Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor (kombinace):
Penitenciární péče
HODNOTOVÁ ORIENTACE MLÁDEŽE VALUE ORIENTATION YOUNG PEOPLE
Bakalářská práce: FP 08-FP-KSS-4025
Autor: Podpis:
Lenka Ponikelská
Adresa:
Tovární 296 Dubí 2
417 02 Teplice
Vedoucí práce: Mgr. Bohumila Güntherová Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
69 7 0 15 22 3+1 CD
V Liberci dne: 5.4.2009
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom(a) povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
V Liberci dne: Podpis:...
Poděkování:
Děkuji všem, bez nichž bych asi nikdy svoji práci nedokončila. Děkuji třídním učitelům střední průmyslové školy, kteří umožnili provést šetření v jejich třídách. Dík náleží mému muži za finanční a morální podporu. Vedoucí práce Mgr. Bohumile Güntherové děkuji za zasvěcené vysvětlování problémů tvorby diplomové práce a za podnětné rady.
V neposlední řadě děkuji spolupracovníkům za trpělivost a udělování potřebného volna k vytvoření této práce.
Název bakalářské práce: Hodnotová orientace mládeže Název bakalářské práce: Value orientation young people Název bakalářské práce: Wertorientierung der Jugend Jméno a příjmení autora: Lenka Ponikelská
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2008/2009 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Bohumila Güntherová
Resumé:
Bakalářská práce se zabývala problematikou hodnotové orientace mládeže. Jejím cílem bylo na základě získaných empirických dat zmapování hodnotové orientace mládeže na střední průmyslové škole a posouzení, jaký vliv má na hodnotovou orientaci rodinné prostředí, ve kterém jednotlivec žije. Práci tvořili dvě stěžejní oblasti. Jednalo se o teoretickou část, která pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů objasňovala pojmy jako jsou např. hodnota, hodnocení, uvědomování sebe sama, vliv prostředí, atd.
Praktická část zjišťovala pomocí dotazníkové metody a doplňkového rozhovoru hodnotový žebříček u 40 studentů střední průmyslové školy. Výsledky ukázaly, že studenti překvapivě přikládají velký význam hodnotám sociální charakteru, což bych považovala za největší přínos práce. Ukázalo se tak, že dnešní mládež, i když to není na první pohled zřejmé, si velmi dobře uvědomuje, jaké hodnoty jsou v životě důležité.
Klíčová slova: mládež, hodnota, hodnotová orientace, motivace, rodina, vliv prostředí.
Abstract:
This Bachelor Thesis deals with the dilemma of youth’s value orientation. Its target was to map the value orientation of the youth on the technical high school on the basis of acquired empirical data and to assess, how it affects the value orientation of family environment, in which each individual lives. The Thesis consists of two major parts.
One of them is a theoretical part, explaining terms such as value, evaluation, self- awareness, environment influence, etc., with the use of elaboration and presentation of professional sources. The practical part determined a value scale of 40 high school students with the use of questionnaire survey and additional interview. The results show that the students surprisingly make much account to values of social nature, which I would consider the highest contribution of this Thesis. Thus, it proved that today’s youth, even if it is not obvious at first sight, is highly aware what values are important for the life.
Key words: youth, value, value orientation, motivation, family, environment influence.
Resümee:
Die Bachelor-Arbeit beschäftigte sich mit Problematik der Wertorientierung der Jugend.
Ihr Ziel war aufgrund der gewonnenen empirischen Daten die Wertorientierung der Jugend auf der technischen Fachschule zu recherchieren und zu beurteilen, welchen Einfluss auf die Wertorientierung die Familienumgebung hat, in der ein Einzelne lebt.
Der Arbeit lagen zwei Hauptgebiete zugrunde. Es handelte sich um einen theoretischen Teil, der mittels Bearbeitung und Präsentation der sachkundigen Quellen die Begriffe wie z.B. Wert, Bewertung, Bewusstwerden, Umwelteinfluss, u.s.w. aufklärte. Der praktische Teil ermittelte mit Hilfe einer Fragebogenmethode und Ergänzungsgespräch die Wertrangliste bei 40 Studenten der technischen Fachschule. Die Ergebnisse zeigten, dass die Studenten überraschend großes Gewicht auf soziale Werte legen, was ich für den größten Beitrag der Arbeit halten würde. Es hat sich somit gezeigt, dass sich heutige Jugend, obwohl es nicht auf den ersten Blick sichtbar ist, sehr gut bewusst ist, welche Werte im Leben wichtig sind.
Schlüsselworte: Jugend, Wert, Wertorientierung, Motivation, Familie, Umwelteinfluss.
Obsah
Seznam použitých zkratek a symbolů ... 13
1 Úvod... 14
2 Teoretické zpracování problému... 16
2.1 Hodnota ... 16
2.1.1 Funkce hodnot v prožívání a chování ... 20
2.2 Hodnocení ... 21
2.3 Hodnotová orientace ... 23
2.4 Problematika sebepojetí a sebehodnocení osobnosti ... 26
2.5 Vliv prostředí ... 30
2.5.1 Vliv rodiny ... 31
2.5.2 Vliv vrstevníků... 34
2.5.3 Vliv partnerských vztahů ... 35
2.5.4 Rozpor mezi hodnotami rodiny a vnější společností ... 36
2.6 Motivační problematika ... 38
2.7 Sociální zrání... 40
3 Praktická část ... 44
3.1 Cíl praktické části... 44
3.1.1 Stanovení předpokladů... 44
3.2 Použité metody... 45
3.3 Popis zkoumaného vzorku ... 48
3.4 Výsledky šetření a jejich interpretace ... 49
3.5 Diskuse k šetření ... 63
4 Závěr ... 65
5 Navrhovaná opatření ... 66
6 Seznam použitých zdrojů ... 67
7 Seznam příloh... 69
Seznam použitých zkratek a symbol ů
Aj. ... a jiné Apod. ... a podobně Atd. ... a tak dále Atp. ... a tak podobně Např. ... například Tj. ... tj.
Tzv. ... tak zvaně
1 Úvod
Tématem předložené bakalářské práce je hodnotová orientace mládeže. Toto téma jsme zvolili s ohledem na nutnost zkoumání, neboť pracuji ve vězeňství, přičemž věková hranice klientů se snižuje a na druhé straně mám syna, který je ve věku šetřeného vzorku, a jako matku mne zajímá srovnání s okolím. Tak, jako vše na Zemi, se i člověk vyvíjí. Avšak, nejen po stránce tělesné, ale i duševní. To co bývalo dříve zásadou, je dnes omylem, co bylo hříchem, je dnes ctností, vše co bývalo lží se stává pravdou, to, o čem se onehdy mohlo jen snít, je dnes rutinou. Vše se neustále mnění, vyvíjí a nahrazuje, a nejde to zastavit. A tak i sny, touhy, přání a ambice lidí neustále dostávají nových rozměrů. Mládež je velká sociální skupina lidí se specifickou pozicí a úlohou ve společnosti. Do této skupiny bývají zařazováni jedinci ve věku od ukončení základní školní docházky do věku skončení sociálního zralosti, převzetí všech rolí a získání plnohodnotného občanského statutu.
V dnešní době se stále více rodičů zajímá o správnou výchovu svých dětí. Chtějí vědět, co by měli své děti naučit, aby dokázaly v našem světě dobře žít a cítily se šťastné. Rádi by jim pomohli najít rovnováhu mezi jejich vlastními zájmy a tím, co po nich vyžaduje společnost. Zjišťují, že výchovný úspěch závisí na jasných cílech a na přístupu, kdy uplatní hodnoty, které samy uznávají a svůj osobní přístup. Je důležité poznat osobnost jedince, což napomáhá porozumět a pochopit chování projevované v různých situacích, poznáme-li osobnost je možné vymezit ty složky, které se jeví jako problémové a do určité míry ovlivnit budoucí směr výchovy. Co vede mládež k takovému výběru hodnotového žebříčku, že někteří skončí ve výkonu trestu, jiní se začlení do běžné populace? Mají na tuto skutečnost vliv sociální faktory, osobnost jedince nebo snad rodina?
Životní hodnoty jsou pro každého jedince individuální. Jsou dány výchovou, vrozenými indispozicemi a značnou míru také ovlivněny společností. Člověk si během života vytváří žebříček hodnot, které jsou mu blízké a snaží se o jejich naplnění. Tento žebříček se během života mění, ale dalo by se říci, že čím je člověk starší, tím jsou jeho hodnoty konzervativnější, což ho může brzdit v jeho osobním rozvoji. Opravdu důležité a základní hodnoty však musí přetrvat celý život.
Cílem šetření je zmapování a zhodnocení hodnotové orientace mládeže na střední průmyslové škole a zda hodnotová orientace souvisí s rodinou a prostředím ve kterém jedinec vyrůstá a na jeho osobnosti. Cílem práce je podat na základě získaných empirických dat charakteristiku mládeže a jejího vývoje, který je výrazem sociálního zrání.
Pro získání empirických informací názorových postojů respondentů bylo užito anonymní dotazníkové techniky a šetření proběhlo i formou doplňujícího rozhovoru.
Samotné šetření proběhlo v období od května do září 2008.
Hlavními předpoklady bakalářské práce je potvrzení nebo vyvrácení, že dnešní mládež preferuje v systému hodnot hodnoty hmotného charakteru a na posledním místě se objeví hodnoty morálního charakteru. Naše mládež zjišťuje metodou pokusů a omylů, že mezi životem založeným na hodnotách a pocitech štěstí existuje vzájemná souvislost. Selhání a nepříjemné pocity ze špatného chování je mohou přivést k poznání základních hodnot a naučí je čestnému přístupu k životu, tato cesta je ovšem velmi tvrdá. Pro naše šetření jsme si vybrali studenty střední průmyslové školy ve věku 17 let. Tato skupina je na prahu dospělosti, je realizována biologická reprodukce společnosti, čeká je zakládání rodiny, výchova dětí. Ve skupině mládeže dochází k vytváření základu vzdělanostního potencionálu společnosti.
Toto šetření je určeno rodičům a odborníkům pracující s mládeží, kdy je důležité znát trendy vývoje mládeže a jak s mládeží pracovat a jak k nim přistupovat. Čím více budeme o této problematice vědět, tím mládež více pochopíme a bude se s ní lépe pracovat a žít.
Práce je strukturována do dvou částí v teoretické části popisujeme vymezení pojmu hodnotová orientace, působení rodiny, vrstevníků a okolí, problematiku sebepojetí a sebehodnocení osobnosti, jakož i smysl života v hodnotových orientacích a životních perspektivách.
V praktické části provádíme rozbor získaných poznatků pomocí dotazníkové techniky a rozhovoru, kde respondenti vyjadřují, jaký má konkrétní hodnota pro ně význam a za jakých podmínek.
2 Teoretické zpracování problému
Za jádro teoretické části považujeme vymezení pojmů hodnota, sebepojetí a sebehodnocení osobnosti, jakož i motivační problematiku, jako je např. vliv prostředí, rodiny, vrstevníků.
Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, co je špatné, nežádoucí, nemravné apod. Různí lidé mají rozličné systémy hodnot a jejich hierarchii, podle toho, které hodnoty stavějí do popředí a které pro ně mají jen okrajový význam.
2.1 Hodnota
Uznávat základní hodnoty je nejdůležitější a nejefektivnější způsob výchovy, jakým můžeme přispět k tomu, aby se jedinec v životě cítil šťastný. Není náhodné, že se lidé v mnoha různých zemích světa i kulturách učí stejným hodnotám. Historická souvislost úpadku Říma s tehdy převládajícím amorálním chováním odpovídá zkušenostem, jež máme s chováním lidí, kteří ztratili základní hodnoty a principy. Dále například uvolněná výchova, která se rozšířila v šedesátých letech, vychovala generaci, jež zlomila všechny rekordy v užívání drog, sebevražednosti a v osobní nespokojenosti.
Tak zvaná demokratická, liberální výchova odmítá učit děti hodnotám, dokud nebudou dost staré, aby si vytvořili svůj vlastní hodnotový systém.1
Hodnota se považuje za vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události ve spojitosti s uspokojováním jeho potřeb nebo zájmů. Hodnoty se vytvářejí a postupně diferencují v procesu socializace.2
Máme-li na mysli nějakou hodnotu, znamená to, že něčemu připisujeme cenu.
Hodnoty mají takto smysl v osobním pojetí, co jedinec vidí jako žádoucí, má pro něj cenu a je hodnotou. Psychologicky hodnoty určují naši volbu. Co člověk hodnotí, není vždy to cosi přeje. Hodnota je spíše to, co by si měl přát. Lidské hodnoty se získávají zkušeností. Jsou to cíle, které získáváme od společnosti. Učí se rozlišovat dobré a zlé, užitečné a neužitečné. Získává schopnost hodnocení od svých sociálních skupin učením.
1 EYRE, L., EYRE, R. Jak naučit děti hodnotám. s. 9.
2 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. s. 192.
Ačkoli má každý z nás svůj systém hodnot, máme jako členové téže skupiny, téže společnosti a kultury jistý systém společný.3
Existují nějaké univerzální hodnoty? Podle nás je nejdůležitější hodnotou zdraví.
Bez zdraví soužení nemocí se nemůžeme soustředit na ostatní činnosti a plnění přání.
Proto by si měl každý zdraví vážit a brát ho jako dar. Většina populace to ví, ale plně si to neuvědomuje, neboť ničí své zdraví drogami, alkoholem a nezdravým způsobem života. Dnešní doba nepřímo způsobuje některé psychosomatické poruchy jako například stres a deprese, které mohou mít negativní důsledky nejen na duši, ale i na trávení, krevní oběh a podobně. Protože tělo a duše spolu tvoří celek a jedno bez druhého nemůže existovat, mnoho našich tělesných funkcí ovlivňuje i náš postoj k životu a hodnotovému systému.
Dalšími složkami jsou rodina a práce. Rodina, jako pevný bod našeho života a jako okruh lidí se kterými se nám nejlépe žije, komunikuje. A práce, jakožto prostředek seberealizace a cíle, který nás žene kupředu.
Tyto hodnoty jsou však pro každého jiné. Kde kdo si pod tím představí cokoliv, protože každý jsme jiný. Snad každý chceme mít své pevné zázemí. Něco, nebo někoho, o koho se můžeme opřít, kde najdeme útočiště, ale hlavně něco, na čem se zobrazí naše úsilí.
Co je to vlastně bohatství? Pro někoho může být pouze záležitostí peněz a majetku. Ale je to opravdové bohatství, které nás může udělat šťastnými? Když, je někdo bohatý, může si koupit, co chce, od lidí až po majetek. Jenže je takový člověk opravdu spokojený? Jak může takový člověk vědět, že má opravdové přátele, kteří nejdou jen po penězích?
Proto si myslíme, že největší bohatství je v životních hodnotách a zkušenostech, vzpomínkách. Když se člověk přestane zabývat pouze materiálními věcmi, otevře oči, podívá se okolo sebe, zjistí, že se žene za něčím, co nenaplní jeho život.
Co jsou vlastně životní hodnoty a zkušenosti? Životní hodnoty a zkušenosti se u každého člověka postupem času vyvíjejí. Dokud jsme děti, tak je přijímáme od svých rodičů. V období dospívání si začínáme uvědomovat vlastní identitu a začínáme hledat
3 HOMOLA, M. Motivace lidského chování. s. 206.
vlastní hodnoty, které často v dospělosti přehodnotíme. Naše životní hodnoty vytváříme podle vzoru vrstevníků, idolů. Proto ne vždy najdeme ty správné a potom se náš život vyvíjí jinak, než jsme si představovali a mysleli.
Často lidé jdou za špatným cílem, řídí se něčím, co je pro ně nejjednodušší cesta, která bohužel většinou klame, člověk pak přichází o své hodnoty, o část ze svého bohatství. A proto člověk přehodnocuje své životní názory a snaží se hledat, kde je pravda. Hodně ho ovlivňují sdělovací prostředky, projevy významných osobností.
Mnoho otázek, které se nám honí hlavou, lze zodpovědět, když se zadíváme do vlastního nitra, kde najdeme chyby, které jsme udělali a napravíme je.4
Z hlediska filozofie je hodnota v širším slova smyslu specifická vlastnost společenských či přírodních jevů, ve které se projevuje jejich určitý význam pro člověka a společnost. Hodnoty jsou historicky proměnlivé, jsou výrazem sociálně a třídně podmíněných potřeb, zájmů a vztahů. Rozlišujeme hodnoty ekonomické (užitná hodnota, směnná hodnota), sociálně politické (spravedlnost, nespravedlnost), morální (dobro, zlo), estetické (krásné, ošklivé) a jiné.
Z hlediska psychologie hodnota vzniká v procesu socializace jedince kulturním působením společnosti, v níž jedinec žije. Strukturací hodnot do více či méně stálých hierarchií (vyšší a nižší hodnoty) vzniká hodnotová orientace, která je individuálně vysoce variabilní a je většinou měřítkem identifikace jedince se společností.
Jednotlivec poznává a usměrňuje své hodnoty na základě svého individuálního vývoje, vlivem společenského působení. Poruchy v osobní hierarchii hodnot a ideálů mohou vést k duševním chorobám a k sebevražedným tendencím, např. v těch případech, kdy člověk ztrácí některou hodnotu, kterou považoval pro sebe za základní.5
Zájem o hodnocení jako porovnávání a oceňování rozvinuli především teoretičtí ekonomové (Adam Smith, Jean-Baptiste Say), kteří studovali, jak si člověk vybírá, čemu a kdy dává přednost, co za co je ochoten vyměnit, jakou čemu přisuzuje cenu.
Univerzálním prostředkem ekonomického oceňování jsou peníze. Jenže člověk vybírá,
4 Volně dostupné z http://www.evulin.ic.cz/blog/?text=153-bohatstvi-je-kdyz-uvaha-o-zivotnich- hodnotach
5 Volně dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Axiologie
volí a hodnotí (dává něčemu přednost před něčím jiným) daleko častěji tam, kde se volby nehodnotí penězi.
Pojem hodnocení a hodnoty jako zásadně odlišný od poznávání a popisu se vyskytuje u Kanta a u Schopenhauera, klíčový význam však dostává u dvou velmi odlišných myslitelů, u F. Nietzscheho a Hermanna Lotze. Nietzsche byl přesvědčen, že hodnocení je základnější a pro člověka významnější než poznávání, zároveň však soudil, že zdrojem hodnocení je vůle, přesněji řečeno vůle k moci. Lotze se podrobně zabýval procesem hodnocení a toto studium poprvé nazval axiologií. Na rozdíl od věcí, které mohou mít cenu, hodnoty podle Lotze neexistují tak jako věci, nicméně se prosazují v lidském hodnocení a přes dílčí kulturní a dobové rozdíly nejsou lidským výtvorem.
V předcházejícím odstavci jsme zmínili pojem axiologie, který pochází z řeckého axiom (rovnocenný, zasloužený) nebo volně přeloženo filosofie hodnot což je moderní filosofická disciplina, součást praktické filosofie, která se zabývá hodnocením a hodnotami.6
Objevuje se různé třídění hodnot. Nakonečný uvádí7 dělení na:
1. materiální hodnoty – jídlo, bydlení, majetek, zdraví, pohodlí 2. sociální hodnoty – láska, přátelství, spolupráce
3. duchovní hodnoty – pravdy, dobro, krása
Pojetí určité hodnoty, vyrůstá ze zobecnění určitých pravidel, norem, zkušeností a neomezuje se jen na dílčí jevy a konkrétní situace. Tak vznikají ideje. Ideje vycházejí ze způsobů jednání druhých, s nimiž jsme byli ve styku. Běžně jsou hodnoty odvozovány z chování, které nás uspokojí, v tomto smyslu je pro mnohé lidi hodnotou dobré jídlo, pohodlí, ale také opora druhých lidí. Vlastní ego jedince je zahrnováno mezi objekty, stále více se stává objektem vlastního vnímání, a tak se zdrojem hodnocení stává objektivace vlastního ega, což znamená, že jedinec poznává a pociťuje, co je dobré pro udržení vlastního dobrého pocitu a vědomí hodnoty sebe sama. Hodnoty se stávají součástí sebepojetí a s nimi jsou spojovány centrální postoje. Jedinec si
6 Volně dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Axiologie
7 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. s. 123.
vytváří obraz toho jaký má být, kontroluje, aby tento obraz nebyl narušen a tím jsou u něho vyvolány hodnotící procesy a vytvářeny příslušné postoje jako hodnotící vztahy.
Vytváří se individuální hierarchický systém hodnot, to znamená pojetí různých materiálních, sociálních a duchovních statků, od nejvyšších až k nejnižším. Tento systém hodnot je závislý na zkušenostech jedince a může se to měnit díky různým okolnostem v životě. 8
2.1.1 Funkce hodnot v prožívání a chování
Syřišťová vysvětluje9 funkci hodnot jako: Průnik individuálnosti a společenskosti v lidské psychice je vyjádřen konkrétní strukturou hodnot. Hodnoty jsou určitou krystalizací společenské zkušenosti a v tomto ohledu patři především ke společenskému vědomí, zároveň však ovlivňují strukturu individuální psychiky, která se osvojováním těchto hodnot rozvíjí. Ovlivňují ji tím více, čím více zakotvují v motivačně afektivní oblasti. Lze říci, že zhodnocování je proto více či méně obsaženo v procesech zvýznamňování objektivní reality i sebe sama, které je pro lidskou psychiku charakteristické.
Klademe-li si problém normality lidského prožívání a chování ve společenských podmínkách, je nutno mít na zřeteli vedle normy právě tuto motivačně afektivní zakotvenost hodnot a hodnotových orientací lidí. I když normy i hodnoty jsou společenským produktem a jsou jedincem osvojovány, osvojená hodnota je niternější než osvojená norma, subjekt se s ní identifikuje, stává se jeho součástí. Pokud dochází k takovému niternému osvojení a identifikaci i u normy, stává se sama norma hodnotou.
Zůstaňme proto u jejich rozlišení.
Při posuzování toho, zda určité chováni je či není sociálně normální, je proto nutno vzít v úvahu vedle osvojených norem i vnitřní hodnoty.
Existují potom čtyři základní možnosti shody a rozdílů mezi těmito třemi momenty:
8NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti.s. 123-133.
9 SYŘIŠŤOVÁ, E. a kol. Normalita osobnosti. s.165-166.
1. Shoda mezi hodnotami, normami a chováním; jde tu o chování normativní ve smyslu adekvátního připodobnění normám.
2. Shoda mezi hodnotami a normami, odlišnost chování. To může být případ zahrávání si s odchýlením od norem, aktivního zkoušení jejich mezí u adolescentů.
3. Shoda chování a norem, odlišnost vnitřních hodnot. To je případ skrytého odchýlení od norem.
4. Shoda vnitřních hodnot a vnějšího chování, odlišnost hodnot a chování od norem.
Zde jde o otevřené odchýlení od norem.
2.2 Hodnocení
Vlastnímu hodnocení, anebo přesněji klasifikaci hodnot, předchází proces, ve kterém hodnotící subjekt uskutečňuje první vědomý dotyk s hodnotou a který pro naše potřeby můžeme označit za proces identifikace hodnoty. Identifikace a klasifikace hodnot jsou neodlučitelné a nemusí následovat vždy po sobě v uvedeném pořadí;
identifikace může probíhat a obyčejně i probíhá také podobou klasifikace, aby umožnila pokračování hodnotícího aktu atd. Nezávislost těchto dvou procesů je tedy relativní, ale to nic nemění na zvláštnostech, pro které si každý z nich zaslouží zvláštní pozornost.
Identifikace hodnoty je předpokladem její klasifikace, hodnotu „musím“ objevit, musím mít smysl pro některou hodnotu, abych konstatoval její přítomnost a abych ji mohl hodnotit.
Vlastní hodnocení, nebo přesněji klasifikace hodnot začíná až tam, kde identifikovanou hodnotu měříme, posuzujeme a poté i klasifikujeme v pozitivní či negativní stupnici.
Ke klasifikaci však vůbec nedochází vždy a pravidelně. Člověk se velmi často uspokojí s identifikací hodnoty, která mu sama stačí na motivaci jednání. Známé hodnoty identifikujeme, ale obyčejně nehodnotíme, pokud nás k tomu nedonutí okolnosti.10
Hodnocení jako určitá forma vztahu člověka ke skutečnosti postupuje celým jeho životem a činností. Předměty, věci, jevy apod. se vyznačují různými vlastnostmi,
10 HUDEČEK, J. Hodnotové orientace v motivační sféře osobnosti. s. 52-53.
mají svou kvalitu, existují v určitých vztazích, mají určitý význam, funkci apod.
V procesu poznávání těchto skutečností je mimo jiné srovnáváme, hodnotíme, tj.
poznáváme jejich hodnotu. Pro subjekt nebo společnost mají věci a jevy svou hodnotu vždy vzhledem k jiným věcem a jevům. Nelze sice říci, že hodnota je výsledkem hodnocení, ale v procesu hodnocení odhalujeme a poznáváme hodnotu věcí a jevů jako jejich specifickou kvalitu.11
Pokud jde o hodnotící fakta subjektu, můžeme rozlišit tři kategorie hodnocení, na kterém se shodlo více autorů:
1. Fyziologicky a psychologicky podmíněné hodnocení společenských předmětů a jevů, které si jedinec na počátku svého individuálního vývoje osvojil a zafixoval.
Významnou roli tu mají postoje, a to jak pozitivní, tak i negativní, ovlivňované především city, méně již racionálními úvahami. Obtíže při změně postojů se tak promítají do nesnadností při přehodnocování ve změněných směrech.
2. Hodnocení společenských předmětů a jevů, které si jedinec teprve osvojuje.
Máme tu na mysli osvojování společenských hodnot, které dosud nebyly zahrnuty do individuálního hodnotového systému, rovněž však nové, subjektivně pociťované hodnoty, které s ohledem na stupeň fyzického, psychického a sociálního rozvoje osobnosti dříve chyběly.
3. V hodnocení se v tomto případě uplatňuje dosažená úroveň poznání objektivní reality, intelektuální i citová zralost.
4. Hodnocení společenských předmětů a jevů, které jsou zcela nové, které teprve osobnost sama vytváří, případně které byly právě vytvořeny jinými subjekty - osobnostmi. Do popředí tu vystupuje tvořivá činnost materiální i duchovní povahy a aktivita osobnosti.
Uvedené kategorie hodnocení naznačují, že výběr a volba hodnot, vytváření hodnotových systémů a hierarchií, zaměřenost a hodnotová orientace jsou determinovány tím, zda jde o hodnoty:
11 HUDEČEK, J. Hodnotové orientace v motivační sféře osobnosti. s. 52-53.
a) subjektem nepoznané, které existují v reálné či ideální podobě, ale nejsou určitými subjekty osvojeny
b) poznané, ale neuznávané a vědomě neosvojované, např. negativní postoje ke společensky preferovaným hodnotám
c) uznávané, ale nežádoucí z hlediska individuálního zaměření tužeb, přání, ideálů a cílů uznávané a uvědoměle osvojované, tj. hodnoty žádoucí se silným motivačním akceptem, expresívně či impresivně přitažlivé, realizované aktivní činností, spotřebou nebo užíváním.12
Hodnocení je důležitým aspektem vztahu člověka ke světu. Hodnocení je ve své podstatě vědomé prožívání hodnoty objektů, jejich tříd a vztahů, vyjadřuje jejich význam, zahrnuje cítění, poznávání a snahy. Hodnotou subjektu je to, co má pro něj osobní význam.
Vztah k hodnotám tvoří obsah postojů, které se dělí na centrální a okrajové.
Centrální jsou např. rodiče, zaměstnání, okrajové jsou např. zahraniční politiky jiného státu. Psychologicky důležitým aspektem je funkce postojů. Centrální postoje utvrzují jedince ve vztazích, upevňují sebevědomí, mohou překonávat nejistotu a úzkost.
Postoje, které mají takový osobní význam, jsou odolné vůči změnám. 13
2.3 Hodnotová orientace
Hodnotová orientace je více či méně souvislý a stabilní systém hodnot regulující a usměrňující chování jedince, hierarchicky uspořádaný soubor hodnot přijatých jedincem, sociální skupinou nebo společností. Soustava zobecněných postojů, zájmů a tendencí jednat za určitých okolností určitým způsobem. Hodnotová orientace tvoří nejdůležitější součást vnitřní struktury osobnosti, odráží její životní zkušenost, umožňuje rozlišovat podstatné a nepodstatné, významné a nedůležité pro daného člověka. Kvalitativní rozdílnost subjektivních hodnotových orientací závisí na řadě faktorů, na osobnosti a věku jedince, na stupni a formách jeho adaptace vůči sociálnímu okolí, na kulturním prostředí. Hlavním obsahem hodnotové orientace jsou světonázorové, zejména filozofická, politická a morální přesvědčení člověka, jeho
12 HUDEČEK, J. Hodnotové orientace v motivační sféře osobnosti. s. 53.
13 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. s. 118-119.
stabilní a hluboká oddanost určitým mravním zásadám. Proto se v každé společnosti stává hodnotová orientace osobnosti předmětem výchovy, zaměřeného působení na jedince.
U sestavení vlastní hierarchie hodnot je důležité rozhodování. Rozhodování je pojem charakterizující výběr mezi možnostmi v určité situaci jednání, volbu cílů a prostředků k jejich dosažení. Rozhodování bývá vědomé, prosazuje se v něm hodnotová orientace subjektu rozhodování, může být živelné, tradiční, zvykové, stereotypní, ale také uvědomělé a plánovité.14
Hodnotová orientace je označení, vztahující se v obecné teorii jednání T.
Parsonse a E. A. Shilse na normativně-hodnotící (hodnotový) aspekt jednající osoby v určité situaci, který spolupůsobí zároveň s motivační orientací v jednání osobnosti.
Vztahuje se na ty aspekty orientace jednajícího, které ho vždy vedou k dodržování určitých norem, směrnic a kritérií výběru, ocitne-li se v situaci, která dovoluje provedení volby.
Hodnotová orientace se skládá ze tří forem:15
kognitivní forma, jímž se orientuje jednání se zřetelem kognitivních soudů
oceňující forma, jímž je oceňována míra uspokojení
morální forma podle níž se posuzuje následek určitého jednání
Hodnotové orientace představují poměrně stabilní, sociálně podmíněný a výběrový vztah jedince k soustavě (systému) materiálních a duchovních hodnot, projevujících se konkrétním chováním a jednáním. Hodnotové orientace charakterizují vztah člověka k činnosti, projevují se v různých formách lidské (zvláště sociální) aktivity, v sociální zaměřenosti.
Nejčastěji se hodnotová orientovanost osobnosti zkoumá ve spojení s fakty reálného chování člověka individua. Přitom se vysvětlují následující momenty:16
1. Hodnotová orientace charakterizuje zaměřenost a obsah sociální aktivity osobnosti.
Souvisí tak s procesem utváření motivace a s motivační sférou osobnosti.
14 Volně dostupné z http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/48593-hodnotova-orientace
15 GEIST, B. Sociologický slovník. s. 102.
16 HUDEČEK, J. Hodnotové orientace v motivační sféře osobnosti. s. 57.
2. Hodnotová orientace se zkoumá jako výsledek sociálního chování a realizace individuálního a společenského hodnotového systému.
3. V hodnotové orientaci se projevují individuální odlišnosti, vyplývající ze specifických zvláštností subjektu (např. věk, pohlaví, sociální příslušnost, úroveň psychické a sociální zralosti, světonázorová zaměřenost aj.).
4. Hodnotová orientace umožňuje pochopit, jak a proč se určité jevy a předměty odrážejí u konkrétního člověka jako hodnoty a systémy, jak se v tomto hodnotovém systému člověk orientuje a jak a kterým směrem hodnoty a hodnotové systémy orientují lidské chování.
5. Hodnotová orientace jako podstatný činitel motivační sféry osobnosti je dialekticky spjata s dalšími motivačními činiteli, především s potřebami, zájmy, životními plány a cíli.
Jedním z nejzávažnějších teoretických, ale i praktických problémů stále zůstává vznik a vývoj hodnotových orientací (podobně též hodnotových postojů) u jednotlivce, či skupiny, popřípadě vztahy mezi hodnotovými orientacemi jedinců a společností.
Většina autorů se shoduje na tom, že existuje určité množství základních problémů, které lidé všech dob a na všech místech příslušným způsobem řešili.Prostřednictvím mládeže dochází k vývoji hodnotového systému společnosti, mládež je v tomto procesu aktivním subjektem a přebírá jednotlivé hodnoty diferencovaně a tak zpětně přebírá hodnotový systém společnosti. Mládež je však výrazným subjektem i negativních procesů společnosti. Současná společenská deviace má svůj základ také ve skupinách mládeže. Narůstá kriminalita mládeže a snižuje se věk páchání trestných činů a stoupá jejich brutalita. V posledních letech narůstá podíl nezaměstnanosti mladých lidí a vše se odvíjí od jejich postojů k životu a jejich hodnotových systémů.
Pohyb hodnotové orientace mládeže má dvojí charakter. Jedná se o vývoj v závislosti na životní fázi a o generační posun hodnot. Posun hodnot podle posunu životní fáze dochází v každé generaci. Pro mladého člověka jsou jiné hodnotové priority než pro zralého dospělého člověka. Některé hodnoty se během zrání mění, jiné ne. 17
17 HUDEČEK, J. Hodnotové orientace v motivační sféře osobnosti. s. 59-64.
2.4 Problematika sebepojetí a sebehodnocení osobnosti
V pozadí uspokojování sociálních potřeb člověka stojí mimo jiné i jeho povědomí o sobě samém, jeho sebepojetí, sebevědomí i sebehodnocení. V konfrontaci s druhými lidmi se vytváří povědomí o tom, „že jsem“, „kdo jsem“, „jaký jsem“, a ve styku s lidmi toto „já“ roste či klesá. Co si člověk o sobě myslí, jak se sám zná, ovlivňuje podle kognitivních teorií osobnosti významně jeho chování a prožívání, jeho sociální adaptaci a emoční bilanci. Sebepoznání je tedy podstatným faktorem stability osobnosti.
Z adekvátního sebepoznání vyplývá zaujetí přiměřeného a relativně stabilního postavení v sociální struktuře, realistický projekt vlastní budoucnosti, rozumná sebevýchova či sebepřevýchova. Naproti tomu nesprávné hodnocení, sebeklam, nestálý obraz sebe sama můžeme považovat za složku sociální maladaptace a duševních poruch.
Proto otázka, „jaký jsem“, je důležitá a naléhavá. Odpověď na ni spoluurčuje rozhodnutí v oblasti profesionální orientace, volby životního partnera, definici sebe sama, výchovné možnosti.
Sebehodnocení představuje zvláštní stupeň v rozvoji sebepoznání a je důležitým faktorem ve formování osobnosti. Vytvoření kritického vztahu k sobě je jedním ze základních podmínek úspěšné převýchovy a především sebevýchovy. Lidská osobnost není jen pasivním produktem působení vnějších sil. Člověk sám též aktivně působí na utváření i přetváření svých názorů a postojů. Správná výchova není jen taková, která vede vychovávané k tomu, aby se učili správně rozlišovat své kladné a záporné vlastnosti a usilovali sami o rozvíjení kladných a odstraňování záporných vlastností.
Správná výchova podněcuje aktivitu člověka, snaží se mu nejen dát určité cíle společensky hodnotné ale aby jich také dosáhl.18
Sebehodnocení je proces, který probíhá na základě vnímání a uvědomování si své vlastní role mezi ostatními členy skupiny v úzké souvislosti s vlastními kvalitami a hodnotami. Výsledkem takového procesu je určitý obraz, který jedinec má o vlastní hodnotě, o vlastních schopnostech a o svém postavení mezi ostatními lidmi – jeho
18 SYŘIŠŤOVÁ, E. a kol. Normalita osobnosti. s. 55-68.
vlastní pojetí sebe. Jde o osobní mínění, které jedinec má o své vlastní osobě a které vyjadřuje v postojích k sobě samému.
První pojetí sebe, první sebeuvědomování se utváří v rodině, kde samy typy rodičovských postojů vykazují významný vliv na sebeuvědomovací proces. Je známo, že postoje utvářející se v dětství se dlouho udržují, i když mohou být modifikovány pozdějšími zkušenostmi. První etapou v tomto procesu je řada reakcí, které dítě zpracovává jako jisté předjímání či anticipaci počínání matky. Zdánlivě „biologické“
uspokojování potřeb dítěte má od samého začátku i charakter sociálních aktů. Vývoj lidského „Já“ (sebeuvědomění) se děje tedy především v sociální interakci, v níž jedinec je schopen převzít sociální roli druhého, a tím si uvědomuje své sociální postavení.
Rodinné prostředí však není a nezůstává jediným činitelem, který má vliv na rozvoj pojetí, které si dítě o sobě vytváří. Další pojetí o sobě se vytváří již v sociálních kontextech mimo rodinu. Jde především o školní prostředí, kde učitelé nebo jiní výchovní pracovníci působí na dítě, jehož sebepojetí má svou určitou, i když ne definitivní podobu. Znají-li výchovní pracovníci ve škole hlavní rysy rodinné výchovy, typy rodičovských postojů i ostatní předškolní zkušenost dítěte, mohou dále pozitivním směrem rozvíjet nebo ovlivnit projevy dítěte, v nichž se odrážejí a vyvíjejí kvality sebepojetí.
Obsah a dynamika sebepojetí konkrétní osobnosti závisí na jejich konkrétních mezilidských vztazích a činnostech.
Rodiče, sourozenci, později škola, přátelé a kamarádi podmiňují dalekosáhle to, co, kdy a jak bude z různých složek sebepojetí vystupovat do popředí, co bude motivem a zpevňujícím činitelem chování a prožívání. Z předpokládané pozice identifikačního objektu zaujímá člověk postoje nejen k událostem, věcem a osobám kolem sebe, ale i k sobě samému. Dívá se sám na sebe “jakoby“ očima druhé osoby a jejími měřítky hodnotí své chování, kritizuje a chválí své jednání. Jde vlastně o zvnitřnění mechanismů, působení sociálního zrcadlového fenoménu, očekávání a akceptace.
Původně to byly druhé osoby, které svým reagováním poskytly dítěti jeho sociální obraz, informovaly ho o jeho hodnotě ve skupině. Díky identifikačním procesům se však dítě stává postupně schopné reagovat samo na sebe.
Vlivem svého sociálního prostředí si člověk vytváří obraz o sobě. Tento obraz je závislý na tom, jak jedince vidí osoby z jeho prostředí a jak on sám tento jejich obraz promítá do svého vnitřního světa. Gesta, mimika, slova sociálního prostředí prozrazují, co si o jedinci druzí myslí, jak ho hodnotí. Podle toho, jak jedinec tyto projevy interpretuje i vytváří, podle toho, nakolik s jejich významem souhlasí či nesouhlasí, vytváří se i jeho mínění o sobě, o vlastnostech, kterými se druhým lidem podobá a kterými se od nich liší. Dítě si může velmi brzy vytvořit neadekvátní přepravu o sobě, je-li předmětem obdivu svého okolí, nebo je-li naopak odmítáno (např. označováno jako
„darebák“ apod.). Hodnocení sebe je však závislé nejen na tom, jak je, nebo jak si jedinec myslí, že je (přímo či nepřímo) hodnocen jinými. Své vlastní hodnocení a mínění o sobě ze strany jiných lidí srovnává jedinec se standardem, který je respektován jím a jinými, pro něho významnými osobami. Tak se v průběhu vývoje jedince vytváří pojetí o sobě, které se vyznačuje určitou stabilitou a organizovaností.
V dospívání se rozvíjí sebeuvědomění, prohlubuje se obraz o sobě samém.
Dospívající mnohem více pociťuje nutnost sám sebe z nejrůznějších hledisek hodnotit.
Jeho úspěchy závisí na tom, jak je reálně schopen poznávat své schopnosti a vlastnosti a přizpůsobivost svému okolí. V závislosti na uvědomění si svého já se projeví nové motivující tendence, jako je soutěživost, snaha dosáhnout úspěchu, touha po svobodě, osobním vyjádření. Postupně si vytváří primární roli, ve které se cítí nejlépe a která je součástí jeho identity. Jiné motivy vycházejí z touhy dospělosti.19
V otázce sebevědomí Matějček uvádí20, že v době dospívání lze pozorovat u mládeže na jedné straně mnoho sebevědomí a jindy velký nedostatek. Jednou planou sebedůvěrou a jindy upadají do deprese a pocitů méněcennosti. V tomto období života je taková rozkolísanost vlastního sebevědomí příznačná. Je to totiž období, kdy se vědomí vlastní společenské hodnoty, vlastního já teprve dotváří a formuje.
Pokud se za jeden s charakteristických znaků zralé osobnosti považuje schopnost dívat se sám na sebe z nadhledu, vystavit se kritice, víme, že v této etapě života jsou jedinci tomuto velmi vzdáleny. Místo shovívavosti se vyznačují spíše nedůtklivostí, místo vyrovnanosti je zde přecitlivělost. Mladí lidé se vnitřně bouří proti všemu a všem,
19 HOMOLA, M. Motivace lidského chování. S. 264-274.
20 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. S. 314-317.
co vypadá jako vtírání do jejich intimity a podrážděně reagují na starostlivé pohledy, rady, gesta a poznámky na jejich vzhled, svých rodičů. To vše se dotýká nevyrovnaného sebevědomí a důstojnosti mladých lidí a okolí si neuvědomuje, že například tělesný vzhled má pro ně zvláštní důležitost a tímto chováním, můžeme ovlivnit sestavení jejich žebříčku hodnot.
Osobnost je pojem užívaný jak v běžné řeči, tak ve vědě a filozofii, a znamená:21 a) jednotlivého člověka jako osobu, jako subjekt vztahů ke světu a vědomé činnosti,
osobnost celek člověka (latinsky persona původně označovalo masku, tj. úlohu, roli, již herec hrál v antickém divadle), v druhém soubor jeho společensky determinovaných psychologických rysů (latinsky personalitas), jeho tvářnost.
b) relativně stabilní soustavu společensky významných rysů, jež charakterizují jedince jako člena určité společnosti nebo kolektivu.
Nejčastěji se osobnost chápe v užším smyslu: v pedagogice se mluví o osobnosti žáka, v sociologii vědce nebo umělce, v kriminologii o osobnosti pachatele, v psychiatrii o osobnosti neurotika ap. Osobnost tvoří to, co činí z člověka žáka, vědce ap.
a je pro tyto charaktery a role typické. Pojem osobnosti je třeba odlišovat od pojmu individuum, jedinec, který označuje člověka jako reprezentanta určitého biologického a společenského celku, a od individuality jako souboru takových rysů a znaků, jimiž se jednotlivec liší od všech ostatních. Odtud pojem jedinečné osobnosti. Tato individualita je jevem různých úrovní: biochemické, neurofyziologické, psychologické a dalších.
Osobnost se ovšem objevuje teprve tehdy, kdy vzniká vědomí a sebeuvědomění.
Hodnoty a hodnotový systém je součástí energetické stránky osobnosti. Spolu s potřebami, zájmy a postoji vytvářejí motivaci k jednání člověka a určují směr tohoto jednání. Tato část potřeb, která byla charakterizována jako základní, vztažená především k biologickému systému člověka, vytváří základní motivaci působící na člověka v krátkém časovém úseku. Hodnoty představují proti základním potřebám socializovanou a kultivovanou motivaci, proto působí v delším časovém úseku s vazbami na společenské systémy. Hodnoty nepředstavují izolované prvky motivační struktury jedince bez vzájemných vazeb. Každého jedince může charakterizovat
21 Volně dostupné z http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/48593-hodnotova-orientace
strukturace hodnot a vzájemné souvislosti. Výsledný obraz preferencí tvoří hodnotovou orientaci jedince.22
Nakonečný uvádí,23 že A. H. Maslow razil pojem ,,metapotřeby“ a tím vytvořil teorii metamotivace, což znamená fungování vývojově nižších potřeb z biologicky zakořeněných hodnot života. Systém těchto hodnot vytváří touhu člověka po dokonalosti a osobním růstu. Seberealizující se jedinci jsou motivováni více, mají pocit vlastní ceny a sebeúcty, pocit, že někam patří, podmínkou toho je uspokojení základních potřeb a zdraví. Obsahem metapotřeb jsou životní hodnoty, které jsou spojeny s morálně volními vlastnostmi, duchovní hodnoty jako ideály jsou vpojeny do vlastního já (spravedlnost, pravda, svoboda). Hodnotami jsou zde významné aspekty biologického i kulturního života. Jedinec usiluje o dosažení určitých hodnot a systém jeho motivů je vytvářen hierarchicky uspořádaných hodnot. Hodnota představuje určité pojetí žádoucího a nežádoucího chování k dosažení konkrétních cílů jedince. Vyšší potřeby jako prožívané pohnutky vystupují tehdy, když jsou uspokojeny potřeby nižší.Vývojově nejvyšší potřeba sebeaktualizace vystupuje jen u jedinců, kteří jsou uspokojovány ve svých základních potřebách. V souvislosti s uspokojením základních (jídlo, jistota) a vyšších (seberealizace) potřeb přecházejí vyšší potřeby do trvalých a tím jsou charakteristické zájmy člověka. Zájem je chápán jako činnost, pro kterou je jedinec ochoten vynakládat určité úsilí, peníze, čas. Mnohdy jsou zájmy spojovány se zálibami, které jsou prostředkem uspokojování (sport, zahrádkářství).
2.5 Vliv prost ř edí
Každý jedinec tvoří jednotu s prostředím, v němž žije, projevuje se to ve stavbě a fyziologii těla a zejména se odráží ve specifických rysech chování a vnímání světa.
V dospívání dochází k uvolňování vztahů mezi mladými lidmi a jeho rodinou. Je při tom zajímavé, že právě na cestě za samostatností a nezávislostí člověk poznává, že nemůže žít bez vztahu k lidem. Proto jedním ze základních znaků mládeže je potřeba se sdružovat.
22 SAK, P. Proměny české mládeže. s. 37-41.
23 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. s. 126.
Pokud bychom dělali výzkum porovnání hierarchie hodnot mládeže a dospělých jistě bychom nalezli několik rozdílů. Jsou to znaky, které jsou spojeny s vývojovým obdobím. Matějček uvádí,24 že dospívání přináší zrání tělesné, psychosexuální, vrcholí vývoj inteligence. Jsou zde i charakteristiky dobové, které vyznačují mladou generaci v určitém období. V neposlední řadě jsou to charakteristiky krátkodobé a víceméně módní, jsou to znaky, které rychle podléhají rychlým změnám, ale tyto znaky vedou k častým mezigeneračním neshodám. Jedna i druhá strana jim přikládá velkou váhu.
Starší lidé mají sklon pokládat své normy za objektivní danost a odsuzují všechny rychlé zvraty například módy, životního stylu, technologie. A mládež pokládá své názory, své postoje, záliby za jediné správné, pravdivé a nutné. Generace rodičů je na vrcholu tvořivých sil, mnoho vytvořila a váží si práce a hodnot, které prací vznikají.
Mládeži je však větší hodnotou to, co teprve má být vytvořeno a k čemu je třeba něco starého zbourat. Mladí lidé nemohou dobře cítit vděčnost co generace rodičů vytvořila, jednak proto, že nepoznali podmínky ve kterých jejich hodnoty vznikly, a jednak proto, že každé zdůrazňování vděčnosti v nich budí odpor. Vděčnost k rodičům a jejich generaci se dostaví o velmi později.
2.5.1 Vliv rodiny
Vymezení pojmu rodina bylo ve společenských vědách věnováno mnoho pozornosti, lze se setkat s mnoha definicemi. Obecně je rodina charakterizována z hlediska postavení ve společnosti, z hlediska vazeb, sociálních funkcí a základních sociálních procesů, které v nich probíhají. Rodina je spojena manželskými, příbuzenskými nebo obdobnými vztahy.
Rodina je v každém stadiu vývoje široce a hluboce formujícím sociálním prostředím. V dospívání dochází zvláště k zúročení dlouhodobých „vkladů“, které představuje celková atmosféra rodiny, úroveň vztahů, sociálních postojů, její aspirace, podnikavost či kultivovanost. Dospívání však vyžaduje nové vztahy, jinak dochází k neustálým konfliktům s nezávislými a samostatnými dospívajícími. Pociťují jak potřebu povzbuzení a citového zázemí chápajících opor, tak i soukromí - spočívajícího nejen ve
24 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 321-328.
vymezení vlastního teritoria, ale i respektu potřeby izolace. Neudrží-li si rodič dobrý emocionální kontakt a důvěru dospívajícího, pak si bude intenzivně vyhledávat kontakty mimo rodinu.25
Rodina zprostředkovává člověku vliv kultury, do níž se jako dítě rodí. Jednou z jejich funkcí je uvést ho do života v rámci kulturního prostředí, naučit ho orientaci ve světě symbolů, předmětů denní potřeby, ve světě společenských zvyklostí a hodnot, naučit ho kulturním návykům slušného chování. Tento proces seznamování se jedince s okolím, se nazývá socializace. Sociální zkušenosti dítěte vytvářejí psychický základ, jejímž zdrojem je dostatek či nedostatek pozitivních citových vztahů projevovaných dítěti rodiči a s tím souvisejí i strategie výchovy. Výchova dítěte rodiči je určována kombinací projevované lásky a nelásky, míra kontroly dítěte spojená s užíváním trestů.
Rodinná výchova zprostředkovává dítěti seznámení s kulturními vzorci, což znamená normy chování, zvyklosti, módy, mravy, zákony a tabu.26
Vzájemné vztahy mládeže a dospělých jsou jedním z nejdůležitějších problémů dospívání, které mají jak sociální tak psychologický aspekt. Rozdíly mezi generacemi (návyk na určitý styl chování, hudbu, tanec, apod. osvojený v letech vlastní dospívání) se v tomto směru prohlubují věkovými rozdíly, protože mladistvá touha po novinkách kontrastuje s orientací na stálost, která přísluší věku dospělých. Život rodičů se mladým jeví prázdný, zmařený, jejich zájmy nudné a starosti malicherné, jejich životní kompromisy ubohé, morální názory beznadějně zastaralé, inteligence pochybná, vztahy neupřímné, jejich společnost nemožná. Než být za pětadvacet let jako oni – to raději nežít! Jsou samozřejmě také adolescenti hodní, chlapci a dívky, kteří zůstávají k rodičům dětsky přimknuti a historický program dospívajícího odpoutání budou dohánět – pokud vůbec – až někdy po letech. Jiní považují za nemožné se s rodiči utkat, protože by to znamenalo ublížit jim, nebo si říkají, že jim to ani nestojí za to. Kritika se také může projevit jen jednáním, které docela jasně vyjádří odpor proti tomu, co rodiče považují za důležité. Z dospělé perspektivy v tom často vidíme jen lenost, nedostatek pevné vůle, hloupost, nešťastný sklon podléhat vlivu špatných kamarádů nebo nějaký jiný defekt.
25 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. S. 299-311.
26 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. s. 25-28.
Kraus popisuje27 rodinu tvořenou párem rodičů a dětí, tato rodina bývá nazývána sociology jako nukleární. Pokud se do rodiny zahrnují blízcí příbuzní (prarodiče, teta, strýc, a ostatní příbuzní) jde o rodinu rozšířenou. Rozlišení rodiny v názvech, kde jedinec vyrůstá jako dítě a kterou sám zakládá je rodina orientační a prokreační. Dále lze rodinu členit na úplnou a neúplnou. Z hlediska socializačního procesu je důležité do jaké míry se umí rodina vypořádat s funkcemi, které má plnit. Jde o rodinu funkční (plní všechny funkce rodiny), nefunkční (zde dochází k občasným poruchám plnění jedné nebo více funkcí, ale závažně nenarušují život rodiny) a poslední je dysfunkční (dochází k vážným poruchám, vnitřnímu rozkladu rodiny, je narušován socializační vývoj dítěte).
Základními funkcemi rodiny rozumíme – biologicko-reprodukční funkce (plození potomků), sociálně-ekonomická funkce (hmotné zajištění členů rodiny), socializačně- výchovná funkce (učí děti zařazovat se do dané společnosti a kultury), ochranná funkce, emocionální funkce (zajišťuje citové zázemí pro své členy).
V současné době rodina doznala několik změn:
a) některé funkce rodiny převzaly jiné sociální instituce
b) legalizace partnerského soužití není nutností, zvyšuje se podíl soužití bez uzavření manželství
c) dochází k nárůstu rozvodovosti
d) mění se struktura rodiny- klesá počet dětí, omezuje se vícegenerační soužití e) je více plánovaného rodičovství
f) prodlužuje se délka života, tudíž déle trvá rodina po odchodu dětí g) rodiči se stávají osoby ve vyšším věku, po určité době soužití
h) zvyšují se nároky na pracovní proces a tudíž se snižuje čas strávený s dětmi Tyto aspekty mají vliv na přejímání hodnot a zkušeností rodičů.
V našem šetření zkoumaného vzorku se dotkneme i rozdílu sestavení jednotlivých hodnot z úplné a neúplné rodiny.
Rodiče ve fungujících rodinách kladou větší důraz na tradiční hodnoty, jako je věrnost a trvalý citový vztah, porozumění mezi partnery, uznání a tolerance. Menší
27 KRAUS, B, POLÁČKOVÁ, V., et al. Člověk, prostředí, výchova. s. 78-85.
důraz kladou na dostatek peněz a dobré hmotné zajištění. V rozvedených rodinách trpí nejvíce děti, jsou vystaveny dlouhotrvajícímu stresu, jsou frustrováni pokud se mají vyjádřit, koho z rodičů si více váží. Nové situace jako je stěhování, změna blízkého okolí, nový partner v rodině, nevlastní sourozenci. Všechny tyto faktory můžou mýt vliv na postoji k okolnímu světu a sestavení si vlastních hodnot. Rodina se stala velmi křehkou institucí. Dětí vyrůstajících v neúplných rodinách přibývá (ve většině případech se o děti stará pouze matka).
Rodina je společenskou institucí a její podobu ovlivňují hodnoty dané společnosti.
2.5.2 Vliv vrstevník ů
Vrstevnická skupina slouží jako opora v procesu vytváření individuální identity.
Skupinová identita mu napomáhá překonat nejistotu v procesu osamostatňování. Vazba se skupinou snižuje individuální zodpovědnost a zvyšuje pocit sebevědomí a sebejistoty.28
Vrstevníci představují na počátku dospívání také nezastupitelný faktor vývoje.
Skupiny vrstevníků nemají předem určené role, všichni jsou zpočátku v rovnoprávném postavení a záleží jen na nich jaké získají hodnocení druhých a jakou si vydobudou pozici ve skupinové hierarchii. Ve skupině do které dospívající patří se učí toleranci i kritice, sebeprosazování, ale i kompromisům, jsou tam bezprostředně zažívány důsledky souhlasu i nesouhlasu atp. Vůči námitkám rodičů jen namítají: „Dělají to všichni. Jak bych vypadal před kluky.“ atp. U vrstevníků dospívající upřednostňují nejčastěji kromě vzhledu zvláště iniciativu, humor. U dospělých přijímají pozitivně přímočarost, otevřenost, férovost a spíše snesou afekty - než přetvářku, nadřazování se, přehlížení a výrazové stereotypy. Postupně ale dospívají k větší empatii, rozdílnosti a přiměřenosti kriterií při hodnocení kompetentnosti druhých.
Mládež je sociálně demografická skupina charakterizovaná určitými společnými znaky biologickými, psychickými, sociálními a ekonomickými. Z těchto hledisek je pak charakterizovaná jako skupina, která si vytváří životní orientaci. Její příslušníci si teprve
28 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. s. 371.
hledají místo v profesní struktuře společnosti. Postupně dotvářejí svůj hodnotový systém, získávají zkušenosti. Mají své specifické potřeby a zájmy.
Člen skupiny je součástí její struktury. Má ve skupině určitou roli. Musí dodržovat normy a zvyklosti existující ve skupině. Každá skupina má svůj vzor jednání.
Skupina může podporovat nebo brzdit psychický vývoj svých členů. Např. parta, kde rozhoduje tělesná síla, opovrhuje intelektuálními zájmy svých členů. V každé skupině jsou jedinci, kteří využívají skupiny pro uspokojování vlastních zájmů.
Mechanismy působení vrstevníků na jedince, jde nejen o živelné působení, ale i výchovné. Zejména v době dospívání je nesmírně vlivná, jde o nejsilnější působící faktor, kdy člověk rád přijímá až obrovské požadavky na konformitu členů. Je to v etapě, kdy hodnota autority dospělých se bortí a hodnoty skupiny vrstevníků je nahrazují. Jde buď o programové působení (prosazování norem skupiny, působení na jednání a chování členů skupiny) nebo situační působení (volné působení na jedince).
Záleží na tom do jaké skupiny vrstevníků se jedinec zařadí – do vrstevníků sportovců, intelektuálů, uživatele drog apod. Podle toho se bude do jisté míry řídit i žebříček hodnot.
2.5.3 Vliv partnerských vztah ů
V době dospívání jde o většinou nezralé vztahy, spíše se jedná o fyzickou přitažlivost druhého pohlaví a o hledání vlastní identity.
Matějček uvádí,29 že v přátelství v době zrání záleží více na tom, zda mají jeden druhému co říci, zda si rozumějí. To předpokládá určitou blízkost zájmů a schopnost určité otevřenosti. Jeden i druhý musí být schopen dávat i dostávat. Je pravděpodobné, že děti, které vyrostly bez lásky, v dětském domově, v konfliktním rodinném prostředí, velmi těžko k této otevřenosti dospějí a že v době, kdy by se měly zamilovávat a získávat trvalé přátelství, nápadně selhávají pro svou neschopnost citové odezvy.
Přátelství je také prostředí pro vyšší společenské city. Určují jakým přínosem jsou pro své okolí, co jim dává, jakou odpovědnost je schopen převzít, jak je schopen se angažovat, kde a jak přiložit ruku k dílu a jakou oporou být pro druhé. V přátelských
29 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. s. 306-314.
vztazích se utužují city jako je soucit, smysl pro spravedlnost, solidarita, humor, radost z radosti druhých, hrdost na úspěch a podobně.
Přátelství, která se navazují v době dospívání ve většině případech setrvají po celý život. Jde o přátelství vzniklé na středních, učňovských a sportovních školách, zájmových či uměleckých kroužcích, dílnách, pracovních kolektivech, kde je společným znakem prostředí společný cíl snažení. Neplatí to tolik u tak zvaných kroužcích pivních, kavárenských, diskotékových, kde je sdružujícím činitelem společné přijímání a nikoliv tvoření. Cílem není dílo, ale osobní snadné uspokojení. I když se jedinci s těchto skupin ujišťují o velkém přátelství, tak většinou jde o povrchní vztahy a zapomnění je velmi rychlé.30
Důležité bývá z jakých rodin oba partneři pocházejí, jaký režim vládne v manželství jejich rodičů. Je důležité, jaké jsou vztahy mezi rodiči, kdo má převahu při rozhodování, na jaké bydlení jsou zvyklí, na jaké hygienické poměry a hospodaření.
Když oba partneři pocházejí s podobných rodin, snadno si budou rozumět, pokud on má dominantního otce a ona matku nebude to jednoduché, také pokud je hospodaření rozdílné nebudou mýt vzájemně pro sebe pochopení a je zde znát jaký žebříček hodnot si přináší z rodiny.
2.5.4 Rozpor mezi hodnotami rodiny a vn ě jší spole č ností
Rozpor mezi charakterem citových vztahů v rodině a v širší společnosti je příčinou konfliktů během dospívání. Dospívající není tak jednoznačně vázán na normy a hodnoty svých rodičů a stále častěji je kriticky posuzuje. Přesto je na svých rodičích v mnoha ohledech závislý. V diskuzích se svými kamarády srovnává, vzdoruje. Rodiče by měli mít v této době dost trpělivosti a tolerance pro citové výkyvy dítěte a podporovat jeho aktivity.31
Čírtková uvádí:32Problematiku procesu zrání a učení lze formulovat také jako otázku dědičnosti a prostředí. Vymezení míry vlivu těchto dvou komplexů a výslednou
30 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. s. 306-314.
31 LANGMEIER, J, KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie 2. s. 165.
32 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. s. 67.
podobu osobnosti má závažné praktické důsledky, neboť to, co je dědičné, je hůře měnitelné než to, co je produktem vlivů prostředí.
Dospívání, jiným slovem adolescence, je nesporně nejen důležitým, ale také subjektivně velmi zajímavým obdobím života. Někteří lidé mají dojem, že právě tehdy začínají žít „naplno“ či „doopravdy“. Vynořuje se zde nová kvalita sebeuvědomování – mladý člověk si zřetelně uvědomuje, jak intenzivně prožívá, jak myslí a jak komunikuje s druhými lidmi.
Co se týká termínu adolescence, tak ten je odvozen z latinského slovesa adolescere (dorůstat, dospívat, mohutnět). Poprvé byl tento termín použit již v 15.
století. V psychologii se běžně používá termín dospívání, dospívající, v lékařství se běžně používá termínu dorost a charakteristický pro sociologii a pedagogiku je termín mládež. Jde o dozrávání inteligence, citové stabilizace a konečné strukturace hodnot.
Adolescence je bezesporu obdobím, které klade velké nároky jak na nejbližší okolí adolescenta, tak i na něj samotného. Ne nadarmo bylo prvními psychology, kteří se na počátku minulého století touto specifickou životní etapou cíleně zabývali, charakterizováno jako období bouří a krizí.Je to období změn, rozporuplného prožívání, zjitřeného sebepozorování, období, kdy se dětské jistoty začínají relativizovat, ale dospělé hodnoty ještě nejsou upevněny.33
Častá věta mládeže je: Nemám čas! Adolescent je na tom s časem skutečně špatně. Především ho musí spoustu prozahálet, ve dvou nebo v malé skupince, cestou ze školy nebo na plovárně, často u telefonu. Adolescent není zvlášť společenský, potřebuje i hodně samoty, ale tyto rozhovory jsou nutné. Řeší se při nich otázky smyslu života, získávají se zkušenosti všeho druhu, nacvičuje se konverzace jako umění mluvit i poslouchat, brát partnera vážně i dělat si z něj inteligentní legraci.
Dá se říci, že adolescence je zvláštní životní období mezi dětstvím a dospělostí:
1. přijmout vlastní tělo, fyzické změny včetně pohlavní zralosti a pohlavní role 2. být schopen vytvářet si a udržovat vztahy s vrstevníky obojího pohlaví
3. získání zkušeností v erotickém vztahu, příprava pro partnerský a rodinný život
33Volně dostupné z www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/dospivani-…
