Ačkoliv nepopíráme, že mluvená a psaná komunikace jsou dnes bezpochyby rovnocennými prostředky dorozumívání a že psaná forma jazyka je velmi důležitým
„prostředkem, jenž zaručuje kontinuitu národního života a jeho kultury, podporuje existenci spisovného jazyka jako výrazu i odrazu kulturních a civilizačních potřeb společnosti a sleduje nejvyšší komunikační cíle,“20 s přihlédnutím k obsahu naší práce zaměříme dále pozornost pouze na lidskou řeč, jež vznikla a je ve svém základu mluvená, mnohdy působivější, mocnější a pro náš každodenní život v některých ohledech nepostradatelnější. Mateřskému jazyku, který si osvojujeme od nejútlejšího dětství, postupně ho stále častěji používáme – mnohdy podvědomě – v každodenních situacích, nevěnujeme náležitou pozornost, i když právě jím se z velké části prezentujeme. Vyjadřování každého mluvčího však nesouvisí pouze s kultivovaností projevu, ale také s kulturou chování, s jeho výchovou, sociálním zázemím, myšlením a cítěním. Mluvený projev se všemi svými aspekty tedy není pouze projevem hlasových orgánů, ale celé osobnosti. Během života procházíme nejrůznějšími komunikačními situacemi, v nichž používání maximálně pestrého mluveného jazyka představuje právě onu nesmírně důležitou složku, kterou se prezentujeme a právě řečové předpoklady jedince a jeho komunikační úspěšnost nepochybně odráží úspěšnost sociální, pracovní apod. Ovšem – „když dva dělají totéž, není to totéž“ – každý totiž komunikuje z jiných důvodů – za jinými účely, ale především jiným způsobem, a to vlivem mnoha faktorů: od věku, vzdělání, sociálního postavení, regionálního zázemí, přes prostředí a situaci, v které právě mluví – po komunikační styl, jenž volí s ohledem na adresáta. Úroveň těchto mluvených projevů, které slyšíme každý den kolem sebe, ovšem není přijatelná.
Aby mluvené projevy působily přirozeně a vlastně i byly přirozené, vyžaduje to krom aspektů zmíněných výše v souvislosti s kultivovaností také aktivní přístup mluvčího a jeho jistou znalost tématu, o němž se mluví.
20 CHLOUP K, Jan. Sjednocující a rozrůzňující faktory v mluvené komunikaci. In:K diferenciaci současného mluveného jazyka Sborník prací z mezinárodní vědecké konference. 1.vyd. Ostrava:
Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1995. s. 35. ISBN 80-7042-438-9 : 90.00.
Mluvené projevy můžeme diferencovat dle různých kritérií a vlastností, které se mohou v jednotlivých projevech různě kombinovat. Za primární lze považovat rozdělení spočívající v jejich formálnosti a neformálnosti – tedy zda jsou užívány v oficiálních či neoficiálních situacích. Této problematice se podrobněji věnujeme v souvislosti s veřejnými mluvenými projevy – viz níže.
Dichotomie spontánnost – vázanost, jež na jedné straně představuje maximální volnost, na straně druhé maximální omezení, neponechání ani minimálního prostoru vlastní řečové aktivitě v komunikaci lidí, je způsobena celým komplexem faktorů komunikační situace. Spontánní projevy, převážně soukromé, tedy neoficiální, nebývají předem připraveny a zpravidla nesou jistý příznak nespisovnosti. Naopak projevy vázané, pronášené v oficiálním prostředí, bývají určitým způsobem předem připravené a předpokládají užívání spisovných jazykových prostředků. „Nemusí tomu ovšem tak být vždy a s ohledem na cíl a typ komunikační situace, v níž se podle konstelace volí různé jazykové prostředky, může mezi typicky spontánní a typicky vázanou komunikací nastat plynulý přechod.“21
Další diferenciace vyplývá z dialogického a monologického charakteru mluveného projevu. Dialogická řeč, která se nejčastěji realizuje prostřednictvím rozhovoru, „je nejběžnější forma řečové činnosti, neboť se jí účastní celá populace národního společenství. Za rok to jsou milióny vět pronesených v rozhovorech na nejrůznější témata. Je to nejzákladnější forma života národa.“22 Dialogy, předpokládající interakci minimálně dvou aktivních mluvčích střídajících se v roli příjemce a adresáta, bývají většinou nepřipravené, ale naopak živější a citově podbarvené. Monologické projevy, jež jsou chápány jako aktivita „jednoho mluvčího zaměřujícího se na partnery řečově pasivní,“23 mají převážně charakter veřejný či poloveřejný – pronášený tzv. „z patra“ nebo předem připravený v psané podobě. „Rozdíl mezi dialogem a monologem je však jen rozdílem v stupni
21 MÜLL ROVÁ, Olga. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. 1.vyd. Praha: Academia, 1994.
s. 12. ISBN 80-200-0489-0 : 70.00.
22 BARTOŠ K, Jaroslav. Základy žurnalistiky. 1.vyd. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002. s. 24. ISBN 80-731-8059-6.
23 ČM JRKOVÁ, Světla; HOFFMANNOVÁ, Jana. Mluvená čeština hledání funkčního rozpětí.
1.vyd. Praha: Academia, 2011. s. 63. ISBN 978-80-200-1970-7.
a charakteru zapojení cizích hlasů do promluv mluvčího, jež jsou v případě dialogu zapojeny do hovoru explicitně a v případě monologu implicitně.“24
„Nespisovným jazykem u nás mluví přes šedesát procent mluvčích, přesto se za něj stydíme.“25
S přihlédnutím k teorii diglosie, kterou v roce 1959 vymezil Charles Ferguson jako „relativně stabilní jazykovou situaci, v níž kromě původních dialektů (jež mohou zahrnovat standard nebo regionální standardy) existuje velmi divergentní a vysoce kodifikovaná (často gramaticky komplikovanější) nadřazená varieta, která je vyjadřovacím prostředkem rozsáhlé a respektované psané literatury, jež vznikla buď ve starším období, nebo v jiné řečové komunitě, je osvojována formálním vzděláváním a užívána ve většině psaných projevů a ve většině formálních mluvených projevů, avšak není užívána žádnou součástí společnosti při běžné komunikaci,“26 můžeme rozdělit projevy mluvčích – kteří volí mezi útvary národního jazyka – na spisovné a běžně mluvené. Za jazyk běžně mluvený považuje Daneš „repertoár všech různých (různorodých) jazykových prostředků (nespisovných, ale i zčásti spisovných, resp. společných), kterých se užívá v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka.“27 A. Jedlička ho zase charakterizuje jako „útvar pouze mluvený, fungující jako typicky mluvený ve vymezené komunikativní sféře v projevech běžného denního dorozumívacího styku.“28 Z výše uvedených charakteristik ovšem vyvstává otázka, co přesně je běžná denní komunikace, při níž můžeme používání této variety respektovat. Zpravidla bychom mohli říci, že je to komunikace používaná v soukromých – neveřejných projevech, jak je charakterizujeme níže, i když „i v této relativně nejvlastnější „oblasti“ běžné komunikace se vyskytuje v závislosti na faktorech jednotlivých komunikačních situací a jejich kombinací
24 ČM JRKOVÁ, Světla; HOFFMANNOVÁ, Jana. Mluvená čeština hledání funkčního rozpětí.
1.vyd. Praha: Academia, 2011. s. 64. ISBN 978-80-200-1970-7.
25 CVRČ K, Václav; VYBÍRAL, Petr. Mluvme, jak nám zobák narost. Lidové noviny. 2005, roč.18, č.189. ISSN 0862-5921.
26 ČM JRKOVÁ, Světla; HOFFMANNOVÁ, Jana. Mluvená čeština hledání funkčního rozpětí.
1.vyd. Praha: Academia, 2011. s. 41. ISBN 978-80-200-1970-7.
27 DAN Š, František. Kultura a struktura českého jazyka. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 121.
ISBN 978-80-246-1648-3.
28 J DLIČKA, Alois. Spisovný jazyk v současné komunikaci. 1. vyd. Praha:Univerzita Karlova, 1978. s. 38.
mnoho podtypů a ty často z některého hlediska za běžné považovat nelze.“29 Naopak za čistě spisovné projevy můžeme pokládat ty, jež při výběru jazykových prostředků opomíjejí možnosti diglosie a využívají pouze vyšší varietu jazyka.
Takto vysoce spisovné vyjadřování očekáváme v oficiální komunikaci a v médiích, zpravidla veřejnoprávních. Zde je důležité podotknout, že ani spisovnou češtinu nemůžeme považovat za jednolitou, a to z důvodů její stylové, funkční a regionální stratifikace. Jejím jádrem jsou prostředky neutrální, vhodné pro jakékoliv užití; dále prostředky knižní, příznačné pro slavnostní a oficiální veřejné projevy; hovorové, jež se uplatňují převážně v mluvené podobě spisovné češtiny; nakonec prostředky expresivní, které se používají v projevech citově příznakových.
Nakonec je nutné zmínit důležitý rozdíl vyplývající z míry veřejnosti projevy můžeme považovat téměř všechny druhy mluvených projevů, tedy všechny ty, jež jsou pronášeny v médiích, školách, na úřadech, v pracovních prostředích, při obřadních řečech apod. K čistě neveřejným nám pak zbývá zařadit pouze projevy, k nimž dochází v denním rodinném životě, v běžném chodu domácnosti, při rodinných oslavách apod., dále v soukromém a mimopracovním společenském styku, tedy při rozhovorech v různých zájmových skupinách, při návštěvě přátel či známých. Nakonec se objevuje i ve styku praktickém, například při nákupu. Tato komunikace, ovlivňována většinou soukromým vztahem účastníků, kteří se mezi sebou dobře nebo důvěrně znají a opakovaně spolu komunikují „běžně mluveným jazykem,“ „vede k velké zkratkovitosti, redukci, k užívání ustálených názvů i obratů.“31
29 ČM JRKOVÁ, Světla; HOFFMANNOVÁ, Jana. Mluvená čeština hledání funkčního rozpětí.
1.vyd. Praha: Academia, 2011. s. 12. ISBN 978-80-200-1970-7.
30 DAN Š, František. Kultura a struktura českého jazyka. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. s. 118.
ISBN 978-80-246-1648-3.
31 MÜLL ROVÁ, Olga; SCHN ID ROVÁ, Eva. K výzkumu současné mluvené komunikace.
Naše řeč. 1988, roč. 71, č. 5. ISSN 0027-8203.
Na závěr této kapitoly nemůžeme alespoň okrajově nezmínit pojem, který více či méně doprovází a dotváří všechny mluvené projevy. V důsledku toho ho tedy považujeme za velmi významný – konkrétně míníme nonverbální komunikaci.
V souvislosti s vymezením pojmu neverbální komunikace se můžeme setkat s celou řadou různých definic, které se v základu shodují v tom, že se jedná o komunikaci neslovní podstaty, jež je zprostředkována mimojazykovými prostředky. Tyto neverbální kódy, které zpravidla neužíváme izolovaně, nýbrž ve spojení s jinými, plní tři základní funkce:
a) potvrzují a zesilují verbální informaci, b) doplňují nebo nahrazují verbální informaci, c) přinášejí odlišné informace.32
J. Křivoklatý a E. Lotko ve svých publikacích Jak si navzájem lépe porozumět a Kapitoly ze současné rétoriky klasifikují mimoslovní sdělování do šesti základních skupin.
1. Mimika – vyjadřující především vnitřní pocity výrazy obličeje.
2. Proxemika – vyjadřující vzdálenosti a zaujímání prostorových pozic – tedy přiblížení nebo oddálení mluvčích.
3. Haptika – představující sdělení bezprostředním kontaktem, nejčastěji podáním ruky.
4. Posturika – doprovázející a prozrazující sdělení fyzickým postojem a držením těla.
5. Kinezika – vyjadřující sdělení prostřednictvím pohybů těla a jeho částí.
6. Pohledy – představující řeč očí.
32 LOTKO, Edvard. Kapitoly ze současné rétoriky. 3.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. s. 74. ISBN 978-80-244-2309-8.