Anotace
Diplomová práce se zabývá možnostmi financování investic podniku se zaměřením na využití bankovního úvěru a leasingu. V úvodní kapitole práce nahlíží na zdroje financování podniku, které rozděluje na vlastní a cizí. V následující kapitole se práce věnuje hodnocení investiční činnosti podniku. Vysvětluje problematiku zajištění výnosnosti a podává informace o rozhodujících faktorech, podle kterých lze investice porovnávat. Třetí část diplomové práce je věnována úvěrovému a leasingovému financování. Práce zde zachycuje grafy, které zobrazují situaci na úvěrovém trhu v České republice. Dále práce poskytuje informace o produktech vybraných bankovních institucí a leasingových společností a srovnává administrativní náročnost daných způsobů financování. V závěrečné části diplomové práce je představen vybraný podnik a jeho zamýšlená investice. Součástí kapitoly je také zhodnocení a srovnání nabídky vybraných produktů bankovních institucí a leasingových společností. Konec čtvrté kapitoly je věnován zhodnocení všech úvěrových a leasingových nabídek.
Klíčová slova
Investice, leasing, bankovní úvěr, leasingová splátka, úvěrová splátka, srovnání úvěrového a leasingového financování.
Annotation
Possibilities of financing business investment.
The diploma thesis deals with the possibilities of financing the company investments focusing on utilization of bank loan and leasing. The opening chapter of the thesis looks at the sources of financing the company, which are divided into own and foreign ones. In the next chapter the thesis deals with the evaluation of the company investment activity. It explains the issue of ensuring profitability and provides information on the decisive factors against which the investment can be compared. The third part of the diploma thesis is devoted to credit and leasing financing. There the work depicts graphs illustrating the situation at the credit market in the Czech Republic. Further, the thesis provides information on the products of selected banking institutions and leasing companies and compares the administrative complexity of the given financing methods. The final part of the diploma thesis introduces the chosen enterprise and its intended investment. In one part of this chapter there is also evaluation and comparison of the selected products of banking institutions and leasing companies. The end of the fourth chapter deals with the evaluation of all credit and leasing offers.
Keywords
Investment, leasing, bank loan, leasing repayment, loan repayment, comparison of loan and leasing financing.
7
Obsah
Seznam obrázků ... 9
Seznam tabulek ... 10
Seznam použitých zkratek ... 11
Úvod ... 12
1 Zdroje financování podniku... 14
1.1 Vlastní zdroje financování ... 14
1.2 Cizí zdroje financování ... 17
1.3 Financování podniku dle životního cyklu ... 26
2 Investiční činnost podniku ... 31
2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů ... 33
2.1.1 Statické metody ... 33
2.1.2 Dynamické metody ... 36
3 Úvěrové a leasingové financování investiční činnosti podniku ... 41
3.1 Metody hodnocení leasingu ... 42
3.2 Analýza úvěrového a leasingového trhu v České republice ... 45
4 Možnosti financování investice daným podnikem ... 54
4.1 Představení podniku ... 54
4.2 Investiční záměr podniku ... 55
4.3 Pojištění odpovědnosti a havarijní pojištění... 55
4.4 Analýza financování investice prostřednictvím bankovního úvěru ... 56
4.4.1 MONETA Money Bank, a.s. ... 57
4.4.2 Raiffeisen Bank, a.s. ... 59
4.4.3 Československá obchodní banka, a.s. ... 61
4.5 Analýza financování investice prostřednictvím leasingu ... 63
4.5.1 ČSOB Leasing, a.s. ... 64
4.5.2 ŠkoFIN, s.r.o. ... 66
8
4.5.3 Raiffeisen – Leasing, s.r.o. ... 67
4.6 Zhodnocení financování investičního záměru ... 70
Závěr ... 73
Seznam použité literatury ... 76
9
Seznam obrázků
Obrázek 1: Vlastní zdroje financování ... 17 Obrázek 2: Cizí zdroje financování ... 26 Obrázek 3: Zdroje financování v jednotlivých životních etapách podniku ... 29 Obrázek 4: Použitelnost jednotlivých zdrojů financování v různých životních etapách podniku ... 30 Obrázek 5: Investorský trojúhelník ... 33 Obrázek 6: Vnitřní výnosové procento ... 39 Obrázek 7: Vývoj úvěrů poskytnutých bankovním sektorem nefinančním podnikům, finančním institucím, vládním institucím a domácnostem v letech 1993 – 2015 ... 45 Obrázek 8: Poskytnuté úvěry dle druhového členění v letech 2004 – 2016 ... 46 Obrázek 9: Rozložení úvěrů dle časového hlediska v letech 1993 – 2016... 47 Obrázek 10: Pořadí členských společností ČLFA podle objemu pořizovacích cen ve finančním leasingu movitých věcí v roce 2016 ... 48 Obrázek 11: Pořadí členských společností ČLFA podle objemu pořizovacích cen v operativním leasingu movitých věcí v roce 2016 ... 49 Obrázek 12: Vývoj objemu poskytovaného leasingu a faktoringu v ČR v letech 2006 – 2016 ... 50 Obrázek 13: Vývoj leasingových obchodů a podnikatelských úvěrů u movitostí v letech 2001 až 2016 ... 51 Obrázek 14: Využití leasingu movitých věcí dle komodit za rok 2016 ... 52 Obrázek 15: Využití podnikatelských úvěrů movitých věcí dle komodit za rok 2016 ... 53
10
Seznam tabulek
Tabulka 1: Administrativní náročnost úvěru a leasingu – srovnání ... 42
Tabulka 2: Nabídka pojištění odpovědnosti a havarijního pojištění od ČSOB Pojišťovna, a.s. a Uniqua pojišťovna, a.s. ... 56
Tabulka 3: Nabízené typy úvěrů od MONETA Money Bank, a.s. ... 58
Tabulka 4: Shrnutí nabídky od Moneta Money Bank, a.s. ... 58
Tabulka 5: Nabízené typy úvěrů od Raiffeisen Bank, a.s. ... 60
Tabulka 6: Shrnutí nabídky od Raiffeisen Bank, a.s. ... 60
Tabulka 7: Nabízený typ úvěru od ČSOB, a.s. ... 62
Tabulka 8: Shrnutí nabídky od ČSOB, a.s. ... 62
Tabulka 9: Srovnání nejvýhodnějších úvěrů ... 63
Tabulka 10: Nabízený leasing od ČSOB Leasing, a.s. ... 65
Tabulka 11: Shrnutí nabídky od ČSOB Leasing, a.s. ... 65
Tabulka 12: Nabízený leasing od ŠkoFIN, s.r.o. ... 66
Tabulka 13: Shrnutí nabídky od ŠkoFIN, s.r.o. ... 67
Tabulka 14: Nabízený leasing od Raiffeisen – Leasing, s.r.o. ... 68
Tabulka 15: Shrnutí nabídky od Raiffeisen – Leasing, s.r.o. ... 68
Tabulka 16: Srovnání nabídek leasingových společností včetně individuálně sjednaného pojištění od Uniqua pojišťovna, a.s. ... 69
Tabulka 17: Leasingová cena a koeficient u ČSOB Leasing, a.s., ŠkoFIN, s.r.o. a Raiffeisen – Leasing, s.r.o. ... 69
Tabulka 18: Pomocné výpočty pro výpočet ČVL ... 70
Tabulka 19: Srovnání úvěru a leasingu včetně pojištění ... 71
Tabulka 20: Pořadí nejvýhodnějších úvěrů a leasingů ... 72
11
Seznam použitých zkratek
a.s. – akciová společnost
ČLFA – česká leasingová a finanční asociace ČNB – Česká národní banka
ČR – Česká republika
ČSOB – Československá obchodní banka HP – havarijní pojištění
kV – kilo Volt NN – nízké napětí PC – pořizovací cena
POV – pojištění odpovědnosti
RPSN – roční procentní sazba nákladů s.r.o. – společnost s ručením omezeným VN – vysoké napětí
12
Úvod
V určité životní etapě podniku může nastat situace, kdy je potřeba posunout vlastní podnikatelský záměr dále. Nezáleží na tom, zda se bude jednat o rozšíření výroby, expanzi na nový trh či koupi nových technologií, strojů nebo vozidel. Pokud se podnik rozhodne investovat, činí tak na základě předem promyšlených úvah a analýz.
V podnikatelském prostředí České republiky je možné financovat investici do vlastních podnikatelských záměrů několika způsoby. První a nejjednodušší metodou je využít samofinancování v podobě vlastních zdrojů. Tento způsob bývá využíván především v začátcích podnikání, kdy je velice složité získat kterýkoli cizí zdroj. Druhou metodou je možnost využít nabídek bankovních institucí v podobě cizího kapitálu. Právě cizí zdroje umožní podnikatelům rozsáhleji a dynamičtěji rozvíjet podnik.
Hlavním cílem této diplomové práce je analyzovat nabídky bankovních institucí a leasingových společností na zamýšlenou investici a zvolit nejvýhodnější řešení pro financování definované investice, která se bude odvíjet od potřeb vybraného podniku.
Mezi dílčí cíle diplomové práce patří srovnání náročnosti využití leasingu a úvěru z hlediska administrativy a zhodnocení vybraného financování investičního záměru.
Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol, které vytváří souhrn základních poznatků o zdrojích financování podniku, o metodách hodnocení investiční činnosti, podává ucelené informace o úvěrovém a leasingovém financování investice a v neposlední řadě srovnává možnosti financování investice daným podnikem s jeho následnou aplikací na bankovní úvěr a leasing.
V první kapitole se práce zabývá zdroji financování podniku. Ty lze obvykle rozdělit na zdroje vlastní, mezi které se řadí vklady podnikatele, interně vytvořené zdroje financování, venture capital a kapitál poskytnutý tzv. business angels, dary s dotacemi a emise akcií. Oproti tomu zdroje cizí jsou charakterizovány jako závazky podniku vůči jinému subjektu a musí být do určité doby splaceny. Mezi cizí zdroje podniku lze zařadit bankovní úvěry, obchodní úvěry, leasing, faktoring s forfaitingem a emisi dluhopisů.
Součástí první kapitoly je také způsob financování investic v různých etapách životního cyklu podniku.
Druhá kapitola diplomové práce se zaměřuje na investiční činnost podniku. Je zde zmíněna základní úvaha, která předpokládá splnění hlavního úkolu investičního rozhodování – tedy
13
zajištění, že budoucí výnos z investice pokryje její počáteční výdaje. Mimo jiné jsou v této kapitole také prezentovány metody hodnocení efektivnosti investičních projektů.
Předposlední kapitola je věnována úvěrovému a leasingovému financování. Jsou zde zmíněny metody hodnocení leasingu, mezi které lze zařadit leasingovou splátku, leasingovou cenu, leasingový koeficient a čistou výhodu leasingu. Nechybí zde ani přehledné tabulkové srovnání administrativní náročnosti bankovního úvěru a leasingu.
Závěrečná čtvrtá kapitola se zabývá možnostmi financování zamýšlené investice vybraným podnikem. V úvodu je představen podnik a je zde prezentována zamýšlená investice, která spočívá v koupi nového užitkového vozidla. Následná část je věnována vysvětlení pojmu pojištění odpovědnosti a havarijního pojištění, jež patří k povinným položkám při sjednávání leasingu. V této části diplomové práce jsou rovněž charakterizovány konkrétní bankovní instituce a leasingové společnosti, ke kterým jsou následně namodelovány jednotlivé nabídky bankovního úvěru či leasingu. Dále práce hodnotí nabídky vybraných bankovních institucí a leasingových společností a následně je srovnává.
Konec čtvrté kapitoly je věnován zhodnocení všech úvěrových a leasingových nabídek.
K dosažení stanovených cílů byla vypracována rešerše odborných pramenů s tematikou odpovídající tématu. Ke zpracování diplomové práce bylo použito více metod. Metoda klasifikace je využita v prvních kapitolách, kde jsou vysvětleny některé pojmy týkající se problematiky vlastních a cizích zdrojů. Matematické metody a operace byly využity při výpočtech dílčích i celkových nákladů na investici. Metoda komparace se vyskytuje především v kapitole čtvrté, kde probíhá srovnání jednotlivých typů úvěrů a leasingů. Dále byla využita osobní komunikace s pojišťovacím makléřem a také externí konzultace se zástupci některých bankovních institucí a leasingových společností. V závěru práce byla zvolena metoda analýzy a syntézy k sumarizaci zjištěných informací.
14 1 Zdroje financování podniku
„Vždycky mějte na paměti, že Vaše vlastní rozhodnutí uspět je důležitější než cokoli jiného“ (Lincoln Abraham, 1809 - 1865). Již Abraham Lincoln spatřoval jako základ každého úspěchu umění správně se rozhodnout a být v tom, o čem sníme, neoblomný.
Předchozími slovy 16. amerického prezidenta se dá vyjádřit fakt, že každý člověk, který se rozhodne podnikat, musí věřit v úspěch svého nápadu a být schopen pro jeho realizaci obětovat mnohé.
Předmětem úspěchu každého podniku je existence životaschopného podnikatelského záměru. K jeho realizaci je ovšem potřeba finančních zdrojů, které se zejména v prvopočátcích podnikání hledají velice těžko. A tak prvotními zdroji bývají především zdroje vlastní. Až po uplynutí určité doby, při prokázání dobrých výsledků dosahovaných v minulosti, se podaří získat i další osoby, popřípadě instituce, které jsou schopny a ochotny realizaci podnikatelského záměru podpořit.
Hlavními zdroji financování podnikání se může stát vlastní a cizí kapitál. Jak již bylo řečeno výše, vlastní prostředky tvoří základní kapitál především v začátcích podnikání, kdy je velice obtížné sehnat jakékoli cizí zdroje financování. Oproti tomu v zaběhnutém podniku právě cizí prostředky umožňují podnikatelům rozsáhleji a dynamičtěji rozvíjet podnik. K cizím zdrojům se ovšem také váže vyšší riziko v podobě zvýšení nákladovosti podniku související s úroky, které je třeba pravidelně splácet.
1.1 Vlastní zdroje financování
Nejdůležitějším vlastním zdrojem podniku je základní kapitál, který představuje peněžní i nepeněžní vklady podnikatele. Majitel podílu na vlastním kapitálu se stává spoluvlastníkem podniku. Z toho titulu mu plynou určitá, legislativně či smluvně, stanovená práva:
právo podílet se na řízení společnosti;
právo na podíl na vytvořeném zisku;
právo na podíl na likvidačním zůstatku.
15
Naopak majitel podílu na vlastním kapitálu nemá nárok na splacení investovaného kapitálu (pokud smlouva netvrdí opak) a zároveň neručí za závazky společnosti v případě, že již splatil svůj upsaný vklad na základním kapitálu (Režňáková, 2012, s. 25).
Povahu vlastních zdrojů mají i interně vytvořené zdroje financování. Patří sem nerozdělený zisk minulých let, zisk běžného období, fondy tvořené ze zisku, odpisy a rezervy. Tento zisk se přerozděluje vlastníkům, kteří vložili do podnikání svůj kapitál.
A to většinou ve stejném podílu, jako je jejich vklad na základním kapitálu (Režňáková, 2012, s. 25).
V rozvaze podniku nejsou často evidovány jako součást vlastního kapitálu některé z výše uvedených zdrojů. I přesto, že mohou být rozhodujícím zdrojem financování běžné činnosti podniku, bývají hodně opomíjeny. Jedná se o odpisy. „Odpisy jsou peněžním vyjádřením opotřebování hmotného i nehmotného investičního majetku“ (Růčková a Roubíčková, 2012, s. 53). Jsou součástí provozních nákladů podniku, představují část ceny dlouhodobého majetku, která se převádí do hodnoty nových produktů a je zaplacena kupujícím. Odpisy se účtují do nákladů a tím snižují výsledek hospodaření podniku.
Je důležité dodat, že odpisy, jako součást hodnoty a ceny produktu, získává podnik inkasem tržeb, (tj. v cenách prodané produkce) a jsou tedy součástí peněžních příjmů.
Výsadně jsou odpisy určeny k obnově odepisovaného majetku. Management každého podniku se může vyslovit k tomu, zda odpisy použít k financování provozních potřeb, ke splácení dluhu či k financování investičních projektů (Režňáková, 2012, s. 25).
Jako vlastní zdroj financování se dá považovat také vklad od profesionálních investorů v podobě Business Angels a Venture capital.
Venture capital se dá volně přeložit jako rizikový kapitál. Jeho princip spočívá ve vstupu investora (fondu rizikového kapitálu) do firmy formou navýšení základního kapitálu. Tímto krokem se podaří získat firmě potřebné zdroje.
Po uplynutí několika let se kapitálový podíl fondu rizikového kapitálu odprodá a investice se zpět vrátí do fondu. Zásadním cílem fondu rizikového kapitálu je investovat, investici dobře zhodnotit, prodat ji a následně znovu investovat do jiné příležitosti (Veber, 2008, s. 110). Venture capital se vyznačuje tím, že se jedná o kapitál, který se investuje do projektů, jejichž úspěšnost je nejistá, avšak v případě příznivého vývoje se může vysoce zhodnotit. Venture capital se využívá
16
u společností, které nově vznikají, jsou inovativní a zakládají si na specifických znalostech majitelů a zaměstnanců. Jelikož jsou tyto firmy nové, nejsou zatím ziskové, a proto nedosáhnou na financování prostřednictvím bankovních úvěrů (Čižinská a Režňáková, 2007, s. 103). „Venture capital je zvláštní forma navyšování zdrojů či majetku kapitálovým vstupem dalšího společníka, tj. vstup rizikového kapitálu. Tento rizikový a rozvojový kapitál je investicí, jež přichází do společností, které nejsou veřejně obchodovány. VC může mít podobu tzv. seed- financing, které je zaměřeno na financování nákladů výzkumu a vývoje produktu nebo na financování počátků podnikání nebo se může jednat o tzv. start-up- financing, který se zaměřuje na zakládání společností, případně na další vývoj výrobků a na pořízení výrobních faktorů“(Hrazdilová, 2016, s. 307).
O Business angels se hovoří v případě, kdy individuální investor využívá vlastní kapitál k financování nadějných, malých nebo středních podniků, které mají velký růstový potenciál. Business angels je srovnatelný s Venture capital s tím rozdílem, že se realizuje v menších objemech a prostřednictvím jediného investora. Business angels přináší do firmy, kromě financí, také know-how v podobě odborných znalostí, orientace v daném oboru a kontaktů na partnery. Oproti Venture capital nehledají Business angels pouze nejvyšší výnos s minimální výší rizika, ale zaměřují se na hledání oblastí, ve které se mohou aktivně angažovat a využít své zkušenosti a získané kontakty pro růst firmy, do které investují. Business angels, tedy individuální investoři, se sdružují do tzv. Business angels sítí s cílem zefektivnit přístup k informacím. To jim pomáhá racionálněji investovat svůj kapitál (Veber, 2008, s. 112).
Mimo výše vypsaných zdrojů vlastního kapitálu se dají zařadit do této skupiny rovněž emise akcií, dary a za předpokladu splnění podmínky poskytovatele i dotace.
17
V následujícím obrázku jsou zjednodušeně zachyceny možné vlastní zdroje financování podniku.
Vlastní kapitál se postupem času dá i navyšovat, k tomu může docházet interně nebo externě. V případě interního navyšování kapitálu se hovoří o zdržení části nebo celého společnosti dosaženého zisku. Externího navyšování kapitálu dochází v případě emise akcií (Růčková a Roubíčková, 2012, s. 54).
1.2 Cizí zdroje financování
Cizí kapitál se dá charakterizovat jako závazek podniku vůči jinému subjektu, který musí být do určité doby splacen. Tento cizí kapitál se dá dle doby splatnosti rozdělit na krátkodobý – udělovaný na dobu do jednoho roku, střednědobý – s dobou splatnosti maximálně do pěti let a dlouhodobý – poskytovaný na dobu delší, než je pět let. V případě financování podniku cizími zdroji se poskytovatel těchto zdrojů nazývá věřitelem a pro podnik má takto získaný kapitál povahu dluhu.
Financování na základě cizích zdrojů neboli financování dluhové se obvykle vyznačuje společnými znaky:
věřitelům přísluší za poskytnutí finančních zdrojů odměna, která se vyplácí z výše nesplaceného dluhu ve formě úroku, tato výše úroku je upravena smlouvou;
věřitel nenese podnikatelské riziko (tedy nepodílí se na úhradě případné ztráty, ani neručí za závazky podniku);
Vlastní zdroje financování
Vklady podnikatele
Dary a dotace Interně vytvořené
zdroje financování
Venture capital a Business angels
Emise akcií
Obrázek 1: Vlastní zdroje financování Zdroj: Vlastní zpracování
18
věřitel nedisponuje právem podílet se na řízení podniku;
věřitel vyžaduje postupné splácení dluhu, a to především proto, aby předešel případnému riziku neschopnosti podniku splácet své dluhy;
nejdéle na konci doby splatnosti cizího kapitálu je podnik povinen svůj dluh splatit věřiteli (Režňáková, 2012, s. 26).
Základním představitelem cizího zdroje financování jsou bankovní úvěry. Bankovní úvěry se řadí mezi půjčky, které jsou poskytovány bankou. Dají se rozdělit na osobní a podnikatelské. Osobní bankovní úvěr představuje bankovní půjčku jednotlivé fyzické osobě v zaměstnaneckém poměru. Oproti tomu podnikatelský bankovní úvěr je určen, jak již název napovídá, podnikatelům a firemní klientele. Úvěry se dají dále rozdělit na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Krátkodobé bankovní úvěry bývají sjednávány na nižší částky a jejich doba splatnosti je několik týdnů či měsíců. Střednědobé a dlouhodobé bankovní úvěry se vyznačují tím, že se jedná o vyšší zapůjčené částky, které klient splácí bance delší dobu – převážně několik let. Úvěry je pak dále možné dělit na účelové a neúčelové. Účelový úvěr je takový, kdy věřitel předem zná účel půjčky.
Nejčastěji se účelové úvěry používají na bydlení, přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o hypotéku, nebo některý z úvěrů ze stavebního spoření. Ve většině případů jsou účelové úvěry levnější a mají nižší úrokovou sazbu. V případě úvěru hypotečního, který ne vždy musí být účelový, platí, že úvěr je zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Oproti tomu u neúčelových bankovních úvěrů není nutné prokazovat účel, na který budou vynaloženy finanční prostředky banky. Jedinou nevýhodou takového bankovního úvěru je podstatně vyšší úroková sazba než v případě účelového bankovního úvěru (Janda, 2013, s. 55).
Pokud se podnik rozhodne využít bankovního úvěru, musí oslovit tzv. obchodní banku, která je podnikatelským subjektem a působí na principu zisku. Jelikož obchodní banky využívají ke svému podnikání cizí zdroje financování, je jejich působnost dále upravena legislativně. Součástí sjednaných bankovních úvěrů bývá i bankou požadované zajištění úvěru, a to pro případy, kdy klient není schopen splácet daný úvěr či úrok. Banka může minimalizovat riziko nesplácení následujícími opatřeními:
prověřit úvěrové způsobilosti klienta (tzv. rating);
limitovat výši úvěru pro jednotlivé klienty;
kontrolovat příjemce úvěru před i po poskytnutí úvěru;
19
monitorovat výsledky podnikání (zprávy o investování, použití zisku, zvyšování mezd, převodu majetku na třetí osoby);
sankčním ujednáním pro případ nesplácení úvěru dle úvěrového plánu (Režňáková, 2012, s. 81-82).
Za předpokladu využití bankovního úvěru je podnik povinen postupně umořovat dluh během doby splatnosti a také platit bance pravidelné splátky úroků, a to zpravidla měsíčně.
K tomuto účelu je vytvořen tzv. umořovací plán, který bývá zhotoven na principu pravidelných splátek, přičemž každá platba zahrnuje úmor dluhu i platbu úroku. Velikost platby bance bývá konstantní, ovšem výše úmoru a úroku se mění (Režňáková, 2012, s. 83).
Jak již bylo výše zmíněno, bankovní úvěry je možné členit dle různých hledisek.
Mezi nejznámější a nejpoužívanější typy úvěrů poskytovaných bankou se řadí následující:
Kontokorentní úvěr – je poskytován bankou v rámci běžného účtu klienta na základě předem schváleného limitu, který klient čerpá v momentě, kdy zůstatek na jeho účtu klesne na nulu. Tento úvěr představuje jakousi rezervu pro případ, kdy dojde k výpadku plánovaných příjmů. Kontokorentní úvěr je krátkodobý úvěr, který je poskytován bonitním1 klientům. Splácení kontokorentu probíhá prostřednictvím plateb, které přicházejí na účet. Zůstatek na kontokorentu může být kreditní (kladný) a debetní (záporný), dle typu zůstatku se dále úročí. Pokud se kontokorentní účet nachází ve své kladné polovině, tedy v kreditním zůstatku, je ke kreditní úrokové sazbě zahrnuta i provize za pohotovou finanční rezervu ve výši povoleného úvěrového rámce. Z tohoto důvodu se řadí kontokorentní úvěr spíše k dražším úvěrům poskytovaných bankou. Kladnou stránkou je ovšem flexibilita v čerpání úvěru. Proto je tento typ úvěru hojně využíván (Režňáková, 2012, s. 86).
Revolvingový úvěr – je technickou modifikací bankovní půjčky s tím rozdílem, že banka může na žádost klienta po sjednanou dobu úvěr do dohodnuté výše doplňovat a prodlužovat. Banka za tuto službu požaduje poplatek a také vyšší úrok.
Jedná se o krátkodobý bankovní úvěr, který se sjednává na dobu delší, než je jeden rok (Vochozka a Mulač, 2012, s. 295).
Eskontní úvěr – neboli také úvěr směnečný, spočívá v nákupu obchodních směnek (tzv. eskontu) bankou před jejich splatností se srážkou úroku (tzv. diskontu).
1 Klient, který je schopen splácet svůj dluh vůči bance.
20
Obchodní směnka slouží také jako zajišťovací instrument v případě poskytnutí obchodního úvěru. Pokud věřitel potřebuje peníze dříve, než je splatnost směnky, může požádat banku o její odkoupení. Banka si za tuto službu srazí diskont.
Po uskutečnění odkoupení směnky bankou přechází veškerá práva na banku (tj. právo na úhradu směnečné sumy od dlužníka). Eskontní úvěr můžeme zařadit také do kategorie krátkodobých úvěrů poskytovaných bankou. Jeho výhodou je nižší cena než u jiných druhů úvěrů a také okamžité získání likvidních prostředků prostřednictvím prodeje později splatné pohledávky. Výhodou je také bezesporu to, že banka nepožaduje po klientovi žádné dodatečné záruky (Režňáková, 2012, s. 86- 87).
Akceptační úvěr – je to zvláštní typ úvěru, kdy banka neposkytuje podniku žádné peněžní prostředky, ale akceptuje směnku, u níž se zaváže zaplatit za dlužníka ve lhůtě splatnosti (Černohorský a Teplý, 2011, s. 203-231). Banka tak přijímá úlohu hlavního směnečného dlužníka. Tím se stává předmětná směnka důvěryhodnější a díky tomu také lépe obchodovatelná. Banka si za tuto službu účtuje tzv. akceptační provizi. Opět se jedná o úvěr krátkodobý, užívaný v případech, kdy klient banky není pro svého dodavatele příliš známý, či je nedůvěryhodný (Rejnuš, 2014, s. 103).
Negociační úvěr – jedná se o eskontní úvěr, který je přizpůsobený potřebám zahraničního obchodu.
Hypoteční úvěr – řadí se mezi nejstarší druhy bankovních úvěrů, jeho splácení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti. Hypoteční úvěr poskytuje obvykle banka na koupi, výstavbu, opravu, rekonstrukci či modernizace nemovitosti. Jedná se o dlouhodobý bankovní úvěr a může být poskytován jako účelový či neúčelový.
Lombardní úvěr - bývá charakterizován nejen jako úvěr, ale také jako krátkodobá půjčka, zajišťovaná zástavou movité věci nebo práva. Je poskytován na pevnou částku po celou dobu sjednané lhůty splatnosti. Banka tento úvěr či půjčku poskytuje do 50 % až 80 % z hodnoty zástavy. Dle druhu zástavy se rozlišují lombardy na cenné papíry, směnky, zboží, pohledávky a drahé kovy. Výhodou lombardního úvěru je cena, která je nižší než u kontokorentního a eskontního úvěru (Černohorský a Teplý, 2011, s. 230-231).
21
Dalším cizím kapitálem jsou obchodní úvěry. Tyto úvěry bývají zpravidla krátkodobé, ovšem ve výjimečných případech, při dodání větších investičních celků, se může jednat i o dlouhodobé.
Obchodní úvěr je poskytován v naturální podobě, a to mezi podniky, které spolu mají dodavatelský a odběratelský vztah. Takový úvěr vznikne v důsledku časového nesouladu mezi převzetím výrobku nebo služby a jejím zaplacením. Co se týče odběratele, u něho se tento rozpor projeví ve formě závazku z obchodního styku, u dodavatele se hovoří o pohledávce z obchodního styku. Dodavatel tento obchodní úvěr poskytuje především proto, aby zvýšil své tržby, čehož docílí právě tím, že zvýší prodej. Odběratel tak dostane možnost nakoupit produkty i za situace, kdy momentálně nemá dostatek likvidních prostředků (Režňáková, 2012, s. 26).
Obchodní úvěry jsou pokládané za bezplatné zdroje financování, a to právě proto, že nejsou přímo úročeny. Tím vzniká rozpor ve výše uvedených společných znacích cizího financování. Nicméně prodávající, tedy dodavatel, zpravidla cenu úvěru zakalkuluje do ceny nabídky, a tím je společný znak cizího financování částečně naplněn (Režňáková, 2012, s. 26).
U obchodních úvěrů se můžeme často setkat s pojmem skonto, který je spojen s jakousi slevou z prodejní ceny, kterou by měl dodavatel poskytnout v případě, kdy odběratel splatí cenu svého úvěru okamžitě, nebo do doby, než uběhne smluvně stanovená doba splatnosti (Režňáková, 2012, s. 26).
Leasing, další představitel cizího zdroje financování. „Pojem leasing pochází z anglického výrazu „lease“ znamenající pronájem, resp. smlouvu o pronájmu. Leasing tedy neznamená nic jiného než pronájem (nájem) hmotných či nehmotných věcí a práv, kdy pronajímatel (osoba, která majetek pronajímá) poskytuje za úplatu nebo jiné peněžní plnění nájemci (osobě, která získává možnost majetek používat) právo danou věc (nebo právo) v průběhu doby pronájmu používat. Důležité je, že po dobu pronájmu zůstává majetek ve vlastnictví pronajímatele. Na nájemce přechází pouze právo daný majetek používat“ (Valouch, 2012, s. 9).
Leasing reprezentuje formu podnikání, jehož základem je pronájem výrobků a výrobních prostředků na předem stanovenou dobu. Děje se tak na základě úhrady leasingových poplatků formou leasingových splátek. Jeho uplatnění můžeme spatřovat především
22
ve službách a u předmětů dlouhodobé spotřeby. Ve svém smyslu leasing nahrazuje investování, přičemž jeho předmětem může být jakýkoliv hmotný či nehmotný majetek.
Leasing je realizovaný skrz bankovní ústavy nebo specializované firmy, a to ve formě finanční nebo provozní (operativní) (Jáčová a Ortová, 2013, s. 78).
Finanční leasing je jakýsi pronájem, u něhož dochází po skončení doby pronájmu k odkupu najaté věci nájemcem. V českých daňových předpisech se často můžeme setkat s pojmem „finanční pronájem s následnou koupí najaté věci“ (Zákon č.
586/1992 Sb., o daních z příjmu). Finanční leasing je dlouhodobější než operativní a doba jeho pronájmu odpovídá ekonomické životnosti pronajímaného majetku.
Povinnosti spojené s údržbou, opravami a servisními službami pronajatého majetku se smluvně přenáší na nájemce (Valouch, 2012, s. 9).
Operativní leasing představuje všechny ostatní druhy leasingu, které nejsou finančním leasingem. Zejména se hovoří o leasingu, kdy je po skončení doby pronájmu pronajatý majetek vrácen pronajímateli (vlastníkovi). Operativní leasing je krátkodobější než finanční leasing a doba jeho pronájmu je kratší než doba životnosti daného majetku. Náklady spojené s opravami, údržbou a servisními službami pronajatého majetku jsou hrazeny pronajímatelem, pokud smlouva neurčí jinak (Valouch, 2012, s. 9).
Finanční leasing se od operativního leasingu rozezná následovně:
účel finančního leasingu pro nájemce je pořídit si předmět leasingu, nikoli ho pouze užívat;
majetek pořizuje nájemce od dodavatele (výrobce či dovozce) přímo dle nájemcových pokynů;
nájemce přejímá nebezpečí škody na věci spojené s provozem a nese veškeré provozní náklady (Jáčová a Ortová, 2013, s. 78-79).
K největším výhodám leasingu pro nájemce se řadí:
rychlé pořízení majetku;
nesnižuje se výše likvidity nájemce – především díky tomu, že se nejedná o jednorázový peněžní výdaj, neboť splácení je rozloženo do několika let;
leasing nezvyšuje zadluženost firmy – není uveden v rozvaze v pasivech;
omezení rizika spojené s investováním; (Jáčová a Ortová, 2013, s. 79)
23
leasingová splátka může být daňově uznatelný náklad (Dle zákona číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, § 24h, odstavec 2).
Mezi nevýhody leasingu pro nájemce patří:
v průběhu splácení není předmět leasingu ve vlastnictví nájemce;
pořízení majetku prostřednictvím leasingu je obvykle dražší než pořízení majetku na úvěr či přímý nákup (Jáčová a Ortová, 2013, s. 79).
Dalším způsobem, jak financovat společnost prostřednictvím cizích zdrojů, je faktoring.
Výraz faktoring označuje úplatné postoupení dosud nesplatných krátkodobých pohledávek za věřiteli na faktoringovou společnost (faktora) za předem dohodnutých finančních a věcných podmínek.
Jedná se o předem smluvně sjednaný odkup krátkodobých pohledávek (s dobou splatnosti maximálně 180 dnů) faktoringovou organizací. Dodavatel zboží nebo služeb převede na faktora (banku) své pohledávky, které vznikly při prodeji na fakturu. Faktoringová společnost (banka) se stane věřitelem vůči odběrateli a zároveň výhradním majitelem pohledávky a přebírá od dodavatele veškeré riziko, že kupující nebude schopen, či ochoten zaplatit. Faktor proplatí dodavateli hodnotu pohledávky dříve, než nadejde skutečná splatnost faktury. Za tuto službu si faktor účtuje od svého klienta faktoringový poplatek (bankovnigramotnost.cz, 2016).
Faktoringová společnost uzavírá s klienty smlouvu, jejímž obsahem jsou:
odměna za poskytovanou službu;
podmínky postoupení pohledávek;
druhy postupovaných pohledávek;
postup faktora v případě:
o nesplacení pohledávek;
o řádného splacení pohledávek;
dohoda o postupu při vymáhání pohledávky;
dohoda o postupu při uplatnění reklamace ze strany dlužníka vůči uskutečněným dodávkám zboží či služeb (Režňáková, 2012, s. 95).
Obdobný způsob financování je vedle faktoringu také forfaiting. Jedná se o odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek z obchodního styku forfaitingovou organizací,
24
tzv. forfaiterem. Forfaiting se používá především v zahraničním obchodě. Postoupené pohledávky bývají zajištěné jedním z následujících nástrojů:
bankovní zárukou;
bankovní avalvovou směnkou;
dokumentárním akreditivem s odloženou splatností.
Forfaiting využívají především výrobci investičních celků, kteří se poskytnutím dlouhodobého obchodního úvěru snaží podpořit prodejnost svého zboží. Právě postoupení pohledávek jim umožní splatit svůj provozní úvěr, který je spojen s výrobou dodávaného zařízení, případně je jim umožněno financovat jiné činnosti.
Na rozdíl od faktoringu, kde se obchody sjednávají na celý objem, jsou forfaitingové obchody sjednávány individuálně. V dnešní době je forfaiting minimálně používaný, a to především z důvodu vysokého rizika při poskytnutí dlouhodobého obchodního úvěru (Režňáková, 2012, s. 97).
Faktoring i forfaiting by měly podniky využívat z několika důvodů:
snižují vázanost peněz v pohledávkách;
zkracují dobu inkasa pohledávek (což vede k možnosti financovat provozní činnost s nižším objemem investovaných finančních zdrojů a zároveň dosahovat vyšší míry zhodnocení kapitálu);
snižují náklady na administraci pohledávek (Režňáková, 2012, s. 97).
Jedním z posledních způsobů možností získání dlouhodobých cizích zdrojů jsou dluhopisy. „Dluhopis je cenný papír, s nímž je spojeno právo majitele požadovat splácení dlužné částky v nominálních hodnotách a vyplácení výnosů z něj k určitému datu a povinnost osoby oprávněné vydávat dluhopisy tyto závazky splnit“ (Zákon č.190/2004 Sb., o dluhopisech). Ve světě bývá dluhopis také nazýván jako obligace. Dluhopisy bývají využívány jako zdroj financování dlouhodobých podnikových potřeb, nejvíce jsou používány v USA. Jejich splatnost se pohybuje v rozmezí deseti až dvaceti let. Dluhopis se dá využít k přeměně krátkodobého, často revolvingového úvěru na dlouhodobý dluh.
Pokud se podnik rozhodne, že bude emitovat dluhopisy, měl by věnovat pozornost následujícím okolnostem:
25
úroky z dluhopisů jsou daňově uznatelným nákladem a snižují základ pro výpočet daně z příjmů;
s vlastnictvím dluhopisů se nepojí právo na rozhodování o činnosti podniku;
investory požadovaný výnos z dluhopisů je na rozvinutých kapitálových trzích nižší než požadované výnosy z kmenových akcií – proto se stává financování na základě emise dluhopisů výhodnější a levnější variantou než financování formou emise akcií;
při emisi dluhopisů se oslovuje velký okruh věřitelů, což umožňuje nahromadit velký objem dlouhodobého kapitálu, který by nebylo možné získat prostřednictvím úvěru od některé z komerčních bank;
hlavní výhodou emise dluhopisů je časové rozložení plateb, a to především díky tomu, že převažující většina dluhopisů se splácí až na konci jejich životnosti;
při emisi dluhopisů se zvyšuje zadluženost podniku, s tím roste také finanční riziko podniku a díky tomu vznikají náklady finanční tísně, které jsou spojeny s růstem nákladů kapitálu;
ve srovnání s dlouhodobým bankovním úvěrem je emise dluhopisů nákladnější, a to zejména proto, že s emisí dluhopisů jsou spojeny emisní náklady, které jsou fixní;
podnik je povinen plnit tzv. informační povinnost, a to prostřednictvím zveřejňování emisních podmínek emise dluhopisů, tato okolnost může být vnímána vlastníky a manažery jako možný únik informací (Režňáková, 2012, s. 98-99).
26
V následujícím obrázku jsou zjednodušeně zachyceny možné cizí zdroje financování podniku.
1.3 Financování podniku dle životního cyklu
Způsob, jakým se podnik rozhodne financovat své záměry, závisí ve velké míře také na jeho momentální vývojové etapě, ve které se nachází. Rozdílně se podnik, respektive jeho manažeři či vlastníci, rozhoduje v počátečních fázích vzniku samotného podniku, odlišná rozhodnutí mohou padnout ve fázi růstu a zcela jinak se podnik chová, když se nachází v krizi.
Vznik podniku
Tato fáze je spojena se situací, kdy má podnik již vytvořený podnikatelský plán, u něhož se předpokládá velký zájem trhu, vznik potenciálních tržních příležitostí a s tím také spojená možnost růstu podniku. Charakteristickými rysy tohoto období jsou převážně:
nízká úroveň provozního cash flow, a to kvůli:
o převažujícím významným výdajům na marketing, které souvisí s uváděním produktu na trh;
o volbě přiměřené cenové politiky, jež probíhá v podobě zaváděcích cen, které jsou nižší proto, aby nalákaly potenciální zákazníky;
o nízkým tržbám, které nejsou postačující proto, aby byly pokryty náklady;
značné výdaje na investice spojené s podporou uvádění produktu na trh;
Cizí zdroje financování
Bankovní úvěry
Faktoring a forfaiting
Obchodní úvěry Leasing
Emise dluhopisů
Obrázek 2: Cizí zdroje financování Zdroj: Vlastní zpracování
27
vysoké výdaje vyžadující dodatečné finanční zdroje – podnik je v tomto období většinou ztrátový, proto probíhá financování především prostřednictvím vlastních zdrojů, ovšem je zde možné využít také leasing; v případě, kdy ani tyto finance nestačí, je možné využít soukromé investory například v podobě business angels, kteří působí v podniku jako podílníci (tichý společník), či investoři soukromého kapitálu (Režňáková, 2012, s. 27).
Fáze růstu
Podnik se v této etapě potýká s vysokou poptávkou vlastního produktu, která může zapříčinit i expanzi na nové trhy. Hrozí nebezpečí přetížení, tzv. nezvládnutí růstu v podobě:
nejistoty z reakce konkurence;
rizika z poklesu prodeje;
rizika z převzetí konkurenční společností.
Podnik se v tomto období může dostat do tzv. krize uříditelnosti, což je spojené s vysokou poptávkou po produktech. V tomto stádiu může vzniknout potřeba dalšího externího kapitálu. Tento kapitál je již možné, díky podnikatelské historii nabízející záruku v podobě vlastněného majetku, pořídit prostřednictvím bankovního úvěru.
Ve fázi růstu je dalším důležitým článkem zaměření se na platební schopnost podniku.
Firma by se měla vyhnout riziku ztráty platební schopnosti, která může být zapříčiněna špatným posouzením investičních záměrů. Pokud si firma zvolí špatný investiční záměr, bude na něj po delší dobu vázat finanční zdroje. To zapříčiní porušení zásady časové sladěnosti zdrojů a jejich využití, jejímž následkem bude platební neschopnost podniku (Režňáková, 2012, s. 27-28).
Fáze stabilizace
Jak již název napovídá, ve fázi stabilizace se podnik setkává s nízkým růstem trhu a stabilním podílem podniku na trhu. To vše se pojí s kladným výsledkem hospodaření.
Díky tomu, že udržení podílu na trhu není nijak investičně náročné, firma zde nepotřebuje získávat větší množství dalšího finančního kapitálu. Vedení firmy se v této etapě soustředí především na:
zvyšování efektivnosti skrz optimalizaci vynakládaných zdrojů a motivování zaměstnanců;
28
financování možných inovací, eventuálně na vývoj nových výrobků;
financování růstových možností jiných produktů;
vyhledávání vhodných cílů akvizice2.
Při vyčerpání investičních příležitostí se podnik zaměřuje na restrukturalizaci zdrojů financování ve prospěch vlastních zdrojů, což vede ke snížení finančních nákladů podniku.
Vlastníkům je vyplácena výplata podílů ze zisku jako kompenzace výpadku růstu hodnoty jejich podílů (Režňáková, 2012, s. 28).
Fáze poklesu
Dle názvu s sebou tato fáze nenese nic příjemného, souvisí především:
s poklesem příjmů z vlastní činnosti z důvodu platební neschopnosti podniku v důsledku předlužení, či příčinou může být pokles poptávky po produkci způsobené zastaralostí produktů a přehlédnutí nutnosti jejich inovace;
s nahrazením příjmů prostřednictvím odprodání vlastního majetku a dalším omezením investic;
s vysokou mírou zadlužení podniku;
s omezováním provozu.
Vše výše zmíněné se může jevit jako krize likvidity, popřípadě krize výnosnosti.
a) Krize likvidity – jedná se o nepříjemný stav, kdy je většina pohledávek po lhůtě splatnosti a vyskytuje se také vysoké množství nedobytných pohledávek v rozvaze podniku. Podnik se potýká s nedostatkem likvidních prostředků, vysokou zadlužeností, má nadměrný objem investic a vysoké finanční náklady. Řešením této situace může být odprodej části majetku podniku, tím se obnoví jeho platební schopnost. Mělo by se zefektivnit řízení zásob, u nichž se do této doby mohlo vázat velké množství kapitálu (Režňáková, 2012, s. 28).
b) Krize výkonnosti – stav, který navazuje na krizi likvidity a do jisté míry ji rozšiřuje.
Vzniká v důsledku problémů odbytu, kterému předchází špatná kvalita produktů, nesprávně zvolená cenová politika, neexistence inovací, zúžené distribuční sítě, atd.
S tím je spjatý trvalý pokles tržeb, růst celkových nákladů, pokles zisku a rentability investovaného kapitálu. Toto vše vede k poklesu celkové výkonnosti podniku.
2 Akvizice představuje převzetí podniku nebo jeho části na základě koupi či prodeje.
29
Za předpokladu, že se podnik ocitne v situaci poklesu celkové výkonnosti, je důležité, aby věnoval dostatek času analýze odvětví a samotné činnosti podniku. Jestliže je pokles celkové výnosnosti spojen s generálním poklesem v odvětví, vedení podniku by mělo usilovat o upevnění pozice na trhu i za předpokladu vytěsnění konkurenčních firem. Co se týče poklesu celkové výkonnosti spojené pouze s daným podnikem, tak se jako vhodné řešení jeví restrukturalizace a inovace produktů. Pokud podnik nemá dostatek vlastních finančních zdrojů k restrukturalizaci, může uvažovat o tzv. záchranném financování. Tento způsob financování poskytují investoři soukromého kapitálu, ojediněle mohou pomoci i samotné banky, které umožní podniku vzít si tzv. sanační úvěr (Režňáková, 2012, s. 29).
Následný obrázek shrnuje, jaké zdroje financování je možné využít v daných životních etapách podniku.
Obrázek 3: Zdroje financování v jednotlivých životních etapách podniku
Zdroj: Vlastní zpracování dle: Cyklus financování Vašeho podnikání. In: Regionální inovační strategie Moravskoslezského kraje [online]. Agentura pro regionální rozvoj, 2014, s. 4 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z:http://www.rismsk.cz/soubory_materialy/120_1.pdf.
Vznik podniku Fáze růstu podniku Fáze stabilizace podniku
Vlastní zdroje
Business angels
Venture capital
Vstup na burzu Bankovní
úvěry
Kapitálové akvizice
Regionální dotace Leasing
30
Nadcházející obrázek popisuje použitelnost jednotlivých zdrojů financování podniku v různých fázích.
Obrázek 4: Použitelnost jednotlivých zdrojů financování v různých životních etapách podniku
Zdroj: REŽŇÁKOVÁ, Mária. Mezinárodní kapitálové trhy: zdroj financování. Praha: Grada, 2007, s. 74.
ISBN 978-80-247-1922-1.
31 2 Investiční činnost podniku
Pokud chce být podnik úspěšný i v delším časovém období, je důležité, aby do svých úvah o budoucím směřování vývoje zařadil i problematiku řešení investic. Jak a v jakém množství investovat? Do čeho investovat a na jak dlouhou dobu? To jsou otázky, které jsou nezbytné pro plánování investiční činnosti podniku.
Mnoho úspěšných lidí a podniků mají jedno společné – sledují, za co své peníze utrácí.
Zároveň se rozhodují, co je pro ně více důležité, zda utratit peníze dnes, či si je ponechat a použít je k jinému účelu zítra. Aby byli schopni takto přemýšlet, mají vytvořený rozpočet, kterého se drží a který jim pomáhá lépe pracovat s výdaji, úsporami a investicemi (Berg a Green, 2012, s. 7).
Základním úkolem při investičním rozhodování je zajistit, aby budoucí výnos z investice pokryl její počáteční výdaje. Investiční projekt je zjednodušeně série peněžních příjmů a výdajů, který typicky začíná výdaji, jež jsou následovány příjmy v pozdějším období (Götze, Northcott a Schuster, 2008, s. 3).
Investice mohou být chápány v několika pojetích. Makroekonomické pojetí říká, že investice lze charakterizovat jako aktiva, která nejsou primárně určena pro bezprostřední spotřebu, ale využívají se ve výrobě spotřebních nebo kapitálových statků. Národohospodářské pojetí klasifikuje investice na hrubé a čisté. Přičemž hrubé investice tvoří celková částka uložená do investičních statků v celé ekonomice a čisté investice představují meziroční přírůstky hodnot investičních statků. Poslední pojetí, podnikové, nahlíží na investice z užšího a širšího hlediska. V užším pojetí je investice chápána jako majetek, který není určen ke spotřebě, ale k tvorbě dalšího majetku, který je následně prodáván na trhu. Širší pojetí vidí investice jako prostředky, které jsou v současnosti obětované na pořízení majetku, jenž by měl v budoucnosti dodávat podniku vyšší užitek a tím pádem i zvýšit finanční efekty (Scholleová, 2009, s. 13).
Existuje řada důvodů, proč by se měl podnik zabývat otázkou investic. Pokud podnik vlastní nějaké výrobní prostředky, je jasné, že časem se fyzicky opotřebí, tudíž bude potřeba jej nahradit za nové. Nebo může dojít k tomu, že se stanou nemoderními, zastaralými. Cílem každého podniku je se rozvíjet, což je spojeno s rozšiřováním činnosti a kapacit. Proto je třeba investovat.
32
Investiční rozhodování je charakteristické tím, že je dlouhodobého charakteru a tím pádem ovlivňuje efektivnost celého podniku po dlouhé období. Při realizaci investice je nutné také zohledňovat faktor rizika a času.
Pokud se podnik rozhodne investici uskutečnit, hovoří se o kapitálovém výdaji. Každý kapitálový výdaj by měl zajišťovat návratnost vložených peněžních prostředků. Aby se dala tato návratnost vložených peněžních prostředků hodnotit, existují finanční kritéria efektivnosti investičních projektů. Investice se dá považovat za úspěšnou, pokud přebytek peněžních příjmů nad výdaji pokryje amortizaci a přiměřené zúročení vloženého kapitálu.
Cílem každého investičního projektu pro podnik je především:
výnosnost každé plánované investice;
návratnost peněžních prostředků spojených s pořízením;
dodatečné zúročení.
Zajištění výnosnosti, resp. rentability, je dosaženo v případě, kdy je poměr mezi finančními prostředky, které podniku plynou z jeho aktivit vyšší než finanční prostředky, které byly na tyto aktivity vloženy. Jestliže podnik realizuje investici na úkor své likvidity3, musí zajistit návratnost peněžních prostředků, které byly spojeny s jejím pořízením. Jelikož investice přináší vyšší riziko než půjčka na kapitálovém trhu, podnik očekává, že tato investice mu přinese nějaký peněžní výnos, který by měl být vyšší než úrok na kapitálovém trhu. Podnik tedy podstupuje vyšší riziko za účelem dodatečného zúročení (Máče, 2006, s. 9-10).
Rozhodujícími faktory, dle kterých lze investice porovnávat, jsou tedy výnosnost, likvidita a riziko. Rozumně uvažující investor se snaží získat co nejvyšší výnos při minimálním riziku a nejvyšší možné likviditě. V reálném prostředí je to ale nemožné. Proto je podnik pro dosažení maximálního možného výnosu nucen přijmout vyšší míru rizika a zároveň likvidnost investice snížit na minimum. Tato problematika se dá zachytit v tzv.
investorském trojúhelníku – viz obrázek 5. Investorský trojúhelník vyjadřuje situaci, že při maximalizaci jednoho vrcholu je nutné se vzdát maximalizace jiných vrcholů.
Neboli nastává situace, kdy je nutné volit takovou kombinaci výnosu, rizika a likvidity, která se podniku bude zdát optimální. V reálu dochází k tomu, že podnik vybere takovou
3 Momentální schopnost podniku splatit své krátkodobé závazky ve stanovený čas a stanovené výši.
33
investici, jež pro něj bude splňovat maximální možnou přípustnou míru rizika, zároveň si podnik udrží vlastní dostatečnou míru likvidity a to vše mu přinese požadovanou míru výnosnosti (Máče, 2006, s. 10).
2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů
Existují metody, které pomáhají s hodnocením efektivnosti investice. Jakou metodu hodnocení podnik zvolí, je jen na uvážení jednotlivého podniku. Cílem hodnocení efektivnosti investičního projektu je identifikovat takové projekty, které pozitivně přispívají k tvorbě hodnoty. Pokud příslušné metody hodnocení efektivnosti investičních projektů zohledňují či nezohledňují faktor času, dělí se na statické nebo dynamické metody.
2.1.1 Statické metody
Tyto metody se orientují na sledování peněžních přínosů z investice a na jejich porovnávání s prvotními výdaji. Statické metody nepracují s faktorem rizika a faktor času se používá jen výjimečně. Všeobecně se tyto metody užívají buď u projektů s krátkou dobou životnosti, nebo při prvotním předvýběru vhodné investice, kde slouží jako indikátor nevýhodných investic (Scholleová, 2009, s. 50).
Statické metody také nezahrnují časovou hodnotu peněz do propočtů. Největší výhodou těchto metod je jejich jednoduchost, nevýhodou pak nepřesnost.
Ke statickým metodám můžeme zařadit následující:
Obrázek 5: Investorský trojúhelník Zdroj: Vlastní zpracování
34 a) Celkový příjem z investice
Tato veličina je rovna součtu všech očekávaných peněžních toků. Vzorec celkového příjmu z investice je uveden v rovnici (1).
CP = ∑ni=1CFi (1) Z rovnice (1) je patrné, že:
CP je celkový příjem,
CFi je cash flow v roce i.
b) Čistý celkový příjem z investice
Jedná se o celkový příjem upravený o počáteční výdaj. Vzorec je uveden v rovnici (2).
Aby investice byla posouzena jako vhodná, je potřeba, aby byl její čistý příjem kladný.
𝑁𝐶𝑃 = 𝐶𝑃 − 𝐼𝑁 = −𝐼𝑁 + ∑𝑛𝑖=1𝐶𝐹𝑖 (2) Z rovnice (2) je patrné, že:
NCP je celkový čistý příjem,
CP je celkový příjem,
IN je počáteční investovaný výdaj,
CFi je cash flow v roce i.
c) Průměrný roční příjem
Jedná se o součet všech cash flow (CFi), které jsou spojeny s investicí (CP) a jsou vyděleny počtem let životnosti investice (n). Vzorec je uveden v rovnici (3). Tato veličina se používá spíše jako orientační měřítko pro úvahy o splácení závazků vzniklých v souvislosti s pořízením investičního majetku.
∅𝐶𝐹 = 𝐶𝑃𝑛 (3)
Z rovnice (3) je patrné, že:
∅CFje průměrný cash flow,
CP je celkový příjem,
35
n je počet let životnosti investice.
d) Průměrná roční návratnost
Udává, kolik procent investované částky se ročně průměrně vrátí. Vzorec je zapsán v rovnici (4).
∅𝑟 =∅𝐶𝐹𝐼𝑁 (4)
Z rovnice (4) je patrné, že:
∅r je průměrná roční návratnost,
∅CFje průměrný cash flow,
IN je počáteční investovaný výdaj.
e) Průměrná doba návratnosti
Jedná se o dobu, za jakou by mělo dojít při rovnoměrné realizaci peněžních toků ke splacení investice. Vzorec je uveden v rovnici (5), přičemž průměrnou dobu návratnosti je možné spočítat i pomocí rovnice (6).
∅𝑑𝑜𝑏𝑎 =∅𝑟1 (5)
∅𝑑𝑜𝑏𝑎 =∅𝐶𝐹𝐼𝑁 (6)
Z rovnic (5) a (6) je patrné, že:
∅r je průměrná roční návratnost,
IN je počáteční investovaný výdaj,
∅CFje průměrný cash flow.
Jak již bylo uvedeno výše, statické metody slouží k porovnávání investičních výdajů a příjmů bez ohledu na čas, kdy byly získány. Jejich největší předností je především to, že zahrnují jak příjmové, tak i výdajové hledisko, z hlediska kalkulace jsou snadno vypočitatelné a výsledky se snadno interpretují. Nedokonalostí statických metod je skutečnost, že nerespektují nejen faktor času, ale ani faktor rizika. Využití statických metod je především ve fázi předvýběru investičního projektu, kdy se vyřazují nevhodné
36
investice, dále u projektů, které jsou méně finančně náročné, u krátkodobých projektů a projektů s nízkou úrovní rizika (Scholleová, 2009, s. 50-58).
2.1.2 Dynamické metody
Ve srovnání se statickými metodami jsou dynamické složitější. Zohledňují faktor času a pracují s rizikem, jež je vyjadřován úrokovou mírou, která zobrazuje požadovanou výnosnost. Dynamické metody zahrnují základní princip ekonomického rozhodování, a to časovou hodnotu peněz. Tím se nejvýrazněji liší od metod statických (Scholleová, 2009, s. 60).
Mezi dynamické metody patří například následující:
a) Čistá současná hodnota
Čistá současná hodnota ČSH, anglicky také Net Present Value – NPV, se řadí mezi základní dynamické metody. Jedná o nejužívanější a nejvhodnější metodu hodnocení efektivnosti investičního projektu. Její výsledek je srozumitelný, snadno vysvětlitelný a jednoduše aplikovatelný.
Čistá současná hodnota, jak uvádí rovnice (7) a (8), je prostým součtem kapitálových výdajů a příjmů z investice. Přičemž tento součet se uvádí v současné hodnotě výdajů a příjmů, což znamená, že před samotným součtem je nutné všechny výdaje a příjmy pomocí diskontování přepočítat na úroveň hodnoty peněz v roce, kdy investici chce podnik pořídit.
Čistá současná hodnota respektuje jak faktor času, faktor rizika, tak i časový průběh investice (Scholleová, 2009, s. 60).
Č𝑆𝐻 = ∑ 𝑃𝑛 1
(1+𝑖)𝑛− 𝐾
𝑁𝑛=1 (7) nebo Č𝑆𝐻 = ∑ 𝑃𝑛 1
(1+𝑖)𝑛+𝑇− ∑ 𝐾𝑡 1
(1+𝑖)𝑡 𝑇𝑡=1
𝑁𝑛=1 (8)
Z rovnic (7) a (8) je patrné, že:
ČSH je čistá současná hodnota,
P1, P2,…,Pn jsou peněžní příjmy z investice v jednotlivých letech,
K je kapitálový výdaj na investici,
i je úroková míra, požadovaná výnosnost,
N je počet let, po které bude investice přinášet příjem,
n jsou jednotlivé roky, kdy investice přináší příjem,
37
T je doba trvání výstavby,
t jsou jednotlivé roky výstavby (Jáčová a Ortová, 2013, s. 115).
Čistá současná hodnota udává, kolik peněz podnik získá nad investovanou částku navíc, (tj. o kolik peněz vzroste hodnota podniku). Investice je pro podnik přijatelná pouze v případě, je-li ČSH ≥ 0, znamená to, že příjmy jsou vyšší než kapitálové výdaje.
Tato částka může být posléze znovu investována a tím pádem slouží k následnému rozvoji podniku. Pokud je ČSH ≤ 0, jsou příjmy nižší než kapitálové výdaje. V tomto případě nedojde k navrácení vloženého kapitálu. Jestliže je ČSH = 0, došlo k tomu, že investice splnila požadavky na výnosnost zadrženého kapitálu. I přesto se ale přijetí investice nedoporučuje.
Oblíbenost čisté současné hodnoty spočívá v tom, že je univerzální (závisí na prognózovaných cash flow a diskontní míře podniku), bere v úvahu faktory času, likvidity a rizika, její výsledek přímo souvisí s cílem podniku (říká, o kolik se zvýší jeho hodnota) a v neposlední řadě umožňuje snadno pracovat s kombinací více investic (Scholleová, 2009, s. 63).
b) Index ziskovosti
Index ziskovosti, anglicky Profitability Index PI, je měřítko, které je významné při rozhodování se o investicích. Jedná se o poměr přínosů (v současné hodnotě) a počátečních kapitálových výdajů. Vzorec lze zapsat do následujících rovnic (9) a (10).
𝐼𝑍 =
∑ 𝑃𝑛1 (1+𝑖)𝑛 𝑁𝑛=1
𝐾 (9) nebo
𝐼𝑍 =
∑ 𝑃𝑛1 (1+𝑖)𝑛+𝑇 𝑁𝑛=1
∑𝑇𝑡=1𝐾𝑡(1+𝑖)𝑡1 (10)
Z rovnic (9) a (10) je patrné, že:
IZ je index ziskovosti
P1, P2,…,Pn jsou peněžní příjmy z investice v jednotlivých letech,
K je kapitálový výdaj na investici,
i je úroková míra, požadovaná výnosnost,
N je počet let, po které bude investice přinášet příjem,
n jsou jednotlivé roky, kdy investice přináší příjem,
T je doba trvání výstavby,
t jsou jednotlivé roky výstavby (Jáčová a Ortová, 2013, s. 115).
38
Pokud je IZ > 1, znamená to, že ČSH > 0, tudíž příjmy jsou vyšší než kapitálové výdaje a to vše vede k tomu, aby byl projekt přijat k realizaci. Opačná situace je, kdy IZ < 1 a současně ČSH < 0, příjmy jsou nižší než kapitálové výdaje a projekt by neměl být přijat k realizaci. Čím více je index ziskovosti vyšší, tím je projekt ekonomicky výhodnější.
Index ziskovosti je hojně využíván u podniků, které připravily více investičních projektů, ovšem nejsou schopné je všechny realizovat z důvodu nedostatku finančních prostředků (Scholleová, 2009, s. 91-92).
c) Vnitřní výnosové procento
Vnitřní výnosové procento, anglicky Internal Rate of Return IRR, udává výnosnost v procentech, kterou investice umožňuje během doby životnosti. Je to taková úroková míra, při které je ČSH = 0, což znamená, že příjmy se rovnají kapitálovým výdajům.
Rovnice (11) uvádí vzorec výpočtu vnitřního výnosového procenta.
𝑉𝑉𝑃 = 𝑖𝑛+|Č𝑆𝐻|Č𝑆𝐻𝑛|
𝑛|+|Č𝑆𝐻𝑣|∗ (𝑖𝑣− 𝑖𝑛) (11) Z rovnice (11) je patrné, že:
VVP je vnitřní výnosové procento,
in je zvolená úroková míra nižší, je nutné najít takové in, při kterém je ČSH záporná,
iv je zvolená úroková míra vyšší, je nutné najít takové iv, při kterém je ČSH kladná,
ČSHn je vypočtená ČSH při in, je záporná,
ČSHv je vypočtená ČSH při iv, je kladná (Jáčová a Ortová, 2013, s. 116).
Investice je přijatelná a výhodná v případě, kdy je vnitřní výnosové procento VVP větší než minimální požadovaná míra výnosnosti investice.
Výhodou vnitřního výnosového procenta je nezávislost výsledku na podnikové diskontní míře. Jeho užití je vhodné v situacích, kde je primární záměr zhodnotit volné finanční prostředky. Nevýhodou zůstává skutečnost, že nezobrazuje skutečné finanční efekty jako například míra vlivu na růst hodnoty podniku (Scholleová, 2009, s. 73).
