Disciplíny atletického trojboje

Oficiální atletický trojboj pro 1. stupeň ZŠ, pořádaný AŠSK obsahuje tři disciplíny v pořadí: 1. běh na 50 m, 2. skok daleký, 3. hod míčkem. V roce 2019 přibyla do krajských kol a republikového finále i týmová disciplína, kterou je smíšená štafeta chlapců a dívek 4.

a 5. tříd (2 chlapci, 2 dívky) na 4 x 60 m.

Běh na 50 m

Krátké hladké sprinty jsou zařazeny do rychlostně-silových disciplín. Dle délky tratě zde rozhoduje o výsledném výkonu startovní akcelerace, maximální rychlost a rychlostní vytrvalost. Krátké sprinty jsou krátkodobými výkony, prováděnými v co nejvyšší možné intenzitě. Z hlediska pohybové struktury je to cyklický pohyb, kde se daná cykličnost projevuje při opakování pohybu v rytmických jednotkách.

V případě našeho zkoumaného atletického trojboje jde o disciplínu běh na 50 metrů. Tato disciplína má v mistrovském charakteru zastoupení v kategoriích minipřípravky (8–9 let) a přípravky (10–11 let). Od kategorie mladšího žactva (12–13 let) je místo ní zařazen běh na 60 metrů. Mohou se však objevovat výjimky a kategorie či disciplíny se mohou v nemistrovských závodech vzájemně prolínat. Ve školním atletickém trojboji startují v této disciplíně, potažmo ve všech jeho následujících disciplínách chlapci a dívky od 1. do 5. tříd základních škol.

Běh na 50 metrů je úvodní disciplínou trojboje. Startuje se z nízkého startu ze startovních bloků, což je zachyceno na Ilustraci 1. Závodník (závodnice) by měl mít vždy svou silnější odrazovou nohu v předním postavení oproti noze druhé. Zpravidla se vyučuje postavení, kdy přední blok by měl být zhruba dvě stopy závodníka (závodnice) od startovní linie, a zadní blok by měl následovat zhruba o další stopu dále. Vše je řešeno tak, aby závodník (závodnice) ve střehové pozici zaujal co nejlepší postavení pro nejrychlejší výběh z bloků. Paže jsou napnuté kolmo k zemi, umístěny polštářky prstů před startovní čárou. Ve střehové pozici se na ně přesouvá podstatná část váhy a ramena se lehce předsouvají před úroveň startovní linie. Toto postavení střehové pozice lze vidět na Ilustraci č. 2.

Postavení bloků však bývá velmi individuální vzhledem k různým proporcím a možnostem dětí. Je třeba pravidelného tréninku pro nácvik a případné změny ideální startovní pozice.

Ilustrace 1 - Startovní pozice v blocích (zdroj: vlastní)

Ilustrace 2 - Střehová pozice v blocích (zdroj: cuni.cz)

Odraz z bloků by pak měl být proveden z přední nohy. Zadní noha přechází do švihu kolene, protější přední paže švihá vpřed, druhá paže směrem vzad. Závodník (závodnice) přechází po zaznění výstřelu v plném nasazení do šlapavého způsobu běhu.

Znázorňuje tak Ilustrace 3.

Pokyny startéra:

• Zapískání – pokyn startéra pro závodníka pro vysvlečení se do závodního oblečení,

• „Připravte se“ – pokyn startéra pro závodníka pro zakleknutí do startovních bloků, (startovní pozice)

• „Pozor“ – pokyn startéra pro závodníka k zaujetí střehové pozice ve startovních blocích,

• Výstřel – signalizace startéra pomocí startovní pistole, pokyn pro závodníka k zahájení běhu.

V momentu výstřelu závodníci (závodnice) vybíhají a snaží se doběhnout ve své dráze do cílové linie v co nejrychlejším čase. Styl běhu by měl zpravidla přecházet ze šlapavého způsobu ke způsobu švihovému. V rámci dané kategorie je tento přechod rychlejší než u vyšších kategorií, kde tomu bývá až do 30 metrů od startu. Šlapavý způsob běhu představuje vystupňování rychlosti v krátkém časovém intervalu. Jeho podstatným znakem je odraz ze špičky za svislou těžnicí (Prukner, Machová, 2011). Švihový způsob

Ilustrace 3 - Start z bloků a výběh do šlapavého způsobu běhu (zdroj:

Ryzáková, 2011)

švihového způsobu maximální a při běhu dochází k dokroku na přední část chodidla.

Výkony závodníků se měří cílovou kamerou a s přesností na setiny vteřiny (Jeřábek, 2008).

Ilustrace 4 - Švihový způsob běh (zdroj: sport-fitness-advisor.com)

Skok daleký

Skok daleký je technická, rychlostně silová disciplína, ve které jde o dosažení co největší vzdálenosti skokem z jedné nohy mezi odrazovou linií a místem doskoku v písku.

(Vindušková, Koukal, 2003) Významným prvkem je zde rozběh (schéma na Ilustraci 5). V případě oficiální mistrovské disciplíny ve starších kategoriích je závodník povinen odrazit se na odrazové desce (či před ní směrem od doskočiště) před hraniční metou vyplněnou plastelínou, umístěnou za odrazovou deskou blíže k doskočišti. Pokud tuto hranici přešlápne, pokus je označen jako nezdařený a vzdálenost pak není měřena. Ve zkoumaném atletickém trojboji se objevuje specifikum pro mladší kategorie, a to měření nikoli z odrazové desky, ale od místa odrazu špičky odrazové nohy. Závodník má zde možnost odrazit se kdekoli z výjimečně vymezeného pásma dlouhého 100 cm, které je v oblasti odrazového prkna.

V oficiálním mistrovském charakteru disciplíny je taktéž měřena podpora větru kalibrovaným větroměrem. Vítr se měří po dobu 5 sekund od okamžiku, kdy závodník mine značku ve vzdálenosti 40m od odrazové hrany. Pro regulérní výkon, který může být uznán jako rekord a následně uveden do oficiálních tabulek, je povolená podpora větru do zad 2,0 m/s. V případě větší podpory je skok v soutěži normálně hodnocen, ale nemůže být uznán jako rekord. V tabulkách je pak označen jako neregulérní, tzv. větrný výkon (Jeřábek, 2008). V případě našeho zkoumaného trojboje však není podpora větru měřena.

Děti v této kategorii mají zpravidla kratší rozběh než starší kategorie. Délka rozběhu u seniorských kategorií bývá u mužů 30–45m a u žen 25–35m, což je nejčastěji 9–

11, resp. 8–10 dvojkroků běhu (Prukner, Machová, 2011). U dětí věkových kategorií našeho zkoumaného trojboje tomu může být v rámci prvního určení vzdálenosti i o polovinu méně.

Závodníci (závodnice) si volí délku rozběhu sami většinou křídou či značkou k tomu určenou na kraj rozběhové dráhy, v místě začátku svého rozběhu. Pro ustálenou vzdálenost rozběhu se v průběhu základní školy učí tzv. stopování, kdy si závodník (závodnice) odstopuje od začátku přešlapové plastelíny svou ideální, předem natrénovanou vzdálenost rozběhu. Učiní tak počítáním svých na sobě navazujících stop po kraji rozběhové dráhy. Rozběh by měl být přesný, plynulý, rychlostně stupňovaný a vždy začínat krokem ze stejné nohy, tak aby odraz vycházel vždy ze stejné silnější odrazové nohy. Technika rozběhu je opět z počátku šlapavým způsobem, který přechází do švihového způsobu submaximální rychlostí. Odraz by měl být prováděn z odrazové desky, resp. pásma, přes celé chodidlo, někdy nepatrně přes patu. V odrazu je třeba dbát na důraz švihového kolena a švih ruky.

Ilustrace 5 - Schéma rozběhu ve skoku dalekém (zdroj: Prukner, Machová, 2011)

Technika samotného skoku může být provedena třemi způsoby. Způsoby závěsný a kročný jsou sofistikovanější, určeny pro vyšší výkonnost a učí se v pozdějších kategoriích.

V našem případě by se měly děti přibližovat co nejvíce základní technice skoku skrčného (někdy nazýváno krokem), zachyceného na Ilustraci 6.

V poslední fázi skoku – doskoku by se děti měly zaměřit na tzv. předkop.

Předkopnutím dolních končetin a přitažením trupu i rukou, je možné dosáhnout co nejvzdálenější stopy skoku tak, aby žádná část těla nezpůsobila nežádanou zpětnou stopu, která by zkracovala výslednou vzdálenost skoku.

Ilustrace 6 - Skok daleký skrčným způsobem (zdroj: Prukner, Machová, 2011)

Výkony se měří s přesností na centimetry, a to buď pásmem nebo optickým čidlem.

„Měří se vždy kolmá vzdálenost od poslední stopy (nejbližší k odrazové hraně) zanechaná závodníkem k odrazové hraně břevna (příp. k jejímu prodloužení do stran, pokud je stopa od závodníka mimo šířku odrazové dráhy)“ (Jeřábek, 2008, s. 42).

Stanovení pořadí pak určuje nejlepší zdařený výkon závodníka ze všech zdařených pokusů.

Hod míčkem

Hod míčkem (Ilustrace 7, technika hodu na Ilustraci 8) je základem v atletických hodech, obecně nejsnazší disciplína z hodů, a v našem zkoumaném trojboji poslední individuální disciplína v programu. Patří k rychlostně silovým disciplínám stejně jako např. vrh koulí. Je to průpravná disciplína pro hod granátem (350g) či oficiální mistrovskou disciplínu hod oštěpem (dle kategorie 400–800g), který je oficiálně zařazen od mladšího žactva.

Ilustrace 7 - Míček - atletické náčiní (zdroj:

vlastní)

Závodník se snaží odhodit gumový míček, vážící 150 gramů, do co nejdelší vzdálenosti od odhodové linie (Prukner, Machová, 2011). Rozběhová dráha je v tomto případě dlouhá 33–36,5m, děti naší zkoumané kategorie si zpravidla volí rozběh zhruba do poloviny této vzdálenosti. Odhodová linie má obloukový tvar a pro zdařený pokus musí závodník (závodnice) provést odhod tak, aby tuto linii nepřešlápl či se jí ani nedotkl (Jeřábek, 2008).

Držení míčku se odlišuje od složitějšího držení granátu či oštěpu. Míček se drží mezi palcem a vějířovitě roztaženými prsty, neměl by být zcela pevně sevřen v dlani.

Míček je nad ramenem házející ruky, asi ve výšce hlavy.

Snahou výuky je při hodu míčkem naučit děti souhře rozběhu, přechodu k odhodu (pro pohybově nadanější jedince se již může využívat tzv. zkřižný krok), a především správného švihu a úhlu odhodu. U míčku, který má těžiště přesně v jeho středu, je ideální odhodový úhel 45° (Prukner, Machová, 2011).

Vrhy a hody jsou z biomechanického hlediska posuvný pohyb označovaný jako šikmý vrh. Délka hodu míčkem v zásadě závisí na třech základních biomechanických faktorech, kterými jsou:

• počáteční rychlost náčiní v moment odhodu

• úhel odhodu

• odpor prostředí

Měření je prováděno s přesností na centimetry a je měřeno od hrany poslední stopy, zanechané míčkem k vnitřní hraně oblouku odhodové linie. Pásmo musí být nataženo vždy přes střed výseče (přes bod ve středu rozběhu ve vzdálenosti 8m od odhodové linie) (Jeřábek, 2008).

Rozhodčí v dopadovém poli přidělí každému závodníkovi (závodnici) štítek s jeho startovním číslem, kterým označuje dopad závodníkova (závodnice) nejlepšího pokusu (tzn. první zdařený pokus je označen vždy, dále se posouvá jen při vylepšení závodníkova výkonu v průběhu soutěže). Měření se pak provádí po ukončení všech pokusů závodníků (závodnic).

Štafeta na 4x60 metrů

Štafeta na 4x60 metrů byla zařazena do programu atletického trojboje AŠSK až v roce 2019, proto není předmětem výzkumu této práce.

Ilustrace 8 - Hod míčkem (zdroj: ujep.cz)

Štafety jsou jedinou kolektivní atletickou disciplínou. Je to běh družstev, skládající se z předem určeného počtu členů, z nichž každý absolvuje jeden úsek z celkové tratě.

Rozestavěný běh končí v momentu, kdy poslední člen družstva proběhne cílem se štafetovým kolíkem v ruce.

Závodník (závodnice) vždy po doběhnutí svého úseku předává štafetový kolík v tzv. předávacím území, které měří 20 metrů, kdy jeho střed je koncem dílčího úseku (např.

při štafetě 4 x100 m je to území mezi 90 a 110 m, 190 a 210 m, atd.). Kromě předávacího území se také využívá náběhové území, jehož maximální délka činí 10m. Využitím náběhového území závodník (závodnice), přebírající štafetový kolík získá vyšší rychlost.

(Prukner, Machová, 2011).

Vypsána je smíšená štafeta na 4 x 60 m, jejíž bodový příděl je připočten do celkového výsledku.

Vše v rámci techniky startu i samotného běhu koresponduje s již charakterizovanou kapitolou běh na 50 metrů. První člen štafety by měl mít štafetový kolík uchopený na startu tak, aby minimalizoval riziko jeho vypadnutí z ruky. Při samotném běhu by pak měl mít kolík sevřený pevně ve dlani ve spodní části kolíku.

Pro předání štafetového kolíku pak může využívat více technik. Ve výuce dětí se zpravidla vyučuje jednodušší a jistější předávka spodním obloukem, tak jak představuje Ilustrace 9.

Přebírající končetina v okamžiku předávky zapažuje přibližně pod úhlem 45°, ruka je v prodloužení předloktí a směřuje k zemi. Palec se odtahuje od ostatních prstů, tvoří s nimi „vidlici“, do které vkládá předávající končetina štafetový kolík.

Již od mladších kategorií se učí nejběžnější a nejúčinnější systém mezi závodníky (závodnicemi): P – L – P – L či L – P – L – P systém, tudíž předávání vždy do opačné ruky následujícímu závodníkovi (závodnici). V tomto případě je třeba děti učit, aby při přebírání štafetového kolíku do levé ruky stály na vnější straně dráhy s pravou nohou vepředu, v případě přebírání štafetového kolíku do pravé ruky na vnitřním okraji dráhy s levou nohou vepředu.

Přebírající závodník (závodnice) je připraven v polovysokém či polonízkém startu a sleduje předávajícího, jak se blíží k výběhové značce. Výběhová značka je označení přebírajícího (většinou viditelnou páskou či stopou křídy), vzdálena od vybíhajícího na

Vzdálenost této značky bývá kolem 18–24 stop před čarou. V momentu, kdy předávající došlapuje na výběhovou značku, vybíhá přebírající rychle – bez ohlížení. Na hlasitý signál předávajícího „Hop!“(či jiný povel dle dohody) zapaží přebírající volně napjatou paži.

Předávající sleduje paži přebírajícího. V moment, kdy je přesvědčen o jistotě předávky, vloží kolík spodním obloukem do rozevřené dlaně přebírajícího (Prukner, Machová, 2011).

Ilustrace 9 - Štafetová předávka spodním obloukem (zdroj:

cuni.cz)

K takovémuto průběhu by se měla reálně co nejvíce přibližovat štafetová předávka ve sledovaných kategoriích. Je to však jedna z nejnáročnějších disciplín a měla by se vyučovat postupně metodicky v průběhu celé základní školy.