Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele
SYNDROM TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE
CHILD ABUSE AND NEGLECT SYNDROM
Bakalářská práce: 10-FP-KSS-1019
Autor: Podpis:
Hana PALEČKOVÁ …...
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
76 8 0 21 24 1
V Liberci dne:
Čestné prohlášení
Název práce: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Jméno a příjmení autorky: Hana Palečková
Osobní číslo: P08000133
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: …...
Hana Palečková
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala především vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Miroslavu Meierovi, Ph.D. za odbornou pomoc, jeho cenné rady a vedení. Nesmím opomenout ani Mgr. Janu Hladíkovou, zástupkyni ředitele ZŠ Kopidlno, které děkuji za spolupráci při distribuci dotazníků žákům kopidlenské základní školy. Poděkování patří taktéž mé rodině za její pochopení a podporu během celého studia.
Název bakalářské práce: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Jméno a příjmení autora: Hana Palečková
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2010/2011 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá problematikou týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí.
Cílem je zjistit informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Práci tvoří dvě stěžejní části. Jedná se o část teoretickou, ve které je pomocí zpracování odborných zdrojů charakterizován pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, diagnostika, prevence a pomoc související s touto problematikou. Praktická část bakalářské práce přináší výsledky dotazníkového šetření, kterým jsme zjišťovali informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Zjištěné poznatky mohou sloužit nejen jako zpětná vazba pedagogickým pracovníkům, ale mohou být dále využity jednak pedagogickými pracovníky, ale také orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími osobami či institucemi zabývajícími se ochranou dětí. Výsledky mohou být podnětné pro další aktivity školy i orgány sociálně právní ochrany dětí a další instituce, což lze považovat za největší přínos práce.
Klíčová slova:
děti, syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, prevence, základní škola, tělesné týrání, psychické týrání, šikana, diagnostika, sociálně právní ochrana dětí, legislativa.Subject of the Bachelor thesis: Child Abuse and Neglect Syndrome – CAN Name of the author: Hana Palečková
Academic year of the rendering of the Bachelor thesis: 2010/2011 Leader of the Bachelor thesis: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.
Summary:
This Bachelor thesis focuses on issues relating to the abuse and neglect children. The aim of the thesis is to evaluate the awareness of the student of second degree of primary school about the Child Abuse and Neglect Syndrome. The thesis is divided into two main parts.
First, the theoretic section is based on compilation of the specialized works and deals with the characteristics of the Child Abuse and Neglect Syndrome, the forms of this syndrome, diagnostics, prevention and assistance with these problems. The second, practical part, presents the outcomes of the questioner research among the students of the second degree of the primary school focused on their knowledge about this syndrome. The findings thereof could not only be a feed back to the pedagogues and used by them in their work but could also help to the social law protection of children authorities and to other subject engaged into the protection of children. The results can be inspiring for the future activities of the school and social law protection of children authorities and other offices, what could be considered as the most important benefit of the thesis.
Key terms:
children, Child Abuse and Neglect Syndrome, CAN, torture, sex abuse, neglect, prevention, primary school, physical maltreatment, psychical maltreatment, chicane, diagnostics, social law protection of children, legislature.Der Titel der Bachelorarbeit: Das Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes
Der Name und Vorname des Autors: Hana Palečková
Das akademische Jahr der Bachelorarbeitsabgabe: 2010/2011 Der Bachelorarbeitsleiter: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.
Zusammenfassung
Die Bachelorarbeit beschäftigt sich mit der Problematik der misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kinder. Das Arbeitsziel ist die Informiertheit der Schüler der zweiten Grundschulstufe übers Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes festzustellen. Die Bachelorarbeit besteht aus zwei Kardinalteilen. Der erste ist theoretisch, wo der Begriff und die Form des Syndroms des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes mit der Hilfe der Fachquellen charakterisiert sind.
Die Diagnostik, Prävention und Hilfe, die mit dieser Problematik im Zusammenhang sind, findet man auch im ersten Teil der Bachelorarbeit. Der zweite praktische Teil beschreibt die Resultate der Umfrage, mit der die Informiertheit der Schüler der zweiten Grundschulstufe übers Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes festgestellt war. Die festgestellten Informationen können als die Rückführung der pädagogischen Kraft dienen. Diverse Organe und Instituten des sozial-rechten Kinderschutzes, sowie die Schulen können auch von diesen Ergebnissen Gebrauch machen und diese für ihre nächsten Aktivitäten benutzen. Das kann man für den höchstwertigen Beitrag der Bachelorarbeit betrachten.
Die Schlüsselwörter:
das Kind, das Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes, die Misshandlung, sexueller Missbrauch, die Vernachlässigung, die Prävention, die Grundschule, die körperliche Misshandlung, das Mobbing, die Schikane, die Diagnostik, der sozial-rechte Kinderschutz, die Rechtsetzung.Obsah
ÚVOD...11
1 TEORETICKÁ ČÁST...14
1.1 Pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte...15
1.2 Formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte...17
1.2.1 Tělesné týrání...18
1.2.1.1 Aktivní tělesné týrání ...19
1.2.1.2 Pasivní tělesné týrání ...20
1.2.2 Psychické týrání...21
1.2.3 Zanedbávání...22
1.2.4 Šikana...23
1.2.5 Sexuální zneužívání ...25
1.2.5.1 Sexuální zneužívání bezdotykové...26
1.2.5.2 Sexuální zneužívání dotykové...26
1.2.6 Komerční sexuální zneužívání...27
1.2.6.1 Dětská pornografie...28
1.2.6.2 Dětská prostituce...28
1.2.6.3 Obchod s dětmi...29
1.2.7 Zvláštní formy týrání a zneužívání ...30
1.2.7.1 Systémové týrání...31
1.2.7.2 Rituální zneužívání ...31
1.2.7.3 Organizované zneužívání ...31
1.2.7.4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)...31
1.3 Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte...32
1.4 Prevence syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte ...32
1.4.1 Primární prevence...35
1.4.2 Sekundární prevence...36
1.4.3 Terciální prevence...36
1.5 Pomoc týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem...37
1.5.1 Sociálně-právní ochrana dětí...39
1.5.2 Kontakty pomoci týraným, zneužívaným a zanedbávaným obětem ...40
1.5.3 Legislativa vztahující se k sociálně-právní ochraně dětí...41
2 PRAKTICKÁ ČÁST...43
2.1 Cíl práce...44
2.2 Předmět zkoumání – výzkumná otázka...44
2.3 Předpoklady...44
2.4 Metoda průzkumu...44
2.5 Popis zkoumaného vzorku...45
2.6 Výsledky průzkumu...47
ZÁVĚR...69
NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ...71
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...73
SEZNAM PŘÍLOH...76
ÚVOD
Tématem bakalářské práce je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (dále jen syndrom CAN), který představuje závažný multifaktoriální sociálně patologický jev, s nímž se setkáváme i v naší společnosti. Je velkým omylem, že období dětství je v podstatě vždy naplněno láskou a radostí a je smutnou realitou, že mnohé děti kolem nás jsou vystavené týrání, zneužívání a zanedbávání, a to nejednou dokonce po většinu svého dětství, aniž by kdokoliv jejich nepříznivou situaci rozpoznal, zachytil a dal podnět k zahájení ochrany dítěte (Bechyňová a kol., 2007, s. 6).
Nezastupitelný význam v životě dítěte má především rodina. Rodina jako jedna ze základních sociálních institucí má hlavní podíl na formování osobnosti dítěte. Je to především rodina, která ovlivňuje celkové zrání dítěte. Uvnitř rodiny dochází k předávání životních hodnot. Prostřednictvím rodiny si dítě uvědomuje své „místo na slunci“ a svoji roli ve společnosti. Rodina má rozhodující vliv na celkový rozvoj osobnosti dítěte a jeho začleňování do společnosti. Rodina je prvním přirozeným společenským prostředím, do kterého dítě vstupuje ihned po svém narození. Rodina poskytuje potřebné zázemí, uspokojuje potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které její členové jinde nezískají.
Rodina však může být i dysfunkční. V tomto případě se pro její členy, především pak pro děti, stane zátěží. Vývoj dítěte je negativně ovlivněn.
Je třeba říci, že převážná většina osob odpovědných za výchovu dítěte, kterými nemusí být pouze rodiče, plní svoje poslání řádně. Počet osob, které přijímají „cizí“ opuštěné děti do své péče, aby jim nahradily chybějící rodinné prostředí, je nezanedbatelný. V životě dětí nastanou bohužel i situace, kdy rodiče nebo jiné osoby odpovědné za jejich výchovu neplní své povinnosti. Dokonce svých práv a síly zneužívají, děti nepřiměřeně fyzicky či psychicky trestají, týrají anebo zneužívají. V životě dětí také přibývá škodlivých situací nebo jevů, které děti ohrožují a narušují tak jejich příznivý vývoj (Novotná, 2001, s. 37).
Působení rodiny na dítě má nezastupitelný a obrovský význam, toto působení může být však i nepříznivé. V případě dysfunkce rodiny – např. rozvratu rodiny, alkoholismu v rodině, hrubém fyzickém násilí v rodině hledá dítě východisko z této situace. Často začne lhát, chodit za školu, krást či se uchýlí k drogám. V jiných případech se u dítěte začne
projevovat agresivita. Rodiče vždy ve výchově působí jako vzory a to bohužel platí i v případech ne právě pozitivních vzorů. Hádky, násilné útoky, požívání alkoholu či drog dokáže dítě jen obtížně zpracovat. I když v dítěti chování rodičů vzbuzuje odpor, je poměrně značně pravděpodobné, že se k takovému chování později v životě samo uchýlí.
Když dítě nemá dostatek citového zázemí, jeho výchova je zanedbávána (týká se i dětí, jejichž rodiče jsou nadmíru pracovně vytíženi a na děti nemají čas), či je dokonce svědkem nebo obětí domácího násilí, zvyšuje se riziko, že se dítě později začne samo rovněž chovat agresivně.
V životě dětí se setkáváme více či méně často s celou řadou situací, kdy zjišťujeme, že se jim nedaří tak dobře, jak by bylo pro jejich prospěch nebo alespoň uspokojivý rozvoj žádoucí, a dokonce, že strádají nejrůznějšími nedostatky, újmami tělesnými i duševními, vedoucími k jejich poranění, škodám na celkovém stavu a vývoji, někdy dokonce až ke smrti. Toto poškozování dětí se děje většinou úmyslně týráním, zneužíváním či zanedbáváním (Dunovský a kol., 1999, s. 235).
Téma bakalářské práce syndrom CAN bylo vybráno především z důvodu jeho závažnosti, aktuálnosti a nutnosti jeho řešení. V současné době patří týrání, zneužívání a zanedbávání k nejzávažnějším problémům v péči o dítě. Jakékoli násilí na dětech je neomluvitelné a neospravedlnitelné a je vážným porušením práv dětí. Důležitou roli v řešení tohoto problému hraje především prevence, jejímž cílem je snížení pravděpodobnosti výskytu násilí a vzniku poškození dítěte. Významné postavení v prevenci mají pedagogičtí pracovníci, kteří by měli dítěti poskytnout potřebné informace adekvátní jeho věku a kteří mají velkou příležitost rozpoznat a zachytit první varovné signály svědčící o ohrožení dítěte. Profesionální přístup pedagoga by měl spočívat v průběžném monitorování informovanosti dětí, jejich názorů, postojů, v efektivním působení v oblasti prevence a především ve včasné identifikaci dětí ohrožených jakýmkoli druhem násilí a v návaznosti na uvedené by měl být pedagog schopen spolupracovat s rodinou a profesionály.
Především pracovníky, kteří se spolupodílejí na sociálně právní ochraně dětí.
Cílem bakalářské práce je zjistit informovanost žáků druhého stupně ZŠ o syndromu CAN.
Práce je členěna na dvě hlavní části – část teoretickou a praktickou. Teoretická část je dělena do pěti kapitol a je v ní přiblížen pojem syndrom CAN, např. tělesné a psychické
týrání, zanedbávání, šikana a sexuální zneužívání. Teoretická část se zabývá rovněž zvláštními formami týrání a zneužívání, diagnostikou, prevencí a pomocí týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem. Na teoretickou část navazuje část praktická.
V praktické části jsme se věnovali vyhodnocení dotazníků, kterými jsme zjišťovali informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
Poznatky zjištěné dotazníkovým šetřením by měly sloužit nejen pedagogickým pracovníkům jako zpětná vazba, ale měly by být dále využity jednak pedagogickými pracovníky, ale také orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími osobami či institucemi zabývajícími se ochranou dětí.
1 TEORETICKÁ ČÁST
1.1 Pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Tato kapitola se věnuje vymezení pojmu syndrom CAN prostřednictvím definic z několika zdrojů.
V psychologickém slovníku nalézáme, že anglická zkratka CAN (child abuse and neglect) je používána pro označení zneužívání, týrání či zanedbávání dítěte, které je definované jako jakékoli vědomé nebo nevědomé aktivity, jichž se dopouští dospělý, rodič, vychovatel nebo jiná osoba na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte (Hartl, 2004, s. 37).
Syndrom CAN bývá definován jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech vývoje dítěte, v postavení dítěte ve společnosti a především v postavení dítěte v rodině. Jedná se o výsledek převážně úmyslného ubližování dítěti, které mu působí nejčastěji jeho nejbližší – často rodiče. Tělesně týrané děti trpí nejen tělesně, ale i psychicky a emocionálně a toto týrání bývá úzce spjato s citovým a duševním týráním.
Poškození fyzického, psychického a sociálního stavu a vývoje dítěte vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání ať již rodičů nebo jiné dospělé osoby a které je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné (Hanušová, 2006a, s. 6).
V polovině dvacátého století si rentgenologové, ortopedové a chirurgové začali všímat závažných tělesných poškození dětí. Tato poškození nebyla způsobena nahodilým úrazovým dějem, ale záměrně. Poškození, které mělo formu zlomenin, popálenin, různých ran či krvácení nejrůznějšího druhu, bylo označeno termínem neúrazová zranění. Při šetřeních byl jako nejčastější původce tohoto úmyslného ubližování dítěti odhalen některý ze členů rodiny. Američan Dr. Kempe v roce 1962 na základě výzkumu dětí zasažených těmito zraněními označil tento jev jako „syndrom bitého či týraného dítěte“. Později se začal používat širší pojem syndromu Child abuse, neboli zneužití dítěte. Poznání pasivního psychického a citového týrání pak významně přispělo k formulaci druhé části syndromu CAN – tj zanedbávání dítěte (Child neglect) a to v těsné návaznosti na pasivní formy tělesného týrání. U nás se problematikou týrání dítěte od počátku 70. let 20. století zabýval např. prof. Dunovský (Hanušová, 2006b, s. 5).
Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je v současné době souhrnně označováno anglosaskou zkratkou CAN (Child Abuse and Neglect). Syndrom CAN je obvykle definován jako poškození fyzického, psychického nebo sociálního stavu a vývoje dítěte.
Toto poškození vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby a takovéto jednání je v dané společnosti a kultuře hodnoceno jako nepřípustné. Příznaky syndromu CAN vznikají jednak následkem aktivního ubližování a jednak následkem nedostatečné péče. Pojem syndrom CAN se vztahuje na všechny jeho formy – tělesné týrání, psychické týrání, zanedbávání a zneužívání. Tyto formy se velmi často navzájem kombinují (Bechyňová a kol., 2007, s. 9).
Postoje okolí k negativnímu zacházení s dětmi se značně lišily nejen v různých historických dobách, ale rovněž v různých lidských kulturách. Pozornost jim věnovaná pediatry, psychology či sociálními pracovníky byla po dlouhou dobu nedostatečná.
Významným podnětem pro změnu byla v druhé polovině minulého století především práce amerického pediatra C. H. Kempeho a jeho spolupracovníků, vydaná v roce 1962 pod titulem „The Battered Child Syndrome“ (Syndrom bitého dítěte). Cílem bylo vyburcovat odbornou lékařskou veřejnost z určité lhostejnosti vůči těmto závažným negativním sociálním jevům. Tato průkopnická práce přispěla k tomu, že ve světě a postupně i u nás začala být tomuto jevu věnována adekvátní pozornost. Následně byla v roce 1977 založena mezinárodní společnost ISPCAN (The International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect), která v témže roce iniciovala vydávání časopisu Child Abuse and Neglect.
Pozornost se nyní ve velké míře soustřeďuje zejména na děti tělesně týrané a sexuálně zneužívané, ale i přesto stále mnoho případů zůstává nepodchycených. Méně výrazné formy ohrožení, kterými je například psychické týrání, unikají v mnoha případech pozornosti lékařů i blízkého okolí postiženého dítěte a to i přesto, že v naší odborné psychologické literatuře byla tomuto problému věnována mimořádná pozornost již od 60. let minulého století. U nás je v tomto směru průkopnickou prací především publikace Psychická deprivace v dětství autorů Langmeiera a Matějčka, vydaná v roce 1974. Tato publikace svým způsobem „předběhla dobu“, jelikož v zahraniční literatuře byla věnována větší pozornost takzvaným jemnějším formám špatného zacházení s dětmi, kterými je např. emoční týrání, citová deprivace či psychické zanedbávání (Bechyňová a kol., 2007, s. 9, 10).
Pro potřeby bakalářské práce se přikláníme k definici uvedené v Hartlově Psychologickém slovníku, kde je syndrom CAN definován jako jakákoli vědomá nebo nevědomá aktivita, které se dopouští dospělý, rodič, vychovatel nebo jiná osoba na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte (Hartl, 2004, s. 37).
V závěru této kapitoly považujeme za vhodné zmínit ještě jeden pojem, který je vedle pojmu syndrom CAN užíván. Tímto pojmem je syndrom CSA (Child Sexual Abuse), který označuje sexuálně zneužité dítě. Sexuální zneužívání si přiblížíme v podkapitole 2.5.
1.2 Formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Rozeznáváme různé formy syndromu CAN mezi něž patří:
➢ tělesné týrání - aktivní povahy - pasivní povahy
➢ psychické týrání
➢ zanedbávání - tělesné - citové
- zanedbávání výchovy a vzdělání
➢ šikana
➢ sexuální zneužívání - bezdotykové - dotykové
➢ komerční sexuální zneužívání - dětská pornografie
- dětská prostituce - obchod s dětmi
➢ zvláštní formy týrání a zneužívání - systémové týrání
- rituální zneužívání - organizované zneužívání
- Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) (Dunovský a kol., 1995) (Vaníčková, 2009).
Některé formy se vzájemně překrývají a prolínají. V následujících podkapitolách si jednotlivé formy přiblížíme.
1.2.1 Tělesné týrání
„Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěti, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo mu vědomě nebylo zabráněno“ (Hanušová, 2006a, s. 7).
Každý tělesný trest, jak uvádí Vaníčková (2009) v publikaci Interpersonální násilí na dětech, je podle výboru OSN pro práva dítěte násilím. Dá se říci, že tělesné tresty mají různou formu a různou intenzitu. Důležité ale je, že každý tělesný trest za použití předmětu (vařečka, řemen, rákoska, metla apod.), na citlivou část těla (hlava, břicho, oblast genitálií, dlaně a plosky nohou) nebo když po ranách zůstávají na těle stopy (modřiny, škrábance) naplňuje definici tělesného týrání (Vaníčková, 2009, s. 8).
Tělesné týrání dítěte může mít aktivní nebo pasivní formu. V případě aktivní formy je dítě poškozováno nebo ohrožováno násilím, při kterém dochází k tělesnému zranění dítěte, v krajních případech až k usmrcení dítěte. Pod pojmem pasivní tělesné týrání se skrývá nedostatečné uspokojování základních potřeb dětí.
1.2.1.1 Aktivní tělesné týrání
Aktivní tělesné týrání zahrnuje všechny akty násilí na dítěti. Dunovský, Dytrych a Matějček (1995, s. 41) v publikaci Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě dělí tělesně týrané děti do dvou podskupin:
1) děti, u kterých vzniklo poranění v důsledku bití, opaření, popálení, trestání, selhání ochrany dítěte před násilím;
2) tělesně týrané děti, které nemají bezprostřední známky tělesného poranění, ale byly týrány například dušením, otrávením apod.
Do první podskupiny náleží například:
➢ zavřená poranění, kterými jsou otřesy, pohmoždění, vytrhávání vlasů, kousnutí, poranění svalů, šlach, nervů, cév a kloubů, poranění kostí, hlavy, poranění míchy či nitrobřišních orgánů,
➢ otevřená poranění, kdy dojde k porušení kůže, sliznice nebo povrchu orgánu.
Z otevřených poranění to jsou nejčastěji rány na hlavě, nitrooční krvácení, rány na hrudníku, popáleniny,
➢ mnohočetná zranění – četné oděrky, pohmožděniny, různé typy ran, fraktury, vnitřní krvácení nejrůznějšího data a původu. V případě mnohočetných zranění je diagnóza jednoznačná. Tato situace však vyžaduje radikální řešení, jelikož prognóza je více než krajně nepříznivá, nezřídka končící smrtí dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 41–50).
1.2.1.2 Pasivní tělesné týrání
Za pasivní tělesné týrání je považováno nedostatečné uspokojení alespoň těch nejdůležitějších tělesných potřeb dětí, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby.
Jedná se o úmyslné i neúmyslné nepečování při závažných psychických poruchách či značné nezralosti rodičů (tzv. děti dětí). Rovněž sem náleží opomenutí (omission) v péči o dítě či nepochopení rodičovské role, ať již z důvodu nezralosti či otupělosti nebo hledání jiných životních hodnot než hodnot spojených s dětmi. Výsledkem těchto skutečností je jednak neprospívání dítěte, dále jeho větší či menší zanedbanost, nedostatečné rozvinutí sil dítěte a jeho schopností ve všech oblastech života. K nejzávažnějším důsledkům takového zacházení s dítětem patří tzv. zpustnutí dítěte, v krajním případě až jeho smrt (Dunovský a kol., 1995, s. 59).
Konkrétním příkladem pasivního tělesného týrání je například:
➢ odepírání spánku nebo potravy,
➢ nedostatek zdravotní péče,
➢ nedostatky ve vzdělání a výchově,
➢ nedostatek ošacení, ochrany, přístřeší,
➢ vykořisťování dětí (Dunovský a kol., 1995, s. 59–63).
Fyzické týrání dítěte se promítá rovněž do jeho chování. Nejčastějšími projevy fyzicky týraného dítěte jsou například strach a vyděšenost z konkrétních dospělých, náhlá pasivita nebo naopak agresivita, hlad po pozornosti a citech jiných, stud za modřiny či jiná poranění, lítostivost, útěky z domova, poruchy spánku apod. Takovéto projevy by nás měly upozornit na to, že s dítětem není něco v pořádku, že se něco děje a rozhodně bychom se měli podílet na tom, aby jakékoli ubližování dítěti bylo odhaleno a následně odstraněno.
1.2.2 Psychické týrání
Psychické nebo také emocionální týrání jsou pojmy, o kterých se zpravidla nemluví tak často jako o týrání fyzickém. Jedná se o chování dospělých vůči dětem, při kterém otřesou sebeúctou a sebedůvěrou dítěte. Psychické týrání ovlivňuje chování dítěte k ostatním, má negativní dopad na citový i sociální vývoj dítěte a na jeho chování. Psychicky týrané děti jsou vystrašené, smutné a nevěří si. U některých dětí jsou následkem psychického týrání různé neurózy a psychické poruchy – děti se pomočují, špatně spí, trpí depresemi, začnou koktat apod. U těchto dětí jsou časté poruchy chování – lhaní, vzdor, krádeže. Psychické, zejména emoční týrání představuje například nadměrná, hrubá kritika, ponižování, posměch atd. Rovněž v případě psychického týrání existuje celá řada jeho forem.
„V literatuře je rozlišeno pět subtypů psychického týrání:
1) Pohrdání – ponižování, posměch, hrubé nadávky, zavrhování, zdůrazňování neschopnosti nebo morální zkaženosti (‚jsi k ničemu‘, ‚děláš mi ostudu‘).
2) Terorizování – hrozba tělesného ublížení nebo zabití (‚já ti ukážu‘, ‚dostaneš co proto‘), přihlížení rodinnému násilí.
3) Izolování – bránění interakci s vrstevníky nebo dospělými, zavírání na záchodě, ve sklepě nebo v jiné (často tmavé) místnosti, zejména na delší dobu.
4) Korumpování – povzbuzování k antisociálnímu chování, k užívání drog či alkoholu, využívání dítěte v roli náhradního rodiče (péče o ostatní děti) – tuto formu bychom ovšem zřejmě zařadili spíše pod pojem ‚zneužívání‘.
5) Odpírání emoční opory – psychologická nedostupnost, ignorování dítěte a jeho pokusů o interakci (‚dej mi pokoj‘, ‚nemám čas‘, ‚neotravuj‘).
Takové ‚pouze‘ psychické týrání vede nepochybně také k vážnému narušení psychického vývoje, ohroženy přitom bývají častěji děti starší, zejména na počátku školní docházky (mezi 6.–8. rokem věku) nebo v období dospívání. Emoční týrání je přitom velmi obtížně zachytitelné a jeho hranice jsou neostré. Následky tohoto typu neadekvátního zacházení s dítětem jsou v odborných studiích sledovány spíše při studiu ‚neurotizujících‘ faktorů v prostředí dítěte, je však zřejmé, že mohou být stejně závažné (nebo i závažnější) než následky ‚jen fyzického‘ týrání. Postiženo přitom bývá především sebepojetí a osobnostní
vývoj dítěte, častým důsledkem jsou i přetrvávající pocity deprese, úzkosti a dissociativní prožitky. Výrazně zvýšené je i riziko budoucího suicidálního jednání – až 12krát více proti běžné populaci (v případě tělesného týrání je riziko suicidálních aktivit pouze 5krát vyšší proti populaci)“ (Bechyňová a kol., 2007, s. 15, 16).
1.2.3 Zanedbávání
O zanedbávání hovoříme tehdy, jestliže rodič nebo jiná osoba, která by o dítě měla pečovat, neposkytuje dítěti náležitou péči a ochranu. Jedná se zejména o zabezpečení stravy, hygieny, oblečení a bezpečí dítěte. Zanedbávání je zřejmě nejčastějším typem špatného zacházení s dětmi.
„Zanedbávání je definováno jako vážné opomíjení rodičovské péče nezbytné pro tělesný a duševní vývoj dítěte. Bývá dále děleno na zanedbávání tělesné, zdravotní, výukové či kulturní a emoční (psychická deprivace). Některé studie uvádějí ještě typ zanedbávání
‚environmentálního‘, které je definováno jako situace, kdy rodina žije v nebezpečném prostředí s vysokou mírou násilí a nedostává se jí dostatečné sociální opory – dítě tu není chráněno před negativními vlivy mimorodinného násilí“ (Bechyňová a kol., 2007, s. 24).
Zanedbávání lze rozdělit do čtyř skupin:
➢ tělesné zanedbávání – např. nedostatek výživy, oblečení, hygieny, nezbytného přístřeší;
➢ citové zanedbávání – např. neuspokojování citových potřeb dítěte – pocitu dítěte, že někam patří či náklonnosti;
➢ zanedbávání výchovy a vzdělání – např. nedostatečné zajištění řádné školní docházky, dohledu nad plněním školních povinností, nezájem o to, kde dítě tráví volný čas a s kým ho tráví;
➢ psychická deprivace – následky, které na dítěti zanechává dlouhodobé neuspokojování základních potřeb dítěte v dostatečné míře (Bechyňová a kol., 2007, s. 24–28).
Mezi varovné známky, které svědčí o zanedbávání dítěte, patří například poruchy vývoje a růstu dítěte, zvýšená nemocnost, nízké sociální dovednosti, agresivní či naopak závislé chování, uzavřenost nebo poruchy chování.
1.2.4 Šikana
Šikanu lze definovat jako systematickou, většinou opakovanou agresi jedince či skupiny vůči jinému jedinci či skupině. Jedná se například o zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na předpisech. V případě šikany nelze hovořit o rovnocenných střetech stejně zdatných protivníků. Šikanovaný je vždy vůči agresorovi téměř bezbranný. Šikana může mít podobu fyzickou či psychickou. Šikana ve fyzické podobě je častější u chlapců, u dívek je častější šikana psychická. Jako dva základní typy šikany lze také uvést šikanu přímou a nepřímou. Za přímou šikanu je považována fyzická agrese, slovní agrese, krádeže, ničení, násilné příkazy, manipulace s věcmi. Za nepřímou šikanu jsou považovány například ústrky, ignorování, odstrkování (Vaníčková, 2001).
„Šikanování se obvykle definuje jako agrese, které se dopouští jedinec nebo skupina vůči jedinci nebo skupině víceméně bezbranných, ať už pro fyzickou nebo jinou slabost či nemožnost účinné obrany. Za charakteristické se považuje opakování agrese vůči téže oběti. Nejtypičtější je hrubé fyzické násilí nebo ponižující manipulace, jako např. obnažení oběti před skupinou. Šikanující jsou často všeobecně agresivní k vrstevníkům, učitelům i rodičům a sourozencům“ (Hanušová, 2006a, s. 13).
Známky šikany:
➢ přímé – zranění, poškození věcí, oděvu apod.;
➢ nepřímé – samota, nejistota, poslední ve výběru, stísněnost apod.
Důsledky šikany:
➢ poškození oběti;
➢ posílení asociálních a antisociálních postojů agresora.
Šikana, která trvá delší dobu, může skončit nejen těžkou újmou na zdraví oběti, ale v krajních případech i sebevraždou.
Na víkendovém výcviku pro odborníky z oblasti ochrany dětí ohrožených interpersonálním násilím, jehož se autorka bakalářské práce zúčastnila, nastínila lékařka Eva Vaníčková vývojovou dynamiku šikanování:
➢ ostrakismus – mírné psychické formy, které mají podobu útoků na lidskou důstojnost a podobu znehodnocujícího chování;
➢ přitvrzování manipulace – agresor používá fyzickou agresi v situaci, kdy potřebuje od ventilovat své pocity strachu a nejistoty;
➢ nukleový základ – v případě nezabránění šikaně se vytvoří skupina agresorů systematicky spolupracujících na výhodném výběru oběti;
➢ mlčící většina – skupina se pod vlivem strachu tváří, že nic nevidí, nic neslyší a chování agresorů se tak stává nepsaným zákonem;
➢ dokonalá šikana – dojde k dokonalému rozkladu skupiny, všichni agresory za jejich šikanu odměňují potleskem (Vaníčková, 2001).
Vaníčková uvádí, že k tomu, abychom mohli nějaké jednání označit za šikanu, je třeba naplnění tří podmínek, kterými jsou:
➢ účast potencionálního agresora;
➢ potencionální oběť;
➢ příznivé klima působící jako katalyzátor (Vaníčková, 2009, s. 20).
Spouštěčem bývá většinou přítomnost jakékoliv odchylky dítěte a to ve smyslu plusu i mínusu. Obětí šikany se tak může stát jak nadprůměrně inteligentní dítě, tak dítě s podprůměrným intelektem, či jinými odchylkami (Vaníčková, 2009, s. 20, 21).
„Šikanování se vyvíjí a začíná tzv. ostrakismem, tedy stádiem, pro které jsou typické útoky na lidskou důstojnost a ve kterém si agresor testuje svoji oběť nebo oběti a také klima
skupiny. Jestliže se potencionální oběť neumí bránit a skupina aktivně nezasáhla v její prospěch, dochází k přitvrzování manipulace s obětí až k systematizaci šikany, která přerůstá přes němou sympatii členů skupiny až k obrazu dokonalé šikany, ve které svoji aktivní roli sehrávají již všechny děti. To je obraz dokonalé vztahové patologie ve skupině“
(Vaníčková, 2009, s. 21).
Šikanování je tedy sociální poruchou vztahů ve skupině. V této skupině hraje roli vztah agresora a oběti, kdy týrání oběti přináší satisfakci moci agresora nad druhým.
1.2.5 Sexuální zneužívání
Největší pozornost je pravděpodobně v současnosti věnována sexuálnímu zneužívání, které je i v tzv. vyspělých zemích poměrně časté a které může mít pro pozdější psychický vývoj dětí vážné a trvalé následky. Dlouho byl tento jev spíše bagatelizován. Intenzivní pozornost mu byla věnována teprve od 70. let minulého století. Posuzování co je a co není sexuálním zneužíváním, závisí na kultuře společnosti. V některých společenstvích jsou sexuální aktivity s dětmi tolerovány a případně i v současné době podporovány (stejně tak tomu bylo v Evropě v době středověku a v některých subkulturách také donedávna). Psychické následky jsou v takto hodnotově orientovaném prostředí nepochybně jiné. Z tohoto pohledu byly sexuální aktivity s dětmi studovány v posledních letech např.
u jihoamerických indiánských kmenů či v iráckém Kurdistánu. V našem civilizačním okruhu v současnosti ovšem patří sexuální zneužívání dětí k nejčastěji studovaným formám týrání a zneužívání. Sexuální zneužívání dětí (Child Sexual Abuse) je obvykle vymezováno jako nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu nebo aktivitě ať již se jedná o formu dotykovou, kterou je pohlavní styk, orální či anální sex, laskání pohlavních orgánů, či formu bezdotykovou, kterou je například zneužití exhibicionisty, přihlížení sexuálním aktivitám nebo pornografickým videozáznamům (Bechyňová a kol., 2007, s. 20, 21).
Lze nalézt různé definice sexuálního zneužívání – např. od Dunovského, Schechtera a Roberge, Elliotové, definici Zdravotní Rady Evropy z roku 1992 a definici Weisse, která je svým vymezením oproti jiným podstatně širší:
„Za sexuální zneužívání je považován pohlavní kontakt mezi dospělou osobou a nedospělým jedincem, přičemž se zákonem určená hranice přípustnosti pohlavního styku pohybuje v různých zemích obvykle mezi 13. a 18. rokem věku. Pojem zneužití přitom může označovat jak různé formy koitálního styku (vaginální, anální, interfemorální), tak i aktivní a pasivní orogenitální aktivity, masturbaci či osahávání jiných částí těla oběti, to vše za účelem dosažení sexuálního vzrušení a eventuálně uspokojení pachatele“
(Vaníčková a kol., 1997, s. 13).
Mezi symptomy syndromu CSA, který označuje sexuálně zneužité dítě, patří například poruchy spánku, strach, malé sebevědomí a sebeúcta nebo deprese.
1.2.5.1 Sexuální zneužívání bezdotykové
Hadj-Moussová v publikaci Sexuální zneužívání (Vaníčková a kol., 1997, s. 15) uvádí tyto tři základní formy bezdotykového zneužívání:
➢ voajérství – sexuální uspokojení je získáváno pozorováním jiných osob při svlékání či sexuálním styku nebo osob nahých, patří sem rovněž pozorování dětí při sexuálních aktivitách – masturbace, s jiným dítětem, s jiným dospělým;
➢ exhibicionismus – sexuální uspokojení je dosahováno odhalováním svých genitálií jiným osobám, může být doprovázeno masturbací;
➢ verbální zneužívání – používání obscénních výrazů, popisování různých sexuálních aktivit např. při telefonických hovorech.
1.2.5.2 Sexuální zneužívání dotykové
Dotykové nebo také kontaktní zneužívání je zneužívání, při kterém dochází k sexuálnímu kontaktu.
Základní formy dotykového zneužívání uváděné Hadj-Moussovou:
➢ osahávání – genitálií, stehen, prsou dítěte;
➢ masturbace – pachatel masturbuje dítě nebo naopak;
➢ frotérství – sexuální uspokojení je dosahováno otíráním se o dítě;
➢ simulovaná soulož;
➢ penetrace (znásilnění);
➢ sadomasochistické aktivity;
➢ orální sexuální aktivity;
➢ fetišismus;
➢ nucení dítěte k sexuálním aktivitám se zvířaty (Vaníčková a kol., 1997, s. 16, 17).
1.2.6 Komerční sexuální zneužívání
„Komerční sexuální zneužívání dětí je použití dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely. Zahrnuje v sobě jak prvek zneužívání, tak prvek obchodu. Komerční sexuální zneužívání má tři formy: přemisťování a prodej dětí pro sexuální účely, dětskou prostituci a dětskou pornografii“ (Vaníčková a kol., 1997, s. 55).
Bývají vymezovány tři nejzávažnější formy komerčního zneužívání:
➢ obchod s dětmi;
➢ dětská prostituce;
➢ dětská pornografie (Dunovský in Weiss a kol., 2005, s. 141, 142).
Společným jmenovatelem komerčního sexuálního zneužívání, za které se pokládá každé užití dítěte k sexuálním účelům za finanční nebo jinou odměnu, zůstává ubližování dítěti.
1.2.6.1 Dětská pornografie
„Dětskou pornografii chápeme jako jakékoli zobrazování dítěte, účastnícího se skutečné nebo předstírané explicitní sexuální aktivity, ať již je to jeho zpodobení, provedené jakýmkoli způsobem, a rovněž tak jakékoli zpodobení sexuálních orgánů dítěte, určené primárně k sexuálním úkonům“ (Dunovský a kol., 2005, s. 23).
„Dětská pornografie je definována jako jakýkoli zvukový nebo obrazový materiál, který používá děti v sexuálně implicitním kontextu“ (Vaníčková a kol., 1999, s. 93).
Dětská pornografie může mít podobu obrazovou či zvukovou:
➢ obrazová – jedná se o zobrazení dítěte při sexuální činnosti či vystavování pohlavních orgánů dítěte za účelem sexuálního uspokojení;
➢ zvuková – zvukové záznamy užívající dětský hlas k sexuálnímu uspokojení uživatele.
Dětská pornografie má za následek zvláště těžké formy traumatizace. Častěji než v jiných případech sexualizovaného násilí se vyskytují těžké disociální poruchy osobnosti. Oběti této formy sexualizovaných násilných činů jsou navíc konfrontovány se zatěžujícími a traumatizujícími následky, jež ztěžují zpracování toho, co děti prožily (Milfait, 2008, s. 69, 70).
1.2.6.2 Dětská prostituce
Dětskou prostituci lze definovat jako využívání dětí při sexuálních aktivitách za úplatu nebo za poskytnutí jiného plnění. V České republice významně vzrostla po otevření hranic v roce 1989. Tento problém je navíc komplikovaný skutečností, že obecná prostituce v České republice není trestným činem a její soudní projednávání potřebuje užití jiných trestných činů – např. kuplířství, omezování osobní svobody (Dunovský a kol., 2005, s. 22).
Formy dětské prostituce se vzájemně prolínají. Přesto je lze dělit např. podle následujících kritérií:
1. čistá forma (prostituce sama o sobě), nebo prostituce svázaná s dalšími aktivitami sexuálního byznysu (součást pornografického průmyslu nebo součást obchodování s lidmi);
2. dobrovolnost, nebo přinucení (přinucení blízkou či cizí osobou a „dobrovolná“
prostituce pro vlastní obživu na ulici, pro obživu rodiny, pro peníze a pro zábavu);
3. účel, který dospělý obchodník sleduje a v jehož rámci se dále rozlišují tři varianty prostituce – organizovaná na jejíž organizaci se podílí více než jedna dospělá osoba, rituální, která je spojená s rituálními praktikami sekt nebo s oslavou a institucionální – dospělí – např. vedoucí táborů nebo kroužků, členové církevních institucí využívají k páchání trestné činnosti své postavení (Milfait, 2008, s. 45).
Mimo těchto forem dětské prostituce se dále rozlišuje na heterosexuální a homosexuální prostituci.
1.2.6.3 Obchod s dětmi
Vymezení této formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte prošlo zajímavým vývojem, který napovídá o složitosti definice a zařazení. Jak uvádí Dunovský, nejprve bylo zneužívání a vykořisťování dětí označováno pojmem sexuální turistika či mobilita dětí. Později se tento pojem změnil na komerční sexuální vykořisťování dětí. Až druhý Světový kongres v Jokohamě rozšířil rozsah i obsah tohoto jevu i na prodej dětí nejenom v kontextu sexuální – začalo se používat pojmu obchodování s dětmi.
„Jde o jakoukoli transakci, na jejímž základě je předáno dítě jednou osobou nebo skupinou osob jiné osobě či skupině osob, a to za úplatu nebo poskytnutí jiného plnění“ (Dunovský, 2005, s. 22). Ve světě jsou nejvíce ohroženy děti žijící bez rodičů, bez příbuzných, děti ulice. Obchod s dětmi představuje výnosný průmysl, který má mnoho forem a projevů. Pro zasažené děti často znamená obrovské utrpení a těžkou újmu na zdraví a zdravém vývoji.
V mnohých případech mají jím postižené děti zničený život (Dunovský a kol., 2005, s. 22).
Obchod s dětmi se v Evropě týká mnoha zemí nejen Evropské unie, zeměmi původu dětí jsou převážně Albánie, Bulharsko, Moldávie, Rumunsko a Ukrajina. V jihovýchodní Evropě se obchod s dětmi dělí do dvou kategorií – s dětmi se obchoduje za účelem komerčního sexuálního vykořisťování a žebrání. Obecně má obchod s dětmi následující podoby:
➢ pracovní vykořisťování – práce v dolech, na plantážích;
➢ zneužívání při práci v domácnosti – děti skončí bez dokladů zcela závislé na svých vykořisťovatelích;
➢ sexuální vykořisťování – nevěstince, striptýzové kluby, produkce porna;
➢ vojenské povinnosti – zneužívání dětí v ozbrojených konfliktech;
➢ ekonomické sňatky – sňatky dívek se starším mužem;
➢ nezákonná adopce – matky, převážně z rozvojových zemí, prodají své děti nebo je kojenec prohlášen za mrtvého a poté prodán;
➢ zneužívání dětí při hrách a zábavě – např. chlapci jako žokejové na velbloudích dostizích, v případě, že prohrají je s nimi krutě zacházeno;
➢ žebrání – děti žebrají nebo prodávají zboží na ulici, dochází i k záměrnému mrzačení – aby vyvolaly lítost;
➢ obchod s lidskými orgány (Milfait, 2008, s. 29–31).
Obchodování s dětmi lze rozdělit do dvou kategorií. První kategorií je obchodování s dětmi do 12 let, které se týká jak dívek, tak chlapců. Tyto děti jsou využívány k žebrání, jako dárci orgánů, k dětské prostituci a pornografii a rovněž k adopci. Druhou kategorií je obchod – náctiletých dívek, které jsou sexuálně vykořisťovány (Milfait, 2008, s. 31, 32).
1.2.7 Zvláštní formy týrání a zneužívání
Zvláštními formami týrání a zneužívání je systémové týrání, rituální zneužívání, organizované zneužívání a Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení).
1.2.7.1 Systémové týrání
Systémové týrání nebo také sekundární viktimizace dítěte či druhotné ponižování působí dítěti ten systém, který by mu měl pomáhat a chránit ho. Toto druhotné trauma může dítě v některých případech poškodit více než trauma prvotní.
Patří sem situace, kdy je dítěti upřeno právo na informace, právo být slyšeno, dítě je neprávem odděleno od rodičů, ale také zanedbaná či špatná péče o dítě v nemocnici, ústavu či jiných institucích, kdy je dítě vystaveno traumatizaci při necitlivých či zbytečných a opakovaných lékařských či psychologických prohlídkách. Dále se jedná o situace, kdy je u dítěte vyvolána úzkost v kontaktu se soudním systémem vyvolána úzkost – např.
protahováním slyšení, poškozením dítěte zkušenostmi, které podstupuje jako svědek. Patří sem i situace, kdy jsou rodičům dítěte odepírána práva na informovanost a účast při rozhodování, pokud to je ve prospěch a dobro dítěte. Spadá sem i neposkytnutí dostatečné pomoci dítěti a nerespektování jeho věkové zvláštnosti a vývojové zákonitosti při rozhodování o jeho dalším životě (Vaníčková, 2009, s. 14).
1.2.7.2 Rituální zneužívání
Vaníčková v publikaci Sexuální násilí na dětech uvádí definici La Fontainové, která rituální zneužívání definuje jako zacházení s dětmi, které má souvislost s nějakými symboly s magickou, náboženskou nebo nadpřirozenou charakteristikou a které je součástí organizovaného společenství (Vaníčková a kol., 1999, s. 89).
1.2.7.3 Organizované zneužívání
Organizované zneužívání dětí lze charakterizovat jako zneužití mnoha pachateli, kteří se spojují za dosažení tohoto cíle. „Jde tedy o situace, kdy je zde více zneuživatelů a kde je časový rozměr zneužívání dětí“ (Dunovský a kol., 1995, s. 99).
1.2.7.4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)
„Formu sexuálního obtěžování může mít i Münchhausenův syndrom, který byl v roce 1951 pojmenován po von Münchhausenovi, což je postava obdobná našemu baronu Prášilovi“
(Vaníčková a kol., 1999, s. 90). Jedná se o situaci, kdy rodiče zveličují či předstírají potíže svých dětí.
1.3 Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Diagnostikovat syndrom CAN je nelehkou záležitostí. Jak uvádí Dunovský, jedná se nejen o stránku odbornou, ale i profesně etickou a obecně lidskou. Diagnostika musí být prováděna zkušenými odborníky, kterými jsou především dětští lékaři, psychologové, sociální pracovníci.
V případech patrných známek násilí na dítěti či zanedbanosti a podvýživy, bývá diagnóza CAN celkem snadná. V situacích, kdy se jedná o zvláštní fraktury, především v různé fázi hojení či opakované výrazné hematomy na nečekaných místech těla, např. obtisknutá mužská dlaň na tváři batolete, dále pak o popáleniny například v podobě jizvy po uhašení cigarety na tělíčku dítěte, je třeba mít vždy na mysli, že se může jednat o syndrom CAN (Dunovský a kol., 1999, s. 238). Složitější bývá diagnostikovat psychické týrání a sexuální zneužívání dítěte.
V případě duševního a citového týrání je toto provázeno vždy závažnými změnami chování dítěte. Rozpoznání a posouzení těchto změn, pokud nejde o akutní psychický šok, způsobený nějakým mimořádným zážitkem dítěte nebo událostí, vyžaduje účast řady dalších odborníků – dětského psychologa, neurologa, psychiatra. Ta je ovšem nezbytná ve všech případech takovéhoto poškození či poškozování dítěte. To se samozřejmě týká i psychického zanedbávání (Dunovský a kol., 1999, s. 238).
Nejobtížněji se však diagnostikuje sexuální zneužívání dětí. Toto neplatí v případě, že se jedná o znásilnění, jež zanechává zjevné stopy na těle i duši dítěte nebo v případě, kdy byl pachatel přistižen při činu (Dunovský a kol., 1999, s. 238).
1.4 Prevence syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Prevence znamená především předcházení. V případě syndromu CAN předcházení nebo zabránění, popřípadě zmírnění následků traumatizace dítěte způsobené týráním,
zneužíváním či zanedbáváním. Prevence syndromu CAN vyplývá ze zásad primární, sekundární a terciální prevence. Je těžké říci, která prevence je nejdůležitější. Ideální je samozřejmě prevence primární, jelikož v případě primární prevence ještě žádné násilí na dítěti neproběhlo. Primární prevence představuje především práci s rodinou. Úkolem každé společnosti by měla být ochrana dítěte. Prevence se musí dotýkat nejen dětí, ale také rodičů, pedagogů, hraje významnou roli v řešení a především v předcházení týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Cílem prevence obecně je zabránění, popřípadě zmírnění následků traumatizace dítěte. Prevence hraje v problematice týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí stěžejní roli. Prevence by měla být přirozenou a nedílnou součástí systému na ochranu dětí v každé společnosti.
Česká vláda vypracovala Národní strategii prevence násilí na dětech, čímž realizuje doporučení Světové zprávy o násilí na dětech. Strategie identifikuje 7 hlavních úkolů, k jejichž naplnění budou konkretizovány specifické cíle v národním akčním plánu.
Strategie má za cíl na národní, regionální i místní úrovni zvýšit ochranu dětí před všemi formami násilí, ke které se státy zavázaly ratifikací Úmluvy o právech dítěte (článek 19).
Národní strategie prevence násilí na dětech vychází ze Světové zprávy o násilí na dětech, která byla vypracována z iniciativy OSN. Z Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008–2018 vychází rovněž Kampaň proti násilí na dětech, jejímž cílem je zvýšení povědomí široké i odborné veřejnosti o realitě a formách tohoto násilí. Kampaň usiluje především o šíření informací o násilí na dětech a tak se snaží o jeho prevenci.
Vzdělávací semináře a debaty organizované v rámci kampaně by měly poskytnout nové informace o stávajících problémech souvisejících s násilím na dětech a rovněž by měly přinést nová řešení v boji s tímto fenoménem (Vláda ČR, 2010).
V této kapitole je třeba zmínit rizikové činitele hrající v prevenci důležitou roli. Jak uvádí Matějček, jsou těmito třemi rizikovými činiteli:
➢ rizikoví dospělí;
➢ rizikové děti;
➢ rizikové situace (Matějček, 2007, s. 25–31).
Mezi rizikové dospělé se řadí všichni ti, kteří se „zvláštně“ chovají, mají „zvláštní“
povahu či „zvláštní“ sklony. Rizikovými dospělými mohou být tedy například duševně nemocní, duševně nevyspělí nebo zaostalí či jinak postižení, alkoholici, toxikomani. Dále jimi mohou být mladiství, povahově nezralí rodiče, kteří nejsou na rodičovství připraveni a jejichž zájmy jsou mnohdy adolescentní, ne-li dětinské. Do této kategorie ovšem spadají i lidé, kteří byli postiženi psychickou deprivací v dětství a ze kterých často vyrostou osobnosti zvláště ochuzené v citové oblasti, které nejsou schopny lásku dávat ani přijímat.
Totéž lze říci i o těch, kteří byli poznamenáni „zvláštním“ zacházením či „zvláštními“
praktikami svých vychovatelů. Ti, kdo byli v dětství krutě trestáni, se sami dopouštějí násilí na svých dětech častěji, než ti, kteří trestání nebyli. Rizikovými dospělými jsou však i různí „sektáři“, kteří lpí na zásadách a praktikách neprospívajících či přímo škodících dítěti.
Druhou kategorií jsou rizikové děti. Děti jsou ve své podstatě nevinnými bytostmi.
Najdeme však i situace, kdy je původcem vyprovokování či vyvolání neblahé situace právě dítě. V těchto případech nejde o vinu ve smyslu zavinění a odpovědnosti, ale ve smyslu podnětu a iniciativy. Rizikovými jsou tedy děti, které se chovají „zvláštně“, mají „zvláštní“
povahu či „zvláštní“ sklony. Tyto „zvláštnosti“ mohou být podmíněny například psychicky, organicky, společensky či výchovně. Chování dítěte pak nezapadá do představy dospělého, následkem toho dochází u dospělého ke zklamání, rozpakům, úzkosti. Následně se u dospělého mobilizují obranné síly a nejčastější obranou je zpravidla agrese vůči původci úzkosti, tedy vinnému-nevinnému dítěti.
Třetí kategorií jsou rizikové situace. Rizikové situace vytváří rizikový dospělý a rovněž tak rizikové dítě. K obzvláště rizikovým situacím dochází tehdy, když rizikové dítě vychází svou rizikovostí vstříc rizikovému dospělému. Rizikovou situací je například i náhradní rodinná péče či neúplná rodina, dále pak rozvod, nechtěnost dítěte při početí, v těhotenství či při jeho narození (Matějček, 2007, s. 25–31).
Kapitolu lze ukončit slovy autora výše uvedené publikace: „Jestliže o nějakém riziku víme, znamená to, že jsme udělali první krok na cestě, jak se s ním vypořádat“ (Matějček, 2007, s. 31).
1.4.1 Primární prevence
„Primární prevence podle definice Světové zdravotnické organizace znamená počínat si tak, aby k určitému neblahému společenskému jevu nedocházelo – tedy předejít jeho vzniku, potlačit jej v zárodku, nedat mu příležitost, nedat mu půdu, v níž by mohl zapustit kořeny“ (Dunovský a kol., 1995, s. 103).
Jako nesporně velký preventivní činitel celosvětového významu je Matějčkem označena Úmluva o právech dítěte a Světová deklarace o přežití, ochraně a rozvoji dítěte.
Matějček primární prevenci dále dělí na tři skupiny:
➢ primární prevence zaměřená na širokou veřejnost;
➢ primární prevence zaměřená na rodiče nebo jiné vychovatele;
➢ primární prevence zaměřená na odborné pracovníky a veřejné činitele (Dunovský a kol., 1995, s. 104–107).
Cílem primární prevence je snížení pravděpodobnosti výskytu a vzniku poškození dětí.
Primární prevence zahrnuje zejména širokou osvětu veřejnosti, včetně dětské, ale rovněž obecná opatření ve prospěch rodin, vytváření společenské atmosféry příznivé pro děti a zdůraznění významu dítěte pro společnost. Dále sem lze zahrnout rovněž právní předpisy vztahující se na děti v rodině i mimo ni, ale také zdůraznění nezbytnosti důsledného postihu osob, které se dopouštějí týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Veřejnost musí zaujmout postoj, že každý, kdo neohlásí týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte, se sám podílí na týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte a zároveň se tak, dle Trestního zákoníku, dopouští trestného činu. Důležitou součástí primární prevence je i výchova k manželství a rodičovství (Ministerstvo vnitra ČR, 2008).
Velice důležitý, v některých aspektech přímo nezastupitelný význam má právě v oblasti primární prevence škola a především z tohoto důvodu je praktická část bakalářské práce zaměřena na informovanost žáků základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
1.4.2 Sekundární prevence
U syndromu CAN se za sekundární prevenci považuje:
– vytipování rizikových skupin obyvatelstva a rizikových životních situací, za nichž k týrání, zanedbávání či zneužívání dítěte dochází,
– cílené, programové působení na tyto skupiny lidí a na tyto situace tak, aby se riziko CAN snížilo na minimum“ (Dunovský a kol., 1995, s. 107).
„Sekundární prevence má za cíl vyhledávat rizikové skupiny obyvatelstva (děti i dospělé) a rizikové životní situace, sledovat vývoj dětí, které se ocitnou v rizikové životní situaci či rizikové skupině obyvatelstva“ (Ministerstvo vnitra ČR, 2008).
Sekundární prevence je tedy zaměřena na vyhledávání jak rizikových jedinců, tak i rizikových situací. K tomuto účelu slouží například celá řada dotazníků. Prevence, nejen sekundární, je tím účinnější, čím dříve je zahájena.
Z hlediska sekundární prevence jsou důležité i okolnosti ovlivňující riziko poškození dítěte, které vycházejí:
➢ z dítěte samotného
➢ z rodiny dítěte
➢ ze školy
➢ ze skupiny dětí (Vaníčková a kol., 1995, s. 38, 39).
1.4.3 Terciální prevence
O terciální prevenci hovoříme v těch případech, kdy k násilí nebo ublížení dítěti již došlo a je třeba zajistit, aby se neopakovalo a aby poškození dítěte bylo omezeno na minimum.
Je zahájen diagnostický proces, jehož cílem je prognóza případu. Z této prognózy dále plyne návrh pomocných, ochranných a terapeutických opatření, která musí být prospěšná pro dítě. Po náležitém zhodnocení případu je třeba rozhodnout, zda dítě zůstane v rodině či
nezůstane a v tomto případě se musí dále hledat jiná optimální řešení (Vaníčková a kol., 1995, s. 39).
„Smyslem terciální prevence je především zamezit dalšímu opakování násilí na dítěti, aby dítě nebylo dále poškozováno a aby poškození, které dítě utrpělo, bylo minimalizováno“
(Täubner, 1996, s. 72).
Terciální prevence má, jak dále uvádí Täubner, tři základní etapy:
➢ etapa diagnostická – provedené odborné diagnózy;
➢ etapa pomocná, ochranná – dítě zůstává v rodině, když mu rodina poskytne úplné bezpečí a ochranu před pachatelem;
➢ etapa terapeutická – dítě v rodině nezůstane, je nutné najít jiné optimální řešení (Täubner, 1996, s. 72, 73).
1.5 Pomoc týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem
Dětem i mládeži obvykle připadá obtížné otevřeně hovořit o zneužívání, jímž mnohdy trpí.
To platí zvláště u sexuálního zneužití. V mnohých případech záleží jen na nás, zda se takové jednání podaří zastavit, zda se nám podaří včas rozpoznat jeho příznaky a zda v sobě nalezneme ochotu a odvahu se ve věci angažovat. Často lidé připouštějí, že měli jakési neblahé tušení, ale to už může být pozdě a v mnoha případech skončí zneužívání bohužel tragicky. V rozhodnou dobu si však nebyli jisti, a tak aby se neztrapnili, raději se do ničeho nepletli. Doufejme tedy, že znalost příslušných charakteristických znaků a symptomů spolu s přirozenou intuicí napomůže při řešení nebezpečných situací, v nichž se dítě může ocitnout (Elliottová, 2000, s. 49).
Jak pomoci týraným dětem se dočteme i na internetových stránkách Fondu ohrožených dětí, kde se dozvídáme, že své poznatky o špatném zacházení s dítětem si v žádném případě nemáme nechávat pro sebe. Situace je mnohdy ještě horší, než se jeví zvenčí, mnohým dětem jde často o život. Lze uvést následující rady:
➢ je-li to možné, zeptejte se dítěte, zdali ho něco netrápí, jestli mu někdo neubližuje, zda a jak mu můžete pomoci;
➢ nasvědčují-li zjištěné poznatky týrání, je podle zákona nutno učinit neodkladně oznámení policii (prověřuje i anonymní oznámení);
➢ informujte též orgán péče o dítě, příp. i některou nestátní organizaci;
➢ zjistíte-li ve škole nebo v jiném kolektivním zařízení na dítěti stopy týrání, zajistěte lékařské vyšetření, příp. i fotodokumentaci, a informujte neodkladně policii a orgán sociálně-právní ochrany dětí;
➢ odmítá-li se dítě vrátit domů, informujte ho o možnosti přijetí v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kterými je například Klokánek či Fond ohrožených dětí, kde dítě může až do rozhodnutí soudu zůstat i proti vůli rodičů;
➢ dítěti pomůžete, pokud je tam (s jeho souhlasem) přivedete nebo doprovodíte, jelikož samo většinou neví, co si počít;
➢ pokud si nevíte rady, můžete kontaktovat jakoukoliv státní či nestátní instituci zabývající se ochranou dětí (Fond ohrožených dětí, 2010).
Důležitou roli hrají rovněž školská zařízení, jelikož pracovníci školských zařízení jsou s dětmi v úzkém, průběžném kontaktu a tudíž jsou v situaci, kdy mohou v poměrně rané fázi odhalit týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Školská zařízení mají v případě takovéhoto odhalení povinnost bezodkladně oznámit tuto věc orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stejnou oznamovací povinnost mají rovněž zdravotnická zařízení. Školská a zdravotnická zařízení oznamují případy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí nejčastěji.
Učitelé bývají hned po rodičích dítěti nejblíže. A pokud vyučují dítě, které je pravděpodobně týráno, mohou sehrát klíčovou roli při zamezení dalšímu týrání – mohou dítěti pomoci zbavit ho dalšího fyzického nebo psychického týrání a mohou mu dokonce někdy zachránit i život (Učitelské noviny, 2005).
Je třeba zdůraznit, že nelze podceňovat odbornou pomoc, kterou máme na mysli především lékaře, pediatry a již zmíněné pracovníky oddělení sociálně-právní ochrany dětí a jiných zainteresovaných institucí a státních či nestátních organizací. Orgány sociálně-právní ochrany dětí hrají v těchto situacích klíčovou roli.
1.5.1 Sociálně-právní ochrana dětí
Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedené v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Těmito orgány jsou:
➢ obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti (městské úřady, ve statutárních městech magistráty a úřady městských obvodů, v Praze úřady pověřených městských částí);
➢ obecní úřady;
➢ krajské úřady (v Praze Magistrát hl. města Prahy);
➢ Ministerstvo práce a sociálních věcí;
➢ Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují rovněž obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně právní ochrany pověřeny. Zákon ukládá nejvíce povinností obecním úřadům obcí s rozšířenou působností a obecním úřadům. Důvodem je jejich možnost bezprostředně sledovat ochranu práv dětí a činit případná potřebná opatření.
Komise pro sociálně-právní ochranu dětí je zřizována starostou obce s rozšířenou působností jako zvláštní orgán obce podle § 106 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 38 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Tato komise je určena pouze k výkonu přenesené působnosti na úseku sociálně-právní ochrany dětí.
Krajské úřady vedle kontrolní a metodické činnosti zprostředkovávají například náhradní rodinnou péči, rozhodují o udělení pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí fyzickými a právnickými osobami a dále rozhodují o státním příspěvku pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ve vztahu k obecním úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností plní krajské úřady funkci nadřízeného kontrolního orgánu a funkci odvolacího orgánu.
