Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Primárního vzdělávání Studijní program: Učitelství pro základní školy
Studijní obor Učitelství pro 1. stupeň základní školy (PS ISP)
OVĚŘOVÁNÍ ÚČINNOSTI NĚKTERÝCH METOD SEXUÁLNÍ VÝCHOVY NA 1. STUPNI
ZÁKLADNÍ ŠKOLY
VERIFICATION OF THE EFFICIENCY OF SOME SEXUAL EDUCATION METHODS AT
THE FIRST GRADE OF PRIMARY SCHOOL
Diplomová práce: 08–FP–KPV– 0047
Autor: Podpis:
Martina Vallová
Vedoucí práce: PhDr. Jitka Josífková Konzultant:
Počet
stran Grafů obrázků tabulek pramenů příloh
79 19 0 7 35 2
V Liberci dne:
Zadání DP
Čestné prohlášení
Název práce: Ověřování účinnosti některých metod sexuální výchovy na 1. stupni ZŠ
Jméno a příjmení autora: Martina Vallová
Osobní číslo: P05000931
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 23. 4. 2012
Martina Vallová
Poděkování
Mé poděkování patří vedoucí diplomové práce PhDr. Jitce Josífkové za rady a podnětné připomínky. Dále bych chtěla poděkovat všem těm, kteří k mé diplomové práci přispěli a to především Veronice Račákové za cenné konzultace a svým nejbližším za jejich podporu.
Anotace
Diplomová práce je zaměřená na výuku sexuální výchovy na prvním stupni základní školy.
Teoretická část informuje o významu sexuální výchovy, jejím postavení v rodině a ve škole a o metodách výuky sexuální výchovy.
Praktická část zkoumá skutečné množství informací žáků 5. ročníků ohledně sexuální výchovy a její prevence, postoje učitelů k sexuální výchově a dále se zabývá postavením sexuální výchovy ve společnosti.
Klíčová slova: sexuální výchova, metody sexuální výchovy, rodina, škola, prevence
Annotation
The diploma thesis explores teaching of sexual education at primary school.
The theoretical section informs about the importace of sexual education, their position in a family and at school, teaching methods of sexual education.
The practical part contain: real numer of information which the pupils in the 5 th classroom of primary school have about the sexual education and the position of sexual education in society.
Keywords: Sexual education, methods of sexual education, family, school, prevention
Die Annotation
Diplomarbeit konzentriert sich auf Sexualerziehung im Grundschulunterricht.
Der theoretische Teil informiert über Bedeutung der Sexualerziehung, über ihre Position in der Familie und in der Schule und über Lernmethoden der Sexualerziehung.
Der praktische Teil untersucht tatsächliche Informationsmenge der Schüler der fünften Klassen über Sexualerziehung und ihre Prävention, Stellungen der Lehrer zur Sexualerziehung und er befasst sich auch mit der Position drr Sexualerziehung in der Gesellschaft.
Die pärolen: Sexualerzienhung, Methoden der Sexualerziehung, Familie, Schule, Prävention
Obsah
Úvod ... 8
A Teoretická část ... 9
1 Sexuální výchova ... 9
1.1 Historie sexuální výchovy ... 10
1.1.1 Počátky sexuální výchovy a její vývoj ... 10
1.2 Cíl sexuální výchovy ... 13
1.3 Obsah sexuální výchovy... 14
1.4 Význam sexuální výchovy ... 15
1.5 Vymezení pojmů ... 15
1.5.1 Sexualita ... 15
1.5.2 Sex ... 17
1.5.3 Sexuální identita ... 18
1.6 Kdy začít se sexuální výchovou ... 19
2 Sexuální výchova ve vztahu s rodinou a školou ... 20
2.1 Úloha rodiny ... 20
2.2 Úloha školy... 22
2.2.2 Mladší školní věk (6-10 let) ... 26
2.2.3 Učitel sexuální výchovy ... 28
2.2.4 Sexuální zneužívání dětí ... 31
3 Metody sexuální výchovy ... 33
3.1 Inscenační metody ... 34
3.2 Problémové metody ... 34
3.3 Inscenační metody ... 34
3.4 Metody využívající psychodramatické techniky ... 34
3.5 Metody dialogické ... 35
3.6 Metody monologické ... 35
3.7 Klasické fixační metody ... 35
3.8 Metody napodobování ... 35
3.9 Metody hodnocení chování a jednání ... 35
3.10 Netradiční metody ... 35
3.11 Demonstrační metody ... 36
3.12 Manipulační a pracovní metody ... 36
3.13 Hrové metody ... 37
3.14 Tréninkové metody (ve smyslu sociálně psychologického tréninku) ... 37
3.15 Metody programovací ... 38
B Praktická část ... 39
4 Výzkum ... 39
4.1 Výzkumný cíl ... 39
4.2 Metoda výzkumu ... 39
5 Dotazníky ... 39
5.1 Stručná charakteristika odpovědí na dotazníky pro žáky 5. ročníků ... 40
5.2 Charakteristiky základních škol ... 42
5.2.1 ZŠ a MŠ Vyšší Brod ... 42
5.2.2 ZŠ a MŠ Loučovice ... 42
5.2.3 ZŠ a MŠ Frymburk ... 42
5.2.4 ZŠ Za Nádražím Český Krumlov ... 43
5.2.5 ZŠ T. G. Masaryka Český Krumlov ... 43
5.2.6 ZŠ Kaplice Fantova ... 43
5.2.7 ZŠ Školní Kaplice ... 43
5.3 Hodnocení dotazníků pro žáky 5. ročníků ... 44
5.3.1 Konkrétní zhodnocení otázek ... 44
5.3.2 Hodnocení jednotlivých škol ... 56
5.3.3 Celkové zhodnocení ... 59
5.4 Hodnocení dotazníků pro učitele ... 60
6 Diskuse ... 65
6.1 Příručka ... 65
6.2 Prevence ... 70
7 ŠVP naší školy... 71
8 Svět ... 76
9 Závěr ... 78
8
Úvod
Naše životní role rodičů, vychovatelů i učitelů nás vede k tomu, že bezesporu chceme pro své děti jen to nejlepší. Do života jim přejeme, aby z nich vyrostli šťastní, tvořiví a úspěšní lidé, kteří budou schopni zvládat náročné i zcela běžné životní situace.
Jednou z oblastí, která by děti měla připravit na život jako takový je oblast sexuální výchovy.
Domnívám se, že doba 21. století nám prostřednictvím médií nabízí velmi
„odhalený“ pohled na oblast sexu, sexuality a sexuální výchovy. Dnešní společnost zachvátila vlna hypersexuality, se kterou se setkáváme ve filmech, románech, v hitparádách, v časopisech i novinách, v reklamách i na plakátech. Když se však podíváme zpět do historie, uvědomíme si, že nikdy oblasti sexu nebylo věnováno tolik pozornosti, jako je tomu dnes.
Důvodem k výběru tohoto tématu bylo zjištění konkrétních informací ohledně výuky sexuální výchovy na prvním stupni základní školy, postoje učitelů a skutečné znalosti a postoje žáků pátých ročníků. Když člověk jde po ulici a slyší dnešní děti mluvit, někdy se až stydí, jaké výrazy používají, jak a o čem se baví. A proto mě také zajímalo, jak zmiňovaným výrazům opravdu rozumí a co si pod nimi představují.
Sestavila jsem dotazníky pro děti i učitele ohledně této tematiky. Zjišťovala jsem skutečné znalosti dětí z okolních škol a postoje učitelů k výuce sexuální výchovy.
Pozornost jsem věnovala také příručce sexuální výchovy pro učitele, vydanou MŠMT a VÚP v roce 2009 v Praze, která se stala „trnem v oko“ Výboru na obranu rodičovských práv a církvi.
Dále se ve své práci zmiňuji o prevenci vzhledem k nebezpečím, kterým jsou v dnešní době děti vystavovány, aniž by si to předem uvědomovaly. Popisuji metody, které používám při výuce sexuální výchovy v rámci RVP ZV a které se mi osvědčily.
9
A Teoretická část
1 Sexuální výchova
„Úvodem je třeba konstatovat, že všechny známé kultury se snaží tak či onak podřídit lidské sexuální chování určitým mravním a právním normám.“ (Zvěřina et al.
2004, s. 161)
Existuje celá řada odborníků, kteří se zabývají sexuální výchovou a na tuto oblast mají svůj vlastní pohled.
Pro vymezení pojmu sexuální výchova může být určitým vodítkem charakteristika vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací. „Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví.“ (Täubner et al. 1998, s. 13)
Sexuální výchova je podle Täubnera (1996, s. 5) cílevědomá a záměrná formativní činnost vůči vychovávanému a v součinnosti s ním. Je koncipována jako součást rozvíjení pozitivních lidských citů a také mezilidských vztahů. Täubner ji považuje za základní předpoklad vyváženého a harmonického rozvoje dítěte a mladých lidí, kteří se připravují na život v dospělosti.
Otázka sexuální výchovy dospělých je především záležitostí každého jedince a jeho svobodné volby, u dětí a mládeže je tomu však jinak. Sexuální výchova kultivuje ať už v širším nebo užším slova smyslu sexuální chování a současně vytváří postoje a vědomosti k sexualitě. Sexuální chování v užším slova smyslu souvisí s reprodukčním chováním a sexualitou (pohlavní styk, početí, onanie a tak dále). V širším slova smyslu se jedná o chování, které se projevuje ve velké části mezilidských vztahů (kamarádství, láska, úcta). Sexuální výchova je především určena nynějším a budoucím generacím (Täubner et al. 1998, s. 6).
Pšenička ve své knize „Sexuální výchova v rodině“ definoval sexuální výchovu jako nedílnou součást celkové výchovy. Tvrdí, že je potřeba sexuální výchovu tzv.
roubovat na dobré mezilidské vztahy v rodině, na výchovu k porozumění, k odpovědnosti a na vzájemnou pomoc a sebeodříkání. Ve vztahu sexuální výchovy
10
k celkové výchově spatřuje Pšenička dvě nesprávná stanoviska, která je potřeba odmítnout:
když sexuální výchova ustupuje zcela do pozadí a nezbývá pro ni místo,
když sexuální výchova je sdělována izolovaně, jako soubor poznatků a informací bez hlubší návaznosti na mezilidské vtahy a zodpovědnost za sebe a za druhého, bez návaznosti na lásku a morálku (Pšenička 1995, s. 73)
Veškeré tyto poznatky a charakteristiky spolu velmi úzce souvisí a vycházejí ze stejné myšlenky. A sice, že sexuální výchova zasahuje do vývoje člověka a významně se podílí na vytváření jeho osobnosti.
1.1 Historie sexuální výchovy
Každá složka výchovy má svou vlastní historii. Sexuální výchova musela projít mnohaletým vývojem, aby byla vnímána tak, jak je tomu v současné době. Při zjednodušeném pohledu bychom mohli konstatovat, že sexuální výchova prolínala v různých obměnách celou historií lidstva.
1.1.1 Počátky sexuální výchovy a její vývoj
Přestože bychom v rozličných etapách historie lidstva mohli spatřovat četné příklady pohlavní osvěty, první prezentace ucelené koncepce byla nalezena na konci první poloviny 19. století.
Toto období přináší postupné odtabuizování lidské sexuality a tento trend se dále postupně rozvíjí. Velmi odvážný a otevřený přístup se objevoval ve Švýcarsku a Německu. Tam se v praxi realizovaly myšlenky známých pedagogů, jakými byly například J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi, R. Owen i další.
B.Balzano (1781-1848) byl prvním v Čechách, který se zabýval otázkou pohlavní výchovy. V českém školství se problém pohlavní výchovy objevuje prvně v pedagogickém díle A. Pařízka (1748-1821). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické knihy ruční (autor Wilbaum), který obsahuje doporučení realizovat pohlavní poučování mládeže.
K otázkám spojených s pohlavním životem začínají v odborných pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí sexuálního života.
11
I přesto, že se odborníci shodli na tom, že pohlavní výchova má být uskutečňována v rodinném prostředí, začal být vytvářen tlak na školu, aby se právě ona stala jakýmsi garantem za danou výchovu.
Podařilo se i přes prvotní překážky a nesouhlas odborné i laické veřejnosti prosadit tento způsob a do školní výuky bylo zavedeno základní poučení o zásadách pohlavního pudu, pohlavní hygieny, onanii, nebezpečí pohlavních chorob atd.
Tento směr se postupně rozvíjel v mnoha evropských zemích. Například v Itálii bylo v roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, Polsku, ve Vídni je osvěta zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U nás k tomu dochází až po vzniku Československa.
Po první světové válce došlo k výrazným změnám v otázkách přístupu k sexualitě. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu nových přístupů k sexuální výchově mládeže.
V období první republiky působil na realizaci pohlavní výchovy jeden významný a nepřehlédnutelný faktor v podobě filozofických názorů a autorita tehdejšího prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který „tlačil“ celou problematiku pohlavní výchovy do mravní roviny.
Významnou osobností byl profesor Záhoř, který se nemalou měrou podílel na sexuální osvětě. Za jeho významný počin je považováno zřízení tzv. Knihovna pohlavní výchovy. Byla vybudována, aby tak Z. Záhoř oslovil všechny cílové skupiny, to znamená: rodiče, mládež, učitele a odbornou veřejnost. Zmiňovaná knihovna měla šířit znalost pohlavní výchovy, povznést názor na pohlavní život a vyzvednout posvátnost lásky, rodiny, otcovství a mateřství.
Postupně mělo dojít k:
poučení mládeže a dorostu
poučení rodičů
poučení všeobecné veřejnosti
odborná průprava učitelstva
Také další významné osobnosti z řad pedagogů i lékařů se připojovali k jeho myšlenkám (Kubálek, Chlup, Uher).
12
V tomto období docházelo k postupnému nárůstu ve vydávání populárně naučných spisů s tématikou zaměřenou na pohlavní výchovu.
K odstranění mnohaletých tabu kolem tématu lidské sexuality do velké míry přispělo to, že se na lékařské platformě začíná rozvíjet nový obor – sexuologie a sexuální psychologie.
Za důležité považuji zmínit, že v roce 1921 bylo v Praze založeno první univerzitní sexuologické pracoviště.
Vzhledem k celosvětovému trendu se také Československo, vedle dalších zemí dostává do mezinárodního seskupení tzv. Liga pro sexuální reformu. V rámci tohoto uspořádání je na kongresu v Kodani přijato deset bodů, z nichž jeden z nejdůležitějších je „Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta.“
Aktivity dotýkající se sexuální výchovy však závisely spíše na iniciativě jednotlivců nežli na oficiálních institucích.
Další významnou osobností byl profesor Hynie, který byl zakladatelem české sexuologické školy. Jeho publikace s názvem „Dospívání v muže“ byla přeložena do několika jazyků. S velkou snahou bojoval za rozvoj sexuologie a za sexuální výchovu vůbec. Také kniha M. Skořepy s názvem „Pohlavní výchova naší mládeže“ byla pro tehdejší dobu považována za velmi významnou.
Až do roku 1989 se školství pokoušelo co nejdříve navázat na předválečné tradice. Avšak to bylo ovlivněno politickým vývojem v tehdejší společnosti. Právě díky těmto důvodům se postupně začal měnit nejen obsah výchovy a vzdělávání, ale také celkový pohled na funkci, cíle a poslání školy.
Pohlavní výchova na školách byla postupně přesouvána do oblasti medicíny. Iniciativa lékařů a pedagogů v mnoha případech narážela na metodické, obsahové, organizační i časové problémy. Za hlavní příčinu byl považován rozdílný výklad pojmu sexuální výchova, zvláště jeho obsahu.
I přesto, že dochází k výraznému posunu, zejména v oblasti sexuální osvěty, stále dochází k nárůstu rozvodovosti, sexuální delikvenci, interrupcí a promiskuity. Tyto uvedené skutečnosti jsou důkazem neúčinnosti a formalismu v dosavadních postupech k výchovnému působení na děti a mládež.
Po roce 1989 se výrazně se změnou společenského klimatu změnila také situace okolo sexuální výchovy. Zejména masově sdělovací prostředky projevily zájem o některá tabuizovaná témata – např. pornografie, pedofilie, prostituce aj.
13
Na akademické půdě dochází také k rozvíjení otevřenějšího a širšího zájmu o problematiku sexuální výchovy.
V roce 1991 byla v Praze založena Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Tato instituce byla založena na podporu otevřené sexuální výchovy a jejím předsedou se stal gynekolog a sexuolog Radim Uzel.
Za důležitý krok na straně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy bylo to, že v roce 1996 byl schválen Vzdělávací program základní školy, kde byla mezi povinné předměty zařazena rodinná výchova (Janiš 2001, s. 32 – 43).
Velmi významným posunem bylo vyslovení části katolické církve k určitým formám sexuální výchovy.
„Kdysi se ještě debatovalo o tom, zdali má být dítě ve vhodném věku poučeno o pohlavní oblasti či nikoliv a ponecháno v nevědomosti tak dlouho, až se mu později příležitostně odhalí celá pravda sama. Dnes by taková debata byla anachronismem, neboť je volba jen mezi dvěma možnostmi: mezi věděním čistým nebo nečistým.“
(Kardinál Tomášek 1992, s. 230, dle Janiše 2011)
1.2 Cíl sexuální výchovy
Každá lidská činnost by měla mít svůj cíl, tedy to, k čemu vede, a stanovený cíl by měl danou činnost směřovat určitou cestou, která k němu vede. Toto obecně platné pravidlo platí u výchovy dvojnásob. Než začneme vychovávat, musíme si nejdříve stanovit to, K ČEMU chceme vychovávat, tedy již zmiňované cíle výchovy.
Jak říká rakouský filozof výchovy W. Březinka: „Kdo vychovává, musí především vědět, k čemu chce nebo má vychovávat. Teprve potom má smysl hledat metody, s jejichž pomocí by se snad dalo cíle dosáhnout.“ (Březinka 1996, s. 13)
Sexuální výchova, jako předmět sexuální pedagogiky, má své místo v pedagogické praxi i teorii. Smyslem sexuální výchovy je příprava dětí a mládeže na partnerský, manželský a rodičovský život v nejširším slova smyslu, tedy i na život sexuální, včetně ochrany zdraví a výchovy dobrých mezilidských vztahů. Cílem sexuální výchovy je šťastný pozitivní individuální život v partnerství, manželství a rodičovství, který funguje v harmonii se společností, s jejími normami a princip (Täubner et al. 1998, s. 6).
Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické
14
zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví (Uzel 1990, s. 15).
Obecný ideální cíl sexuální výchovy je kvalitní a zdravý život v partnerství, manželství a rodičovství, přičemž je v něm obsažena harmonie etická, sociální, biologická a psychická. Dílčí cíle sexuální výchovy jsou dány věkovými kategoriemi dětí a mládeže podle následujících základních rovin:
rovina kognitivní a informativní
rovina postojová a emocionální
rovina dovedností, návyků a chování (Täubner et al. 1998, s. 7)
1.3 Obsah sexuální výchovy
Vymezení cílů školní výchovy, se konkrétně promítá do vyučovacího obsahu.
Sexuální výchova má přesně vymezený obsah z hlediska věkových kategorií dětí a mládeže. Hlavním prostředkem výchovy ve škole, tedy i výchovy sexuální a aplikace sexuální výchovy ve škole, je vyučování. Obecně lze konstatovat, že obsahem sexuální výchovy jsou vědomosti, postoje, dovednosti, návyky a chování, které má žák během sexuální výchovy získat. (Täubner et al. 1998, s. 27,28)
Oblast sexuální výchovy můžeme rozdělit na tři vzájemně se prolínající a současně i relativně samostatné podoblasti:
oblast kognitivní (informace, vědomosti)
oblast emotivní (vztahy, postoje)
oblast dovedností, návyků, chování (Täubner 1996, s. 7) Obsah sexuální výchovy je realizován:
v rámci obecného výchovně vzdělávacího procesu (ve výchovné činnosti každého učitele)
v rámci samostatného výchovně vzdělávacího předmětu nebo v předmětech, které byly sexuální výchovou konkrétně pověřeny ve vyučovacím procesu nebo ve výchově mimo vyučování
v rámci výchovy v rodině
v rámci výchovy dětských zájmových organizací (Täubner et al. 1998, s. 27,28)
15
Ve vztahu k obsahu existuje u nás několik koncepcí, které rozčleňuje Šulová do tří skupin:
medicínsko – sexuologický přístup (koncepce J. Rabocha; koncepce J. Pondělíčkové – Mašlové; koncepce J. Mellana a A. Brzka);
pedagogický přístup (koncepce Z. Kopřivy);
psychologický přístup (koncepce L. Šulové). (Šulová 1998, s. 52 - 57)
1.4 Význam sexuální výchovy
Po první světové válce začal být zdůrazňován význam sexuální výchovy. Od té doby tato výchova prodělala četné změny a její závažnost stále stoupá. Sexuální výchova už neleží v rukách pokrokových nadšenců, ale ve všech vyspělých zemích se stala záležitostí institucionální a státní (Uzel 1990, s. 15).
Na školách by měla sexuální výchova dětem zprostředkovat nejen dostatek kvalitních informací, ale měla by pozitivně ovlivňovat i jejich postoje. Výzkumy dlouhodobě ukazují nepříznivou skutečnost, že většinu informací získávají v této oblasti děti především od kamarádů, tudíž v tomto ohledu zatím škola nehraje významnější roli.
Avšak sexuální výchova ve škole má také významnou prevenci rizikového chování dospívajících (http://www.msmt.ct/).
1.5 Vymezení pojmů
1.5.1 Sexualita
„Vždyť sexualita lidí je oblastí, nad kterou se vede dnes a denně celá řada zajímavých polemik a diskusí.“ (Zvěřina et al. 2004, s. 10)
V psychologickém slovníku je sexualita charakterizována jako souhrn projevů lidského chování a cítění vyplývající z tělesných i psychických rozdílů mezi pohlavími.
Zahrnuje rozdíly anatomické, hormonální, reprodukční i rozdílné sociální role získané učením. Její součástí je dále fyziologické uspokojení a psychická slast spojená se sexuálními aktivitami (Hartl 1993, s. 188).
Sexualita je závislá na sociokulturních podmínkách. Na základě náboženských a morálních vlivů podléhá v naší společnosti určitým omezením. V některých společnostech se však rozvíjí svobodně (Sillamy 2001, s. 192).
16
V psychologické encyklopedii je slovem sexualita míněna pouze genitalita ve smyslu „chtíče“, tedy genitálně cítěného vzrušení a s tím související aktivity v ústraní (Baštecká et al. 2009, s. 342).
Za základní společenský činitel je považována právě sexualita. Vždyť na sexu založené vztahy mezi lidmi jsou pilířem stability každé společnosti. Žena a muž jsou základním stavebním článkem každé kultury z pohledu založení rodiny (Zvěřina et al.
2004, s. 9).
Také do těchto oblastí lidského života vnesla moderní doba mnoho změn. Po staletí v nich panovaly nejrůznější tradice, zvyklosti i zákony. Dříve byla sexualita pojímána pouze jako nástroj rozmnožování (Brtníková 1991, s. 86).
Biologickým účelem pohlavního pudu je reprodukce druhu, avšak sexualita má řadu psychologických funkcí, které přesahují i funkci rozmnožovací. Obzvláště Freud upozorňoval na rozsah, v němž od počátku života puzení k sexuální slasti ovlivňuje chování a vývoj osobnosti. On však rozpoznal skutečnost, že osobnostní problémy a neurózy mohou mít svůj počátek v nepřirozeném vytěsnění sexuální energie a zvídavosti u malého dítěte. Freud byl také prvním psychologem, který si povšiml úlohy, již pohlavní pud může hrát v těch oblastech duševního života, které s ním nebývají vždy spojovány, jako je agrese, dominance, ambice, a dokonce i tvořivost.
Další důležitou funkcí sexuality je vytváření párového vztahu. Jednotlivce k sobě přivádí vzájemná sexuální přitažlivost, což vede k citovým vazbám, které vyvolávají pocity bezpečí, intimity a podpory a právě proto jsou city tak důležité. Pokud jsou ohroženy partnerovou nestálostí, mohou být spojovány s jinými silnými city, s úzkostí, s citem vlastnictví a žárlivostí. Jednou z psychologických funkcí, kterou sexualita plní, je funkce osobní identity. Vědomí, že je člověk pro partnera sexuálně přitažlivý a je jím obdivován je i velkou vzpruhou vlastnímu sebepojetí. Na druhé straně ztráta lásky může vést k ničivému a také dlouhotrvajícímu poškození (Fontana 2003, s. 331,332).
V širším pojetí se dá sexualita aplikovat na všechny živé organismy. Ta část sexuality, která patří především člověku, je označována jako lidská sexualita. Lidská sexualita je založena na hormonálních změnách a je ovlivněna psychickými, kulturními a sociálními faktory. O vymezení samotného pojmu se pokoušela celá řada odborníků (psychologů, lékařů, pedagogů aj.) a přesto nedošlo ke sjednocení pohledů. To je důkazem složitosti a také i o nutnosti interdisciplinárního přístupu k celé problematice lidské sexuality (Täubner, Janiš 1998, s. 9,10).
17 1.5.2 Sex
Označení pojmů sexualita, sex je odvozeno od latinského slova „sexus“ (secare v překladu dělit, ořezat). Marcus Tullius Cicero (106-43 před n. l.) byl prvním kdo tento pojem použil.
Příhoda zdůrazňuje, že „Sexus je hluboko v člověkově bytosti, takže se na jeho vtazích, vznětech i činnosti účastní celý jeho psychofyzický organismus.“ Dále také považuje sex za jeden z „nejdůležitějších činitelů, co žije v jakékoli formě.“ (Täubner, Janiš 1998, s. 9)
Slovo sex vzbuzuje u mladých i starých, u žen i mužů zájem, rozpaky, úsměv, vyvolává snění, smích či potutelné chichotání. O sexu bylo napsáno hodně knih, nafoceny slavné fotografie, natočeny spousty filmů (Petrovičová et al. 2005, s. 27).
Sex a tělesné zdraví
Sex působí příznivě na zdravotní stav člověka a jeho celkovou tělesnou kondici.
Optimální sexuální vyžití napomáhá upevňovat a udržovat naše tělesné zdraví a chrání každého jedince před některými nemocemi.
Sex a duševní zdraví
Erotické aktivity mají příznivý vliv také na duševní zdraví člověka. Lidé, kteří se často milují, trpí v průměru méně než ostatní depresemi. Sex výrazně zlepšuje náladu.
Sexuální život tlumí pocity méněcennosti a výrazně zvyšuje zdravé sebevědomí (Zvěřina et al. 2004, s. 195 - 197).
Děti, puberťáci i dospělí užívají pro části těla a sex různá slova. Některá jsou odborná, jiná hovorová, která lidé běžně, každodenně používají, pokud hovoří o tělech a sexu. Některá jsou krásná, jiná legrační nebo i velmi neslušná. Hrubá a neslušná slova, která lidé užívají v hovorech o sexu, se často označují jako „sprostá“. Někteří lidé si myslí, že jsou zábavní, když používají tato slova a žertují o těle a sexu. Jiným je to nepříjemné a neradi to slyší. Někteří lidé o sexu neradi hovoří a žertují, mnozí se naopak domnívají, že takové rozhovory mohou být prospěšné a užitečné, zejména pokud jde o někoho, s nímž se dobře znají a komu věří, například s přítelem, rodiči, starším sourozencem či bratrancem nebo sestřenicí (Harrisová 1995, s. 28).
18
Co by se měly děti mladšího školního věku dozvědět ve škole o sexu?
onomu „pinďourkovi, pifíkovi, Julínkovi“ atd. se říká penis a „buchtičce, pipince, kačence“ se říká vulva
kluci mají penis a varlata, holky vulvu a v břiše pochvu, dělohu, vaječníky
není v pořádku, když by je neznámý dospělý člověk chtěl hladit nebo žádal, aby se ho dotýkaly
ani známý člověk se nesmí dotýkat jejich vulvy, penisu, zadečku, a už vůbec nikdo po nich nesmí dotyky na svém těle žádat
když se jim nějaké dotyky nebo situace nelíbí, měly by se obrátit na někoho dospělého, komu věří
když nemají nikoho, komu by se mohly svěřit, mohou využít linek důvěry
když se dospělý lidé mají rádi, mohou si to projevovat různými příjemnými tělesnými dotyky, třeba hlazením, polibky, objímáním a podobně projevují lásku i svým dětem
když se dospělí milují, mohou se rozhodnout, že budou mít dítě, v takovém případě při pohlavním styku přejdou spermie z mužova těla do ženina a jedna z nich oplodní vajíčko
polibky jsou různého druhu, jinak dáme pusu strýčkovi na návštěvě, jinak bude vypadat pusa od rodičů a jinak, vášnivěji, se líbají milenci
z oplodněného vajíčka se asi 9 měsíců vyvíjí v matčině těle plod, potom se narodí dítě, tomuto období se říká těhotenství (Trojan 2009, s. 77)
1.5.3 Sexuální identita
Zhruba mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem se v dítěti začíná rozvíjet pocit příslušnosti k určitému pohlaví. Rané dětství je mimořádně citlivé období, ve kterém mohou vnikat některé poruchy sexuálního prožívání. Pouze fyziologická výbava nestačí k tomu, aby si dítě uvědomilo svou příslušnost k pohlaví a začalo si osvojovat odpovídající roli. Velký vliv na tom mají především rodiče, je důležité jak s dítětem jednají a co o něm soudí. Je důležité už v tomto období poukazovat na jejich vlastní příslušnost k pohlaví (jsi chlapec, jsi holčička), (Pondělíčková 1990, s. 45,46).
V psychice člověka jsou hluboce zakotveny pohlavní role (jak by se muži a ženy měli chovat), pohlavní identita (jsem muž, jsem žena) a sexuální orientace (kdo nás
19
přitahuje) dokonce ještě dřív, než dosáhneme období adolescence. To všechno významně ovlivňuje náš život (Winston 2008, s. 181).
1.6 Kdy začít se sexuální výchovou
Začínat s ní v období dospívání je rozhodně pozdě. Mělo by se tak stát dávno předtím, již v dětském věku. S rozvojem poznávacích schopností objevuje dítě čím dále tím více věci, které souvisejí se sexualitou. Když v období své všeobecné zvědavosti klade otázky, které je zajímají (jak přicházejí děti na svět, rozdíly mezi ženami a muži), neměli by je rodiče odbýt tím, že je ještě příliš malé a nerozumělo by tomu. Ani vyhýbání se odpovědi nebo vytvoření takového vztahu k dítěti, že se rodičům ani při dospívání s ničím nesvěří a na nic se jich také neptá, nejsou vhodné. Pochybný je i způsob, že odkážeme dítě na druhého rodiče, babičku apod. Rodiče by se neměli vyhýbat zodpovědnosti, ale naopak dítěti odpovědět a poučit je. Nemohou si myslet, že právě jejich dítě to nepotřebuje. Problém není v tom, zda odpovědět a poučit, ale v tom, zda to mají udělat sami rodiče, nebo někdo jiný. Když rodiče mlčí, uhýbají nebo odpírají odpovědět na přímou otázku dítěte, může se stát, že najde odpověď na jiných, většinou nevhodných místech a ne ve zcela přesném podání (Smetáčková et al. 2008, s.77).
Zájem o původ života není v dětském věku ničím zvláštním. Je součástí všeobecného zájmu dítěte o všechny věci, které existují kolem něho. Je to součást zájmu i o svou vlastní osobu. Na každou otázku je proto třeba odpovídat. Odpovídat má ten, kdo otázku dostane. Vysvětlovat je třeba věcně, odpovídat pravdivě a srozumitelně vzhledem k věku dítěte a jeho duševní vyspělosti. Zásada pravdivosti je důležitou mentálně hygienickou podmínkou sexuální výchovy. Dětem by se nemělo nikdy lhát.
Také vyhýbavost v souvislosti s dětskými otázkami je zahání k pokoutnímu získávání informací. Kromě toho, když dítě odhalí lež rodičů, přestává jim věřit, ztrácí k nim důvěru. Rodiče se tím zbavují důležitého zdroje informací o jejich životě, možnosti včas a správně zasáhnout tam, kde to zájmy dítěte vyžadují. To samozřejmě neznamená, že za všech okolností budou rodiče pasivně čekat, až se děti budou ptát. Pohlavní výchova by měla být zvlášť pružná. Rodina je prvním a hlavním místem, kde se má uspokojit přirozená sexuální zvědavost. Praktická stránka sexuálního života vyžaduje, aby se problematika dospívání a sexuality chlapců vysvětlila i děvčatům a naopak.
20
Sexuální výchova by neměla být oddělována od výchovy vůbec, je pochopitelné, že nedostatky v celkové výchově se mohou odrazit i ve vztazích mladého člověka k druhému pohlaví a v jeho sexuálním životě. Rodiče by měli nejen poučovat, ale i vědět, kde se jejich děti mimo školu zdržují, znát jejich kamarády (Elliottová 1995, s. 25 – 28).
2 Sexuální výchova ve vztahu s rodinou a školou 2.1 Úloha rodiny
„Život je zázrak- a početí a vývoj nového člověka je ten největší zázrak života, který by pokaždé znovu měl budit úžas, přestože je to událost z nejběžnějších.“
(Pšenička 1995, s. 15)
Základy by si dítě mělo nést z rodiny a to nejenom po sexuální stránce, ale i po ostatních stránkách např. hygiena, mluva, chování. Dítě by mělo mít zkušenost, že tatínek s maminkou se mají rádi, že si pomáhají a umí si odpouštět. To je pro dítě nejdůležitější zkušenost. Vztah mezi rodiči je základním vztahem, který dítě vnímá a je jím ovlivněno. Z toho se dále rozvíjí i vztah rodičů k dítěti. Dítě by si mělo být jisté, že jej rodiče milují bez jakýchkoliv podmínek (Pšenička 1995, s. 37).
Rodiče jsou ti praví, kteří mluví od srdce a kteří mohou nabídnout svým dětem vedení a podporu v sexuální oblasti. Není možné říci, že by užitečné a přesné informace nebyly dostupné i jinde. Ale zcela určitě by hlavním zdrojem tohoto vzdělání měli být právě rodiče (Trojan 2009, s. 77).
Někdy však může dojít k mylnému pojetí lásky ze strany rodičů, kdy nedokáží rozlišit, kdy dát dítěti více svobody a prostoru a ne jenom přikazovat a radit. Dítě by se mělo postupně stávat nezávislým a získávat sebedůvěru.
Otec by měl být zodpovědný a měl by manželce i dětem věnovat dostatek času, rodina by pro něj měla být důležitější než zaměstnání. V dnešní době je to však určitě diskutované téma, jako i to, kdo z rodičů by měl být „hlavou“ rodiny, kdo bude s dítětem na mateřské dovolené, atd.
Jak to dítě vidí ve své rodině, tak si to nese i do života nebo naopak se snaží třeba právě to opačné postavení rodičů do své budoucí rodiny „neopakovat“. Bere si ponaučení do života – vlastní zkušenost. Rodiče by se měli nejen milovat a to
21
i s chybami toho druhého, ale také respektovat, odpouštět si, podporovat se a smiřovat se. Žena by měla být v rodině nositelkou lásky, muž by měl být zdravou autoritou. Tyto projevy lásky manželů v každodenní realitě jsou pro dítě právě tím největším přínosem, cítí se být v bezpečí. Není pro ně přínosné jen to hezké, ale i když se rodiče pohádají, mělo by být svědkem usmiřování a jejich odpouštění si. V současné době bývá vztah rodičů často narušen i maličkostmi, ohrožuje to stabilitu rodiny, rodiče se nesnaží o vysvětlení a dochází k rozvratům a rozvodům rodičů (Pšenička 1995, s. 37 - 41).
Rodina je velmi důležitým prostředím a to nejen pro oblast sexuální výchovy od raného dětství až do období dospívání. V současnosti se tak trochu na význam rodiny zapomíná i přesto, že se setkáváme se sexualitou téměř na každém kroku a je součástí školních osnov. Někteří rodiče svou roli v této oblasti podceňují a domnívají se, že se jejich děti vše potřebné dozvěděli ve škole či ve školce nebo z časopisů. Vzhledem k tomu, že jsou informace o sexualitě volně dostupné, je role rodičů jen obtížně nenahraditelná (Šilerová 2003, s. 19).
Důležitými projevy lásky jsou způsoby jejího předávání, zda rodič umí dobře předávat lásku pohledem, tělesným dotykem, pozorností a nasloucháním. Nejjednodušší je to v době hned po narození dítěte, kdy by mělo k těmto všem projevům docházet automaticky, důležité je i prožívání celého těhotenství matky. Rodiče by měli lásku dítěti projevovat nejen při spokojenosti. Oči dítěte jsou odrazem očí rodičů, tento kontakt je důležitý pro dítě i do budoucna (vtahy s lidmi). Tělesný kontakt je pro děti důležitý až do dospívání. I chlapci potřebují stejné množství doteků jako děvčata, omyl je především v tvrdém uplatňování kázně u chlapců, během růstu se mění pouze forma tělesného kontaktu (např. poplácání po rameni, škádlení, „praní“). Důležitý je dostatek času pro každé dítě zvlášť při naslouchání nebo společného řešení problémů. Dítě má pocit jistoty, bezpečí a zdravého sebevědomí, opak může u dítěte později vyvolávat podceňování a potíže může mít i při navazování dobrých vztahů s druhými lidmi. Čím je dítě starší, tím potřebuje dostávat od rodičů delší chvilky pozornosti a zvláště při naslouchání (v dnešní uspěchané době je to jen velmi těžké a u mnohých rodičů nesplnitelné). Rodiče vychovávají i svým vztahem k lidem i mimo rodinu, mezilidské vztahy jsou hodnotnější než intelekt, krása, nadání. K tomu patří i správně naslouchat nejen vlastním dětem. K lásce a citům vychováváme každý den běžného života.
Nejdůležitější pro pozdější schopnost hluboké lásky je období těhotenství a první rok života dítěte. Svou roli by měl sehrát i muž, žena by měla mít možnost si odpočinout.
Rodiče by měli jít ve všem příkladem (Pšenička 1995, s. 43 - 50).
22
O sexualitě by měli rodiče s dětmi mluvit od nejútlejšího dětství, měli by si vždycky najít na děti čas a otevřeně odpovídat na jejich otázky. Také sami rodiče by měli navozovat chvilky pro tyto rozhovory, měli by vše vysvětlovat přiměřeným způsobem chápavosti dítěte. Vždyť rodina je nejpřirozenějším místem pro sexuální výchovu, pro rozhovory o lásce, o pohlavním dospívání, partnerství, o erotice i sexualitě a jejích projevech (Šilerová 2003, s. 19,20).
2.2 Úloha školy
„Nejvíce člověk vychovává, když podává svědectví svým život.“
Zdeněk Matějček (Pšenička 1995, s. 73)
Myslitelé našeho národa Komenský a Masaryk se zabývali otázkami morálky a výchovy. Domnívali se, že je potřebné, aby výchova k zodpovědnému rodičovství a sexuální výchova na školách vycházela z morálních a pedagogických postojů. Dále by měla být zdůvodněna moderními vědeckými poznatky. Na sexuální výchově by se také mělo podílet více předmětů, např. biologie, psychologie, občanská výchova. A měla by mít vztah k hudební, výtvarné výchově a literatuře. Sexuální výchova by měla prostupovat všechny ročníky škol (Pšenička 1995, s. 109).
Škola má v oblasti sexuální výchovy především informativní charakter, i když se pokouší zasáhnout i do oblasti citové a společenské a nemůže nahradit sexuální výchovu v rodinách. Dítě navíc dobře ví, že rodičům na nich záleží víc než komukoli jinému a je k jejich promluvám vnímavější (http://www.sexus.cz/).
Sexuální výchova uskutečňována v rámci školní výchovy nemůže být omezena na pouhou informaci o tělesných funkcích lidské sexuality. Tato výchova se také týká formace svědomí a utváření dospělých mezilidských vztahů. To vše je postavené na myšlence, že zralé sexuální konání vyžaduje zralé osobní vztahy (Augustyn 1998, s. 30,31).
V období od dětství až na práh dospělosti je důležité mladé lidi vybavit nejen vědomostmi, ale také v nich vybudovat správné postoje, které jim dopomohou a usnadní zaujmout odpovídající místo ženy či muže v manželství, společnosti a rodině. Škola jako taková zdůrazňuje jednotu ve výchově a vzdělávání. Není však ani v sexuální výchově zcela možné docílit toho, že by dětem byl předán jakýsi souhrnu informací a poučení. Informace které děti získají ať už ve škole nebo v rodině by neměli postrádat
23
zřetelný citový přízvuk a cílevědomé výchovné zaměření. A především mají veškeré informace mladým lidem pomoci vyznat se v sobě samém a ve světě, nikoli na ně působit neúčinnými příkazy a zákazy (Pondělíčková 1990, s. 43 – 44).
Velký význam a nezastupitelnou roli v oblasti sexuální výchovy mají stejně rodiče a rodina, tak i škola a to mateřská, základní i střední.
Součástí školního vzdělávání jsou poskytované vědomosti, detailní informace a poznatky o sexualitě. Na českých základních školách je sexuální výchova rozptýlena do různých předmětů, především do přírodopisu, prvouky, občanské nauky a rodinné výchovy. Jednotlivé poznatky jsou rozložené podle toho, čeho se nejvíce týkají (Šilerová 2003, s. 23).
„Sexuální výchova, zejména pokud je orientována na vytváření vlastních názorů a postojů a je podpořena pozitivními rodinnými vztahy, může napomoci mladým lidem získat přesvědčení, že sexualita by se měla spojovat s láskou, vzájemným poznáním partnerů a se vzájemnou úctou a zodpovědností. Tento úkol je pro rodiče i učitele těžší a dlohodobější než pouhé poučení o antikoncepci a bezpečném sexu.“ (Šilerová 2003, s. 14)
Na pomoc pedagogům základních škol byla vydaná také příručka Sexuální výchovy, jež doplňuje již vydané publikace věnované problematice výchovy ke zdraví.
Příručka plně respektuje nově schválené i stávající kutikulární dokumenty MŠMT ČR.
Podkladem pro její zpracování byly i dokumenty: Úmluva o právech dítěte (1989), Onkologický program ČR (2003), Světová zpráva o mládeži vydaná OSN v roce 2003, Charta sexuálních a reprodukčních práv (2008) IPPF (International Planned Parenthood Federation – Mezinárodní federace pro plánované rodičovství), odborné lékařské publikace. Publikace obsahuje 16 témat, na kterých se podílela řada odborníků a měla by být pomocníkem při realizaci sexuální výchovy na školách. Jsou zde i prakticky zaměřené příspěvky s konkrétními didaktickými náměty při realizaci některých témat sexuální výchovy.
2.2.1 Sexuální výchova v rámcovém vzdělávacím programu
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání klade značný důraz na témata vedoucí k aktivnímu ovlivňování a ochraně fyzického, psychického i sociálního zdraví. Požaduje, aby po celou dobu školní docházky vzdělávání odkrývalo žákům cestu
24
k poznání, jak cennou hodnotou lidské zdraví je a zároveň přináší do českých škol změny:
specifikuje úroveň klíčových kompetencí, jíž by měli žáci dosáhnout
vymezuje vzdělávací obsah - očekávané výstupy a učivo
zařazuje průřezová témata s výrazně formativními funkcemi
podporuje komplexní přístup k realizaci vzdělávacího obsahu
dává možnosti vhodného propojování
předpokládá volbu různých metod a forem výuky
Umožňuje ředitelům škol a učitelům více rozhodovat o podobě vzdělávání ve své škole. Zvyšuje odpovědnost ředitelů a učitelů za obsah a kvalitu vzdělávání. Tím může tato proměna výrazně ovlivnit i námi sledovanou oblast výchovy.
Začlenění rodinné a sexuální výchovy do školního vzdělávacího programu
V souladu s Rámcovým vzdělávacím programem má být na základních i středních školách rodinná a sexuální výchova (jako součást systematické výchovy k podpoře zdraví) vhodně implementována do školních programů a na školách průběžně (v závislosti na potřebách žáků) realizována od 1. ročníku základního vzdělávání. Jak je patrné z následujícího přehledu, obsah učiva se po stránce odborných témat podstatně nemění.
Učivo doporučené RVP pro základní vzdělávání na 1. stupni ZŠ:
lidské tělo – životní potřeby a projevy, základní stavby a funkce, pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou, základy lidské reprodukce, vývoj jedince
partnerství, rodičovství, základy sexuální výchovy – rodina a partnerství, biologické a psychické změny v dospívání, etická stránka sexuality, HIV/AIDS (cesty přenosu)
péče o zdraví, zdravá výživa – denní režim, pitný režim, pohybový režim, zdravá strava: nemoc, drobné úrazy a poranění, první pomoc, úrazová zábrana, osobní, intimní a duševní hygiena – stres a jeho rizika, reklamní vlivy
návykové látky a zdraví – odmítání návykových látek, hrací automaty a počítače
osobní bezpečí – bezpečné chování v rizikovém prostředí, bezpečné chování v silničním provozu v roli chodce a cyklisty, krizové situace (šikana, týrání, sexuální zneužívání atd.), brutalita a jiné formy násilí v médiích, služby odborné pomoci
25
situace hromadného ohrožení
Na 1. stupni základní školy výuka směřuje k tomu, aby žáci byli schopni:
porozumět, že složení rodiny se v průběhu života mění, že většina lidí se rozhoduje s někým trvale žít a uzavřít manželství, které někdy selže a v krajním případě se řeší rozvodem;
znát základní rozdíly ve stavbě těla muže a ženy, včetně pohlavních orgánů;
vědět, jaké změny probíhají v těle dívek a chlapců v období puberty (druhotné pohlavní znaky, menstruace, poluce) a jak se mění jejich chování (etika dospívání - anatomicko-fyziologické a psychosociální změny v pubertě);
znát základní příčiny onemocnění AIDS - virus HIV a cesty přenosu viru HIV;
orientovat se v otázkách vývoje dítěte před narozením a při jeho příchodu na svět;
vědět, že o intimních záležitostech se na veřejnosti běžně nehovoří, že užívání vulgárních slov je nevhodné;
uvědomovat si, že jen někteří dospělí jsou oprávněni dotýkat se těla dítěte;
vědět, že všechny pohlavní aktivity s dítětem, které nedovršilo l5 let, jsou trestné (ochrana před sexuálním a jiným zneužíváním);
vědět, kam se v případě potřeby obrátit (linky důvěry, krizová centra);
uvědomovat si, že některé informace o lásce, přátelství a rodičovství uváděné v médiích (sexualita a násilí v televizi, časopisech aj.) neodpovídají běžné skutečnosti, (RVP ZV 2005, s. 42)
Mění se celkový přístup ke vzdělávání, očekávané výstupy předpokládají skutečnou připravenost žáků pro život. Záleží na tom, jak si školy s tímto úkolem poradí.
Příručka, Sexuální výchova – vybraná témata, je určena pedagogům základních škol a doplňuje již vydané publikace věnované problematice výchovy ke zdraví.
Příručka plně respektuje nově schválené i stávající kutikulární dokumenty MŠMT ČR.
Podkladem pro její zpracování byly i dokumenty: Úmluva o právech dítěte (1989), Onkologický program ČR (2003), Světová zpráva o mládeži vydaná OSN v roce 2003, Charta sexuálních a reprodukčních práv (2008) IPPF (International Planned Parenthood Federation – Mezinárodní federace pro plánované rodičovství), odborné lékařské
26
publikace. Publikace obsahuje 16 témat, na kterých se podílela řada odborníků a měla by být pomocníkem při realizaci sexuální výchovy na školách. Jsou zde i prakticky zaměřené příspěvky s konkrétními didaktickými náměty při realizaci některých témat sexuální výchovy (www.planovanirodiny.cz).
2.2.2 Mladší školní věk (6-10 let)
1. třída (6-7 let)
A je to tady, první třída – opravdová škola. Prvňáčci získávají silnější sebevědomí ve vztahu k většímu společenskému světu, začínají poměřovat sami sebe svými novými kamarády a známými ze školy. Vše, co vidí, slyší a čtou, je ovlivňuje.
Náhle vysvítá důležitost důvěry a otevřené komunikace mezi dětmi a rodiči, zvláště pak v oblasti sexuality. Přes snahu sexuologů i mnohých pedagogů se u nás nedaří zavést do školních osnov soustavnou sexuální výchovu. Výchova ke zdravému životnímu stylu obsahuje jen část potřebných informací. Způsob, jakým o sobě děti smýšlejí, ovlivňuje způsob jejich života a ovlivňuje jejich vztahy k okolnímu světu. Děti, které vyrůstají s pocitem vlastní důležitosti, obklopené láskou a rozhodností, jsou v mládí i dospělosti lépe vybaveny pro vyrovnání se s problémy života, včetně sexuálních otázek.
2. třída (7-8 let)
Na základní škole se děti dozvědí mnohé od kamarádů, z internetu a sdělovacích prostředků. Určitě si zaslouží, aby se vše důležité dozvěděly od matky a otce. Oni jsou ti praví odborníci, když jde o rodinné hodnoty, o postoje spjaté se sexualitou. Před druhákem se za 8 let jeho života objevil obrovský objem sexuální zvědavosti a nových poznatků, ať rodiče přijali v tomto procesu aktivní a pozitivní roli nebo ne.
3. třída (8-9 let)
V tomto věku jsou děti i nadále fascinovány lidským tělem. Během této prepubertální fáze by mohlo pomoci, když se dozví, jak vypadají lidská těla v různých fázích vývoje. Rodiče by neměli váhat použít některou z poučných knih na toto téma.
Pokud si ji přečtou spolu s dětmi, vysvětlí dětem, jak lidské tělo vypadá a funguje, jak se liší mužská a ženská anatomie, určitě to odbourá i poslední bariéry ostychu na obou stranách. V tomto věku by si děti měly uvědomit, že každý člověk se vyvíjí svým vlastním způsobem tempem a že je to tak správné. Děti, kterým není tato základní
27
informace poskytnuta, mohou strávit léta obavami, že je s nimi něco v nepořádku.
Rodiče mají velkou příležitost pomoci dítěti, aby se těmto pocitům vyhnulo.
4. ročník (9-10 let)
Děti ve čtvrté třídě vyrostly a vyvinuly se. Mohou kvůli těmto změnám pociťovat ostych, stahovat se do sebe a nosit v sobě obavy, zda jsou tyto změny normální a zda jsou normální ony samy. Děti potřebují slyšet myšlenky svých rodičů, jejich pocity a přesvědčení ohledně různých sexuálních témat. Potřebují konkrétní informace, uklidnění, vedení a podporu. Puberta není jen sexuální záležitost, je to doba velkých změn v životě dospívajících. Lidé mají tendenci považovat menstruaci a první ejakulaci za signály příchodu puberty. Ve skutečnosti je puberta etapa života, proces, který trvá několik let. Na úrovni čtvrté třídy je nejužitečnější informací, kterou můžete dítěti sdělit, podrobný přehled sledu událostí v pubertě. I když děti vyspívají v různém věku, pořadí jednotlivých kroků se dá předvídat a informace pro děti jsou velice důležité, proto je nezbytná komunikace.
Pořadí pro dívky: Pro chlapce:
vývin prsou růst varlat a šourku
rozšíření boků rovné ochlupení
rovné ochlupení první změny hlasu
rychlý růst první ejakulace
zkadeřené ochlupení zkadeřené ochlupení
menstruace rychlý růst
ochlupení v podpaží ochlupení v podpaží
změny hlasu značné změny hlasu
růst vousů
5. třída (10-11 let)
Proč mají lidé po svatbě děti? Mohou mít chlapci menstruaci? Můžeš otěhotnět dříve, než se objeví měsíčky? Pokud muži použijí veškeré své sperma, jsou pak neplodní? Co to je antikoncepce? Jak můžeš při sexu dostat AIDS? Co jsou to poluce?
Jsem dost sexy? To mohou být některé dotazy dětí z páté třídy při hodině sexuální výchovy. Některé otázky překvapí, jiné mohou šokovat. Můžete být překvapeni tím, kolik toho o sexu slyšeli a jak málo toho opravdu vědí. Rodiče by se neměli nechat
28
odradit, nikdy není pozdě hovořit o sexu více než doposud. Člověk snad v žádné fázi života neprojde tolika fyzickými a emocionálními změnami. Je jasné, že děti v páté třídě potřebují jasně pochopit reprodukci a porod, anatomii a změny během puberty. Mluvit by se mělo i o AIDS, homosexualitě, masturbaci, o předmanželském pohlavním životě, ale neměly by chybět ani rozhovory o sexuálním zneužívání, vydírání a znásilnění.
Události spojené s pubertou mohou vyvolat větší obavy, nejistotu a zmatek v duši než kterékoli jiné životní období. Děti potřebují hlavně povzbuzení a podporu, musí se také naučit, že sebejistota není a nemůže být založena na tom, co si o nich myslí ostatní (Trojan 1994, s. 21 - 46).
2.2.3 Učitel sexuální výchovy
Dle Navrátila se v současné době od školní přípravy očekává jednak úspěšné uplatnění ve společenské struktuře, které je vyjádřeno kvalitou materiálních statků a mocensko-prestižním postavením a jednak uspokojení ze seberealizace, reprezentující kvalitu života, které je prezentované harmonií mezilidských vztahů, radostí z podílu na spolupráci, uspořádáním životního rytmu, pocitem uspokojení z pomoci druhým (Navrátil 1997, s. 5).
Sexuální výchova je pojata jako součást výchovy globální. V tomto duchu i uvedení autoři, Janiš a Täubner (1998, s. 38) zdůrazňují, že učitel sexuální výchovy musí být vybaven odborností širšího profilu, znalostmi a dovednostmi pedagogického a psychologického charakteru, potřebou doplňovat a zkvalitňovat získanou odbornost v průběhu celoživotního vzdělávání, rozvíjet svůj mravním profil a odpovědnost za rozvoj žáků, schopností neustálé reflexe a zdokonalováním výchovně vzdělávací práce.
Úloha učitelů je velmi obtížná, protože dle Březinky mají ke splnění svého výchovného úkolu značnou svobodu volby. Existuje velký prostor pro vlastní soud, jak postupovat, co dělat, jaké prostředky použít, jak rozdělit učební látku, jaký čas využijeme, jaké použijeme metody a prostředky výuky, jak budeme kontrolovat výkony. Díky tomu je zase jejich práce odpovědnější a autor zdůrazňuje význam profesní morálky. Učitel s oslabenými morálními vlastnostmi má totiž díky svobodě volby snadnou příležitost zneužít žáka i sexuálně (Březinka 1996, s. 134).
Vliv ve vztahu k sexuální výchově mají též vyučovací předměty aprobací, na které se student připravoval na pedagogické fakultě. Svou roli hraje i náboženské přesvědčení, protože některé církve (např. katolická aj.) upřednostňují zařazení sexuální
29
výchovy do rodiny (i když v současné době jsou postoje katolické církve k výuce sexuální výchovy na školách již pozitivnější). Úlohu učitele z pohledu křesťanské sexuální výchovy rozpracoval Josef Augustin (1998, s. 46 – 51). Zdůrazňuje se kompetence, transparentnost, otevřenost, důvěra, citlivost a jemnost.
Učitelé musí být pro své žáky vzorem k napodobení, ať již záměrným či nezáměrným. Jsou sami nejdůležitějším výchovným prostředkem, který má společnost k dispozici pro plnění úkolů jejich povolání. Musí sami se sebou pracovat jako s nástrojem, musí v práci jako nástroj nasadit svou vlastní osobnost. Úkoly mohou plnit dobře jen tehdy, když získají úctu a důvěru svých žáků. To však předpokládá, že jsou úcty a důvěry sami hodni.
Aby učitel mohl sexuální výchovu realizovat, musí splnit následující podmínky:
Znát úroveň vědomostí, postojů, dovedností a chování žáků v oblasti sexuální výchovy. Ke zjištění těchto podmínek může učitel využít jakýchkoliv metod, jako nejvhodnější by se jevila anketa a dotazník. Frontální rozhovor by mohl u žáků vyvolat ostych.
Znát úrovně interpersonálních vztahů mezi žáky a schopnost vychovatele vytvářet pozitivní přátelské vztahy mezi žáky navzájem i mezi žáky a učitelem.
Jde o pedagogickou dovednost učitele, která má sice všeobecný charakter ale v sexuální výchově je obzvláště důležitá. Učitel musí být schopen vytvořit takovou sociálně psychologickou atmosféru ve třídě, která zaručí funkčnost sexuální výchovy. Zcela nevyhovující jsou zde autoritativní postupy.
Rozhodující je důvěra učitele a jeho vstřícnost.
Vytvořit dobré materiální podmínky pro realizaci sexuální výchovy. To souvisí s vhodnou místností, která by byla upravitelná pro rozvoj přátelské atmosféry v třídě, aby byla vytvořena atmosféra téměř intimní a nevyučovací. Je třeba zajistit pocit soukromí a vhodnou atmosféru. Učitel by měl též zajistit dostatek vhodné literatury, kterou žáci budou samostatně studovat, dostatek videozáznamů, transparentů, modelů a obrazových materiálů, zajistit exkurze atd.
Učitel musí zajistit i dostatečný časový prostor pro sexuální výchovu. Vhodné jsou větší temporální úseky, které dovolují dávat jednotlivé jevy do souvislostí a umožní využití širší variety metod a prostředků. Proto se doporučuje využívat takové organizační formy sexuální výchovy, které žáka ani učitele výrazně
30
časově neomezují (kurzy, projektované víkendy), méně vhodné jsou jednotlivé vyučovací jednotky.
Dalším důležitou podmínkou, která nezávisí jen na učiteli jednotlivci, je pozitivní vztah celého učitelského sboru k sexuální výchově. Ideální je, když pozitivní postoje k sexuální výchově převládají v celém učitelském sboru (Täubner et al. 1998, s. 40,41).
Z hlediska morálních kvalit učitele je závažný fakt, že odborné působení učitele lze zvnějšku jen těžko kontrolovat. Proto si učitelé vykonávají svou kontrolu převážně sami. Škody páchané na dětech tak bývají odhalovány se zpožděním, kdy je jejich náprava již značně obtížná.
Doporučení pro učitele:
informujte se co nejvíce o sexu, AIDS, a problémech s užíváním drog a alkoholu
pobízejte žáky k otevřenému hovoru o těchto tématech
zkuste ve třídě dosáhnout uvolněné atmosféry a otevřeně hovořte o lásce, sexualitě, vztahu k vlastnímu tělu, mezilidských vztazích
organizujte o sexu odborné přednášky a praktické ukázky.
informujte rodiče o tom, kdo a jak jim popřípadě může pomoci s poučením jejich dětí v otázkách sexu, (Petrovičová et al. 2005, s. 21)
V rodinách je často komunikace o sexuálních otázkách problematická, jak ukazují výzkumy (např. Šilerová 2003). Tato autorka zjistila, že u učitelů, pocházejících z takových rodin je malá ochota podílet se na výuce sexuální výchovy (Šilerová 2003, s. 24).
Sexuologická literatura (blíže např. Zvěřina, Pondělíčková) hovoří o problematickém sexuálním vývoji. I učitel mohl být v dětství vystaven traumatům týrání a zneužívání, mohl být svědkem nevhodného sexuálního chování dospělých atd.
Z těchto a jiných důvodů se může vyhýbat výuce pro něho problematických témat.
Specifické postavení má dle Janiše mezi učiteli v sexuální výchově třídní učitel.
Zaujímá dominantní postavení v sexuální výchově ve vztahu k rodičovské veřejnosti.
Navíc má největší možnost z kolektivu učitelů své žáky blíže poznávat (Täubner et al.
1998, s. 39).
31
„Učitelé musí, uvnitř prostoru, který ponechávají zákony, učinit zadost jak stoupencům, tak odpůrcům sexuálních svobod. To vede k tomu, že se buď omezí na věcné informace o kladech a záporech každého stanoviska, nebo se úplně vyhnou tomuto spornému tématu. I v nejlepším případě mohou plnit úkoly sexuální výchovy jen omezeně, protože se musí omezit jen na formování vědomostí, ačkoliv mají-li vzniknout morální postoje, jde především o morální ideály a morální disciplínu. Z hlediska dobra patří sexuální vědomosti, ideály sexuální morálky a jim odpovídající výchovná moc dohromady. Proto je důležité, aby učitelé zvládli formování ctností a odvracení morálních škod
učitelé mají přihlížet k duchovnímu dobru svých žáků ve prospěch světonázorového pluralismu
učitelé mají dbát na náboženství a světový názor svých žáků a mají je pokud možno šetřit.“ (Březinka 1996, s. 158 – 174)
2.2.4 Sexuální zneužívání dětí
Sexuální zneužívání je využívání osoby, která je mladší patnácti let, k získání sexuálních požitků, uspokojení osobou plnoletou, většinou o hodně starší. I když týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je problém velmi starý a souvisí v podstatě s pojetím a postavením dítěte v rodině a ve společnosti, teprve na začátku šedesátých let 20.
století díky Dr. Kempem, dětskému lékaři v USA, a poté mnoha dalším pracovníkům v péči o dítě, se tomuto krajně nepříznivému jevu v životě dětí začala věnovat intenzivní pozornost. Od fyzického týrání, jeho diagnostiky, terapie a prevence se velmi rychle přešlo k problematice psychického a emociálního týrání dětí. Spolu se zanedbáváním dítěte – ať úmyslným či neúmyslným – se z různých dřívějších označení např. non- accidental injuries (neúrazové poranění), battered child syndrom (syndrom bitého dítěte), maltreatment (špatné zacházení s dětmi) apod. začalo prosazovat komplexní označení tohoto závažného fenomenu jako Child Abuse and Neglect Syndrom (CAN) – tedy syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - definovaný Zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992. CAN je chápán jako nevhodné vystavení dítěte fyzickému a psychickému týrání, sexuálnímu zneužívání, šikanování a systematickému týrání. Taková osoba může být rodič, příbuzný, přítel, profesionální či dobrovolný pracovník nebo cizí člověk. (Sborník z konference East - West 1997, s. 7 – 8)
