Publicistický styl je co do žánrů nesmírně bohatý a rozmanitý. Jejich rozmanitost nespočívá pouze v tematickém či obsahovém zaměření, ale také v plnění různých funkcí, v používání v různých typech komunikace, s různými cíli atd. Stylové rozpětí, od zprávy s funkcí informativní až po fejeton s funkcí hodnotící, je tedy nadmíru široké.
S přihlédnutím k výše zmíněné vnitřní diferenciaci publicistického stylu budeme v této kapitole u každého jeho dílčího stylu stručně charakterizovat základní útvary: zpravodajské, publicistické – v užším slova smyslu analytické a publicistické – beletristické (vzhledem k rozsahu práce nezachycujeme celou útvarovou problematiku, a výčet je tedy pouze orientační). Podrobněji budeme charakterizovat pouze interview a debatu, které jsou pro naši práci útvary stěžejními.
66 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.
s. 209. ISBN 80-04-23302-3.
a) Žánry zpravodajského stylu
Mezi hlavní zpravodajské žánry řadíme zprávu, která by měla být objektivním zhodnocením nějaké události – „sdělením o tom, co se právě stalo, co se právě děje, co se má stát a co se v rozporu s očekáváním nestalo“67 – a současně odpovídat na otázky kdo, co, kdy, kde, jak a proč? Měla by tedy být jakýmsi zachycením základních informací o nějaké skutečnosti či významné události, jež by navíc k adresátovi měla doputovat především rychle, bezprostředně – do doby, kdy je ještě aktuální. S trochou nadsázky můžeme říci, že: „Zpráva je vše, co adresáta přinutí vydechnout „to mě podrž“! – Zpráva je první hrubý náčrt historie – Zpráva je, co udělám z událostí – Zpráva je všechno, co stačí vyplnit obsah novin – Zpráva není, když pes pokouše člověka. Ale když člověk kousne psa, tak to je zpráva.“68 Zprávu, jako hlavní zpravodajský žánr, rozdělujeme podle různých hledisek – dle témat i jazyka – na seriózní, bulvární a fičrovou, „podle způsobu přenosu informací rozeznáváme novinovou, rozhlasovou nebo televizní.“69 Nakonec se dělí podle formy – na mluvenou a psanou.
Za samostatné druhy zprávy ještě navíc vyčleňujeme riport, rozšířenou zprávu a útvar podobný zprávě svými charakteristickými rysy – oznámení, jež zpravuje o události konající se v budoucnosti spolu s informacemi souvisejícími právě s touto akcí (názvem, místem, časem a podrobnějšími údaji).
Větším rozsahem, ale i propracovanější stylizací se prezentuje další zpravodajský útvar – komuniké, jehož autory jsou oficiální místa, nikoli redaktoři.
Komuniké představuje určitý typ oznámení, jehož obsahem jsou „zásadní vnitro- a zahraničněpolitické události, úřední nebo diplomatická jednání, mezinárodní dohody, prohlášení vlád, státních institucí, vládních nebo nevládních organizací apod.“70
70 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha:
Libri, 1999. s. 93. ISBN 80-859-8376-1.
b) Publicistický styl – analytický
K publicistickému – analytickému stylu řadíme pro nás dva stěžejní žánry – interview a debatu, dále například úvodník, glosu, komentář, recenzi, polemiku, kritiku, projev nebo proslov.
Interview nebo také rozhlasový a televizní rozhovor je „podle jedné z nejstručnějších charakteristik cílenou výměnou otázek a odpovědí.“71 Jeho základní funkcí je zprostředkování názorů, stanovisek či informací od představitelů veřejného života směrem k divákům či posluchačům. Po roce 1989, kdy se v České republice začal utvářet duální systém vysílání, se interview stalo jedním z nejoblíbenějších žánrů v televizním a rozhlasovém vysílání, a to proto, že využívá všech předností komunikace, především působivosti mluveného projevu (dynamičnosti, kontaktnosti a vysoké míry autentičnosti sdělení). Vysoký výskyt a oblíbenost rozhlasových a televizních interview vychází z „dialogičnosti, která pomáhá překonávat jednosměrnost sdělení v audiovizuálních médiích, navozuje besední atmosféru pořadu nebo polemické napětí a aktivizuje pozornost recipienta.“72
Při diferenciaci interview můžeme zaznamenat určitou terminologickou rozkolísanost, a to z důvodu velkého množství různých klasifikací. V základu ovšem můžeme diferencovat na rozhovor zpravodajský, jenž se uplatňuje především v rozhlasových a zpravodajských relacích ve formě dialogizované zprávy, a na rozhovor publicistický, který chápeme jako formát analyzující, komentující, hodnotící či konfrontující určitou událost. J. Maršík ve své publikaci Výběrový slovníček pojmů slovesné rozhlasové tvorby (1999) konkretizuje naši základní klasifikaci rozhovoru zpravodajského a publicistického, a to když v jejich rámci vymezuje další čtyři podtypy. Jako první uvádí rozhovor reportážní – v němž jednu z nejdůležitějších rolí hraje zvukové a obrazové pozadí, které určitým způsobem doplňuje sdělení; portrétní – jehož cílem je charakteristika známé či
71 OSVALDOVÁ, Barbora; KOPÁČ, Radim. Rozhovory o interview. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 71. ISBN 978-802-4616-186.
72 Tamtéž, s. 71.
významné osobnosti; komentující – zaujímající stanovisko k určité události;
rozborový – zabývající se soustavnou analýzou problému.“73
Interview se na rozdíl od běžného (denního) rozhovoru liší jasně vymezenou rolí respondenta a moderátora, kteří by se svých rolí měli pevně držet, a tak zachovávat institucionální model interview. Role moderátora spočívá v představování výběru témat a hostů, o nichž by měl vědět maximum informací – zejména „o okolnostech života svého partnera pro rozhovor a o věci, kterou zastupuje, by měl vědět více než on sám.“74 Dále „připravuje logickou stavbu rozhovoru (jeho gradaci, pointování), klade otázky, dbá, aby se dotazovaný neodchyloval v odpovědích od ústředního tématu, navozuje určitou atmosféru a shrnuje podstatné závěry.“75 Host pořadu by měl výše zmíněné respektovat, tedy neklást otázky, vyzývat ostatní k odpovědím, ale odpovídat pouze na moderátorovy dotazy a kooperovat s ním ve prospěch publika.
Debata je mluvený dialogický žánr, který lze charakterizovat jako
„rozpravu, rokování, rozhovor na určité téma, původně probíhající podle určitých pravidel za dozoru a řízení předsedajícího, kdy by hovořící neměl být přerušován.“76 Jeho hlavním cílem je v určitém čase předložit a konfrontovat zejména odlišné názory, přičemž se neočekává názorový konsensus.
U tohoto žánru má jednu z nejdůležitějších rolí přítomný moderátor, který uvádí témata, uděluje a odnímá slovo, dbá na zachování koherence sdělení v rámci tématu, může shrnovat obsah vyřčeného sdělení, přičemž neprezentuje svůj osobní názor, stanovisko ani neprojevuje sympatie či antipatie k účastníkům debaty.77
Úvodník nebo také editorial – druh článku, který v poslední době ustupuje – nalezneme většinou na první straně novin či časopisů, jelikož zaujímá stanovisko
73 MARŠÍK, Josef. Výběrový slovníček termínů slovesné rozhlasové tvorby. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1999. s. 27.
74 RUß-MOHL, Stephan. Žurnalistika komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Praha:
Grada. 2005. s. 63. ISBN 80-247-0158-8.
75 OSVALDOVÁ, Barbora; KOPÁČ, Radim. Rozhovory o interview. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 71. ISBN 978-802-4616-186.
76 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha:
Libri, 1999. s. 43. ISBN 80-859-8376.
77 JÍL K, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty: studijní text pro distanční studium.
1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. s. 26. ISBN 80-244-1246-2.
listu k nějakému aktuálnímu problému, a tím může určitým způsobem formovat své čtenáře. Podobnou funkci, tedy ovlivňovací a uvědomovací, plní i komentář – ať už v tištěné či mluvené podobě vychází z již předem známých faktů – ty ale navíc nějakým způsobem dává do souvislostí, když odhaluje jejich pozadí, příčiny či důsledky a snaží se k nim zaujmout určité stanovisko.
Glosou, jindy označovanou jako poznámka na okraj nebo mezi řádky, můžeme označit svéráznou – mnohdy ironickou – komentující poznámku s „akcentem, v němž se odráží jediná otázka či problém a jehož řešení je pouze naznačeno, nikoliv definitivně vyřešeno.“78
Kritika a recenze, v publicistice se objevující především v psané formě, mají za úkol veřejnost seznámit s nějakou knihou, filmem, dílem, výstavou, divadelní inscenací apod. Kritika, vzhledem ke svému rozsahu, pouze představuje autora, okolnosti vzniku toho kterého díla a zařazuje ho do kontextu s jeho předchozí tvorbou, dále se soustředí na hodnocení kladných a záporných hodnot. Naopak recenze, ve výše uvedeném velmi podobná kritice, „má však větší rozsah, nahlíží na kritizovaný produkt z více úhlů pohledu a snaží se nejen o informaci, ale i o pomoc při pochopení vzniklého díla.“79
c) Publicistický styl beletristický
Sloupek, črta, fejeton, reportáž a medailon – útvary publicistického stylu orientované beletristicky. Díky své funkci a některým vlastnostem ovšem mohou inklinovat ke stylu umělecké literatury.
Sloupek, žánr výhradně psané publicistiky (s formou a obsahem maximálně jedné a půl strany), představuje v novinách opravdový sloupec. „Stojí na vtipném anekdotickém nápadu, podnětem je zážitek či pozorování, jež se snaží s vtipem a někdy i ironií dovést ke zevšeobecnění.“80
78 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha:
Libri, 1999. s. 76. ISBN 80-859-8376-1.
79 Tamtéž, s. 95.
80 Tamtéž, s. 174.
Fejeton, v současné době žánr nikoli denního tisku, jak tomu bývalo dříve, ale různých příloh či časopisů, patří mezi původní klasické novinářské útvary.
Fejetonista v něm s jasnou neotřelostí a poutavostí představuje svým čtenářům aktuální událost, jev či problémem z jiného úhlu pohledu. Využívá přitom určitou míru nadsázky, humoru, vtipu – mnohdy i kapku ironie či sarkasmu.
Črta, krátký žánr stojící na rozhraní publicistiky a literatury, je určitým záznamem subjektivního prožitku autora. Může být publikována v různých variantách – od obrázků ze života přes sociální skicu až k cestopisnému líčení.
„Obsahovou náplní črty jsou silné zážitky, setkání s výjimečnými lidmi, nezapomenutelné vzpomínky.“81
Poslední útvar řadící se mezi beletristické texty – medailon – si klade za cíl seznámit adresáta s důležitou, významnou či známou osobností. Seznamuje ho s jeho základními biografickými údaji, charakteristickými vlastnostmi či specifickými rysy.
81 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha:
Libri. 1999. s. 41. ISBN 80-859-8376-1.