1.2 Bioelektrická impedanční analýza
1.2.2 Parametry měření BIA
Impedance je komplexní veličina popisující zdánlivý odpor prvku a fázový posun napětí proti proudu při průchodu harmonického střídavého proudu dané frekvence daným prvkem (Bioimpedance.com [online]). Je charakteristickou vlastností prvku pro střídavý proud a převrácenou hodnotou vodivosti. Je dána sumárním odporem buněčných membrán, cytoplazmy a mimobuněčné tekutiny a zjednodušeně řečeno jde o celkový tělesný odpor. Značí se jako vektor Z a jednotkou je ohm [Ω]. Skládá ze dvou sloţek: první je sloţka reálná a nazývá se rezistence, druhá sloţka je imaginární a nazývá se reaktance.
Rezistence
Rezistence, se značí R a jednotkou je ohm [Ω]. Vyjadřuje schopnost prvku zmenšit nebo zastavit proud a jedná se tedy o odpor prostředí. Je dána vodivostí tkání a definovaná jako poměr napětí a proudu.
30 R = U / I
Velikost odporu závisí přímoúměrně na délce vodiče (tedy na výšce člověka) a nepřímo úměrně na obsahu průřezu vodiče, na materiálu (mnoţství vody, elektrolytů) a teplotě. Dobré vodiče mají malý elektrický odpor. Tuto schopnost vést elektrický proud mají v těle tkáně a orgány bohaté na vodu a elektrolyty (svalová tkáň, krev, extracelulární tekutina). Mají tedy malou rezistenci. Mezi špatné vodiče v těle, a tedy vodiče s vysokým elektrickým odporem, naopak patří tuková tkáň a kosti (Halliday, 2001; Koláčková, 2012).
Reaktance
Reaktance je imaginární část impedance, kterou označujeme Xc. Definuje schopnost tkáně elektrický proud zpomalit a způsobit fázový posun. Jedná se o přídatný odpor způsobený kapacitním efektem buněčných membrán. Vyšší hodnoty reaktance z bioelektrických měření definují lepší zdraví a buněčnou integritu. Kondenzátoru v organismu odpovídají buněčné membrány, jejichţ vodivými deskami jsou proteiny a dielektrikem tuková vrstva. Při průchodu střídavého proudu se chovají jako biologické kondenzátory o stálé plošné kapacitě v rozmezí 0,1 – 3 µF.cm-2 (Hrazdira, Mornstein, 2001). Normálové hodnoty podle Dörhöfera a Pirlich (2005) pro populaci představují 10-12 % rezistence.
Jestli budou buněčné membrány fungovat jako rezistory, nebo jako kondenzátory, určuje frekvence procházejícího proudu. Při frekvenci menší jak 50 kHz fungují membrány jako rezistory a zastaví elektrický proud, který prochází pouze extracelulárním prostředím. Při frekvenci vyšší neţ 50 kHz proud buněčnými membránami prochází (Bioimpedance [online]; Koláčková, 2012).
31
Obrázek 3: Vztah mezi impedancí a reaktancí (Riegrová a kol., 2006, str. 39).
Fázový úhel
Fázový úhel vyjadřuje jak změny v mnoţství, tak i v kvalitě měkkých tkání hmoty (tj. propustnosti buněčné membrány a měkkých tkání, hydratace). Fázový úhel je závislý na rezistenci a reaktanci a měří vztah právě mezi těmito dvěma sloţkami. Jeho hodnoty se obvykle pohybují mezi 2° a 12°, pro zdravou populaci se pohybuje v rozmezí 6°-9° v závislosti na pohlaví. Fázový úhel je výrazně vyšší u muţů, a to především u těch, kteří mají více svalové hmoty, neţ u ţen ve všech věkových kategoriích. Nízký fázový úhel je indikátorem poruchy buněčné membrány a značí neschopnost buněk ukládat energii. Vysoké hodnoty fázového úhlu znamenají, ţe membrány buněk jsou neporušené a mnoţství BCM je vysoké (Bodystat.com [online]).
Obrazně řečeno dobře ţivené buňky se stabilními membránovými potenciály mají velký fázový úhel, oproti tomu špatně ţivené buňky s nízkým membránovým potenciálem mají odpovídajícím způsobem malé fázové úhly (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
Velikost fázového úhlu umoţňuje provést základní klasifikaci nutričního stavu a fyzického stavu jedince. Pokud je ale organismus jedince, který pravidelně provádí intenzivní fyzickou činnost, nedostatečně zásobován sacharidy, pak je velikost fázového úhlu menší a i jeho roste nanejvýš o 0,2° za měsíc. Obecně ale fázový úhel roste s tréninkem a naopak.
32
Tabulka 4: Klasifikace a hodnocení fázových úhlů (Dörhöfer, Pirlich, 2006, str 18).
Muži Velikost fázového
úhlu Hodnocení
> 7,9 Tyto extrémně vysoké hodnoty se vyskytují pouze u vrcholových
sportovců a
kulturistů.
7,0-7,9 Velmi dobré. Tyto hodnoty jsou indikací pro vynikající nutriční a fyzický stav.
6,5-6,9 Dobré. Hodnoty v tomto rozsahu obvykle značí pravidelný trénink jedince. Předpokládá se i dostatečná rezerva makroţivin.
6,0-6,4 Uspokojivé. Jedná se o nejběţnější hodnoty pro většinu
4,5-5,4 Nevyhovující. Hodnoty v tomto rozpětí vykazují nedostatečnou kvalitu a mnoţství výţivy a omezenou pohyblivost.
< 4,5 Fázový úhel v tomto rozsahu vypovídá o extrémně špatném nutričním stavu a podvýţivě.
Podle výše uvedené tabulky lze očekávat, ţe při našem výzkumu se budou objevovat hodnoty od 6,5 do 7,5°, coţ značí dobrou aţ velmi dobrou trénovanost a kvalitu svalové hmoty.
Fázový úhel je nejvýznamnější při frekvenci 50 kHz. Čisté buněčné membrány mají fázový úhel 90°, naopak úhel 0° má voda. Fázový úhel je tedy přímo úměrný hodnotě BCM (Dörhöfer, Pirlich, 2005). Odpor biologického vodiče je také závislý na pouţité frekvenci. Nízké frekvence v rozmezí 1 aţ 5 kHz jsou stěţí schopny překonat buněčné membrány. Jsou schopné se šířit v extracelulární hmotě a prakticky neobsahují ţádné sloţky reaktance. Z tohoto důvodu se tyto frekvence pouţívají pro výpočet extra celulární vody (ECW). Se zvyšující se frekvencí vzrůstá i fázový úhel a maximální
33
hodnoty odporu je dosaţeno při frekvenci 50 kHz. Pokud se frekvence bude stále zvyšovat, odpor se bude opět sniţovat. Rozdíly mezi BCM a ECM lze hodnotit díky pouţití multifrekvenční analýzy. Tato analýza je vhodná především u těch pacientů, u kterých se sleduje vodní bilance. (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
1.2.3 Komponenty složení lidského těla
Ve své práci budeme pracovat s mnoha komponenty z oblasti tělesného sloţení a posléze je i hodnotit. V této kapitole tedy tyto komponenty přiblíţíme a zabývat se budeme jejich fyziologickým popisem. Těmito sloţkami lidského těla jsou voda, a to extracelulární, intracelulární a celková, tělesný tuk, tukuprostá hmota, celková bunečná hmota, extracelulární buněčá hmota, bazální metabolismus a další.
Celková tělesná voda
Voda je jednou z nejvýznamnějších a také nejvíce zastoupených sloţek lidského těla, která plní mnoho důleţitých funkcí. Hodnota celkové tělesné vody (total body water, TBW) vyjadřuje mnoţství veškeré vody, která je přítomna v těle, tedy celkové tělesné vody. Pomocí bioelektrické impedance je moţno velmi přesně stanovit mnoţství vody obsaţené v lidském těle. Přičemţ voda, kterou pacient poţil ústně a která ještě není tělem absorbována, se v měření nezobrazuje. Ascites (břišní vodnatelnost) se také neměří, protoţe není součástí tukuprosté hmoty (Dörhöfer, Pirlich, 2005). Objem TBW je závislý na mnoha faktorech, jako jsou pohlaví, věk, tělesná konstituce nebo vnitřní a vnější podmínky působící na člověka. Průměrné hodnoty TBW se pohybují okolo 60 % tělesné hmotnosti a u běţně hydratovaného člověka tvoří 73 % tukuprosté hmoty.
normální rozsah hodnot pro muţe: 50-60 % tělesné hmotnosti
normální rozsah hodnot pro ţeny: 55-65 % tělesné hmotnosti
velmi svalnatý jedinec: 70-80 % tělesné hmotnosti
obézní jedinec: 45-50 % tělesné hmotnosti
Rozloţení vody v organismu je různé. Nachází se jak ve vnitřním prostředí buněk, tak ale i omývá i jejich vnější povrch a vyplňuje prostor mezi nimi. Nejvíce vody je v tělních tekutinách, poměrně bohatě hydratovaná je i svalová tkáň, naopak málo vody je v tukové tkáni a kostech. Celkovou tělesnou vodu můţeme dále dělit na vodu extracelulární, která tvoří přibliţně 43 % celkové tělesné vody, a na vodu intracelulární,
34
jeţ představuje 57 % celkové tělesné vody. Podle Kaňkové a kol. (2007) je tento poměr 35 % a 65 %. Extracelulární voda zahrnuje intercelulární a transcelulární tekutinu a plazmu (Kittnar, 2011). Mnoţství vody v těle je určováno v prvé řadě prostřednictvím BCM, tedy prostřednictvím celkové buněčné hmoty. Zvýšené hodnoty ECM/BCM indexu a sníţené procento buněk jsou známkami ukládání vody (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
Mnoţství celkové tělesné vody lze vypočítat dle vztahu:
TBW = výška2 / Z Tukuprostá hmota
Tukuprostá hmota (TPH)označuje tělní tkáň, která neobsahuje ţádný tuk.
Můţeme ji tedy definovat jako rozdíl mezi celkovou tělesnou hmotností a hmotností tělesného tuku. TPH je tvořena především svaly, vnitřními orgány, kosterním systémem a centrálním nervovým systémem. Tyto orgánové struktury jsou sice morfologicky velice odlišné, ale jejich funkční struktury jsou identické. Skládají se z buněk, které jsou zodpovědné za metabolické procesy v těle. Obsahují i extracelulární tekutiny a látky, které napomáhají látkové výměně v těle. Tuto tělesnou hmotu nazýváme aktivní z toho důvodu, ţe při své činnosti spotřebovává energii. Pro tělesný tuk i pro tukuprostou hmotu platí, ţe jde o sloţky velice rozmanité a jejich podoba tudíţ závisí na věku, pohlaví, pohybové aktivitě a na dalších exogenních a endogenních faktorech. TPH u běţného dospělého zdravého pacienta obsahuje okolo 73,2 % vody, z toho tedy vyplívá, ţe TPH se vypočítá podle vztahu: (Dörhöfer, Pirlich, 2005; Riegrová a kol, 2006).
TPH =
BCM - celková buněčná hmota
BCM neboli celková buněčná hmota je soubor všech buněk, které se aktivně podílejí na metabolických procesech v těle. Zahrnuje tedy všechny buňky, které vyuţívají kyslík a které jsou schopny oxidovat sacharidy, a tudíţ se přímo podílejí na svalové práci. Kaţdá tkáň lidského organismu obsahuje určitý podíl BCM. Jde o příčně
35
pruhované svalstvo, srdeční svalovinu, hladkou svalovinu, vnitřní orgány, gastrointestinálního trakt, krev, ţlázy a nervovou soustavu. Svalová tkáň obsahuje této hmoty nejvíce (Dörhöfer, Pirlich, 2005; Riegrová a kol, 2006).
Vnitrobuněčná hmota je odvozena od tukuprosté hmoty podle vztahu:
BCM = TPH · In(α) · 0,29 ,kde In(α) je přirozený algoritmus fázového úhlu při frekveci 50 kHz
Mnoţství BCM v těle kaţdého jedince je závislé na mnoha faktorech, jako jsou věk, pohlaví, genetická podmíněnost nebo fyzická aktivita. U běţné populace se mnoţství BCM u muţů pohybuje kolem 53 % aţ 59 % aktivní tělesné hmoty, u ţen pak jde o rozmezí mezi 50 % a 56 % aktivní tělesné hmoty. U vrcholových sportovců můţe mnoţství BCM činit aţ 60 % aktivní tělesné hmoty. Mnoţství BCM v těle jsme schopní rozpoznat pouze pomocí bioelektrické impedance (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
ECM – extracelulární hmota buněčné hmoty (ECM/BCM) jsme schopni posoudit míru vyuţitelnosti tukuprosté hmoty pro pohybovou aktivitu. Tento poměr je také velice důleţitým parametrem pro posouzení stavu výţivy jednice. Tento poměr je taktéţ proměnlivý s biologickým věkem, kdy s rostoucím věkem klesá. Čím je index niţší, tím má jedinec větší mnoţství tukuprosté hmoty vyuţitelné pro pohybovou aktivitu. V opačném případě, kdy hodnota dosahuje hodnot vyšších neţ 0,8, je vyuţitelnost tukuprosté hmoty pro pohybovou aktivitu nízká. Z toho vyplívá, ţe trénovaní jedinci disponují niţšími hodnotami tohoto
36
indexu. U vysoce trénovaných jedinců je hodnota indexu ECM/BCM ≤ 0,7. (Riegrová a kol, 2006). Jde o určitý ukazatel stupně trénovanosti jedince. Obecně vzato zdraví jedinci mají větší mnoţství BCM neţ ECM, a tudíţ by měl být index menší neţ 1.
Rostoucí index ECM/BCM můţe mít tři příčiny, a sice katabolismus, dehydratace nebo otoky (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
Tělesný tuk
Tělesný tuk (TT) má hustotu 0,9 g/cm3 a působí jako izolátor při průchodu elektrického proudu. Tukové buňky postrádají typické vlastnosti buněk v BCM a tudíţ nekladou téměř ţádný odpor. Hmotnost tuku se vypočítá jako rozdíl mezi hmotností a tukuprostou hmotou:
TT = hmotnost-TPH BIA vektor
Pomocí tzv. BIA vektoru je moţné graficky znázornit elektrické odpory lidského těla v systému souřadnic. Za tímto účelem, kapacitní odpor z tělních buněk (Xc) je znázorněn na ose y a odpor tělesné vody i s obsahem elektrolytů (R) na ose x. Oba odpory se vztahují k tělesné výšce (Xc/výška; R/výška). Propojením těchto hodnot v systému souřadnic nám vzniká výsledný vektor (Dörhöfer, Pirlich, 2005). BIA vektor získaný z hodnot reaktance a rezistence se jeví jako uţitečný parametr v hodnocení determinantů BIA (viz obrázek 4). Některé studie zkoumají vliv věku na výsledky BIA měření prostřednictvím BIA vektoru, který zohledňuje věk, pohlaví a BMI (Koláčková, 2012).
37 Bazální metabolismus
Bazální metabolismus (BMR), neboli základní energetická přeměna, pokrývá všechny vitální funkce organismu energeticky dostačujícím způsobem, tedy tak, aby byly tyto funkce udrţeny. Laicky můţeme říci, ţe BMR je energie potřebná pro „provoz těla“. Veškerá lidská aktivita přitom energetické nároky organismu zvyšuje. Existují tedy podrobné tabulky, které vyjadřují energetickou náročnost různých lidských činností, z čehoţ poté vyplívá konkrétní potřeba krytí energie potravinami, vztaţená na určitý čas (Trojan, 2003).
Bazální metabolismus můţeme stanovit v případě, ţe jsme v klidu, nejlépe, kdyţ leţíme, při pokojové teplotě, 12-14 hodin po posledním jídle a 24 hodin bez vyčerpávající tělesné aktivity. Ve spánku hodnota BMR klesá, a to přibliţně o 10%, a při dlouhodobém hladovění můţe klesnout aţ o 40 % (Ganong, 2005). BMR je u ţen ve všech věkových kategoriích o něco niţší neţ u muţů. Je naopak vyšší u dětí, ale s věkem se sniţuje. Pro zdravého jedince, přibliţně o hmotnosti 70 kg činí hodnota BMR u muţů 1705 kcal a u ţen o hmotnosti 60 kg přibliţně o 10 % méně. Uvádí se hodnota 1505 kcal. Jakákoliv aktivita, včetně duševní, přitom energetické nároky organismu zvyšuje (Kittnar, 2011). Lidé s vyšším mnoţstvím svalové hmoty, tedy především sportovci, vykazují vyšší hodnoty BMR, a to z toho důvodu, ţe je potřebu tuto svalovou
Obrázek 4: Znázornění BIA vektoru vzhledem k rezistenci a reaktanci (Dörhöfer, Pirlich, 2005, str.26).
38
hmotu vyţivovat. Současně samozřejmě platí, ţe člověk, který má málo svalové hmoty, má mnohem niţší hodnotu BMR (Viviente.cz [online]).
1.2.4 Druhy BIA
Přístroje podle použitých frekvencí
Monofrekvenční bioimpedanční analýza
Bioimpedanční analýza, která vyuţívá proud o jedné frekvenci, se nazývá monofrekvenční. Obvykle se při těchto měřeních uţívá frekvence proudu o hodnotě 50 kHz. Při frekvenci 50 kHz bioimpedanční analýza striktně vzato neměří objem celkové tělesné vody, ale váţený součet odporů extracelulární a intracelulární vody.
Monofrekvenční přístroje obvykle měří velice přesně celkovou tělesnou vodu (TBW), tukuprostou hmotu (TPH), ale není jimi moţné určit rozdíl mezi ICW a ECW (Kyle, 2004).
Multifrekvenční bioimpedanční analýza
Základním principem multifrekvenční bioimpedanční analýzy je šíření střídavého proudu, který má nízkou intenzitu, biologickými strukturami, přičemţ se vyuţívají různé frekvence, a to v rozmezí 1 aţ 100 kHz. Tento princip je zaloţený na tom, ţe různé tkáně, voda nebo tuk vedou proud různým způsobem, a chovají se tudíţ buď jako vodiče, nebo jako izolátory. Tukuprostá hmota, obsahující vysoký podíl vody a elektrolytů je dobrým vodičem proudu, zatímco tuková tkáň se chová jako izolátor a špatný vodič. Pomocí nízkých frekvencí (1 kHz, 5kHz) lze mnoţství TBW rozdělit na hodnoty extracelulární a intracelulární vody, protoţe proud o takto nízké frekvenci neproniká do intracelulárního prostoru, a proto jím lze měřit hodnoty pouze extracelulární tekutiny. Naopak proud o vysoké frekvenci cca 50 aţ 100 kHz proniká přes buněčnou membránu do buňky a lze jím tak měřit hodnoty celkové tělesné vody (Stablová a kol, 2003).
39 Přístroje podle umístění a počtu elektrod
V České republice se dále běţně pouţívají přístroje, které se liší tím, jak jsou elektrody, mezi nimiţ probíhá proud, umístěny. V komerční sféře se nejčastěji setkáme s bipolárními přístroji, neboli ruční BIA, kdy elektrický proud probíhá pouze horní částí těla, nebo bipedální BIA, noţní, kdy elektrický proud prochází dolní částí těla (Riegrová et al, 2006). Setkáme se tedy s přístroji, kde jsou elektrody na madlech pro uchopení rukama, tedy s uspořádáním bimanuálním (od společnosti Omron), dále s uspořádáním bipedálním (např. přístroje společnosti Tanita), při němţ vyšetřovaná osoba stojí na váze s vyznačeným umístěním elektrod, či s uspořádáním tetrapolárním, kde jede o kombinaci bipedálního a bimanuálního uspořádání (InBody, Tanita). Další moţnou variantou jsou tetrapolární přístroje bioimepdanční analýzy, kdy je měření prováděno vleţe a elektrody se nacházejí po dvou na zápěstí a nad hlezenním kloubem pravostranných končetin (Bodystat, Nutriguard M). Tato metoda je vhodná pro pouţití v odborných studiích a její výhodou je určení tělesného sloţení s uvedením zastoupení jednotlivých tělesných tkání (Buţga a kol, 2012; Riegrová a kol, 2006).
Obrázek 5: Umístění elektrod na zápěstí a na nártu (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
40
Obrázek 6: Celkový pohled na vyšetřovanou osobu (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
Obrázek 7: Elektrický obvod lidského těla (Dörhöfer, Pirlich, 2005).
Přesnost měření
Existuje skutečně mnoho faktorů, které určitým způsobem ovlivňují naměřené hodnoty a následně výsledky při měření bioimpedanční metodou. Pro přesnost měření pomocí BIA je jedním z rozhodujících faktorů umístění elektrod na hřbetu ruky a na nártu nohy. Posunutí detektoru o 1 cm můţe znamenat změnu aţ 2 % rezistence. Další proměnné, které mají vliv na platnost, reprodukovatelnost a přesnost měření, jsou polohy těla, stav hydratace, který můţe způsobit dle Riegrové (2006) chybu měření 2-4
41
%, dále konzumace jídla nebo nápojů, teplota okolního vzduchu a teplota kůţe, poslední fyzická aktivita, a to především tělesné zatíţení anaerobního charakteru, u ţen menstruace, výběr vhodné predikční rovnice, správné dosazení proměnných do predikčních rovnic, pozice těla a jiţ zmíněné umístění elektrod (Anon, 1994;
Bioimpedance [online]; Koláčková, 2012; Riegrová a kol, 2006).
Obecná doporučení pro měření jsou (Koláčková, 2012; Riegrová, 2006):
Zákaz konzumace jídla a pití 4-5 hodin před testem.
Ţádná fyzická aktivita po dobu 12 hodin před testem.
Nepoţívat alkohol 24 před testem.
Přesně umístit elektrody.
U ţen neprovádět měření během menstruačního cyklu nebo během těhotenství.
Teplota v místnosti kolem 20-25 °C, normální vlhkost vzduchu.
Provádět test po 5 minutách v klidu a vleţe.
Pacient musí leţet v klidu na zádech, horní i dolní končetiny jsou roztaţené a části těla se tak nedotýkají.
Nenatírat si před vyšetřením ruce a nohy ţádným mastným krémem.
Neměřit pacienty uţívající léky, které ovlivňují vodní reţim v organismu a vyhnout se osobám s implantáty (kardiostimulátor, umělé klouby).
Při opakovaní měření provádět BIA za stejných podmínek a ve stejnou denní dobu.
Ţádné elektrické rušení jako např. hodinky, kovový rám postele apod.
1.3 Sportovní trénink
Sportovní trénink dle Lehnerta (2001) představuje dlouhodobý, systémově řízený proces přípravy sportovce prioritně zaměřený na zvyšování sportovní výkonnosti ve zvolené sportovní disciplíně, přičemţ obsah sportovního tréninku tvoří následující procesy: sociálně-biologická adaptace, motorické učení a psychosociální interakce.
Hlavním cílem sportovního tréninku je dosaţení relativně maximální výkonnosti v daném sportovním odvětví. Úkolem je ovlivňovat tělesné, psychické i sociální
42
předpoklady, které přímo nebo nepřímo souvisí s poţadavky sportovního výkonu. Na sportovní trénink je třeba nahlíţet jako na systém, tedy na funkční celek, v němţ jsou jeho činitelé (trenér, sportovec, podmínky, projekt) ve vzájemné interakci (Lehnert, 2001). Systém sportovního tréninku lze tedy vymezit jako „účelné, zdůvodněné
Sled několika mikrocyklů vytváří a naplňuje mezocyklus, neboli střednědobý, vícetýdenní cyklus. Mohou mít rozdílnou úlohu i zaměření, a proto se struktura i obsah mezocyklů odvíjejí od zvláštností obsahu tréninku v různých obdobích ročního tréninkového cyklu a závisí na dosaţených změnách trénovanosti, zotavení apod.
Typický je pro ně ale vlnovitý průběh zatěţování, kdy se střídají rozvíjející a relaxační bloky (Lehnert, 2001; Dovalil, 2009).
Mikrocyklus
Mikrocyklus představuje relativně malý úsek tréninku, který je tvořen několika tréninkovými jednotkami v opakujícím se schématu. V tréninkovém procesu sehrávají mikrocykly rozhodující roli. Jejich stavba vychází z cílů daného mikrocyklu, ale i z počtu zahrnutých tréninkových jednotek, celkové velikosti zatíţení a v neposlední řadě z umístění mikrocyklu v cyklu vyššího řádu (Lehnert, 2001; Dovail, 2009).
Makrocyklus
Makrocyklus představuje tréninkový celek, který je tvořen několika mezocykly, jeţ se střídají a opakují podle principů stavby tréninku v delší časové dimenzi, a jeho
43
cílem je dosáhnout maximálních sportovních výkonů. Makrocykly trvají několik měsíců aţ let. Speciálním označením pro několikaleté cykly je potom megacyklus. Za nejtypičtější makrocyklus je povaţován roční tréninkový cyklus (Dovalil, 2009;
Lehnert, 2001).
Roční tréninkový cyklus
Roční tréninkový cyklus (RTC) je povaţován za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti a je tedy nejtypičtějším tréninkovým makrocyklem.
Principiálně vychází z poţadavku vyvrcholení maximální výkonnosti v určitém období a z faktu, ţe změny v trénovanosti a výkonnosti vyţadují delší časový úsek a nelze jich dosáhnout v kratším čase. Roční tréninkový cyklus má svou standartní periodizaci, jenţ vychází z různých úkolů a zaměření. V rámci ročního tréninkového cyklu tedy rozlišujeme přípravné, předzávodní, závodní a přechodné období (Dovalil, 2009).
Obsah ročního tréninkového plánu, výběr odpovídajících metod a tréninkových prostředků ovlivňuje sportovní výkonnost atleta, která by měla vyvrcholit v závodní období, nejlépe v hlavním závodě roku (Millerová, 2002)
Tabulka 5: Dělení ročního tréninkového cyklu (Dovalil, 2009, str. 257)
Období Hlavní úkol
přípravné rozvoj trénovanosti
předzávodní vyladění sportovní formy
závodní prokázání a udrţení vysoké výkonnosti
přechodné dokonalé zotavení
1.3.2 Trénink ve florbalu
I u florbalu se aplikují zásady rozdělení ročního tréninkového cyklu na období přípravné, předzávodní, závodní a přechodné. Samozřejmě jde o sport, který má svá specifika, jeţ se při plánování tréninku uplatňují, nicméně principy tréninku v různých obdobích se shodují s těmi obecnými.
44 Přípravné období
Z hlediska florbalu přípravné období začíná nejčastěji v červnu, přičemţ cílem
Z hlediska florbalu přípravné období začíná nejčastěji v červnu, přičemţ cílem