PR Ů PRAVNÉ HRY P Ř I VÝUCE LYŽOVÁNÍ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH PREPARATORY GAMES OF SKI TRAINING AT ELEMENTARY SCHOOLS Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Primárního vzdělávání Studijní program: Učitelství pro základní školy

Studijní obor Učitelství pro 1. stupeň základní školy

PRŮPRAVNÉ HRY PŘI VÝUCE LYŽOVÁNÍ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH

PREPARATORY GAMES OF SKI TRAINING AT ELEMENTARY SCHOOLS

Diplomová práce: 10-FP-KPV-0025

Autor: Podpis:

Barbora Vocelová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Soňa Jandová, PhD.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

94 0 37 6 27 3

V Liberci dne:

Č estné prohlášení

Název práce: Průpravné hry při výuce lyžování na základních školách Jméno a příjmení autora: Barbora Vocelová

Osobní číslo: P07001222

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 25. 04. 2012

Barbora Vocelová

Poděkování

Mé poděkování patří všem, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout.

Především děkuji mé vedoucí práce Doc. PhDr. Soně Jandové, Ph.D. Ochotně a vstřícně mi poskytla věcné rady a svými odbornými připomínkami konstruktivně zkorigovala diplomovou práci.

Děkuji své rodině své rodině za podporu, trpělivost a vytvořené zázemí pro tvorbu diplomové práce.

Na závěr děkuji ředitelkám základních škol za účast na lyžařských výcvicích a zejména dětem, protože bez nich by moje práce neměla smysl.

Anotace

První část diplomové práce shrnuje teoretické poznatky z oblasti základního lyžování, školního lyžařského výcviku, vývojové zvláštnosti žáků staršího školního věku a z oblasti průpravných cvičení a her. Hlavním cílem metodické části je posouzení efektivity průpravných cvičení a her v první části základní etapy školního lyžování.

Zjišťování úrovně lyžařských dovedností dětí (začínajících lyžařů) proběhlo na čtyřech základních školách formou testu pohybových dovedností, který byl vytvořen pro účely této práce a vychází z učiva v první části základního nácviku České školy lyžování.

Úroveň lyžařských dovedností žáků byla zjišťována na počátku lyžařského výcviku a po jeho absolvování. V průběhu lyžařského kurzu byl realizován metodický postup zahrnující průpravné hry, cvičení a soutěže. Bylo zjištěno, že využívání průpravných prvků při výuce lyžování má kladný efekt na výsledek výukového procesu a pozitivně motivuje žáky i učitele.

Klíčová slova

průpravné hry a cvičení, školní lyžařský výcvik, lyžařské dovednosti dětí, výuka lyžování

Summary

The first part of the diploma thesis summarizes theoretical findings of following fields – elementary skiing, school ski training, developmental oddities of pupils in age between 10 and 15 years and the field of preparatory exercises and games.

The evaluation of the preparatory exercises and games in the first part of the basic stage of school skiing is the head target of the methodical part of the thesis. Finding out the level of ski skills of children as skiers-beginners taked place at four elementary schools.

A special test based on the Czech ski school (its first part) was made to prove the level of ski skills. The pupils went through the test at the beginning of the class and after the class which includes the prepatopy exercises, games and competitions. The testing showed that preparatory elements used during the ski teaching have a benefical effect on the teaching result and motivates the pupils as well as the instructor.

Key words

preparatory games and exercises, school ski training, ski skills of children, ski training

OBSAH

1 ÚVOD ... 9 2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ... 11

3 SYNTÉZA POZNATKŮ Z OBLASTI ŠKOLNÍHO SJEZDOVÉHO

LYŽOVÁNÍ ... 12

3.1 Charakteristika lyžování 13

3.1.1 Zdravotní význam sjezdového lyžování 13

3.1.2 Vzdělávací a výchovný úkol výuky lyžování 14

3.2 Historie lyžařského sportu 15

3.2.1 Vznik a původ lyží 15

3.2.2 Předsportovní a sportovní období lyžování 16

3.2.3 Rozvoj lyžování v Čechách 17

3.2.4 Vývoj lyžařských škol 19

3.3 Lyžařské organizace 22

3.4 České školství 24

3.4.1 Učební osnovy 24

3.4.2 Rámcový vzdělávací program 24

3.4.3 Vzdělávací oblast Člověk a zdraví 25

3.5 Školní tělesná výchova 27

3.5.1 Úkoly a cíle tělesné výchovy 27

3.5.2 Obsah a učivo tělesné výchovy 29

3.6 Lyžařský výcvik ve školní tělesné výchově 30

3.6.1 Historie školního lyžování 30

3.6.2 Metodický pokyn MŠMT ČR 31

3.6.3 Organizace a náplň školního lyžařského výcviku 33

3.7 Didaktické pojetí výuky školního lyžování 34

3.7.1 Výukové metody 34

3.7.2 Vyučovací postupy 37

3.7.3 Řídící styly 37

3.7.4 Organizační formy 38

3.7.5 Pedagogické zásady 42

3.8 Metodika české školy sjezdového lyžování 44

3.8.1 Základní nácvik 46

3.8.2 Lyžařská terminologie 48

3.9 Lyžování žáků staršího školního věku 49

3.9.1 Somatický vývoj 49

3.9.2 Pohybové schopnosti a výkonnostní vývoj 49

3.9.3 Motorický vývoj 51

3.9.4 Psychický vývoj 52

3.9.5 Diferenciace ve vývoji pubescentů 52

3.9.6 Učitel a pubescent 53

3.9.7 Lyžařská výzbroj a výstroj žáků 54

3.10 Bezpečnost při lyžování 56

3.11 Průpravné hry a cvičení 58

3.11.1 Diferenciace pojmů 59

3.11.2 Obecné poznatky o hře 59

4 METODIKA PRÁCE... 61

4.1 Lyžařské výcviky vybraných škol 61

4.1.1 Sledovaný soubor 62

4.1.2 Průběh testování 62

4.2 Stanovení úrovně lyžařských dovedností 62

4.3 Vyhodnocení výsledků lyžařských dovedností 65

4.4 Diskuse 69

4.5 Metodický postup v I. části výuky školního lyžování 71

4.5.1 Den první – všeobecná lyžařská průprava 73

4.5.2 Den druhý – specializovaná lyžařská průprava 77

4.5.3 Den třetí – základní oblouk 79

5 ZÁVĚR... 82

6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ... 83

7 SEZNAM PŘÍLOH ... 86

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

apod.…a podobně atd.… a tak dále

ČR … Česká republika ČŠL … Česká škola lyžování

ČSTV … Československý svaz tělesné výchovy a sportu FIS … Mezinárodní lyžařská federace

IS ČR … Interski ČR

MŠMT … Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy např.… například

n. l.…našeho letopočtu popř.…popřípadě

RVP … Rámcový vzdělávací program

RVP ZV … Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání SL ČR … Svaz lyžařů České republiky

SL ČSR … Svazu lyžařů České socialistické republiky TV … tělesná výchova

ZŠ … základní škola

1 ÚVOD

Lyžování představuje příjemně a přínosně strávený volný čas. Pomineme-li riziko možného zranění¹, tato pohybová aktivita přináší řadu pozitivních vlivů na zdraví člověka. Už jen pobyt v horském prostředí může přispět ke zlepšení zdravotního stavu a zejména pro děti z velkých měst je vítanou změnou. Lyžování je prospěšné nejen po fyzické stránce (zlepšování kondice, v rekreačním podání zejména vytrvalosti), ale obohacuje také psychickou stránku dětí. K formování charakteru dochází při překonávání výzev, které pohyb v zasněženém terénu a proměnlivé horské počasí přináší, nebo při koncentraci nutné pro předvídání situací na sjezdovce. Ve skupině lyžařů se děti učí toleranci a respektu k druhým.

Od 70. let minulého století po současnost bylo téma školního lyžařského výcviku zpracováno několika autory (např. Čepelák, 1970; Gnad a kol., 2002; Kutáč a Navrátíková, 2005; Suchomel a kol. 2005), zpravidla formou učebních textů. Někteří autoři v těchto textech uváděli průpravné prvky (hry a cvičení), které je možné při výuce lyžování využít. Zpravidla však šlo o seznam bez podrobnějších informací ohledně využití průpravy při výuce. Začínající učitel bez praxe lyžařského instruktora z takového seznamu obtížně vybírá vhodné cvičení a hru, která by se dětem líbila, přinesla kýžený efekt a byla realizovatelná po organizační stránce.

Průpravné prvky je možné využívat při nácviku jakékoli lyžařské dovednosti.

Začátečníkům však nelze „ordinovat“ prvky náročné na rovnováhu nebo koordinaci pohybů. Při velkém počtu dětí ve skupině by zase mohlo dojít ke zranění apod.

Metodický postup v kapitole 4.4 této práce navrhuje zařazení vhodných her, soutěží či průpravných cviků do I. části základního nácviku lyžování. Dny strávené na sněhu během školního lyžařského výcviku by měly dětem přinést nejen nové vědomosti a zkušenosti, ale také radost a potěšení, aby všichni účastníci lyžařského kurzu byli spokojeni.

Metodický postup (kapitola 4.4) přináší doporučená cvičení a hry (včetně jejich pořadí) pro první tři dny lyžařského kurzu pro nejméně pokročilé účastníky. Postup je určen jako metodická podpora instruktorům školního lyžování. Obsahem postupu jsou nejen konkrétní pohybové činnosti a zařazení průpravných prvků, ale také doporučení

1 Zranění nelze zcela vyloučit ani při dodržování všech zásad bezpečnosti.

(zásady) ohledně organizace výuky, výběru vyučovací metod, bezpečnostních pravidel apod., které vychází z praktických zkušeností autorky.

ZŠ v Rokytnici nad Jizerou, Harrachově, Vysokém nad Jizerou a Jablonci nad Jizerou byly vybrány zejména kvůli bezprostřední blízkosti bydliště autorky. Zároveň jsou to tradiční lyžařská střediska západních Krkonoš, která jsou spjata s počátky lyžování v Krkonoších a podstatné události týkající se lyžování se zde odehrály již v prvním desetiletí minulého století.²

2 V roce 1903 byl v Jablonci nad Jizerou založen Svaz lyžařů v království českém (podle některý zdrojů první národní lyžařský svaz), ve stejném roce byl založen Český ski klub ve Vysokém nad Jizerou, v roce 1908 byl založen německý Ski klub v Rokytnici nad Jizerou (většina obyvatel německé národnosti) a

2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE

Hlavním cílem diplomové práce je posoudit efektivitu průpravných cvičení a her v první části základní etapy školního lyžování. Zjišťování proběhlo na vzorku vybraných základních škol a přínosným produktem práce je získaný metodický materiál.

Pro splnění hlavního cíle diplomové práce jsou stanoveny následující dílčí úkoly:

1. shrnout teoretické poznatky z oblasti školního sjezdového lyžování, se zaměřením na lyžařský výcvik;

2. sestavit dovednostní pohybový test, který bude směřovat ke splnění výše uvedeného cíle;

3. zpracovat hodnoty pohybového testu v podobě tabulek;

4. na základě pohybového testu určit úroveň lyžařských dovedností žáků staršího školního věku;

5. vyhodnotit efektivitu průpravných cvičení a her;

6. navrhnout metodický postup při osvojování lyžařských dovedností v I. části výuky školního lyžování zahrnující průpravné hry a cvičení.

3 SYNTÉZA POZNATK Ů Z OBLASTI ŠKOLNÍHO SJEZDOVÉHO LYŽOVÁNÍ

Souhrn teoretických poznatků diplomové práce je zaměřen na všeobecné znalosti z oblasti základního lyžování, školního lyžařského výcviku, vývojové zvláštnosti žáků staršího školního věku a z oblasti průpravných cvičení a her.

První kapitoly práce upozorňují, jaký význam má lyžování po stránce zdravotní a výchovně-vzdělávací. Následující kapitoly stručně shrnují vývoj lyžování ve světě a v Čechách.

Součástí tématu diplomové práce je prostředí českého školství, přesněji školní tělesná výchova a školní lyžařský výcvik, proto je zde v kapitolách České školství, Školní tělesná výchova a Lyžařský výcvik ve školní tělesné výchově uveden souhrnný pohled na tyto oblasti.

Při výuce školního lyžování učitel volí nejvhodnější didaktické postupy, řídící styly, organizační formy a metody, aby vyučovací proces byl co nejefektivnější.

Z tohoto důvodu musí vycházet z odborných poznatků metodiky a didaktiky výuky lyžování, které jsou v práci obsaženy ve kapitole Didaktické pojetí výuky školního lyžování a Metodika české školy sjezdového lyžování.

Při nácviku lyžařských dovedností učitel dále respektuje poznatky z ontogenetického vývoje žáků staršího školního věku, který je z hlediska didaktiky lyžování označován obdobím učení. Zmíněná témata jsou podrobněji zpracována v kapitole Lyžování žáků staršího školního věku.

Poslední kapitola syntetické části je zaměřena na poznatky týkající se průpravných her, soutěží a cvičení. Uvádí nejen obecný pohled na tuto tematiku, ale také dva různé pohledy na využívání průpravných prvků při výuce lyžování.

3.1 CHARAKTERISTIKA LYŽOVÁNÍ

Lyžování je zimní aktivní pohybová činnost jednotlivců i malých skupin využitelná k rekreačním, zábavným i výchovným cílům.

V současné době zaznamenalo obrovský rozvoj a jeho obliba a rozšířenost stoupá, proto také splňuje požadavky na moderní tělesnou výchovu a sport. Pro dosažení očekávaných společenských, psychických a biologických hodnot je žádoucí, aby bylo prováděno vhodným efektivním způsobem (Gnad a kol., 2002).

3.1.1 Zdravotní význam sjezdového lyžování

V zimní přírodě je možné provozovat sjezdové a běžecké lyžování a mnoho jiných sportovních aktivit zpravidla v čistém, horské prostředí, kde přirozeným klimatickým jevem je zvýšené množství kyslíku, intenzivnější sluneční záření, nižší teploty vzduchu a časté změny povětrnostních podmínek. Pohybové činnosti v takovém prostředí zvyšují adaptabilitu organismu, vyvolávají zvýšenou činnost srdečně-cévní soustavy a působí na dýchací orgány a termoregulaci. Lidský organismus se stává otužilejším a odolnějším. Společně se správnou životosprávou přispívají k prevenci např. srdečních chorob.

Při sjezdovém lyžování prochází lidský organismus několika zkouškami (Žalská, 2005):

▪ při jízdě na lyžích je do práce zapojen celý pohybový aparát, zatíženo je mnoho svalových skupin, což vyvolává fyziologické změny, jež přispívají k všestrannému tělesnému rozvoji;

▪ pravidelná lyžařská činnost rozvíjí pohybové schopnosti (sílu, vytrvalost, obratnost a rychlost), které zvyšují sportovní výkonnost a celkovou zdatnost organismu;

▪ lyžování je energeticky náročná činnost, vzniklé ztráty vyrovnává dýchací systém, který zabezpečí zvýšenou dávku kyslíku a spolu se srdečně-cévním systémem umožní udržet zvýšenou aktivitu látkové přeměny. Tyto orgánové činnosti pozitivně ovlivňují celkové aktivní zdraví a zlepšují tělesnou kondici;

▪ krása zimní přírody a uvolňující se adrenalin při jízdě na lyžích blahodárně působí na psychiku člověka.

3.1.2 Vzd ě lávací a výchovný úkol výuky lyžování

Úkolem výchovně-vzdělávacího procesu je obohacení osobnosti žáka, jeho dovedností a vědomostí. Výuka lyžování je zpravidla organizována ve družstvu nebo ve skupině. Při této organizační formě si žáci upevňují návyky sebeobsluhy. Dále se učí trpělivosti a kázni, komunikaci a spolupráci. Budují si mezilidské vztahy (žák-žák, učitel-žák, žák-ostatní lyžaři). Novátorské pojetí výuky může žáky motivovat pro další činnost (ve výuce, v běžném životě atd.) a také pro zlepšení vlastních výkonů.

Při jízdě se žák musí pohotově přizpůsobovat aktuálním podmínkám na sjezdovce a předvídat (anticipovat) např. chování ostatních sjezdařů a podle toho usměrnit svou pohybovou činnost (tvořivě přizpůsobit naučené lyžařské dovednosti).

Tím se v jeho nervové soustavě vytvářejí předpoklady pro kladný přenos pohybových návyků, které významně ovlivňují rychlost a úspornost provádění dalších nezbytných pohybových prvků.

Lyžování rozvíjí také volní a mravní vlastnosti – žáci se při výuce musí vyrovnat s různou kvalitou sněhu nebo překonávat nepřízeň počasí, přímé působení učitele a kolektivu aktivně formuje charakter osobnosti žáka. Během nácviku si žáci rozvíjí svou vůli, houževnatost, vytrvalost, rozhodnost, smysl pro povinnost, samostatnost a sebeovládání. Mají možnost vlastního sebepoznání.

Součástí výuky je seznámení s teorií lyžování³ (Žalská, 2005).

3.2 HISTORIE LYŽA Ř SKÉHO SPORTU

3.2.1 Vznik a p ů vod lyží

Lyže a jejich první použití nacházíme ve střední době kamenné, tj. osm až čtyři tisíce let před naším letopočtem – v etapě vývoje lidské společnosti, kdy se člověk naučil obrábět dřevo. Původně byly lyže vyráběny jako prostředek usnadňující lokomoci na sněhu při obstarávání obživy. Za předchůdce lyží jsou považovány různé druhy sněžnic, které vznikly ze snahy o zvětšení plochy chodidla. Postupem času se prodlužováním a zužováním plochy vyvinuly první použitelné (prehistorické) tvary lyží.

Za pravlast lyží je podle polárního badatele Fridtjofa Nansena považována oblast střední Asie (okolí Bajkalského jezera a Altajských hor), odkud se při osídlování severnějších oblastí a stěhování národů lyže dostaly na území dnešní Skandinávie.

Podstatným zdrojem vědomostí o prehistorii lyží jsou archeologické nálezy v rašeliništích v Evropě a Asii a jeskynní kresby, které znázorňují využití lyží k lovu a obživě. Nejnovější objevy skalních a jeskynních kreseb naznačily, že se prapůvod lyží skutečně nenachází ve Skandinávii, ale potvrzuje se Nansenův názor o vzniku lyží v oblasti střední Asie a následné rozšíření lyží na území dnešní Skandinávie.

Historické literární prameny ze 6. stol. n. l. obsahují nejstarší písemné zmínky o skluzu na lyžích (tj. využití lyží k vlastnímu pohybu na sněhu) a váží se na lidový výraz „skridfinne“, volně přeloženo lyžující Finové.

Postupem času bylo objeveno několik různých typů lyží v různých místech planety a v různých vývojových obdobích lidské společnosti, které umožnily jejich okruhové utřídění.

Lyže typu jižního (Hottringská lyže) - pojmenovaná podle svého naleziště;

- obě lyže byly 110 cm dlouhé a 20 cm široké, vzadu nezakulacené, skluznice hladká;

- rozšířené na území dnešního Ruska západně od Uralu, dnešního jižního Finska a jižního a středního Švédska před 4 tisíci lety.

Lyže typu arktického

- vpředu i vzadu zašpičatělé, někdy ohnuté na obou koncích, skluznice opatřena zvíření kůží, která zabraňovala proklouzávání;

- rozšířené na území severní Sibiře a severní Skandinávie před 4 tisíci lety.

Lyže typu severského

- levá lyže byla skluzná, 3 m dlouhá a 6 cm široká, skluznice měla žlábek;

- pravá lyže (tzv. andor) sloužila k odrážení, byla 1 – 1,5 m dlouhá, 7 – 8 cm široká a potažená kůží;

- rozšířené na severu Evropy od poloviny 19. stol.

Lyže bahenní

- sloužily k pohybu po močálech, byly 150 cm dlouhé;

- jednalo se o dřevenou destičku pod chodidlem, z níž vybíhaly dopředu i dozadu dvě dřevěné lišty, prostor mezi nimi byl vypleten jako u sněžnic.

K použití lyží se váže využívání (jedné nebo dvou) holí. Užití jedné hole sloužilo k udržení rovnováhy, k odrážení a brždění, ale také jako kopí pro lov. Jízdu s jednou holí však objevujeme ještě ve Zdarského Lilienfeldské škole⁴ (Kulhánek, 1989).

3.2.2 P ř edsportovní a sportovní období lyžování

V p ř e d s p o r t o v n í e t a p ě sloužily lyže jako účelový prostředek k lovu a k dopravě, zejména v době lyžařského starověku (od starší doby kamenné do roku přibližně 800 n. l.).

V období lyžařského středověku (od roku 800 n. l. do poloviny 19. stol.) se lyže začaly využívat i k zábavě. V literárních pramenech ze 16. stol. jsou lidové kratochvíle popsány Olausem Magnusem, katolickým arcibiskupem a kartografem.

V 17. stol. byly lyže začleněny do výzbroje norské armády za účelem snadnějšího přesunu ve švédsko-norské válce (1718). Později v roce 1866 bylo lyžování zavedeno do vojenských učilišť v Rusku.

Na počátku 18. stol. bylo uplatnění lyží ohraničeno územím dnešní Skandinávie a Ruska, ale také Kraňska (dnešní Slovinsko). Tamní sedláci používali lyže při práci, dopravě i pro zábavu. Důkazem jsou písemné záznamy barona, přírodovědce a topografa Johanna Weicharda von Valvasora, místodržícího v Kraňsku.

E t a p a s p o r t o v n í h o l y ž o v á n í je spjata s počátkem 19. stol., kdy bylo lyžování rozšířeno nejvíce v norské Kristiánii (dnešní Oslo). Obyvatelé z kraje Telemarken (oblast jihozápadně od Osla) odcházeli za prací do měst a přinesli s sebou

své lidové zvyky, mezi které patřila i jízda na vykrojených, tzv. telemarských lyžích.

Dosud neznámý typ lyží umožňoval používat novou techniku jízdy a zatáčení, měnit směr jízdy a zastavit pomocí kristiánie a telemarku (tehdejší způsoby zatáčení a zastavování). Telemarské lyžování se okamžitě rozšířilo mezi měšťany a stalo se prostředkem pro zábavu a sportování. Lyže byly používány ke sjíždění, běhu, ale i ke skoku.

V roce 1843 v městě Tromsö na severu Norska byl uspořádán první novodobý závod v běhu na lyžích na 5 km, který je považován za mezník v etapě sportovního použití lyží. Téměř o 20 let později, roku 1861 byl v Norsku založen sportovní svaz pro povznesení sportu, který pořádal pravidelné každoroční lyžařské závody v běhu, skoku a později i ve slalomu.

Později v roce 1877 byl v Kristiánii založen Kristiania Skiclub, první lyžařský klub na světě, který organizoval skokanské závody na sněhovém můstku a od roku 1892 byly tyto závody přeneseny do dnes již tradiční a slavné lyžařské lokality v Holmenkollenu.

Významnou lyžařskou osobností druhé poloviny 19. stol. byl Nor Sondre Nordheim, závodník a zakladatel první lyžařské tzv. norské školy⁵ na světě.

Také cestovatel Fridtjof Nansen byl lyžařskou individualitou, která se zasloužila o mezinárodní rozšíření lyžování. Jeho polární expedice do neprozkoumaných oblastí Grónska (pouze s využitím lyží a saní) skončila velkým úspěchem. Své zkušenosti a zážitky popsal v knize „Na lyžích napříč Grónskem“

vydané roku 1890 v Oslu, která ovlivnila rozvoj lyžování v celé Evropě a zvláště v alpských zemích (Kulhánek, 1989).

3.2.3 Rozvoj lyžování v Č echách

Lyžařské začátky v českých zemích jsou spojeny se jménem Josefa Rösllera- Ořovského. Zanícený a zarputilý bruslař, plavec, tenista a veslař, ale především průkopník celé řady sportů obdržel v lednu roku 1887 od firmy Heyde a Gustavsen dva páry lyží. Se svým bratrem okamžitě lyže vyzkoušeli sjezdem po Václavském náměstí

5 Kapitola 3.2.4.

(příloha 1).⁶ Téhož roku založil při Bruslařském klubu Praha lyžařský kroužek, který byl roku 1894 přejmenován na český Ski club Praha.

Dalším propagátorem v počátcích českého lyžování v Krkonoších byl řídící učitel z Dolních Štěpanic Jan Buchar, který si své první lyže přivezl roku 1892 z Vídně.

Hlavní význam Jana Buchara⁷ leží v jeho činnosti osvětové a metodické (autor prvního metodického článku o jízdě na lyžích s názvem „Ski“). Roku 1893 se spojil s Ořovským a společně založili Český ski klub Vysoké nad Jizerou. O rok později založil Český krkonošský spolek ski Jilemnice.

Roku 1903 se v Jablonci nad Jizerou sešli zástupci všech tří existujících lyžařských klubů v českých zemích a ustavili zde Svaz českých lyžařů (sdružení pražského, jilemnického a vysockého ski klubu). Stanovy spolku byly schváleny až později Císařským a královským místodržitelstvím v Praze roku 1906 s novým názvem Svaz lyžařů v Království českém. Byl to první lyžařský svaz v Evropě a předsedou se stal Jan Buchar (Kulhánek, 1989).

Po něm převzal vedení svazu Josef Rössler-Ořovský. Poté se vznikem Československa v roce 1918 byl přejmenován na Svaz lyžařů republiky Československé. V roce 1957 byl založen ČSTV – Československý svaz tělesné výchovy a sportu, kde byla zvolena Ústřední sekce lyžování ČSTV. Roku 1968 byl zvolen výbor SL ČSR – Svazu lyžařů České socialistické republiky, který se od svého založení hlásil k tradicím Svazu lyžařů v Království českém a považoval se za jeho nástupce. V době normalizace v roce 1970 skončila éra SL ČSR a stal se z něho Svaz lyžařů Českého ústředního výboru ČSTV. Tak tomu bylo až do roku 1990, kdy byl zřízen Československý svaz lyžařů. S rozdělením Československa roku 1993 byl svaz přejmenován na nynější název SL ČR – Svaz lyžařů České republiky.⁸

Další osobností, která se zasloužila o rozšíření lyží v Krkonoších a zejména v Jilemnici, byl hrabě Jan Harrach.⁹ Roku 1892 přivezl jeden pár lyží z výstavy

6 Zdroj: Josef Rössler-Ořovský, 2012. In: Wikipedie – otevřená encyklopedie [online]. Aktualizováno 26.

1. 2012. [vid. 2012-02-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_R%C3%B6ssler- O%C5%99ovsk%C3%BD

7 J. Buchar (1859 – 1932) pořádal přednášky o trasách zimní turistiky na lyžích. Spolu s přítelem a učitelem Josefem Alšem (zvaným lyžec) jsou pokládáni za tvůrce lyžařské turistiky v Krkonoších, organizovali výlety po Krkonoších ( příloha 1).

8 Zdroj: SLČR, 2012. Stručná historie svazu. In: Svaz lyžařů České republiky [online]. [vid. 2012-02-15].

Dostupné z: http://www.czech-ski.com/o-nas/historie.php

9 Hrabě Jan Nepomuk František Harrach (1828 – 1909) byl majitelem rozsáhlých statků v severních

v Kristiánii, poté se lyže určené lesníkům (230 cm dlouhé) začaly vyrábět v domácích dílnách v okolí Jilemnice a postupně se rozšířily i mezi místními obyvateli.

Počátky českého závodního lyžování jsou spojeny s oblastí Jilemnicka. Obec Dolní Štěpanice se stala krkonošským střediskem lyžování, konaly se zde první mezinárodní závody v běhu a ve skoku na lyžích. Dále zde vznikaly nové disciplíny – závod štafet, sdružený závod a krasojízda (příloha 1), ve které byl mistrem Bohumil Hanč¹⁰ (Kulhánek, 1989).

Přehled dochovaných záznamů lyžařských závodů:

▪ 1893 – první lyžařské závody v běhu na Kozinci u Jilemnice;

▪ 1896 – mistrovství království Českého v běhu na 1050 m v pražské Stromovce;

▪ 1904 – první závod žen na 800 m;

▪ 1913 – první závod ve sjezdu na šumavském hřebenu Pancíř.

3.2.4 Vývoj lyža ř ských škol

Nejprve je nutné objasnit rozdíl mezi dvěma pojmy – lyžařskou školou a lyžařskou technikou.

L y ž a ř s k á t e c h n i k a je způsob pohybu lyžaře na lyžích. Technikou rozumíme řešení pohybových úkolů uskutečňované skladbou pohybových prvků v konkrétní terénní situaci. Její vývoj je ovlivňován závodním lyžováním (snaha být co nejrychlejší) a stále se zdokonalující lyžařskou výzbrojí.

L y ž a ř s k á š k o l a je způsob vyučování techniky jízdy na lyžích (ovládáním lyžařské techniky). Lyžařské školy vznikaly převážně rozborem techniky jízdy závodníků své doby, podle kterého byla uspořádána struktura výuky. Lyžařské školy dělíme na klasické (technika běhu) a sjezdové (technika sjíždění a zatáčení).

V současnosti existují lyžařské školy národního charakteru se stanovenými didaktickými přístupy k výuce lyžování a komerční lyžařské školy.

pozornost věnoval zdokonalování krkonošských komunikací (včetně turistických cest, které byly značeny německými, ale i českými informacemi (např. dnešní Harrachova cesta). Zasloužil se o zbudování místní vlakové dráhy z Martinic do Rokytnice. Chránil horskou přírodu a v roce 1904 zřídil v Labském dole první krkonošskou přírodní rezervaci o rozloze 60 hektarů (zdroj: Luštinec, J., 2007. Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828–1909) – Harrachov. In: Hory-Krkonoše [online]. 7. 6. 2007 [vid. 2012-02- 15]. Dostupné z: http://www.hory-krkonose.cz/clanek/135/).

10 B. Hanč (1886 -1913) byl český sportovec, lyžař a běžec na lyžích. Tragicky zahynul během mezinárodního závodu v běhu na lyžích na 50 kilometrů na hřebenech Krkonoš (u Labské boudy) společně se svým přítelem Václavem Vrbatou o Velikonocích.

Lyžařské školy sjezdové techniky

N o r s k á š k o l a (1870) – zavedla zatáčení na telemarských lyžích při jízdě svahem dolů pouze s využitím činnosti dolních končetin. Telemarský tvar lyží¹¹ umožňoval sjíždět ve vzpřímeném postoji bez pomoci hole a tím odstranil dosavadní strnulou jízdu v záklonu. Zatáčelo se dvěma způsoby – kristiánií a telemarkem. Norská škola zahrnovala veškerou techniku běhu, sjíždění a skoku pro tehdejší dobu.

L i l i e n f e l d s k á š k o l a Mathiase Zdarského (počátek 20. stol.) – moravský rodák a strojní inženýr Mathias Zdarsky (1856 – 1940) přizpůsobil norskou techniku a výzbroj alpským podmínkám.¹² Podstatou Zdarského techniky byly tzv.

přívratné oblouky a jízda v pluhu, jízda v terénu a předsunutí odlehčené lyže. Jako první sepsal potřebné cviky pro jízdu na lyžích uspořádané do metodické příručky.

B i l g e r i h o š k o l a (před 1. svět. válkou) – plukovník rakouské armády George Bilgeri vhodným způsobem spojil norskou a lilienfeldskou školu a dále ji vylepšil.¹³ Jeho technika jízdy umožňovala jet rychleji a dynamičtěji.

A r l b e r s k á š k o l a H a n n e s e S c h n e i d e r a (období meziválečné) – rakouský závodník Hannes Schneider pro svou školu zdokonalil přívratnou techniku Zdarského a Bilgeriho, která se vyznačovala sníženým postojem, širší stopou, přívratem a využíváním analyticko-syntetického postupu při nácviku lyžařských dovedností ve družstvu (kapitola 3.7.2). Schneider také využíval nové prvky ve výzbroji.¹⁴

Š k o l y s r o t a č n í t e c h n i k o u (po roce 1935) – společným znakem těchto škol je tzv. snožná kristiánie – snožné vedení oblouku zahájeného odlehčením lyží vertikálním pohybem těžiště těla vzhůru. Typický je také přenos rotačního impulsu na dolní končetiny přes zablokovanou pánev, výrazný náklek a přesouvání patek lyží nad sněhem do nového směru. Vrcholem mezi rotačními

11 Lyže byly stejně dlouhé (2,5 m) s rákosovým vázáním. Využívalo se dvou holí k jízdě po rovině a do kopce.

12 Lyže zkrátil na 190 – 220 cm. Sestrojil kovové vázání, které zabraňovalo posuvu bot do stran a umožňovalo pohyb paty vzhůru. Opět začal používat jednu hůl, 2 m dlouhou, opatřenou kovovým hrotem využívanou zejména k chůzi, zatáčení a brždění.

13 Od Norů převzal telemarský tvar lyží, jízdu s dvěma holemi a zatáčení telemarkem. Od Zdarského přívratný oblouk a vázání. Přidal tulení pásy pro stoupání a zaměřil se na techniku mazání. Vosky dělil podle tvrdosti pro různé druhy sněhu.

14 Bylo to především vázání Kandahár (špička boty pevně upevněna, kolem paty vedena kovová pružina,

technikami se stala tzv. francouzská škola, kterou popsali závodníci Emile Allais a P.

Gignoux.

Š k o l y s n e r o t a č n í t e c h n i k o u (po roce 1935) – charakteristickým rysem je úzká stopa, náklek, přenášení hmotnosti těla, přiklánění se ke svahu a zamezení rotace. Jejím představitelem byl Švýcar Rudolf Rominger.

N o v o d o b á r a k o u s k á š k o l a (od roku 1957) – je spojena se jménem profesora Kruckenhausera (ředitele lyžařské školy), kterým byla popsána v rakouském lyžařském učebním plánu (v roce 1957). Metodický výcvik je veden od oblouků v pluhu přes přívratné oblouky k obloukům napojovaným. Typický znaky jsou protirotace ramen, nadlehčení lyží ve fázi zahájení oblouku a vytlačování patek v oblouku do strany (smyk). V dalších letech se vývoj rakouské školy zaměřil na efektivní přenos hmotnosti těla nad vnější lyži, jízdu po hranách a omezení protirotace.

N o v o d o b á f r a n c o u z s k á š k o l a (od 60. let) – její základy pochází z rotační techniky E. Allaise. Hlavním cílem při výuce je snožný oblouk s využitím rotace, opory o hůl a nadlehčení ve fázi zahájení oblouku (Kulhánek, 1989).

S o u č a s n é m o d e r n í š k o l y – moderní lyžařské školy usilují o snadný způsob výuky od základní techniky po techniku závodní. Nově vyvinutá konstrukce tzv. carvingových lyží významně přispěla tomuto trendu. Zejména proto, že tvar těchto lyží snadněji uvádí lyže do točení, pomáhá vést lyže po hranách a odstraňuje smyk v průběhu oblouku.

Č e s k á š k o l a l y ž o v á n í (od 70. let) – české lyžování se začalo vyvíjet zhruba od 70. let minulého století. Do té doby bylo ovlivňováno norskou a arlbergskou školou, později francouzskou a rakouskou školou. Podstatou české školy je nadčasová myšlenka metodika Vladislava Čepeláka – provádění oblouku na principu kroku (v Rakousku propagoval kročnou techniku Hanz Zehetmayer). Čepelák popsal a také vyučoval techniku jízdy ve vlnovce.¹⁵ O současnou podobu českého lyžování se zasloužil především Miloš Příbramský,¹⁶ který rozvíjí tzv. Českou školu kročné techniky. Ta je postavena na přímé cestě výuky od primárních dovedností k dokonalejším pohybovým strukturám a na základě rozdělení práce dolních končetin při paralelním postavení lyží na hranách ve fázi vedení oblouku. Práce dolních končetin

15 Vlnovka je velmi otevřený carvingový (řezaný) oblouk.

16 Miloš Příbramský ztělesňuje pojetí České školy lyžování, je autorem několika knih a dalších materiálů z oblasti sjezdového lyžování.

uvádí lyže do otáčivého pohybu a ostatní nadbytečné pohyby částí těla jsou vyloučeny (Příbramský, 1996).

3.3 LYŽA Ř SKÉ ORGANIZACE

SL ČR – Svaz lyžařů České republiky

O historii vzniku SL ČR více v kapitole 3.2.3. Hlavním úkolem SL ČR je podpora rozvoje lyžování, lyžařského sportu, vrcholového lyžování a sportovní reprezentace České republiky a propagace všech forem lyžování mládeže a dospělých.¹⁷ SL ČR zahrnuje osm odborných úseků: Akrobatické lyžování, Alpské disciplíny, Skok na lyžích, Běh na lyžích, Lyžování na trávě, Severská kombinace, Snowboarding a úsek Základního lyžování.¹⁸

INTERSKI INTERNATIONAL – Mezinárodní organizace pro výuku sportů na sněhu

Základním úkolem organizace založené roku 1951 je výměna zkušeností a rozvoj didaktických přístupů ve výuce lyžování (Vodičková a kol., 2011).

Kromě národních sdružení Interski jsou také členy tři mezinárodní samostatné odborné organizace (svazy)¹⁹:

▪ ISIA (International Ski Instructors Association) – Mezinárodní asociace profesionálních učitelů lyžování sdružující učitele lyžování z povolání;

▪ IVSI (International federation of snowsport-instructors) – sdružuje amatérské učitele pracující v různých klubech a sdruženích;

▪ IVSS (International asociation snowsports at schools and universities) - Svaz lyžování na školách sdružující učitele působící na školách a univerzitách, kteří vyučují lyžování jako součást školních učebních plánů.

Jednou za čtyři roky pořádá mezinárodní kongresy k výuce lyžování Interski, kde se během pracovních seminářů řeší teorie techniky a metodiky základního lyžování, snowboardingu, telemarku atd., ale také zde probíhají praktické ukázky národních lyžařských škol zúčastněných zemí. V roce 2010 sdružovala 37 členských zemí.

17 Zdroj: SLČR, 2012. Poslání Svazu lyžařů ČR. In: Svaz lyžařů České republiky [online]. [vid. 2012-02- 15]. Dostupné z: http://www.czech-ski.com/o-nas/o-svazu.php

18 Zdroj: SLČR, 2012. Současnost. In: Svaz lyžařů České republiky [online]. [vid. 2012-02-15]. Dostupné z: http://www.czech-ski.com/o-nas/o-svazu.php

19 Zdroj: INTERSKI ČR, 2012. Interski ČR. In: Interski ČR [online]. [vid. 2012-02-15]. Dostupné z:

Poslední kongres se konal v lednu 2011 v rakouském St. Antonu v Arlbergách (Tyrolsko) a následující kongres se uskuteční v roce 2015 v argentinské Ushuaie.

INTERSKI ČR (dále jen IS ČR)

IS ČR funguje více než pětadvacet let. „Cílem sdružení INTERSKI ČR je dbát o pokrok a spolupráci ve výuce lyžování a snowboardingu (dále jen lyžování) jak v ČR, tak i na mezinárodní úrovni, uplatňovat společenské hodnoty v mezilidských vztazích a vést své členy k zajišťování bezpečnosti lyžování a k ochraně přírody. Smyslem činnosti IS ČR

je vzájemná informovanost, spolupráce a koordinace činnosti členských organizací.“ ²⁰ IS ČR je členem mezinárodní organizace Interski International a má obdobnou organizační strukturu jako mezinárodní organizace, též sdružuje tři odborné svazy, které jsou doplněny dalšími odbornými komisemi (metodickou, terminologickou aj.):²¹

▪ ISIA – pokrývá APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování ČR) a nahrazuje komisi pro komerční výuku;

▪ IVSI – zajišťuje úsek Základního lyžování Svazu lyžařů ČR a Český svaz lyžařských škol a nahrazuje komisi pro spolkovou výuku;

▪ IVSS – pokrývá komise školního lyžování a nahrazuje komisi pro školní výuku.

FIS (Fédération Internationale de Ski) – Mezinárodní lyžařská federace Na I. lyžařském kongresu v Oslo v roce 1910 byla založená ISC (International Ski Commettee) – Mezinárodní lyžařská komise, která měla každoročně pořádat lyžařské kongresy pro řešení problémů z oblasti závodního lyžování a pro vedení mezinárodních pravidel lyžování. Zástupci rakouského a německého svazu nesouhlasili s členstvím českého Svazu lyžařů v této komisi, ale Češi si prosadili právo na nezávislou účast na všech dalších kongresech. V době Rakousko-Uherského císařství, kdy český národ bojoval za svá práva, měl tento úspěch národní význam.

V roce 1924 v Chamonix komise uspořádala mezinárodní závody „Týden zimních sportů“ (dodatečně prohlášený za I. Zimní olympijské hry) a kongres, kde bylo usneseno přeměnit komisi na Mezinárodní lyžařskou federaci – FIS (Gnad a kol., 2002).

Český Svaz lyžařů se podílel na jejím založení a dr. Jan Synáček se stal členem předsednictva FIS.²²

20 Zdroj: INTERSKI ČR, 2012. Interski ČR. In: Interski ČR [online]. [vid. 2012-02-15]. Dostupné z:

http://www.interski.cz/cs/interski-cr-21.php

21 Zdroj: odkaz 16.

22 Nynějším členem předsednictva FIS je MUDr. Milan Jirásek.

„FIS se stala vrcholným a rozhodujícím orgánem ve všech otázkách mezinárodního lyžování. Těžiště práce FIS spočívá v řídící a koordinační činnosti na úseku závodního lyžování, zahrnující olympijské hry, mistrovství světa a další vrcholné světové soutěže. FIS vydává mezinárodní lyžařská pravidla, termínové listiny světových soutěží, výkonnostní žebříčky závodníků a přímo i nepřímo ovlivňuje vývoj jednotlivých disciplín. Jako nejvyšší orgán má FIS právo rozhodovat ve sporných otázkách a působí také jako nejvyšší odvolací instance.“ (Vodičková a kol., 2011, str. 8)

Při svém založení v roce 1924 FIS sdružovala 16 národů, v roce 2010 jejich počet dosáhl 111 členů (Vodičková a kol., 2011).

O její vznik se mimo jiné zasloužil Josef Rössler-Ořovský, který již v roce 1906 navrhl vytvořit mezinárodní lyžařskou organizaci.

3.4 Č ESKÉ ŠKOLSTVÍ

3.4.1 U č ební osnovy

Učební osnovy vychází z učebního plánu (vydává MŠMT ČR) a jsou závazné pro školy, tedy i učitele. Obsahem učebních osnov je charakteristika předmětu, dále základní cíle a pokyny k řízení výchovně-vzdělávacího procesu a také obsahy učiva, což jsou prostředky k dosažení cílů (Vilímová, 2002).

3.4.2 Rámcový vzd ě lávací program

V souladu se zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) byly pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let do vzdělávací soustavy zavedeny kurikulární dokumenty, které jsou vytvářeny na dvou úrovních – státní a školní.

Prvně jmenovanou úroveň představuje Národní program vzdělávání (tzv. Bílá kniha), který vymezuje počáteční vzdělávání jako celek a Rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP), které vymezují závazné rámce vzdělávání pro předškolní, základní a střední etapu.

Školní úroveň představují Školní vzdělávací programy, podle kterých se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách. RVP vycházejí z koncepce celoživotního vzdělávání a ze strategie, která klade důraz na uplatnění získaných

vědomostí a dovedností v praktickém životě. Podporují také pedagogickou autonomii jednotlivých škol a odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání.

Principy RVP základního vzdělávání (dále jen ZV) mimo dalších:

▪ navazují na RVP předškolního vzdělávání a je východiskem pro koncepci RVP středního vzdělávání (a jsou závazné pro střední školy při stanovování požadavků přijímacího řízení);

▪ vymezují očekávané výstupy a učivo a vše, co je společné a nezbytné v povinném základním vzdělávání a specifikují úroveň klíčových kompetencí dosažených na konci základního vzdělávání;

▪ umožňují přizpůsobit vzdělávací obsah žákům se speciálními vzdělávacími potřebami.

RVP ZV by měl podle uvedených tendencí být poměrně pružný a v rámci něho lze pozorovat snahu o přizpůsobení se potřebám a možnostem žáků, uplatňování variabilnější organizaci výuky, vytváření příznivého pracovního, sociálního a emocionálního klima a také širší nabídky volitelných předmětů. Důraz je také kladen na spolupráci s rodiči a oslabení důvodů k vyčleňování žáků do speciálních tříd a škol.

Přestože tělesná výchova (dále jen TV) obecně neklade důraz na proces učení se (na rozdíl od jiných předmětů a tento jev lze pozorovat i v RVP), některé cíle základního vzdělávání v rámci RVP plnohodnotně plní i TV:

▪ učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný;

▪ rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat při práci úspěchy vlastní i druhých a další cíle, které podporují pozitivní vztah žáků ke spolužákům, okolnímu prostředí, toleranci a ohleduplnosti, ale také k plnění povinností a rozvíjení svých schopností.

Vzdělávací obsah je v RVP ZV orientačně rozdělen do devíti oblastí, které jsou tvořeny jedním nebo více vzdělávacími obory. Tělesná výchova patří společně s Výchovou ke zdraví do osmé oblasti Člověk a zdraví (Jeřábek & Tupý, 2007).

3.4.3 Vzd ě lávací oblast Č lov ě k a zdraví

Zdraví je základním předpokladem pro aktivní život a vysokou pracovní výkonnost. Ve vzdělávací oblasti Člověk a zdraví by žáci měli poznávat především sami

sebe jako živé bytosti, aby si uvědomili hodnotu zdraví, závažnost jeho možného poškození nebo blízkost faktorů, které takové poškození mohou způsobit.

Vzdělávací oblast Člověk a zdraví zasahuje i do ostatních vzdělávacích oblastí a je tvořena vzdělávacími obory Výchova ke zdraví a Tělesná výchova, do níž je zahrnuta i zdravotní tělesná výchova.

K cílům této vzdělávací oblasti patří mj. poznání zdraví jako nejdůležitější životní hodnoty a jeho pochopení jako vyváženého stavu tělesné, duševní a sociální pohody.

T ě l e s n á v ý c h o v a

Vzdělávací obor Tělesná výchova směřuje k poznání vlastních pohybových možností (a později i limitů) žáků a zároveň k objevování účinků pohybových činností na tělesnou zdatnost, sociální a duševní pohodu. Od spontánní pohybové aktivity postupuje vzdělání v oboru Tělesná výchova k činnostem výběrovým a řízení, na základě kterých by žáci měli být schopni ohodnotit úroveň své zdatnosti, uspokojovat své potřeby, regenerovat síly a kompenzovat zatížení (na základě zvolených aktivit).

Důležité je také rozvíjení pohybového nadání žáků na základě rozpoznání rozdílů v jejich sportovních výkonech (včetně odhalování zdravotních oslabení a nedostatků).

Žáci po absolvování druhého stupně ZŠ by měli v rámci činností ovlivňujících jejich zdraví být schopni:

▪ usilovat o zvýšení tělesné zdatnosti – vybrat vhodné pohybové činnosti a pravidelně je zařazovat do pohybového režimu, včetně přípravy na aktivitu a její ukončení (vzhledem k zatěžovaným partiím);

▪ přizpůsobit své pohybové aktivity okolnímu prostředí (vnitřní prostory, příroda, znečištěné ovzduší apod.) s ohledem na možná rizika, ze stejného důvodu neslučovat sportovní zátěž s požíváním omamných látek.

K těmto cílům slouží učivo – význam pohybu pro zdraví, zdravotně orientovaná zdatnost, prevence a korekce jednostranného zatížení a svalových dysbalancí a hygiena a bezpečnost při pohybových činnostech.

Vzhledem k úrovni pohybových dovedností by žáci měli zvládnout osvojované pohybové činnosti a tvořivě aplikovat ve hře, soutěži a také při rekreačním sportu. Také by měli být schopni posoudit provedení osvojované dovednosti, odhalit nedostatky a

jejich možné příčiny. Učivem jsou v tomto případě základní sportovní odvětví – pohybové hry, gymnastika, estetické a kondiční formy cvičení s hudbou (rytmickým doprovodem), úpoly, atletika, sportovní hry, turistika a pobyt v přírodě, plavání, lyžování, snowboarding a bruslení, případně další aktivity dle podmínek a zájmu žáků.

Vzhledem k činnostem podporujícím pohybové učení by žáci měli být mj.

schopni adekvátně užívat osvojované názvosloví, soupeřit v duchu fair play, v týmových soutěžích (zejména) dodržovat zvolenou taktiku nebo zorganizovat menší závody, turnaje nebo jiné akce (výlety apod.). Učivem pro tyto činnosti jsou komunikace v TV, organizace prostoru a pohybových činností, historie a současnost sportu, pravidla osvojovaných pohybových činností, zásady jednání a chování v různém prostředí a při různých činnostech a měření výkonu a posuzování pohybových dovedností.

Z d r a v o t n í t ě l e s n á v ý c h o v a

Prvky zdravotní TV jsou využívány v povinné TV, jako ucelený systém je nabízena žákům s nižší zdravotní skupinou (třetí nebo druhou) v samostatných vyučovacích hodinách.

Na konci druhého stupně by žáci měli být schopni se vyhnout činnostem, které podporují jejich zdravotní oslabení a zařadit do svého pohybového režimu vyrovnávací cvičení vzhledem k zdravotnímu oslabení.

Učivem u zdravotní TV jsou základní a speciální druhy oslabení, jejich příčiny a možné důsledky a také pohybové činnosti v návaznosti na vzdělávací obsah TV vzhledem ke konkrétnímu druhu a stupni oslabení (Jeřábek & Tupý, 2007).

3.5 ŠKOLNÍ T Ě LESNÁ VÝCHOVA

3.5.1 Úkoly a cíle t ě lesné výchovy

„Cílem školní tělesné výchovy je stimulovat a v souladu s vývojovými zákonitostmi i individuálními zvláštnostmi rozvíjet: biopsychosociálně účinný celoživotní pohybový režim, zdravotní prevenci, pohybové schopnosti, dovednosti a vědomosti, osobní vlastnosti a pozitivní postoje žáků k pohybové činnosti“ (Vilímová, 2002, str. 21).

Ve vymezení cílů školní tělesné výchovy nepanuje ve světě ani v ČR úplná shoda. Lze např. pozorovat různá pojetí školní TV:

▪ biologicky orientované – rozvoj anatomických a fyziologických funkcí (pohyblivost, aerobní vytrvalost, svalová síla a rychlost);

▪ pohybového sebeutváření – tradiční gymnastické, herní, sportovní a taneční aktivity;

▪ osobnostně pohybové – učení se pohybu, pohybové sebeobjevování;

▪ sportovně-socializační – příprava účastníka pro sportovní aktivity (pohybová docilita, taktika a strategie;

▪ pohybově-socializační – kvalita každodenního života, osobní zodpovědnost za tělesnou zdatnost a své zdraví.

V podmínkách školské soustavy v ČR lze cíle rozdělit na vzdělávací (informativní a formativní), výchovné (všeobecné a specifické) a zdravotní (kompenzační a hygienické).

V z d ě l á v a c í c í l e :

▪ informativní – poznatky z tělesné kultury, metody tělesného sebezdokonalování, zásady správné výživy, základní pohybové dovednosti a návyky (chůze, běh, skok, hod apod.), osvojení činností základních sportovních disciplín (gymnastika, atletika, sportovní hry, plavání, lyžování, turistika apod.);

▪ formativní – základní pohybové schopnosti (vytrvalost, síla, rychlost, obratnost, pohyblivost, rovnováha), kultivovaný pohybový projev (harmonie, rytmus, správné držení těla).

V ý c h o v n é c í l e :

▪ všeobecné – pozitivní charakterové a mravní vlastnosti, láska k přírodě a ochrana životního prostředí;

▪ specifické – kladný postoj k pohybové aktivitě a zájem o přiměřený druh TV a sportu, tělesná zdatnost a snaha o určitý pohybový výkon.

Z d r a v o t n í c í l e :

▪ kompenzační – kompenzace jednostranné zátěže, regenerace duševních sil;

▪ hygienické – hygienické návyky, zdravý životní styl.

Základní tělovýchovné vzdělání je splněno dosažením cílů vzdělávacích, výchovných a zdravotních, kterých nelze dosáhnout samostatně. Na základní škole se spíše zdůrazňuje rozvoj pohybových schopností a na střední škole pohybových

dovedností. Ideální je však jejich souvislý rozvoj a lze se také specializovat na určité sportovní odvětví.

3.5.2 Obsah a u č ivo t ě lesné výchovy

„Učivo chápeme jako výběr poznatků a činností a z kulturního bohatství, který jako nutný předpoklad dosáhnout vyučovací cíle, tvoří věcný základ vyučování.“

(Vilímová, 2002, str. 24).

V ý b ě r u č i v a

V TV se jedná o poznatky a činnosti z teorie a praxe tělesné kultury a jiných společenských oblastí. Postupem času se do vzdělávacích soustav přiřazovalo stále nové učivo až jeho rozsah přesáhl lidské možnosti při osvojení během školní docházky.

Kritéria pro výběr učiva do výukových plánů se dnes hledají podle tří základních přístupů:

▪ utilitární – klade důraz na základní (kmenové) učivo, nejfrekventovanější, potřebné k životu a práci;

▪ exemplární – výběr příkladů z příbuzných jevů a činností (gymnastiky, atletiky, sportovních her apod.);

▪ fundamentální – pochopení podstaty a smyslu činnosti na základě poznaných zákonitostí (pro učitele, vědecké a vysokoškolské pracovníky).

S t r u k t u r o v á n í u č i v a

Kmenové učivo by měl znát každý kulturní člověk a také převážná většina žáků. Jeho zvládnutí představuje „pohybovou gramotnost“.

Rozšiřující učivo přichází po zvládnutí kmenového učiva a je určeno pro talentované žáky jako doplňující učivo.

Orientační učivo je většinou obsahem volitelných a nepovinných předmětů.

Výběrové učivo se na základě zúžení rozsahu a prohloubení osvojovaného učiva, na základní škole nedoporučuje.

Speciální učivo představuje soubor cviků ze zdravotní TV (kapitola 3.4.3).

O s n o v á n í u č i v a

Cyklické – opakování probraného učiva (před učivem novým).

Postupné – přecházení od jednoduššího učiva k obtížnějšímu (každý blok učiva uzavírá zkouška – kontrola dosažené úrovně).

Cyklické – kombinace předchozích dvou přístupů.

C h a r a k t e r i s t i k a u č i v a v T V

„Učivo v TV představuje plánovitý systém vědomostí, pohybových dovedností a činností, které si má žák osvojit, včetně pohybových schopností.“ (Vilímová, 2002, str.

26).

Do osnov se zařazují jednotlivé činnosti z oblastí: pořadová cvičení, gymnastika, tanec a kondiční cvičení, atletika, sportovní hry, úpoly, testování všeobecné pohybové výkonnosti a sezónní činnosti (bruslení, lyžování, plavání, turistika). Žáci by si měli osvojit poznatky z vědních oborů – fyziologie, anatomie, hygieny, psychologie apod. a další základní vědomosti jako pravidla sportovních her, názvosloví, zásady správné výživy, bezpečnost v TV, regenerace, kompenzace apod. (Vilímová, 2002).

3.6 LYŽA Ř SKÝ VÝCVIK VE ŠKOLNÍ T Ě LESNÉ VÝCHOV Ě

3.6.1 Historie školního lyžování

Naše země byla jedna z prvních, kde bylo lyžování začleněno do osnov tělesné výchovy. Největší zásluhy patří Janu Bucharovi²³, který roku 1895 dostal povolení vyučovat lyžování při tělesné výchově. Se žáky podnikal pravidelné výlety na lyžích (např. k Žalému). Stal se vzorem pro učitele nejen v okolí (Vysoké nad Jizerou, Jablonec nad Jizerou, Jilemnice atd.), ale i v dalších horských oblastech a v zahraničí (Kubát, 1982). Buchar založil fond školní mládeže „Mladý lyžař“ pro zakoupení potřebné lyžařské výstroje žáků. Časem se projevilo zlepšení školní docházky v zimě, proto význam lyžování v hodinách tělesné výchovy ocenily i školské úřady. Příloha 1 obsahuje dobovou fotografii žáka na dřevěných lyžích opatřených koženým vázáním typu Kandahar.

Během dalších let až do okupačního roku 1939 nabývalo školní lyžování širšího uplatnění a většího významu. Začaly se organizovat kurzy pro učitele, školní lyžařské závody a zájezdy městských škol na lyžařské turistické výlety (někdy i na několik dní). Lyžařský výcvik zakotvil najisto v osnovách školní tělesné výchovy.

Po roce 1945 došlo k úpravám osnov lyžařského výcviku. Na horských a podhorských školách bylo možné organizovat pravidelné lyžařské výcviky a městské školy směly uskutečňovat lyžařské zájezdy v rámci výchovně-výcvikové činnosti.

V roce 1946 výnos presidia Ministerstva školství a osvěty ustanovil možnost realizace zimního osmidenního rekreačního zájezdu pro měšťanské střední a odborné školy z velkých měst.

V 50. letech bylo lyžování začleněno do osnov již od 4. ročníku pro školy s vhodnými podmínkami.

Roku 1960 byly vydány tzv. Jednotné osnovy tělesné výchovy. Nové osnovy umožnily propojit školní a mimoškolní tělesnou výchovu a v horských a podhorských oblastech založit sportovní lyžařské třídy nebo zájmové útvary. Nová forma výuky lyžování pozitivně ovlivňovala úroveň závodního lyžování mládeže (Gnad a kol., 2002).

Výuka lyžování od počátku zahrnovala lyžařské dovednosti v běhu, skoku, sjíždění a zatáčení.

Novodobé školství řadí lyžování mezi sporty vyžadující zvláštní klimatické, prostorové nebo materiální podmínky. „Provádí se formou lyžařských výcvikových zájezdů nebo ve školách v horských oblastech v hodinách tělesné výchovy. Školní mládež má lyžařský výcvik zpravidla v 7. třídě základní školy a v 1. nebo ve 2. ročníku střední školy“ ²⁴ (Suchomel a kol., 2011, str. 97).

3.6.2 Metodický pokyn MŠMT Č R

Lyžařský výcvik žáků základních a středních škol je v současné době prováděn podle směrnice vydané MŠMT ČR – Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT ČR č.j. 37 014/2005-25, platnost od 1. 1. 2006) a pokynu Zásady činnosti akreditovaných zařízení v oblasti lyžování.

Výše uvedená směrnice zdůrazňuje klíčová ustanovení ve 27 článcích (předpisech) a doporučuje způsob postupu při zajišťování ochrany žáků.

24 Případně odpovídajícímu ročníku víceletých gymnázií.