Druhé bydlení ve vybraných obcích Krkonoš

Druhé bydlení ve vybraných obcích Krkonoš

Diplomová práce

Studijní program: N7503 – Učitelství pro základní školy

Studijní obory: 7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy 7503T114 – Učitelství zeměpisu pro 2. stupeň základní školy

Autor práce: Bc. Radek Ostrčil

Vedoucí práce: Mgr. Klára Severýnová Popková, Ph.D.

Liberec, 2017

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Touto cestou bych rád poděkoval vedoucí své diplomové práce Mgr. Kláře Severýnové Popkové, Ph.D. za cenné rady a čas, který mi věnovala. V neposlední řadě bych rád poděkoval své rodině za trpělivost a podporu během studia.

Anotace

Předložená závěrečná diplomová práce se zabývá fenoménem druhého bydlení.

Oblastí, ve které je problematika zkoumána, byla zvolena lokalita Krkonoš. Je popsán a charakterizován historický vývoj, který stál za rozmachem a následně formoval tuto významnou skupinu rekreace a cestovního ruchu. Jsou uvedeny možné příčiny popularity této formy bydlení a zmíněna její pozitiva a negativa.

Další část objasňuje historický vývoj lokalit a současný stav zástavby ve vybraných obcích Krkonoš. Diskutuje o možných zdrojích dat pro popis stavu.

Porovnává údaje o trvale bydlícím obyvatelstvu s množstvím ubytovaných rekreantů.

Pro doplnění a zpřesnění údajů bylo použito dotazníkové šetření, ve kterém byli jako respondenti zvoleni představitelé vybraných obcí. V závěru se práce snaží zprostředkovat možné budoucí směry vývoje této problematiky a je doplněna o materiál, který může být využit při výuce zeměpisu.

Klíčová slova: druhé bydlení, rekreační bydlení, apartmány, cestovní ruch, rekreace, Krkonoše

Annotation:

This final diploma thesis focuses on the phenomenon of second housing. The area, in which the problem is examined, was chosen a locality of the Krkonoše mountains and selected villages. It descibes and characterizes the historical development that was behind the boom and then shaped this important group of recreation and tourism. Thesis also describes the possible causes of the popularity of this type of housing and mentions both positive and negative.

The next part explains focuses on the description of the historical development of the localities and the current situation of development in build-up areas in selected villages of the Krkonoše mountains. There is also discussed possible data sources to describe the status. It compares the data of the permanent resident population with the number of acoommodated holidaymakers. To supplement the data, a questionnaire survey was used with representatives of municipalities. In conclusion, the thesis tries to convey possible future directions of development of this issue and it is supplemented with material which can be used in teaching geography.

Key words: second housing, recreational housing, apartments, tourism, Krkonoše Mountains

8

Obsah

1 Úvod ... 12

2 Cíle práce ... 13

3 Metody zpracování ... 14

4 Rešeršní práce ... 16

4.1 Přehled literatury věnující se tématu ... 16

5 Vymezení zkoumaného území ... 18

5.1 Geografická poloha Krkonoš ... 18

5.2 Geomorfologie a geologie ... 19

5.3 Vodní toky ... 20

5.4 Ochrana životního prostředí ... 21

5.5 Doprava ... 22

6 Historie osidlování Krkonoš ... 24

6.1 Osidlování ... 24

6.2 Stavby ... 25

6.3 Turismus ... 27

7 Druhé bydlení ... 28

7.1 Vznik fenoménu druhé bydlení ... 28

7.2 Rozvoj druhého bydlení v ČR ... 31

7.3 Specifika životního stylu vlastníků druhého bydlení ... 33

7.4 Charakteristika jednotlivých typů druhého bydlení ... 33

7.4.1 Chataření ... 34

7.4.2 Chalupaření ... 34

7.4.3 Apartmány ... 34

7.4.4 Rekreační lokality – holandské vesničky ... 35

7.5 Druhé bydlení na území České republiky ... 38

7.6 Druhé bydlení ve světě ... 41

9

8 Druhé bydlení v Krkonoších ... 45

8.1 Vhodné zdroje dat o druhém bydlení ... 46

8.2 Situace druhého bydlení v Krkonoších ... 48

8.2.1 Hromadná ubytovací zařízení ... 53

8.2.2 Apartmánové bydlení ... 53

8.2.3 Rekreační lokality ... 55

8.2.4 Zhodnocení situace druhého bydlení v Krkonoších ... 56

8.3 Zkoumané lokality ... 58

8.3.1 Černý Důl ... 59

8.3.2 Horní Maršov ... 63

8.3.3 Rokytnice nad Jizerou ... 66

8.3.4 Rudník ... 70

8.3.5 Vítkovice v Krkonoších ... 73

8.3.6 Shrnutí situace ve zkoumaných lokalitách ... 76

9 Dotazníkové šetření ... 77

9.1 Struktura dotazníku ... 77

9.2 Vyhodnocení dotazníku ... 77

9.3 Shrnutí dotazníkového šetření ... 82

10 Nástin budoucího vývoje ... 83

11 Didaktické využití tématu druhé bydlení ... 85

11.1 Návrh projektu "Krkonoše známé a neznámé" ... 86

12 Závěr ... 91

13 Seznam použité literatury ... 93

14 Seznam příloh ... 100

15 Přílohy ... 101

10 Seznam grafů

Graf 1: Počet rekreačních objektů v ČR zjištěných při sčítání lidu v roce 1991 a 2001. ... 39

Graf 2: Podíl domácností vybavených rekreačním objektem v letech 1991 a 2001 ... 40

Graf 3: Vývoj počtu obyvatel v obcích Krkonoš od roku 1869 do roku 2016 ... 48

Graf 4: Vývoj počtu domů od roku 1869 do roku 2011 v Krkonošských obcích ... 49

Graf 5: Porovnání vývoje počtu obyvatelstva a počtu domů v Krkonoších od roku 1869 do roku 2011 ... 49

Graf 6: Počet domů v obcích Krkonoš v letech 1991, 2001, 2011 a 2016. ... 50

Graf 7: Vývoj počtu trvale obydlených domů v obcích Krkonoš v letech 1991, 2001 a 2011 ... 50

Graf 8: Vývoj počtu bytů v obcích Krkonoš v letech 2001, 2011 a 2016. ... 51

Graf 9: Počet trvale obydlených bytů v obcích Krkonoš v letech 1991, 2001, 2011 a 2016. ... 52

Graf 10: Vývoj počtu obyvatel obce Černý Důl od roku 1991 do roku 2016 ... 59

Graf 11: Vývoj počtu domů a trvale obydlených domů v obci Černý Důl od roku 1991 do roku 2016 ... 59

Graf 12: Vývoj počtu bytů a trvale obydlených bytů v obci Černý Důl od roku 1991 do roku 2016 ... 60

Graf 13: Vývoj počtu obyvatel v obci Horní Maršov od roku 1991 do roku 2016. ... 63

Graf 14: Vývoj počtu domů a trvale obydlených domů v obci Horní Maršov od roku 1991 do roku 2016 ... 63

Graf 15: Vývoj počtu bytů a trvale obydlených bytů v obci Horní Maršov od roku 1991 do roku 2016 ... 64

Graf 16: Vývoj počtu obyvatel v Rokytnici nad Jizerou od roku 1991 do roku 2016. ... 66

Graf 17: Vývoj počtu domů a trvale obydlených domů v Rokytnici nad Jizerou od roku 1991 do roku 2016 ... 67

Graf 18: Vývoj počtu bytů a trvale obydlených bytů v Rokytnici nad Jizerou od roku 1991 do roku 2016 ... 67

Graf 19: Vývoj počtu obyvatel v obci Rudník od roku 1991 do roku 2016 ... 70

Graf 20: Vývoj počtu domů a trvale obydlených domů v obci Rudník od roku 1991 do roku 2016 ... 70

Graf 21: Vývoj počtu bytů a trvale obydlených bytů v obci Rudník od roku 1991 do roku 2016 ... 71

Graf 22: Vývoj počtu obyvatel obce Vítkovice od roku 1991 do roku 2016. ... 73

Graf 23: Vývoj počtu domů a trvale obydlených domů v obci Vítkovice od roku 1991 do roku 2016 ... 73

Graf 24: Vývoj počtu bytů a trvale obydlených bytů v obci Vítkovice od roku 1991 do roku 2016 ... 74

11

Graf 25: Poměr domů využívaných k trvalému a rekreačnímu bydlení ... 78

Graf 26: Vliv rekreačních domů a jejich uživatelů na rozpočet obce ... 79

Graf 27:Vliv rekreačních domů a jejich uživatelů na podnikatelskou činnost v obci. ... 79

Graf 28: Vliv rekreačních domů a jejich uživatelů na trvale bydlící obyvatelstvo. ... 80

Graf 29: Vliv rekreačních domů a jejich uživatelů na životní prostředí. ... 80

Graf 30: Vliv rekreačních domů a jejich uživatelů na atraktivnost obce pro různé subjekty, např. turisty, investory. ... 81

Seznam obrázků Obrázek 1: Územní vymezení Krkonoš. ... 19

Obrázek 2: Zóny Krkonošského národního parku. ... 21

Obrázek 3: Silniční síť v Krkonoších ... 23

Obrázek 4: Poloha obcí Krkonoš vybraných pro podrobnější analýzu druhů zástavby. 58 Seznam tabulek Tabulka 1: Údaje o druhém bydlení v ČR a ostatních zemích ... 41

Tabulka 2: Podíl domácností vlastnící objekt druhého bydlení ve světových zemích ... 42

Tabulka 3: Počet apartmánových bytů a domů v obcích Krkonoš ... 55

12

1 Úvod

Tématem diplomové práce je druhé bydlení ve vybraných obcích Krkonoš.

Tímto pojmem je označován takový typ bydlení, ve kterém jeho uživatelé nebydlí trvale či stále, ale užívají jej občasně, za účelem pobytu při rekreaci či odpočinku. Druhé bydlení nalezneme po celém světě, v České republice má však velký význam. Ten je dán mimo jiné silnou tradicí, která je úzce provázána s historickým vývojem osídlení.

Problematika druhého bydlení v České republice je popsána především z obecného pohledu, tj. jsou vysvětleny problémy a dopady na dané území, obyvatele a procesy. Některé lokality byly zkoumány i z hlediska statistického, tj. poměr druhého bydlení k bydlení trvalému, avšak takto zpracovaný výstup v širším rozsahu pro území Krkonoš není. Proto jsem si toto téma vybral a pokusil se o detailnější zpracování této problematiky v mé diplomové práci.

Výstupem by měla být analýza současného stavu druhého bydlení ve vybraných obcích. Spolu s tím bude zpracován pohled na historii a vývoj tohoto fenoménu.

13

2 Cíle práce

Hlavním cílem této diplomové práce byla analýza současného stavu druhého bydlení ve vybraných obcích Krkonoš. Byly vybrány obce v Krkonoších, kterými se analýza zabývala. V této části došlo k porovnání jednotlivých druhů zástavby i s ohledem na různá časová období. K tématu byly zpracovány také dotazníky, které zkoumaly stav druhého bydlení a také názory představitelů obcí.Vytvořené dotazníky byly použity k dotazníkovému šetření, jež se stalo součástí výstupů práce. Posledním krokem této části bylo nastínění možného směřování budoucího vývoje druhého bydlení.

Dalším požadavkem práce bylo vypracování rešeršní práce na téma vývoje a stavu sídelní struktury ve vybrané části Krkonoš.

Posledním požadavkem bylo vytvoření didaktického materiálu pro využití při výuce na 2. stupni základní školy.

14

3 Metody zpracování

Pro zpracování práce byly použity následující metody:

a) Rešeršní práce

Při tvorbě diplomové práce bylo použito odborné literatury, která byla využívána pro zkoumání problematiky jevu druhého bydlení, toho jaké má důsledky pro obce a jejich obyvatele. Ke zjišťování údajů o území, historii a vývoji byla využívána literatura zaměřená na území Krkonoš.

b) Studium odborné domácí a zahraniční literatury

Odborná literatura byla využívána pro kapitoly popisující vznik fenoménu druhého bydlení. Přinesla informace o základních myšlenkách, které zapříčinily rozvoj rekreačního využívání budov pro individuální rekreaci.

c) Sběr, analýza a zpracování dat

Pro tuto práci bylo využíváno množství statistických dat. Nejčastějším zdrojem byly výsledky sčítání lidu, domů a bytů, které mají výsledky již od roku 1869. Sbírána byla data pro 23 krkonošských obcí. Statistické údaje byly ukládány do tabulky a dále sloužily pro prezentaci daných jevů na konkrétních příkladech.

K problematice apartmánových bytů bylo velké množství údajů získáno z internetových stránek, ať už prezentací developerů lákajících k zakoupení bytů, tak novinových článků informujících o započaté či dokončené výstavbě.

U kapitol přinášejících nástin budoucího vývoje lokalit byla zkoumána platná územně plánovací dokumentace.

d) Základní práce na mapových výstupech v GIS

Pro téma jsou zpracovány mapové výstupy v prostředí geografických informačních systémů, které prezentují jevy druhého bydlení v prostorovém zobrazení.

15 e) Terénní průzkum

Terénní průzkum byl nejvíce využit v těch lokalitách, které autor práce osobně zná. Sloužil pro ověřování informací převážně v kapitolách týkajících se apartmánového bydlení.

f) Dotazníkové šetření

V rámci práce bylo použito dotazníkové šetření. Jeho respondenti byli představitelé obcí, tedy starostové, případně jejich zástupci či zastupitelé.

Tématem dotazníku byly otázky zjišťující, jaké má obec zkušenosti s druhým bydlením, jak se k němu staví, zda v něm spatřuje nějaké problémy, atd. Dotazník byl vytvořen v elektronické podobě a rozesílán pomocí e-mailu.

16

4 Rešeršní práce

V této kapitole budou uvedeny základní zdroje informací. V první části je popsána definice druhého bydlení a možné pohledy na tuto problematiku. Druhá část se poté věnuje literatuře, která byla pro tuto práci použita.

4.1 Přehled literatury věnující se tématu

Ve světě se začala literatura věnující se druhému bydlení objevovat již ve 30. letech 20. století, v našem prostředí až v letech padesátých. Opravdový zájem o tuto problematiku nastal v 60. a 70. letech, kdy se druhé bydlení začalo rozšiřovat a stávalo se součástí urbanizačních a deurbanizačních procesů a systémů osídlení. (Vágner, 2004, s. 21)

Pro zpracování teoretických a metodologických kapitol o vzniku, historii a vývoji druhého bydlení byla použita česká odborná literatura. První použitou knihou byla kniha I. Bičíka Druhé bydlení v Česku (2001). Jedná se o sborník příspěvků, ze kterého byly nejvíce využity příspěvky s názvy Postavení, změny a perspektivy druhého bydlení v Česku od I. Bičíka (2001) a Vývoj druhého bydlení v Česku od J. Vágnera (2001).

Obecně se kniha věnuje jak obecnému popisu jevů, tak i příkladům z konkrétních lokalit. Druhá nejpřínosnější publikace byla od autorů Vágnera a Fialové Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku (2004). V té jsou popsány základní charakteristiky prostorového rozmístění druhého bydlení v Česku, dále je popisován vývoj druhého bydlení v příkladových lokalitách. Další kapitoly se věnují metodickým postupům a jejich aplikaci a vyhodnocení při zkoumání druhého bydlení. Další kniha od autorů Blažková, Fialová a Matoušek s názvem Individuální a masová rekreace v okolí velkých industriálních měst v 19. - 21. století (2014) je sbírkou příspěvků. Nejvíce přínosnými pro téma práce byly příspěvky D. Fialové Druhé bydlení v Česku: včera, dnes a zítra (2014), J. Vágnera Trampské osady – specifický prvek rekreační krajiny v zázemí českých měst (2014). Novým prvkem, který tato kniha přináší, jsou příspěvky od V. Matouška Nenápadný půvab (české) buržoazie. Počátky masové a individuální rekreace v Čechách v době industrializace pohledem historika (2014) a J. Štemberka Výletní a rekreační místa na přelomu 19. a 20. století: zrod, rozvoj, trendy (2014).

V těchto dvou příspěvcích není za nosný prvek českého boomu rekreačního bydlení považován tramping. Tedy, že chataření a chalupaření se nerozvíjelo primárně od nízkopříjmových obyvatel, ale že šlo o kopírování životního stylu buržoazie a jejich letních sídel a letních bytů střední třídy.

17

K tématu apartmánové výstavby byly využity příspěvky V. Nožičkové v časopise Geografické rozhledy (2011). Pro výskyt apartmánového bydlení a rekreačních chat a chalup byla využívána data Českého statistického úřadu, novinové články a internetové prezentace developerů zajišťujících výstavbu apartmánových domů.

Dalším zdrojem k tématu apartmánů a zahraničních rekreačních lokalit byly bakalářské a diplomové práce (V. Kadlecová, Praha, 2009, K. Krajňáková, Praha, 2013 a M. Sacher, Liberec, 2008).

Při zpracování kapitol o geografickém vymezení území a o historii osidlování Krkonoš byla využita kniha editora J. Flouska Krkonoše: příroda, historie, život (2007), která obsahuje velké množství kapitol od jednotlivých autorů, kteří se zabývají daným tématem. Další regionální knihou byla Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor:

inspirační příručka pro stavebníky a projektanty (2010) od autorského kolektivu Klimeš, Louda, Mejzrová, která se zabývá lidovou architekturou, současnou zástavbou a památkovou ochranou objektů a také budním hospodářstvím.

Pro kapitolu týkající se možného budoucího vývoje rekreačního bydlení byly využity územní plány dotčených obcí. Pro vytvoření mapových výstupů bylo využito knihy Metody tematické kartografie – vizualizace prostorových jevů od V. Voženílka a J. Kaňoka (2011).

Pro tvorbu kapitoly o didaktickém využití bylo čerpáno z učebnice D. Vodnárka Střední Krkonoše a Podkrkonoší: regionální učebnice pro 2. - 9. ročník základní školy (2015). Jako další didaktický zdroj byla použita kniha J. Vávry Didaktika geografie 1 (2006).

18

5 Vymezení zkoumaného území

V této kapitole je nastíněno základní vymezení zájmového území a jeho hlavní charakteristiky. V této části bude charakterizováno vymezení pohoří Krkonoš a popsány přírodní podmínky. Vzhledem k tématu práce - druhé bydlení, byly za nejvíce ovlivňující přírodní podmínky vybrány: geomorfologie a geologie, vodní toky, ochrana životního prostředí a doprava. V historii to byly právě tyto podmínky, které měly vliv na osidlování území a na jeho využívání. Z dnešního pohledu lze říci, že se jedná o ty přírodní podmínky, které nám vytváří atraktivnost lokality pro cestovní ruch. Dopravní dostupnost pak určuje, pro jak velké množství lidí je daná lokalita dostupná v čase, který jsou ochotni strávit cestou.

5.1 Geografická poloha Krkonoš

Pohoří Krkonoše se nachází v severovýchodní části Čech na hranicích s Polskem.

Na západě přechází v Jizerské hory, od kterých je oddělen Novosvětským sedlem.

Na východě pohoří přechází v Broumovskou vrchovinu. Krkonoše jsou nejvyšší a nejvýznamnějším pohořím nejen České republiky, ale i Českého masivu. Krkonoše dle Pilouse (2007, s. 13-18) dosahují plochy 639 km², z toho 2/3 se nachází na území České republiky. Pohoří má tvar elipsy orientované ve směru ZSZ – VJV a délka hlavního hřebenu je přibližně 36 km. Na hřebenech Krkonoš probíhá rozvodí Labe a Odry. Nejvyšší horou Krkonoš je Sněžka s nadmořskou výškou 1602 m.

Pohoří se nachází na území regionu soudržnosti NUTS II Severovýchod a dvou krajů (NUTS III) Libereckého a Královéhradeckého. V Libereckém kraji spadají Krkonoše do okresu Semily a Jablonec nad Nisou. Obce s rozšířenou působností v okrese Semily jsou ORP Jilemnice, ORP Semily (oblast Vysokého nad Jizerou a Roprachtic) a v okrese Jablonec nad Nisou je to ORP Tanvald (Harrachov).

V Královéhradeckém kraji patří území pod okres Trutnov. Obcemi s rozšířenou působností v okresu Trutnov jsou obce Trutnov a Vrchlabí.

Pro účely práce bylo zájmové území pohoří Krkonoš vytvořeno celkem 23 obcemi: Benecko, Černý Důl, Dolní Dvůr, Harrachov, Horní Maršov, Jablonec nad Jizerou, Janské Lázně, Jestřabí v Krkonoších, Malá Úpa, Mladé Buky, Paseky nad Jizerou, Pec pod Sněžkou, Poniklá, Rokytnice nad Jizerou, Roprachtice, Rudník, Strážné, Svoboda nad Úpou, Špindlerův Mlýn, Víchová nad Jizerou, Vítkovice, Vysoké nad Jizerou a Žacléř.

19 5.2 Geomorfologie a geologie

Krkonoše řadíme dle geomorfologického členění do Hercynského systému, v němž se začleňují do subsystému Hercynských pohoří. Geomorfologickou provincií je Česká vysočina, Krkonošsko – jesenická subprovincie, a nejnižší jednotkou členění je Krkonošská oblast. (Pilous, 2007, s. 13-18)

Současný tvar pohoří lze popsat jako důsledek procesu, kdy se ve třetihorách začala Africká litosférická deska podsouvat pod evropskou. Tímto pohybem (Alpínské vrásnění) se vytvořily Alpy a později i Krkonoše. Další podoba pak byla určena působením vodní eroze, větru a ledovců. Ledovce působily ve čtvrtohorách, a vymodelovaly dva druhy povrchů. Prvním byly tzv. kary, což jsou ostré zářezy a skalní prohlubně v závěrech údolí, které vznikly v důsledku hromadění velkého množství sněhu, působením lavin a mrazovým zvětráváním (např. Sněžné nebo Kotelní jámy). Druhým procesem bylo působení ledovcového splazu a jeho stékání do údolí, které vymodelovalo údolí do tvaru písmene „U“, tzv. trogy (např. Labský nebo Obří důl). (Vodnárek, 2015, str. 42)

Obrázek 1: Územní vymezení Krkonoš. Zdroj: ČÚZK, 2017. Upravil autor

20

Krkonošské pohoří tvoří celkem pět velkých geologických stavebních jednotek.

Starší jádro je tvořeno krkonošsko-jizerským krystalinikem a krkonošsko-jesenickým plutonem. Další tři geologické jednotky území nesouvisle pokrývají, podkrkonošský permokarbon a kvartérní sedimenty nebo ojediněle pronikají, terciérní vulkanity.

(Plamínek, 2007, str. 85)

Nejvyšší část pohoří tvoří Krkonošské hřbety, které jsou tvořeny Slezským hřbetem a Českým hřbetem. Tyto hřbety jsou orientované ZSV - VJV směrem. Největší část plochy české části pohoří zaujímají Krkonošské rozsochy. Těch nalezneme 6 a jedná se o hřebeny vybíhající severojižním směrem z Krkonošských hřbetů.

Od západu se jedná o Vilémovskou hornatinu, Vlčí hřbet, Žalský hřbet, Černohorskou hornatinu, Růžohorskou hornatinu a Rýchory. Na jižní straně pohoří ukončuje Vrchlabská rovina. V západní části přiléhá k pohoří Krkonošské podhůří s celky Železnobrodskou vrchovinou, kde je nejvíce významný okrsek Vysocká hornatina, a Podkrkonošskou pahorkatinou.

Mezi nejvýznamnější horniny, které se v Krkonoších vyskytují, řadíme mezi usazeniny vápenec a černé uhlí. Mezi vyvřeliny řadíme žulu a čedič.

5.3 Vodní toky

Vodní toky Krkonoš náleží ke dvěma úmořím. Větší západní část území odtéká povodím Labe do Severního moře. Menší část na východě pohoří odtéká povodím Odry do Baltského moře. Nejvýznamnějšími toky v povodí jsou Úpa, Labe a Jizera.

Nejvýznamnějším vodním dílem v pohoří je přehrada Labská na Labi ve Špindlerově Mlýně, která byla vybudována mezi lety 1910 až 1916. V české části Krkonoš se nachází pouze jediné ledovcové jezírko, Mechové jezírko, které leží v údolí Kotelského potoka. Neledovcová jezírka můžeme nalézt na Úpském, Pančavském nebo Černohorském rašeliništi. Na území Krkonoš se nachází několik vodopádů, např. Mumlavský, Pančavský, Pudlavský. Oproti tomu rybníků je malé množství, např. Huťský, Kábrt, Vrchlabský rybník. (Tesař, Pilous, 2007, s. 29-38)

Proti směru říčních toků docházelo k osidlování pohoří. Toky byly využívány ke splavování dřeva, které se těžilo pro tehdejší sklárny. Na české straně pohoří jsou údolí toků často orientována kolmo na sebe z důvodu geologické stavby podkladu.

Vzniká tak mřížovitá říční síť a převládajícím směrem hlavních toků je severojižní.

(Hančarová, Parzóch, 2007, s. 157-165)

21 5.4 Ochrana životního prostředí

Na velké části území vybraného pro práci se nachází Krkonošský národní park, který byl vyhlášen již v roce 1963, čímž navázal na přírodní rezervaci, která vznikla roku 1952. Národní park se dělí do čtyř skupin. Jako 1. zóna národního parku se označuje nejvíce chráněná část území, která zaujímá asi 12,4 % plochy národního parku. Nejmenší část území (9,4 %) zabírá 2. zóna, která se snaží najít rovnováhu mezi přírodními ekosystémy a lidskou činností. Největší plochu (78,2%) zabírá 3. zóna, ve které se nachází člověkem pozměněné prostředí a malé obce a samoty. Jako čtvrtá skupina je pak ochranné pásmo národního parku, jehož vymezení se až na oblast Vysokého nad Jizerou shoduje s vymezením zájmového území této práce. V tomto pásmu se pak nachází hlavní krkonošská střediska a centra cestovního ruchu.

(Vodnárek, 2015, str. 44-45)

Obrázek 2: Zóny Krkonošského národního parku. Zdroj: KRNAP, 2017. Upravil autor

22 5.5 Doprava

Významným prvkem pro rozvoj druhého bydlení v Krkonoších je dopravní obslužnost. Železniční doprava není v Krkonošských obcích příliš rozvinutá. Doprava po železnici z důvodu tvaru reliéfu vede obecně v podhůří a do vnitřních částí pohoří nezasahuje.

Silniční doprava má tři páteřní komunikace. Podél celých Krkonoš se táhne silnice číslo 14, která částečně tvoří jižní hranici Krkonoš. Protože v této práci řadíme do zájmového území i oblast Vysokého nad Jizerou, tvoří tato oblast výjimku, protože se nachází jižně od této silnice. Silnice E65/10 (z Turnova přes Železný Brod a Tanvald) spojující Českou republiku s Polskem přechází hranici za Harrachovem v Novosvětském průsmyku a dá se říct, že tvoří západní hranici Krkonoš. Východní hranice pohoří je ohraničena silnicí číslo 300, která vede od Trutnova směrem na Žacléř.

Ze silnice číslo 14, která se táhne podél celých Krkonoš, postupně vybíhají silnice severním směrem, které vedou do vnitrozemí pohoří. Silnice číslo 294, která prochází Rokytnicí nad Jizerou a dále směřuje směrem k obci Vítkovice. Za Vítkovicemi se napojuje na silnici číslo 286, která vede od Jilemnice a končí až ve vrcholových partiích Krkonoš na Zlatém návrší (od Horních Míseček je silnice pro osobní dopravu uzavřena, na Zlaté návrší zajíždí linkový autobus). Z Vrchlabí vede směrem na Špindlerův Mlýn silnice číslo 295, za Špindlerovým mlýnem vede silnice dále až na Špindlerovu boudu, která leží na hřebeni Krkonoš téměř na státní hranici (tato cesta je průjezdná pouze pro autobusy a vozidla taxi služby s povolením vjezdu). Silnice číslo 297 spojuje silnici číslo 14 a silnici číslo 296 a vede přes Černý Důl a Jánské Lázně.

Zmíněná silnice 296 vede od Mladých Buků směrem do Polska. V Mladých Bukách se ze silnice číslo 14 odděluje silnice číslo 300, která vede přes Žacléř a v Královci se napojuje na silnici číslo 16, ta se ze silnice číslo 14 odpojuje v Trutnově a vede směrem do Polska, ale již nezasahuje do území Krkonoš.

Obecně lze říci, že čím blíže k silnici č. 14, tedy jižněji a v nižších nadmořských výškách, tím více sídel a komunikací nalezneme. S rostoucí vzdáleností od této silnice pak hustota komunikací řídne.

23

Obrázek 3: Silniční síť v Krkonoších. Zdroj: Cenia, 2017. Upraveno autorem

24

6 Historie osidlování Krkonoš

První osidlování Krkonoš a intenzivnější vstupování člověka do horského prostředí způsobila slovanská a na ni navazující expanzivnější německá kolonizace.

První osídlování Krkonoš spjaté se slovanskou kolonizací se dle Lokvence (2007, s. 491) datuje od 11. do 13. století.

V druhé polovině 13. století přišla druhá kolonizační vlna, tentokrát především německého obyvatelstva, které se usazovalo primárně v blízkosti řek Úpy a Labe. Tyto kolonizační vlny podnítily vznik středisek městského typu, například města Hostinné a Trutnov. Počáteční etapu osídlování, výše popsanou, velmi zasáhly události středověku (12. - 14. století), spjaté s dobýváním nerostného bohatství. Středověké hornické a hutní podnikání odstartovalo rychlý rozvoj krkonošských sídel. Největšího rozmachu bylo, díky hornictví, dosaženo v Obřím dole a Svatém Petru, kde vznikly celé osady. (Správa KRNAP, 2017)

V 16. a 17. století probíhala nejen těžba železných, měděných, arzenových či stříbrných rud, ale osídlování Krkonoš a rozvoj krkonošských sídel je spjat také se sklářstvím, které se v této době rozvíjelo. Následně se začalo v horách rozšiřovat budní hospodaření, pro které je typické zakládání sídel na horní hranici lesa mimo údolní osady. Obhospodařování půdy, pasení skotu a koz nejen na loukách, ale i v lesích či nad jeho horní hranicí, čímž bránilo přirozenému zmlazování porostů. Nárůst budního hospodářství můžeme dle Klapky (2007, s. 745) označit jako prvotní utváření kulturní krajiny Krkonoš. Přechod k zemědělství a budaření, k pastvě dobytka a sklízení sena byl ovlivněn třemi faktory. Prvním faktorem bylo ukončení těžby dřeva a přesun sklářské výroby do sousedních Jizerských a Orlických hor. Další faktor byl vyvolán obdobím třicetileté války (1618 – 1648), kdy se obyvatelstvo Podkrkonoší stěhovalo do hor, aby se se svými zvířaty ukryli. Třetím faktorem byl příchod nových obyvatel z alpských zemí, kteří přinesli do Krkonoš svůj specifický způsob života a hospodaření. (Správa KRNAP, 2017)

Určujícími faktory pro vývoj kulturní krajiny 19. století byl ekonomický rozvoj a nárůst počtu obyvatel, který byl podmíněn politickými souvislostmi. S postupným nárůstem a rozvojem turistiky, která svůj rozkvět zažila zejména na přelomu 19. a 20. století, došlo k neúměrnému příchodu obyvatel a k neměnnému a výraznému

25

poškozování krajiny Krkonoš. V posledních 150 až 200 letech ovlivňovaly charakter krajiny také demografické poměry, národnostní struktura obyvatel a politické zřízení.

Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a počet obyvatel výrazně poklesl. (Klapka, 2007, s. 745) S vyšším nárůstem obyvatel a s turistickým ruchem byla zavedena spousta ochranářských opatření, která měla částečně napomoci zmenšení devastování přírody. Završením těchto opatření bylo vyhlášení národních parků na obou stranách Krkonoš. Na polské straně v roce 1959 Karkonoski Park Narodowy, na českém území v roce 1963 Krkonošský národní park.

6.2 Stavby

V 17. století část dělníků bydlela v panských staveních u splavných toků, avšak značný počet dělníků bydlel ve svépomoci vytvořených boudách. Velký počet bud byl roztroušen v lesích, v údolích mimo vesnice. Tyto boudy vznikaly většinou z primitivních přístřešků, jež si dřevaři stavěli na pasekách svých pracovišť. (Lokvenc, 2007, s. 491) Prvními stavbami v horách, mimo přístřešků dřevorubců, byly jednoduché roubené boudy využívané zemědělci v letním období. Tyto stavby byly rozptýleny na nejvyšších svazích a hřebenech hor osamoceně nebo v menších skupinkách. Mívaly většinou jednu obytnou místnost s primitivním ohništěm a chlév. Boudy se postupně vyvíjely a přizpůsobovaly zvyšujícím se nárokům a potřebám rozvíjejícího se budního hospodářství. Boudy byly uzpůsobeny pouze k letnímu obývání, většina bud se k celoročnímu obývání začala upravovat až v 18. a 19. století. Výjimkou dle Lokvence (2007, s. 495) byla Luční bouda, která byla obývána i přes zimu téměř od svého založení. Počátkem 19. století bylo na území panství Jilemnice, Vrchlabí a Maršov celkem 1621 bud. Připočteme-li k tomu boudy ze slezské části a panství Žacléř, dojdeme k pozoruhodnému číslu 2500. (Správa KRNAP, 2017) Budní hospodářství téměř plně zaniklo odsunem německého obyvatelstva po roce 1945.

Dle Loudy (2006, s. 1-2) se v Krkonoších nachází dva typy zástavby. V nižších polohách na úpatí kopců nalezneme řetězové lesní lánové vsi, které jsou tvořeny řadou usedlostí podél jedné nebo obou stran cesty či řeky. Ve vyšších polohách se nachází zástavba roztroušená, kdy domy jsou nahodile rozmístěny po stráních. Z těchto typů osídlení můžeme i poznat, kdy došlo k jejich založení. Řetězové lesní lánové vsi byly zakládány již v 13. a 14.století. Oproti tomu osady s roztroušenou zástavbou byly zakládány až v 16. století. Z horských bud však nevznikaly vesnice, ale většinou tvořily pouze enklávy nebo solitéry.

26

Na starší usedlosti postupně navazovala zástavba volně rozptýlená ve svazích až po nižší hřebeny. Údolní polohy byly mnohdy zahušťovány chudšími chalupami, výrobními a veřejnými stavbami (mlýny, pily, kostely, fary, školy, apod.). Dále s industrializací docházelo ke zvýšené zástavbě průmyslovými stavbami. V horském prostředí se tedy nevyskytují pouze stavby sloužící k trvalému či příležitostnému obývání. (Klimeš, Louda, Mejzrová, 2010, s. 5)

Další typickou krkonošskou zástavbou jsou podle Klapky (2007, s. 784) horská střediska, jejichž charakter byl narušen již ve 2. polovině 20. století. Malebnou krajinu a typickou krkonošskou architekturu narušila především výstavba odborářských zotavoven a obřích hotelů. Například hotel Horizont v Peci pod Sněžkou, hotel Horal ve Svatém Petru či hotel Harmony ve Špindlerově Mlýně. Trend výstavby hotelů a zotavoven se nezastavil ani po roce 1990, kdy se stavěly budovy menších rozměrů, nicméně jejich vliv na krajinný ráz nebo ráz zástavby byl podobně nepříznivý jako v případě staveb z období socialismu. Tyto stavby byly příznačné svou architekturou, která směšovala různé protichůdné architektonické prvky, jako například směsice rádoby krkonošských a alpských prvků, přičemž dominantními prvky se staly ty prvky alpské. Příklad této směsice architektonických prvků v zástavbě Krkonoš můžeme nalézt na Horním náměstí v Rokytnici nad Jizerou.

Rozdílnou architektonickou zástavbu můžeme nalézt v Jánských Lázních, zde je typická lázeňská architektura, která však není příznačně krkonošská, ale je v souladu s okolní krajinou. Jelikož se jedná o lázeňské město, nedochází zde dosud k architektonickým výstřelkům.

V Krkonoších nalezneme určitou skupinu měst, která plní funkci nejen obytnou, ale i průmyslovou. Tudíž na tyto oblasti nejsou kladeny tak velké architektonické nároky a musíme zde zohlednit i industriální část dané lokality. Klapka (2007, s. 784) uvádí, že se jedná například o města Rokytnice nad Jizerou či Harrachov.

27 6.3 Turismus

Lokvenc (2007, s. 499) zmiňuje, že první turisté a poutníci putovali do hor především za účelem návštěvy významných míst, jako je například kaple sv. Vavřince na Sněžce dostavěná v roce 1681, dále také k prameni Labe, vysvěcenému roku 1684.

Tito první poutníci a návštěvníci hor vyhledávali přístřeší horských bud.

Konec 18. století a první polovina 19. století byly obdobím romantického putování do hor, kterému se majitelé, obyvatelé či uživatelé horských bud rychle přizpůsobili. Toto období, období romantismu, hlásalo návrat k přírodě a objevování jejích krás, nastal tedy přelom ve vnímání a vztahu člověka k přírodě. Zájem o hory, do té doby spíše malý a ojedinělý, náhle výrazně vzrostl, zrodil se tak nový fenomén, a to turistika. Návštěvníci hor, které ještě nebyly tak zpřístupněné, využívaly pomoc budařů, kteří často měli svá stavení skromná. (Lokvenc, 2007, s. 499) Příliv turistů vedl ke změně způsobu obživy budařů, z primárně zemědělské obživy se lidé začali přizpůsobovat potřebám turistů a vykonávali pro ně práci, například průvodcovství, vynášení lidí na nosítkách, nošení břemen na krosnách, prodej a výroba upomínkových předmětů. Boudy tedy pozbývaly své tradiční podoby a mnohdy byly zničeny, opuštěny, zbourány, a částečně tak zanikly. Život na boudách se s rozvojem celoročního turistického ruchu od základu změnil. Dle Lokvence (2007, s. 499) se někteří majitelé bud se stali bohatými podnikateli a rozšířili svůj majetek i o další objekty, boudy a hotely v údolí. Tímto vlivem se začaly tedy postupem času stavět nové objekty, rozšiřovala se síť turistických cest od úpatí až po nejvyšší vrcholky hor. K usnadnění orientace v horách se v tomto období začínají objevovat první tištěné průvodcovské příručky a turistické mapy, na kterých byly velmi často zobrazovány nejatraktivnější místa hor.

S rozvojem lyžování ve 2. polovině 19. století se začala rozvíjet i zimní turistika, jak uvádí Štursa (2007, s. 773). Krkonoše se tak staly celoročně turisticky využívanými horami. Krkonošská turistika byla velmi oblíbená, avšak se zřetelně projevoval rozdíl v reliéfu jižních a severních svahů hor. Vysoká koncentrace turistického ruchu se neblaze promítla do vzhledu krajiny a stavu přírody. Na využívání horského prostředí se také projevily politické a demografické změny na konci 2. světové války. Začalo období koncentrovaného cestovního ruchu, kdy byly stavěny megalomanské objekty podnikové rekreace, a většina horských bud se proměnila na podnikové rekreační objekty.

28

7 Druhé bydlení

Tato kapitola se věnuje vzniku rekreačních aktivit a sleduje směry, které měly vliv na druhé bydlení. V části Vznik fenoménu druhé bydlení je zpracována období od konce 19. století do 50. let století dvacátého.

7.1 Vznik fenoménu druhé bydlení

Za první objekty, které sloužily převážně rekreaci lze podle Vágnera (2004, s.30- 31) ve střední Evropě považovat středověká šlechtická sídla a královské rezidence. Již tyto objekty sloužily k odpočinku a rekreaci. A tyto funkce se promítaly i do jejich názvů, např. letohrádek, lovecký zámek.

Za počátky cestovního ruchu můžeme ve středověku označit náboženské poutě, a s nimi spojený i vznik prvních ubytovacích zařízení.

Za období prvotního moderního rozvoje rekreačních aktivit lze považovat období od 2. poloviny 19. století, kdy se formovala městská industriální civilizace, a obyvatelstvo bylo nuceno se stěhovat za prací do měst. Tyto změny v bydlení vedly k touze po alespoň dočasném opuštění městského prostředí a tzv. návratu k přírodě.

Začaly se rozvíjet volnočasové aktivity spojené s přírodou, např. myslivost nebo rybaření, jednodenní turistika, víkendové pobyty na venkově. Pro nižší vrstvy a mládež se stalo typickou zálibou táboření a turistika v přírodě.

Dle Matouška (2014, s. 14) můžeme počátek rekreačních aktivit označit za důsledek okázalosti a marnotratnosti rodové aristokracie a bohatého měšťanstva, na které navazovalo idealizování divoké krajiny a venkovského prostředí. V tomto období začalo ochabovat postavení rodové šlechty, jejichž pozice byla přebírána velkými podnikateli, manažery a vysoce postavenými úředníky. Postupně docházelo i ke stabilizaci střední vrstvy tvořené např. úředníky, lékaři, advokáty. Podnikatelé po vzoru aristokracie začali skupovat a přestavovat zámky. Vrstvy, jež neměly na koupi zámku, si začaly stavět vily jak v zázemí měst, tak i ve větších vzdálenostech. V těchto vilových lokalitách můžeme dle Matouška za hlavní motivaci považovat spíše nápodobu aristokratického způsobu života než únik z města do přírody. První rozvoj druhého bydlení byl dle Matouška (2014, s. 15 -17) způsoben vznikem příměstských venkovských vil vyšší a střední třídy, které sloužily pro letní pobyt. K těmto projevům rekreace však nepostačovalo mít pouze finanční prostředky. K tomu aby se masově rozvíjela rekreace, bylo zapotřebí zvýšení objemu volného času.

29

Dalšími způsoby rekreace, které byly zpočátku přístupný pouze bohatým vrstvám, byly pobyty v lázních, které dosáhly rozmachu na přelomu 19. a 20. století. (Matoušek, 2014, s. 17) K rekreaci se začaly využívat také pobyty na tzv. letním bytě. Tyto pobyty začaly ve druhé polovině 19. století a šířili se od těch nejmajetnějších vrstev k těm méně majetným. Ti nejmajetnější měli jako letní byt celou vilu, která sloužila pouze pro jejich rodinu jako letní byt. Dalším typem byla výstavba vil, které byly vnitřně členěny na jednotlivé byty, které sloužily k pronájmu jako letní byty. Další druh budov sloužících k rekreaci byly dlouhodobé pronájmy v hostincích či hotelech. Mezi nejlevnější varianty patřil pronájem místnosti nebo světničky v zemědělské usedlosti nebo pobyt u příbuzných, kde se příbuzným pomáhalo s pracemi. (Štemberk, 2014, s. 33-34)

Oproti tomu turistické hnutí mělo dle Matouška (2014, s. 17) pravděpodobně předobraz v romantických poutích 19. století, v druhé polovině století se pak se vznikem klubů a spolků začalo stávat masovým jevem. Tyto spolky a kluby byly inspirovány anglosaskými zeměmi a jejich klubovou činností. První kluby vznikaly v Anglii po polovině 19. století, největší popularity dosáhla spolková turistika v Německu a Rakousku. V Čechách byl tento druh turistiky provozován zpočátku německým obyvatelstvem, hlavně v horských oblastech a až v roce 1888 vznikl Klub českých turistů. Spolková turistika měla jako jednotící prvek vlastenectví.

Mezi další rekreační aktivity vzniklé v této době můžeme řadit hnutí tělovýchovné, ze kterého postupně vznikl Sokol Pražský. Dalším jevem byl závodní sport, který ve většině případů přišel z Anglie. Výjimkou jsou zimní sporty, které byly dovezeny ze Skandinávie. Další aktivitou byly okrašlovací spolky, které se zpočátku zabývaly zlepšování prostředí sídel, např. zřizování parků, vysazování alejí, později se věnovaly i ochraně přírodního prostředí a historických památek. Tyto aktivity měly vzor v Německu a v roce 1904 byl založen Svaz českých okrašlovacích spolků. Dalším prvkem, který měl taktéž inspiraci v Německu, bylo zahrádkářství, které vzniklo původně jako aktivita pro děti a později se rozšířilo i na dospělé. (Matoušek, 2014, s. 18 - 19)

Jako největší zdroj pro oblibu druhého bydlení v dnešní době a v době nedávno minulé můžeme označit tramping. Vágner (2001, s. 44 – 45) uvádí, že nosným prvkem rekreačního bydlení u nás nebyla výstavba rekreačních domů bohatších vrstev, tak jak tomu bylo ve většině světových zemí. Ale že tím nosným prvkem rozvoje v českém prostředí se stala rekreace nižších vrstev, skupin mladých, svobodně smýšlejících

30

příslušníků chudších vrstev, které se shlédly v trampingu. V českém prostředí lze tramping definovat jako druh zájmové činnosti, který je spojen s pobytem v přírodě, turistikou, tábořením a chatařením. Souvisí s chováním, které se podobá a obsahuje prvky tuláků, zálesáků, lovců, indiánů, kovbojů, vojáků, ale i skautů a příslušníků hnutí woodcraft. (Vágner, Procházka, 2004. s. 58-59)

Tramping začal vznikat již v období před první světovou válkou a za počátek lze dle Vágnera (2001, s. 44 – 45) označit založení Tábora řvavých (Roaring camp) ve vltavských Svatojánských proudech v roce 1918. Od roku 1922 byl tvořen několika dřevěnými chatami a došlo ke vzniku první trampské osady Ztracená naděje. Později byly prvními lokalitami, které začaly být využívány ke stavbě chatových osad, zázemí Prahy, údolí řek Vltavy, Sázavy a Berounky a jejich přítoků, tyto lokality tvoří tzv. zlatý kříž rozvoje chataření. Dále ve většině případů probíhalo šíření v návaznosti na železniční dopravu. Obecně lze říci, že trampské osady vznikaly hlavně v zázemí velkých, výrazně industrializovaných, měst s vysokým podílem mladé dělnické třídy českého původu. Náplní trampingu bylo pochod na místo tábora a táboření. Sobota byla pracovním dnem a tak trampové vyráželi až odpoledne. Po příchodu na místo vybrané k táboření se začalo tábořiště připravovat. Večer se sedělo u ohně a zpívalo. Druhý den se upravovalo tábořiště, případně se navštěvovalo jiné. Později začalo docházet k rozvoji sportu, např. nohejbal, volejbal, kanoistika i kultury, specifická literatura či hudba.

Lze říci, že druhé bydlení bylo tvořeno dvěma směry. Prvním byl nápodobou životního stylu nejmajetnějších vrstev, tedy stavěním letních sídel a letních bytů.

Druhým směrem byla turistika a tramping, kdy došlo k usazování trampů a výstavbám trampských osad, které se později měnily v chatové osady, tak jak jsou známy dnes.

Zjednodušeně můžeme říci, že na počátku 20. století chtějí příměstské obydlí vlastnit i nižší vrstvy a tím byl započat fenomén chatařství a chalupářství.

Dle Vágnera (2004, s. 31) rozšiřování vlastnictví objektu druhého bydlení ovlivňovaly hlavně tyto faktory: zvýšení objemu volného času, růst životní úrovně, zhoršení životních podmínek ve velkých městech a rozvoj dopravy.

31 7.2 Rozvoj druhého bydlení v ČR

V České republice začalo dle Fialové (2004, s. 38 – 39) docházet ke změnám v sídelní struktuře, které ovlivňovaly a ovlivňují rozmach druhého bydlení, ve druhé polovině 19. století. Tehdy byla započata urbanizace, která přinesla dynamické změny v systému osídlení. Nejvýznamnější změny v České republice však začaly probíhat až po druhé světové válce.

V 50. letech byl poválečný vývoj sídelní struktury deformován socialistickým plánováním a v pohraničních oblastech odsunem německého obyvatelstva. V době socialistické industrializace odcházeli obyvatelé vesnic ve vnitrozemí do měst a ve venkovských objektech zůstali pouze jejich rodiče. Po jejich smrti venkovské objekty sloužily dětem k rekreaci. V pohraničních oblastech začalo z důvodu poválečného vývoje docházet k velkým přesunům obyvatelstva. Obyvatelstvo německé národnosti bylo odsunuto a oblasti byly znovu osídlovány obyvatelstvem z vnitrozemí.

Za jeden z důvodů vzniku poptávky po objektech druhého bydlení můžeme dle Fialové (2004, s. 40) označit charakter bytové politiky a výstavby. V poválečném období totiž došlo k omezení a odbourání tržních principů. V 60. letech byl vydán zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Ten umožňoval pro rozvoj měst využívat pouze plochy, které se nalézaly uvnitř administrativních hranic daného města.

Z tohoto důvodu se neprosadila výstavba rodinných domů, které potřebují větší zábor půdy. To je jeden z důvodů, proč se objekty druhého bydlení nacházely v místech obtížně přístupných, a proto nevhodných pro zemědělské využití.

Jelikož dosídlení pohraničních oblastí bylo jen částečné, některé objekty nebyly znovu obydleny. Tyto objekty začaly být v 60. letech využívány příslušníky uměleckých kruhů k rekreačnímu využívání. V tomto období se také začaly používat pojmy chataření a chalupaření, které byly do té doby neznámé nebo minimálně používané. (Bičík, 2001, s. 32 – 33)

Dalším faktorem pro rozvoj rekreační funkce některých lokalit bylo zavedení střediskové soustavy sídel. V 70. letech se tak tímto staly některé obce neatraktivními pro trvalé bydlení a začaly se vylidňovat. Tento jev tzv. depopulace byl silný zvlášť ve vnitřních periferních oblastech (např. v blízkosti hranic krajů). Tím se nabízel prostor pro rekreační využití budov. I nadále byla omezena individuální bytová výstavba a proces suburbanizace byl na rozdíl od západoevropských zemí zcela utlumen. Bytová

32

výstavba byla ve většině případů realizována výstavbou panelových sídlišť. Množství obyvatel, kteří pocházeli z venkova, žili v těchto malometrážních bytech a postrádali kontakt s přírodou. Řada z nich se proto snažila o vybudování chaty v zázemí města nebo alespoň o získání pozemku v zahrádkářské kolonii.

Od začátku 70. let došlo dle Vágnera (2001, s. 49) k enormnímu navýšení počtu rekreačních objektů. To bylo způsobeno také tím, že vlastnictví druhého bydlení se stalo módní a prestižní záležitostí, vyjadřující moderní životní styl. V tomto období také docházelo k rozvoji objektů podnikové rekreace, ve kterých bylo ubytování přidělováno výběrově.

I v 80. letech pokračoval tlak na venkovský prostor způsobený výstavbou panelových sídlišť, které zajišťovaly pouze obytnou funkci. Dalším faktorem bylo znemožnění suburbanizačního procesu. Tento tlak byl nejsilnější v zázemí měst s atraktivním přírodním prostředím, které umožňovalo výstavbu objektu druhého bydlení. Dle Fialové (2004, s. 40) část obyvatelstva disponovala finančními a materiálními prostředky v takovém rozsahu, že množství vystavěných nebo přestavěných objektů dosahovala lepšího standartu a byla umístěna v lepším životním prostředí než bydlení v městě. Na konci 80. let došlo ke zpomalení rozvoje druhého bydlení.

Bičík (2001, s. 36 -37) hovoří o pěti hlavních obecných změnách, ke kterým došlo po roce 1990 ve společnosti, hospodářství a životním prostředí, jejímž společným jmenovatelem je demokratizace a liberalizace společnosti. První významnou změnou je otevření hranic, s tím došlo k podstatě neomezené možnosti cestovat do zahraničí. Tato možnost vycestovat byla a je pro objekty individuální rekreace konkurencí. Ovšem nelze říci, že by všichni obyvatelé přestali jezdit do druhých objektů, existuje obyvatelstvo, které bude upřednostňovat rekreaci na svém známém místě. Dalším jevem, ke kterému po revoluci došlo, byly změny cen a cenových relací. Tyto změny poznamenaly možnosti obyvatelstva a zvýšení nákladů na dopravu se promítlo na snížení frekvence dojížďky do objektu individuální rekreace. Změny cen ovlivnily také hodnotu objektů druhého bydlení, hlavně v první polovině 90. let došlo k nárůstu hodnoty objektů. V druhé polovině bylo více nemovitostí k prodeji, než kolik bylo zájemců o jejich koupi. Objekty, které ležely v dobré poloze vůči velkým městům a byly stavebně vhodné, se začaly přestavovat na objekty pro trvalé bydlení. S výše uvedeným souvisí i fakt, že v devadesátých letech došlo k propadu bytové výstavby

33

a trh s byty nefungoval ideálně. I tyto faktory dále posilovaly tendence k přestavování druhého bydlení na bydlení trvalé. Tyto přestavby pak začaly ovlivňovat rekreační lokality, kdy se noví trvale bydlící obyvatelé mohli dostávat do konfliktu s obyvateli využívající lokalitu k rekreaci. Dalším jevem, který se v porevolučním období objevil, je změna využívání volného času zaměstnanci a převážně podnikateli. Někteří se musejí věnovat svému podnikání či zaměstnání na úkor svého volného času a v okamžiku, kdy mohou odpočívat, tak se nechtějí starat o objekt druhého bydlení (údržba, péče o zahradu). Naopak i díky moderním technologiím se mezi podnikateli objevila skupina, která není vázána na kancelář, ale může pracovat odkudkoliv a v objektu druhého bydlení může tedy trávit více času.

7.3 Specifika životního stylu vlastníků druhého bydlení

Vlastníci či uživatelé druhého bydlení se vyznačovali určitým životním stylem.

Dle Bičíka (2001, s. 33 – 34) byl tento životní styl charakteristický způsobem života odlišným od života v městském bytě a zároveň odlišným od prvních chatařů z meziválečného období. Život měl zimní nebo letní orientaci, v létě se trávil veškerý volný čas v objektu rekreace. V době rekreační sezony hospodařila rodina ve dvou domácnostech, s tím byla spojena i výstavba či údržba objektů a práce v jejich okolí.

Specifikem byl také útěk od totalitní společnosti a stresů městského života. Pozitivní vliv mělo šíření životního stylu a hodnot městské populace na péči o tradiční stavby, památky a chalupy.

Pokud bychom chtěli charakterizovat specifika životního stylu vlastníků druhého bydlení v době demokratické republiky. Můžeme dle Bičíka (2001, s. 34 – 36) říct, že se zánikem totalitní společnosti rozhodně nedojde k zániku druhého bydlení. S tím souvisí i předpoklad možnosti volně cestovat po světě. Ani to by nemělo výrazně ovlivnit frekvenci využívání objektů individuální rekreace. Druhé bydlení není využíváno pouze obyvateli méně kvalitních bytů a není navštěvováno pouze rodinami s dětmi či lidmi v důchodovém věku. Jako poslední charakteristiku lze říci, že druhé bydlení není primárně budováno k tomu, aby sloužilo k podnikání (pronájmu).

7.4 Charakteristika jednotlivých typů druhého bydlení

Druhé bydlení můžeme rozdělit na několik typů. Dvě základní skupiny jsou tradiční. Je to chataření a chalupaření. Od 90. let se na našem území začaly vyskytovat nové podoby druhého bydlení. Jedná se o apartmánovou výstavbu a rekreační lokality,

34

známé též jako holandské vesničky. Jednou z možných cest do budoucna je dle Fialové (2014, s. 57) tzv. timesharing. Ten můžeme popsat jako časové spolupodílnictví, uživatel má nárok využívat objekt pouze v určitém časovém období.

7.4.1 Chataření

Chata je stavební objekt, který byl od počátku budován za účelem rekreace.

Bývají různé velikosti a z různých stavebních materiálů. Pokud se objektů nachází více pohromadě, vytvoří se chatová lokalita (osada či kolonie). Typickou lokalitou pro výstavbu chaty byl břeh řeky či rybníku. V dnešní době už se tyto objekty nestaví jako chaty, ale spíše jako rekreační domky.

Dle Fialové (2004, s 52) můžeme rozlišovat 4 typy chatových lokalit. Prvním, nejstarším, typem jsou srubové chaty z meziválečného období. Druhým typem je liniová zástavba v blízkosti řek nebo vodních ploch, případně podél hranice lesa. K těmto chatám již patřil pozemek, původně neoplocený. Třetí typ tvoří chaty, které jsou šachovnicově uspořádány a mají oplocené pozemky. Posledním typem jsou původní zahrádkářské kolonie, které navazují na trvalé osídlení a jsou dnes již značně upraveny či přestavěny.

7.4.2 Chalupaření

Chalupa je stavební objekt, který původně sloužil k bydlení. Jeho původní funkce se však změnila na funkci rekreační. Původní funkce však mohla být i hospodářská, jako rekreační chalupy slouží např. stodoly, seníky, mlýny, hamry, nebo i kapličky apod. V České republice se chalupaření nejvíce rozvinulo v oblastech, ve kterých došlo k vysídlení obyvatelstva. Do chalupaření bychom mohli zahrnout i pobyty na letním bytě, často právě ve venkovské chalupě u známých nebo u cizích lidí v pronájmu.

7.4.3 Apartmány

Apartmánový byt lze definovat jako byt, který je v bytovém domě, který byl nově postaven či rekonstruován a slouží většinou k rekreačním účelům. První apartmánové objekty začaly vznikat v Čechách již v polovině 90. let v tradičních destinacích cestovního ruchu jako jsou Krkonoše či Šumava. V současné době se apartmánové bydlení vyskytuje téměř v každé obci Krkonoš. Dnes lze nalézt apartmánové byty i v rekonstruovaných chalupách či v dřívějších objektech podnikové rekreace.

Apartmánové domy jsou často stavěny v ambiciózním stylu architektury a svým vzhledem a umístěním mohou narušovat krajinný ráz lokalit, přirozenou urbanistickou

35

koncepci a přispívají k přeměně tradiční venkovské podoby sídel v sídla městského typu. Tím může docházet k zániku jejich atraktivity, hodnoty a kouzla pro turistický ruch. Výstavbou bytového domu s apartmány dojde k velkému nárůstu ubytovací kapacity dané lokality. Využívání těchto objektů je však velmi ovlivněno danou sezónou. V hlavní turistické sezóně dochází k přelidnění lokalit a náporům na infrastrukturu obce. Mimo sezónu jsou oblasti vylidněné a nevyužívané, objekty jsou označované jako „mrtvé domy“ či „domy duchů“. Jelikož rekreanti využívající apartmánové byty nemají v dané obci bydliště, neplynou z těchto bytů obcím do rozpočtů poplatky, zároveň obce nezískávají rekreační poplatky za lůžka tak jako z hromadných ubytovacích zařízení. Obce naopak musí udržovat komunikace a okolí těchto domů, musí nakládat s odpady atd. Vybavenost obcí často neodpovídá počtu návštěvníků. Často jsou v obci pouze služby sloužící turistům a návštěvníkům, jako např. půjčovny sportovního vybavení. S výstavbou nových bytů v minimu případů dojde ke zlepšení vybavenosti obce, byty totiž slouží pouze k rekreaci a rekreanti nemají potřebu využívat tyto služby. Původní residenční funkce obce je potlačována a projevuje se efekt turistifikace, kdy obec přichází o své základní funkce a je zaměřena pouze na funkce vhodné pro cestovní ruch. (Kadlecová, 2010, s. 27)

V současné době již dochází dle Kadlecové (2010, s. 28) ke snižování zájmu o koupi rekreačního apartmánu. Toto snížení je způsobeno několika důvody. Prvním důvodem je zvýšení nabídky bytů na takovou úroveň, že již není dostatečný počet zájemců, kteří by byli koupěschopní. Dalším důvodem je vyjadřování nesouhlasu s další výstavbou na území obcí, které již mají zkušenosti s apartmánovými domy.

Řešení výstavby rekreačních apartmánových domů se dle Kadlecové (2010, s. 28) nachází v otázce charakteru a optimálního množství těchto domů v dané lokalitě.

Výstavba musí být posuzována komplexně a se zřetelem na socioekonomický vývoj lokality. Obce by měly ve svém územním plánu zohlednit atraktivitu pro tento typ výstavby. Nástrojem, jak lze nastavit množství rekreačních bytů je jejich posuzování z pohledu množství trvale bydlících obyvatel a z pohledu kapacit hromadných ubytovacích zařízení a dalších rekreačních staveb v území.

7.4.4 Rekreační lokality – holandské vesničky

Jako rekreační lokality (soubory individuálních objektů určených k rekreaci) ve vlastnictví zahraničních vlastníků můžeme považovat skupinu objektů – většinou

36

chalup či rekreačních domů, které jsou často od okolní zástavby odděleny a jejichž majitel trvale pobývá v jiném státě než v České republice.

Po Sametové revoluci (1989) začaly české cestovní kanceláře zprostředkovávat ubytování v soukromých domech a chalupách pro zahraniční klienty. Někteří klienti však chtěli v Čechách trávit delší dobu a tím se započal nový druh využívání rekreačního potenciálu krajiny. Začaly se budovat lokality, ve kterých domy či chalupy vlastní zahraniční investor. Nejčastěji se jedná o investory z Nizozemí. Proto se těmto lokalitám často říká „holandské vesničky“. Na rekreačně atraktivních místech si nechávají vystavět nové moderní domy či chalupy. Poptávka po těchto domech je dle Vorla (2004, s. 209 – 121) podmíněna několika faktory. Prvním je stabilní ekonomická situace země. Druhým důvodem je nabídka rekreačně hodnotných lokalit, např.

Broumovsko, Podkrkonoší, Lipensko. A třetím důvodem je finanční přijatelnost České republiky. Rekreanti ze zahraničí nemají zájem pouze o novostavby v rekreačních areálech, ale i o původní objekty, které jsou vhodné k rekonstrukci. V některých obcích už je většina takovýchto rekreačních objektů v majetku cizinců.

První rekreační lokalita nizozemských investorů, která byla budována v letech 1996 až 1997, se nachází v obci Stárkov na Broumovsku. Nožičková (2001, s. 28) uvádí, že v České republice existuje přibližně 17 rekreačních lokalit, které byly vybudovány a vlastněny zahraničními, hlavně nizozemskými majiteli.

Rekreační lokality lze dělit dle Nožičkové (2011, s. 28) na dva typy. Prvním typem je rekreační areál, který se podobá hromadným ubytovacím zařízením. Typem druhým je rekreační vesnice, která je souborem individuálních objektů určených k rekreaci vlastníků, příbuzných a přátel či k pronájmu.

Investice do cestovního ruchu a rekreace jsou vnímány jako příležitosti pro rozvoj míst, kde je investováno. Při vzniku rekreačních lokalit však tyto příležitosti nemusí být naplněny. Pracovní místa většinou nevznikají, nebo jen v malém množství (pracovní místo vrátného, případně najímáni řemeslníci na opravy nebo brigádnici), infrastruktura je lokalizována v rekreační lokalitě. Rekreanti využívají lokalitu pouze k aktivitám uvnitř jejich vlastních objektů. Za veškerými dalšími aktivitami se vyjíždí, téměř vždy automobilem. Kvůli sezónnosti rekreace většinou rekreační lokalita nemá vliv na místní podnikatele. Rekreační lokality mají zpočátku největší přínos pro obce a jejich rozpočet.

Pokud si ale obce nezajistí s investorem smlouvu o spolufinancování budoucích oprav

37

infrastruktury, může se rekreační lokalita stát pro obec v budoucnu přítěží. (Nožičková, 2011, s. 28 - 29)

Nožičková (2011, s. 29) hovoří o separačních a segregačních tendencích mezi starými a novými skupinami uživatelů obce. Mezi staré uživatele patří trvale usídlení obyvatelé, chataři a chalupáři. Nová skupina obyvatel je tvořena uživateli rekreační lokality. Ti se vymezují díky své poloze lokality mimo ostatní obydlené části sídel, uživatelé mají jiný styl života, vyznávají jinou kulturu, mluví jiným jazykem. Tím, že se rekreanti střídají, není umožněno navázání trvalejších vztahů. Mezi obyvateli obce často dojde k rozdělení na dvě skupiny. První skupina vnímá rekreační lokality pozitivně z toho důvodu, že z nich má nějaký přínos. Druhá skupina je vnímá negativně, přínos z nich totiž nemá.

Dle Nožičkové (2011, s. 28 – 29) je odlišností těchto lokalit oproti jiným druhům investic do cestovního ruchu to, že jsou budovány mimo hlavní turistická střediska, většinou v klidných venkovských sídlech. Rekreační lokality jsou ve většině případů izolovanými jednotkami jak z pohledu prostorového, tak i společenského. Z vnějšího okolí jsou často hůře ovlivnitelné, naopak své okolí ovlivňují významným způsobem.

Negativům a nežádoucím jevům lze předcházet. Obce musejí využívat svojí územně plánovací dokumentaci a plány strategického rozvoje a zajistit si partnerství a podílení na budoucích nákladech s investory.