SROVNÁNÍ JAZYKOVÉ KULTURY MODERÁTORŮ V ZÁVISLOSTI NA TYPU MÉDIA A POŘADU

(1)

SROVNÁNÍ JAZYKOVÉ KULTURY

MODERÁTORŮ V ZÁVISLOSTI NA TYPU MÉDIA A POŘADU

Diplomová práce

Studijní program: N7504 – Učitelství pro střední školy

Studijní obory: 7504T243 – Učitelství českého jazyka a literatury

7504T295 – Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro základ- ní školy a střední školy - základy společenských věd

Autor práce: Bc. Jitka Votrubcová Vedoucí práce: PhDr. Alex Röhrich, Ph.D.

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Alexi Röhrichovi, Ph.D., za trpělivé vedení a pomoc, kterou mi v průběhu zpracování diplomové práce věnoval, jakožto i za cenné rady, které jsem od něho obdržela. Dále bych zde ráda poděkovala své rodině, především svým rodičům, kteří mě během psaní této práce a vlastně během celého studia podporovali a pomáhali mi.

(6)

Anotace

Diplomová práce se zabývá jazykovou kulturou v projevech moderátorů publicistických pořadů. V teoretické části jsme definovali pojmy související s jazykovou kulturou, kultivovaností a publicistickým stylem. V praktické části jsme podrobili analýze zvukové záznamy konkrétních pořadů, a to z hlediska fonetického, lexikálního, morfologického a syntaktického. Především jsme se zabývali odchylkami od spisovného jazyka a četností výskytu těchto odchylek.

Klíčová slova: jazyková kultura, kultivovanost, publicistický styl, mluvené projevy

Annotation

The theses is concerned with language culture in speechech of the journalistic programmes presenters. We defined notions incidental language culture, sophistication and journalistic style in the theoretical part. In the practical part we remited sound records of particular programmes to analysis in terms of phonetic, lexicologic, morphologic and syntactic. Especially we were concerned with irregularities from standard language and term occurences frequency of these irregularities.

Key words: language culture, sohpistication, journalistic style, spoken speech

(7)

Obsah

Úvod ... 9

1 Komunikace ... 11

2 Jazyková kultura ... 13

2.1 Purismus ... 14

2.2 Kultura mluvených projevů ... 15

2.3 Kultivovanost ... 16

2.4 Mluvené projevy ... 18

2.5 Veřejné mluvené projevy ... 23

3 Publicistický styl ... 25

3.1 Historické vymezení ... 25

3.2 Publicistický styl ... 27

3.3 Diferenciace publicistického stylu ... 29

3.4 Mluvená publicistika ... 31

3.5 Jazyková stránka publicistických pořadů ... 33

3.6 Žánry publicistického stylu ... 35

4 Charakteristika publicistických pořadů ... 41

4.1 Dvacet minut Radiožurnálu ... 41

4.2 Události, komentáře ... 42

4.3 Impulsy Václava Moravce ... 43

4.4 Otázky Václava Moravce ... 44

4.5 Káva o čtvrté... 45

4.6 Partie ... 46

5 Analyzovaný materiál ... 48

6 Analýza mluveného projevu moderátora Václava Moravce ... 49

6.1 Zvuková rovina ... 49

6.2 Lexikální rovina... 50

(8)

6.3 Morfologická rovina ... 52

6.4 Syntaktická rovina ... 53

6.5 Shrnutí ... 54

7 Analýza mluveného projevu moderátora Martina Veselovského ... 56

7.5 Shrnutí ... 67

8 Analýza mluveného projevu moderátora Jana Punčocháře ... 69

8.5 Shrnutí ... 79

9 Závěr ... 81

10 Seznam použité literatury ... 84

(9)

Seznam použitých značek

IVM Impulsy Václava Moravce Koč Káva o čtvrté

OVM Otázky Václava Moravce

P Partie

PLK Pražský lingvistický kroužek U, k Události, komentáře

20mR Dvacet minut Radiožurnálu

(10)

Úvod

Stejně jako ve starých Athénách, kde předpokladem účasti člověka na veřejném životě bylo zcela precizní ovládnutí rétoriky, tak i o mnoho století později – tedy v dnešní společnosti – by se od tohoto pravidla, dle našeho názoru, nemělo upouštět. Zcela bez nadsázky se dá konstatovat, že média mají nesmírně velký vliv na formování našich názorů, postojů, hodnot, ale také to, jakým způsobem se vyjadřujeme a komunikujeme. Média, ať už rozhlasová, televizní, tištěná nebo internetová, která nám rozličné projevy zprostředkovávají, by měla v první řadě dbát o spisovné, kultivované a precizní vyjadřování. V posledních letech ovšem můžeme zaznamenat tendenci k pronikání substandardů do standardu nejenom v soukromých, ale i ve veřejnoprávních médiích. Nabízí se otázka, proč tomu tak je.

Je to větší tolerantností dnešní společnosti, konkurenčním bojem o posluchače či diváka od jednotlivých médií nebo pouze neznalostí moderátorů, jak správně užívat mateřského jazyka v různých komunikačních situacích. Je pravda, že většina lidí se raději dívá na redaktora nebo jej poslouchá, pokud je do jisté míry familiární, než naslouchá projevům někoho, kdo je striktní, nepřístupný a navíc se přehnaně spisovně vyjadřuje. To ovšem neznamená, že je to tak správně, že bychom to měli respektovat – ba co víc, přijmout tuto skutečnost jako fakt, či dokonce obecně platné pravidlo. Považujeme tedy za více než důležité věnovat jazykovému vyjadřování mluvčích působících na veřejnosti náležitou pozornost, a to primárně kvůli tomu, že představují mluvní vzor, který mnohdy i nevědomky napodobujeme.

Pro zjištění, jaká jazyková situace v současné době na části naší mediální scény doopravdy panuje, jsme se rozhodli pro zpracování tématu Srovnání jazykové kultury moderátorů v závislosti na typu média a pořadu, konkrétně pro komparační analýzu publicistických pořadů ve dvou typech médií, a to v rozhlase a televizi. Do šetření budou zahrnuta nejen veřejnoprávní média, tedy Český rozhlas a Česká televize, kde se kultivovaný projev přímo předpokládá, a měl by být tedy jakousi samozřejmostí, ale také média soukromá – rádio Impuls a televize FTV Prima.

Diplomovou práci jsme se pro větší přehlednost rozhodli rozdělit do dvou částí. V první, teoretické, se budeme věnovat objasnění pojmů jazyková kultura a kultura mluvených projevů, dále publicistickému stylu, mluvené publicistice a pro

(11)

lepší orientaci v celé problematice se okrajově dotkneme i pojmů souvisejících s médii, charakteristikami jednotlivých pořadů a jejich specifiky.

Druhá, praktická část, bude založena na rozboru jazykových projevů tří moderátorů publicistických pořadů – Václava Moravce, Jana Punčocháře a Martina Veselovského. Analyzovaný materiál získaný z internetových stránek jednotlivých televizních a rozhlasových stanic bude navíc dvojího druhu. První soubor, co do počtu nejvíce zastoupený, tvoří klasická interview – v našem případě Impulsy Václava Moravce, Káva o čtvrté, Dvacet minut Radiožurnálu a Události, komentáře. Druhý soubor, Partie a Otázky Václava Moravce, se posouvají přes hranici interview, a to směrem k debatě. Vybrané zvukové záznamy zanalyzujeme ze čtyř rovin jazyka, konkrétně z fonologické, lexikální, morfologické a syntaktické.

U každé roviny se zaměříme na jevy, které považujeme z hlediska správnosti jazykových projevů za nutné a jejich nedodržování či porušování pociťujeme jako prohřešek proti kultuře mluvených projevů.

(12)

1 Komunikace

Od nepaměti jsou všechny stránky lidského chování a jednání neodmyslitelně spjaty právě s jazykem, jehož prostřednictvím lidé uplatňují jednu ze svých přirozených životních potřeb – potřebu nějakým způsobem se s ostatními lidmi dorozumět, nějakým způsobem s nimi komunikovat. Výraz komunikace (z latinského communicare, sdílet, radit se, od communis, společný) v dnešní češtině již úplně zdomácněl a je nositelem mnoha významů. Používáme ho v souvislosti s dopravou, kybernetikou, médii, přenosem informací, rétorikou nebo pro prosté označení mluvy dvou a více lidí. Ne nadarmo se tedy století, ve kterém žijeme, označuje jako století komunikace a informace. Z výše uvedeného vyplývá, že žádná společnost nemůže existovat a vyvíjet se právě bez komunikace.

Pro naši práci je pojem komunikace důležitý v souvislosti s médii, rétorikou a dorozumíváním se mezi lidmi. Pokud se naučíme efektivně komunikovat, osvojíme si schopnost užívat adekvátní jazykové prostředky tak, abychom dosáhli úspěšnosti sdělení v různých komunikačních situacích, můžeme si ulehčit život v mnoha ohledech. Řečové jednání je totiž základem naší osobnosti a s ohledem na platné normy společenského styku také určujícím faktorem sociální úspěšnosti.

I když existuje nepřeberné množství definic pojmu komunikace, rádi bychom zde zmínili alespoň takové, které nejvíce odpovídají obsahu naší práce, a dají se s ní tedy nějakým způsobem spojit.

„Komunikace je jednáním, jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů.“¹

„Komunikace se vytváří jako vztah mezi minimálně dvěma subjekty, které o sobě vědí a společně subjektivně sdílejí, prožívají a reagují na určitou objektivní

1 KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1995. s. 12. ISBN 80-7184-134-X: 120.00.

(13)

situaci. Objektem komunikace je potom to, jak tuto situaci reflektují a řeší, jak na ni společně reagují.“²

2 FORET, Miroslav. Komunikace s veřejností. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. s. 20.

ISBN 80-210-1034-7.

(14)

2 Jazyková kultura

Pojem jazyková kultura a její principy jsou založeny na tezích Pražského lingvistického kroužku, který se jako volné sdružení ustavil 6. října 1926 v pracovně Viléma Mathesia, profesora Karlovy univerzity. Své zásady členové PLK (V. Mathesius, B. Havránek, R. Jacobson, J. Mukařovský, N. S. Trubeckoj a M. Weinghart) představili v roce 1929 v Praze na I. Sjezdu slovanských filologů, dále je rozpracovali v četných přednáškách a nakonec publikovali ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Uspořádán byl B. Havránkem spolu s M. Weinghartem a obsahuje cyklus pěti statí: O požadavku stability ve spisovném jazyce – V. Mathesius, Úkoly spisovného jazyka – B. Havránek, O dnešním brusičství českém – R. Jacobson, Jazyk spisovný a jazyk básnictví – J. Mukařovský, Zvuková kultura českého jazyka – M. Weinghart. Tyto statě přišly s několika zásadními myšlenkami, jako je seznámení se s normou současného jazyka, kodifikací pravopisu či stabilizací gramatické stavby.

Teorie jazykové kultury se jako samostatný obor vymezila ve 30. letech 20. století a podle Bohuslava Havránka, jednoho z jejích hlavních zakladatelů, je obsahem tohoto oboru „teoretické pěstění spisovného jazyka, které si klade za cíl dosahovat ustálenosti, funkčně diferencované výstižnosti a osobitosti jeho prostředků.“³ Její původní omezená orientace především na spisovný jazyk spočívala v přesvědčení, že pouze v něm se mohou nejvíce uplatňovat osobité požadavky spojené s projevy organizačního a kulturního života národa. „Tato teorie, jejíž významný přínos pro obecnou lingvistiku je ostatně na celém světě oceňován dodnes, ukazuje i v nových společenských podmínkách svou životaschopnost, svůj pokrokový charakter, svou praktickou použitelnost. Ba lze dokonce říci, že teprve nová společenská situace umožňuje, aby se teoretické poznatky, již dříve probojované, mohly prakticky uplatnit v plné šíři.“⁴

Na dílčí zásady PLK navázalo v době po druhé světové válce mnoho jazykovědců a předmět teorie jazykové kultury se přestal omezovat pouze na

3 Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002. s. 237. ISBN 80-710-6484-X.

4KUCHAŘ, Jaroslav. Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český. Naše řeč. 1971, roč. 54, č. 4. ISSN 0027-8203.

(15)

problematiku spisovného jazyka. Samotný Havránek své prvotní pojetí jazykové kultury rozšířil a zpřesnil, K. Hausenblas do něho zařadil úroveň jazykového vyjádření a péči o jazyk a jeho pěstění, A. Stich pojem podrobněji rozpracoval a diferencoval do čtyř seskupení (kultura jazyka, péče o kulturu jazyka, kultura řeči, péče o kulturu řeči).⁵

Péče o jazykovou kulturu, spočívající ve vymezování hranic mezi jazykovými prostředky spisovnými a nespisovnými, by měla být jedním z hlavních úkolů dnešních lingvistů. Sledovat současný spisovný úzus, registrovat prostředky, které mají tendenci k překročení hranice z oblasti nespisovné do spisovné, jak jsme si toho mohli během vývoje spisovné češtiny mnohokrát povšimnout, ale především ochraňovat spisovnou normu před prostředky nářečními a slangovými – by měl být úkol primární. Dále „přesné vymezování významů a funkcí výrazových prostředků,“⁶ jež by měly zajišťovat kodifikační práce ve srozumitelné podobě pro širokou veřejnost, považujeme za úkol velmi důležitý.

2.1 Purismus

S jazykovou kulturou neodmyslitelně souvisí směr, kterému byly ve své historii vystaveny snad všechny evropské jazyky, a jež ji v jejím vývoji silně ovlivňoval – tedy purismus. Purismus lze vymezit „jako snahu části jazykového společenství (nebo jisté jeho skupiny) zbavovat jazyk domnělých cizích prvků nebo jiných prvků považovaných za nežádoucí. Může být zaměřen na všechny jazykové roviny, ale je orientován zejména na slovní zásobu.“⁷ Puristé svojí zdánlivou snahou o očistu bránili vývoji jazyka především odmítáním nebo pochybovačností o všech nových (cizích nebo nově vzniklých) výrazových prostředcích, pro které nenašli oporu v historii češtiny, především v humanistické češtině. Usilovali o nahrazování latinských či řeckých výrazů výrazy českými nebo slovanskými‚

5 SVOBODOVÁ, Jana; KULDANOVÁ, Pavlína. Jazyková kultura dnešních dní. Ostrava: PdF OU, 2002. s. 5. ISBN 80-7042-222-X.

6 JANČÁKOVÁ, Jana; KOMÁR K Miroslav a Oldřich ULIČN . Spisovná čeština a jazyková kultura 1993 sborník z olomoucké konference, 23 .-27. 8. 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1995. s. 35. ISBN 80-858-9902-7.

7 Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002. s. 365. ISBN 80-710-6484-X.

(16)

důsledně se vymezovali proti složeninám a užívání idiomů, v nichž se čeština ztotožňovala s němčinou. Odpor proti tomuto domnělému „očisťování“ spisovného jazyka se zvedl koncem 20. a na počátku 30. let jako reakce na puristickou praxi časopisu Naše řeč, již právě v tomto duchu vedl její hlavní redaktor Jiří Haller. Jak píše V. Mathesius, Haller „začal s pedantičností pravého epigona rozdílet na všecky strany puristické důtky.“⁸ Proti Hallerovu vyjadřování negativně vystoupili přední čeští spisovatelé, jazykovědci a členové PLK, kteří rozpoutali antipuristickou diskuzi a její výsledky shrnuli a prezentovali ve výše zmíněném sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Odsoudili zde především „puristické zasahování do spisovné normy a vytyčili nové principy jazykové kultury.“⁹ Vycházeli přitom z předpokladu, že „spisovná norma se má řídit nikoli podle historie jazyka, ale podle soudobého kultivovaného úzu, má zajišťovat výrazové prostředky pro všechny komunikační funkce a nesmí se zbavovat prostředků cizího původu, pokud se už staly součástí kultivovaného úzu.“¹⁰

2.2 Kultura mluvených projevů

Jazyková kultura v poslední době upadá a nedostatečná mluvní schopnost a kultura vyjadřování se objevuje všude kolem nás. Podle Z. Palkové je to způsobeno tím, že „čeština působí po několik posledních desetiletí v prostředí, kde se postupně stále silněji uplatňuje postoj, který jednoznačně preferuje stanovisko mluvčího:

Mluv, jak chceš, posluchač se přizpůsobí. A ne-li, má prostě smůlu.“¹¹ Jak ale tomuto trendu zabránit, a vrátit tak mluvené češtině prestiž, je otázka velmi komplikovaná, i když v poslední době značně diskutovaná.

Lze konstatovat, že o úrovni řečové kultury v dané době rozhodují a určují ji všichni uživatelé jazyka, „především však ti, kteří svými veřejnými projevy oficiálními nejvíce ovlivňují soudobý jazykový úzus a hodnotové postoje lidí vůči

8 MATH SIUS, Vilém. Deset let Pražského linguistického kroužku. Slovo a slovesnost. 1936, roč. 2, č. 3. ISSN 0037-7031.

9 J LÍN K, Milan. Odborná terminologie a jazyková kultura. Národní knihovna. 2003, roč. 14, č. 2.

ISSN 1214-0678.

10 J LÍN K, Milan. Odborná terminologie a jazyková kultura. Národní knihovna. 2003, roč. 14, č. 2.

ISSN 1214-0678.

11 PALKOVÁ, Zdena. Zvuková podoba veřejných mluvených projevů z hlediska jazykové kultury.

Čeština doma a ve světě. 2008, roč. 16, č. 1-2. ISSN 1210-9339.

(17)

němu. To platí hlavně o představitelích médií, o spisovatelích a překladatelích, o veřejných činitelích, o pracovnících redakcí a vydavatelství a o učitelích,“¹² tedy o skupinách mluvčích, kteří jakýmkoli způsobem představují určitý řečový ideál.

V první řadě je důležité nepodceňování jazykové kultury a pojmů s ní spojených především v médiích, jelikož právě ta mají velký – mnohdy rozhodující – vliv na jazykové vyjadřování, a to vzhledem k tomu, že „více či méně vědomě napodobujeme řeč, kterou z těchto veřejných sdělovacích prostředků slýcháme a jejich mluvčí jsou pro nás řečovým vzorem, ať už v pozitivním, či negativním smyslu.“¹³ Další neméně důležitou institucí, která by měla budovat přirozené základy jazykového vyjadřování a v dětech podněcovat kladný vztah k spisovnému jazyku, je škola. Ta by také měla dbát na její důsledné dodržování, vyučovat tuto schopnost různými metodami výcviku mluvního projevu, „rozvíjet a kultivovat přirozené vyjadřovací schopnosti (tento základní předpoklad a živý pramen všech kultivovaných projevů), a nikoli je podvazovat,“¹⁴ jak si toho bohužel můžeme v poslední době povšimnout. Uvědomujeme si, že nelze vyslovovat požadavek, aby všichni občané mluvili „jazykově správně“, ale požadavek na to, aby minimálně lidé – pro něž vystupování a projevování se na veřejnosti patří k profesi – ovládali

„schopnost a dovednost přirozeně, plynule a výstižně postihovat řečí to, co člověk vnímá smysly, co si představuje a cítí, o čem přemýšlí, co chce posluchačům sdělit.“¹⁵

2.3 Kultivovanost

„Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebesubtilnější….“¹⁶

12 KRAUS, Jiří. Rétorika a řečová kultura. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2004. s. 143. ISBN 80-246- 0898-7.

13 JANOUŠKOVÁ, Jana. Mluvená čeština v médiích. Čeština doma a ve světě. 2008, roč. 16, č. 1-2.

ISSN 1210-9339.

14 DAN Š, František. Kultura a struktura českého jazyka. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 117.

ISBN 978-80-246-1648-3.

15 KNAPPOVÁ, Miloslava. O kultuře jazykových projevů v televizi. Naše řeč. 1970, roč. 53, č. 3.

16 MATH SIUS, Vilém. In: W INGART, Miloš a Bohuslav HAVRÁN K. Spisovná čeština a jazyková kultura 1932. Praha: Melantrich, 1932.

(18)

Kultivovanost, jako základní rys kultury mluvených projevů, nemůžeme stavět na stejnou úroveň jako spisovnost, jelikož se na jedné straně můžeme vyjadřovat sice nespisovně, zato vytříbeným způsobem, ale na druhé straně při dodržování spisovnosti působit strojeně, křečovitě a nekultivovaně. Tím ovšem nechceme říci, že je vhodnější mluvit raději nespisovně než špatně spisovně.

Kultivovanost je tolik co pěstěnost, šlechtěnost či vytříbenost, kterou je třeba propracovávat, zvelebovat, zdokonalovat, a tím udržovat její náležitou úroveň.

Zároveň ale netolerovat a nesnášet „nepečlivost, pohodlnost, neukázněnost, obhroublost ani primitivnost, těžkopádnost, afektovanost, familiárnost apod.“¹⁷ Kultivovanost vyžaduje vedle praktických znalostí, jež jdou získat pouze cvikem, pokusy a zpětnou vazbou ve formě kritiky, také určitou aktivní znalost jazyka, kterou je mluvčí schopen správně aplikovat na danou komunikační situaci.

V neposlední řadě je v souvislosti s kultivovaností nesmírně důležité projevit

„dobrou vůli a snahu vyjadřovat se kultivovaně; toto úsilí by pak mělo být motivováno jak vědomím mravní odpovědnosti k celospolečenskému nástroji dorozumívání a cennému, historií posvěcenému výtvoru a hodnotě národní, tak i smyslem pro estetické hodnoty kultivovaných mluvních projevů.“¹⁸ Vzhledem k tomu, že trendem současné češtiny ale není vzestup nároků na úroveň kultury mluvené řeči, nýbrž její postupné snižování, domníváme se, že by měla být žádoucí změna. Jestliže vyslovujeme požadavek na zvýšení kultivovanosti jazykových projevů, musíme se nejprve zaměřit na celkovou situaci v dnešní společnosti, na celkový komplex společenského chování. Pokud totiž začne být kultivovanost chápana jako jedna ze základních společenských hodnot, lidmi tedy logicky začne být vyžadována, teprve potom i kultura mluveného slova začne dosahovat požadované úrovně. Z výše uvedeného plyne, „že zvýšení vyjadřovací kultury nelze konec konců dosáhnout jinak než zvyšováním kultivovanosti ve společenském styku lidí vůbec.“¹⁹

17 HUBÁČ K, Jaroslav. Kultura mluvené řeči. 1.vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta v Ostravě, 1980. s. 6.

18 DAN Š, František. Kultura a struktura českého jazyka. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 117.

ISBN 978-80-246-1648-3.

19 Tamtéž, s. 120.

(19)

2.4 Mluvené projevy

Ačkoliv nepopíráme, že mluvená a psaná komunikace jsou dnes bezpochyby rovnocennými prostředky dorozumívání a že psaná forma jazyka je velmi důležitým

„prostředkem, jenž zaručuje kontinuitu národního života a jeho kultury, podporuje existenci spisovného jazyka jako výrazu i odrazu kulturních a civilizačních potřeb společnosti a sleduje nejvyšší komunikační cíle,“²⁰ s přihlédnutím k obsahu naší práce zaměříme dále pozornost pouze na lidskou řeč, jež vznikla a je ve svém základu mluvená, mnohdy působivější, mocnější a pro náš každodenní život v některých ohledech nepostradatelnější. Mateřskému jazyku, který si osvojujeme od nejútlejšího dětství, postupně ho stále častěji používáme – mnohdy podvědomě – v každodenních situacích, nevěnujeme náležitou pozornost, i když právě jím se z velké části prezentujeme. Vyjadřování každého mluvčího však nesouvisí pouze s kultivovaností projevu, ale také s kulturou chování, s jeho výchovou, sociálním zázemím, myšlením a cítěním. Mluvený projev se všemi svými aspekty tedy není pouze projevem hlasových orgánů, ale celé osobnosti. Během života procházíme nejrůznějšími komunikačními situacemi, v nichž používání maximálně pestrého mluveného jazyka představuje právě onu nesmírně důležitou složku, kterou se prezentujeme a právě řečové předpoklady jedince a jeho komunikační úspěšnost nepochybně odráží úspěšnost sociální, pracovní apod. Ovšem – „když dva dělají totéž, není to totéž“ – každý totiž komunikuje z jiných důvodů – za jinými účely, ale především jiným způsobem, a to vlivem mnoha faktorů: od věku, vzdělání, sociálního postavení, regionálního zázemí, přes prostředí a situaci, v které právě mluví – po komunikační styl, jenž volí s ohledem na adresáta. Úroveň těchto mluvených projevů, které slyšíme každý den kolem sebe, ovšem není přijatelná.

Aby mluvené projevy působily přirozeně a vlastně i byly přirozené, vyžaduje to krom aspektů zmíněných výše v souvislosti s kultivovaností také aktivní přístup mluvčího a jeho jistou znalost tématu, o němž se mluví.

20 CHLOUP K, Jan. Sjednocující a rozrůzňující faktory v mluvené komunikaci. In:K diferenciaci současného mluveného jazyka Sborník prací z mezinárodní vědecké konference. 1.vyd. Ostrava:

Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1995. s. 35. ISBN 80-7042-438-9 : 90.00.

(20)

Mluvené projevy můžeme diferencovat dle různých kritérií a vlastností, které se mohou v jednotlivých projevech různě kombinovat. Za primární lze považovat rozdělení spočívající v jejich formálnosti a neformálnosti – tedy zda jsou užívány v oficiálních či neoficiálních situacích. Této problematice se podrobněji věnujeme v souvislosti s veřejnými mluvenými projevy – viz níže.

Dichotomie spontánnost – vázanost, jež na jedné straně představuje maximální volnost, na straně druhé maximální omezení, neponechání ani minimálního prostoru vlastní řečové aktivitě v komunikaci lidí, je způsobena celým komplexem faktorů komunikační situace. Spontánní projevy, převážně soukromé, tedy neoficiální, nebývají předem připraveny a zpravidla nesou jistý příznak nespisovnosti. Naopak projevy vázané, pronášené v oficiálním prostředí, bývají určitým způsobem předem připravené a předpokládají užívání spisovných jazykových prostředků. „Nemusí tomu ovšem tak být vždy a s ohledem na cíl a typ komunikační situace, v níž se podle konstelace volí různé jazykové prostředky, může mezi typicky spontánní a typicky vázanou komunikací nastat plynulý přechod.“²¹

Další diferenciace vyplývá z dialogického a monologického charakteru mluveného projevu. Dialogická řeč, která se nejčastěji realizuje prostřednictvím rozhovoru, „je nejběžnější forma řečové činnosti, neboť se jí účastní celá populace národního společenství. Za rok to jsou milióny vět pronesených v rozhovorech na nejrůznější témata. Je to nejzákladnější forma života národa.“²² Dialogy, předpokládající interakci minimálně dvou aktivních mluvčích střídajících se v roli příjemce a adresáta, bývají většinou nepřipravené, ale naopak živější a citově podbarvené. Monologické projevy, jež jsou chápány jako aktivita „jednoho mluvčího zaměřujícího se na partnery řečově pasivní,“²³ mají převážně charakter veřejný či poloveřejný – pronášený tzv. „z patra“ nebo předem připravený v psané podobě. „Rozdíl mezi dialogem a monologem je však jen rozdílem v stupni

21 MÜLL ROVÁ, Olga. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. 1.vyd. Praha: Academia, 1994.

s. 12. ISBN 80-200-0489-0 : 70.00.

22 BARTOŠ K, Jaroslav. Základy žurnalistiky. 1.vyd. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002. s. 24. ISBN 80-731-8059-6.

23 ČM JRKOVÁ, Světla; HOFFMANNOVÁ, Jana. Mluvená čeština hledání funkčního rozpětí.

1.vyd. Praha: Academia, 2011. s. 63. ISBN 978-80-200-1970-7.

(21)

a charakteru zapojení cizích hlasů do promluv mluvčího, jež jsou v případě dialogu zapojeny do hovoru explicitně a v případě monologu implicitně.“²⁴

„Nespisovným jazykem u nás mluví přes šedesát procent mluvčích, přesto se za něj stydíme.“²⁵

S přihlédnutím k teorii diglosie, kterou v roce 1959 vymezil Charles Ferguson jako „relativně stabilní jazykovou situaci, v níž kromě původních dialektů (jež mohou zahrnovat standard nebo regionální standardy) existuje velmi divergentní a vysoce kodifikovaná (často gramaticky komplikovanější) nadřazená varieta, která je vyjadřovacím prostředkem rozsáhlé a respektované psané literatury, jež vznikla buď ve starším období, nebo v jiné řečové komunitě, je osvojována formálním vzděláváním a užívána ve většině psaných projevů a ve většině formálních mluvených projevů, avšak není užívána žádnou součástí společnosti při běžné komunikaci,“²⁶ můžeme rozdělit projevy mluvčích – kteří volí mezi útvary národního jazyka – na spisovné a běžně mluvené. Za jazyk běžně mluvený považuje Daneš „repertoár všech různých (různorodých) jazykových prostředků (nespisovných, ale i zčásti spisovných, resp. společných), kterých se užívá v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka.“²⁷ A. Jedlička ho zase charakterizuje jako „útvar pouze mluvený, fungující jako typicky mluvený ve vymezené komunikativní sféře v projevech běžného denního dorozumívacího styku.“²⁸ Z výše uvedených charakteristik ovšem vyvstává otázka, co přesně je běžná denní komunikace, při níž můžeme používání této variety respektovat. Zpravidla bychom mohli říci, že je to komunikace používaná v soukromých – neveřejných projevech, jak je charakterizujeme níže, i když „i v této relativně nejvlastnější „oblasti“ běžné komunikace se vyskytuje v závislosti na faktorech jednotlivých komunikačních situací a jejich kombinací

25 CVRČ K, Václav; VYBÍRAL, Petr. Mluvme, jak nám zobák narost. Lidové noviny. 2005, roč.18, č.189. ISSN 0862-5921.

ISBN 978-80-246-1648-3.

28 J DLIČKA, Alois. Spisovný jazyk v současné komunikaci. 1. vyd. Praha:Univerzita Karlova, 1978. s. 38.

(22)

mnoho podtypů a ty často z některého hlediska za běžné považovat nelze.“²⁹ Naopak za čistě spisovné projevy můžeme pokládat ty, jež při výběru jazykových prostředků opomíjejí možnosti diglosie a využívají pouze vyšší varietu jazyka.

Takto vysoce spisovné vyjadřování očekáváme v oficiální komunikaci a v médiích, zpravidla veřejnoprávních. Zde je důležité podotknout, že ani spisovnou češtinu nemůžeme považovat za jednolitou, a to z důvodů její stylové, funkční a regionální stratifikace. Jejím jádrem jsou prostředky neutrální, vhodné pro jakékoliv užití; dále prostředky knižní, příznačné pro slavnostní a oficiální veřejné projevy; hovorové, jež se uplatňují převážně v mluvené podobě spisovné češtiny; nakonec prostředky expresivní, které se používají v projevech citově příznakových.

Nakonec je nutné zmínit důležitý rozdíl vyplývající z míry veřejnosti a neveřejnosti. František Daneš píše, že „strohé rozlišení na projevy veřejné a neveřejné se ukazuje jako příliš vnější a hrubé, je tu třeba brát do úvahy různou míru „veřejnosti“ projevů a také různý smysl (záměr) tohoto zveřejňování.“³⁰ V posledních šedesáti letech se ovšem nebývale velkým vlivem hromadných sdělovacích prostředků posunula hranice veřejnosti tak daleko, že za veřejné projevy můžeme považovat téměř všechny druhy mluvených projevů, tedy všechny ty, jež jsou pronášeny v médiích, školách, na úřadech, v pracovních prostředích, při obřadních řečech apod. K čistě neveřejným nám pak zbývá zařadit pouze projevy, k nimž dochází v denním rodinném životě, v běžném chodu domácnosti, při rodinných oslavách apod., dále v soukromém a mimopracovním společenském styku, tedy při rozhovorech v různých zájmových skupinách, při návštěvě přátel či známých. Nakonec se objevuje i ve styku praktickém, například při nákupu. Tato komunikace, ovlivňována většinou soukromým vztahem účastníků, kteří se mezi sebou dobře nebo důvěrně znají a opakovaně spolu komunikují „běžně mluveným jazykem,“ „vede k velké zkratkovitosti, redukci, k užívání ustálených názvů i obratů.“³¹

ISBN 978-80-246-1648-3.

31 MÜLL ROVÁ, Olga; SCHN ID ROVÁ, Eva. K výzkumu současné mluvené komunikace.

Naše řeč. 1988, roč. 71, č. 5. ISSN 0027-8203.

(23)

Na závěr této kapitoly nemůžeme alespoň okrajově nezmínit pojem, který více či méně doprovází a dotváří všechny mluvené projevy. V důsledku toho ho tedy považujeme za velmi významný – konkrétně míníme nonverbální komunikaci.

V souvislosti s vymezením pojmu neverbální komunikace se můžeme setkat s celou řadou různých definic, které se v základu shodují v tom, že se jedná o komunikaci neslovní podstaty, jež je zprostředkována mimojazykovými prostředky. Tyto neverbální kódy, které zpravidla neužíváme izolovaně, nýbrž ve spojení s jinými, plní tři základní funkce:

a) potvrzují a zesilují verbální informaci, b) doplňují nebo nahrazují verbální informaci, c) přinášejí odlišné informace.³²

J. Křivoklatý a E. Lotko ve svých publikacích Jak si navzájem lépe porozumět a Kapitoly ze současné rétoriky klasifikují mimoslovní sdělování do šesti základních skupin.

1. Mimika – vyjadřující především vnitřní pocity výrazy obličeje.

2. Proxemika – vyjadřující vzdálenosti a zaujímání prostorových pozic – tedy přiblížení nebo oddálení mluvčích.

3. Haptika – představující sdělení bezprostředním kontaktem, nejčastěji podáním ruky.

4. Posturika – doprovázející a prozrazující sdělení fyzickým postojem a držením těla.

5. Kinezika – vyjadřující sdělení prostřednictvím pohybů těla a jeho částí.

6. Pohledy – představující řeč očí.

32 LOTKO, Edvard. Kapitoly ze současné rétoriky. 3.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. s. 74. ISBN 978-80-244-2309-8.

(24)

2.5 Veřejné mluvené projevy

Jak již bylo výše zmíněno, v průběhu života procházíme při každodenních i příležitostných činnostech různými komunikačními situacemi, jež klasifikujeme dle toho, v jakém prostředí jsou realizovány – na soukromé a veřejné. Soukromé projevy, nesoucí atribut neoficiálnosti, bezprostřednosti, nepřipravenosti, improvizovanosti a dialogičnosti, bývají komunikované nejčastěji ve formě dialogu mezi rodinnými příslušníky či přáteli. Naopak ty veřejné můžeme charakterizovat antonymy výše uvedených slov, vyjímaje to poslední. Příznačná je tedy oficiálnost, řízenost, mnohdy velmi důkladná připravenost a stylizovanost projevů, které se uskutečňují ve veřejných – neuzavřených prostředích, což logicky vylučuje jejich soukromý charakter. Témata těchto projevů zaměřených na široké publikum mají za cíl informovat, pobavit, ovlivnit či někam nasměrovat adresáta. Mluvčí by měli závazně používat spisovné češtiny, „dobře ovládat dechovou, hlasovou i artikulační stránku řeči, jejich výslovnost by měla být prosta nářečních či slangových odchylek a měli by dodržovat základní pravidla české výslovnostní normy v její neutrální podobě.“³³ Je nutné doplnit, že veřejný mluvený projev v nejširším slova smyslu chápe mnoho z nás spíše jako žánr monologický, jelikož si ho v podstatě celý řídí mluvčí sám. Rozhoduje o modu své řeči, míře její explicitnosti, jasnosti a určuje si, co vyjádří a co nikoliv. Veřejné projevy tohoto druhu se staly převážně výjimkou omezenou na slavnostní a oficiální příležitosti, neboť devadesátá léta přinesla proměnu monologického půdorysu v dialogický. Velmi výrazně tím ovlivnila žánr veřejného projevu, který tak získal ráz interview, dialogu, polemiky, debaty a diskuse. Díky svému konfrontačnímu charakteru se tento mluvený typ žurnalistiky stal oblíbeným druhem mediální zábavy.³⁴

V rámci veřejných projevů je primárně důležitá diferencovanost z hlediska jejich oficiálnosti a formálnosti. Stupeň formálnosti a neformálnosti projevů je podle J. Chloupka „obecně determinován faktory subjektivními, totiž společenskou ambicí mluvčího, mírou emocionality a expresivity, a faktory objektivními, totiž

33 PALKOVÁ, Zdena. Výslovnost rozhlasových mluvčích. Naše řeč. 1982, roč. 65, č. 4. ISSN 0027- 8203.

34 ČM JRKOVÁ, Světlana. Televizní interview a jiné duely. Mediální dialog jako žánr veřejného projevu. Slovo a slovesnost. 1999, roč. 60. č. 4. ISSN 0037-7031.

(25)

způsobem realizace komunikátu (psaným, nebo mluveným, vázaným, nebo nevázaným na situace), tématem (na ose všeobecnost – specializovanost) a vztahem mezi partnery.“³⁵

Za oficiální projevy, pro něž by mělo být příznačné užívání prestižního a reprezentativního útvaru národního jazyka – tedy spisovné češtiny, lze považovat zejména slavnostní proslovy, obřady, bohoslužby, státní jednání, byrokratickou či administrativní komunikaci apod. Také další projevy monologického charakteru sebou nesou příznak formálnosti, i když v některých případech, například vlivem emocionality či pro dosažení zamýšleného cíle, může dojít k proniknutí neformálních prvků. U různých typů přednášek, odborných referátů nebo při příspěvcích na konferencích má sice publikum určitou představu o formální podobě těchto projevů, případné prvky neformálnosti, s přihlédnutím k tématu, složení publika a zmíněnému zamýšlenému cíli projevu, však nemusí působit nijak rušivě.

Naopak v obřadních řečech či bohoslužbách mluvčí přednáší či předčítá projev připravený podle modelu odpovídajícího dané situaci a jakýkoliv odklon od formálnosti by mohl být pro publikum rušivý.

„V současné době přibývá i neformálních, neoficiálních, civilních (neinstitucionálních) veřejných komunikačních situací,“³⁶ jelikož současná společnost inklinuje spíše k neformálnosti a je ochotna respektovat různé alternativy. Za variující mezi formálností a neformálností můžeme považovat především dialogické typy pořadů – televizní a rozhlasové diskuze, interview, debaty, polemiky, talk show, zábavné pořady a soutěže. V těchto dialozích se otevírá široký komunikační prostor, kde moderátor s ohledem na situaci i adresáta volí příslušný kód komunikace – především potlačuje spisovnou češtinu, vybírá a nechává pronikat neformální prostředky do samotné řeči, a tím hranici oficiálnosti posouvá či dokonce potlačuje.

35 BOGOCZOVÁ, Irena. Tváře češtiny. 1.vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2000. s. 79. ISBN 80-704-2566-0.

(26)

3 Publicistický styl

3.1 Historické vymezení

Publicistický styl, který se začal vymezovat v 50. letech 20. století, primárně zprostředkovávají masová média – jinak řečeno – hromadné sdělovací prostředky.

I přesto, že za vznik publicistického stylu považujeme výše zmíněná 50. léta minulého století, pokud se omezíme pouze na historii publicistického stylu u nás, musíme zabrousit do 30. let 20. století, konkrétně k B. Havránkovi a jeho práci Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, kde zmiňuje nikoli ještě publicistický styl, ale píše zde o slohu novinářském a charakterizuje některé jeho funkční prostředky.

Také J. V. Bečka v Úvodu do české stylistiky (1948) nevěnuje publicistickému stylu náležitou pozornost, pouze ho vymezuje jako součást jazyka praktického,³⁷ který

„se dělí ve tři skupiny, v lecčems od sebe odlišné: v jazyk úřední, hospodářský (se zvláštní skupinou jazyka obchodního) a v jazyk novinářský.“³⁸ F. Trávníček ve své publikaci O jazykovém slohu (1953) novinářský sloh také ještě nijak konkrétně nerozvádí, řadí ho ale do své klasifikace spisovných slohů a považuje ho za sloh samostatný, důležitý pro vývoj jazyka. Definici, kterou uvádí, tedy že „sloh novinářský se vyznačuje jazykovými prostředky hovějícími úkolu, rychle, přesně a obecně srozumitelně informovat posluchače a čtenáře o veškerém společenském dění,“³⁹ používáme s menšími úpravami dodnes.

Velký zlom pro publicistický styl a v podstatě celou stylistiku znamenala konference „O stylu a stylistice“ v Domě vědeckých pracovníků J. . Purkyně v Liblicích, kterou uspořádal roku 1954 Ústav pro jazyk český ČSAV a jejíž snahou mělo být přesné vymezení základní stylistické terminologie. O stylu publicistickém se zde ve svém referátu K základním pojmům jazykové stylistiky zmiňuje např.

K. Hausenblas nebo A. Jelínek, který je „nakloněn tomu, považovat publicistický

37 Jazyk praktický – určený vyšším potřebám denního praktického jazyka

38 B ČKA, Josef Václav. Úvod do české stylistiky. 1.vyd. Praha: Rudolf Mikuta, 1948. s. 20.

39 TRÁVNÍČ K, František. O jazykovém slohu. 1.vyd. Praha: SPN, 1953. s. 47.

(27)

styl za samostatný styl funkční“⁴⁰ (s funkcí agitační a propagační). Od této doby nastal o publicistický styl a otázky s ním spojené velký zájem, což dokazují především nejrůznější publikace a články významných českých lingvistů.

První práce, která se podrobněji věnuje publicistickému stylu a jejímiž teoretickými východisky je právě výše zmíněná stylistická konference, jsou Kapitoly z praktické stylistiky od autorů F. Daneše, L. Doležala, K. Hausenblase a F. Váhala.⁴¹ Autoři přinášejí nový pohled na publicistiku, jelikož ji považují za oblast v té době sice mladou, ale nesmírně důležitou – přičemž zde vyslovují (krom požadavku pravdivosti a vysoké ideové úrovně) také požadavky přetrvávající dodnes – tedy „v obsahu aktuálnost, ve formě působivost na čtenáře nebo posluchače a přitom obecnou přístupnost, v obsahu i formě přesvědčivost.“⁴²

V sedmdesátých letech přichází A. Jedlička s důležitou prací Základy české stylistiky (1970), kde předkládá „výklad publicistického stylu na pozadí klasifikace ostatních funkčních stylů“⁴³ a zároveň zdůrazňuje terminologickou rozkolísanost tohoto stylu. Mezi další práce této doby můžeme zařadit M. Jelínka s publikací O jazyku a stylu novin (1957) nebo práci Jazyk a styl novin (1973) od J. V. Bečky, který za hlavní úkol stylu publicistického považuje „informovat a formovat čtenáře, je zaměřen na působení intelektuální, ale druží se k němu i působení na vůli, někdy i v kombinaci s působením na cit.“⁴⁴

Do podoby publicistického stylu výrazně zasáhly odborné stati J. Chloupky publikované ve Stylistických studiích I., II. (1974), práce Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu (1978), kde objasňuje jeho postavení mezi dalšími funkčními styly, dále monografie Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (1986), v níž také objasňuje postavení stylu publicistického mezi dalšími styly, ale zaměřuje se zde i na typické výrazové prostředky a metajazykové hodnocení výrazů užívaných v publicistice.

40 DOL ŽAL, Ladislav. Pracovní porada o otázkách stylistiky. Slovo a slovesnost. 1955, roč. 16. č.

58.

41 KOMÁR K, Miroslav. Nová příručka praktické stylistiky. Naše řeč. roč. 40, č. 1-2. ISSN 0027- 8203.

42 DAN Š, František. Kapitoly z praktické stylistiky. 1.vyd. Praha: Orbis, 1955. s. 22.

43 MINÁŘOVÁ, va. Stylistika pro žurnalisty. 1.vyd. Praha: Grada, 2011. s. 166. ISBN 978-802- 4729-794.

44 B ČKA, Josef Václav. Jazyk a styl novin. 1.vyd. Praha: Novinář, 1973. s. 9.

(28)

Zájem o publicistický styl ovšem neutichá ani v posledních desetiletích, kdy se jeho problematice také věnuje velké množství autorů. Jejich publikace, články v lingvistických časopisech, ale i příspěvky ve sbornících či na stylistických a jazykovědných konferencích směřují především k vnitřní diferenciaci a specifikujícím výrazovým prostředkům. S přihlédnutím k obsahu naší práce můžeme zmínit například odbornou stať J. Bartošky Jazyk žurnalistiky (1997), M. Čechovou a její publikaci Současná česká stylistika (2003), v níž je problematice publicistického stylu, vnitřní diferenciaci či jazykové stránce projevů věnována samostatná kapitola, dále autorky . Minářovou s článkem Výstavba publicistického textu (1991), S. Čmejrkovou s příspěvkem Spisovnost a nespisovnost v současné rozhlasové a televizní publicistice, jenž je uveřejněn ve sborníku Spisovnost a nespisovnost dnes (1996) a vychází z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci.

Nakonec O. Mülllerovou s příspěvky Nespisovnost v rozhlasovém vysílání (1996) – taktéž z výše uvedeného sborníku a Dialogické pořady v televizní publicistice ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura 1993 (1995). V současné době, vlivem rozhlasových a televizních debat, se lingvisté stále častěji věnují problematice mluvené publicistiky, které je v této práci věnována samostatná kapitola.

3.2 Publicistický styl

Než se budeme plně zabývat problematikou publicistického stylu, je nutné nejprve osvětlit vztah mezi publicistikou a žurnalistikou, jelikož těchto termínů je někdy užíváno synonymicky, jindy se pojmy překrývají nebo je pojem žurnalistika považován za nadřazený publicistice, s čímž se tak úplně souhlasit nedá. Hranice mezi žurnalistikou a publicistikou je sice velmi tenká – obě představují „činnost spojenou s mezilidskou mediální komunikací, při níž dochází k informování o aktuálních společenských, politických a ekonomických událostech a jejich komentování“⁴⁵ – ale není stíratelná.

(29)

Vymezit tuto hranici může být značně problematické, což nám dokládá počet autorů, kteří přicházejí s nejrůznějšími definicemi týkajícími se těchto dvou pojmů.

Podle J. Bartošky můžeme žurnalistiku vymezit jako „činnost zaměřenou na sbírání, úpravu a distribuci zpráv, příslušných komentářů a dalších charakteristických materiálů (sdělení) prostřednictvím masmédií,“⁴⁶ podle B. Osvaldové a J. Halady jako „novinářské povolání i produkty této činnosti, které informují o aktuálním dění ve společnosti a názorech na toto dění.“⁴⁷ Na druhou stranu publicistika „je často chápána také jako žurnalistická činnost v masových mediích, která slouží k informaci o aktuálních otázkách, ale zároveň zprávy analyzuje a komentuje je.“⁴⁸ S podobnou definicí té od E. Minářové přichází i B. Osvaldová s J. Haladou, když ve své publikaci Encyklopedie praktické žurnalistiky (1999) uvádějí, že publicistika je „činnost přinášející stanoviska, objasňující události, situace nebo myšlenky slovem, zvukem nebo obrazem v tisku, rozhlase, televizi i v tzv. nových médiích – internetu.“⁴⁹

V této diplomové práci budeme vycházet z pojetí publicistického stylu, jak je zpracováno vou Minářovou či Marií Čechovou, a to například ve Stylistice pro žurnalisty (2011) nebo v Současné české stylistice (2003).

Publicistický styl můžeme zařadit mezi hlavní funkční styly dnešní češtiny, který primárně plní funkci informativní, sekundárně pak v širokém slova smyslu funkci persvazivní – tedy přesvědčovací, ovlivňovací, působící, hodnotící a uvědomovací.

46 BARTOŠ K, Jaroslav. Žurnalistika úvod do studia. 1.vyd. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 1997. s. 42.

47 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, J. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1.vyd. Praha:

Libri, 1999. s. 218. ISBN 80-859-8376-1.

49 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1.vyd. Praha:

Libri, 1999. s. 146. ISBN 80-859-8376-1.

(30)

3.3 Diferenciace publicistického stylu

Široké žánrové rozpětí publicistického stylu vede k diferenciaci na dílčí styl zpravodajský, publicistiku analytickou a publicistiku beletrizující. V některých publikacích ovšem nalezneme i mnohem širší spektrum rozdělení – ke třem výše zmíněným typům publicistiky například J. Bartošek ve své publikaci Základy žurnalistiky (2002) řadí ještě dílčí typy – např.: blábolivou publicistiku, jež skutečnost, o které informuje, nerespektuje a nesnaží se zjistit její podstatu – staví ji tedy do určitého rozporu se skutečným stavem, dále tzv. manipulativní publicistiku, jejímž hlavním cílem je ovlivnění veřejnosti takovým směrem, který odpovídá manipulátorově záměru nebo činnosti. Jako poslední typ uvádí úvahovou – spekulativní publicistiku, která „se snaží společnosti nastavit zrcadlo, být jejím morálním imperativem a přesvědčovat ji bez agresivních intencí.“⁵⁰ Některé publikace navíc uvádějí tzv. investigativní publicistiku neboli pátrací či vyšetřovací, jejímž hlavním cílem je zveřejňovat informace pro společnost nepostradatelné, ovšem z různých důvodů (nejčastěji politických) zatajované, zamlčované a odpírané. Pro naši práci jsou důležité pouze první tři typy, jimiž se budeme dále podrobněji zabývat.

a) Zpravodajský styl

Hlavním cílem zpravodajského stylu, zastoupeného, jak už z názvu vyplývá, především zprávami v televizi, rozhlase či tisku, je předání souhrnných informací, a to z oblasti politické, ekonomické, odborné, ale také z oblasti společenské, kulturní nebo sportovní. Tyto informace by měly být vybírány a tříděny především dle společenské vážnosti a podstatnosti, aby veřejnosti sloužily k utváření vlastních názorů a postojů, dále by měly být interpretovány a předávány recipientovi ve srozumitelné a atraktivní verzi. Jak si ale bohužel můžeme povšimnout, trend posledních let, především v soukromých médiích, tuto skutečnost respektuje pouze z posledního uvedeného, tedy z hlediska atraktivnosti – někdy ještě ani z té ne.

50 BARTOŠ K, Jaroslav. Základy žurnalistiky. 1.vyd. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002. s. 67. ISBN 80-731-8059-6.

(31)

Komunikáty zpravodajského stylu plní primárně funkci informativní – zpravovací, okrajově i odborně sdělnou. Typický je především spisovný jazyk neutrální, využívání automatizace a modelovosti vyjádření, která je ve zpravodajském stylu zvláště výrazná, neboť „odpovídá opakujícím se situacím, jevům a událostem, o nichž je třeba informovat.“⁵¹

b) Publicistický styl analytický

Publicistický styl v užším slova smyslu neboli styl analytický je nositelem funkce persvazivní, a to v celém jejím širokém rámci. Jejím úkolem je získávat, přesvědčovat, formovat a ovlivňovat čtenáře či posluchače. Analytické útvary nám mnohdy nepřináší informace nové, ale pomáhají nám lépe se orientovat v jejich souvislostech. Přicházejí tedy s nějakou analýzou, hodnocením a prezentací postoje k nim. Ve snaze oživit jazykový projev se můžeme setkat s porušováním typické modelovosti. Objevit se mohou také prostředky nové, často s nepřímým pojmenováním skutečnosti a typické je užívání „obrazného vyjádření, příznačná je metaforičnost a metonymičnost, rozmanité tropy, figury a jiné stylově aktivní výrazové prostředky.“⁵²

c) Publicistický styl beletristický

Publicistický styl beletristický – nejsubjektivnější ze všech tří dílčích stylů – „vedle funkce informativní a ovlivňovací plní při využívání prvků uměleckého stylu také funkci estetickou,“⁵³ která předpokládá přítomnost estetizujících prvků jako základu sdělení – stojí na rozhraní funkčního stylu publicistického a uměleckého. V souvislosti se zmíněnou subjektivitou logicky vystupují do popředí individuální rysy autora, které se v souvislosti s ozvláštněním textu mohou projevovat užíváním obrazných vyjádření prostřednictvím metafor, metonymií, přirovnání, personifikací, autorských neologismů, archaismů, figur apod. Obraznost

51 Č CHOVÁ, Marie a kol. Současná česká stylistika. 1.vyd. Praha: ISV, 2003. s. 224. ISBN 886642-00-3.

52 Tamtéž, s. 228.

53 Tamtéž, s. 268.

(32)

v tomto typu publicistického stylu ovšem „nevede k estetizaci nebo poetizaci textu.

Nejčastěji se vyskytují tropy a figury už vžité, metafory nebo metonymie ustálené, tedy lexikalizované, protože si užitou formulaci opakovaně vynucují stereotypně se opakující situace nebo jevy, o nichž publicisté píší.“⁵⁴ V. Jílek tuto autorskou subjektivitu popisuje v širším pojetí, když uvádí, „že pokud autor potřebuje texty učinit poutavějšími, nadlehčuje jejich sloh, volí výraz konkrétnější a dynamičtější, využívá expresivity, zvolňuje spád konkrétními příklady a přirovnáními.“⁵⁵

Další hledisko vyplývající z dichotomie formy rozděluje publicistiku na psanou – tedy na texty nejrůznějších tištěných periodik a publicistiku mluvenou – na mluvené zpravodajství, diskuse, besedy či rozhovory, které nám zprostředkovává rozhlas, televize nebo internet. V souvislosti s mluvenou publicistikou nesmíme zapomenout zařadit k ní různorodé politické projevy propagandistického charakteru, dále společenské, slavnostní či soudní projevy. Je zřejmé, že obě formy se v mnohém odlišují, ale také si jsou v ledasčem podobné – například stejnou funkcí či společným cílem – navíc i „někdejší jazyková a stylistická vyhraněnost obou forem se v současné publicistice už poněkud stírá.“⁵⁶ V souladu s obsahem práce se dále budeme věnovat pouze publicistice mluvené.

3.4 Mluvená publicistika

Mluvená publicistika – v poslední době velmi diskutované téma,

„představuje souhrn komunikačních činností, které vyvíjejí pracovníci hromadných sdělovacích prostředků, a představují ji jak komunikáty vysoce oficiální, tak komunikáty „nevázané“, bezprostřední. K mluvené publicistice patří rozhlasová a televizní zpravodajství, komentáře a televizní nebo rozhlasové moderátorské

55 JÍL K, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů.

1.vyd. Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. s. 96. ISBN 978-802-4422-183.

56 MINÁŘOVÁ, va. Rysy mluvené publicistiky. In K diferenciaci současného mluveného jazyka:

Sborník prací z mezinárodní vědecké konference. 1.vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1995. s. 157. ISBN 80-7042-438-9 : 90.00.

(33)

a jiné tematicky zaměřené masmediální pořady“⁵⁷ – jinak řečeno „zahrnuje texty žánrů a útvarů zpravodajských, analytických a beletristických,“⁵⁸ které jsme definovali výše.

Mluvenou publicistiku můžeme dále diferencovat na projevy monologické, u nichž je nutné poznamenat, že se více uplatňují v psané podobě publicistiky, dále na projevy dialogické – konkrétně na dialogické pořady, zvláště ty moderátorské.

Tyto pořady si za svůj hlavní cíl kladou informovat recipienta o aktuálních událostech ze společenského dění, „hledat souvislosti, vyslovovat názory, komentáře, mínění a stanoviska k většinou již předem známým faktům.“⁵⁹ Charakteristická pro tento typ pořadů je velká míra promyšlenosti a připravenosti především v úvodních a závěrečných replikách, otázkách apod. Spontánní a nepřipravený projev naopak můžeme slyšet v reakcích moderátora na projev, otázku či dotaz hosta.

V mluvené rozhlasové a televizní publicistice, „jako zdroji informací oficiálních, očekáváme vyjadřování nanejvýš prestižní a kultivované, a proto těžištěm jazyka žurnalistiky je neutrální spisovný jazyk.“⁶⁰ Okrajově – i když v poslední době stále častěji – pronikají do vyjadřování moderátorů výrazy nespisovné, především obecněčeské, ale i výrazy slangové či profesní. Tento sklon k běžné mluvené řeči se nevyskytuje pouze v projevech samotných, ale také při

„pozdravu, představování, poděkování, při vyslovení požadavku, prosby a ve všech běžných zdvořilostních obratech.“⁶¹ To může být na jedné straně způsobeno neznalostí modelu publicistického funkčního stylu, na straně druhé prostým záměrem mluvčího předvést bezprostřední, spontánní projev a ve snaze přiblížit se posluchači či divákovi jednoduše sklouznou k nespisovnosti. Konkrétními jazykovými prvky, jazykovou normou, tempem řeči a dalšími rysy, které jsou

57 Č CHOVÁ, Marie a kol. Současná česká stylistika. 1.vyd. Praha: ISV, 2003. s. 234 ISBN 80- 86642-00-3.

58 MINÁŘOVÁ, va. Rysy mluvené publicistiky. In:K diferenciaci současného mluveného jazyka:

Sborník prací z mezinárodní vědecké konference. 1.vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1995. s. 154. ISBN 80-7042-438-9 : 90.00.

59 OSVALDOVÁ, Barbora. Zpravodajství v médiích. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2001. s. 14. ISBN 80-246-0248-2.

60 MINÁŘOVÁ, va. Stylistika pro žurnalisty. 1.vyd. Praha: Grada. 2011. s. 193. ISBN 978-802- 4729-794.

61 MINÁŘOVÁ, va. Rysy mluvené publicistiky. In:K diferenciaci současného mluveného jazyka Sborník prací z mezinárodní vědecké konference. 1.vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1995. s. 155. ISBN 80-7042-438-9 : 90.00.

(34)

charakteristické pro tento typ publicistiky, se budeme podrobněji věnovat v praktické části práce při konkrétních analýzách jazykových projevů.

3.5 Jazyková stránka publicistických pořadů

Dá se říci, že publicistický styl je jedním z nejdynamičtějších stylů vůbec, jelikož jeho hlavním úkolem je předat sdělení čtenáři či posluchači především rychle. Ne nadarmo se říká, že není nic staršího než včerejší noviny. Jednotlivé žánry, ať už je to reportáž, článek, novinová či televizní zpráva, tedy vznikají v poměrně krátkém časovém úseku, a to nejen kvůli aktuálnosti, ale i kvůli stále novým a novým společenským změnám. Na druhou stranu je důležité, aby si sdělení ve zmíněných žánrech zachovávalo nejen objektivitu, ale také obsahovou i formální správnost. Dále je podstatné, aby byl text – „atraktivní“ – a kde jinde, než v publicistickém stylu, můžeme vybírat z jazykových prostředků právě ten, který odpovídá aktuální komunikační situaci, komunikačnímu záměru, danému tématu, schopnosti improvizovat atd.

Na výběr jazykových prostředků mají vliv slohotvorní činitelé, a to jak objektivní – tedy jazyková forma, funkce, prostředí, samotné téma i vztah k tématu nebo typu sdělení – tak i subjektivní – nálada, zdravotní stav, sociální role, vzdělání, původ, věk nebo pohlaví autora sdělení. Obecně lze říci, že se jedná o „specifický komplex všech slohotvorných činitelů, které ovlivňují výběr jazykových prostředků a jsou organizujícím (jednotícím) principem výstavby všech postupů a útvarů (žánrů) užívaných v žurnalistických sděleních a celcích.“⁶²

Jazyková stránka publicistických projevů je charakteristická těsným spojením stylové sféry s dobou, dále svou stereotypností a modelovostí vyjádření, která ovšem plně odpovídá základní funkci publicistiky, tedy funkci informativní.

Je vedena snahou podat nezaujatou a úplnou informaci. Na druhou stranu už nevyhovuje funkci persvazivní, a proto bývají tyto automatizované modely komunikace publicisty záměrně porušovány, jelikož chtějí svého adresáta zaujmout, pro něco ho získat. Při volbě jazykových prostředků, na něž mají velký vliv výše

62 BARTOŠ K, Jaroslav. Tlak profese – specifický faktor ovlivňující jazyk žurnalistiky. Naše řeč.

2002, roč. 85, č. 2. ISSN 0027-8203.