Charakteristika - Sloţení lidského těla - ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU

1.1 Sloţení lidského těla

1.1.1 Charakteristika

Sloţení těla je povaţováno za jednu ze součástí zdravotně orientované zdatnosti.

Tělesná stavba, tělesné rozměry a sloţení těla patří mezi podstatné faktory motorické výkonnosti a fyzické zdatnosti, o čemţ mimo jiné svědčí i zařazení měření podkoţního tuku do souboru testovaných norem Unifittestu (Kutáč, 2009). Tělesné sloţení je ovlivněno geneticky a formováno vnějšími faktory, ke kterým řadíme především pohybovou aktivitu a výţivové faktory a celkový zdravotní stav organismu (Riegrová a kol, 2006). Základním morfologickým parametrem, ze kterého je nutné vycházet, je tělesná hmotnost. Při jejím sledování studujeme jednotlivé komponenty, takzvané frakce tělesné hmotnosti, a změny v jejich zastoupení (Kutáč, 2009). Frakcionaci hmotnosti těla je přitom moţné chápat ze dvou aspektů (Riegrová a kol, 2006):

 jako podíl jednotlivých tkání na celkové hmotnosti těla – tělesné sloţení

 z aspektu hodnocení hmotnosti jednotlivých tělesných segmentů jako článků kinematického řetězce (distribuce hmoty těla), kdy podíl sloţky svalové, tukové, případně kostní podmiňuje hmotnost jednotlivých tělesných segmentů

Odborné studie se zaměřují především na změny podílu jednotlivých tělesných frakcí v různých fázích ontogeneze, na změny vyvolané působením tělesné zátěţe a sportovního tréninku nebo na změny vyplývajících z metabolických onemocnění, tělesných postiţení jedinců a jiných onemocnění (Riegerová a kol., 2006).

1.1.2 Modely tělesného složení

Na komponenty tělesného sloţení lidského organismu se můţeme dívat z hlediska chemického nebo atomického. Chemicky se lidské tělo sestává z tuku, bílkovin, sacharidů, minerálů a vody, přičemţ tento systém klasifikace je preferován ve vztahu k tělesným energetickým zásobám. Z atomického pohledu je tělo tvořeno tukovou tkání, svalstvem, kostmi, vnitřními orgány a ostatními tkáněmi. Atomický klasifikační systém je preferován v těch případech, kdy jsou studovány vlastní otázky tělesného sloţení.

Některé metodické problémy posledních let jsou vysvětlovány vyuţitím nových metod pro odhad tělesného sloţení. Vyšetření sloţení těla probíhá na pěti základních úrovních: atomové, molekulární, buněčné, tkáňově-systémové a celotělové. Základní úrovně vyšetření sloţení těla viz Tabulka 1 (Hainer a kol, 2004):

Obrázek 1: Schéma sloţení těla (Riegrová a kol, 2006, str. 25)

Tabulka 1: Základní úrovně vyšetření sloţení těla (Hainer a kol, 2004, str. 155).

atomová C, H, O, N a další prvky

molekulární voda, bílkoviny, lipidy, glykogen, minerály

buněčná buňky, extracelulární tekutiny, extracelulární pevné látky tkáňově-systémová tuková tkáň, kosterní svalstvo, skelet, viscerální orgány

celotělová celé tělo

Atomický model

Na nejniţší úrovni leţí atomický model, který vychází ze zastoupení jednotlivých prvků vyskytujících se v organismu. 98 % tělesné hmotnosti je kryto šesti prvky: kyslík, uhlík, vodík, dusík, vápník a fosfor, přičemţ pouze kyslík pak zaujímá přibliţně 60 % celkové tělesné hmoty. Zbývající 2 % jsou představovány dalšími 44 prvky. Analýzy byly prováděny chemickým rozborem na mrtvolách. Rekonstrukci atomického sloţení lze v současné době provést neutronovou aktivační analýzou (Pařízková, 1998; Wang a kol, 1992).

Molekulární model

Molekulární úroveň je konceptuálním základem pro vyšší úrovně tělesného sloţení. Molekuly, které představují více neţ 100 000 chemických sloučenin tvořících lidské tělo, tvoří 11 nejvíce zastoupených prvků v lidském těle (kyslík, uhlík, vodík, dusík, vápník, fosfor, síra, draslík, sodík, chlór, hořčík). Nejsledovanějšími komponenty jsou lipidy, voda, proteiny, minerály a glykogen (Pařízková, 1998).

Hmotnost těla = voda + proteiny + glykogen + minerální látky + lipidy + ostatní (1 % z celkové tělesné hmotnosti)

Voda, nejhojnější chemická sloučenina v lidském těle, představuje 60 % hmotnosti těla.

Proteiny jsou skupinou, která obvykle zahrnuje téměř všechny sloučeniny obsahující dusík, od jednoduchých aminokyselin aţ po sloţité nukleoproteiny.

Glykogen se nachází v cytoplazmě většiny buněk, jako zásobní forma glukózy.

Jeho hlavní distribuce je v kosterních svalech a játrech.

Čtvrtou skupinou jsou minerální látky. Ty jsou kategorií anorganických sloučenin obsahujících mnoţství kovových prvků (např. vápník, sodík, draslík) a nekovových prvků (např. kyslík, fosfor, chlór). Nejvíce zastoupeným prvkem je zde vápník, který je z 99 % uloţen ve formě hydroxyapatitu v kostech, kde je také z 86 % uloţen fosfor.

Lipidy jsou tradičně definovány jako skupina různorodých organických látek, které jsou nerozpustné ve vodě a rozpustné v organických rozpouštědlech nebo diethyletheru. V lidském organizmu je rozpoznáno okolo 50 druhů lipidů, které jsou dále děleny do pěti kategorií: jednoduché lipidy, sloţené lipidy, steroidy, mastné kyseliny a terpeny (Wang a kol, 1992).

Buněčný model

Je zaloţen na spojení jednotlivých molekulárních komponent v buňky. V této souvislosti vystupuje do popředí pojem extracelulární tekutina (ECT = plazma + intersticiální tekutina), která je tvořena z 94 % vodou a která je v rámci tělesného sloţení sledována velice často. Extracelulární pevné látky (ECPL), jak organické, tak neorganické, jsou další komponentou. Celulární úroveň lze tak přesněji popsat rovnicí:

Hmotnost těla = BM + ECT + ECPL + buňky tukové tkáně

BM = svalové, pojivové, epiteliální, nervové buňky ECT = plazma + intersticiální tekutina

ECPL = organické a anorganické látky

Tkáňově-systémový model

Komponenty buněčného modelu jsou dále organizovány do různých tkání, orgánů a systémů. 75 % hmotnosti je představováno třemi tkáněmi: kostní, svalovou a tukovou tkání. Z hlediska systému je lidský organismus definován (Pařízková, 1998):

Hmotnost těla = muskuloskeletální + kožní + nervový + respirační + oběhový + zažívací + vyměšovací + reprodukční + endokrinní systém

Pouţívanými metodami pro manifestaci tkáňově-systémového modelu jsou magnetická rezonance, tomografie, vylučování kreatininu za 24 hodin nebo neutronová aktivační analýza (Riegrová a kol, 2006).

Celotělový model

Ke sledování v rámci celotělového modelu se pouţívá antropometrických měření jednotlivých ukazatelů, mezi které patří tělesná výška, hmotnost, hmotnostně-výškové indexy, délkové, šířkové, obvodové rozměry, koţní řasy, objem těl a z něj zjišťovaná denzita těla. Z denzity těla pak lze dále vyhodnotit nepřímo depotní tuk a tukuprostou, aktivní hmotu (Pařízková, 1998).

1.1.3 Modely měření

V klinické a antropologické praxi je nejčastěji vyuţíván dvou-, tří- případně čtyřkomponentový model, a to podle moţností a podle pouţití různých přístrojů a technik. Nejpouţívanějším je model dvoukomponentový (Dörhöfer, Pirlich, 2005).

Jednokomponentový model

Je nejzákladnější principem měření tělesné hmotnosti, kdy získáme velmi přesné hodnoty o celkové tělesné hmotnosti člověka. Pokud se ale hmotnost změní, nejsme schopni učinit úsudek o příčině této změny, zda se změnilo mnoţství vody, tuku apod.

Dvoukomponentový model

Tento model rozděluje lidské tělo na dvě základní komponenty: tuk a tukuprostou hmotu. Hustota čistého tuku je 0,9 g/cm³, hustota tukuprosté hmoty se pohybuje kolem 1,1 g/cm³. Tato metoda měření je vhodná především pro výzkumné účely, protoţe je velmi náročná na technické vybavení.

Tříkomponentový model

V tomto modelu se dělí tukuprostá hmota do dvou dalších frakcí, a sice na celkovou buněčnou hmotu (body cell mass, BCM) a extracelulární hmotu (extra cellular mass, ECM). BCM zahrnuje svaly, vnitřní orgány a centrální nervovou soustavu. ECM pak obsahuje mezitkáňové a mezibuněčné prostory, stejně jako kosti a pojivové tkáně.

Výkyvy či odchylky mezi BCM a ECM mohou nastat i bez změny tělesné hmotnosti

nebo svalové hmoty. Měření v tomto tříúrovňovém modelu je moţné především pomocí metody bioelektrické impedance.

Čtyřkomponentový model

Čtyřkomponentový model specifikuje tělesnou hmotnost podle následujícího vzorce (Riegrová a kol, 2006):

hmotnost = tuk + extracelulární tekutiny + buňky + minerály

1.1.4 Metody odhadu tělesného složení

V následující kapitole se budeme zabývat dostupnými metodami, kterými se dají zjišťovat určité sloţky v těle. Měřením sloţení těla se stanoví obsah tukové tkáně, tukuprosté hmoty, vody, kostních minerálů a dalších sloţek těla. Existuje několik způsobů vyšetření tělesného sloţení. Metody pro odhad tělesného sloţení lze dělit na laboratorní a terénní metody, přičemţ vybrané laboratorní metody jsou současně metodami referenčními. Ty jsou pro terénní praxi náročné, a sice z hlediska technického vybavení, nároků na obsluhu, organizačních moţností i cenové relace přístrojové techniky. Nejpouţívanějšími laboratorními metodami jsou v současné době denzitometrie, hydrostatické váţení a metoda DEXA, případně hydrometrie a měření celkového tělesného draslíku. Metoda DEXA je povaţována za referenční metodu (Riegrová a kol, 2006). Rozlišujeme metody antropometrické, metody zaloţené na vodivosti těla, referenční metody a metody pro stanovení obsahu vody v těle. K hodnocení tělesného sloţení je moţné pouţít rovněţ i ukazatelů v podobě hmotnostních indexů, které tyto metody vhodně doplňují.

1.1.5 Terénní metody Antropometrie

Při základním antropometrickém vyšetření sportovců je běţnou součástí měření tělesného sloţení, měření tělesné hmotnosti a výšky sportovců, které nám umoţní udělat si základní obrázek o daném sportovci. Různé druhy a typy sportu preferují nebo podmiňují určitý poměr aktivní tělesné hmoty a tuku. Přesné zjištění tohoto poměru vyţaduje speciální vyšetření za různě náročných a přesných metod (Máček, 2011).

Podrobné měření podle Pařízkové (1977) zahrnuje měření 10 koţních řas, ke kterému se pouţívá tzv. Bestův kaliper, který je u nás nejpouţívanější. Měření podle Durnina vyţaduje Harpendův nebo Holtainův kaliper, kteréţto jsou nejvíce rozšířeny ve světě. Odhad podílu tuku na základě tloušťky koţních řas je zaloţen na dvou základních předpokladech, a sice ţe:

 tloušťka podkoţní tukové tkáně je v konstantním poměru k celkovému mnoţství tuku

 místa, zvolená pro měření tloušťky koţních řas, reprezentují průměrnou tloušťku podkoţní tukové vrstvy.

Procento tuku se stanovuje pomocí regresních rovnic nebo tabulek, jeţ byly odvozeny z výsledků referenční metody hydrodenzitometrie (viz dále) u pokusných osob. Validita regresivních rovnic je pro odhad tělesného sloţení z koţních řas omezena jen na populační skupinu, ze které byly rovnice odvozeny, a to zejména kvůli tomu, ţe distribuce tuku se mění s věkem, v závislosti na pohlaví, pohybové aktivitě a dalších faktorech. Výhodou této metody je její nízká cena, rychlost a vyuţitelnost v terénních podmínkách. Nevýhodou je nutnost odborného vzdělání, velmi pečlivý zácvik a zkušeností vyšetřujícího (Buţga a kol, 2012; Hainer a kol, 2004). Měření tloušťky koţních řas je u nás stále jednou z nejpouţívanějších metod.

23 Tabulka 2: Postup výpočtu (Riegrová a kol, 2006).

Věk [roky] Pohlaví Rovnice

7-12 chlapci y = 1,180 – 0,069 · log x dívky y = 1,160 – 0,061· log x

13-16 chlapci

y = 1,205 – 0,78· log x dívky

17-45 chlapci % TT = 28,96 · log x – 41,27 dívky % TT = 35,572· log x – 61,25

% T – procento tuku tělesné hmotnosti x – součet deseti koţních řas [mm]

y – denzita

Výpočet % tělesného tuku z denzity: % TT = ( ) · 100

Podíl tukuprosté hmoty (fat free mass TPH) stanovíme v návaznosti na měření podkoţního tuku a stanovení procenta tuku takto:

% TPH = 100 - % tuku

Obrázek 2: Lokalizace a průběh koţních řas (Riegrová a kol, 2006)

TPH [kg] = tělesná hmotnost [kg] – tuk [kg] TT [kg] =

Antropometrickou metodou pro odhad a charakteristiku sloţení těla jsou také hodnoty obvodů těla. Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje výpočet poměru pas/boky, které koreluje s celkovým tukem a definuje typ rozloţení tuku (Pařízková, 1998).

BMI (Body mass index)

Nejčastěji vyuţívaným kvantitativním parametrem pro posouzení normální nebo patologicky zvýšené hmotnosti je Body mass index (BMI). Tento index tělesné bioelektrickou impedanci. Bioimpedanční metoda (BIA) měří odpor tkání lidského těla, který vzniká při průběhu slabého elektrického proudu mezi dvěma místy, která leţí většinou na horní a dolní končetině zvoleného subjektu. Proud prochází vodou a elektrolytovými komponentami v aktivní, tukuprosté hmotě a výsledná rezistence je proto úměrná jejímu objemu (Pařízková, 1998). Pro měření se vyuţívají monofrekvenční i multifrekvenční přístroje a je vyuţíván střídavý proud o nízké intenzitě 400 aţ 800 µA (mikroampér) a frekvenci 1 aţ 1000 kHz, přičemţ frekvence <

10 kHz měří jen extracelulární prostor, frekvence > 100 kHz měří prostor intracelulární.

Regresní rovnice, které odvozují celkové procento tuku z výsledků BIA, stejně jako u antropometrických metod, existují pro různé věkové kategorie. Metoda BIA se vyznačuje především relativní rychlostí, jednoduchostí, neinvazivností a také nízkými provozními náklady. Je tedy pro vyšetřovaného i vyšetřujícího nenáročná, nezatěţuje pacienta a není časově náročná. Nevýhodou je však to, ţe přesnost měření závisí

zejména na adekvátní hydrataci organismu a uspořádání elektrod (Buţga a kol, 2012;

Hainer a kol, 2004).

Bioelektrická impedance nachází vyuţití i v moderní medicíně. Je velmi populárním nástrojem u klinických dietologů při monitorování vývoje a pokroku u pacientů, kteří se snaţí o úbytek obsahu tuku pomocí diety a cvičení. Dále se uplatňuje například při monitorování účinků nově vyvinutých léků určených k prevenci vstřebávání tuků u obézních pacientů. BIA je ale vyuţívána při sledování postupu onemocnění určitých typů chorob, které mají za následek změnu v tělesné stavbě (Bodystat.cz [online]). BIA se vyuţívá i ve spojení medicíny a sportu, jako například při neinvazivním měření hemodynamických změn při maximální zátěţi apod.

Infračervená interakce (NIRI)

NIRI (Near infrared interactance) je technikou, která zjišťuje sloţení těla iradiací tkání paprskem blízkým infračervenému záření. Jde tedy o metodu, která je zaloţena na absorpci a odrazu světla s pouţitím vlnových délek v oblasti infračerveného světla.

Měřená optická denzita odráţené radiace je ovlivňována specifickými absorpčními vlastnostmi zkoumané tkáně (Pařízková, 1998; Riegrová a kol, 2006).

Ultrazvuk

Ultrazvukové přístroje vyuţívají přeměny elektrické energie na vysokofrekvenční ultrazvukovou energii, která je vysílaná v krátkých impulzech.

Ultrazvukové vlny se odráţejí na hranicích mezi tkáněmi, které se liší svými akustickými vlastnostmi. Část ultrazvukové energie se v přijímači sondy přeměňuje na elektrickou energii a tato ozvěna je vizualizována na osciloskopu. Ultrazvuk lze tedy definovat jako mechanické kmity o frekvenci vyšší neţ je frekvenční mez slyšitelnosti lidského ucha, tj. vyšší neţ 20 kHz. Pro diagnostické účely se pouţívá vysokých frekvencí v megahertzové oblasti (Riegrová a kol, 2006, Kočvarová, 2010).

Mezi terénní metody odhadu sloţení těla bychom dále mohli zařadit celkovou tělesnou vodivost (obdoba BIA, ale měří se zde rozdílnost vodivosti a nevodivosti tkání), celkový plazmatický kreatin a kreatinurii.

26 1.1.6 Laboratorní metody

Hydrostatické vážení

Principy hydrodenzitometrie (váţení pod vodou) vychází z Archimedova zákona a na základě hmotnosti těla pod vodou a na vzduchu lze spočítat denzitu (specifickou hmotnost) lidského těla a z ní obsah tuku. Denzita lidského těla se blíţí denzitě vody a mění se s obsahem tuku. Výpočet obsahu tuku se provádí podle různých rovnic, jejichţ výsledky se mohou významně lišit. U nás se nejčastěji pouţívá rovnice podle Keyse a Broţka nebo Siriho (Hainer, 2007).

Při hydrostatickém váţení je objem těla zjišťován na základě rozdílu hmotnosti těla zváţené na suchu a pod vodou. Provádí se na hydrostatické váze. Při váţení pod vodou je tělo nadlehčováno vzduchem, který se nachází v dýchacích cestách a v plicích, a proto měření probíhá za maximálního výdechu. Gastrointestinální plyn není většinou při měření uvaţován (Riegrová a kol, 2006).

Denzitometrie

Denzitometrie je zaloţena na dvoukomponentovém modelu lidského těla, kdy má kaţdá sloţka odlišnou denzitu. Vychází se přitom z následujících předpokladů:

samostatné denzity u obou komponent jsou relativně konstantní u všech jedinců; úroveň hydratace tukuprosté hmoty je relativně konstantní; poměr kostních minerálů ke svalovým proteinům je konstantní veličinou. Z celkové tělesné denzity je prostřednictvím rovnic stanoveno mnoţství tuku (Riegrová a kol, 2006).

Pletysmografie

Další referenční metodou je pletysmografie, kdy se stanovuje objem těla v hermeticky uzavřeném prostor vyplněným vzduchem. Pletysmograf je tvořen uzavřenou nádobou a objem těla je stanoven na základě tlakových změn vyvolaných pumpou o známém zdvihu. Jde tedy o záznam změn velikosti (objemu) orgánu při jeho funkci. Tato metoda je často vyuţívána u dětí, protoţe nevyţaduje nutně spolupráci s pacientem (Hainer a kol, 2004; Riegrová a kol, 2006).

27 Duální rentgenová absorpciometrie (DEXA)

Metoda zaloţená na principu odlišné absorpce záření o dvou různých vlnových délkách a velmi nízké intenzitě tukovou tkání, svalovou tkání a kostmi. Tato metoda tedy rozlišuje kostní minerály od měkkých tkání, které dále rozděluje na tuk a tukuprostou hmotu. Výsledky měření stanoví tělesné sloţení jak celého těla, tak jednotlivých segmentů. Nevýhodou této metody je značná finanční náročnost na přístrojovou techniku, expozice určitému mnoţství záření a nemoţnost jejího vyuţití v terénních studiích (Buţga a kol, 2012). Problémem můţe být i to, ţe se pacient o větším tělesném objemu nevejde do skenovaného pole a přesnost měření klesá se zvyšujícími se rozměry těla. Výhodou je to, ţe tato metoda stanoví i sloţení těla jednotlivých tělesných segmentů a současně i minimální spolupráce s vyšetřovanou osobou (Pařízková, 1998; Hainer a kol, 2004).

K dalším laboratorním metodám patří počítačová tomografie (CT), magnetická rezonance (MR), měření přirozeného izotopu draslíku ⁴⁰K nebo celoţivotní uhlíková elektrický proud. Název elektrický proud pouţíváme nejen pro fyzikální děj, ale i pro fyzikální veličinu, která tento děj kvantitativně charakterizuje. Jednotkou proudu v soustavě SI je coulomb za sekundu a tato jednotka se nazývá ampér (A). Veličina elektrický proud je definována vztahem

I = Q/t , kde Q je celkový náboj částic, které projdou průřezem vodiče za dobu t.

Elektrický proud je tedy veličinou, která vyjadřuje mnoţství elektrického náboje, který projde daným průřezem za určitý čas. Podle konvence je směr elektrického proudu určen jako směr pohybu kladného náboje. Proud v jednoduchém obvodu tedy vychází z kladného pólu zdroje a směřuje do pólu záporného. Proud v elektrických rozvodech můţe být stejnosměrný, střídavý, harmonický nebo obecný. Pokud se zaměříme na BIA, tak zde má své odůvodnění proud střídavý, jehoţ velikost a směr se v čase mění s určitou periodou (Halliday, 2001; Lepil, 2000).

Elektrický odpor, téţ rezistance (R) je veličina, která vyjadřuje schopnost vodiče vést elektrický proud. Závisí přitom na druhu látky, na geometrických parametrech vodiče i na jeho fyzickém stavu. Má vţdy kladnou hodnotu. Jednotkou elektrického odporu je ohm [Ω]. Elektrická vodivost, neboli konduktance (G) je veličinou vyjadřující schopnost vodiče vést elektrický proud a mající obdobný význam jako elektrický odpor, protoţe konduktance vychází ze vztahu (Mechlová, Košťál, 1999):

G = 1 / R

Vedení elektrického proudu tkáněmi

V následujícím odstavci, kdy vycházíme především z knihy Lékařská biofyzika a přístrojová technika autorů Hrazdiry a Mornsteina (2001), se budeme zabývat principy vodivostí tkání v lidském těle. Lidské tělo je sloţitou heterogenní soustavou, která se vyznačuje určitými elektrickými vlastnostmi. Elektrický proud prochází tkáněmi, které mají různé chemické sloţení, viskozitu a strukturu, jako jsou mezibuněčné prostředí, stavu dané tkáně. Vedení elektrického proudu tkáněmi se děje elektrolyticky a nositeli proudu v biologickém prostředí jsou tedy především ionty. Můţeme rozlišit dva typy elektrické vodivosti. Cytoplasma a mezibuněčné prostředí se chovají jako vodič druhého řádu, tedy takový, který má frekvenčně nezávislý odpor neboli rezistenci R.

Oproti tomu membránové struktury mají vlastnosti charakterizované impedancí Z, kde se kromě rezistence R uplatňuje i odpor kapacitní, tedy kapacitance neboli reaktance

Xc. Díky tomu, ţe membrány mají kapacitní vlastnosti, je průchod elektrického proudu těmito strukturami závislý na frekvenci. Impedanci tedy můţeme vypočítat dle vztahu:

Z = √

Elektrické vlastnosti jednotlivých tkání jsou zobrazeny v Tabulce 3.

Tabulka 3: Elektrické vlastnosti tkání (Hrazdira, Mornstein, 2001, str. 203)

tkáň Měrný odpor (rezistivita) [Ω·m]

cytoplazma buněk 1

tělesné tekutiny 0,8-1,3

svalová tkáň 3

parenchymatózní orgány 4-6

tuková tkáň 10-15

kostní tkáň 30

1.2.2 Parametry měření BIA Impedance

Impedance je komplexní veličina popisující zdánlivý odpor prvku a fázový posun napětí proti proudu při průchodu harmonického střídavého proudu dané frekvence daným prvkem (Bioimpedance.com [online]). Je charakteristickou vlastností prvku pro střídavý proud a převrácenou hodnotou vodivosti. Je dána sumárním odporem buněčných membrán, cytoplazmy a mimobuněčné tekutiny a zjednodušeně řečeno jde o celkový tělesný odpor. Značí se jako vektor Z a jednotkou je ohm [Ω]. Skládá ze dvou sloţek: první je sloţka reálná a nazývá se rezistence, druhá sloţka je imaginární a nazývá se reaktance.

Rezistence

Rezistence, se značí R a jednotkou je ohm [Ω]. Vyjadřuje schopnost prvku zmenšit nebo zastavit proud a jedná se tedy o odpor prostředí. Je dána vodivostí tkání a definovaná jako poměr napětí a proudu.

30 R = U / I

Velikost odporu závisí přímoúměrně na délce vodiče (tedy na výšce člověka) a nepřímo úměrně na obsahu průřezu vodiče, na materiálu (mnoţství vody, elektrolytů) a teplotě. Dobré vodiče mají malý elektrický odpor. Tuto schopnost vést elektrický proud mají v těle tkáně a orgány bohaté na vodu a elektrolyty (svalová tkáň, krev,

In document ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU (Page 17-0)