2.1 Charakteristika pojmů
2.1.3 Tým
Hokejový tým lze popsat jako kolektiv fungující na základě snahy dosáhnout společného cíle. Mužstvo nemůže být složené ze samých
individualistů či hráčů reagujících v každé situaci podrážděně, ale ani pouze z klidných submisivních typů, kteří se podřizují druhým. Aby kolektiv správně fungoval, musí být mezi těmito hráči rovnováha. Hra je pak výsledkem
spolupráce celého týmu. Každé družstvo musí mít svá střelecká esa, stejně jako neúnavné dříče, jež si navzájem důvěřují a respektují se. Všichni hráči v mužstvu si jsou rovni, to je základem dobrého týmu. Společně plní jeden cíl (Kostka, 1984, str. 12).
14 2.1.4 Trénink
Příprava na hru by měla charakter hry co nejvíce připomínat. Herní situace a hra samotná jsou východiskem celého tréninku. Celý trénink by neměl, ale probíhat v kolektivu celého týmu, ale i individuálně, což se netýká jen brankářů, ale i obránců a útočníků. Při tréninku se hráči například učí přizpůsobit se složitějším herním situacím, rychle reagovat, zvolit správné řešení, tak aby zakončení herní akce bylo úspěšné (Kostka, 1984, str. 13).
2.1.5 Trenér
Trenér je kvalifikovaná osoba s potřebnou licencí splňující tuto funkci. Role trenéra má řídící činnost, řídí několik činností a zastává několik rolí. Vede, vyučuje a radí hráčům, kteří díky tomu podávají stabilně dobré výkony.
Každý trenér má své metody, podle toho co mu je nejbližší a co vyhovuje týmu jež vede (Kostka, 1984, str. 255).
2.2 Lední hokej
Lední hokej je kolektivní hrou, jež dává vyniknout vlastnostem individuálních hráčů. Dominantou hry je rychlost, tvrdost a technika (Kostka, 1971).
Hokej je sportovní hra organizovaného kolektivu, v níž se mísí vliv trenéra, zdatnost, um hráčů a prostředí. Tato hra je plná vyhrocených situací, které tvoří napínavou atmosféru, jež probouzí zájem diváků (Kostka, 1971).
Lední hokej má mezinárodně platná pravidla, která se odlišují
V zápase proti sobě nastupují dva týmy, každý z nich má na ledě šest hráčů, jeden z nich je brankář. Celý tým mývá v průměru až dvaadvacet libovolně
15 variant připravovaných trenérem na základě jeho znalostí o dovednostech jednotlivých hráčů. Rychlost, tvrdost a tvořivost jsou základními předpoklady vývoje dobrého hráče.
Lední hokej rozlišuje dvě fáze hry, a to útok a obranu. Útok je aktivní hra, jež má za cíl vstřelit branku a obrana je fází hry, kdy kotouč drží protihráč a mužstvo se snaží zabránit brance a přejít opět do útoku (Kostka, 1981, str. 10).
2.4 Historie ledního hokeje
„Zatímco v mnoha zemích je sportem druhořadým, je v jiných sportem mimořádně populárním. V Kanadě má tato popularita historické kořeny,“
Tak praví Kostka (1971, str. 15) a právě tam se ve druhé polovině 19. století zrodil hokej tak, jak ho známe dnes. První hokejový zápas se odehrál v roce 1855 ve městě Halifax (dle výzkumného výboru CAHA – Kanadská hokejová amatérská asociace). V této době ještě existovala jiná pravidla, týmy obsahovaly až 50 hráčů a hřiště mělo délku cca 300 m. Avšak historie ledního hokeje sahá ještě hlouběji, již v roce 480 př. Kr. se objevil první záznam o hře podobné hokeji. Tímto na zamrzlých rybnících obdobná forma.
Velký zlom v pravidlech a ve hře samotné nastal na konci 19. století, kdy W. F. Robertson přišel s novými pravidly, podle kterých se s menšími změnami hraje dodnes. (Jenšík, 2010) Od této doby popularita ledního hokeje roste, neboť nejslavnější hokejová soutěž (NHL) vznikla v roce 1893 (Jenšík, 2010). Právě v tomto roce se historicky prvním výhercem prestižního Stanley
16
Cupu stalo mužstvo Montrealu. Stanley Cup je zároveň nejstarší sportovní kolektivní trofej na světě (Jenšík, 2010).
O oblíbenosti ledního hokeje svědčí i fakt, že od roku 1920 patří mezi olympijské disciplíny. Státy jako je Rusko, Česko, Slovensko, nebo země Skandinávie a Severní Ameriky se staly průkopníky tohoto sportu. Důvodem pro to mohou být přírodní podmínky, které byly nezbytnou součástí vzniku ledního hokeje (Jenšík, 2010).
2.5 Vývoj ledního hokeje
Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, lední hokej vznikl v Kanadě. V roce 1878 byla vypracována první pravidla na univerzitě v Montrealu. Do Evropy přišel hokej až začátkem 20. století a to do Francie, Belgie, Velké Británie, Švýcarska a dostal se i do Čech. V roce 1908 tyto státy založily Mezinárodní federaci ledního hokeje (LIHG). Za Čechy se o to postarali a podali přihlášku Emil Procházka a Josef Gruss a tím se stal Český svaz členem LIHG. Ve stejný okamžik se také rozhodlo, že se Čechy účastní turnaje při konání kongresu LIHG v Chamonix. První utkání, které pro Čechy skončilo porážkou 1:8 bylo proti Francii. První titul mistrů Evropy získali Češi hned při druhém mistrovství Evropy konající se v roce 1911. Naše mužstvo se od této chvíle účastnili většiny mistrovství Evropy a poté se i přidalo mistroství světa a nakonec i olympijské hry. První pravidla byla v roce 1905 přejeta z Francie, kterými se řídil Československý svaz hockeyový, který vznikl po 1. světové válce. Hřiště mělo rozměry 40 m x 20 m a hrálo na něm 7 hráčů v čase 3krát 15 minut.
O čtyři roky později se upravila hrací doba na 2krát 20 minuta bez střídání hráčů. Po zařazení ledního hokeje do olympijských her v roce 1920 v Antverpách, došlo díky Kanadě a USA k dalším změnám v pravidlech. Hráčů již nebylo 7, ale 6 a během utkání se mohli střídat 2 hráči. Po odehrání prvních 20 minut mohl střídat i brankář.
Na Slovensku vznikl hokej v roce 1920 díky Antonu Mášovi. Největším rozvojem si Slovensko prošlo v roce 1925, kdy uspořádalo mistroství Evropy ve Vysokých Tatrách. V témže roce byla založena Slovenská župa kanadského hokeje, jež byla součástí československého svazu hockeyového.
17
Československá liga kanadského hokeje založená v roce 1931 spojovala všechny české, slovenské, maďarské a německé kluby a zapříčinila rozvoj ledního hokeje v Československu. Díky prvnímu zimnímu stadionu v Praze byly vytvořeny podmínky pro pořádání mistroství světa v roce 1933, kterého se účastnily i země USA a Kanady.
Obliba ledního hokeje v Československu byla obrovská. ČSR mělo v roce 1939 nejvíce klubů v Evropě, a to 361. První titul mistra světa získalo Československo v prvním poválečném mistroství konající se v Praze roku 1947.
V roce 1946 došlo k dalším změnám v pravidlech. Zavedla se středová čára a nový rozměr branky i brankoviště.
Významná léta jsou pro světový hokej, léta 50. Na mistrovství světa vstupuje Sovětský svaz. Do té doby přední příčku obsazovala Kanada. Porážku, kterou v roce 1954 Kanada obdržela od Sovětského týmu, znamenala počátek trvalého nástupu Sovětského svazu na přední místa ve světovém hokeji.
V 60. letech byly nejlepšími oddíly v ČSR Dukla Jihla a RH Brno.
Nejúspěšnější léta pro československý hokej byla 70. Léta, kdy získali českoslovenští reprezentanti několik titulů mistra Evropy, ale i světa (Kostka a kol., 1986, str. 11).
18
3 Sportovní výkon v ledním hokeji
3.1 Faktory ovlivňující výkon v ledním hokeji
Lední hokej je, jak již bylo řečeno, kolektivní hrou, v níž se schopnosti jednotlivce odráží do celého týmu. Na jednotlivé hráče působí níže uvedené faktory, které ovlivňují jeho herní výkonost.
Somatické (výška, hmotnost, tělesný typ),
kondiční (silové, rychlostní, obratné, vytrvalostní),
taktické (umění čtení hry),
psychické (motivace, emoční stav, úsilí),
technické (technika bruslení, střelba, přihrávka),
koordinační schopnosti,
vnější podmínky (okolní podmínky – trenér, podpora, rodina, škola).
Fyziologické nároky na jednotlivé hráče se mění dle postavení jednotlivých hráčů v týmu, tudíž jsou rozdíly i mezi jejich přípravou. Poměr výkon : odpočinek by měl být 1:5. Havlíčková (1993) říká, že dle statistik průměrný hráč odehraje 15 – 20 minut a odbruslí 4 500 – 5 500 m. Herní aktivita trvá přibližně 30 – 80 sekund a je střídána pauzami.
3.2 Roční tréninkový cyklus v ledním hokeji
Trénink má za úkol dosažení co nejvyšších sportovních výkonů a je charakteristický svým dlouhodobým procesem sportovní přípravy. Probíhá v jednotlivých etapách v závislosti na časovém období. Úkolem tohoto tréninkového plánu je maximalizovat sportovní výkon v období, jež je předem známo (Jansa a Dovalil, 2009).
Dle Jansy a Dovalila (2009) se tréninkový plán dělí na čtyři základní období, a to na přípravné, předzávodní, závodní a přechodné. Všechny období mají svůj smysl:
přípravné období vytváří základ pro maximální výkon během následující sezóny,
19
předzávodní období má za úkol vyladění a dosažení optimální formy,
závodní období již pouze udržuje výkonnost získanou v předešlých obdobích a klade se zde důraz kromě trénování také na regeneraci a zotavení,
přechodné období má za úkol regeneraci a zotavení, dochází ke snížení intenzity tréninku, případně dochází k vynechání tréninku, či pokračování dle individuální tréninkových plánů, které již nemají za úkol plnit cíle, ale udržet aktuální formu.
3.3 Trénink ledního hokeje
Lední hokej je celoročním sportem. Jeho trénování neprobíhá pouze v zimních měsících, ale i v letních. Trénink není jednosměrně zaměřen, dle Periče (2002, str. 19) je rozdělen primárně na suchou přípravu (mimo led) a přípravu na ledě. Toto rozdělení bylo ovlivněno přírodními podmínkami, neboť přes léto nebylo možné udržovat led z hlediska vysokých finančních nároků. Perič (2002, str. 19) doplňuje, že není vhodné celý rok provozovat jednostrannou zátěž, a proto je obvyklé toto dvojí rozdělení přípravy. Letní trénink (suchá příprava) probíhá do srpna, následně se sezóna láme a nastává příprava na ledě. Jednotlivé tréninky, ať v suché či mokré přípravě, se dle tohoto autora dělí na tři základní části: úvodní, hlavní a závěrečnou.
Úvodní část je složena z psychické přípravy, rozcvičení a zapracování.
Mezi psychickou přípravu se řadí nejen uvědomění si setrvání v tréninkovém režimu, ale také rehabilitace a pravidelný odpočinek. Rozcvičení je stěžejní pro další pohyb, jelikož během něj dochází k zahřátí a protažení svalů a kloubů.
Posledním bodem úvodní části je zapracování, které připravuje hráče na celkový trénink. Zde se mísí snadnější tréninkové situace, jako např.: střelba a situace jeden na jednoho (Perič, 2002, str. 20).
Následuje hlavní část, která plynule navazuje na část úvodní. Tato oblast se zaměřuje na samotný trénink. Její složení by mělo logicky vyústit z potřeb organismu. Nejprve by mělo dojít ke cvičení náročnému na pohyb, neboť tělo není unaveno a je schopno lépe vstřebávat myšlenky a pohyb koordinovat.
Následují rychlostní cvičení, například sprinty a skoky, dále silové tréninky, které
20
nevyžadují tolik energie, jako rychlostní cvičení. Poslední by měly být kondiční cviky (Perič, 2002).
Závěrečná část by měla podle autora sloužit k uklidnění organismu a postupné regeneraci. Nejprve by měla být opět dynamická část, jako je závěrečné vyklusání, a poté by se mělo postupně přecházet k závěrečnému protažení.
21
4 Rozcvička jako část tréninkové jednotky
Nejdříve je třeba vysvětlit pojem tréninková jednotka v ledním hokeji.
Jde o časový úsek přibližně 1–2 hodin, v závislosti na druhu tréninku a období sezóny. Neboť jak bylo řečeno, hokejová sezóna se dělí do dvou částí, a to na letní přípravu a následnou zápasovou přípravu. V letním období je důležité nabrat svalovou hmotu, a proto dochází k intenzivnějšímu trénování, často dvoufázovému s intervalem okolo dvou hodin. Oproti tréninkové jednotce v sezóně, která slouží již pouze k udržování svalové hmoty a fyzické kondice.
V podstatě dochází k čerpání kondice získané během letního období. Tréninková jednotka v tomto období nebývá delší než 1, 5 hodiny (Perič, 2002).
Cílem rozcvičení během tréninkové jednotky je příprava celého organismu na zvýšené pohybové zatížení. Rozcvičením zabraňujeme případnému poškození pohybového aparátu. Úkolem správného rozcvičení je zahřát tělo, odstranit napětí ve svalech a mobilizovat svalové skupiny.
Organismu se zvyšuje tělesná teploty, průtok krve, srdeční frekvence, nervové impulsy a snižuje se viskozita tělní tekutiny. Rozcvičení má uvést organismus do stavu, který snese zatížení. Stoupá při něm tělesná teplota způsobující mírné zapocení. Při rozcvičení dochází k proudění krve z orgánů do okrajových částí těla, čímž se zvyšuje elasticita kosterních svalů (Jebavý, et. al., 2014).
Z fyziologického hlediska by se měl tep pohybovat mezi 120 – 130 tepy za minutu a ventilace by měla z 8 litrů vystoupat na 50 l za minutu. (Nádvorník, 2002) Tepová frekvence stoupá po prvních dvou minutách, krevní tlak stoupá na hodnoty ve stejném stavu za tři minuty (Seliger a kol., 1980).
Rozcvičení se z fyziologického hlediska zapojuje v tréninku i při zápasech, pro lepší přestup organismu do intenzivnější pohybové aktivity a tím urychluje zapracování (Zákostelecký, 2002).
Bukač (2010) uvádí, že rozcvičení je zaměřeno na rozehřátí celého organismu. Mělo by při něm dojít k aktivaci svalů a k pravidelné svalové kontrakci. Kontrakci autor vysvětluje jako výsledek nervového impulsu.
Maximální svalová kontrakce vytváří maximální výkon svalu. Z tohoto důvodu je třeba svaly nejprve rozehřát, aby byly připravené na maximální výkon.
22
Při rozcvičení využíváme cviky spíše s izotonickou kontrakcí svalů, kdy kontrakce probíhá proti různě velkému odporu a ovlivňuje tak intenzitu svalové zátěže. Dle autora by mělo rozcvičení obsahovat již zmíněné cviky dynamické s izotonickou kontrakcí, neboť se sval tím smrští a natáhne.
Při dynamickém rozcvičení je třeba volit cviky způsobující svalovou kontrakci.
Ta připraví svaly na obdobný pohyb, který je prováděn při rozcvičení.
Při rozcvičení v ledním hokeji má jít o cviky napodobující bruslení, tudíž dochází k zapojení adduktorů, abduktorů, čtyřhlavého svalu stehenního, dvojitého svalu stehenního a kyčlí. Pro horní část těla využíváme cviky, které zapojí naopak střed těla, široký sval zádový či předloktí. Výsledkem takového rozcvičení má být dosažení maximálního rozsahu pohybu (Bukač, 2010).
Rozcvičení sebou nese několik základních pravidel, které je třeba dodržovat. Dle Jebavého (2014) to jsou:
přizpůsobit rozcvičku počasí,
začít zahřátím (rozklusání),
počty dynamických cviků v rozsahu 8 – 12 opakování,
po dynamickém strečinku zařadit rychlejší švihová cvičení,
rozcvičovat se od menších rozsahů k větším, od pomalých pohybů k rychlejším,
rozcvičení zakončit běžeckou, skokanskou či jinou abecedou,
rozcvičení má trvat 20 – 30 minut,
po ukončení činnosti nezapomínat na zklidnění organismu (vyklusání).
4.1 Strečink
opakovat pravidelně, tudíž jde o dlouhodobou činnost, jejímž výsledkem má být lepší výkon v jakémkoli sportu.23 strečink má uklidňující vliv a využívá se především po tréninku b) Dynamický strečink využívá většího počtu opakování v praktické části, kde je popsána vhodná rozcvička pro vybraný sport.
1. VŠEOBECNÁ ČÁST
a) V úvodní části dochází k zapracování organismu, primárně pomocí běhu. Běh provádíme ideálně na měkkém povrchu, tempo se přizpůsobuje klimatickým podmínkám a lze využít soutěže či pohybové hry (Jebavý, et. al., 2014).
24
b) V průpravné části se rozcvička zaměřuje na protažení pohybového aparátu a snaží se dosáhnout pohyblivosti kloubů a svalové tkáně.
K tomu se využívají dynamická cvičení. Při těchto cvičeních se využívá úkolů a kroužení, kdy postupným rozsahem dochází k jeho zvětšování. Cvičení jsou prováděna na místě nebo při kontrolovaném pohybu. Tato část obsahuje 8 – 12 cvičení, jak aktivního charakteru (maximálního rozsahu pohybu se dosahuje pomocí kosterního svalstva), tak pasivního (rozsah pohybu je dosahován pomocí vnějšího působení – díky imitační cvičení, přechody překážek, odrazová cvičení atd. (Jebavý, et. al., 2014).
Formy rozcvičení dle Votíka (2005) se dělí na:
a) Hromadná: Všichni hráči vykonávají stejné cviky, a to pod dozorem (zpravidla jím bývá asistent trenéra, nebo v případě Bílých Tygrů Liberec jde o kondičního trenéra).
b) Individuální: Každý hráč se rozcvičí sám. Tento způsob se využívá u dospělých kategorií, neboť mladší kategorie nemusí znát vhodnou rozcvičku před výkonem.
c) Skupinová: Hráči jsou rozděleni dle jednotlivých skupin. V hokeji se toto rozdělení dělí dle jednotlivých herních postů (brankáři, útočníci, obránci).
25
4.3 Chyby při rozcvičování u ledního hokeje
Výsledkem dobrého rozcvičení nemá být únava, tudíž je potřeba hlídat, zda rozcvička zbytečně nevyčerpá hráče před výkonem. Nejobvyklejší chybou při rozcvičování jsou špatně provedené cviky a následné poranění během sportovního výkonu. K dalším chybám se řadí nesprávné provedení rozcvičky, respektive nedodržení jejího postupu. Tímto se rozumí nedodržení posloupnosti při protažení, tj. cviky se nejprve zaměří na protažení oblasti hlavy a závěrem dojde k protažení nohou, nebo obráceně. Tato posloupnost je důležitá z toho důvodu, že dochází k přelití krve z jednotlivých částí těla. Lidské tělo obsahuje pět až pět a půl litru krve. Pokud dojde k protahování oblasti nohou, krev se do tohoto místa přelévá, a to z oblasti horních končetin, proto je třeba během rozcvičky dodržovat výše zmíněnou posloupnost (Jebavý, et. al., 2014).
4.4 Prevence před zraněním (kompenzační cvičení)
V rámci prevence před zraněním by měly být do tréninkové jednoty zařazeny tzv. kompenzační cviky. Pod tímto pojmem se rozumí cviky bránící vzniku úrazů. V ledním hokeji by nemělo jít o cviky založené na jednostranné zátěži a cviky napodobující hokejový postoj. Hokejista musí být při hře neustále ve střehu, proto je u něj k vidění během hry neustálý podřep v mírném předklonu, díky tomu může dojít k rychlému zpracování přihrávky. Tento bruslařský postoj se vyznačuje ohnutými kotníky, koleny a kyčlemi s trupem v náklonu 10–35°. Rychlý pohyb na ledě je zapříčiněn akcí dolních končetin, a to konkrétně odrazem jedné nohy a přenesením váhy na nohu druhou, přičemž hráč drží v obou rukou hokejku a je nakloněn na pravou nebo levou stranu.
Po zpracování přihrávky může dojít ke střelbě, kde je do úkonu zapojeno celé tělo (nejvíce ramenní klouby, šíje, kyčelní a kolenní klouby v kombinaci s rotací celého těla). Jak je vidět, hokej je primárně jednostrannou zátěží, a to díky držení hokejky v předklonu při jedné straně těla. Klasickým a velmi častým problémem bývá přetížení ramenních, kolenních a kyčelních kloubů, či bederní páteře. Právě tyto problémy má odstranit vhodné kompenzační cvičení. Součástí těchto cvičení jsou jednoduché cvičební tvary a přirozené pohyby. Hálková (2009) dělí kompenzační cvičení na uvolňovací, protahovací a posilovací. Toto cvičení má jít postupně a přesně za sebou. Nejdříve musíme svaly a především zatěžované
26
klouby uvolnit, dále je důležité svaly protáhnout a až poté následuje posilování.
Uvolňovací cviky jsou vedeny cíleně na určitý kloub či pohyblivou část těla.
Protahovací část, u které je důležité správné dýchání se dá jinak nazvat strečink.
Posilovací cviky si kladou za cíl předcházet oslabení svalů a naopak ochablé svaly posílit (Hálková, 2009).
4.5 Rozcvičení u ledního hokeje
V předchozí kapitole byly popsány všeobecné rozcvičky a nyní je třeba se zaměřit na ty používané v ledním hokeji. Lední hokej je specifický, jelikož rozcvička probíhá jak na ledě, tak i mimo něj. Nejprve dojde k rozcvičení mimo ledovou plochu, kde je prováděno rozklusání. Následuje dynamický strečink a švihová cvičení. Závěrečné rozcvičení je již zaměřeno na pohyb na ledě.
Dochází k imitaci bruslení ve specifickém hokejovém postavení v podřepu. Tyto pohyby jsou postupně prováděny ve vyšší rychlosti. Dále bývají do této fáze zastavení, otočení a sprintu zpět. Po této rozcvičce následuje rozcvička na ledové ploše (Jebavý, et. al., 2014).
Je třeba si uvědomit specifické požadavky jednotlivých hráčů s ohledem na jejich funkci na ledě. Rozcvičení brankařů má jinou formu než rozcvičení útočníků či obránců. Rozcvičení brankařů bývá v kombinaci statických a dynamických cviků. Účelem těchto cviků je dosažení maximálního rozpětí dolních končetin, rozcvičky jsou proto gymnasticky zaměřeny (Jebavý, et. al., 2014).
Rozcvičení u ledního hokeje před utkáním
Dle Kostky (1984, str. 302) je důležitou součástí zápasového režimu samotné rozcvičování. Ve dnech utkání má přesnou strukturu i stanovený řád,
27
který zajišťuje přípravu hráče na podmínky zápasu. Má za úkol naladit psychickou pohodu, zvýšit sebedůvěru, navazovat na podmínky utkání z hlediska zatížení (tj. anaerobní zatížení) a připravit každého hráče na následující fyzickou aktivitu. Dle autora je nejdůležitější rozcvičení brankáře, který může být již několik sekund po zahájení hry zapojen do akce.
Kostka (1984, str. 303) dále popisuje vhodnou strukturu rozcvičení před zápasem v závislosti na čase:
1) Volné bruslení (2-3 minuty)
2) Střelba jednoho hráče na brankáře (3 minuty)
3) Hráči v půlkruhu před brankářem střílejí po přihrávce (1 minuta) 4) Tři kola rychlé jízdy vlevo (15 sekund)
5) Střelba od modré čáry (3 minuty)
6) Tři kola rychlé jízdy vpravo (15 sekund) 7) Najíždění (tři na jednoho) a střelba (3 minuty)
8) Střelba ze strany (3 minuty)
9) Tři kola rychlé jízdy vlevo (15 sekund)
Z tohoto popisu je vidět, že rozcvičení před utkáním probíhá zhruba 20 minut a velký důraz je kladen na správné rozhýbání brankáře.
Je potřeba si uvědomit, že rozcvičky před zápasem se liší dle jednotlivých
Je potřeba si uvědomit, že rozcvičky před zápasem se liší dle jednotlivých