Arteterapie znamená léčbu uměním. Může se jednat o výtvarné umění, ale i hudbu, tanec, divadlo i poezii a prózu. Je to terapeutický proces vhodný pro dospělé
i děti, kteří se vyrovnávají s emocionálními problémy, s traumatem z dětství nebo hledají možnost duševního, osobnostního růstu. Umělecký artefakt není důležitý, jde o proces tvorby, který je integrujícím činitelem v prevenci i terapii. Já jsem se ve své práci zaměřila na oblast výtvarnou, tak jako u artefiletiky.
1.3.1 Vymezení pojmu arteterapie
Arteterapii dělíme do dvou forem a to na arteterapii receptivní a arteterapii produktivní.
• Arteterapie receptivní, jedná se o arteterapii nad uměleckým dílem.
Arteterapeut vybere vhodné umělecké dílo a nechá klienta, aby se vnořil a procítil si ho. Cílem je pochopení vlastního nitra a pokus o empatii vůči druhým, např. umělec, který dílo vytvořil, co asi prožíval nebo ztvárněné postavy, zvířata, jak to bylo asi s nimi? K receptivní arteterapii patří návštěvy galerií a výstav, prohlížení fotografií děl a rozhovory o vnímaných výtvarných artefaktech.
• Arteterapie produktivní, zde arteterapeut s klienty používá konkrétní tvůrčí výtvarnou činnost. Může se jednat o kresbu, malbu, koláž, modelování, aj.
1.3.2 Cíle arteterapie
Nejobecněji dělí cíle arteterapie Liebmanová (2005) ve své knize „Skupinová terapie“ na cíle individuální a sociální.
Individuální cíle:
• uvolnění, sebeprožívání a sebevnímání,
• vizuální a verbální uspořádání zážitků,
• poznání vlastních možností,
• růst osobní svobody a motivace,
• svoboda pro experimentování při hledání výrazů pocitů, emocí nebo konfliktů,
• rozvoj fantazie,
• nadhled,
• celkový rozvoj osobnosti.
Sociální cíle:
• vnímání a přijetí druhých lidí,
• vyjádření uznání jejich hodnoty,
• navázání kontaktů,
• komunikace a kooperace,
• pocit sounáležitosti.
1.3.3 Proč používat výtvarné umění
Podle Liebmanové (2005) je výhodou používat výtvarné umění v arteterapii z těchto důvodů:
• Každý se může zapojit ve stejnou dobu, svou vlastní měrou. Důležitý je proces činnosti, črtání může být stejně hodnotným příspěvkem jako dokončený obraz.
• Výtvarné umění je důležitým způsobem komunikace a vyjádření, zvláště když slova selžou. Prostorový charakter obrázků může souběžně vyjádřit mnoho aspektů zkušenosti.
• Výtvarné umění usnadňuje tvořivost.
• Výtvarné umění je užitečné při práci s fantazií a nevědomím.
• Umělecký produkt je hmatatelný a může být zkoumán později.
• Výtvarné umění může být zábavné.
„Malování je kreativní proces, uvolňující psychickou energii. Probouzí tvůrčí schopnosti, rozvíjí a vyjevuje svět přání, fantazií – ale i proces sebeuvědomování, sebepopisu, sebepochopení, vyjevování někdy naprosto nepochopitelných obsahů, formování až do fáze formulování, které se projevuje opakováním stejných prvků, stejných tvarů, stejných barevných řešení, opakováním stejných principů. A to vše se děje v dlouhém, soustředěném procesu, kdy se objevují tatáž témata, v jakési řadě, v jakýchsi souvislostech, pořád znovu, tak dlouho, dokud je potřeba je znázorňovat“
(Ženatá 2005, s. 23).
1.3.4 Psychodynamická východiska arteterapie
V arteterapii se používají různé psychologické přístupy, uvádím zde několik základních směřování.
Arteterapie orientovaná psychoanalyticky
„Psychoanalitický přístup vidí původ kreativity v osobním konfliktu. Takto orientovaní arteterapeuti zdůrazňují význam ranného dětství, sexuality a volných asociací. Psychické poruchy podle nich vznikají z nahromaděného napětí
z nevyřešených konfliktů a frustrace potřeb“ (Šicková-Fabrici 2002, s. 34).
Zde se nám přímo nabízí postava lékaře-neurologa, psychologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Jeho psychoterapeutická metoda je založená na volných asociacích pacienta. Freud tvrdil, že sny podávají jasný vhled
do nevědomých přání osoby a poskytl četné příklady na podporu svého tvrzení, že sny jsou ve skutečnosti splněním nevědomých přání, sice nenabádal své klienty ke kreslení, ale užíval porovnání umění se sny jako východisko pro interpretaci, sám uznával pouze umění po období renesance. Napsal několik studií o umění, zejména se soustředil na dílo Leonarda da Vinci.
„Freud chápal umění jako plastický, spontánní proces, který se vynoří z nevědomí.
V tomto procesu se uplatňují mechanismy potlačení, projekce, identifikace, zhuštění, sublimace. Vizuální představy se mohou zpředmětnit a působit jako bezprostřední komunikace, jež obejde těžkosti řeči. Symbolické exprese či odhalení se v obrazech lehčeji uniknou cenzuře než při verbálním vyjádření“
(Šicková-Fabrici 2002, s. 35).
Arteterapie podle C. G. Junga
Carl Gustav Jung byl Freudův žák, později se však názorově rozešli. Základní principy psychoanalýzy Jung přijal, ale domníval se, že Freud přeceňuje sexuální pudy.
Kladl důraz na minulost jedince, kterou rozšířil daleko za jeho narození. Zahrnul do ní i živočišné a lidské historické předky – fylogenetická dimenze. Podle něho je osobnost člověka složená z více vrstev, je to vědomí – osobní nevědomí – kolektivní nevědomí.
Je autorem výrazu archetyp- praobraz, jehož význam v životě člověka zdůrazňoval.
Archetypy, jsou vrozené zkušenosti, praobrazy, intuitivního chápání světa.
„Jung sám byl výtvarně činný i v oblasti malby a sochařství. Umění pro něho znamenalo důležitou cestu do vnitřního světa pocitů a obrazů. V nevědomí neviděl jen potlačený rezervoár emocí a konfliktů, ale i zdroj zdraví a transformace. Podle jeho názoru v sobě sny nesou terapeutický potenciál. Zdůrazňoval důležitost sérií jednoho autora jako východisko k interpretaci. V Jungovsky orientované arteterapii jde tedy především o diagnostiku a terapii pomocí analýzy a interpretace symbolů ve snech, fantaziích, mýtech, jež jsou zviditelněny v umělecké expresi“(Šicková-Fabrici 2002, s. 36).
Individuální psychologie a arteterapie
Alfréd Adler byl zakladatelem psychologické teorie, která se významně odchýlila od psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Adler považuje za základní hnací sílu člověka potřebu sebeuplatnění a touhu po moci. Jeho teorie se stala známá jako „individuální psychologie“. Základním faktorem při vzniku duševních poruch je podle Adlera, pocit méněcennosti.
„V arteterapii jde v tomto kontextu o možnost diagnostikovat z výtvarné produkce klientů pocity méněcennosti, nízkého sebevědomí i sebehodnocení (např. malé postavy, zejména však při zobrazení sebe, naopak dominantnost ve velikosti některých postav při kresbě rodiny, nebo malý přítlak v kresbě, nevyužití prostoru papíru) a následně – přes zážitek úspěšnosti ve výtvarné aktivitě – měnit sebehodnocení a posilnit sebevědomí klienta“ (Šicková-Fabrici 2002, s. 36).
1.3.5 Formy arteterapie
Arteterapii lze aplikovat buď individuálně s jedním klientem, nebo skupinově s lidmi, kteří se vzájemně dopředu neznají, je vhodná i pro rodiny nebo partnery.
Individuální arteterapie
Praktikuje se ve spojení arteterapeut – klient. Výhoda je, že se terapeut může plně soustředit na potřeby klienta, což je vhodné např. při práci s klienty, kde je oprávněná obava z toho, že jejich chování, by práci ve skupině narušovalo nebo naopak, že by nebyli schopni se ve skupině zapojit. Je možné s takovým člověkem začít pracovat samostatně a následně ho do skupiny začlenit.
Skupinová arteterapie
Svou formou je pro arteterapeuta náročnější, ale podle Liebmann (2005) má spoustu výhod. Jsou to např.:
• Sociální učení probíhá rychleji a intenzivněji.
• Lidé s totožnými nebo podobnými problémy se mohou podpořit a cítit sounáležitost.
• Zpětné vazby členů skupiny jsou podnětné pro každého jednotlivce ve skupině.
• Je vhodnější pro toho, kdo prožívá individuální terapii příliš intenzivně.
• Je demokratičtější, protože moc i odpovědnost se dělí.
• Má ekonomický efekt, za tentýž čas se pomůže více lidem.
Nevýhody skupinové arteterapie:
• Hůře se dosáhne diskrétnosti než při individuální terapii.
• Skupinu je těžší organizačně zvládnout.
• Vyžaduje větší obratnost a pohotovost arteterapeuta.
• Každému jednotlivci se v rámci skupiny věnuje méně času.
Skupina by měla mít 6 až 12 členů, jelikož pro skupinu je důležitý oční i slovní kontakt.
Každý člen potřebuje mít ve skupině svůj prostor pro vyjádření a zapojení se do diskuze.
Rodinná arteterapie
Rodina je velmi specifický druh skupiny, ale mnoho principů aplikovatelných v rámci skupinové arteterapie lze použít i v rodinné arteterapii. Rodinná arteterapie zahrnuje širokou škálu problémů, jež se týkají všech generací. Jedná se o mezigenerační problémy, složité životní situace v neúplných rodinách, konfliktní střety s teenagery, pomáhá řešit problémy rodinám s dětmi z více manželství, s předškoláky i školáky, atd.
„Cíl rodinné arteterapie je v lepší komunikaci, ve snaze spolupracovat na řešení konfliktů, v sebeidentifikaci, ve větší autonomnosti členů rodiny, v možnosti spontánního vyjádření svých emocí. Často se rodinný arteterapeut snaží prostřednictvím
arteterapeutické intervence přinést více radostných zážitků do rodinného života klientů"
(Šicková-Fabrici 2002, s. 45).
Je velmi časté, že rodinná dynamika klientů se projeví už při jejich první návštěvě.
R. C. Burns a S. H. Kaufman vytvořili v roce 1982 test „Kinetická kresba rodiny“, který je vhodný zejména pro získání primárního obrazu o rodinném systému dítěte.
Zdůrazňují vztahový rámec rodinného života, zaměřují se na vzdálenost, postavení a velikost členů rodiny.
Diagnosticky významný je i test „Začarované rodiny“, kdy klienti malují členy rodiny zakleté do zvířecí podoby. V tomto testu se nám zviditelní dominance rodinných příslušníků, vlastnosti jednotlivých členů rodiny i jejich koalice.
Pro rodinnou arteterapii je podle Šickové-Fabrici (2002) vhodné používat
nenáročné výtvarné techniky, např. koláž, hlínu, voskovky, … Při procesu společného tvoření je důležité pro arteterapeuta vnímat jak jednotlivci vzájemně spolupracují, kdo překračuje své hranice a vstupuje na území ostatních. Zároveň je nutné sledovat i verbální výpovědi členů rodiny.
Arteterapie v partnerském vztahu
Arteterapeutincké tvoření dokáže zviditelnit problémy v partnerském vztahu, jejich očekávání, představy, to může výrazně pomoci v řešení konfliktů a vzájemných
nedorozumění.
1.3.6 Arteterapeutické setkávání, výběr témat a délka procesu
Arteterapeutické setkávání probíhá v navazujících fázích:
• Úvod a „rozehřátí“.
• Vlastní výtvarná práce.
• Reflektivní dialog, zaměřený jak na vytvořený výtvarný artefakt, tak na proces tvorby.
Výběr témat a délka terapeutického procesu
Arteterapeut se při volbě témat řídí dle potřeb klientů a je vhodné, aby jim své počínání vysvětlil. Po celou dobu terapie je nutné archivovat výtvarné artefakty a k nim
přiřazovat jednotlivé autentické záznamy klientů.
1.3.7 Osobnost arteterapeuta
Člověk, který se rozhodne stát arteterapeutem by měl mít na paměti, že na jeho osobu budou kladeny velké nároky.
Kvalitní arteterapeut splňuje tyto požadavky:
• Empatický člověk se znalostmi z oboru psychologie, psychiatrie, pedagogiky a umění.
• Člověk schopný vzájemného propojování znalostí.
• Má vysoký morální a etický kredit.
• Musí projít zážitkovým výcvikem a supervizí
Přes umělecké aktivity pomáhá, dle Šickové-Fabrici (2002), arteterapeut klientovi:
• Hledět na sebe, prostřednictvím své umělecké reflexe, jinak než doposud.
• Vytvořit si nadhled.
• Plněji prožívat a akceptovat své pocity.
• Zvýšit svoji sebedůvěru a sebeúctu.
• Být ve výtvarné reflexi otevřenější a svobodnější.
• Více akceptovat druhé.