A KTIVIZUJÍCÍ METODY (M ETODY AKTIVNÍHO UČENÍ )

Soudobá didaktika klade důraz na metody, které podporují výraznou aktivizaci žáků a stejnou tendenci podporuje také RVP ZV. „Aktivní metody učení jsou metody zaměřené na žáka, na jeho potřeby a jeho systém poznatků. Jsou to metody, které směřují k tomu, aby si žák vytvářel své vlastní úsudky, které začleňuje do systému svých znalostí. Podstata aktivních metod učení tkví v tom, že středem dění ve třídě je žák, který svou činností určuje průběh výuky ve třídě.“⁷⁰ Aktivizující metody se v literatuře někdy označují také jako metody alternativní či inovativní. Vedou k objevování nových vztahů a souvislostí, snaží se nalézt nová řešení a rozvíjejí tvořivost žáků.⁷¹ Často se uskutečňují v rámci skupinového nebo vrstevnického učení (viz komplexní metody). Mezi základní aktivizující metody patří diskusní, situační a inscenační metody a didaktické hry.

Při aktivním vyučování by každá aktivita měla obsahovat:

• Přesné zadání a stanovení co nejpřesněji popsaných cílů hodiny

• Vysvětlení kritérií, podle kterých bude hodnocen výsledek

• Reflexi na konci každé aktivity – reflexe je důležitá, protože učiteli poskytuje cennou zpětnou vazbu (jak se práce dařila, jak ji kdo zvládl a co se žáci naučili)⁷² Výhody a nevýhody aktivizujících metod

Aktivizující metody mají řadu výhod. Mají silný motivační charakter, díky kterému se žáci o probírané učivo více zajímají a více se zapojují do výuky (aktivizují se).

Dobrá motivace může pomoci prezentovat zábavnou formou i pro žáky nezáživné a nudné učivo. Metody podporují a rozvíjejí samostatnost, představivost a tvořivost.

Jejich další výhodou je větší prostor pro seberealizaci žáků, pro jejich vzájemné poznávání a sebepoznávání. Aktivizující metody pomáhají budovat příznivé třídní

69 Jarmila SKALKOVÁ: Obecná didaktika, Praha 2007, s. 186 – 198.

70 Barbara ČECHOVÁ a kol.: Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce, Praha 2006, s. 25.

71 Jarmila SKALKOVÁ: Obecná didaktika, Praha 2007, s. 206.

72 Barbara Č a kol.: Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce, Praha 2006, s. 26.

klima, v němž se zvyšuje šance, že žáci podají maximální výkon a získají pocit uspokojení. Aktivizující metody rozvíjejí učební schopnosti žáků, protože umožňují žákům konstruovat jejich vlastní poznání. Žáci se učí kriticky myslet a zvyšuje se jejich odpovědnost za odvedenou práci. Výuka pomocí aktivizujících metod je efektivnější a přináší s sebou osobní prožitek z učení. Při těchto metodách dochází k rozvoji sociální, personální a komunikativní kompetence a kompetence k učení.⁷³ Nevýhodou aktivizujících metod je jejich vyšší náročnost na časovou přípravu v porovnání s tradičními metodami výuky a zvýšené nároky na vědomosti, dovednosti a zkušenosti učitele. Vyšší je také časová náročnost při jejich realizaci ve výuce. Aktivizující metody jsou obvykle náročnější na přípravu didaktických pomůcek a uplatňují zvýšené nároky na myšlenkovou činnost žáků. Zavádění aktivizujících metod může být pro učitele z řady důvodů obtížné, např. při špatné kázni ve třídě. Aktivizující metody jsou vhodnější k rozvoji kreativity, samostatnosti a zvídavosti žáků a pomáhají formovat pozitivní postoj ke škole a k učení, tradiční výuka však vykazuje vyšší úroveň vzdělávacích výsledků.⁷⁴

Po porovnání kladů a záporů aktivizujících metod se jeví jako vhodné zavádět do výuky přiměřené množství aktivizujících metod, nejlepší strategií je přiměřená kombinace tradičních a aktivizujících metod.

Diskusní metody

Základními diskusními metodami jsou metoda diskuse a metoda rozhovoru. Metoda rozhovoru již byla krátce přiblížena v předchozím textu, tato část textu bude věnována pouze diskusi. Diskuse je komunikací mezi učitelem a žáky, při níž dochází k výměně názorů na určité téma. Účastníci diskuse své znalosti a vědomosti uplatňují jako argumenty, pomocí nichž nalézají řešení diskutovaného problému.

Diskuse dává žákům prostor vyjádřit vlastní názory a porovnat je s názory spolužáků.

„Diskuse je vhodná především v situacích, kdy lze mít na různé jevy či problémy různé názory, když se týká hodnotových postojů nebo pokud je možné se prostřednictvím této metody seznámit s novými fakty a zkušenostmi.“⁷⁵ Tato metoda rozvíjí především kompetenci komunikativní, za určitých podmínek může rozvíjet také kompetenci sociální a personální a v případě vyřešení problému rozvíjí také

Diskusní aktivity jsou nedílnou součástí pracovních listů v praktické části DP.

Diskuse je součástí některých aktivit, jiné aktivity mohou sloužit jako podklad pro následnou diskusi – v komentářích u konkrétních listů na tuto možnost upozorňuji a doporučuji ji využít.

Metody heuristické, metody zaměřené na řešení problémů

Heuristickou činností označujeme způsob řešení problému. Heuristické metody jsou ty metody, při nichž žáci s pomocí učitele vlastním myšlenkovým úsilím docházejí k novým poznatkům. Pro problémovou metodu je typické, že hledá řešení problémové situace. Žák při řešení problému objevuje nové poznatky a činnosti, které si má osvojit. Problémové úlohy často začínají formulacemi: popiš, urči, vysvětli, dokaž, srovnej, čím se liší, jak souvisí, co je příčinou apod. Při řešení problémových metod žáci rozvíjejí zejména kompetenci k řešení problémů a kompetenci k učení.⁷⁶

Problémové metody se v pracovních listech v praktické části DP vyskytují v podobě cvičení zaměřených na hledání souvislostí, v mnoha aktivitách se objevuje porovnávání a hledání shodných a odlišných rysů, např. při porovnávání jednotlivých náboženství, totalitních režimů, různých systémů vlády apod.

Situační a simulační metody

Situační metody umožňují žákům řešit problémy, které souvisí s životními situacemi.

Žáci se při těchto metodách učí řešit konflikty, o jejichž možných řešeních diskutují.

Úspěšné řešení konfliktu vyžaduje komplexní přístup, produktivní samostatné myšlení a spolupráci žáků. Žáci při řešení konfliktu využívají své předchozí vědomosti a zkušenosti. Simulační metody žáky uvádějí do problémů, které mohou reálně existovat. Simulace je zjednodušené předvedení určitého zlomku skutečnosti.

Jako simulace se můžou ve výuce uplatnit různé nákresy, modely, plastické mapy nebo hry. Simulační metody umožňují prožívání předváděných situací. Stejně jako ostatní aktivizační metody vyžadují větší aktivitu žáků.⁷⁷

Příkladem využití tohoto typu metod v pracovních listech je aktivita Problémové situace z pracovního listu Zločiny proti lidskosti.

76 PECINA – ZORMANOVÁ: Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a praxi, Brno 2009, s. 61 – 68.

77 Jarmila S : Obecná didaktika, Praha 2007, s. 200.

Inscenační metody

Inscenační metody jsou založeny na hraní různých sociálních rolí v simulované sociální situaci. Jedná se o problémovou metodu, přičemž řešení problému se nerealizuje diskusí, ale realizuje se přímo v inscenaci. Při inscenačních metodách se rozvíjí komunikativní kompetence, mezi žáky dochází k různým interakcím, takže se rozvíjí i kompetence sociální a personální. Vzhledem k tomu, že se často jedná o problémovou metodu, rozvíjena je také kompetence k řešení problému.⁷⁸ Ve výuce dějepisu se v rámci inscenační metody dá inscenovat některá z historických událostí.

Inscenační metody nejsou v pracovních listech v praktické části DP zastoupeny, patří však mezi základní aktivizující metody a mohou být inspirací k tvořivé výuce.

Didaktické hry

Didaktické hry žáky výrazně zapojují do výuky, jsou dobrou motivací a mohou pomoci prohloubit pozitivní vztah žáků ke vzdělávacímu oboru. Didaktická hra může být ve výuce využita ve kterékoli části hodiny a k nejrůznějším účelům. Může být využita jako úvodní motivace, s její pomocí se dá prezentovat nové učivo a stejně tak dobře slouží i k zafixování či upevnění probíraného učiva. Pomocí didaktické hry může učitel také ohodnotit vědomosti či dovednosti žáků.⁷⁹ Didaktické hry plní celou řadu funkcí, zejména funkci motivační, sociální a naukovou. Motivační funkce spočívá v tom, že hra je příjemnou aktivitou, která je nedílnou součástí života každého člověka. Na žáky pozitivně působí také fakt, že hra se nesnaží odhalit nedostatky v jejich vědomostech a některé dílčí nevědomosti dokonce doplňuje.

Sociální funkce spočívá v rozvoji mezilidských vztahů, ke kterému při hraní her dochází. Hry vytvářejí atmosféru soutěživosti, nutí hráče spolupracovat s ostatními, využívat dosavadní znalosti a dovednosti a aktivně se do hry zapojit. V rámci sociální funkce je velmi důležité respektování herních pravidel. Nauková funkce didaktických her spočívá v tom, že didaktická hra žákům zprostředkovává informace z určitého oboru, např. z historie.⁸⁰ Efektivita didaktických her ve výuce závisí na tom, do jaké míry je cíl didaktické hry v souladu s výchovně vzdělávacími cíly výuky. V ideálním případě by se tyto cíle měly prolínat.⁸¹

78 Jarmila SKALKOVÁ: Obecná didaktika, Praha 2007, s. 200.

79 Helena VÝCHODSKÁ: Dějepis hrou. Metodické inspirace a didaktické hry, Plzeň 2008, s. 4.

80 Tamtéž, s. 6.

81 Seznam všech těchto cílů viz H. VÝCHODSKÁ: Dějepis hrou, Plzeň 2008, s. 6 – 7.

Didaktické hry mohou rozvíjet všechny klíčové kompetence. Nevýhodou her je pouze jejich náročnost na přípravu. Učitel by si před využitím didaktické hry ve výuce měl ujasnit, kterých cílů chce hraním hry dosáhnout, zda jsou žáci na hru připraveni a jakým způsobem bude hru vyhodnocovat. Před samotnou hrou je nutné zajistit vhodné místo, připravit si pomůcky a potřebný materiál a stanovit časovou náročnost (limit) hry. Před začátkem hraní je třeba žákům přesně vymezit pravidla.⁸² Pro úspěšnost hry a splněných cílů je třeba tyto instrukce důsledně dodržovat.

Didaktické hry se v pracovním sešitě objevují v různých formách. Naleznete zde kvízy, pexeso, domino, bingo nebo hru Hádej, kdo jsem.