PRÓZA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÁ IMAGINATIVE AND METHAPHORIC PROSE Technická univerzita v Liberci

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra českého jazyka a literatury Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň základní školy Studijní obor: Český jazyk – občanská výchova

PRÓZA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÁ IMAGINATIVE AND METHAPHORIC PROSE

Diplomová práce: 09–FP–KČL– D–04

Autor: Podpis:

Lucie HENSLOVÁ

Vedoucí práce: doc. PhDr. Štědroňová Eva, CSc.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

88 0 4 0 75 0

V Liberci dne: 11. 7. 2011

(2)

(3)

(4)

Čestné prohlášení

Název práce: Próza imaginativní a obrazná Jméno a příjmení autora: Lucie Henslová

Osobní číslo: P05000466

Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, ţe má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţil/a elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 11. 7. 2011

Lucie Henslová

(5)

Poděkování

Mé poděkování patří především vedoucí práce, doc. PhDr. Evě Štědroňové, CSc., která mi bez váhání poskytla akademickou i lidskou pomoc.

Poděkovat bych chtěla také rodině a příteli za jejich trpělivost a psychickou podporu během celého studia.

(6)

ANOTACE

Diplomová práce se zabývá poetikou imaginativní a obrazné prózy, jak se konstituovala ve 20. letech 20. století. V práci byly vyuţity metody literárněvědné analýzy a interpretace. Jejím východiskem bylo prostudování vybraných literárních děl, která jsou pro tuto literární poetiku nejpříznačnější. Cílem práce je stylová charakteristika vybraných próz a následné vymezení základních rysů imaginativní a obrazné prózy.

Úvodní kapitola je věnována charakteristice poetismu a teoretickému vymezení poetiky imaginativní a obrazné prózy. Pozornost je soustředěna zejména na básnickou obraznost, asociační kompoziční princip a tematickou výstavbu. Další části práce jsou zaměřeny na rozbor próz Jiřího Mahena, Karla Konráda a Jaroslava Jana Paulíka, v nichţ je určujícím stylovým principem imaginativnost.

Klíčová slova: asociační princip, básnická obraznost, emotivnost, imaginace, Jiří Mahen, Jaroslav Jan Paulík, Karel Konrád, lyrismus, metafora, poetismus, senzibilita;

SUMMARY

The diploma thesis deals with poetics of imaginative and metaphorical prose, as it constituted in the 1920s. Among the used methods are scientific and literary analysis and interpretation. The starting point was studying selected literary works which are the most typical examples of literary poetics. The aim of the thesis was to create the style characteristics of the chosen prosaic works and subsequently to specify the basic attributes of imaginative and metaphorical prose. The introductory chapter characterises poeticism and theoretically specifies poetics of imaginative and metaphorical prose.

A special attention was paid to poetic imagery, associative and compositional principle and thematic construction. The following chapters analyse prosaic works of Jiří Mahen, Karel Konrád and Jaroslav Jan Paulík, in which is imagism the governing principle.

Keywords: associative principle, poetic imagery, emotivity, imagination, Jiří Mahen, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, lyricism, metaphore, poeticism, sensibility;

(7)

7

OBSAH

ÚVOD ... 8

1 PRÓZA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÁ ... 10

1.1POETISMUS ...10

1. 1. 1 VZNIK A VÝVOJ POETISMU ... 10

1. 1. 2 PRINCIPY NOVÉHO UMĚNÍ – LYRISMUS JAKO ŽIVOTNÍ SLOH ... 13

1.2PRÓZAIMAGINATIVNÍAOBRAZNÁ ...18

1. 2. 1 POJEM IMAGINACE A OBRAZOTVORNOST ... 18

1. 2. 2 BÁSNICKÁ OBRAZNOST A PRINCIP ASOCIACE ... 20

1. 2. 3 POETIKA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÉ PRÓZY ... 22

1. 2. 4 TEMATICKÁ VÝSTAVBA... 25

1. 2. 5 AUTOŘI ... 29

2 JIŘÍ MAHEN ... 34

2.1MĚSÍC ...37

2. 1. 1 DOPIS SEKČNÍHO ŠÉFA MINISTERSTVA OSVĚTY MĚSÍČNÍ ŘÍŠE ... 37

2. 1. 2 FANTASTICKÉ ANEKDOTY ... 39

3 KAREL KONRÁD ... 47

3. 1 ROBINSONÁDA ...50

3.2RINALDINO ...58

3.3DINAH...65

4 JAROSLAV JAN PAULÍK ... 75

4.1ARIZONA ...77

ZÁVĚR ... 81

SEZNAM PRAMENŮ A POUŽITÉ LITERATURY ... 83

(8)

8

ÚVOD

Diplomová práce se zabývá imaginativní a obraznou prózou, a to zejména její původní, takzvanou poetistickou podobou. Zaměřuje se především na rozbor její poetiky. Cílem práce je analýza a interpretace vybraných prozaických děl Karla Konráda a Jaroslava Jana Paulíka, významných představitelů tohoto avantgardního literárního směru. Práce se věnuje také tvorbě Jiřího Mahena, který se stal důleţitým inspirátorem tohoto typu prózy.

Imaginativní a obrazná próza se utvářela především na pozadí českého avantgardního směru dvacátých let 20. století, poetismu. Poetismus sice svůj estetický program koncipoval především pro oblast básnictví, nicméně zasáhl i prózu, divadlo a další umělecká odvětví, výtvarnictví, architekturu, hudbu. Základním principem, na kterém stavěl, principem lyrismu, ovlivnil jejich vývoj a podobu. Imaginativní a obrazná próza se nechala inspirovat moderní poezií, její imaginací, metaforičností a asociativním lyrismem.

V úvodní kapitole se nejprve zaměřuji na principy poetismu, a to převáţně s důrazem na objasnění pojmu lyrismu, který byl chápán nově, moderně a povýšil z estetické kategorie na ţivotní sloh. Kapitolu jsem zařadila také proto, aby bylo patrné, ţe imaginativní a obrazná próza nechtěla být pouhým literárním experimentem, ale ţe si kladla vyšší cíle. Reagovala na racionalitu moderního světa a snaţila se podpořit rozvoj smyslové, emotivní a fantazijní sloţky člověka.

Další část této kapitoly vymezuje základní znaky poetiky imaginativní prózy.

Rovněţ specifikuje pojmy imaginace a obrazotvornost, a to z hlediska psychologického i literárněvědného. Vysvětluje principy básnické obraznosti a techniku asociace představ, jeţ stojí v základu poetistické tvůrčí metody a jsou tedy pro tuto poetiku zcela zásadní. Tematická výstavba upřesňuje oblasti, z nichţ byly nejčastěji čerpány náměty a motivy, které pak spojované asociační cestou měly podněcovat čtenářovu vnímavost ke krásám světa a poukazovat na jeho proměnlivost a mnohotvárnost.

V kapitolách o Karlu Konrádovi a Jaroslavu Janu Paulíkovi se nejprve věnuji stručné charakteristice těch děl, která lze rovněţ zařadit do proudu imaginativní a obrazné prózy nebo jsou její metodou silněji ovlivněna. V případě Paulíka je tomu tak v celého jeho tvorbě, i přesto, ţe jeho poslední prozaická díla náleţí jiţ pozměněnému

(9)

9 modelu imaginativní prózy třicátých let, kdy se tento autor, jako i mnozí jiní, nechal inspirovat metodou psychologické analýzy. Konrádova umělecká tvorba je rozsahově obsáhlejší a ţánrově i stylově rozmanitější. Vybrala jsem ta nejpříznačnější díla a pokusila jsem se nastínit různé stylové linie, které Konrád v rámci imaginativní poetiky rozvíjel.

Hlavní část práce spočívá v rozboru vybraných prozaických děl uvedených autorů.

Cílem je stylová charakteristika těchto próz. Vyhledání, analýza a následná interpretace těch prvků, které styl imaginativní a obrazné prózy nejvýrazněji charakterizují, pak zpětně dopomohlo dotvořit její celkový obraz.

(10)

10

1 PRÓZA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÁ

1. 1 POETISMUS

umění žít a užívat pošetilá básnivost ryzí čistý lyrismus

smysl pro odvahu a dobrodružství koruna života¹

1. 1. 1 VZNIK A VÝVOJ POETISMU

Poetismus jako jediný ryze český avantgardní směr se rozvíjí v prostředí uměleckého hnutí Devětsil². Navazuje na poezii proletářskou, kterou přehodnocuje a jistým způsobem doplňuje. Program proletářského umění byl více neţ společnou poetikou vymezen společnou světonázorovou orientací, myšlenkou sociální revoluce jako cesty k dosaţení lepší a sociálně spravedlivější společnosti. Po počáteční objevnosti se jeho potenciál začal vyčerpávat a zobrazování skutečnosti v jejích sociálních rozporech se stávalo pobídkou k nastoupení na cestu revoluce. I poetismus byl spojen s vizí komunistické společnosti, pod vedením Karla Teiga chtěl však překonat takto jednostranné zaměření na společensky funkční stránku umělecké tvorby. Teige odpověděl na otázku, zda poezie nepřebírá úkoly, které jí nenáleţí: (…) není třeba zneuţívat veršů tam, kde jasné sdělení a přímá výzva novinářského článku (…) docílí vydatnějších efektů.³

Názorové rozrůznění umělců Devětsilu a počátek nové etapy ve vývoji hnutí je patrný jiţ v Revolučním sborníku Devětsil (1922), kde vedle proletářského smýšlení, prezentovaného především Jiřím Wolkerem a A. M. Píšou, formuluje Teige nové umění proletářské. Sociální angaţovanost se ukazovala jako neplodná, a proto malý dosah

1 VÁCLAVEK, Bedřich. Nové umění. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 629.

2 Devětsil vzniká v Praze 5. října 1920 jako sdruţení českých levicově orientovaných umělců a teoretiků mladé poválečné generace. Zakládajícími členy byli Vladislav Vančura, Karel Teige, Jaroslav Seifert, Adolf Hoffmeister. Členská základna se brzy začala rozšiřovat. Devětsil se zpočátku hlásil k programu proletářského umění. Některé vůdčí osobnosti, Karel Teige, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura, Karel Schulz, se podílely na vzniku jak proletářského umění, tak poetismu.

3 TEIGE, Karel. Manifest poetismu. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 2, s. 559.

(11)

11 sociální výzvy proletářské poezie umocnil myšlenku vydat se jiným směrem. Teige, Vančura a několik jeho kamarádů poznalo, ţe nás nespasí umění sociální naděje, ţe se nám prostí lidé neprosí o sociální zkušenost, ţe lze dělat proletářské umění bez oficiálních sentimentalit – a hlavně, ţe nám nechybí nebojácnost a odvaha rozletět se vesele.⁴ Umělecká díla jiţ nemají k dělníku promlouvat obrazem jeho problémů, nýbrţ ho raději povzbudit a aktivovat, poukázat na optimistické stránky ţivota. Ne povídky ze ţivota bědnoty, ne obrazy šachet a hutí, ale tropů a dalekých krajů, básně svobodného a aktivního ţivota, které přinášejí dělníku ne skutečnosti, které drtí, ale skutečnosti a vidiny, které nadchnou a posilují!⁵ V Teigeho závěrečné stati Umění dnes a zítra je odklon ještě patrnější. Teige formuluje program nového umění, které přestane být uměním.

Víra v sociální revoluci přetrvává, ale do středu zájmu se postupně dostává sám člověk. Odstraněním sociálních rozporů se člověku otevře svět zcela nový, ve kterém jedinec zbavený kaţdodenních existenčních starostí znovuobjeví hru, fantazii, radost a emotivní proţitek smyslové krásy skutečnosti. Nové umění mělo přinést nový pohled na svět, poukázat na jeho rozmanitost a proměnlivost, pomoci člověku pěstovat senzibilitu a rozvinout ho v jeho celistvosti tím, ţe ho osvobodí z utilitárního vztahu ke světu. Svět je v tomto pojetí povaţován za nekonečný zdroj proţitků a stejně tak i moţností rozvoje individua.⁶

Roku 1923 tak Devětsil opouští projekt proletářského umění, distancuje se od postulátů čerpaných z mimoliterární sféry a, zejména pod vedením Karla Teiga a za podpory Vítězslava Nezvala, prosazuje novou koncepci umění, poetismus. Roku 1924 vychází první manifesty poetismu, Teigeho programový esej Poetismus a Nezvalova stať Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém, kde Nezval předkládá svou vizi moderní poetiky, kterou uplatnil ve sbírce Pantomima (1924)⁷. Vrcholné období poetismu bývá vymezováno počátkem první poloviny dvacátých let a rokem 1928, kdy vychází jeho druhé manifesty, Manifest poetismu Karla Teiga a Kapka inkoustu Vítězslava Nezvala. Tato etapa je umělecky velice produktivní. Vznikající díla zpočátku naplňují Teigeho vymezení umění, které má být leţérní, fantaskní, dovádivé, hravé,

4 NEZVAL, Vítězslav. Z dopisu Jiřímu Mahenovi (červenec 1922). In Depeše z konce tisíciletí, s. 246.

5 TEIGE, Karel. Nové umění proletářské. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 271.

6 Viz KUBÍNOVÁ, Marie. Magická zrcadla, s. 12.

7 Pantomima se stala hlavní knihou poetismu.

(12)

12 neheroické a milostné,⁸ které představuje svět v jeho pestrosti a rozmanitosti a rozvíjí senzibilitu člověka.

Jiţ kolem roku 1926 můţeme v tvorbě zaznamenat posun od prvotního opojení budoucností k problémům současnosti, k obnovené orientaci na současného člověka v současném světě.⁹ Záměrem jiţ není jen poukazovat na mnohovrstevnatost reality, její obraz se nyní stává prostředkem básnického hledání odpovědí na ţivotně důleţité otázky, k hledání velkolepé harmonie. Poetismus se oprošťuje od původního naivního poţadavku stvoření světa radosti a štěstí básnickou hrou.¹⁰ Na přelomu dvacátých a třicátých let avantgardní generace dozrává a autoři své tvůrčí počiny orientují jinými směry. Vyhrocují se také rozpory mezi teoretickými poţadavky a praxí a po takzvané generační diskuzi (1929-1930) se v první polovině třicátých let celá etapa poetismu uzavírá, kdyţ jeho zakladatelé Karel Teige a Vítězslav Nezval přechází k surrealismu.

Poţadavky teoretiků Karla Teiga, Bedřicha Václavka a Artuše Černíka ve svých dílech ztvárňovali především básníci Vítězslav Nezval (jenţ byl také teoretikem), Jaroslav Seifert a Konstantin Biebl. V intencích poetismu začínali svou tvůrčí cestu i básníci František Halas, Vilém Závada a Vladimír Holan. Poetistická linie našla svou působnost v Osvobozeném divadle za účasti reţisérů Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky.

Dvě význačné osobnosti, Jiří Voskovec a Jan Werich, pak tuto experimentální scénu změnily v profesionální divadlo, navazovaly na tradici improvizovaného herectví, v jejich repertoáru převaţovaly revue a parodie. Poetistické drama psal Vítězslav Nezval a Vladislav Vančura. Blízko k avantgardnímu typu divadla měl i Jiří Mahen, zvláště sbírkou filmových libret Husa na provázku (1925).

Poetismus zasáhl i do hudby a hudební teorie (E. F. Burian, Jaroslav Jeţek), ve výtvarnictví se promítl do artificialismu Jindřicha Štýrského a Toyen. Svou výtvarnou podobu našel také v obrazech Josefa Šímy, Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistra a v grafikách Karla Teigeho, Víta Obrtela, Otakara Mrkvičky. Proměnil přístup architektů v takzvaný konstruktivistický poetismus (Karel Honzík, Jaromír Krejcar) a došlo také ke sblíţení avantgardních umělců s fotografy, coţ dokládá například tvorba Jaroslava Rösslera a Jaromíra Funka.

8 TEIGE, Karel. Poetismus. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 556.

10 Viz CHVATÍK, Květoslav, PEŠAT, Zdeněk. Poetismus, s. 377.

(13)

13 1. 1. 2 PRINCIPY NOVÉHO UMĚNÍ – LYRISMUS JAKO ŽIVOTNÍ SLOH

Čím kdo je více lyrikem, tím více je člověkem, a vice versa.¹¹

Z atmosféry poválečné doby vyrůstá potřeba nové organizace světa. První světová válka a její důsledky přirozeně zproblematizovaly dosud tradiční hierarchii hodnot. Reakce na válku jako následek chybného společenského řádu, vystavěného na burţoazních hodnotách, a zneuţití vymoţeností technické civilizace vyústila u mladé generace v ideu nastolit společenský řád nový, vytvořit nový svět, ve kterém bude i nové umění.

Jaká měla být funkce nového umění?

Právě v odpovědi na tuto otázku je obsaţen avantgardní charakter¹² poetismu.

Poetismus se pokusil učinit z umění součást ţivotní praxe, odstranit instituci umění a nahradit ji novým ţivotním slohem. V novém světě je nová funkce umění, netřeba, aby bylo ornamentem a dekorací ţivota, neboť krásu ţivota, holou a mocnou netřeba zastírati a hyzdit dekorativními přívěšky. Není třeba umění ze ţivota a pro ţivot, ale umění jakoţto součást ţivota.¹³ Tím tvůrci poetismu reagovali na bezvýchodnost proletářského umění v ţivotě, jak bylo uvedeno výše, a zároveň odpovídali na postupující autonomizaci umění probíhající v 19. století.

Poetismus je spjat s proletariátem a právě jemu mělo být umění opět vneseno do ţivota, proto se inspiruje dosud okrajovými oblastmi kultury a moderní velkoměstskou zábavou – filmovou groteskou, kinem, jazzem, cirkusem, music-hally, fotbalem, varieté. Nešlo však jen o řešení otázky srozumitelnosti umění a jeho zdemokratizovaní, nýbrţ i o krok proti měšťáckému lartpourlartismu. Takové umění se ocitá v krizi, neboť se uzavřelo v prázdný artismus, a tím ztratilo kontakt s divákem, se současným člověkem a jeho světem. Pozbylo tak své funkce a stalo se pouze vyprázdněnou formou.

A právě lidové zábavy jsou schopny tuto formu opět naplnit, protoţe jsou tu pro člověka, naplňují jeho potřebu radosti, zábavy a odpočinku. Pro nás nebylo umění s velkým U, naše umění se hlásilo spíš k ţonglérům, krasojezdkyním a lidem z visutých

11 TEIGE, Karel. Moderní umění a společnost. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 507.

12 Podle Petera Bürgera, který avantgardu charakterizuje jako nejradikálnější pokus zpochybnit instituci umění a její debakl. Viz heslo Avantgarda. In Lexikon teorie literatury a kultury, s. 53.

13 TEIGE, Karel. Umění dnes a zítra. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 377.

(14)

14 hrazd neţ mágům náboţenských ritů. Naše snaha šla bok po boku s tou jeho stránkou, kterou měl rád lid na svých předměstích.¹⁴

Nově je nahlíţeno na krásu, ta přestává být výsadou umění. KRÁSA nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati závratnými obrazy a netušenými rytmy básní VŠECKY KRÁSY SVĚTA.¹⁵ Oblast estetického hodnocení se rozšiřuje na dosud mimoumělecké sféry, na výše zmíněné „umění nejskromnější“, jeţ bezezbytku plní svůj účel bavit a obšťastňovat, i na celou moderní civilizaci. Viadukt vytvořený inţenýrem je často více uměním neţ dekorativní architektura, neboť uţitečné znamená dokonalé a dokonalé rovná se krásné. Vědci, vynálezci, architekti, inţenýři jsou strůjci krás skutečnějších neţ mnohý umělecký projev. Umění tak opouští své úzké artistní vymezení a ruší své hranice. A odtud zbývá jen krok k přesvědčení, ţe Nové umění přestane být uměním!¹⁶ V novém kritériu krásy jsou zachyceny první podněty konstruktivismu.

Tato nová směřování ilustruje Sborník nové krásy – Ţivot II (1922). Fotografie newyorských mrakodrapů, Eiffelovy věţe, zaoceánských parníků, letadel prezentují účelovou technickou krásu a vedle Nezvalova vaudevillu Depeše na kolečkách, Teigeho stati Foto, kino, film, fotografií hvězd filmového plátna (Charlie Chaplin, Douglas Fairbanks, Mary Pickfordová) či básní Jaroslava Seiferta poukazují na dvojí směřování, na polaritu zcela odlišných tendencí a principů konstrukce a poezie.

Poetismus nechce být ţádným uměleckým slohem. Jeho výrazné antropocentrické zaměření, kdy největší hodnotou lidstva je člověk sám¹⁷, orientuje veškerý potenciál devětsilské avantgardy k obraně lidského štěstí, radosti ţít a tvořit. Poetismus je především modus vivendi. Je funkcí ţivota a zároveň naplněním jeho smyslu. Je strůjcem obecného lidského štěstí a krásné pohody (…). Štěstím je komfortní byt, střecha nad hlavou, ale i láska, výborná zábava, smích a tanec. (…) Ventiluje deprese, starosti, rozmrzelost. Je duchovní a morální hygienou.¹⁸ To se má projevit v jeho optimistickém, nesentimentálním postoji, ve smyslu pro humor, spontaneitě, hravosti i víře v pokrok. V hédonistickém vymezení poetismu jako umění ţivota, umění ţít

14 NEZVAL, Vítězslav. Z mého ţivota. In Poetismus, s. 79.

(15)

15 a uţívat¹⁹, je umění vlastně povýšeno na obecnou lidskou potřebu. Musí být tudíţ tak samozřejmé jako sport, láska, víno a dostupné kaţdému člověku nejen jako konzumentu, ale i jako tvůrci. K tomu je třeba odstranit umělecký profesionalismus.

Proto poetismus nepřináší estetiku, která by cokoliv zakazovala a nakazovala.²⁰ Poezie je hra bez závaznosti a následků (…), hra krásných slov, kombinace představ, předivo obrazů, a třeba beze slov.²¹

Poetismus (…) nechtěl být programem, ani módou. Vyjadřoval potřebu umělého uspořádání reality tak, aby byla schopna ukojit všechen lidský poetický hlad, jímţ stůně století. Nechtěl vymýšlet nové světy, ale uspořádat tento svět lidsky, tj. tak, aby byl ţivou básní.²² Svět se měl stát básní a umění na sebe vzalo podobu oslavy a okouzlení tímto světem. Poezie je tedy primárně spjata se ţivotem, je výsledkem poetického proţitku moderního člověka. Opravdové proţívání skutečnosti je umoţněno pouze za předpokladu plně rozvinuté senzibility – zvýšené citlivosti a vnímavosti nejen ke smyslovým projevům okolního světa, ale i k vnitřním sférám člověka. Senzibilita, imaginace a emotivnost jsou podmínkou lyrismu, jistého ţivotního postoje s převahou emocí a snů. Ten umoţňuje vidět poezii v kaţdém ţivotním projevu čárka a je proto pozvednut na princip veškeré tvorby. Čirá lyrika je jediným umění doby, je jediným uměním o mnoha formách.²³ Lyrismus se měl z literárního druhu proměnit v ţivotní sloh – Lyrismus = lidství.²⁴

Devětsil usiloval o sjednocení polarit moderního světa myšlenkou dualismu poetismu a konstruktivismu. Technický pokrok, nové vynálezy a objevy, rozvoj průmyslu a obchodu legitimizují vědu a vědecká stanoviska formy a funkčnosti.

Moderní společnost tak staví na konstruktivistickém přístupu, racionálním, intelektuálním, vědeckém, ale i uţitečném a produktivním. Ten má v technické civilizaci platnost převaţující metody, podmiňuje samotnou existenci moderního světa.

Teige chápe konstruktivismus jako účelné budování nového světa, uspořádaného tak, aby vyhovoval potřebám lidstva, a to nejen z pohledu ekonomického, ale i sociálního.

Protiváhou, ale i nezbytným doplňkem čárka je mu právě poetismus a lyrismus, jeţ

21 TEIGE, Karel. Poetismus. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 555-558.

22 NEZVAL, Vítězslav. Kapka inkoustu. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 2, s. 549.

(16)

16 představují oblast iracionálna, svět hravosti a fantazie. V racionálně organizovaném světě vyrůstá veliká potřeba, úţasná ţízeň po čirém lyrismu.²⁵ Lyrismus je pojatý jako harmonické rozvinutí lidské senzibility a imaginace za účelem obnovy lidské rovnováhy. Tvoří tak podstatnou dimenzi lidskosti, jejíţ záchrana se jeví ve světě s nadvládou racionality moderní vědy a technické civilizace nezbytnou.

Vztah racionálna a iracionálna, tedy vztah intelektu a emocionality, rozumu a fantazie, vědy a umění, konstrukce a poezie je přínosný jen tehdy, pokud se tyto protipóly vzájemně nemísí, ale pouze doplňují. Základem ţivota jest ratio, konstrukce, řád, kázeň; koruna ţivota: čirá poesie. (…) Smíšením obou oblastí vznikl by ţivotní dekorativismus, aplikující alogickou poesii na účelovou konstrukci. Isolace obou kroků umoţňuje důstojnou syntézu. Ve chvíli zajištěné hmotné existence uvolňují se v člověku mohutné vitální touhy nekonstruktivní, poetické, lehkomyslné, humorné, fantastní a snivé.²⁶ Tento dualismus v konečném důsledku harmonizuje ţivotní kontrasty.

Smyslem celého avantgardního hnutí nebyla pouze snaha vytvořit nový umělecký sloh, ale především opravdové usilování o nový ţivotní styl, který by byl radostný a přirozený, coţ dokládají slova Vítězslava Nezvala adresovaná Jiřímu Mahenovi:

(…) nešlo jen o problém formy – jak se mnozí domnívali, to je přece samozřejmé – šlo o základní filosofii moderního člověka, který nechce uléhat do hrobu jen usmýkán, šlo o to, viděti v poezii jakoţto stavu nejvyšší hodnotu ţivota (…)²⁷ Poetistické avantgardní hnutí se bytostně stavělo proti měšťácké morálce a asketické tradici české země, myšlenkově přísné a uzavřené, usilovalo o radostnější rysy národní povahy.

S prosazováním nového ţivotního stylu začali poetisté u sebe, ve své tvůrčí činnosti. Svým tvůrčím přístupem poetismus uspokojuje lidské emocionální potřeby a pokouší se tuto iracionální sféru zpodobnit v básnickém či jiném projevu, vyvěrajícím z potřeb po ukojení pocitů štěstí, harmonie, radosti a uspokojení. Poetismus chtěl na jedné straně osvobodit básnickou imaginaci a na straně druhé obrodit senzibilitu a emocionalitu člověka. Tuto moţnost mu dal právě princip lyrismu a básnická obraznost zvýznamněná osvobozenou asociační metodou.

S tímto postojem souvisí i koncepce poezie pro všech pět smyslů, jeţ propagovala prostupování jednotlivých uměleckých projevů, poezie, filmu, divadla, výtvarného

26 TEIGE, Karel. Naše základna a naše cesta. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 618.

27 NEZVAL, Vítězslav. Z dopisu Jiřímu Mahenovi (30. října 1927). In Depeše z konce tisíciletí, s. 283.

(17)

17 umění, tance. Slovo, obraz, zvuk, pohyb se mají vzájemně umocňovat. Takové pojetí tvorby umoţnilo vzniknout svérázné umělecké formě, obrazovým básním, jeţ syntetizovaly snahy moderního malířství a básnictví. Cílem rovněţ bylo sjednotit v této formě vědu a umění, konstrukci a poezii. Nezvalova sbírka Pantomima (1924) představuje spolu s Abecedou (1926)²⁸ nejdůslednější realizaci nového pojetí knihy jako syntézy obrazu a básně. Vznikala také radiogenická poezie, kniţní filmové scénáře a podobně.

Dochází také k dualismu čisté poezie²⁹ a účelné tvorby. Z toho antagonismu vytěţil Teige zásadu cílevědomé, metodicky dobře zvládnuté práce s bohatou obrazností a tvorby hravých básnických konstrukcí. Postuloval poţadavek řemeslné dokonalosti v osvojení a uţívání básnických prostředků, vyţadoval oslnivost výsledků.

Konstruktivistická východiska se uplatnila hlavně v architektuře, typografii a v divadle, ale důsledný dualismus byl v umělecké praxi přeci jen obtíţně realizovatelný a často nebyl ani ţádoucí. Celistvost mnohovrstevnaté tvůrčí osobnosti převýšila nad striktním oddělováním sféry rozumu a emocí, účelu a lyrismu. Potíţe s jeho naplněním měl i sám jeho autor Karel Teige. Ve svých typografiích představoval spíše splynutí typografa a básníka a popíral tím poţadavek účelnosti a ekonomičnosti. Poţadavek dokonalé práce v důsledku popíral i myšlenku lidovosti umění a ideu, ţe básníkem se stane kaţdý.

Poetismus reviduje historický ideál štěstí a dosavadní hodnoty. Přináší nové pojetí člověka. Respektuje racionalitu, avšak stejnou důleţitost přikládá obsáhlosti lidské senzibility, usiluje o záchranu a obnovu citového ţivota, radosti, fantazie. Rezignuje na pesimismus. Poetismus přehodnotil význam poezie v ţivotě člověka, rušil hranice mezi uměním a skutečným světem. Alespoň načas se mu podařilo svým poetickým lyrismem prostoupit denní skutečnost. Podporoval vznik netradičního vnímání umělecké skutečnosti, vycházející z hravosti uvolněné fantazie a obraznosti asociativních představ. Významně ovlivnil podobu moderního umění, do kterého vnesl radost, humor a hravost.

28 Abeceda - básně věnované jednotlivým písmenům abecedy volně doplňují choreografie Milči Mayerové zachycené na fotografiích Karla Paspy, které Karel Teige zakomponoval do publikace s vyuţitím typografie. Více o obrazových básních viz Umění pro všechny smysly, s. 19.

29 Poezie zbavená ideologického obsahu. Hlavním účelem básně je být básní, hrou obrazotvornosti.

(18)

18 1. 2 PRÓZA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÁ

Poetismus se v průběhu dvacátých let stal hlavním proudem české poezie. Poetisty preferovaný lyrismus jako určující princip tvůrčí činnosti prostoupil všechny umělecké druhy. Dal vzniknout nejen moderní lyrické poezii, ale poskytl i inspiraci novému typu prózy. Poetika imaginativní a obrazné prózy je zaloţena na svobodné hře imaginace, asociativnosti a bohaté metaforičnosti.

1. 2. 1 POJEM IMAGINACE A OBRAZOTVORNOST

Cílem této práce není zkoumat proces tvorby umělce z hlediska psychologického.

Objasnění pojmů imaginace a obrazotvornost nám však umoţní následně více porozumět výstavbě zkoumaných děl. Nyní se tedy krátce u těchto pojmů zastavím.

Imaginace představuje potencionální podmínku k uskutečnění procesu obrazotvornosti. Obrazotvorností lze chápat aktivní práci s obrazy-představami, tedy tvorbu obrazů. Základním podnětem pro rozvoj imaginace je percepce neboli vnímání.

Představy, vznikající na základě vjemů, se týkají mentálních reprezentací ve všech senzorických modalitách, tj. představy zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové, představy pohybu i představy pocitů a snové obrazy. Představy jsou na rozdíl od vjemů závislé na vůli subjektu. Jistý vjem tedy nevyvolává u kaţdého tutéţ představu.

Představy lze vyvolat i v případě, ţe vjemy jiţ aktuálně nepůsobí. Obnovení percepce znamená opětovné vyvolání stop po určitých vjemech. Tyto představy, zvané jako paměťové, se vybavují na základě zákonů asociace. Proces této povahy označujeme právě jako imaginaci. Z jiţ uvedeného tedy vyplývá, ţe imaginace neboli představivost nám umoţňuje reprodukovat předchozí vjemy, byť v poněkud pozměněné podobě.

O čisté reprodukci dříve proţitého nelze mluvit, neboť opětovně vyvolané představy jsou nutně aktualizovány přítomností.³⁰

Vedle představ paměťových, které můţeme navíc rozlišit na vzpomínky³¹ a představy anticipační³², se vydělují představy fantazijní. Fantazie je specifická reakce na objektivní realitu. Fantazie tuto realitu přetváří na základě transformace paměťových

30 Viz VIDLÁKOVÁ, Ivana. Imaginativní schopnosti a jejich vztah ke kreativitě, s. 4-10.

31 Představy zaměřené do minulosti aktualizované současnou zkušeností.

32 Představy zaměřené do budoucnosti chápané jako produkt kombinace představ paměťových a inspirace přítomností.

(19)

19 představ. Přesahuje však pouhou úroveň kombinace forem a obsahů, neboť vytváří vlastní proţitkové útvary.³³ Obrazotvornost je také fantazijní proces, ale je spojována s přetvářením skutečnosti na poli vizuálních představ. Jedná se tedy o aktivní práci s obrazy-představami, jejímţ výsledkem jsou obrazy zcela nové, mimoreálné.

Omezíme-li pojem imaginace pouze na imaginaci uměleckou, jsou jejími synonymy obrazotvornost, představivost, fantazie, kreativita. Lexikon teorie literatury a kultury vymezuje imaginaci jako lidskou schopnost představovat si mimoreálné jevy nebo předměty, které nejsou v daný okamţik vnímány.³⁴ V umění je imaginace klíčovou sloţkou v procesu tvorby. Představa autora je jeho nejdůleţitějším zdrojem inspirace, pramenem, z něhoţ čerpá při tvoření díla. Estetický potenciál imaginace spočívá v její schopnosti spontánně a volně vybírat mezi představovanými obsahy a jejich inovativními kombinacemi. Imaginace je předpokladem básnické obraznosti, tedy metaforického a symbolického ztvárnění v literárních textech.³⁵

33 Viz VIDLÁKOVÁ, Ivana. Imaginativní schopnosti a jejich vztah ke kreativitě, s. 4.

34 Heslo Obrazotvornost. In Lexikon teorie literatury a kultury, s. 564.

35 Viz Heslo Obrazotvornost. In Lexikon teorie literatury a kultury, s. 564.

(20)

20 1. 2. 2 BÁSNICKÁ OBRAZNOST A PRINCIP ASOCIACE

Básnickým obrazem rozumíme veškerá mnohoznačná místa v textu, obrazná, jednoduchá nebo rozvitá pojmenování metaforicko-metonymického a symbolického typu. Dle motivovanosti obrazného pojmenování lze odlišit metaforu od metonymie.

Metafora se zakládá na podobnosti mezi předmětem aktuálně míněným a předmětem, jehoţ názvu bylo k jeho označení uţito. V případě metonymie spočívá vztah mezi těmito dvěma předměty v jejich věcné souvislosti. Básnické obrazy jsou výsledkem obrazotvornosti ve zvláštním smyslu. Nejde o pouhé fantazie a iluze, nýbrţ o zjevnost skrytého. Označením věci jménem věci jiné se vytváří nová výjimečná a jednorázově platná synonymie, ale zároveň je tím rušen ustálený význam slova a jsou odhalovány jeho významy nové. Nepatřičným spojením se tak aktuálně zpochybňují a reflektují stávající, v jazyce zakotvené významy.³⁶ Toho imaginativní a obrazná próza maximálně vyuţívá, neboť jejím cílem je odhalování nových, dosud nepovšimnutých souvislostí.

Za neobvyklostí básnických obrazů stojí fantazijní asociativnost.

Asociace: Alchymistka rychlejší neţ rádio (…), jiskry přeskakují z hvězdy na hvězdu. Tento zvláštní druh myšlení, kdy plujeme po řece Acherontu, přitahováni magnetickými horami, jeţ se otvírají se svými výjevy. Jízda na kolotoči jeskyní, jeţ má tmu mezi skleněnými oázami, mezi kyticemi světla a vodomety.³⁷

Princip asociace představuje psychický akt podvědomého sdruţování představ, obrazů a jejich vybavování. Jde tedy o postupné vynořování představ, kdy jedna představa vyvolá představu druhou, a to na základě jejich nejrůznějších souvztaţností, časové, prostorové, kauzální souvislosti, kontrastu či analogie v rovině podobnosti nebo věcné souvislosti.³⁸ Pojem asociace se ustavil jako uměnovědný termín právě v české avantgardní estetice, která asociační myšlení staví do opozice k myšlení logickému a za moderní povaţuje tvorbu zaloţenou na asociativním rozvíjení obraznosti. Imaginace a asociace stojí v základu tvorby básnického obrazu. S kaţdým slovem je spjata nějaká vzpomínka a kaţdé slovo je výrazně citlivé na vyvolání představy, která se nějak přimyká k významu tohoto slova.

36 Viz KUBÍNOVÁ, Marie. Obrazné pojmenování, obrazné vyjadřování, básnický obraz. In Pohledy z blízka: zvuk, význam, obraz, s. 237-346.

37 NEZVAL, Vítězslav. Papoušek na motocyklu. In Poetismus, s. 89.

38 Viz PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele, s. 94.

(21)

21 Zkuste zašeptati:

„Fudţijama – “

Ihned spatříte před sebou rýţová pole, rikše, zemětřesení; svěţí ústa gejš porculánovou bránu, věnčenou činy slavných mikadů.

Řekněte jiné slovo od F.

Třeba – : farma.

Darmo prchají stáda buvolů, neboť laso cowboye jest rychlejší, a v dupotu skotu a ševelu pamp zcela zmizely šikmé oči Japonců. A svěţí ústa gejš.

Představa slova bývá někdy záludná, jakoby egoistou byl onen člověk, který jí rád čokoládu Ego.

Či snad je moţno pochybovat, ţe barometr je míra, jíţ se měří vína v nočních místnostech?³⁹

Tato citlivost slova je podmínkou vzniku básnického obrazu i jeho vnímání.

Asociační vazby přitom jdou cestou metaforické podobnosti či metonymické souvztaţnosti. Umělecky hodnotnější jsou asociace individualizované, které vychází ze specifické zkušenosti a konkrétní paměti tvůrčího subjektu, neţ obecné a předvídatelné.

Autorská paměť uvolňovaná asociací ovlivňuje originalitu obrazů. Prudkou asociační metodou, jeţ dokáţe spojit představy značně vzdálené a logicky nesouvisející, tak autor přeskakuje logické mezičleny. Díky principu asociace představ se tak obrazná řeč stává buď srozumitelnou a průkaznou nebo naopak je značně překvapivá a barvitá.⁴⁰

39 KONRÁD, Karel. Představa slova. In Prózy, s. 6.

40 Heslo Asociace. In Poetický slovník, s. 42.

(22)

22 1. 2. 3 POETIKA IMAGINATIVNÍ A OBRAZNÉ PRÓZY

Nebývalá proměnlivost světa a jeho dynamické vidění si vyţádalo i nové umělecké ztvárnění v oblasti prózy. Jedním z východisek se stala právě próza imaginativní a obrazná, která vychází z poţadavků poetistického programu. Funkce referující, vypovídající o světu je próze vzata, neboť ji lépe plní kino a ţurnalistika a próze nyní zbývá jen funkce emotivní, poetická. Podle Bedřicha Václavka dospěla epická próza k popření slovesného druhu sebou samým.⁴¹ Imaginativní a obrazná próza dovršuje odklon od tradičního epického vyprávění zaloţeného na realistické iluzivnosti.

Vstřebává do sebe postupy moderní lyriky, její imaginaci, expresivitu, básnickou obraznost a metodu asociace. Prostřednictvím nich můţe představovat svět jako nekonečný zdroj okouzlení a přetvářet jeho běţně navyklou podobu zásahem fantazie a hry. Pouhý přepis (anebo: opis) skutečnosti je k jejímu přetavení ve vyšší, stáloţárnější tvar, tj. poetický, v témţe vztahu, jaký je asi mezi aritmetickou odmocninou hodnoty a její mocninou.⁴²

K nejvýraznějším rysům imaginativního typu prózy patří emotivnost, spontánní fantazie, humor a především zlyričtění prózy prostřednictvím básnického obrazu.

Imaginativní a obrazná próza se vyznačuje výrazným uplatněním autorského subjektu. Ze zvýšené subjektivity se dostává uplatnění lyrismu⁴³. Vpád lyrismu do prózy, která běţně inklinuje k epice, je vnímán jako jev příznakový. Na pozadí silné české tradice iluzivní epičnosti působí zvláště nápadně. Lyrický princip s sebou nese zrušení nebo výrazné oslabení dějovosti a uvolňování kompozičních norem. Namísto rozvíjení epického syţetu podle pravidel a logiky je upřednostněna kompozice nová, zaloţená na principu asociace představ, který se neohlíţí na lineární posloupnost v tematické a časové výstavbě.

Díla jsou zaloţena buď na vnitřním ději, dávají výraz vnitřnímu světu člověka, jeho smyslům a citovosti a působí jako rentgenogramy psychického dění⁴⁴ nebo směřují k postiţení zevního světa. V kaţdém případě je však realita nahlíţena a zobrazena skrze

41 Citováno podle HOLÝ, Jiří. Poetistická próza, s. 581.

42 KONRÁD, Karel. Postní krůpěje, s. 33.

43 Tato podoba lyrismu nesměřovala jako v předchozím období k subjektivnímu či mravnímu hodnocení reality, nešlo o lyriku odsuzujících výkřiků a prchavých dojmů, nýbrţ o lyriku naplňující potřebu smyslové libosti. OPELÍK, Jiří. Česká literatura v letech 1929-1945. In Dějiny české literatury IV, s. 393.

44 Označení Karla Teiga. Citováno podle HOLÝ, Jiří. Poetistická próza, s. 607.

(23)

23 individuální obrazotvornost autorského subjektu, který jí dává specifickou podobu.

Osvobozenou imaginací a fantazijními asociacemi uvolněné a simultánní řazení ţivotních jevů, představ, vzpomínek, záţitků, fantazií a snů umoţňuje podat svět úplný, hybný a dimenzionálně viděný. Odraz skutečnosti je tak zpodobněn věrněji, neţ tak činila iluzivní epičnost. Volná představivost také významně dynamizuje text.

Zlyričtění prózy s sebou nese další zásadní posun od metonymického principu, jenţ charakterizuje především epické vyprávění s jeho postupností a podrobností, k metaforičnosti. Próza imaginativní a obrazná se vyjadřuje nahromaděnými básnickými obrazy. Básnická obraznost je uplatňována za účelem osvobození imaginace od drobnokresebného, vysvětlujícího vztahu k realitě, od příliš těsné logiky věcných vztahů. Z próz se vytrácí zevrubné líčení prostředí, objektivní popisnost, realisticky prokreslená psychologie postav.

Básnický obraz je v imaginativní próze postaven na roveň tématu a ději, ne-li výše.

Básnického obrazu je vyuţito tak, aby se uplatnila jeho konkrétnost, nespoutanost, asociativnost. Po vzoru moderní lyriky se vyuţití básnického obrazu soustřeďuje především k metaforickému principu⁴⁵ a značný důraz je kladen na smyslovou, jevovou stránku věcí. Spontánním pohybem obraznosti osvobozené od racionální logiky a vyuţívající principu volných asociací je básnická obraznost dále rozvíjena a obohacována. Uţití volné asociace představ umoţňuje propojení nejrozmanitějších navzájem vzdálených skutečností. Jevy jsou vytrţeny z ustálených, uţitné vztahy zrcadlících vazeb⁴⁶, dochází k odhalování dosud nepovšimnutých souvislostí a v důsledku toho k novému vidění světa.

Zásadní význam je v této poetice poloţen na slovo a jeho obrodu. Má být vytrţeno z konvenčního uţití a tím i odhalena jeho původní platnost. Prošacujte slova a tvary.

Prošacujte je nemilosrdně! (…) Nutnost osvobodit tvary i slova (…) z věčného zatracení; nutnost vzkřísit je, polaskat a znásilnit jejich symboliku. Neboť běda, je-li tvůrčí čin roven pouze symbolu, protoţe pravou skutečností, nefalšovanou, zůstává jen poezie (…)⁴⁷

45 Zde metaforu chápeme v jejím uţším významu slova jako jeden z tropů, nikoli jako synonymum obrazného pojmenování obecně.

46 OPELÍK, Jiří. Česká literatura v letech 1929-1945. In Dějiny české literatury IV, s. 393.

47 KONRÁD, Karel. Postní krůpěje, s. 55.

(24)

24 Neočekávané asociace rozpojují ustálená spojení, jeţ ustrnula v klišé, a nastolují spojení nová, prudce překvapivá, vyzařující emotivní energií. Dochází tak k vyvolání intenzivní básnické představy. Odmítání jakýchkoli frází v umění směřovalo nejen k usilování o to, aby vznikalo více uměleckých děl, v nichţ nejsou mraky přirovnávány k hradbám s cimbuřím. A v nichţ potůček není nazýván – při nejmenším – zurčivým.⁴⁸ Smyslem se především stalo předvádět svět nikoli v jeho navyklých podobách, nýbrţ poukazovat na původní zázračnost ţivota.

Imaginativní a obrazná próza tak vytvořila vlastní výraznou poetiku zaloţenou na uvolněné fantazii, na hře představ, na asociativní metodě spojující zdánlivě nespojité do nových působivých obrazů, a zformovala originální vidění světa. Svým asociativním, smyslově konkrétním lyrismem kladla značné nároky na vnímavost čtenáře, rozvíjela ji a podněcovala jeho emotivnost a fantazii. Poukazovala na krásu tohoto světa, probouzela radost, štěstí a humor, jakoţto touţený obsah lidského osudu.⁴⁹

V tvorbě autorů imaginativní prózy můţeme zaznamenat také lehké ironizování a kritiku burţoazních poměrů. Výrazně se uplatňují poetistická témata. Ve větší či menší míře jsou prózy zasaţeny podněty z ţurnalistiky a filmu: rychlý aţ filmový střih, technika montáţe, prokládání textu hesly, nápisy, bulvárními titulky a reklamou, různé typy písma, uspořádání do odstavců, originální grafika. Díla tak poukazují na prolínání dvou nejvýraznějších tendencí české prózy ve dvacátých letech, na inspiraci moderní lyrikou a vyuţití publicistiky.

48 KONRÁD, Karel. Představa slova, In Prózy, s. 8.

49 OPELÍK, Jiří. Česká literatura v letech 1929-1945. In Dějiny české literatury IV, s. 393.

(25)

25 1. 2. 4 TEMATICKÁ VÝSTAVBA

Imaginativní próza čerpá své náměty a motivy z rozličných sfér. Tematický okruh je evidentně předurčen zájmy poetismu. Zdrojem největšího vyuţití, co se motivické oblasti týče, se stalo především několik rozsáhlých oblastí.⁵⁰ Jedná se o sféru kaţdodenního ţivota a přírody, oblibu získaly motivy exotické, dále čerpané z oblasti populární lidové zábavy a moderní technické civilizace, vynechána nebyla ani láska a poezie sama. Nyní problematiku motiviky vyloţím podrobněji.

Oblast každodenního života

Všední věci známé z kaţdodenního ţivota se staly velice významným prostředkem pro rozvoj vnímavosti a obrazotvornosti člověka. Za pomocí imaginace, asociativní metody a zvláštních konfrontací dokázali autoři ve svých dílech zvýraznit předměty běţného uţívání, které jiţ člověk téměř neregistruje, vytrhnout je z jejich všednosti a dát jim zazářit. Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům. Bylo třeba poloţit hvězdu na stůl, sklenici v blízkosti pianina a andělů, dveře v sousedství oceánu.⁵¹ Tento akt, kdy jsou předměty za pomoci imaginace přemisťovány, bývá navíc umocňován pouţitím konfrontace kaţdodennosti s jinými, významově vzdálenými oblastmi:

sklenice u pianina a v blízkosti andělů. Cílem bylo, slovy Vítězslava Nezvala, odhalit skutečnost, dát ji její svítivý tvar jako v prvý den⁵².

Příroda

Neméně důleţitý zdroj námětů nacházeli poetisté i v přírodě, jeţ v sobě ukrývá bohatství barev, vůní, tvarů. Často se objevují například motivy hvězd, stromů, květů, vodních hladin. Jelikoţ se jedná o básnicky notně vyuţívanou sféru, nabyly jevy, které ji reprezentují, své symbolické platnosti. Ona platnost má být nyní zrušena a nahrazena výhradně smyslovým vnímáním jejich konkrétní podoby. V důsledku tak došlo k silnému významovému zatíţení kaţdého motivu.

50 Viz KUBÍNOVÁ, Marie. Magická zrcadla, s. 16-18.

(26)

26 Moderní společnost

Dvacátá léta znamenají zásadní změnu poměru k technické civilizaci. Přes počáteční opovrhování technickou civilizací v důsledku jejího zneuţití ve válce došlo k zásadnímu přehodnocení tohoto postoje, k překonání jednostranného pohledu na svět techniky jako zkázné podoby civilizace dusivých plynů, ponorek, a vrhačů min, techniky války⁵³. Moderní technická civilizace se nyní stala zdrojem okouzlení, potěšení a zábavy.

Zvláštní popularity se dostalo prostředkům umoţňujícím překonat časoprostorové vzdálenosti, jakými jsou jak prostředky dopravní: letadla, vlaky, automobily, zaoceánské parníky, tak i prostředky komunikace verbální a vizuální: film, rádio, telegraf, typografie a fotografie. Nadšení pro formy moderní civilizace odráţelo i snahu postihnout svět s jeho novým pohybem, novou rychlostí a proměnlivostí vůbec.

V prozaických textech můţeme zaznamenat snahu vyrovnat se s moderní společností.

Některá díla oslavují rychlost, krásu a účelnost strojů, které lidem usnadňují práci, v jiných autoři preferují návrat k venkovskému stylu ţivota a přírodě.⁵⁴

Exotika

Ve dvacátých letech dochází také k zcela zásadnímu posunu v oblasti cestování.

Prostředky technické civilizace zmenšovaly vzdálenosti mezi kontinenty a návštěvy exotických zemí se jiţ nezdály nedosaţitelné. Exotika, podporovaná navíc myšlenkou internacionalismu, se tak postupně stávala něčím blízkým a samozřejmým. Cestování se stalo všeobecnou zálibou a vášní, která se odrazila i v próze. Poukazují na to jiţ samotné názvy konkrétních děl, například Paulíkova Arizona, Konrádova Dinah, Divoška Jaja Benjamina Kličky, Sever-jih-západ-východ Karla Schulze nebo povídka Vladislava Vančury Cesta do světa.

Obliba exotismu odráţela i úsilí o zobrazení světa v jeho maximální celistvosti.

Exotické motivy – vzdálené krajiny, pestrá vegetace, jiţní přístavy, barvy a tvary korábů, černošská hudba a jiné – zobrazované s maximální smyslovou konkrétností, spojované metodou asociace, zpodobňovaly všesvětovou přítomnost,⁵⁵ řečeno slovy Bedřicha Václavka, rozšiřující smyslový obzor moderního člověka. Sympatie s exotismem však v sobě skrývaly podstatnější smysl, který lze vyloţit následovně:

53 TEIGE, Karel. Obrazy a předobrazy. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, s. 97.

54 Viz BLUMENTHALOVÁ, Hana. Tematická výstavba poetistické prózy, s. 27.

(27)

27 (…) snaha po exotismu nemá být pranic jiného, neţli snaha rozbít úzkoprsost vlastní lidem našeho národa.⁵⁶ Okouzlení jihem, jeho ţivelným temperamentem, vyústilo v orientaci na středomořskou kulturu. Její otevřenost v pronášení myšlenek tvořila protipól k asketickému zeměpásu⁵⁷, do kterého náleţí i náš národ, naše uzavřená, myšlenkově více zadumaná kultura.

Lidová zábava

Poetismus, jak jsem jiţ zmínila, sympatizoval s lidovými formami zábavy, inspiroval se novými atrakcemi – cirkusy, lunaparky, poutěmi, varieté, oblíbenými nedělními fotbalovými zápasy – a periferními ţánry, jako jsou filmové grotesky, kovbojky, indiánky, detektivky. Zábava se stává neodmyslitelnou součástí ţivota a tedy i poetistické prózy. I z této oblasti dokázali avantgardní umělci vytěţit mnohé své motivy a náměty. Lidová zábava nabízející nepřebernost forem umění tak imponovala nejen svou pestrobarevností, svou senzačností, ale měla i své ideové poselství. Vţdyť přece akrobati a ţongléři, krasojezdkyně a klauni, potulní zpěváci, tito vyděděnci měšťácké společnosti⁵⁸, jeţ přináší atmosféru volnosti, dobrodruţství, exotických dálek, zosobňují onen protest proti měšťáckému vkusu vyţadujícímu „váţné“ umění.

… a další neméně podstatné

Opomenout nesmíme ani další příznačné motivy: revoluce jako dobrodruţství a karneval radosti, láska jako lyrické okouzlení i jako zdroj inspirace a přirozeně i samo umění a poezie jako tvůrčí schopnost, která přináší zázračnost, proměnlivost a půvab ţivota. V poetistické próze se často reflektují otázky po funkci umění, které byly v té době aktuální, například v dílech Vladislava Vančury F. C. Ball a Rozmarné léto.

Je nutné také zmínit, ţe neobvyklost, ba přímo křiklavost některých motivických okruhů (exotika, moderní civilizace, nízké umělecké ţánry) způsobila, ţe byly často neprávem pokládány za hlavní charakteristický rys těchto próz a poetismu vůbec.

Výběrem motivů ovšem, jak jsem jiţ naznačila, počin autora nekončil. Jednotlivé jevy byly v dílech záměrně řazeny a srovnávány takovým způsobem, aby se vzájemně

56 NEZVAL, Vítězslav. Z dopisu Jiřímu Mahenovi (červenec 1922). In Depeše z konce tisíciletí, s. 247.

57 BLAHYNKA, Milan. Zlaté časy avantgardy. In Avantgarda známá a neznámá. Sv. 2, s. 19.

58 KUBÍNOVÁ, Marie. Magická zrcadla, s. 17.

(28)

28 ozvláštňovaly. V jádru tedy nešlo jen o senzační přehlídku motivů. Bohatá motivika odráţela samu bohatost lidsky proţívaných skutečností a komplexnost světa. Stala se tak jedním z prostředků, za jejichţ pomoci byl uskutečňován plán obnovy všestranného vnímání člověka.

(29)

29 1. 2. 5 AUTOŘI

Snahy o opuštění realisticky iluzivního způsobu podání příběhu jako skutečnosti samé lze vidět jiţ koncem 19. a počátkem 20. století. S postupným oslabováním národně výchovné funkce umění, usměrňující podobu literárních děl (poţadavek srozumitelnosti, zaměření na národní dějiny, metoda iluzivního realismu) a povaţované do té doby za primární, se zároveň zesiluje jiná funkce umění, funkce estetická.

Národně výchovné cíle umění se bortí se vznikem samostatné Československé republiky, následující dvacátá léta tento odklon dovršují.⁵⁹

V rozloţení tradičního epického ţánru mohla avantgardní próza navazovat na předválečný impresionismus a šrámkovský vitalistický senzualismus, stejně jako na osobitý (kubo)expresionismus čapkovské generace. Principem těchto směrů se stalo zobrazení subjektivního proţívání reality, čímţ odpadla i jeho epická objektivace.⁶⁰ Fráňa Šrámek navíc inspiroval nastupující povalečnou generaci svým kultem smyslů, který s největší intenzitou zachytil v románu Tělo (1919). Bezprostřední inspiraci nalezla imaginativní próza jiţ v předválečném díle bratří Čapků, Krakonošově zahradě (1918), jeţ provokovala a inspirovala popřením všech vyšších idejí, dynamickým střídáním vypravěčských poloh a stylů, erotismem, hravou groteskností.⁶¹ A totéţ platí i o části předválečné prózy Františka Langera. Inspirátorem imaginativní prózy se stal především Jiří Mahen, jednak svým pohledem na literaturu, jiţ bylo nutné vyvázat z její přílišné rozumovosti, jednak svými díly, především knihou Měsíc (1920). Jeho přínosu avantgardnímu hnutí bude věnována zvláštní kapitola. Ve dvacátých letech dopomohl k oproštění se od iluzivní realističnosti a jejich tradičních postupů nástup moderní lyriky a publicistiky jako převaţujících literárních druhů.

Mezi představitele imaginativní prózy se zařadil zvláště Vladislav Vančura.

Do literatury vstoupil souborem lyrických próz Amazonský proud (1923). Jiţ v těchto povídkách, jeţ mají blízko k básním v próze, je patrná spojitost s poetismem, především oslabením syţetu, prostupováním oblasti reálné, snové, fantazijní osobitými metaforami, sklonem k předmětnosti a konkrétnosti.⁶² Kniha Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924) představuje naplnění poetistických poţadavků imaginace rušící

59 Viz HOLÝ, Jiří. In Literatura od počátků k dnešku, s. 547-548.

60 Viz STROHSOVÁ, Eva. Česká literatura v letech 1918-1929. In Dějiny české literatury IV, s. 229.

61 HOLÝ, Jiří. Poetistická próza, s. 579.

62 Viz STROHSOVÁ, Eva. Česká literatura v letech 1918-1929. In Dějiny české literatury IV, s. 234.

(30)

30 logickou návaznost. Zejména to platí pro druhé dvě prózy tohoto souboru Dlouhý, Široký, Bystrozraký a F. C. Ball. Přerývaný syţet, střetání různých dějových pásem, situací fantaskních a groteskních, prvky exotismu i další avantgardní záliby, byť lehce ironizované, představují hlavní znaky těchto próz.⁶³ První Vančurův román Pekař Jan Marhoul (1924) představuje avantgardní experiment, s vyuţitím různých jazykových stylů včetně jazyka dobového i dobové imaginace si Vančura vytvořil vlastní tvůrčí metodu.⁶⁴ Román Pole orná a válečná (1925) představuje svým námětem reakci na válku, svým poukazem na společenský řád plodící bídu a zkázu se přibliţuje proletářským revolučním myšlenkám, avšak svým tvarem – asociační vybavování a spojování různorodých motivů – náleţí lyrizované avantgardní próze.

Prózu Rozmarné léto (1926) charakterizuje specifický Vančurův humor, který není situační, nýbrţ filosofický. Nad všednost příběhu a konvenčnost prostředí se povznášejí právě promluvy postav, jeţ svým archaickým jazykem staví vznešenost projevu do protikladu k nicotnosti, komičnosti či nadsazenosti obsahu sdělení. Próza je prostoupena náladami krásných jarních dnů a letních odpolední⁶⁵, rozmanitostí ţivota a okouzlením jeho krásami, touhou po pozemských radostech. V tomto díle je patrný příklon k řeči poetistů. Idea nového jazyka a nové metody dává však ve střetnutí s typickým českým prostorem vyznít silné, ironicky podané negaci české malosti. Vančura se jako představitel imaginativního proudu od ostatních avantgardních prozaiků značně odlišuje. Jeho prózy jsou dokonale promyšlené. Ve svých dílech provádí otevřenou reflexi všech tradičních diskursů a s jistým odstupem si vytváří svůj vlastní osobitý styl, povznesený nad veškeré dobové módnosti.

Mezi přední představitele imaginativní a obrazné prózy se zařadil také člen Devětsilu a redaktor satirického časopisu Trn, Karel Konrád, zejména svými prvními díly Robinsonáda (1926), Rinaldino (1927) a Dinah (1929), v nichţ se nejvýrazněji uplatnily prostředky poetistické lyriky. Jaké tvárné principy v těchto dílech uţil a v čem spočívá jejich imaginativní charakter a novost se pokusím vyloţit později. Lyrismem a imaginací se mimo jiných Konrádových prací vyznačují například krátké básnické prózy Dvojí stín a Ve směru úhlopříčny (1930).

63 Viz HOLÝ, Jiří. Poetistická próza, s. 586-7.

64 Viz PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard, s. 83-86.

65 HOLÝ, Jiří. Poetistická próza, s. 588.

(31)

31 Imaginací, principem asociace, metaforickým jazykem, snahou po zachycení plnosti ţivota se k poetistické avantgardě přihlásil ve svých prózách i Jaroslav Jan Paulík.

Jeho tvorba, především pak próza Arizona (1928), se ještě stane předmětem našeho zkoumání. Črty Sentimentální cesty (1931) a próza Technika flirtu neboli Umění nedokonale milovati (1932) spadají rovněţ do tohoto proudu prózy.

Lyrismem a silně emotivním a obrazným básnickým jazykem protkaný román Divoška Jaja (1925) přiřadil k imaginativní próze také spisovatele Benjamina Kličku.

Román dává vyznít divošství a světu nedotčenému kulturou a civilizací jako zpodobnění skutečného lidství.

Autorem drobných próz na pomezí lyriky a fejetonistiky, v nichţ se snoubí satira, parodie, karikatura a poetistická hravost s důrazem na dadaistickou sloţku, je spisovatel a malíř Adolf Hoffmeister (Cambridge-Praha, 1927, Hledá se muţ, který má dost času, 1927, Hors d'oeuvre, 1927). Motivy exotiky a erotiky uplatnil Hoffmeister v rozsáhlejší poetistické próze Obratník Kozoroha (1926).

Na devětsilskou poetiku odkazuje jiţ první próza Karla Schulze Sever-jih-západ-východ (1923), mimo jiné svým originálním grafickým ozvláštněním, motivy cirkusu, akrobatů, snahou o vyrovnání se s malými českými poměry a touhou po nalezení skrytého. Schulzova poetika je však sloţitější. Vstupují do ní prvky dobového expresionismu, například v podobě motivu viny a nevinnosti či hyperbolizace lidské bídy a utrpení, dále inspirace geometrickou čistotou kubismu i odkazy na starší literární vzory.⁶⁶ Odraz poetistických principů nalezneme také v románové próze Dáma u vodotrysku (1926).

První prózy Jiřího Mařánka (Výstřel naslepo, 1926, Utrpení pětihranného Boba, 1926, Kouzelný deštník, 1928, Amazonka a břichomluvec, 1928), jsou povaţovány za poetistickou grotesku s lehce ironizující kritikou maloměšťáctví. Jak ukazuje Vladimír Papoušek⁶⁷, jsou však spíše neţ poetistickou groteskou polemikou s devětsilskou estetikou a jeho programem. Vypravěč vyuţívá řeči poetistů, jako například řady poetistických motivů, dobových výroků, nápadné grafiky, ostrých střihů odkazujících k filmové grotesce. Stále silněji však prosvítá jiná orientace. Poetistickou hravost střídá váţnost, smutek, tragika. Vypravěč jakoby se nemohl vymanit ze zajetí maloměstské