B7508 – Sociální práce 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Mgr. Stanislav Voržáček Liberec 2015

B7508 – Sociální práce

7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče

Mgr. Stanislav Voržáček

Liberec 2015

1

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

V prvé řadě bych chtěla poděkovat rodině za jejich toleranci, trpělivost a morální podporu, bez které bych práci jen těžko dokončila. Dále bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Stanislavu Voržáčkovi za jeho vedení, cenné rady a za ochotu podílet se na tvorbě práce. V neposlední řadě bych své poděkování chtěla věnovat i Bc. Filipovi Havlasovi za pomoc a úpravu práce a dalším lidem, kteří se na této mé práci podíleli.

Anotace

Bakalářská práce se zabývá oběťmi trestných činů a počtem obětí mravnostních, majetkových a násilných trestných činů v okrese Česká Lípa za časové období let 2010 - 2013.

Práci tvoří dvě strukturované oblasti. Jedná se o teoretickou část, která se věnuje základním pojmům. Pomocí pramenů a i formačních zdrojů popisuje vývoj trestního práva, osobnost pachatele, viktimizaci, syndrom oběti, prožívání újmy, důsledky trestného činu pro oběť a rozděluje pomoc obětem trestných činů, kdy se jedná o laickou, právní, sociální a psychologickou pomoc. V empirické části popíšeme výběrový vzorek a výběrovou oblast, použitou metodu, kterou si následně rozdělíme a pomocí analýzy a studie dokumentace zjistíme, zda počet obětí trestných činů stoupá, klesá či stagnuje. V neposlední řadě zjistíme i skutečnost, která nám sdělí, zda je vyšší počet obětí násilných trestných činů než počet obětí majetkových trestných činů.

Klíčová slova

Oběť, trestný čin, osobnost pachatele, viktimizace, pomoc obětem trestného činu.

Anotation

Bachelor thesis deals with the victims of crimes and number of victims of vice, property and violent crimes in the district of Česká Lípa for the time period 2010 - 2013. The work consists of two structured areas. This is a theoretical part, which is devoted to the basic concepts.

Using springs and even formation resources describes the development of criminal law, the personality of the offender, the victimisation, the syndrome of a victim, experiencing the injury, the consequences of the crime for the victim and divides the assistance to victims of crimes, when it is a laical, legal, social and psychological assistance. In the empirical part we will describe the selection of the sample and the selection area, the method used, which can subsequently divide and through the analysis and study of the documentation we find out whether the number of victims is rising, declining or stagnant. Finally, we find out the fact, which tells us whether there is a higher number of victims of violent crimes than the number of victims of property crimes.

Key words

The victim, the crime, the personality of the offender, victimization, assistance to victims of crime.

7

Obsah

Úvod ... 10

TEORETICKÁ ČÁST ... 12

1 Uvedení do problematiky ... 13

1.1 Vymezení základních pojmů ... 13

1.2 Vývoj trestního práva v českých zemích ... 15

2 Forenzně-psychologický pohled ... 18

2.1 Syndrom oběti ... 19

2.2 Prožívání újmy ... 19

2.3 Osobnost pachatele ... 20

3 Sociálně psychologický pohled ... 23

4 Viktimologický pohled ... 26

4.1 Viktimizace primární, sekundární a terciální ... 27

4.2 Typologie a klasifikace oběti ... 31

4.3 Důsledky trestného činu pro oběť ... 36

5 Pomoc obětem trestného činu ... 37

5.1 Laická pomoc ... 39

5.2 Psychologická intervence ... 41

5.3 Následná psychologická péče ... 44

5.4 Sociální pomoc ... 44

5.5 Právní pomoc ... 45

5.6 Subjekty pomoci oběti trestného činu ... 48

5.6.1 Pomoc oběti trestného činu ... 48

5.6.2 Intervenční centra ... 48

5.6.3 Probační a mediační služba ... 50

8

EMPIRICKÁ ČÁST ... 52

6 Analýza dat ... 53

6.1 Cíl praktické části a výběrové analýzy ... 53

6.2 Předpoklady... 53

6.3 Použitá metoda a její rozdělení ... 54

6.4 Popis výběrového vzorku a výběrové oblasti ... 55

6.5 Vyhodnocení předpokladů ... 60

6.5.1 Předpoklad č. 1 ... 60

6.5.2 Předpoklad č. 2 ... 78

6.5.3 Další relevantní skutečnosti zjištěné analýzou ... 81

7 Navrhovaná opatření ... 83

Závěr ... 85

Seznam použité literatury ... 87

9 Seznam obrázků

Obrázek č. 1 - demografický snímek okresu Česká Lípa ... 58

Obrázek č. 2 – správní obvod č. 1 ... 59

Obrázek č. 3 - správní obvod č. 2 ... 59

Seznam tabulek Tabulka č. 1 - násilná trestná činnost a počet obětí za rok 2010 ... 60

Tabulka č. 2 – mravnostní trestné činy a počet obětí v roce 2010 ... 62

Tabulka č. 3 – majetkové trestné činy a počet obětí v roce 2010 ... 63

Tabulka č. 4 – násilné trestné činy a počet obětí v roce 2011 ... 64

Tabulka č. 5 – mravnostní trestné činy a počet obětí za rok 2011 ... 65

Tabulka č. 6 – majetkové trestné činy a počet obětí za rok 2011 ... 66

Tabulka č. 7 – násilné trestné činy a počet obětí za rok 2011 ... 68

Tabulka č. 8 – mravnostní trestné činy a počet obětí za rok 2012 ... 69

Tabulka č. 9 – majetkové trestné činy a počet obětí za rok 2012 ... 70

Tabulka č. 10 – Násilné trestné činy a počet obětí za rok 2013 ... 71

Tabulka č. 11 – mravnostní trestné činy a počet obětí za rok 2013 ... 72

Tabulka č. 12 – majetkové trestné činy a počet obětí za rok 2013 ... 73

Tabulka č. 13 – násilné trestné činy a počet obětí za léta 2010 - 2013 ... 74

Tabulka č. 14 - mravnostní trestné činy a oběti za léta 2010 - 2013 ... 74

Tabulka č. 15 - majetkové trestné činy a oběti za léta 2010 - 2013 ... 75

Tabulka č. 16 – oběti násilných trestných činů rozděleny podle věku ... 78

Tabulka č. 17 - oběti majetkových trestných činů rozděleny podle věku .... 78

Tabulka č. 18 - oběti násilných trestných činů rozděleny podle pohlaví ... 79

Tabulka č. 19 - oběti majetkových trestných činů podle pohlaví ... 79

Tabulka č. 20 – počet obětí trestných činů za období let 2010 - 2013 ... 80

Seznam grafů Graf č. 1 – celkový počet obětí předmětných trestných činů ... 76

Graf č. 2 - celkový počet obětí jednotlivých trestných činů ... 77

Graf č. 3 – celkový počet obětí za období let 2010 - 2013 ... 80

10

Úvod

Tématem bakalářské práce byly zvoleny oběti trestných činů a jejich počet byl zúžen na oblast okresu Česká Lípa. Jakákoliv kriminalita je obecně negativní sociální jev, který je charakterizovaný porušováním právního řádu. Pohnutky, příčiny a motivy, které vedou subjekty k trestné činnosti jsou různé. Trestným činem bývá někomu ublíženo a někdo je trestným činem poškozený, kdy tyto lidi nazýváme oběťmi trestných činů.

Oběť může být právnická i fyzická osoba, které je důsledkem trestného činu ublíženo na zdraví, pachatel se na ni obohatil, nebo ji byla způsobena nemajetková či majetková újma. Stejně jako každý člověk má i oběť svá práva, které dále v předmětné práci uvedu. Čím více trestných činů je pácháno, tím více obětí trestného činu vzniká. Oběti trestných činů jsou lidé,se kterými se můžeme běžně setkat a žijí mezi námi. I my se můžeme bez zjevných příčin a varovných signálů stát obětí trestného činu. Každý z nás tuto újmu může prožívat jinak a pro každého může mít vliv trestného činu jiné důsledky. I tímto se budu v práci dále zabývat.

I přes značné zpopularizování tohoto tématu tak není v našich podmínkách dosud dostupná žádná skutečně vědecká publikace, která by se tímto jevem hlouběji a celistvě zaobírala. Různými oblastmi této problematiky se zabývá Institut pro kriminologii a sociální prevenci při Ministerstvu spravedlnosti České republiky.

Snahou práce není nějaký vyčerpávající popis tohoto fenoménu ani žádné nadměrné teoretizování, nýbrž shrnutí některých stěžejních informací týkajících se především obětí z hlediska forenzně-psychologického a sociálně psychologického do jediného uceleného a logicky navazujícího celku.

Samotná práce je strukturována do dvou oblastí, a to do části teoretické a empirické. Teoretická část vymezuje základní pojmy, pojednává o vývoji trestního práva v českých zemích, zaměřuje se na oběť z hlediska forenzně- psychologického, sociálně psychologického, viktimologického, se zdůrazněním pomoci obětem trestné činnosti.

11

Empirická část pomocí statistického kvantitativního průzkumu (analýzy dat) ověřuje dvě hypotézy. Cílem je zadokumentovat počet obětí majetkových, násilných a mravnostních trestných činů v okrese Česká Lípa za časové období let 2010 - 2013. Zde se budeme snažit analyzovat, zda počet obětí klesá, či stoupá a rozdělím oběti podle konkrétních trestných činů, podle věku a i podle pohlaví.

Dílčím cílem práce je zjistit, jaká trestná činnost byla na obětech spáchána a to jak majetková trestná činnost, mravnostní, tak i trestná činnost násilného charakteru.

Získání potřebných dat bylo dosaženo metodou studia dokumentace a analýzy sekundárních empirických za výše uvedené rozhodné období od Policie České republiky Územního odboru Česká Lípa.

Průzkum je proveden ve dvou rovinách. První je rovina teoretická a druhá empirická. V teoretické rovině se jedná o kvalitativní průzkum zpracovaný monografickou procedurou s použitím techniky obsahové analýzy, analýzy dokumentů a kritickou analýzou informačních zdrojů. V empirické rovině o již zmíněnou analýzu dat, která především vychází ze statistických ukazatelů.

12

TEORETICKÁ ČÁST

13

2 Uvedení do problematiky

2.1 Vymezení základních pojmů

Oběť

S přijetím zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů se poprvé pojem oběť dostal do české právní úpravy. Tento zákon za oběť považoval fyzickou osobu, které ve spojitosti se spáchaným trestným činem vznikla škoda na zdraví, či za oběť považoval osobu příbuznou nebo blízkou osobě, která v důsledku trestného činu zemřela (Jelínek, Gřivna 2012, s. 174 - 175). Oběť je fyzická osoba, které trestným činem bylo ublíženo na zdraví, nebo ji na zdraví mělo být ublíženo. Je to ale také osoba, na jejíž úkor se pachatel obohatil nebo ji byla způsobena majetková či nemajetková újma. V případě, že trestným činem byla způsobena smrt osoby, pak se za oběť považuje příbuzný v pokolení přímém nebo osoba blízká. Každá osoba, která se cítí být obětí trestného činu, který byl spáchán a nevyjde-li najevo opak, se považuje za oběť. Pokud pachatel trestného činu nebyl odsouzen nebo zjištěn, nemá tato skutečnost žádný vliv na postavení oběti (Nejvyšší státní zastupitelství ČR, 2012). Širší pojetí pojmu udává za oběť každého, kdo trestným činem utrpěl škodlivou újmu či následek. Naopak v užším pojetí je za oběť považována fyzická či právnická osoba, která trestným činem utrpěla poškození na těle, na majetku, na právech nebo na cti. Nejužší pojetí za oběť považuje fyzickou osobu, která v důsledku spáchaného trestného činu utrpěla jakoukoliv újmu (Turayová 1999, s. 62).

Zvlášť zranitelná oběť

Za tuto se považuje dítě a osoba, která je postižena mentálním, psychickým či fyzickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, které může bránit plnému uplatnění ve společnosti. Dále se za zvlášť zranitelnou oběť považuje oběť trestného činu: obchodování s lidmi, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, nebo oběť trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím (Nejvyšší státní zastupitelství ČR, 2012).

14

Podle Čírtkové 2014 se za zvýšeně zranitelné oběti, v rakouském systému pomoci obětem, považují osoby s nízkým či vysokým věkem, s tíživou životní situací nebo jde-li o cizince či přistěhovalce (Čírtková 2014, s. 131).

Pojem oběť z pohledu kriminologie

Neexistuje jednotné hledisko na vymezení pojmu. Naopak existuje mnoho definic, ale názory na obsah pojmu se v literatuře odlišují. Podle Tomáška 2010 není pojem univerzálně platným a oběť musíme chápat jako koncept časově a kulturně podmíněn (Tomášek 2010, s. 153).

Pojem oběť z pohledu práva

Oběť je fyzická osoba, která utrpěla újmu a to buď duševní, tělesnou, citovou, či hospodářskou ztrátu a pojem se vztahuje i na nejbližší rodinu (Doporučení Rady Evropy 2006). O tomto tématu se ještě zmíníme v kapitole Viktimologický pohled.

Trestný čin

Trestný čin je protiprávní čin, který je za trestný zákonem označený a vykazuje znaky, které jsou v zákoně č. 40/2009 Sb. uvedeny. K tomu, aby byl čin trestný je třeba úmyslného zavinění a to v případě, že zákon výslovně nestanoví, že by postačilo zavinění z nedbalosti (Zákon č. 40/2009 Sb.,

§ 13 odst. 1, 2). Trestný čin lze rozdělit na zločin a přečin. Přečiny jsou všechny trestné činy, které jsou nedbalostní, ale i úmyslné, přičemž trest odnětí svobody je s horní hranicí trestní sazby do pěti let, což je stanoveno trestním zákonem.

Zločiny jsou pak trestné činy, které podle trestního zákona nejsou označeny za přečiny. Jde například o zvlášť závažné zločiny či úmyslné trestné činy, za které je trestním zákonem stanoven trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby je nejméně deset let (Zákon č. 40/2009 Sb., § 14 odst. 1, 2, 3).

Příprava trestného činu je jednání, v němž dochází k úmyslnému vytváření podmínek, aby mohl být spáchán zvlášť závažný zločin. Zejména jde o organizování trestného činu, opatřování nástrojů, ale jde i o srocení, spolčení a pomoc nebo navádění k trestnému činu (Trestní zákoník a trestní řád 2010, s. 75).

15 Pachatel trestného činu

Pachatelem je osoba, která svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty pokusu, přípravy či samotného trestného činu. Je to ale i osoba, která k trestnému činu užila jiné osoby a to osoby, která z jakéhokoliv důvodu není trestně odpovědná (Zákon č. 40/2009 Sb., § 22 odst. 1,2). Trestně odpovědná osoba je osoba starší patnácti let (Trestní zákoník a trestní řád 2010, str. 19).

Za trestný čin není trestně odpovědná osoba, která pro duševní poruchu nebyla schopna ovládnout své jednání či nerozpoznala protiprávnost svého chování (Zákon č. 40/2009 Sb., § 26). V souvislosti s trestným činem je základním pojmem kriminologie pachatel trestného činu a je jedním ze základních prvků kriminogeneze. Osobnost pachatele je pak hlavním předmětem zájmu forenzní psychologie, která nejvíce pozornosti věnuje charakteristikám pachatele, k čemuž se ještě později vrátíme (Masarykova univerzita sportovních studií 2011).

2.2 Vývoj trestního práva v českých zemích

Vývoj v 11. – 18. století

Právní ochrana neexistovala v období společenské rodové organizace a škoda, která byla poškozenému způsobena, byla bezprávím hojena svépomocně na pachateli, na jeho rodině či na jeho majetku. Po vzniku státu nemohly obyčeje a zvyky usměrňovat jednání všech lidí stejným způsobem a ve staročeské rodové společnosti byl za skutky jednoho ze svých členů odpovědný rod. Chránit církev, státní orgány a feudální soukromé vlastnictví bylo hlavním úkolem práva, které vznikalo. V první polovině 11. století byla církev rozhodujícím vývojovým činitelem. V této době byly tresty například: vyhnání ze země, prodej do otroctví za hranice, mrskání či peněžité pokuty, kdy o potrestání rozhodoval kníže a jeho úředníci. Zloději a loupežníci se trestali propadnutím jmění nebo oběšením.

Od 12. století byl zaveden přísnější trestně právní režim, který zavedly vrchnosti mezi své poddané, protože pro ně bylo trestání poddaných velmi výnosné (Vlček 1993, s. 3 - 4). Zakladatel kostela měl trestní pravomoc nad duchovními statky, panovník měl tuto pravomoc nad biskupskými statky.

16

Pokud tresty nebyly nahrazeny soukromou dohodou mezi poškozeným a pachatelem, tak byly tresty: šibenice, vytržení jazyka, useknutí ruky či nohy, tresty mrzačící, trest smrti, ztráta cti, pokuta nebo konfiskace majetku. V druhé polovině 13. století se zavádí instituce psaní, což znamená, že byl zapsán každý člověk, o kterém se proslýchalo, že krade (říkalo se mu psanec) a tento ztrácel jakoukoliv ochranu. Ve městě měli konšelé a rychtáři trestní pravomoc, zavádí se popravy, mučení při výslechu a vězení se běžně nevyužívá. V období stavovské monarchie došlo k plnému rozvinutí trestního práva, které vytvořilo nové trestní normy. Do popředí vystupovaly normy, které chránily náboženství a církev, státní aparát, feudální stát a právní řád, kdy trestní právo chrání instituci poddanství a feudální vlastnictví. V 16. století prostřednictvím Zemských zřízení se vyhlašují těžké tresty, byly postaveny soudy a svépomoc byla odsuzována, vylučována a trestána. Ve městech se v širší míře začalo využívat vězení, soudcům se ponechává rozsáhlá volnost při udělování trestů. V 15. – 16. století se objevuje pojem policie, která má pečovat o veřejný pořádek.

Soudní řízení v 11. – 18. století

Předpis Konrádových statut z 13. století je jedním z mála předpisů, které ukládají povinnosti soudů. Panovník představuje výkonnou moc, soudí běžné věci sám nebo s dvorem, či svěří soud dvorskému sudímu. Řízení se koná ústně v českém jazyce. Až ke konci tohoto století se začaly latinským písmem dělat stručné záznamy. Na základě soudní praxe obyčejového práva se vyvíjela pravidla o řízení na soudech. Řízení zemského soudu se skládalo ze tří částí:

přípravné řízení, líčení a exekuce. Jako důkazy bylo připuštěno svědectví, listiny, přísaha, ale i ohledání místa činu. Překonání feudální rozdrobenosti ve 13. století vyvolalo v právním životě vývoj zvláštních pravidel. Od tohoto století bylo mučení charakteristickým rysem trestního řízení (Vlček 1993, s. 7 - 26).

Vývoj trestního práva v 19. – 20. století v českých zemích

V naší zemi se stala směrodatnou, pro osudy trestního práva, německá nauka o trestním právu, ale i rakouské zpracování obecného trestního práva ze 17. a 18. století, přičemž velký vliv měl Benedikt Carpzow a jeho spisy.

17

Tradici starého českého práva nahradil až tereziánský zákoník, který upřednostňuje delikvenci proti Bohu, církvi, státu a pak až delikventy zamířené proti osobám a soukromým zájmům, kdy připouští stíhání deliktů sine lege, což znamená, aby i jednání, které v zákoně není uvedeno a přesto je nebezpečné, bylo stíháno. V roce 1795 po smrti Josefa II. byl opět zaveden trest smrti. O rok později byla zvláštní komisí předložena nová osnova, která byla následně vyhlášena jako Západohališský trestní zákoník. Po úpravách se zákoník nazýval Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. V roce 1804 byl vydán v českém překladu a nazýval se Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými řádu městského přestupky. Novelou tohoto zákoníku se stal trestní zákon ze dne 27. 5. 1852 a byl základem československého a rakouského práva.

Trestní řízení v českých zemích v 19. – 20. století

Do 18. století vládne zásada zákonné důkazní teorie, což byly pro soudce vytvořené předpisy o tom, jak postupovat a byly zavedeny opravné prostředky.

Trestní zákoník Josefa II. z roku 1707 přinesl do vývoje trestního řízení podstatné změny a sjednotil postup všech soudů české země. Poté v roce 1768 byl vydán trestní zákoník tereziánský. Na příštích 100 let se základem pro civilní řízení stal soudní řád z roku 1781. V roce 1788 byl vydán Obecní soudní řád kriminální, který zrušil procesní pravidla, která byla obsažena v tereziánském zákoníku. Další nový procesní řád byl vydán v roce 1850. Nový trestní řád číslo 119/1873 se vrátil k zásadě obžalovací, porotním soudům, k volnému uvažování důkazů, ústnosti a veřejnosti, kdy jeho zakladatelem byl Dr. Jul. Glaser. V této době se proti rozhodnutí soudu první instance bylo možno odvolat k soudu druhé instance, nebo napadnout rozhodnutí soudu. Následně byl trestní řád z roku 1873 pozměněn a doplněn řadou novel a vedlejších zákonů (Vlček 1993, s. 27 - 58).

18

3 Forenzně-psychologický pohled

Forenzní psychologie se zabývá prožíváním a chováním lidí a to v situacích, které jsou regulované právem. Tato psychologie je zařazena do skupiny aplikovaných psychologických disciplín. Psychologie se uplatňuje i v právu, protože právě právní normy jsou adresovány lidem a jejich naplnění se uskutečňuje lidským chováním. Lidské chování odráží psychické jevy, které se vztahují k osobnosti člověka a jsou to například psychické vlastnosti, procesy a psychické stavy. Forenzní psychologie se uplatňuje v mnoha oblastech a proto je dále rozdělena na podskupiny: psychologie v trestním právu, psychologie v občanském právu a psychologie zacházení s obětí. Toto rozdělení je z hlediska oblastí, ve kterých nachází své uplatnění. Dále se dá psychologie rozdělit do fází:

 fáze přípravná (kriminalistická psychologie) – tato psychologie se zabývá osobností policistů, kteří pracují v přípravném řízení, dále osobností pachatele trestného činu, osobností oběti a mírou viktimizace, nebo i sociální interakcí mezi policistou a pachatelem při výslechu, rekognici, rekonstrukci či při jiných vyšetřovacích úkonech,

 fáze rozhodovací (soudní psychologie) – zde je zájem soustředěn na osobnost obhájce, soudce, státního zástupce a obžalovaného. Soudní psychologie zkoumá specifickou interakci probíhající v soudní síni,

 fáze vykonávací (penitenciární psychologie) – jedná se o vězeňskou problematiku, což je poradenství a psychoterapie ve věznicích, výběr vězněných pracovníků a psychologická práce s lidmi, penitenciární diagnostika či péče o odsouzené,

 fáze reintegrační (postpenitenciární psychologie) – zabývá se péčí o propuštěné vězně, jejich diagnostikou a zařazováním do společnosti, nebo poradenstvím,

 kriminologická psychologie – snaží se o prevenci kriminálního chování, zkoumá kriminálně patologické jevy a tvoří typologie osobnosti pachatelů (Záhorská 2007, s. 13 - 16).

19

3.1 Syndrom oběti

Dlouhodobé či krátkodobé změny prožívání a chování bývají někdy označovány jako syndrom oběti. Specifické syndromy viktimizace jsou označovány jako komplexní změny v prožívání a chování a tyto jsou dány pro určitý typ viktimizace. Rozeznáváme například syndrom týrané ženy, syndrom obětí znásilnění a syndrom týraného a zneužívaného dítěte (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 37).

3.2 Prožívání újmy

Člověk ve svém životě zažívá pozitivní a negativní chvíle, které se v delších či kratších intervalech a v silnější či slabší intenzitě vrací do mysli člověka. Na takové chvíle nelze jen tak zapomenout a vracejí se zpět do vědomí.

Stresorem nazýváme zážitek, který vede ke stresu a tento je subjektivně nebo objektivně tak závažný, že může ohrozit duševní zdraví člověka, narušit jeho chování, uvažování i prožívání. Stresor může být relativně krátký (přepadení, dopravní nehoda), relativně dlouhý (vážná nemoc, zranění), kdy život člověka se obvykle rozdělí na období „po tom“ a období „před tím“. Obrazem v psychice člověka je prožívání újmy, která souvisí s viktimizací a je obdobné u obětí katastrof, dopravních nehod, jakožto i u obětí trestných činů. Prožívání újmy závisí na vnějších a vnitřních okolnostech, které se vzájemně ovlivňují. Vnitřními okolnostmi myslíme osobnost oběti (což je pohlaví a věk člověka, jeho předchozí životní zkušenost, odolnost vůči zátěži, či psychické vlastnosti), vnějšími okolnostmi pak rozumíme prožitý strach, osobu pachatele, druhy trestného činu a jeho následky na zdraví. Hodnocení vlastního chování v průběhu trestného činu, chování ostatních lidí na místě incidentu a stupeň či míra ponížení a pošpinění oběti, nebo násilí ukrytého v kriminálním činu mají klíčovou roli pro dopad trestného činu. Situace, která je pro oběť nepředvídatelná, neočekávaná, svévolná, nenadálá situace, které je téměř nemožné se vyhnout, dopředu se na ní připravit a obtížně se s ní lze rozumově vypořádat, představuje pro viktimizaci stresující a mimořádnou událost.

20

Vnitřní prožívání újmy mívá podobu neviditelných ran, kdy postižený prožívá vnitřní trápení, se kterým se ve vztahu k sobě samému a ke svému okolí musí vyrovnávat. Snaha zmírnit sekundární viktimizaci osob se silnou citovou vazbou a snaha zakrýt před okolím hloubku ran a nedávat je najevo, je motivací pro vyrovnání se s vnitřními ranami. Zpravidla se užívají tři fáze prožívání újmy.

První fází je fáze šoku, která následuje bezprostředně po útoku v době, kdy je oběť zaskočena a prožívá silný stres. Tato fáze může trvat od několika hodin až po několik dnů. Druhá fáze je nazývaná fází nastupující adaptace a v této se člověk snaží nevracet se k události, přičemž ji začíná chápat jako realitu. Fáze je závislá na hloubce utržených ran, na osobnosti oběti a její délka kolísá od kratšího časového úseku až po měsíce či rok. Fáze konečné adaptace je poslední fází a v této ustupují emoce, které ovlivňovaly vzpomínky (Sochůrek 2003, s. 46 - 50).

3.3 Osobnost pachatele

Pojem osobnost byl do psychologie zaveden počátkem 20. století a je hlavním tématem všech disciplín, kdy se užívá například v sociologii, v právě, v pedagogice či ve filozofii. Podle Atkinsonové 1995 jsou to osobnostní charakteristické vzorce myšlení, chování a emocí, protože ovlivňují jeho interakce s prostředím a určují osobní styl jedince. Balcar 1991 hovoří o osobnosti jako o individuální jednotě člověka, kdy jednota je založená na jednotě těla a projevuje se ve společenských vztazích. Úkolem psychologie osobnosti je vysvětlení a popis průběhu a výskytu činností a stavů osobnosti (Záhorská 2007, s. 29-30).

Struktura osobnosti

„Popis struktury osobnosti má vystihnout to, co je v duševním životě osoby stálé, svou přítomností na proměnlivosti situací přímo nezávislé, co se v nich však podle okolností vždy v nějaké míře projeví“ (Balcar 1991, s. 60-61). Prvky struktury představují psychické vlastnosti, které jsou podle svých funkcí tvořeny různými třídami a tyto se mohou sdružovat v určité typy či syndromy osobnosti (Nakonečný 1993, s. 45). Za nejčastější a relativně stálé charakteristiky osobnosti se považuje schopnost, temperament, charakter a motivační struktura.

21

Schopnost je souhrn psychických podmínek, které jsou k vykonání určité činnosti nutné (senzomotorické schopnosti, prostorová představivost). Temperament je pak determinován biologickými vlastnostmi a charakter osobnosti je soubor získaných vlastností, které se vztahují k normám a k morálce ve společnosti (jde například o vztah člověka k druhým lidem, k práci, ale i vztah k sobě samému).

Soubor prvků, které určují intenzitu a směr chování osobnosti, se nazývá motivační strukturou.

Dynamika osobnosti

V psychologii vyjadřuje dynamika sílu, která spoluurčuje chování a hýbe osobností (Nakonečný 1993, s. 157). Dynamika ale také popisuje chování a prožívání, které vzniká vzájemným působením osobnosti a prostředí. Chování a osobnost pachatele či svědka je ovlivněno vnitřním a vnějším prostředím.

Vývoj osobnosti

Struktura osobnosti se vytváří během vyzrávání jedince a projevuje se v závislosti na dynamice děje. Vývojové změny osobnosti jsou kvalitativní, kvantitativní, nevratné a ontogeneticky neopakovatelné. Záhorská 2007 uvádí tyto změny: involuční, která se projevuje rozpadem funkcí a životních struktur, a změna evoluční, která se projevuje růstem, zdokonalováním funkcí či životních struktur.

Patologie osobnosti

V průběhu osobnostního vývoje může dojít k poruchám dynamiky a struktury osobnosti, kdy tyto poruchy narušují adaptaci člověka na podmínky okolního prostředí (Záhorská 2007, s. 30 - 32).

Dynamika prožívání újmy

Za nepředvídatelnou, stresující, svévolnou a nenadálou událost je považována viktimizace, která se vyznačuje tím, že bývá téměř nemožné se jí vyhnout. Nelze se na ni předem připravit a je nesmírně obtížné se s ní rozumně vypořádat. Prožívání újmy má svou dynamiku a podle toho, jaký obraz skýtá prožívání a chování oběti trestného činu, se dají rozlišit fáze, které napovídají, jak se s krizí vyrovnat. Prožívání újmy má fáze tři:

22

 fáze šoku či nárazu

Tato fáze nastává hned po kriminálním útoku, kdy je jedinec zaskočen stresovou událostí. Stresová situace typu alfa odpovídá expresivnímu vzorci chování, což znamená, že silné emoce protékají do vnějšího projevu oběti.

Naopak ve viktimologii stresovou reakci typu beta nazýváme jako kontrolovaný vzorec chování jedince. U této fáze se mohou objevit i poruchy fungování paměti, respektive vybavování si. Trvání fáze je individuální, může trvat několik hodin, ale i dnů, udává se do tří dnů,

 fáze hojení či nastupující adaptace

Fáze zahrnuje zpracování prožitého traumatu, kdy se oběť začíná postupně s událostí vyrovnávat. Uvádí se, že kolísá mezi dvěma polohami, které se odborně nazývají intruse a vyhýbání se. Intruse je opakované znovuprožívání a znovupřehrávání kritické události, které nejde vůlí oběti ovlivnit, protože událost je natolik trýznivá, že ji nejde najednou přijmout. U polohy vyhýbání se je tomu naopak. Oběť o věci hovořit nechce, stahuje se do sebe a snaží se popírat své pocity, což se následně projevuje častými výkyvy nálad. Oběť se takto smiřuje se situací, zpracovává ji, zatlačuje své pocity. Délka fáze je individuální, v této fázi z pohledu okolí oběti, registrujeme projevy oběti: popření, deprese, emocionální labilita, střídání chování a celková nevyrovnanost a zpracování traumatického zážitku, kdy oběť hledá přijatelné vysvětlení, proč se trestný čin stal.

 fáze zhojení či konečné adaptace

V této fázi jedinec dospívá ke konečnému zpracování traumatu, vzpomínky ztrácejí emocionální náboj, a je zvolen individuální způsob náhledu na újmu, kterou jedinec prožil. Lze se ale setkat i s tím, že jedinec je netečný, lhostejný či bagatelizuje svou újmu. Podstatou je psychická reorganizace oběti, což znamená, že otřesená, nerušená nebo dezintegrovaná osobnost se znovu integruje, neboli se „znovu sbírá“. Oběť zcela nezapomíná na prožité trauma, začíná disponovat volnou emocionální energií a ve zpracované podobě zůstává trauma součástí její osobnosti, protože struktura hodnot, jistot a sebepojetí je pozměněna (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 28 - 31).

23

4 Sociálně psychologický pohled

Hlavní problémy obětí v různých fázích po činu

S problémy a nepříjemnostmi se potýká téměř každá oběť kriminality.

Některé problémy jsou drobnějšího rázu a zatěžují oběť tím, že se do jejich řešení musí investovat čas, nebo výrazně ovlivňují kvalitu života. Pro oběť není vždy účinné a jednoduché zvládnout nové stresové situace, kterými se problémy vytvářejí a s těmito se, podle viktimologických výzkumů, setkává většina obětí.

Oběť v období těsně po činu čelí problémům, které vyplývají z fascinace a stigmatizace.

Stigmatizace

Stigmatizace bývá častým problémem obětí trestných činů, u některých je výraznější a na druhou stranu u některých trestných činů není tak silná.

Ve většině případů je tento pocit oběťmi trestných činů vyjádřen pocitem, ve kterém ztratili vnitřní duševní jistotu a rovnováhu. Stigmatizace je spojena s dvěma skupinami faktorů:

subjektivní faktory – viktimizace je nepříjemnou událostí a s ní souvisí prožívání oběti. Pojem negativní exkluzivita v této souvislosti znamená, že oběť je traumatizujícím zážitkem poznamenána natolik, že má pocit, že její odlišnost je pro okolí patrná, nemůže ji nikdo porozumět. V tomto případě může subjektivní pochody stigmatizace utlumit vhodná a včasná reakce,

objektivní faktory – tyto faktory stigmatizaci podporují. Také souvisí s laickými, falešnými hypotézami a obecně zakořeněnými mýty o obětech kriminálních skutků, kdy se konkrétně jedná o očerňování oběti. Na oběť trestného činu je nahlíženo jako na slabou, poznamenanou osobu a viktimizace je z pohledu okolí hanbou, která vede k sociální diskvalifikaci. Oběť se tak setkává s přehlížením, je terčem posměchu a může nastat i sociální izolace.

24 Fascinace

Projevuje se v přímém kontaktu s obětí a patří mezi nevhodné reakce, které působí na oběť trestného činu. Jde o to, že okolí neprojevuje zájem o osud oběti, ale projevuje zájem pouze o to, co se stalo.

Jádrem fascinace je zvrácené okouzlení zločinem a její jevy jsou známé, protože je na nich vystavěna produkce hororových a akčních filmů. Medializované násilí vyvolává pocity, které násilí odpuzuje, ale také přitahuje, proto jsou pocity smíšené a vytvářejí fascinaci, která způsobuje koncentraci na akty násilí. Také do tzv. katastrofické turistiky se fascinace promítá, protože katastrofy jsou psychickým tonikem a navozují stav vzrušení. Při kontaktu s obětí by se měl objevit zájem o její pocity a nejbližší okolí by se mělo fascinaci vyhýbat (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 45 - 47).

Se zveřejněním trestného činu jsou spojeny i další problémy, jako je získání právních informací, slabá pozice oběti při uplatnění práv či dostupnost právní podpory.

Získávání právních informací a dostupnost právní podpory

Oběť obvykle nezná svoje právní povinnosti, práva a jediné co se ji dostane je poučení před výslechem, což je nedostačující. Není jednoduché si získat konkrétní a srozumitelné právní informace a oběť si toto musí zjistit, či zajistit sama na vlastní náklady.

Slabá pozice oběti při uplatňování práva

Toto je nejčastějším problémem obětí kriminality a promítá se i do psychologie jednání s poškozenými. Pachatel je pro orgány činné v trestním řízení důležitější a to se odráží ve stylu jednání s obětí. Jde o rolové chování, které je předepsáno a důsledkem je pocit poškozeného, který se cítí být právně vytlačen do pasivity a vyčekávání. Tyto pocity ovlivňují kvalitu života oběti a její postoj k uplatňování jejich práv.

Dostupnost kvalifikované psychologické péče

Oběti jsou ponechány svému osudu a je pouze na nich jak se s událostí vyrovnají. Odborná a systematická péče o oběti kriminálních činů není snadno dostupná.

25 Psychiatrizace potíží obětí

U oběti se mohou objevit poruchy chování a prožívání, ale také kompulzivní stavy, disociativní symptomy či sebepoškozování. Takovéto potíže se označují za normální reakci na nenormální situaci (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 47 - 48).

Zajištění bezpečí před vyhrožujícím pachatelem

K vyhrožování se uchýlí i pachatelé, kteří vykonávají trest odnětí svobody či pachatelé na svobodě, kteří jsou stíhaní a tito činí nátlak na oběť trestného činu, aby změnila svou výpověď. Není snadnou záležitostí zajistit bezpečí oběti před vyhrožujícím pachatelem, oběť má pouze právo vyžádat si informace o propuštění nebo útěku pachatele.

Sociální a finanční potíže

S radikálními změnami se ve společenském uplatnění potýkají oběti násilných trestných činů, které přitom utrpěly buď závažná zranění (amputace končetiny, oslepnutí nebo omezení hybnosti), nebo utrpěly podstatně lehčí zranění. Tyto oběti pak čelí nejen psychickým dopadům traumatizace, ale i finančním a sociálním potížím (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 47 - 49).

26

5 Viktimologický pohled

Viktimologie je nauka o obětech trestných činů, ve které nalezneme poznatky o obětech. Vznikla v druhé polovině dvacátého století a jako první v roce 1973 zorganizoval mezinárodní sympozium viktimologie Israel Drapkin.

V roce 1979 byla založena „Světová společnost pro viktimologii“ v německém Münsteru. Viktimologie se zabývá právy obětí v trestném řízení, ale zjišťuje i výskyt viktimizace ve společnosti, k čemuž slouží různé průzkumy.

Lze pokládat za důležité, že viktimologie se věnuje i psychologii obětí, kdy se snaží objasnit podstatu traumatizace, která byla trestným činem způsobena a zjišťuje, jak se oběť s trestným činem vyrovnává a jak ho prožívala. Dále také ověřuje, co blokuje či napomáhá oběti k návratu do běžného života a mapuje problémy a dopady trestného činu na oběť. Poznatky viktimologie přispívají k pochopení životních situací a problémů všech osob, kterých se trestný čin nějakým způsobem dotkl. Pojem oběť se v souvislosti s kriminalitou rozlišuje na přímé (primární) oběti a nepřímé (sekundární) oběti. V širším pojetí se vztahuje na oběti teroristických akcí, přírodních katastrof, trestných činů i na oběti velkých neštěstí, jako jsou například lodní, letecké či železniční neštěstí.

Za přímou oběť trestného činu je považován pozůstalý po osobě, která přišla o život v souvislosti s trestným činem nebo osoba, která trestným činem byla fyzicky, materiálně či emočně poškozena. Naopak blízká osoba osoby poškozené trestným činem je považována za oběť nepřímou (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 11-12). Psychologie oběti, ve výzkumu viktimogenních faktorů, postupuje o kousek dále a jejich výčet doplňuje o možné zdroje rizik spojených s individuálními zvláštnostmi osobnosti. Viktimogenní faktory označují vše, co souvisí s viktimizací a běžně se v rámci psychologického přístupu rozlišují tři skupiny: sociální (sociální postavení, povolání, patologie v rodině), osobnostní (konstelace vlastností, která pro roli oběti činí jedince náchylným), a behaviorální, což je pohyb po nebezpečných místech a provokativní chování (Čírtková 1998, s. 108).

27

5.1 Viktimizace primární, sekundární a terciální

Podle Čírtkové, Vitoušové a kol. 2007: „Trestný čin je pro oběť pouze počátkem, úvodním dějstvím. Startuje automaticky následující nutné pochody.

Jde o celý proces, který nazýváme viktimizací.“ Viktimizace označuje proces poškozování, zraňování jedince a začíná útokem na oběť. Újma, která byla osobě trestným činem způsobena je jen úvodním dějem, na který poté navazují další zraňující události. Vlastně by se dalo říci, že tento proces se svou dynamikou překračuje přímé a bezprostřední důsledky trestného činu, který byl spáchán.

Viktimizace primární

Primární viktimizace zahrnuje dění, které je spojené s trestným činem, protože v důsledku trestného činu vzniká oběti primární újma, kterou ji způsobil pachatel. Stručně se dá říci, že je to poškození, které je bezprostředním a přímým důsledkem trestného činu. Silným zásahem do života oběti je trestný čin, který je z jejich pohledu nenadálá, krizová nebo svévolná událost. Svévolná událost znamená, že není rozumné vysvětlení, proč se trestný čin stal. Krizová událost vyžaduje mnoho psychických sil, aby se zvládla, a prolamuje obranné mechanismy. Naopak nenadálá událost je událost, která nás zastihne nepřipravené a nepříjemně nás zaskočí. Újma, která vznikne trestným činem, zahrnuje primární rány, mezi které řadíme emocionální újmu – emocionální rány jsou obtížně odstranitelné, značně ničivé, obtížně objektivně postižitelné a mohou mít rozmanitou podobu, finanční újmu – jedná se o ztrátu poškození majetku, či o ušlé náklady nebo zisk za léčení, fyzická újma – jde o narušení fyzické integrity, může začít lehčími zraněními a končit úmrtím či těžkým ublížením na zdraví.

Emocionální rány probouzí napětí, nepohodu a kolísání emocionálních stavů, kdy k příznakům můžeme přiřadit difuzní strach z pachatele nebo strach z opakování viktimizace. Tyto rány mají význam pro pomoc a účinné jednání oběti a to právě proto, že určují hloubku primární viktimizace. Rány mohou vést k trvalému poškození pracovní způsobilosti. Emocionální rány vznikají v momentě, kdy základními životními předpoklady otřese trestný čin, protože roztříští životní scénáře a důležité mentální mapy oběti, přičemž dochází k psychické fragmentalizaci.

28

Poté je jádrem procesu vyrovnání se s viktimizací kognitivní restrukturalizací.

Trestný čin prolomí dvě životně důležité iluze a toto je považováno za klíčový fakt, kdy první iluze vychází ze základní lidské potřeby bezpečí a druhá z potřeby seberealizace a sebeprosazování. Trestný čin může způsobit ztrátu iluze kontroly či ztrátu iluze dobrého světa a to buď na delší, nebo kratší dobu.

Ztráta iluze kontroly – ovlivňovat a kontrolovat vlastní život se zdá být marné a zbytečné a proto má oběť pocit, že její plány a osobní aspirace nemají smysl, cítí se bezmocná a slabá, protože nemůže ovlivnit běh událostí,

ztráta iluze dobrého světa – oběť ztrácí schopnost důvěřovat druhým lidem, prožívá pocit strachu, protože svět se jeví jako nepřehledné a zlé místo, ve kterém se odehrávají nespravedlivé, nepředvídatelné a nevysvětlitelné události.

Oběť prožívá viktimizaci jako krizi, která ohrožuje jádro osobnosti oběti. V tomto prožívání se objevují příznaky, které vytvářejí emocionální újmu. Jako důsledek kriminálního jednání vznikají neviditelné rány, do kterých řadíme:

pocit zneuctění (vyjadřuje se ztrátou duševní rovnováhy), ztráta pocitu autonomie (ztráta spočívá v tom, že člověk, který je zdravý, rozhoduje o svém jednání a volí mezi způsoby chování a jejich důsledky a je schopný překonávat nepříznivé okolnosti), ztráta pocitu důvěry (důvěra k sobě samému a ke svému okolí).

Přesná pravidla pro zjišťování rozsahu emocionální újmy nejsou prozatím stanovena. I samotná újma, která vznikla v důsledku trestného činu, bývá předmětem odškodňování oběti a oběť má právo na kompenzaci emocionální újmy (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 12 - 16).

Viktimizace sekundární

Sekundární viktimizace bývá velmi častá, ale nemusí být fází viktimizace, protože k ní dochází až poté, co byl spáchán trestný čin a nemusí k ní dojít, ale většina obětí se s ní setkává. Se stresem je vždy spojeno postavení oběti, ale sekundární viktimizace se na tento stres nevztahuje.

Mluvíme o ní až tehdy, když se do procedur, které odstartuje zveřejnění či oznámení trestného činu, vloudí další zraňování oběti, přičemž můžeme hovořit o jevech procedurální neférovosti, který rozlišuje druhy spravedlnosti:

29

 procedurální spravedlnost - tato se vztahuje na procesy, které vedou k určitému rozhodnutí ve věci. Z pohledu oběti zahrnuje tento pojem pocit, že například výpovědi oběti byla věnována, ze strany orgánů činných v trestním řízení, dostatečná pozornost, že ji byla zajištěna důstojnost a přistupovalo se k ní s patřičnou důvěrou.

 Distributivní spravedlnost - tato zahrnuje postoj k vlastnímu konečnému rozhodnutí ve věci. U oběti jde o názor na konečné rozhodnutí týkající se přímo jejího případu. O této spravedlnosti se vyjadřuje oběť až v momentě, kdy vyjadřuje svůj názor na rozhodnutí soudu, které se týká trestu a viny pachatele.

Z praktických zkušeností a z výzkumů je zřejmé, že větší důležitost je připisována spravedlnosti procedurální. Možná je to tím, že zásadnější zdroj nespokojenosti je pro oběti porušení procedurální férovosti než nesouhlas či souhlas s konečným rozhodnutím soudu. Orgány činné v trestním řízení, okolí oběti a média se považují za typické zdroje sekundární viktimizace.

Příčiny sekundární viktimizace můžeme rozdělit na individuální (což jsou kognitivní schémata a postoje jednotlivců, kteří privátně či profesionálně přicházejí do kontaktu s obětí), sociálně psychologické (to jsou falešné stereotypy a mýty o obětech) a strukturální (tyto vyplývají z formálních předpisů). Zvláštní skupinou původců sekundární viktimizace jsou média, u kterých jde o byznys s lidským neštěstím a které zajišťují větší úspěch na mediálním trhu. Frustrace určitých potřeb oběti je psychologickým základem sekundární viktimizace.

Sekundární viktimizace má svou podstatu, která se dá vyjádřit jednoduše a to nezájmem o potřeby oběti a ochranu její důstojnosti. V případě, že je na pachatele trestného činu nahlíženo tak, že platí presumpce neviny, pak pro komunikaci a zacházení s obětí by také měla platit presumpce dobrého jména a dobrých mravů. Potřeba respektu, důvěry, bezpečí a informací patří mezi hlavní potřeby, u kterých frustrace tvoří základ sekundární viktimizace.

Potřeba přiměřené důvěry

Oběť akceptuje a chápe svou povinnost, že musí vypovídat o prožitém trestném činu. Jelikož ale nemá zkušenosti, jak vyslýchající postupují, tak může být průběhem výslechu zaskočena, protože je zahlcena řadou doplňujících otázek,

30

které mohou vyvolat pocit nedůvěry v to, co říká. Oběť může mít dojem, že ačkoliv se ničím neprovinila, tak je její líčení zpochybňováno a proto k typickým projevům sekundární viktimizace patří i pocit nespravedlnosti.

Potřeba získat informace

Trestný čin většinou mění rytmus života oběti a její rodiny, protože oběť musí zvládat nové situace. Trestný čin s sebou většinou přináší sociální a finanční tíseň. Od policistů oběť očekává poskytování informací, které když nedostane, získává pocit nedůstojnosti. Oběť si pak připadá jako předmět doličný, jako pouhý nosič důkazů a stop, nikoli jako živý člověk, který se dostal do těžké životní situace. Přitom by bohatě stačilo srozumitelně informovat a poučit oběť nebo ji odkázat do míst, kde informace které požaduje, získá. Například na Slovensku, ve Francii či Anglii mají policisté zvláštními předpisy uloženou povinnost, informovat oběť o programech a místech, kde jim bude poskytnuta pomoc (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 12 - 19).

Potřeba bezpečí

Oběti trestného činu často trpí narušenou potřebou bezpečí a mají strach, že se viktimizace bude opakovat.

Při sekundární viktimizaci vznikají sekundární rány, při kterých dochází k druhotnému zraňování oběti a dokážou zranit více než rány primární. Rány jsou definovány těmito pocity:

 pocit nespravedlnosti

Oběť může trápit anebo u ní může vyvolávat pocit nespravedlnosti mnoho okolností, které se objevují v průběhu soudního projednávání věci. Jedná se především o nedostatek informací, o fakt, že pachatel je vyšetřován na svobodě, nebo i odkládané či opožděné soudní jednání. V případě, že jsou oběti poskytnuty včasné a vysvětlující informace, pak toto většinou postačí k tomu, že se pocit nespravedlnosti odstraní.

 Pocit izolace

Pocit je prožitkovým důsledkem změn, které prodělávají vztahy v bezprostředním sociálním okolí, na pracovišti, v rodině či v místě bydliště.

Postoj lidí, který doposud měli k oběti trestného činu, se mění. Většinou dochází k řídnutí kontaktů a z chování se stává chování strojené, vytrácí se přirozenost.

31

Z tohoto důvodu trpí oběť pocity osamění a izolace, protože všechny tyto změny registruje. Poškozený jedinec se tak utvrzuje v dojmu, že ho kritická událost změnila, prožívá psychickou dezintegraci, která vyvolává nepříjemné pocity i v těch lidech, kteří se oběti snaží pomoci a jsou s ní v kontaktu,

 pocit nedůstojnosti

Oběť často strádá ztrátou lidské důstojnosti a pocitem ponížení, kdy toto může být důsledkem senzachtivého přístupu masových medií nebo necitlivě vedeného výslechu, či nevhodné reakce blízkého okolí.

Získat konkrétní data o sekundární viktimizaci v České republice není zcela jednoduché, protože na toto téma chybí výzkumy a je obtížné získat konkrétní fakta o podobách a výskytu sekundární viktimizace na území České republiky.

Sekundární viktimizace se častěji vyskytuje především u domácího násilí a sexuálních deliktů. Obavy z této viktimizace bývají hlavním motivem, proč nebývá trestný čin nahlášen. Tento případ se stává většinou u znásilnění, kdy oběť si stěžuje na jevy sekundární viktimizace ze strany soudů, policie, znalců, ale dokonce i ze strany nejbližšího okolí (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 20 - 21). V souvislosti s tím, jak se jedinec vyrovnává s vlastní újmou, s prožitou kritickou událostí a v souvislosti s psychologickým zkoumáním problému se zavádí terciální viktimizace jako třetí fáze. Jedná se o stav, kdy se jedinec není schopen vyrovnat s traumatickou zkušeností. Člověk se zásadně mění psychicky, přičemž dochází k nalomení původní životní cesty.

Terciální viktimizaci a její pozadí je třeba hledat ve zvláštnostech osobního založení oběti (Čírtková 2004, s. 117).

5.2 Typologie a klasifikace oběti

Rozlišují se oběti podle trestného činu, který byl na nich spáchán a to na oběť sexuálního násilí, oběť přímého fyzického násilí, oběť podvodu či oběť s majetkovou újmou. Dále je typologie oběti rozdělena podle reakce na trestný čin, kdy sem můžeme zahrnout oběť pasivní a aktivní, nebo oběť expresivní a kontrolovanou reakcí.

32

V neposlední řadě se uvádí typologie obětí podle interakce „oběť-pachatel“

v době spáchání trestného činu. Do této skupiny lze zahrnout zúčastňující oběť, v případě, že trestnému činu předchází interakce pachatele s obětí, nebo nezúčastňující oběť, kdy se pachatel s obětí neznali a před spácháním trestného činu k interakci nedochází. Následně do skupiny je možno zahrnout i oběť nepravou (pachatel si spletl cíl útoku) a provokující oběť, která vědomě či nevědomě špatně odhadla či podcenila pachatele a tím se sama vystavila nebezpečné situaci (Sochůrek 2003, s. 43 - 44).

Klasifikace je členění obětí podle různých kritérií. Kritéria se liší z titulu vědy, jejíž optikou se díváme na oběť nebo se liší úhlem pohledu. Je velmi obtížné najít kritéria, která by vyčerpávajícím a jednoznačným způsobem systematicky rozčlenila oběti.

Přímá (primární) oběť - primární oběť je individuálně určitelná, protože obětí je ten, kdo újmu přímo sám utrpí.

Nepřímá (sekundární) oběť - do této skupiny obětí spadá člověk, který sám přímo újmu neutrpí, ale újmu oběti pociťuje jako vlastní, prožívá ji s obětí nebo na něj dopadá důsledek újmy.

Anonymní oběť - jde o oběť, která není individuálně určitelná. Fyzická osoba je obětí zprostředkovaně, ne přímo. Anonymní oběť je například klient banky, která byla vyloupena a to z důvodu, že pachatel měl za cíl dosáhnout finančního obohacení a nevykradl banku proto, že by tam některá konkrétní osoba měla konto.

Oběť s „povinností odpustit“ - lze tuto oběť chápat ve dvou rovinách. První je, že oběť měla k pachateli emotivní vztah, kdy se může jednat o sourozence, rodiče či partnera. Druhou rovinou jsou oběti z řad profesí, kteří mají „v popisu práce“ zacházení s problémovými a anomálním lidmi.

Do této skupiny bychom mohli zařadit zdravotnický personál, pracovníky sociálních ústavů, psychiatry, nebo pomáhající profese.

Mnohočetná (mnohonásobná) oběť - člověk, který se opakovaně stane obětí trestného činu v krátkém časovém úseku, je považován za mnohočetnou oběť, kdy tento proces je nazýván reviktimizací. Takovouto obětí se může stát člověk,

33

který z psychologického hlediska není osobností problémovou, ale obětí se může stát i člověk, který z psychologického hlediska je osobností problémovou.

Oběť predestinovaná - je to člověk, který se opakovaně stal obětí trestného činu, ale nestal se obětí náhodou. Opakovanou obětí se stal z důvodu vlivu určitých osobnostních dispozic, které ho v očích pachatele činí zajímavým natolik, že si ho jako terč svého útoku opakovaně vybere.

Survivor - termín survivor pochází z angličtiny a je překládán jako oběť, která přežila, nebo jako přeživší. Může jít například o situace, jako je některá z katastrof, hromadné neštěstí, únos či případ vzetí rukojmého.

Dále se dají také oběti rozdělit podle charakteru trestného činu:

Hledisko kriminologické

Jde o oběti tradičních trestných činů (trestné činy mravnostní, majetkové, násilné, apod.), oběti nových, netradičních a vyšších forem kriminality (obchod s drogami, s bílým masem, apod.), a oběti nezákonného zneužití ekonomické moci, jako jsou daňové úniky, korupce a úplatkářství (Sochůrek 2003, s. 33 - 37).

Hledisko kriminalistické

Hledisko kriminalistické závisí na místě, kde byla oběť nalezena. Jedná se o oběť pohozenou (nechána na místě činu), oběť vystavená (je upravená do určité polohy), a oběť skrytá (pachatel se snaží oběť ukrýt, zpravidla jinam než na místo činu).

Hledisko participace oběti (míry zavinění či viny oběti)

Oběti se rozdělují podle „míry zavinění“ na oběť, která si to zavinila sama svou viktimizací (buď individuálně, nebo příslušností k rizikové skupině), oběť která si to svou viktimizací nezavinila (také individuálně, nebo příslušností k rizikové skupině, např. ke skupině, která je společností pozitivně hodnocena – policie).

Hledisko interakce oběť – pachatel

Jedná se například o otázky typu: Proč si pachatel vybral právě tuto oběť?

Jakou roli hraje místo, které si pachatel vybral? Jakou cenu má pro oběť zcizený předmět? Jaká je role oběti v motivaci pachatele?

34 Hledisko chování oběti

Vědomě nebo nevědomě může oběť svým chováním ovlivnit průběh či vznik trestného činu. U ovlivnění vzniku trestného činu jde o podceňování situace, riskování nebo o neopatrnost. U ovlivnění průběhu trestného činu zpravidla oběť svým chováním tento průběh neovlivňuje, protože z hlediska pachatele bývá vedlejší, zda se oběť útoku brání nebo zda pachatele provokuje.

Za rizikové chování oběti můžeme označit třeba pohyb v tmavých či málo frekventovaných a odlehlých místech, pouštění neznámých lidí do bytu, navazování kontaktu s neznámými lidmi, autostop, špatné zabezpečení majetku, opilost, pohyb na hraně zákona, agresivní či arogantní chování, nebo vychloubání se vlastním majetkem (Sochůrek 2003, s. 39 - 42).

Dopad a důsledky trestného činu na oběť a její okolí

Tento dopad směřuje k primární viktimizaci a následně i na kvalitu dalšího života oběti, kdy následky trestného činu, působící na oběť, jsou rozmanité a často bývají velmi překvapivé pro okolí (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 24).

Faktory, které ovlivňují dopad trestného činu na oběť:

 previktimní osobnost

Podle Čírtkové 2004, „Osobnostní založení jedince vždy určuje subjektivní význam (závažnost) všech prožívaných situací.“ Uvádí dva zkoumané osobnostní aspekty (Čírtková 2004, s. 125):

o iluze kontroly - jde o zvýšenou pravděpodobnost přetrvávajících a devastujících následků trestného činu, které se vyskytují u jedinců vyznačujících se zbytečnou iluzí kontroly, což znamená, že se jedinec domnívá, že má život pod kontrolou a tak je připraven na každou situaci,

o poučená oběť - jedná se o osoby, které mají orientační znalosti o potížích, které se objevují v důsledku zažitého násilí a lépe se s tím vyrovnávají, protože volí účelné a rozumné strategie, které vedou k jejich překonání. Jako celkem normální reakci chápe poučená oběť to, co prožívá.

35

Naopak nepoučená oběť je zaskočena a potíže, jako děsivé sny, nespavost, či náhlé ataky strachu, považuje za extrémně patologické a děsí ji to,

o deklarovaný, nepravý cynismus - je předstíraná a okázalá lhostejnost k situacím, které spouští silné citové pohnutí nebo lhostejnost k emocionálně nabitým podnětům. Prudké následky trestného činu, které přetrvávají, bývají velkým překvapením pro okolí, protože ze suveréna se stává poraněná bytost, která má nepředvídatelné projevy chování.

 okolnosti trestného činu

Zkušenosti z péče o oběť, ale i zkušenosti naznačující, že pro výsledný dopad trestného činu a klíčovou roli mají tyto okolnosti: stupeň či míra pošpinění nebo ponížení oběti, chování ostatních lidí na místě incidentu, stupeň či míra násilí v kriminálním činu, nebo hodnocení vlastního chování v průběhu činu.

O hloubce emocionálního poranění oběti rozhoduje násilí, které je ukryté v chování pachatele, kdy i vloupání do bytu je obětí považováno za násilný trestný čin. Psychické problémy může spustit i lehké ublížení na zdraví, které oběť utrpí v důsledku spáchaného trestného činu.

Není ani výjimkou, když z účastníků nebezpečné situace strádají osoby, které neutrpěly zranění, ale přihlížely utrpení jiných osob. U trestného činu, který obsahuje kontaktní násilí, se uplatňuje i to, jak se trestný čin odehrál a k čemu došlo v jeho průběhu, nebo i způsob, jakým oběť reagovala na signály nebezpečí, což se dá rozdělit na: přiměřeně reagující oběť, pasivně reagující oběť a agresivně reagující oběť. Agresivně reagující oběť volí spontánně a bez rozmyšlení střet s útočníkem bez ohledu na možná rizika. Naopak pasivní oběť, která reaguje spontánně, není schopna racionálně uvažovat a bez promyšlení vyhoví pokynům pachatele, protože je psychicky ochromena. Racionálně reagující oběť se zase chová tak, jako by na vzniklou situaci byla mentálně připravena. U pasivně reagujících obětí, které v podstatě nijak nereagovaly, shledáváme závažnější následky trestného činu. Oběti po spáchaném činu trpí poruchami pozornosti, strachem, nespavostí, apod. Přitěžující okolností je lhostejnost ostatních lidí, kteří jsou na místě činu.

36

 reakce okolí

V období, které nastává po činu, je podpora nejbližšího okolí velmi důležitá a výrazně může ovlivnit návrat oběti do života. Naopak strategie ignorování faktu trestného činu je snad nejčastěji se vyskytujícím problematickým chováním okolí, protože blokuje přirozené mechanismy vyrovnávání se s traumatem.

Také ale negativní dopad trestného činu na oběť posilují nevhodné reakce okolí na primární viktimizaci. Uvádějí se dva mylné mýty, které jsou typické pro kontraproduktivní strategie zacházení s obětí trestného činu. Oběť je nemocný člověk, kterého vyléčí vhodné léky, klid a odpočinek, nebo že by oběť měla co nejrychleji zapomenout a proto je třeba se k ní chovat tak, jakoby se jí nic nestalo. Samozřejmě opak bývá pravdou, protože oběť nikdy zcela nezapomene na trestný čin. Existují časové intervaly, nazývané zvláště citlivé postviktimizační úseky, ve kterých je oběť vnímavější pro signály z vnějšku a v těchto se rozhoduje o psychických následcích, které si oběť může odnést do dalšího života (Čírtková, Vitoušová a kol. 2007, s. 24 - 28).

5.3 Důsledky trestného činu pro oběť

Z různých hledisek se dají charakteristiky trestného činu a samotný trestný čin analyzovat a hodnotit. Z určujících hledisek vyplývají důsledky pro oběť, kdy jako první lze uvést hledisko právní, které se zaměřuje na samotný trestný čin, který byl spáchán, zaměřuje se na jeho právní kvalifikaci a na trest, který byl za jeho spáchání vysloven nad pachatelem. Dále je hledisko psychologické, které souvisí s právním hlediskem a do tohoto hlediska spadá psychická hodnota ztrát, previktimní osobnost a prožitý strach.

Kriminologické hledisko se zaměřuje na spáchaný trestný čin, na diagnózu pachatele a oběti a na frekvenci trestného činu ve společnosti. V neposlední řadě je hledisko kriminogeneze, sociální hledisko (reakce okolí, masmédií, ale i reakce rodiny), hledisko časové (dlouhodobé či krátkodobé dopady a účinky), hledisko preventability (preventivně-výchovné působení jak podobným trestným činům předcházet), a hledisko reálnosti hrozby, do čehož spadá držení rukojmí, únosy letadel, výhružky bombovými útoky, apod. (Sochůrek 2003, s. 45 - 46).

37

6 Pomoc obětem trestného činu

Orgány činné v trestním řízení, Policie České republiky a další orgány veřejné moci, subjekty, které jsou zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, obhájci, znalci, tlumočníci, poskytovatelé zdravotních služeb a sdělovací prostředky, jsou povinni respektovat důstojnost a osobnost oběti.

Osobnost a důstojnost oběti respektují zejména s přihlédnutím k věku oběti, její rozumové vyspělosti, zdravotnímu stavu, kulturní identitě a mají k nim přistupovat šetrně a zdvořile. Dále má Policie České republiky a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů a orgány činné v trestním řízení za povinnost informovat oběť srozumitelným způsobem o jejích právech a umožnit jí, aby tyto práva mohla plně uplatnit (Nejvyšší státní zastupitelství Česká republika, 2012).

U obětí kriminality hrozí riziko vzniku posttraumatické stresové poruchy, která se může rozvinout při zvláště závažném dopadu trestného činu na oběť.

Je to vlastně označení souborů různých poruch prožívání a chování. Do tohoto se zahrnují i somatické reakce, jako je například stres, potivost, nevolnost či poruchy spánku, apod., kdy tyto vznikají jako důsledek extrémního prožitku, který přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Rozmanité příznaky mohou propuknout až po delší době, která uplynula od prožité krize. Odložená posttraumatická stresová porucha se zřejmě objevuje častěji u obětí trestných činů, u kterých z různých příčin neproběhla rozvinutá reakce na stres, může začít po 3 – 4 měsících od inciace. Naopak se symptomatickou posttraumatickou stresovou poruchou se můžeme setkat až dlouho po zločinu, což může být v rozmezí několika let.

Nejdůležitější vodítka, jak lze rozpoznat posttraumatickou stresovou poruchu můžeme uvést: existenci traumatické události, znovu prožívání události, nápadné vyhýbání se podnětům, které s traumatickou událostí souvisí, přetrvávání příznaků zvýšené aktivační hladiny.