Období Hlavní úkol
přípravné rozvoj trénovanosti
předzávodní vyladění sportovní formy
závodní prokázání a udrţení vysoké výkonnosti
přechodné dokonalé zotavení
1.3.2 Trénink ve florbalu
I u florbalu se aplikují zásady rozdělení ročního tréninkového cyklu na období přípravné, předzávodní, závodní a přechodné. Samozřejmě jde o sport, který má svá specifika, jeţ se při plánování tréninku uplatňují, nicméně principy tréninku v různých obdobích se shodují s těmi obecnými.
44 Přípravné období
Z hlediska florbalu přípravné období začíná nejčastěji v červnu, přičemţ cílem tohoto období je získání obecné vytrvalosti a síly. Tomu jsou také tréninkové jednotky obsahově uzpůsobeny. Počet tréninkových jednotek za týden se v kaţdém klubu liší, nejčastěji ovšem činí čtyři jednotky týdně. Jiné dny jsou určeny pro regeneraci, popřípadě individuální trénink (posilovna, kolečkové brusle atd.). Často se na začátek přípravy florbalistů zařazují i různé testy, a to jak na vytrvalost, tak na sílu. Příkladem mohou být Cooperův test, člunkové běhy, skok do dálky odrazem snoţmo apod.
Tréninková jednotka v přípravném období florbalistů zahrnuje především intervalové tréninky (100 m, 150 m, 200 m atd.), delší výběhy, výběhy do kopců, schodů, dále kruhové tréninky zaměřené na rozvoj silových schopností a tréninky v posilovně nebo v písku. Samozřejmě, ţe kaţdý kondiční trenér pojímá své tréninky jinak a jejich podoba i obsah se liší.
I v přípravném období se hráči věnují specifickým florbalovým dovednostem, jako jsou herní činnosti jednotlivce, nácvik herních kombinací a systémů, avšak v tomto období dominuje především výše uvedený trénink vytrvalosti, síly a rychlosti.
Předzávodní období
Hlavním cílem předzávodního období, které navazuje na období přípravné a začíná nejčastěji v srpnu, je vyladění sportovní formy. Je pro něj charakteristické především sníţení objemu zatíţení a zařazení většího mnoţství specializovaného florbalového tréninku.
Přechází se podle Zlatníka (2007) ke kvalitnímu a komplexnímu typu trénování.
Dochází tak k tomu, ţe jiţ nejsou od sebe odděleny kondiční, technická a taktická sloţka tréninku, ale cvičení se organizuje tak, aby v nich byly zastoupeny všechny tyto sloţky. Součástí TJ je vyuţití speciálních florbalových cvičení.
Nedílnou součástí tohoto období jsou i několikadenní soustředění, která umoţňují vícefázové trénování, psychologickou přípravu i např. rozbory utkání na videu. V tomto období se druţstva účastní i prvních sezónních turnajů, které slouţí jako ostrá zkouška zapracování nových hráčů, natrénovaných systémů, kombinací.
45
Tradičním takovým turnajem je srpnový Czech open, který se koná v Praze za účasti nejlepších evropských klubů, nebo přátelská utkání extraligových týmů.
Závodní období
Závodní období začíná zpravidla v polovině září současně se začátkem ligových soutěţí. Cílem tohoto období je uplatnění a vyuţití nabytých schopností, dovedností a zkušeností z předešlých dvou období a samozřejmě jejich další rozvoj. Hráč by měl být schopen podávat nejvyšší sportovní výkony.
Z hlediska tréninkovýh jednotek můţeme registrovat sniţování objemu a výrazně převyšuje trénink speciálních dovedností nad těmi obecnými. Samozřejmě, ţe i v tomto období se hráči věnují kondiční přípravě, avšak tyto tréninky tvoří výraznou menšinu. V závod ním období tak dochází ke mírnému poklesu výkonnosti, a to právě z toho důvodu, ţe běţné tréninky a utkání nejsou dostatečně silným podnětem pro udrţení vysoké aerobní kapacity získané letní kondiční přípravou (Havlíčková, 1993).
Závodní období trvá do března, respektive do konce dubna. To záleţí na tom, jak si to které druţstvo vede vyřazovacích fázích soutěţe. Během závodního období je i několik nucených zápasových pauz, které jsou většinou způsobeny reprezentačními akcemi nebo vánočními svátky. Během těchto přestávek je větší počet tréninků zaměřených na rozvoj kondičních schopností, především na rychlostní vytrvalost.
Přechodné období
Na závodní období navazuje období přechodné, tedy období zaměřené na regeneraci psychických i fyzických sil. Období trvá tedy přibliţně od dubna do začátku června. Doporučuje se aktivní odpočinek, jako např. kolečkové brusle, lehké výklusy, plavání a další rekreační sporty. Tento čas se vyuţívá i pro doléčení různých zranění, která se během sezóny nastřádala.
1.3.3 Tréninková jednotka
Tréninková jednotka je základním elementem stavby sportovního tréninku, a tedy i nejkratším prvkem, a základní organizační formou sportovního tréninku. Cíle a úkoly tréninkové jednotky jsou součástí koncepce sportovního tréninku a jsou svázány s cíli a úkoly tréninkových cyklů. Zatíţení v tréninkové jednotce (fyzické i psychické)
46
vychází z poţadavků vyplývajících z jejího zařazení v rámci tréninkového cyklu.
Tréninková jednotka je nejčastěji zaměřena na zdokonalování kondice, techniky, taktiky, ale téţ plní úkoly kompenzační, regenerační apod. (Lehnert, 2001). Se zřetelem na fyziologická, pedagogická a psychologická hlediska se tréninková jednotka rozděluje do několika dalších částí, a sice na úvodní, hlavní a závěrečnou část (Dovalil, 2009).
Cílem úvodní části tréninkové jednotky je připravit sportovce po fyzické i psychické stránce na plnění úkolů hlavní části jednotky, tzn. připravit sportovce na tréninkové zatíţení (Lehnert, 2001).
Dílčími úkoly této části jsou (Choutka, Dovalil, 1987):
Psychologická příprava, seznámení s úkoly či pochopení podstaty.
Příprava pohybového aparátu, srdečně oběhového a dýchacího systému; cvičení na uvolnění a protaţení svalů, šlach a kloubů, intenzita těchto cvičení postupně stoupá.
Příprava k pohybové činnosti, jejímuţ zdokonalování bude věnována pozornost v hlavní části.
Hlavní část tréninkové jednotky je zaměřena na rozvoj sportovní výkonnosti, soustřeďuje se na plnění tréninkových úkolů, které vycházejí z aktuálních potřeb nebo jsou dány tréninkovým plánem. Konkrétní obsah této části závisí na specifice sportu, tréninkovém cyklu apod. a úkoly jsou tedy velice různorodé. Patří mezi ně rozvoj a stabilizace pohybových schopností a dovedností, nácvik a zdokonalování techniky a taktiky nebo kontrola stavu trénovanosti. Z hlediska průběhu zatíţení v tréninkové jednotce bývá v hlavní části dosahováno jeho vrcholu. Je ţádoucí věnovat se na počátku hlavní části nácviku nových dovedností případně koordinačním schopnostem, popřípadě tréninku rychlostního nebo rychlostně silového zaměření. Poté můţe následovat činnost silového nebo vytrvalostního charakteru (Lehnert, 2001; Dovalil, 2009, Choutka, Dovalil, 1987).
Závěrečná část zajišťuje plynulý přechod od vysokého tréninkového zatíţení k postupnému uklidňování a návrat všech funkcí k normálnímu stavu. Obsah závěrečné části je závislý na charakteru zatíţení v hlavní části jednotky a volíme ho tedy tak, abychom kompenzovali psychickou i fyzickou náročnost spojenou s plněním úkolů
47
v hlavní části. Volí se cvičení mírné intenzity s postupným přechodem na protahovací cvičení kompenzačního a regeneračního typu (Dovalil, 2009; Lehnert, 2001; Choutka, Dovalil, 1987).
Tréninková jednotka ve florbalu
Části tréninkové jednotky ve florbalu plně podléhají zásadám obecné stavby tréninkové jednotky. V úvodní části dochází k přípravě organizmu pro hlavní část, tedy k jeho zahřátí a prokrvení, k čemuţ jsou nejčastěji voleny jednoduché prostředky jako rozklusání, hry apod. Dále v této části dochází k protaţení hlavních svalových skupin, které je prováděno buď individuálně, nebo skupinově, a v neposlední řadě jsou zařazována i průpravná cvičení a tzv. aletická abeceda.
Do hlavní části tréninku je situováno hlavní zatíţení. Obsah hlavní části tréninkové jednotky se pak odvíjí od tréninkového období, v jakém se druţstvo nachází.
Zaměřen tedy můţe být na rozvoj kondice nebo na rozvoj a zdokonalování speciálních florbalových dovedností nebo na nácvik herních systémů. Hlavní část tréninkové jednotky v závodním období začíná cvičeními, která se zaměřují na práci s míčkem. Jde tedy o vedení míčku, dribling nebo na přihrávky, kde se klade důraz na přesnost nahrávky a kvalitu jejího zpracování. Přičemţ se dbá na to, aby cvičení probíhala v pohybu a zamezilo se tak přílišné statičnosti. Dále se přechází na cvičení, která jsou zakončená střelbou na brankáře. Tato cvičení jsou vhodná pro rozchytání brankářů.
Samozřejmě dochází k různým modifikacím cvičení. Následující cvičení se zaměřují na daný cíl tréninkové jednotky, například na obrannou činnost, přesilové hry, řešení brejkových situací, řešení situací v útočném pásmu atd. Nedílnou součástí hlavní části tréninkové jednotky je samotná hra. Ta se hraje ve formacích, ve kterých hráči nastupují i v zápasech. Trvá 20-30 minut a klade se zde důraz na činnosti, které se v dané jednotce nacvičovaly.
Závěrečnou část pak reprezentují například hry s nízkou intenzitou, vyklusání, vyjetí na rotopedu apod. Individuálně i střely na bránu nebo nájezdy, ovšem ne v plném nasazení. Následuje statický strečink. Často jsou zde zařazená i kompenzační cvičení, díky kterým se úspěšně předchází svalovým dysbalancím způsobeným především jednostranným drţením hokejky.
48 1.3.4 Charakteristika florbalového výkonu
Florbalový výkon je charakterizován několika faktory, které na sebe navazují a vzájemně se prolínají. Pro přehled těchto faktorů přikládáme obrázek z internetové publikace Fyziologie sportovních disciplín autorů Bernacikové, Kapounkové, Hrazdíry a Novotného (2010) , kde jsou tyto faktory znázorněny.
Obrázek 8: Faktory sportovního výkonu – florbal (Bernaciková a kol. [online], 2010).
Florbal je kolektivní sportovní hra, kde se střídají a prostupují se cyklické a acyklické pohyby. Uplatňují se tedy jak běhy, tak přihrávky, driblink, střelba a další činnosti. Nároky jsou zde tedy jako kondiční, tak i koordinační. Pro výkon hráče florbalu v utkání je charakteristická střídavá intenzita herních činností, projevující se v nepravidelně dlouhých intervalech (pobyt na hřišti) a přerušovaná nepravidelně dlouhými pauzami (střídání). Mezi dvěma střídáními hráč stráví na hřišti 45 aţ 60 sekund, délka pobytu na střídačce se odvíjí od počtu zapojených formací a pohybuje se od 45 sekund do 2 minut. O celkové délce pobytu hráče na hřišti během utkání rozhoduje především to, na kolik formací druţstvo hraje, zda se daný hráč účastní přesilových her nebo oslabení a zda se zapojí v celém průběhu zápasu, nebo jen v části.
Nejvytíţenější hráči stráví na hřišti přibliţně 30 minut, průměr se potom pohybuje
49
kolem 23 minut. Ve florbalu jsou přitom rozhodující opakované krátkodobé činnosti explozivního rychlostně silového charakteru vysoké intenzity. Tyto projevy jsou ve výkonu hráče primární. Prvním předpokladem je proto vysoká úroveň kapacity anaerobní alaktátové zóny metabolického krytí, které představuje vysokou schopnost štěpení ATP a rychlé znovuzískání ATP za účasti CP. Druhým předpokladem je vysoká kapacita oxidativní zóny metabolického krytí, jeţ zaručuje relativně rychlou oxidativní náhradu zásob ATP a CP v intervalech nulové a nízké intenzity (Zlatník, 2004, str. 5;
Zlatník, 1998).
Na matabolickém krytí při florbalovém výkonu se podílejí ATP-CP systém, dále anaerobní glykolýza a oxidativní fosforylace. Zdroje energie představují adenosintrifosfát (ATP), kreatinfosfát (CP) a glukóza.
Graf 1: Podíl aerobního a anaerobního krytí během výkonu (Bernaciková a kol. [online], 2010).
Tabulka 6: Fyziologické parametry během sportovního výkonu (Bernaciková a kol. [online],