimu. Záměrem tělesné výchovy není pouze orientace na výkonnost, ale zdŧraznění funkce proţitku pohybu a tím zpřístupnit tělesnou výchovu i méně nadaným, nebo zájmově jinak orientovaným ţákŧm.
Směřuje k prosazování tělesné zdatnosti a jejího významu jako společensky sdílené hodnoty. Doporučuje zrušení klasifikace TV, která není objektivní výpovědí o podmínkách, postojích, zájmech a dosaţených výsledcích ţáka.
Objektivnější je slovní hodnocení, kterým je moţné lépe vystihnout úsilí a pokroky i u málo nadaného ţáka. Dŧleţité je zařazení unifikovaného motorického testu (UNITEST), který je zaměřen na zjišťování úrovně tělesné zdatnosti, hodnotí základní motorické výkonnosti a vybrané ukazatele tělesné stavby dětí. Je sloţen ze čtyř testŧ. První test je skok daleký z místa, druhý test je leh-sed opakovaně za dobu 60 sekund. Do třetího testu patří běh po dobu
22
12 minut, vytrvalostní člunkový běh a chŧze na vzdálenost 2 km. Z třetího testu se provádí pouze jedna alternativa. Čtvrtý test je volitelný dle věku. Do 14 let se testuje člunkový běh 4x10 m, od 15 – 25/30 let jsou čtvrtým testem shyby a nad 25/30 let hluboký předklon v sedu (Vzdělávací program Obecná škola, 1996).
Program Obecná škola uvádí dvě základní formy tělesné výchovy, a to povinnou a zájmovou. Mezi formy povinné patří tělesná výchova v rozsahu 2 vyučovacích jednotek týdně, kurz základního plavání, zdravotní tělesná výchova, pohybově rekreační program a tělovýchovné chvilky. Mezi formy zájmové řadí zájmovou tělesnou výchovu, tanec, turistiku, základy sportovní specializace, zdokonalovací plavecký kurz.
Učební osnovy jsou stručně vyjádřené. Do pohybových činností řadí prŧpravná cvičení, pohyb z místa, výskoky a skoky, obraty a točení, prostorové vnímání, taneční kroky, rozvíjení vzájemných vztahŧ, pohyb s náčiním, pohybové a taneční hry, pohyb a hudbu, taneční improvizace. Učební osnovy jsou i stručně vypracovány pro pohybově rekreační program, který má funkci kompenzační a rekreační. Rozhodující jsou prostory, které škola má např. cvičebna, tělocvična, hřiště, chodba apod.
Cílem tělesné výchovy je rozvoj tělesné a duševní harmonie. Dále naučit ţáky správnému drţení těla a cílevědomě pěstovat schopnost koncentrace. Dŧleţité je rozvíjet emoční a intelektuální sloţku dítěte, jeho představivost, vnímavost, prostorové cítění a tvŧrčí schopnosti (Vzdělávací program Obecná škola, 1996).
Z výše uvedeného vyplývá, ţe pohybové rozcvičky jsou nepostradatelnou a uţitečnou součástí tělesné výchovy.
23
3 Mladší školní věk (6 – 11/12 let)
3.1 Psychický vývoj v období mladšího školního věku
Dŧleţitým mezníkem období mladšího školního věku je vstup dítěte do školy, která výrazně ovlivňuje myšlení a formování zájmŧ. Od nástupu do první třídy je dŧleţité děti dostatečně motivovat k budoucímu soustavnému učení, které se stává hlavní činností. Je zapotřebí, aby se dítě přizpŧsobilo na školní práci a školnímu reţimu. Mění se celkový zpŧsob ţivota, který vyţaduje od dítěte velkou fyzickou a psychickou zátěţ. Mělo by být pro školu zralé jak po stránce tělesné, psychické, sociální a emocionální (Pavlas, Vašutová, 1999).
Psychická stránka zahrnuje poznávací i rozumové schopnosti. Při poznávání se dítě soustředí spíše na jednotlivosti, souvislosti mu unikají. Dŧleţitý je přechod od globálního k diferencovanému vnímání v oblasti zrakové i sluchové, coţ je nutné pro úspěšnou výuku čtení a psaní. Nastupuje fáze logického myšlení, které se opírá o konkrétní předměty a činnosti. Dalším podstatným znakem je úroveň vývoje řeči, šíře slovní zásoby a schopnost vyjadřovat myšlenky formou vět. Řeč se zdokonaluje a dítě uţívá aktivně přibliţně 5 000 slov. Dokáţe se záměrně soustředit, pracovat v řízené činnosti, umí být samostatné a aktivní. Začínají se utvářet a prohlubovat některé zájmy dětí, včetně sportovní orientace (Pavlas, Vašutová, 1999).
Sociální a emocionální stránka sebou nese prvky a schopnosti dítěte pracovat ve skupině vrstevníkŧ. Dokáţe být odloučené na určitou dobu od rodiny. Je ochotné se podřizovat nové autoritě a převzít roli školáka. Dovede se zapojit do školních činností a aktivit. Mezi podstatné znaky emocionální stránky patří především sebeovládání (Pavlas, Vašutová, 1999).
Ve školním období se s nácvikem psaní, čtení a počítání rozvíjejí poznávací procesy a celá osobnost dítěte. Z morálního hlediska dítě mladšího školního věku chápe základní hodnoty a normy. Ví, co se smí a nesmí, co je dovoleno a trestáno a jaké chování je vhodné (Švingalová, 2006).
24
3.2 Pohybový vývoj v období mladšího školního věku
Mladší školní věk je období, kdy se výrazně zlepšuje hrubá i jemná motorika a je charakteristický rovnoměrným somatickým vývojem. Ne nadarmo je toto období označováno „zlatým věkem motorického učení“. K tomu přispívá radost z pohybu. Roste zájem o pohybové a sportovní hry, které vyţadují obratnost, vytrvalost a sílu. Mezi další faktory, které mají vliv na intenzivní rŧst motoriky, mŧţeme zařadit spontánnost, rozvoj kondičních a koordinačních schopností, emoční proţívání, vysokou a logickou úroveň myšlení, soutěţivost apod.
V období mladšího školního věku je hlavní činností učení, které zdokonaluje smyslové vnímání, paměť, myšlení a řeč. Děti se snadno a lehce učí novým pohybovým dovednostem (Bursová, Rubáš, 2001).
Kostra dítěte se nadále osifikuje. Páteř je ještě velmi pruţná, proto se mŧţe velmi lehce zkřivit. Rŧstové tempo je klidné a pravidelné s přibýváním podkoţní tukové vrstvy, takţe tělesné tvary se stávají plnějšími. V druhé polovině tohoto období dochází k tvarovému odlišení dívčí a chlapecké postavy (Bursová, Rubáš, 2001).
Narŧstá svalová síla a intenzivně se zlepšuje koordinace všech pohybŧ celého těla.
K největšímu rozvoji dochází ve výkonnosti obratnostního charakteru, kdy období mladšího školního věku je označeno jako senzitivní pro přirozený i záměrný rozvoj celého komplexu koordinačních schopností. Provedené pohyby se postupně zdokonalují a jsou rychlejší, plynulé, ekonomické, rytmické apod.
V tomto období je moţné postupně začínat se sportovním tréninkem. Je vhodné se věnovat rozvoji rychlostních a vytrvalostních schopností. Rychlostní cvičení se doporučuje nejprve kombinovat s obratností, později s vytrvalostní a silovou sloţkou. Co se týče vytrvalosti, aerobní vytrvalost je moţné rozvíjet uţ v období mladšího školního věku. Aerobní cvičení jsou pohybové aktivity, kdy práce svalŧ a metabolické procesy v nich, probíhají za přítomnosti kyslíku a jsou prováděny střední intenzitou po delší čas (např. aerobik, běh kolem tělocvičny apod.) Vytrvalostní cvičení jsou dŧleţitým předpokladem pro zvýšení tělesné zdatnosti a zdraví (Bursová, Rubáš, 2001).
25
Při rozvíjení myšlení dětí je dŧleţité utvářet představu o správné technice pohybu na základě konkrétních názorných pomŧcek a optimální ukázky. Uţívání abstraktních pojmŧ není v tomto věku vhodné (Vilímová, 2002, s. 39).
Tělesnou zralost posuzuje zdravotní lékař. Je dána věkem dítěte. Zjišťuje se posuzováním výšky a hmotnosti. Tělesně vyspělé dítě je odolnější, lépe se přizpŧsobí zvyšujícím se nárokŧm, lépe se adaptuje.
Je nutné si uvědomit, ţe pohybové vyuţití během vyučování je velmi omezené.
Dítě musí poměrně dlouho vydrţet klidně sedět, coţ mŧţe mít negativní vliv na funkce a struktury pohybového systému, které se v celém období dětství vyvíjejí. Samotným problémem je téţ v našich podmínkách nošení těţkých školních brašen. Proto je nesmírně dŧleţité řadit pohybové rozcvičky v prŧběhu hodin tělesné výchovy, ale i během celého vyučování.
Jak je všeobecně známo, děti v dnešní době více preferují hraní her u počítače či odpočinek u televize před aktivní relaxací venku na čerstvém vzduchu nebo sportem a pohybová aktivita se u nich výrazně sniţuje. Proto se doporučuje pro zdravý vývoj dítěte podporovat fyzickou aktivitu, zejména v posledních letech, kdy se zvyšuje počet dětí s nadváhou nebo i obezitou (Suchánek, Moje zdraví, 06/2007).
Jiţ od nejmladšího věku dítěte se rozvíjí vztah k pohybovým aktivitám. Na jeho vývoji se podílí okolní prostředí, zejména rodina a její postoj ke sportování a pohybu obecně. Rodina ovlivňuje výběr zájmŧ a zpŧsob jejich uspokojování.
Pozitivní postoj na pohybové aktivity se tedy vytváří v prostředí, kde je tato aktivita prováděna a kladně hodnocena. V období školního věku by především rodiče měli dohlédnout, aby dítě mělo dostatečnou sportovní a pohybovou aktivitu, která kompenzuje sezení. Na vývoji pohybové aktivity dětí mají vliv i další okolnosti, mezi které patří genetika, schopnost učit se nové pohybové kombinace a vzorce, sloţení těla, podíl svalŧ, schopnost a vŧle trénovat (Suchánek, Moje zdraví, 06/2007).
Projekt „Ţivotní styl a obezita 2005“, který byl realizován výzkumnou agenturou STEM/MARK, potvrdil, ţe dětem, především v období mladšího školního věku (6 - 12 let) a v dospívajícím období (13 - 17 let), chybí dostatečné mnoţství
26
pohybové aktivity. Pro obě věkové kategorie dětí odborníci doporučují minimální délku náročnější fyzické aktivity v rozsahu 1 hodiny denně.
Podle studie se děti v období mladšího školního věku týdně věnují ve svém volném čase náročnější pohybové aktivitě v prŧměru 6 hodin a 20 minut, ale pouze 40% dětí dosahuje doporučených 7 hodin týdně. V dospívajícím období je situace výrazně horší, neboť doporučených alespoň 7 hodin fyzické aktivity týdně má pouze 25% dětí v této věkové skupině (http://www.zbynekmlcoch.cz/info/).
Výzkum byl i zaměřen na pohybové aktivity, kterým se děti věnují nejčastěji.
Mezi pohybové aktivity s nejčastější frekvencí u mladší věkové skupiny patří hra na honěnou, především u chlapcŧ fotbal, hokej, karate, judo či jiná bojová umění.
Děvčata upřednostňují aerobik, cvičení při hudbě, tanec či balet, gymnastiku, skákání přes švihadlo a přes gumu. Tyto pohybové aktivity odpovídají vývoji dětí.
V období mladšího školního věku mŧţeme začínat se sportovním tréninkem zaměřeným především na rozvoj obratnosti a koordinace pohybŧ a s cíleným posilováním svalstva (http://www.zbynekmlcoch.cz/info/).
Fyzická zdatnost je v tomto věku pro děti velmi dŧleţitá. Je nutné, aby byl dětem umoţněn dostatek rozmanitých pohybových aktivit. Děti rády střídají rŧzné druhy pohybu a dokáţou se jiţ motivovat k vytrvalostním sportŧm, ale samozřejmě vše musí být stále formou hry. Téţ je dŧleţité, jak dospělý (pedagog, trenér) pohybovou aktivitu podá, zda nechá dítěti při pohybu zaţít pocit úspěchu.
Jestliţe dítě bude poslední a neustále prohrávat, pak se raději takové aktivitě bude vyhýbat a vytvoří si k ní negativní postoj. Je tedy dŧleţité střídat pohybové aktivity a myslet na to, aby při nich mohly být úspěšné všechny děti (http://www.zbynekmlcoch.cz/info/).
27
4 Cvičební jednotka tělesné výchovy
4.1 Definice cvičební jednotky
Základní organizační formou povinného předmětu je vyučovací jednotka v rozsahu 45 minut. Povinný předmět Tělesná výchova je vymezen s minimální časovou dotací 2 vyučovací hodiny v kaţdém ročníku.
Fialová (2004. s. 139) definuje vyučovací jednotku jako relativně stabilně uspořádaný systém hlavních faktorŧ výchovně vzdělávacího procesu a jejich vzájemných vztahŧ, determinovaný obsahem a cílem učiva, prostorem, kde je uskutečňován, časem, v němţ je realizován, psychickou i fyzickou úrovní ţákŧ, zkušenostmi a předpoklady učitele a řadou dalších didaktických skutečností.
Cvičební jednotku tělesné výchovy mŧţeme definovat jako společné, uvědomělé snaţení pedagoga a ţákŧ, které vede ke splnění pedagogem stanoveného cíle hodiny. Ţáci si osvojují v hodinách tělesné výchovy základy tělovýchovného vzdělávání (vědomosti, pohybové dovednosti a schopnosti s příslušnými výchovnými aspekty) (Hondlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
Podle myšlenek Frömela (1986) jsou kladeny uvedené poţadavky na vyučovací hodinu tělesné výchovy:
Vyučovací jednotka má přesně stanovený konkrétní úkol a cíl. Jeho řešení se provádí zadáváním konkrétních dílčích úkolŧ.
Vyučovací jednotka má na ţáky všestranný účinek a sleduje výchovný, vzdělávací, zdravotní a estetický cíl.
Proces výuky probíhá po celou dobu vyhrazené doby.
Efektivita je zvyšována variabilitou metod a prostředkŧ, dynamikou změn organismu a změnami prostředí.
Od ţákŧ je vyţadován aktivní přístup k plnění úkolŧ jako nezbytný předpoklad splnění cíle.
28
4.2 Typy cvičebních jednotek
Rychtecký a Fialová (2004) podle rozdílného obsahu a rŧzného zaměření rozlišují vyučovací jednotky tělesné výchovy do několika skupin.
Z hlediska výchovně vzdělávacího procesu rozlišujeme vyučovací jednotky diagnostické (zahrnují i kontrolu), motivační (vzbuzují, prohlubují zájem), expoziční (seznamují s učivem, umoţňují nácvik) a fixační (upevňují, zdokonalují).
Z hlediska obsahu zařazených činností, rozlišujeme vyučovací jednotky gymnastické, atletické, herní a úpolové.
Na základě tematické činnosti četnosti zařazených činností rozlišujeme vyučovací jednotky na monotematické, které jsou zaměřeny na rozvoj dovedností, schopností týkajících se jednoho sportu a smíšené, kdy obsah tvoří více činností, které nemusí navzájem souviset.
Podle pohlaví rozlišujeme vyučovací jednotky chlapecké, dívčí a koedukované (společná výuka chlapcŧ i děvčat). Pohlavní diferenciace se především ve školách uplatňuje v hodinách tělesné výchovy od 2. stupně základní školy.
Na základě intencionality lze rozlišit jednotky povinné tělesné výchovy, zdravotní tělesné výchovy, léčebné tělesné výchovy a nepovinné tělesné výchovy.
Podle základního zaměření mŧţeme pracovat ve vyučovací jednotce nácvičné, kontrolní, kondiční, rekreačně orientované, soutěţní apod.
(Rychtecký, Fialová, 2004)
Podle pedagogického úkolu a vyučovacích metod dělíme vyučovací jednotky smíšené, které obsahují nácvik i výcvik, jednoduché, které dál dělíme na nácvičné hodiny zaměřené na nácvik nového učiva a výcvikové zaměřené na opakování učiva. Dále do této skupiny patří aplikační hodiny, které umoţňují ověřit učivo ve změněných podmínkách a zvláštní hodiny, které mají funkci testovací, klasifikační, prověřovací (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
V hodinách školní tělesné výchovy se doporučuje především uplatňovat smíšené formy jednotek, které jsou účinnější a určitě pro ţáky více zajímavé.
29
4.3 Struktura cvičební jednotky
Kaţdá cvičební jednotka tělesné výchovy má svoji strukturu. Jednotlivé části na sebe navazují a jsou ve vzájemných vztazích. V didaktické teorii je vyučovací hodina členěna na tři a více částí. Jedná se především o úvodní, hlavní a závěrečnou část, kdy rušná rozcvičení a prŧpravná cvičení spadají do úvodního celku nebo rušná a prŧpravná část se povaţuje jako další jednotlivý díl cvičební jednotky (úvodní, rušná, prŧpravná, závěrečná část) (Vilímová, 2002).
Doporučená stavba cvičební jednotky:
Úvodní část (3 - 5 minut):
Hlavním cílem úvodní části je připravit ţáky po stránce tělesné a psychické do vyučovací hodiny tělesné výchovy. Počáteční asi 2 minuty věnujeme nástupu, seznámení s obsahem a cílem vyučovací hodiny. Motivačními prostředky se snaţíme zaujmout jejich pozornost (Vilímová, 2002).
Rušné rozcvičení je dŧleţité pro zahřátí a přípravu organizmu na další části cvičební jednotky. Cvičení by mělo být fyzicky přiměřeně náročné, psychologicky účinné, pestré a zajímavé, bezpečné, nenáročné na pochopení a mělo by vést všechny ţáky k pohybové aktivitě. Obsahem jsou přirozená cvičení (chŧze, běh, skoky, házení) a rŧzné pohybové hry a honičky (Frömel, 1986).
Průpravná část je významná pro rozcvičení celého těla. Protahovací cvičení je dŧleţité pro preventivní přípravu hybného systému (prokrvení, zvýšení tonu, aktivace) a pro cílevědomé protaţení svalových skupin. Kvalitní rozcvičení předchází úrazŧm a přispívá k podávání lepších výkonŧ v další části cvičební jednotky. Na protahovací a napínací cviky by měla navázat dynamická část rozcvičky, která zabezpečí funkční a metabolickou přípravu na pohybové zatíţení.
Doba trvání prŧpravné části by měla být přibliţně 8-12 minut(Vilímová, 2002).
30
Hlavní část (25 - 30 minut):
Hlavní část tvoří základ cvičební jednotky. Na ní spočívá, jakých výsledkŧ bude dosaţeno. Podle obsahu mŧţeme hlavní část dělit na nácvikovou, opakovací, popř. klasifikační. Obsah hlavní části je vymezen učebními osnovami (Frömel, 1986).
Nácvik nových pohybových dovedností je doporučeno zařadit na začátku hlavní části. Podstatná je názorná ukázka. Upozorníme na kritická místa a následuje samotný nácvik (Vilímová, 2002).
V následující fázi se doporučuje zařadit pohybové činnosti s rychlostně silovými nároky a v závěru hlavní části opakování pohybových dovedností nebo rozvoj vytrvalostních schopností. Při rozvoji vytrvalosti je vhodné zařazovat cvičení nenáročného charakteru, které je prováděno s niţší intenzitou (Vilímová, 2002).
Při nácviku nemusí být intenzita cvičení vysoká. Při výcviku zadáváme takové úkoly, které mohou plnit ţáci ve vyšším tempu a s vyšším fyzickým zatíţením.
Vyvrcholením hlavní části hodiny by měla být dynamická pohybová hra (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
Závěrečná část (3 - 5 minut):
Závěrečná část slouţí k uklidnění organizmu, protaţení svalŧ a relaxaci. Je vhodné zařazovat kompenzační cvičení odstraňující projevy celkové únavy hybného aparátu ţáka. Snaţíme se vyrovnávacím cvičením odstranit jak zkrácení a oslabení svalu, blokádu kloubu, ale i zafixovaný návyk vadného drţení těla (Vilímová, 2002).
Nezařazujeme rychlé přeběhy a posilovací cvičení, příliš vzrušivé soutěţe apod.
Zvolíme činnosti klidnějšího charakteru jako např. klidné pohybové hry, jednoduché tance, nenáročné soutěţe, psychomotorická, relaxační, dechová cvičení apod. Nezapomínáme na zhodnocení prŧběhu vyučovací hodiny (Frömel, 1986).
31
5 Rozcvičky
V následujících odstavcích bychom se rádi zaměřili konkrétněji na problematiku prŧpravné části cvičební jednotky a její metodiky.
Jak jsme jiţ uvedli v předchozí kapitole, hlavním cílem prŧpravné části cvičební jednotky je příprava ţákŧ po stránce tělesné a psychické na výkon v navazující hlavní části.
Je dŧleţité si uvědomit, ţe pohybová rozcvička plní své funkce. Během rozcvičení dochází ke zvýšení dráţdivosti tkání, coţ znamená schopnost tkáně reagovat na podráţdění. Kromě toho dochází k aktivizaci centrální nervové soustavy, k uvolnění svalového napětí, k prohřátí a prokrvení svalŧ a vnitřních orgánŧ. Další funkcí rozcvičky je nastartování metabolismu pro rychlé uvolnění energie, psychické uvolnění a odreagování, vědomá kontrola poloh a pohybu a posílení jiţ vytvořených reflexŧ (Krištofič, 2000).
Prŧpravná část obvykle bývá organizována na značkách nebo v kruhu, kdy učitel cvičí se ţáky na jeho obvodu. Postavení učitele musí být takové, aby všichni ţáci dostatečně viděli. Počet cvikŧ se pohybuje mezi 8 – 12 a rozcvičení trvá přibliţně v rozsahu 8 – 12 minut (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
Z hlediska vyuţívání tělocvičného nářadí a náčiní lze prŧpravnou část cvičební jednotky dělit:
Prŧpravná cvičení prostná
Prŧpravná cvičení na nářadí (lavičky, ţebřiny, bedny,…)
Prŧpravná cvičení s náčiním (míče, švihadla, stuhy, obruče,…)
Prŧpravná cvičení s vyuţitím netělocvičných prostředkŧ (noviny, PET lahve, šátky, …) (Frömel K, 1986)
Prŧpravnou část cvičební jednotky je moţné členit na dvě skupiny. První skupinou je část všeobecná a druhou je část speciální (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
32 Všeobecná část:
V této prŧpravné části cvičební jednotky je dŧleţité všeobecné procvičení celého těla. Jsou zařazovány cviky na protahování, uvolňování, rozcvičení kloubního aparátu (mobilizační cvičení). Dynamická část rozcvičky následuje po úvodním protahovacím cvičení strečinkového charakteru. Dynamický pohyb zatěţuje do určité míry i oběhovou soustavu, a tím ji připravuje na zátěţ. Srdeční frekvence v této části mŧţe dosahovat hodnot kolem 160 tepŧ/min. Obsahuje švihové pohyby, poskoky, přeskoky, běţeckou abecedu, klus apod. Cviky na posílení jednotlivých svalových skupin jsou zařazovány na závěr rozcvičky.
Během rozcvičení je nutné rozvíjet návyk správného drţení těla (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
Speciální část:
Speciální část navazuje na všeobecnou část rozcvičení. Speciální prŧpravná část vychází z charakteru hlavní části hodiny. Zaměřuje se na speciální rozcvičení vzhledem k obsahu hlavní části (Handlík, Krejčí, Řepka, Šebrle, 1995).
V této prŧpravné části se vychází z obsahového zaměření (herního, gymnastického, atletického apod.), ale i z konkrétních pohybových činností v hlavní části vyučovací jednotky (Frömel, 1986).
Druhy tělesných cvičení:
Strečink: představuje protahování konkrétního svalu z dŧvodu přípravy svalové tkáně na výkon, zvětšení kloubní pohyblivosti, z dŧvodu protahování zkráceného svalu, nebo jako prevence před zkrácením. Udrţuje pruţnost svalŧ a šlach, napomáhá správnému drţení těla, zvyšuje odolnost proti únavě a udrţuje dobrou tělesnou i duševní kondici. Během strečinku dochází k napínání svalŧ při výdrţi v určité poloze (Krištofič, 2000).
Při rozcvičení je vhodné zařazovat především dynamický strečink. Protaţení provádíme do maximální polohy. Je charakteristický kratší dobou výdrţe (cca do 10 sekund) a opakováním protahovací polohy (aţ 3krát). Jako kompenzační cvičení např. po posilování nebo po skončení fyzického výkonu
33
je vhodné zařazovat statický strečink, který je charakteristický aţ několikaminutovou výdrţí v jedné protahovací poloze. Má spíše relaxační, tlumivý účinek. Protaţení se provádí do krajní polohy, při které vnímáme nataţení, ale ne bolest (Fialová, 2004).
Před protaţením zahřejeme svaly, cvičíme do příjemného pocitu, nehmitáme, cvičíme vţdy plynule a zkrácené svaly protahujeme častěji (Fialová, 2004).
S ţáky prvního stupně, tedy s ţáky mladšího školního věku, se nacvičují jednotlivé strečinkové polohy převáţně jako cvičení napodobivá, s vhodnou motivací, přiměřeným názvoslovím a slovním doprovodem (Fialová, 2004).
Jelikoţ v období mladšího školního věku je pozornost ţákŧ krátkodobá, je dobré při protahování vyuţít jako motivaci i některé náčiní, nářadí a jiné netradiční pomŧcky, které opět cvičení zpestří. Patří mezi ně například ţebřiny, lavičky, švédské bedny, step bedny, ţidle, švihadla, tyče, overbally, ručníky, šátky, polštářky apod.
Mobilizační cvičení: obsahuje cviky, které vedou k rozcvičení, uvolnění kloubních struktur a k zvětšení rozsahu pohybu. Pouţívají se především krouţivé pohyby a komíhání, zpočátku v malém rozsahu, který postupně zvětšujeme.
Pohyby by neměly být prudké, ale pomalé a uvolněné. Mobilizační cvičení je vhodné zařazovat aţ po celkovém prohřátí organismu, abychom dosáhli uvolnění svalového tonu (napětí) (Krištofič, 2000).
Koordinační cviky: jsou přínosné pro rozvoj senzorických funkcí (vnímání poloh a pohybŧ těla a jeho částí), pro uvědomování si odlišné činnosti končetin. Pŧsobí pozitivně na aktivizaci senzorických i motorických funkcí. Cvičení by neměla být prováděna v rychlém tempu, alespoň ne ve fázi jejich učení. Koordinační cviky se zařazují aţ po prohřátí a prokrvení nervosvalového aparátu. Je vhodné střídavě zaměňovat činnosti levé a pravé končetiny, neboť při jednostrannosti se brzy toto cvičení stane automatizovanou dovedností a zmíněný efekt „sebekontroly“ se vytratí (Krištofič, 2000).
Zpevňovací cvičení: cviky silového charakteru jsou zařazovány v závěru rozcvičky. Jejich význam není posilovací, ale tonizační. Pro dosaţení a udrţení
34
svalové rovnováhy je dŧleţité nejen protahovací cvičení, ale také zpevňovací cvičení (Fialová, 2004).
Sílu lze chápat jako schopnost překonávat vnější odpor svalovou kontrakcí (stáhnutím svalového vlákna). Svalová kontrakce je rozlišována z hlediska prŧběhu pohybu na dynamickou, kdy dochází k pohybu těla nebo jeho částí (kliky, dřepy,…) a statickou, kdy nedochází k pohybu těla nebo jeho částí, snaţíme se daný odpor udrţet v jedné pozici (vis na hrazdě,…) (Perič, 2004).
Dle Periče (2004, s. 90) je v období mladšího školního věku východiskem pro rozvoj silových schopností vývoj svalové hmoty a kostry. Svaly a kosterní systém ještě nejsou připravené snášet větší silové zatíţení. Je vhodné zařazovat zejména rychlostní a obratnostní cvičení, která sama o sobě podporují nárŧst síly.
V malé míře je moţné doplňovat cvičení vhodnými silovými cviky. Mezi nejvhodnější prostředky patří tzv. přirozené posilování, kdy děti překonávají určité překáţky a přitom musí vyvíjet přiměřené svalové úsilí. Mezi tyto prostředky patří např. šplh, lezení (na ţebřinách, prŧlezkách,…), ručkování (na bradlech, hrazdě,…), rŧzné visy (na hrazdě, ţebřinách, kruzích,…), cvičení v přírodě (přenášení, házení předmětŧ...), úpolová cvičení (přetahování, přetlačování, zápasy dvojic ve stoji, v kleče,…). Další moţností rozvoje síly je tzv. cvičení s nářadím či náčiním např. cvičení se švihadly (rŧzné formy přeskokŧ), cvičení na ţebřinách, hrazdě apod. U dětí mladšího školního věku se zařazují cviky, které vyuţívají hmotnost vlastního těla, jako např. kliky, dřepy, poskoky, přeskoky atd. (Perič, 2004)
Většina silových cvičení by měla mít krátkodobý charakter. Podstatou v období mladšího školního věku není nárŧst svalové hmoty, ale upevnění přirozeného vývoje kostry a svalŧ (Perič, 2004).
Kompenzační cvičení: nevymezuje určitou skupinu cvikŧ, ale vyjadřuje funkci, která má vyrovnávat svalovou nerovnováhu a předcházet jejímu vzniku. Cvičení přispívá tak k harmonickému tělesnému rozvoji. Pohybovým obsahem kompenzačních cvičení jsou např. cvičení protahovací, zpevňovací, mobilizační.
Je dŧleţité cvičení provádět soustavně a systematicky, aby bylo dosaţeno náleţitého efektu (Krištofič, 2000).
35
V následujících řádcích popisujeme rozcvičení atletŧ, gymnastŧ, plavcŧ, abychom si uvědomili, ţe obsah rozcviček se přizpŧsobuje obsahu učiva a specifikám jednotlivých sportovních disciplín.
Během studia jsme měli moţnost pozorovat a vést hodinu plavcŧ v plaveckém bazéně v Liberci. Na začátku hodiny mají plavci spontánní zahřívací chvilku, během které se ţáci rozplavou, mohou jít na klouzačky, chytají míčky při skoku do vody apod. Na zahřívací chvilku navazuje prŧpravná část, která začíná protahovacím cvičením. Cviky jsou především zaměřené na horní končetiny, dolní končetiny a prsní svaly. Rozcvičení pokračuje mobilizačními cviky na procvičení kloubŧ. Do rozcviček jsou zařazovány i cviky na posílení jednotlivých svalových skupin (např. cviky na posílení mezilopatkových svalŧ, svalŧ dolních končetin,…). Cviky mohou probíhat na suchu i ve vodě.
Atletické rozcvičení obsahuje prvky atletické prŧpravy, starty, výskoky, obraty, rŧzné formy běhu (www.trenink.com). Rozcvičení opět začíná rušnou částí, a to rozběháním či pohybovými hry. Protahovací cviky jsou především zaměřené na svalstvo dolních končetin. Pro běhy platí protaţení přední a zadní strany stehen, svalŧ lýtkových, dále pak šíjového svalstva a protaţení oblasti bederní. U hodŧ a vrhŧ je protaţeno svalstvo horních končetin, prsních a šíjových svalŧ. U skokŧ jsou zařazovány protahovací cviky související s pohyblivostí páteře a ramenních kloubŧ (Fialová, 2004). Dynamické cvičení vyuţívá krouţení a švihové pohyby.
Je moţné zařadit speciální běţecká cvičení, běţeckou abecedu, přechody překáţek, odrazová cvičení (www.ftvs.cuni.cz/Katedry/ka/Zaklady%20atletiky).
Gymnastické rozcvičení se soustředí především na rozcvičení pohyblivosti páteře, kloubŧ ramenních, kyčelních a zápěstí. Klade dŧraz na protaţení svalstva dolních končetin a další rozcvičení záleţí na volbě nářadí, náčiní. Pro cvičení akrobatická jsou protahovací cviky zaměřené na šíjové svalstvo, vzpřimovače páteře, prsní svaly, svaly předloktí, vnitřní a zadní strany dolních končetin včetně svalŧ lýtkových. Pro cvičení na hrazdě a na kruzích se zařazují cviky na protaţení svalŧ prsních, svalŧ předloktí, svalŧ zadní strany stehen a svalŧ v bederní oblasti.
U přeskoku a cvičení na trampolíně je nutné protáhnout svaly dolních končetin, svalstvo prsní a svaly předloktí (Fialová, 2004).
36 Metodické zásady průpravné části:
Je doporučeno začít protaţením velkých svalových skupin.
Znát fyziologický účinek cviku a podle tohoto hlediska cvik zařazovat.
Začít jednoduchými cviky pro danou oblast.
V závislosti na druhu pohybu volit vhodný počet opakování, rytmizaci, dobu výdrţe.
Cvičit ve vhodných polohách, které nepřetěţují kolenní klouby, bederní páteř, krční páteř.
Vyuţívat vysoké i nízké polohy s jejich logickým střídáním.
Během cvičení dbát na správné dýchání.
Zařazovat cvičení na podporu správného drţení těla a nácvik nových cvikŧ.
Cviky silového charakteru zařazovat aţ v závěru rozcvičení.
Cvičení sledovat, opravovat (lide.uhk.cz/pdf/ucitel/stloubr1/Rozcvičky.doc).
Vytvářet správné představy o pohybu (názvoslovný výklad, názorná ukázka).
Správné prostorové rozestavení cvičencŧ (přehledné, bezpečné).
Výběr cvičebního obsahu (přiměřený k dalším částem hodiny a k věkovým zvláštnostem dětí, zdokonalování a upevňování obsahu apod.)
(http://www.ftvs.cuni.cz/eknihy/gymnastika/texty/g2_6.lekce.pdf).
Z výše uvedeného si mŧţeme povšimnout, ţe je doporučováno při protaţení začít velkými svalovými skupinami, neboť pohyb hlavy a menších svalových skupin vyţaduje zpevnění celého těla a udrţení rovnováhy, coţ je po rušné části docela náročné. Ale dle Periče (2004, s. 97) by protahování mělo začít od hlavy a pokračovat směrem dolŧ. Osobně si myslím, ţe postup protahování od hlavy směrem dolŧ je pro děti přirozenější, ale záleţí na nás učitelích, abychom vyzkoušeli a zvolili takové pořadí cvikŧ, které bude pro ţáky nejvhodnější.
Snaţíme se o zpestření prŧpravného cvičení, aby bylo pro děti zajímavé.
Pouţíváme rŧzné nářadí, náčiní či netradiční materiály a téţ mŧţeme vyuţít při rozcvičení i přiměřený hudební doprovod. Vhodně měníme nástupové tvary k prŧpravné části a obměňujeme individuální cvičení za cvičení ve dvojicích či v menších skupinách (Frömel, 1986).
37
6 Metodika práce
Na základě analýzy prostudované odborné a metodické literatury, poznatkŧ, které autorka získala během studia na Technické univerzitě a na základě spolupráce s učiteli základních škol, kteří pomohli ověřit některé rozcvičky v praxi, jsme vytvořili zásobník prŧpravných částí na rŧzné zaměření hodin tělesné výchovy.
Při sestavení zásobníku rozcviček jsme vycházeli i z vlastních zkušeností, které autorka získala při pozorování a vedení cvičebních jednotek tělesné výchovy na 1. stupni základních škol během pedagogických praxí.
V závěru práce je provedeno hodnocení zásobníku prŧpravných částí a dílčích cílŧ diplomové práce.
Větší část pohybových rozcviček autorka sama ověřila v praxi během pedagogických praxí a na ZŠ v Jenišovicích. Ostatní pohybové rozcvičky byly ověřeny učiteli na ZŠ Šumava v Jablonci nad Nisou a na ZŠ Dr. Františka Ladislava Riegra v Semilech. Vypracované prŧpravné části byly učitelŧm odeslány přes e-mail, který zároveň obsahoval pro lepší představu příklady kritérií hodnocení. Mezi ně patřily:
struktura rozcviček
přiměřenost cvikŧ a pomŧcek
počet opakování
Své názory a připomínky učitelé odesílali zpětným e-mailem.
V závěru praktické části diplomové práce je uvedeno shrnutí metodických doporučení pro sestavení pohybových rozcviček, které vyplynulo z poznatkŧ odborné a metodické literatury a z výsledkŧ ověření rozcviček v praxi.
