Jako hlavní metodu dotazování užijeme dotazník vlastní konstrukce (nestandardizovaný). Dotazník jsme konstruovali tak, aby respondenti mohli odpovídat způsobem, který jim vyhovuje. Na otázky v dotazníku mohou odpovídat jednak výběrem jedné z nabízených možností nebo své odpovědi mohou psát, kreslit či jakýmkoliv jiným způsobem zaznamenávat do připravených rámečků.
Dotazník obsahuje celkem 11 otázek, z toho 10 otázek je uzavřených a 1 otázka týkající se věku respondenta je otevřená. Otázkám předchází krátký popis dotazníku a stručné instrukce k jeho vyplnění. Při formulaci otázek jsme vycházeli ze všeobecných zásad pro komunikaci s lidmi s mentální retardací (viz kapitola 4.2 této bakalářské práce). Otázky jsme směřovali do sociální práce, odpovědi respondentů nám pomohou objasnit jejich životní situaci nebo jejich potřeby. Zaměřujeme se na oblast bydlení, svéprávnosti a opatrovnictví, financí a poslední dvě otázky v dotazníku jsou identifikační, kde se ptáme na pohlaví a věk respondentů.
7.1.1 Přínos dotazníku v sociální práci
Otázky v dotazníku jsme směřovali do sociální práce. Odpovědi na otázky mají pomoci sociálním pracovníkům objasnit sociální situaci nebo potřeby klienta, o němž zatím nemají žádné nebo jen velmi kusé informace.
Otázka č. 1: „Bydlíte ve svém bytě, s rodinou nebo v ústavu?“. Odpověď na tuto otázku nám sociálním pracovníkům napoví, v jakém sociálním prostředí klient žije.
Z odpovědi můžeme rovněž usuzovat, do jaké míry je klient v každodenním životě soběstačný. Lze předpokládat, že klient, který odpoví, že bydlí ve svém bytě, je natolik soběstačný, že může ve vlastním bytě žít. Naproti tomu klient, který odpoví, že žije v ústavu, je zřejmě závislý na pomoci jiné osoby v oblasti sebeobsluhy, je zvyklý na režim ústavu a společenství lidí s podobným postižením. U klienta, který odpoví, že bydlí se svou rodinou, lze zase vyvozovat užší rodinné vazby.
Otázka č. 2: „Máte opatrovníka?“. Z odpovědi na tuto otázku se dozvíme, zda klient trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Jestliže má klient opatrovníka, je třeba dále zjišťovat rozsah, v jakém soud způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Rozhodnutím o omezení svéprávnosti není člověk zbaven práva samostatně
36
právně jednat v běžných záležitostech každodenního života, ale už třeba nemůže podepsat smlouvu o poskytování sociální služby. Tím, že klient odpoví, že má opatrovníka, nám rovněž sděluje, že si je vědom toho, že má osobu, která byla soudem jmenována k tomu, aby za něj v rozsahu, který soud určil, jednala.
Otázka č. 3: „Hospodaří Vám někdo s penězi?“. Touto otázkou zjišťujeme, jestli si klient sám hospodaří s finančními prostředky nebo toho není schopen. Klient, který na předchozí otázku odpověděl, že má opatrovníka, by měl na tuto otázku odpovědět, že mu skutečně někdo s finančními prostředky hospodaří. Lze usuzovat, že člověk, jemuž byla omezena svéprávnost v oblasti hospodaření s finančními prostředky, není schopen sám finančně hospodařit, není schopen sám nakupovat, nakupuje impulzivně, bez rozmyslu, dokáže veškeré finance utratit za nepodstatné věci, nedokáže si peníze správně spočítat, nezná hodnotu peněz. V rozhodnutí o omezení svéprávnosti soud určí rozsah omezení nakládat s finančními prostředky. Další tři odpovědi na otázky v našem dotazníku nám sociálním pracovníkům mimo jiné pomohou přiblížit rozsah omezení člověka nakládat s finančními prostředky.
Otázka č. 4: „Můžete si sám(a) koupit rohlíky a chleba?“, otázka č. 5: „Můžete si sám(a) koupit kalhoty a bundu?“ a otázka č. 6: „Můžete si sám(a) koupit telefon?“.
Z odpovědí na tyto tři otázky se dozvíme, zda má klient představu o cenách některých komodit, zda dokáže rozlišit hodnotu zboží a zda ví, s jakou částkou může, v případě, že má opatrovníka, sám bez opatrovníka dle rozhodnutí soudu hospodařit. V otázkách se záměrně ptáme na zboží, se kterým se klient v běžném životě setkává, ale liší se svou cenou. Odpovědi na tyto tři otázky nám pomohou nastínit, s jakou částkou může klient sám hospodařit, případně rozsah omezení svéprávnosti. Z těchto odpovědí můžeme zároveň usuzovat, do jaké míry je klient schopen se sám o sebe postarat, zabezpečit si své základní potřeby.
Otázka č. 7: „Můžete sám(a) podepisovat smlouvy?“. Touto otázkou zjišťujeme, zda klient ví, co je smlouva, zda chápe podstatu smlouvy. Záměrně se však ptáme na podepisování smluv, čímž zjišťujeme, zda si je klient vědom i důsledků, které mohou plynout z uzavření smlouvy. Jestliže má klient opatrovníka a ví, že nesmí sám bez opatrovníka podepisovat smlouvy, vypovídá to i o tom, že byl svým opatrovníkem řádně v této věci poučen, ví, že se jeho omezení svéprávnosti vztahuje i na podepisování smluv. Odpověď na tuto otázku nám rovněž naznačí případný rozsah omezení svéprávnosti. Lze usuzovat, že klient, jemuž byl pro oblast hospodaření s finančními
37
prostředky, potažmo pro oblast uzavírání smluv, ustanoven opatrovník, obtížněji rozumí obsahu smluv, má problémy se složitějším čteným textem, není orientován v úředních záležitostech. Toto je třeba zohlednit i v sociální práci.
Otázka č. 8: „Dostáváte důchod?“. Touto otázkou zjišťujeme finanční zabezpečení klienta. Zjišťujeme, zda má finanční prostředky na zabezpečení svých základních životních potřeb, případně na úhradu sociálních služeb. Odpověď na tuto otázku může nás sociální pracovníky upozornit také na skutečnost, že klient, který nedosahuje věku pro přiznání starobního důchodu a který odpověděl, že dostává invalidní důchod, a nepozorujeme u něho žádné tělesné, zrakové či sluchové postižení, pak pravděpodobně pobírá důchod z důvodu nějakého mentálního postižení.
Otázka č. 9: „Chodíte do práce?“. Touto otázkou zjišťujeme schopnost a možnost klienta vzhledem k postižení pracovat, jeho možnosti zvýšit si finanční úroveň. Klient, který nám odpoví, že chodí do práce, nám touto odpovědí sděluje, že může práci i vzhledem ke svému postižení vykonávat. Z této kladné odpovědi můžeme usuzovat, že tento člověk získal určité pracovní návyky, má chuť pracovat, má chuť i schopnost učit se novým věcem, dokáže uplatnit své schopnosti. Klienta, který nám odpoví, že do práce nechodí, je třeba se na důvody, proč tomu tak je, doptat. Jeho důvody mohou být různé.
Otázka č. 10: „Jste žena nebo muž?“. Touto otázkou zjišťujeme, zda klient chápe podstatu ženství a mužství, zda se dokáže zařadit podle pohlaví.
Otázka č. 11: našeho dotazníku je otevřená. V ní žádáme klienta, aby napsal, kolik je mu let. Tato otázka je stejně jako otázka č. 10 našeho dotazníku, v níž se ptáme na pohlaví, identifikační. Každá sociální služba je určena pro konkrétní cílovou skupinu či cílové skupiny. Pokud zná sociální pracovník věk a pohlaví klienta, může pak klientovi nabídnout sociální služby, které jsou pro něho určeny.
Odpovědi na otázky našeho dotazníku v žádném případě neposkytují vyčerpávající informace o životní a sociální situaci a potřebách klienta. Na některé údaje je třeba se klienta dále doptat, avšak odpovědi na tyto otázky umožní sociálním pracovníkům další otázky vhodně zaměřit.
38
7.1.2 Předvýzkum
Dotazník byl ve své konečné podobě ověřen v rámci předvýzkumu na jednom respondentovi s lehkou mentální retardací. Tento respondent byl schopen dotazník i bez pomoci jiné osoby vyplnit, porozuměl krátkému popisu dotazníku i způsobu, jak postupovat při jeho vyplňování. Porozuměl i znění otázek. Ukázalo se, že i délka dotazníku je vzhledem ke specifické charakteristice respondentů přijatelná, respondent udržel pozornost po celou dobu vyplňování dotazníku. Data, která jsme předvýzkumem získali, dávala smysl. Předvýzkum tedy ukázal, že je možné dotazník v této podobě předložit i dalším respondentům.