Sociální práce s jedinci se sníženou komunikační schopností
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Romana Renglová
Vedoucí práce: Mgr. Jana Pittnerová
Liberec 2016
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Velké poděkování patří Mgr. Janě Pittnerové za profesionální a zároveň lidský přístup při vedení této práce, za cenné rady, připomínky i trpělivost.
Dále děkuji respondentům za vyplnění dotazníků i svému zaměstnavateli za umožnění přístupu ke spisové dokumentaci důležité pro průzkumové šetření.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá tématem sociální práce s jedinci se sníženou komunikační schopností v důsledku snížení rozumových schopností.
Teoretická část bakalářské práce se opírá o dosavadní poznatky, které byly k dané problematice publikovány v odborné literatuře. Vysvětluje problematiku narušené komunikační schopnosti v souvislosti s mentální retardací a jejího možného dopadu na vývoj osobnosti člověka. Ozřejmuje specifika sociální práce s jedinci se sníženými rozumovými schopnostmi a mapuje sociální služby, které tyto osoby nejčastěji využívají.
Empirická část bakalářské práce ověřuje, zda je možné v sociální práci s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku snížených rozumových schopností reálně zmapovat jejich životní situaci pomocí specializovaného dotazníku. Speciálně upravený dotazník pro klienty se sníženou komunikační schopností by mohl významnou měrou pomoci identifikovat potřeby všech klientů, kteří v důsledku zdravotního postižení nejsou schopni definovat svoje potřeby, a tím definovat svoji zakázku vzhledem ke své životní sociální situaci.
Klíčová slova: komunikace, narušená komunikační schopnost, snížené rozumové schopnosti, životní sociální situace
Annotation
This Bachelor thesis deals with the topic of social work with individuals, suffering from lowered communicative skills as a result of reduced intellectual powers.
Theoretical part is based on current knowledge of these issues published in professional literature. It explains the problems of disturbed communicative skills in connection with mental retardation and its influence on personal development of the individual. It explains specifics of social work with individuals suffering from lowered communicative skills and maps social services which are used by these people.
Empirical part of this Bachelor thesis checks whether it is possible to use a specialized questionnaire to map the state of living of people suffering from lowered communicative skills as a result of reduced intellectual powers. A modified questionnaire for clients with lowered communicative skills could significantly help to identify the needs of all clients who – because of their handicap- cannot define their needs and help to define their orders considering their social life situation.
Key words: Communication, disturbed communicative skills, reduced intellectual powers, social life situation
7 Obsah
Úvod ... 9
TEORETICKÁ ČÁST ... 10
1 Narušená komunikační schopnost ... 10
1.1 Jazykové roviny ... 10
1.1.1 Foneticko-fonologická jazyková rovina ... 11
1.1.2 Morfologicko-syntaktická jazyková rovina ... 11
1.1.3 Lexikálně-sémantická jazyková rovina ... 11
1.1.4 Pragmatická jazyková rovina ... 11
1.2 Komunikační norma ... 11
1.2.1 Faktory při určování komunikační normy ... 12
1.3 Kritéria vymezení narušené komunikační schopnosti ... 12
1.4 Základní kategorie narušené komunikační schopnosti ... 13
1.4.1 Symptomatické poruchy řeči ... 14
2 Mentální retardace ... 15
2.1 Výskyt osob s mentální retardací v populaci ... 15
2.2 Etiologie mentální retardace ... 15
2.3 Specifické znaky osobnostní struktury jedinců s mentální retardací ... 16
2.4 Hloubka postižení a omezení svéprávnosti ... 18
2.5 Současná problematika terminologie mentální retardace ... 20
3 Sociální práce ... 22
3.1 Koncept sociálního fungování ... 23
3.2 Sociální práce s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku mentální retardace ... 23
3.2.1 Sociální služby, které osoby s mentální retardací využívají ... 25
4 Komunikace s lidmi s postižením ... 30
4.1 Komunikace s lidmi s mentální retardací ... 30
4.2 Zásady komunikace s lidmi s mentální retardací ... 31
EMPIRICKÁ ČÁST ... 34
5 Cíl ... 34
6 Hypotézy ... 34
7 Použité metody práce ... 34
7.1 Dotazník ... 35
7.1.1 Přínos dotazníku v sociální práci ... 35
7.1.2 Předvýzkum ... 38
7.2 Pozorování ... 38
7.3 Rozhovor ... 38
7.4 Studium a analýza spisové dokumentace ... 38
8 Etické aspekty výzkumu ... 39
9 Zkoumaný vzorek ... 40
10 Vyhodnocení analýzy spisové dokumentace ... 41
11 Vyhodnocení dotazníkového šetření ... 49
12 Vyhodnocení stanovených hypotéz ... 55
Závěr ... 57
Navrhovaná doporučení a zásady ve vztahu k sociální práci s jedinci s mentální retardací ... 59
Seznam použité literatury ... 61
Seznam příloh ... 64
8 Seznam grafů
Graf č. 1: Zastoupení osob s mentální retardací v celkovém počtu opatrovanců Města
Rumburk ... 40
Graf č. 2: Osoby zařazené do vzorku dle hloubky mentální retardace ... 41
Graf č. 3: Svéprávnost osob zařazených do vzorku ... 43
Graf č. 4: Pohlaví osob zařazených do vzorku ... 44
Graf č. 5: Osoby zařazené do vzorku dle věkové kategorie ... 45
Graf č. 6: Bydlení osob zařazených do vzorku ... 46
Graf č. 7: Důchod osob zařazených do vzorku ... 47
Graf č. 8: Výdělečná činnost osob zařazených do vzorku ... 48
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Komunikace a řeč osob s mentální retardací dle hloubky postižení ... 31
Tabulka č. 2: Zastoupení osob s mentální retardací v celkovém počtu opatrovanců Města Rumburk ... 40
Tabulka č. 3: Osoby zařazené do vzorku dle hloubky mentální retardace ... 41
Tabulka č. 4: Svéprávnost osob zařazených do vzorku ... 42
Tabulka č. 5: Pohlaví osob zařazených do vzorku ... 43
Tabulka č. 6: Osoby zařazené do vzorku dle věkové kategorie ... 44
Tabulka č. 7: Bydlení osob zařazených do vzorku ... 45
Tabulka č. 8: Důchod osob zařazených do vzorku ... 46
Tabulka č. 9: Výdělečná činnost osob zařazených do vzorku ... 47
Tabulka č. 10: Vyhodnocení dotazníku respondenta č. 1 s lehkou mentální retardací ... 49
Tabulka č. 11: Vyhodnocení dotazníku respondenta č. 2 s lehkou mentální retardací ... 50
Tabulka č. 12: Vyhodnocení dotazníku respondenta č. 3 se středně těžkou mentální retardací ... 51
Tabulka č. 13: Vyhodnocení dotazníku respondenta č. 4 se středně těžkou mentální retardací ... 52
Tabulka č. 14: Vyhodnocení dotazníku respondenta č. 5 se středně těžkou mentální retardací ... 53
Tabulka č. 15: Potřeba pomoci jiné osoby při vyplňování dotazníku ... 55
Tabulka č. 16: Způsob zaznamenávání odpovědí ... 56
9
Úvod
Bakalářská práce se věnuje sociální práci s jedinci se sníženou komunikační schopností v důsledku mentální retardace. Osoby s mentálním postižením zastupují mezi osobami se zdravotním postižením jednu z nejpočetnějších skupin. Mentální postižení nepředstavuje jen osoby s mentální retardací, ale patří sem i jedinci s jinými duševními poruchami. Osoby s mentální retardací však z pohledu četnosti postižení nad jedinci s jinou duševní poruchou převažují a v sociální práci jsou častými klienty.
Sociální pracovníci proto musí být v praxi připraveni komunikovat s klienty, kteří potřebují různý stupeň podpory. Na komunikaci a vedení rozhovoru je nutné se připravit nejen teoreticky, ale i v praktické rovině.
Teoretická část bakalářské práce vysvětluje pojmy, které se k dané problematice vztahují. Zabývá se narušenou komunikační schopností v důsledku mentální retardace i tím, jak se projevuje ve vývoji osobnosti. Nezapomíná ani na specifika sociální práce s jedinci s mentální retardací, mapuje sociální služby, které osoby s mentální retardací nejčastěji využívají. Pozornost je věnována zásadám komunikace s lidmi s postižením, zejména se sníženými rozumovými schopnostmi.
Empirická část bakalářské práce si klade za cíl ověřit, zda je možné v sociální práci s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku lehké a středně těžké mentální retardace zjistit informace o životní situaci klienta prostřednictvím specializovaného dotazníku, který bude respektovat zásady komunikace s jedinci s mentální retardací.
Z metod dotazování byl zvolen dotazník vlastní konstrukce a rozhovor, který napomohl osvětlit některé otázky respondentům. Pozorování a analýza spisové dokumentace klientů napomohla ověřit naše hypotézy a utvrdit nás ve správnosti našeho rozhodování během průzkumového šetření. Zjištěné poznatky byly graficky zpracovány a komentovány. Hlavní přínos naší bakalářské práce tkví v tvrzení, že i pro klienty s mentální retardací je speciální přístup sociálních pracovníků důležitým nástrojem pomoci v jejich složité životní situaci.
10
TEORETICKÁ ČÁST
1 Narušená komunikační schopnost
Narušená komunikační schopnost je zastřešující termín pro všechny potíže spojené s komunikací, které mohou dosahovat různých úrovní (Michalová 2012, s. 21).
V současné době pomáhá tento termín řešit nejednotnou terminologii.
Termínu narušená komunikační schopnost odpovídá v angličtině communicative disability, v němčině gestörte Komunikationsfähigkeit, ve francouzštině trouble de la capacité communicative (Michalová 2012, s. 21).
V literatuře se tedy běžně užívá termínu narušená komunikační schopnost. Hartl, Hartlová však navrhují termín kompetence (narušená komunikační kompetence), neboť slovo schopnost vnímají jako něco získaného, podmíněného učením (Michalová 2012, s. 21).
Lechta uvádí, že existují pouze dva možné způsoby, jak definovat narušenou komunikační schopnost. Tím prvním možným způsobem, jak definovat narušenou komunikační schopnost, je definovat ji jako odchylku od vžité (příp. kodifikované) jazykové normy v určitém jazykovém prostředí (Lechta 2003, s. 17). Avšak vymezení narušené komunikační schopnosti, které je vázáno na dané jazykové prostředí, může mít jen částečnou, nikdy však všeobecnou platnost. Proto Lechta při vytváření definice vychází z druhého možného způsobu, jak definovat narušenou komunikační schopnost, kterým je komunikační záměr jednotlivce.
Lechta (2003, s. 17) uvádí, že komunikační schopnost člověka je narušena tehdy, když některá rovina jeho jazykových projevů (příp. několik rovin současně) působí interferenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru. Může jít o rovinu foneticko- fonologickou, morfologicko-syntaktickou, lexikálně-semántickou, pragmatickou nebo jejich vzájemné kombinace (Lechta 2003, s. 18).
1.1 Jazykové roviny
Komunikační schopnost z holistického pohledu můžeme sledovat ve všech jejích rovinách – foneticko-fonologické, morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické či pragmatické.
11
1.1.1 Foneticko-fonologická jazyková rovina
Foneticko-fonologická jazyková rovina sleduje zvukovou stránku lidské řeči, sleduje tvoření hlásek, jejich spojování v hláskové řady, jejich změn během řeči, schopnost jejich rozlišování. Dále si všímá modulačních faktorů během řeči – intonace, přízvuku, tempa řeči, použití pauz během řeči, barvy hlasu (Michalík 2011, s. 417).
1.1.2 Morfologicko-syntaktická jazyková rovina
Morfologicko-syntaktická jazyková rovina sleduje gramatickou stránku řeči.
Sleduje větnou skladbu, tvorbu vět a souvětí, schopnost skloňovat, časovat, ohýbat slovní druhy, rozlišovat rody podstatných jmen (Michalík 2011, s. 420–421).
1.1.3 Lexikálně-sémantická jazyková rovina
Lexikálně-sémantická jazyková rovina sleduje slovní zásobu člověka a jeho schopnost porozumět významu slov, frází, celým větám. Tato jazyková rovina si všímá u jedince jeho aktivní, ale i pasivní slovní zásoby. Aktivní slovní zásoba je ta, kterou jedinec používá ve svém mluveném či psaném projevu, pasivní slovní zásoba je ta, jíž aktivně sice nepoužívá, ale významu slov rozumí (Michalík 2011, s. 419).
1.1.4 Pragmatická jazyková rovina
Pragmatická jazyková rovina pak sleduje schopnost uplatnit komunikační schopnosti a osvojené řečové dovednosti v běžném životě, rovněž sleduje schopnost realizovat svůj komunikační záměr (Michalík 2011, s. 421).
1.2 Komunikační norma
Proto, abychom mohli narušenou komunikační schopnost vůbec definovat, je nejprve třeba vymezit hranice normy v oblasti interpersonální komunikace. Určování jakékoliv normy je mnohdy náročné. Určování komunikační normy je o to složitější, že pásmo normality je zde extrémně široké, mnohem širší než v jiných oborech.
12
1.2.1 Faktory při určování komunikační normy
Rušení v komunikačním procesu vzhledem ke komunikačnímu záměru je závislé i na celé řadě objektivních a subjektivních faktorů.
Mezi objektivní faktory Lechta (2003, s. 19) řadí:
Odlišnost kodifikace výslovnosti v závislosti na jazykovém prostředí.
Rozličnost výslovnosti některých hlásek daného jazyka, která je však ještě objektivně přijatelnou variací spisovné výslovnosti. Rozkolísanost jazykové normy se pak odráží i v relativně širokém chápání norem ostatních jazykových rovin.
Prostředí ve smyslu zvukového pozadí. V prostředí plném šumů není precizní vnímání možné. A není-li možné precizní vnímání, není možné ani přesné hodnocení.
Mezi subjektivní faktory Lechta (2003, s. 20) mimo jiné řadí:
Vzdělání a profese „diagnostika“ a částečně i hodnocené osoby. Odborník na komunikaci bude mít pravděpodobně tendenci k přísnějšímu hodnocení, na druhé straně však bude od tohoto odborníka vyžadován tzv. vyšší styl výslovnosti (Lechta 2003, s. 20).
Fyziologické faktory na straně „diagnostika“ i hodnocené osoby, např.
únava. Únava „diagnostika“ může zapříčinit jeho nedostatečné vnímání odchylek, únava hodnocené osoby pak může zkreslovat její komunikační projev.
Psychologické faktory, např. nejistota. Psychologické faktory mohou hodnocené osobě bránit v odprezentování skutečné komunikační schopnosti.
1.3 Kritéria vymezení narušené komunikační schopnosti
Při vymezování narušené komunikační schopnosti se můžeme setkat s různými kritérii. Mezi tato kritéria řadí Lechta (2003, s. 18) mimo jiné tato:
13
Forma interpersonální komunikace. Interpersonální komunikace může mít podobu verbální i neverbální, mluvenou i grafickou. Verbální a neverbální komunikace je vždy propojena. Jestliže komunikujeme slovem, současně vždy komunikujeme i neverbálně. Ze slov získáváme pouze 7 % informací, 38 % informací pak získáváme z tónu a barvy hlasu a neuvěřitelných 55 % z řeči těla (Michalová 2012, s. 19).
Průběh komunikačního procesu. Z tohoto hlediska může být narušena nejen složka expresivní (produkce), ale i složka receptivní (porozumění řeči).
Časové kritérium. Komunikační schopnost může být narušena trvale nebo jen přechodně. Může se jednat o narušení vrozené či získané v průběhu života.
Uvědomění si. Člověk s narušenou komunikační schopností si může toto své narušení uvědomovat, ale také nemusí.
Rozsah narušení. Z hlediska rozsahu může jít o narušení úplné nebo pouze částečné (parciální).
Klinický obraz. V celkovém klinickém obraze může být narušená komunikační schopnost dominantní nebo může být příznakem jiného, dominujícího postižení, onemocnění či narušení (symptomatické poruchy řeči).
1.4 Základní kategorie narušené komunikační schopnosti
Lechta kategorizoval narušenou komunikační schopnost a vytvořil tak deset základních kategorií. Při třídění do kategorií aplikoval tzv. symptomatické hledisko.
Rozhodujícím hlediskem pro třídění do kategorií je symptom, který je pro danou narušenou komunikační schopnost nejcharakterističtější (Michalík 2011, s. 422).
Základní kategorie narušené komunikační schopnosti dle Lechty (Michalík 2011, s. 422):
vývojová nemluvnost, např. vývojová dysfázie,
získaná orgánová nemluvnost, např. afázie,
14
získaná psychogenní nemluvnost, např. mutismus,
narušení zvuku řeči, např. rinolalie,
narušení plynulosti řeči, např. koktavost,
narušení článkování řeči, např. dyslalie,
narušení grafické stránky řeči, např. dyslexie,
symptomatické poruchy řeči, např. narušená komunikační schopnost v důsledku mentální retardace,
poruchy hlasu, např. dysfonie,
kombinované vady a poruchy řeči, např. kombinace dyslalie s koktavostí.
1.4.1 Symptomatické poruchy řeči
Jak již bylo zmíněno, narušená komunikační schopnost může být v celkovém klinickém obraze dominantní nebo může být příznakem jiného, dominujícího postižení, onemocnění či narušení (symptomatické poruchy řeči). V odborné literatuře se též můžeme setkat s termínem „sekundární poruchy řeči“ jako synonymem pro termín symptomatické poruchy řeči (Lechta 2002, s. 51–52).
Symptomatické poruchy řeči Lechta (2002, s. 52) definuje jako narušení komunikační schopnosti, doprovázející jiné, dominující postižení, případně poruchy a onemocnění.
Symptomatické poruchy řeči se nejčastěji vyskytují u osob zrakově postižených, sluchově postižených, osob postižených dětskou mozkovou obrnou, osob s mentálním postižením a samozřejmě osob s vícenásobným postižením.
My se dále budeme věnovat právě osobám, jejichž komunikační schopnost byla narušena v důsledku mentální retardace.
15
2 Mentální retardace
Michalík (2011, s. 115) definuje mentální retardaci jako vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí, demonstrující se především snížením kognitivních (tj. poznávacích), řečových, pohybových a sociálních schopností.
Vágnerová (1999, s. 146) mentální retardaci definuje jako souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností, kdy takto postižený jedinec není schopen dosáhnout odpovídající úrovně vývoje intelektu, i přestože tento byl odpovídajícím způsobem výchovně stimulován.
2.1 Výskyt osob s mentální retardací v populaci
Současná literatura udává 3–4 % osob s mentální retardací v populaci.
V celosvětovém měřítku se dostáváme k číslu 200 milionů osob.
V posledních letech byl zaznamenán nárůst osob s mentální retardací. Jedním z důvodů je vyšší kvalita lékařské péče, kdy se podaří zachránit i takové novorozence, kteří by v minulosti brzy po narození zemřeli. Další skutečností, která onomu nárůstu přispívá, je lepší diagnostika a evidence osob s mentální retardací v porovnání s dobou dřívější (Michalík 2011, s. 112–113).
S lidmi s mentální retardací se setkáváme napříč kontinenty, rozhodující není rasa, ekonomický ani kulturní okruh (Michalík 2011, s. 113).
2.2 Etiologie mentální retardace
Příčiny mentální retardace jsou členěny podle různých hledisek. Nejčastěji se tak setkáváme s členěním na příčiny vnitřní (endogenní) a vnější (exogenní).
Členění příčin mentální retardace z hlediska času, kdy k tomuto postižení došlo, nabízí Michalík (2011, s. 117–122). Michalík tak příčiny mentální retardace dělí na prenatální, perinatální a postnatální.
Prenatální etiologie. V období, kdy se plod v těle matky vyvíjí, na tento plod působí celá řada různých faktorů. Mentální retardaci v období prenatálním mohou způsobit vlivy dědičné (hereditární). Z dědičných vlivů, které mohou způsobit mentální retardaci, uveďme zejména nemoci, které jedinec zdědil po svých předcích (především
16
pak metabolické poruchy). Patří sem ale také to, že dítě nepodědí po svých rodičích dostatek vloh ke konkrétní činnosti. Další skupinu faktorů, které mohou v prenatálním období a nejen v něm, způsobit mentální retardaci, tvoří specifické genetické příčiny, kdy vlivem mutagenních faktorů dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu (Michalík 2011, s. 117–118). Mentální retardace způsobená změnou počtu chromozomů patří mezi nejpočetnější skupinu známých příčin postižení.
Další skupinou vlivů, které mohou být příčinou vzniku mentální retardace v prenatálním období, jsou environmentální faktory a onemocnění, která matka v době těhotenství prodělala. Jako příklad Michalík (2011, s. 121) uvádí onemocnění matky zarděnkami, toxoplazmózu, ozáření dělohy, nedostatečnou výživu matky, zneužívání návykových látek během těhotenství. Za vznikem mentální retardace může stát i nedostatek plodové vody, vrozené vady lebky a mozku.
Perinatální etiologie. Během porodu může dojít k organickému poškození mozku, které asi v deseti až dvaceti případech ze sta může způsobit mentální retardaci.
Jako další perinatální faktory stojící za vznikem mentální retardace Michalík (2011, s. 121) mimo jiné uvádí mechanické poškození mozku dítěte při porodu a hypoxii či asfyxii, předčasný porod, nízkou porodní váhu novorozence.
Postnatální etiologie. Po narození dítěte a v průběhu prvních měsíců jeho života může za vznikem mentální retardace stát např. zánět mozku způsobený mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida), mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku (Michalík 2011, s. 121).
I přesto, že věda při objasňování příčin vzniku mentální retardace v porovnání s dobou minulou značně pokročila, stále ještě není možno se dopátrat příčin vzniku asi u jedné třetiny osob s mentální retardací (Michalík 2011, s. 117).
2.3 Specifické znaky osobnostní struktury jedinců s mentální retardací
Každý člověk je jedinečná bytost, přesto však můžeme mezi lidmi s mentální retardací nalézt několik společných znaků v jejich osobnostní struktuře a v jejich projevech, jejichž modifikace je závislá na druhu mentální retardace, na hloubce postižení, rozsahu i dalších skutečnostech (Švarcová 2000, s. 33).
17
Myšlení osob s mentální retardací je obecně stereotypní, rigidní, zatíženo konkrétností, neschopno vyšší abstrakce, nepřesné, nedůsledné. Takto postižení jedinci obtížně odlišují důležité od nedůležitého, obtížněji chápou souvislosti. K problémům se staví pasivně, čekají, že jejich problém vyřeší někdo jiný nebo na problém zcela rezignují. Pokud už se rozhodnou k jeho řešení, ulpívají na určitém způsobu řešení (Vágnerová 1999, s. 151–152).
Schopnost učení je u osob s mentální retardací vždy nějakým způsobem omezena.
Vše nové si osvojují jen velmi pomalu. Disponují především mechanickou pamětí.
Mechanicky naučená pravidla jen velmi obtížně aplikují do praxe. Naučené zase velmi rychle zapomínají. Osoby s mentální retardací jsou obecně méně zvídavé. Záměrnou pozornost udrží jen krátkou dobu (Michalík 2011, s. 124). Jejich potřeba naučit se něco nového je ovlivněna snahou porozumět v rámci svých možností nejbližšímu okolí.
Pro osoby s mentální retardací je typická porucha vůle. Vágnerová (1999, s. 156) uvádí, že u většiny se vůle vůbec nevytváří. Jejich volní projev je ovlivněn zvýšenou sugestibilitou a impulzivitou. Jednání osob s mentální retardací je ovlivněno atraktivností motivů, potřebou pozitivního hodnocení i zvýšenou potřebou okamžitého uspokojení.
Osoby s mentální retardací velmi silně cítí potřebu citové jistoty a bezpečí. Vztah s blízkou osobou jim poskytuje citovou jistotu ve světě, který je pro ně méně srozumitelný a který v nich může vyvolávat pocit ohrožení. Názor jim blízké osoby se promítá i do jejich sebehodnocení (Vágnerová 1999, s. 155).
U osob s mentální retardací je narušena jejich schopnost ovládat své city, emoce.
Tyto osoby události vnímají buď s minimálním prožitkem, nebo naopak neúměrně intenzivně. Konkrétní událost v nich vyvolá buď pocit jednostranného uspokojení, nebo jednostranného neuspokojení. Jejich prožitky postrádají citové odstíny (Michalík 2011, s. 124–125).
Řečový projev osob s mentální retardací bývá narušen ve složce obsahové i formální. Výslovnost těchto osob bývá méně přesná. Jejich slovní zásoba je omezená, což se projevuje i v jejich schopnosti porozumět běžné verbální komunikaci i celkovému kontextu. Jejich aktivní řečový projev se vyznačuje jazykovou necitlivostí, jednoduchostí a stereotypností. Tito lidé preferují krátké věty, jednoduchá sdělení.
18
Nakolik je jejich schopnost řeči narušena, je ovlivněno hloubkou jejich postižení (Vágnerová 1999, s. 152).
2.4 Hloubka postižení a omezení svéprávnosti
Nejznámějším hodnocením rozumových schopností jsou psychologické testy zaměřené na zjištění výše IQ. Vedle těchto psychologických testů však existuje celá řada hodnocení rozumových schopností osob s mentální retardací (Vágnerová 1999, s. 148–150). Je však třeba uvést, že k diagnostice mentální retardace nestačí pouze inteligenční kvocient pod 70 IQ bodů, je třeba zhodnotit celou řadu dalších aspektů osobnosti, zejména pak to, zda jedinec selhává v naplňování sociálního očekávání svého sociokulturního prostředí (Michalík 2011, s. 115).
Hraniční pásmo mentální retardace jakožto duševní poruchy bylo stanoveno na 70 bodů IQ. Podle psychologickými testy naměřeného IQ rozlišujeme čtyři stupně hloubky mentální retardace – lehkou mentální retardaci, středně těžkou mentální retardaci, těžkou mentální retardaci, hlubokou mentální retardaci (Michalík 2011, s. 116).
Lehká mentální retardace. Lehká mentální retardace je mimo jiné vymezena psychologickými testy naměřeným IQ 50–69. Osoby s lehkou mentální retardací většinou dokážou účelně v běžném životě komunikovat, i přestože si řeč osvojují až později. Mohou dosáhnout uvažování až na úrovni dítěte středního školního věku.
Výuku a vzdělání osob s lehkou mentální retardací se doporučuje zaměřit na rozvíjení jejich schopností a dovedností, neboť teoretická práce jim činí potíže. V péči o vlastní osobu i v péči o domácnost většinou dosáhnou plné soběstačnosti. Většina osob s lehkou mentální retardací je schopna být v dospělosti zaměstnaná, vykonávat jednodušší práce (Švarcová 2000, s. 27).
Středně těžká mentální retardace. Středně těžká mentální retardace je krom jiného vymezena psychologickými testy naměřeným IQ 35–49. U osob se středně těžkou mentální retardací je rozvoj řeči i chápání výrazně opožděn. Slovní zásoba těchto osob je chudá, často i špatně artikulují. Úroveň uvažování dosahuje úrovně uvažování dítěte předškolního věku. Jen někteří jsou schopni se naučit číst, psát a počítat. Jejich schopnost péče o vlastní osobu a o domácnost je omezena. Osoby se středně těžkou mentální retardací jsou v dospělosti většinou schopny vykonávat pod odborným dohledem jednoduchou práci manuálního charakteru. Mezi skupinou osob se středně
19
těžkou mentální retardací nacházíme podstatné rozdíly v povaze schopností (Švarcová 2000, s. 28–29).
Těžká mentální retardace. O těžké mentální retardaci hovoříme, jestliže se výše psychologickými testy naměřeného IQ pohybuje v rozmezí 20–34. Těžká mentální retardace se v mnohém podobá kategorii středně těžké mentální retardace, úroveň schopností je však v případě těžké mentální retardace ještě výrazně nižší. Většina osob s těžkou mentální retardací trpí kombinovaným postižením, velmi často trpí poruchou motoriky (Švarcová 2000, s. 29). Úroveň myšlení těchto osob lze přirovnat k úrovni dítěte batolecího věku, v nejlepším případě jsou schopny chápat základní souvislosti.
Schopnost řeči je výrazně omezena, osoby s těžkou mentální retardací si osvojí jen několik málo slov. Některé se mluvit nenaučí vůbec (Vágnerová 1999, s. 148).
Výchovná, vzdělávací a rehabilitační péče je zaměřena na zlepšení kvality života takto postižených osob – na rozvoj motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností… (Švarcová 2000, s. 29).
Hluboká mentální retardace. Nejtěžší formou mentální retardace je hluboká mentální retardace, kdy výše IQ takto postižených jedinců nepřesahuje 20 IQ bodů.
Hluboká mentální retardace je velmi často doprovázena pohybovým defektem. Velká část takto postižených osob je imobilní. Osoby s hlubokou mentální retardací mají těžce omezenou schopnost porozumět či vyhovět požadavkům, instrukcím (Švarcová 2000, s. 30). Poznávací schopnosti se u nich téměř nerozvíjejí. Velkým úspěchem u takto postižených lidí je, když podněty diferencují na známé a neznáme a reagují na ně projevy libosti či nelibosti (Vágnerová 1999, s. 148). Osoby s hlubokou mentální retardací nejsou schopny zabezpečit své základní potřeby, vyžadují stálou pomoc a dohled.
Omezení svéprávnosti. U člověka, který trpí duševní poruchou, která není jen přechodná (např. mentální retardací), může soud omezit jeho svéprávnost. Svéprávnost člověka pak soud omezuje pouze v oblastech, v nichž je prokázána porucha některé složky jednání. Omezením svéprávnosti rozhodně však člověk nepozbývá práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. K omezení svéprávnosti člověka lze přistoupit jen v jeho zájmu, jen v případě, že by mu jinak hrozila závažná újma, a jen pokud nepostačí vzhledem k jeho zájmům mírnější opatření (např. nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti apod.).
20
Soud krom rozsahu omezení svéprávnosti konkrétního člověka jmenuje také jeho opatrovníka, jemuž určí rozsah práv a povinností. Mezi povinnosti opatrovníka běžně patří udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem (Zákon č. 89/2012 Sb., § 466 odst. 1), dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy.
Při výběru opatrovníka soud přihlíží k přáním opatrovance a jeho zájmům.
Zpravidla tak jako opatrovníka jmenuje osobu, kterou opatrovanec navrhl. Pokud to z nějakého důvodu není možné, pak opatrovníkem zpravidla jmenuje příbuzného nebo osobu opatrovanci jinak blízkou. A pokud ani to není možné, pak soud opatrovníkem jmenuje jinou osobu, která splňuje podmínky pro to stát se opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka. Veřejným opatrovníkem se rozumí orgán místní správy (obec), kde má opatrovanec bydliště.
2.5 Současná problematika terminologie mentální retardace
Terminologie mentální retardace se v dnešní době potýká s problémy etického rázu. Některé pojmy mentální retardace se staly společensky nepřijatelnými, neboť získaly pejorativní nádech. Jako příklad uveďme dřívější označení stupně hloubky mentální retardace: debilita, imbecilita, idiocie (Michalík 2011, s. 113–115).
Z důvodu pejorativního zabarvení bude v budoucnu zřejmě i pojem mentální retardace nahrazen jiným, v zahraničí stále více užívanějším pojmem IDD, příp. ID – intellectual and developmental disabilities, což v překladu znamená intelektové a vývojové poruchy (Michalík 2011, s. 115).
V současné době je velký důraz kladen nikoliv na kategorie postižení, ale na míru podpory, kterou daný jedinec potřebuje. Proto Valenta (2012) podotýká, že z profesního slovníku vymizely termíny jako „mentální defekt“ a „defektivita“, či „sovákovské“
pojmy utilita a inferiorita, představující stupně socializace klienta. Z odborné terminologie byly vypuštěny pojmy jako je nevzdělavatelnost, nevychovatelnost a důraz je naopak kladen na osobnost jako individualitu, proto je doporučeno užívat místo pojmu mentálně retardovaný označení osoba s mentálním postižením. Do popředí tak stavíme člověka jako lidskou bytost a až na druhé místo stavíme jeho postižení.
Proto jsme se rozhodli, že v této práci budeme užívat termín osoby s mentální retardací, byť jsme si vědomi toho, že v současné speciální pedagogice probíhají
21
procesy hlubokých změn v souvislosti se změnami paradigmat, která vymezují pojmosloví speciální pedagogiky.
22
3 Sociální práce
V definování obsahu, poslání a cíle sociální práce panuje výrazná nejednotnost, která je dána historickým, teoretickým, společenským a kulturním kontextem, v němž se definice zrodila a zformulovala (Matoušek a kol. 2001, s. 184).
Ze spolupráce Mezinárodní federace sociálních pracovníků (The International Federation of Social Workers – IFSW) a Mezinárodní asociace škol sociální práce (International Association of Schools of Social Work – IASSW) vzešla mezinárodní definice sociální práce, která byla schválena na valném shromáždění obou organizací v červenci 2014 (Mátel, Schavel a kol. 2014, s. 10).
Podle této definice je sociální práce profese založená na praxi a akademická disciplína, která podporuje sociální změnu a rozvoj, sociální soudržnost, jako i zmocnění a osvobození lidí. Principy sociální spravedlnosti, lidských práv, společné zodpovědnosti a respektování rozmanitosti jsou pro sociální práci klíčové. Podepřená teoriemi sociální práce, společenských věd, humanitními a místními poznatky, se sociální práce zabývá lidmi a strukturami, aby podněcovala životní změny a zlepšovala blahobyt (Mátel, Schavel a kol. 2014, s. 10–11).
Pojem sociální práce doposud nebyl v žádném českém právním předpise definován, definovat sociální práci se však pokusila už celá řada českých autorů.
Podle Matouška (2003, s. 213) je sociální práce společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů jako je chudoba, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanost a podobně.
Navrátil (2001, s. 11–12) navrhuje definici, která se opírá o koncept sociálního fungování. Podle Navrátila cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena.
Sociální práce se podle něj profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí.
23
3.1 Koncept sociálního fungování
Termín sociální fungování označuje ucelený koncept, který vychází ze skutečnosti, že lidé a prostředí jsou v neustálé interakci, kdy prostředí klade na člověka určité požadavky a ten je na ně nucen reagovat. Člověk a prostředí jsou obvykle v rovnováze. Pokud je rovnováha mezi člověkem a prostředím narušena, vzniká problém. Někteří si s tímto problémem sami poradí a podaří se jim znovu nastolit rovnováhu, jiným se nemusí podařit problémovou situaci zvládnout. Příčina problémů může tkvět v nedostatečných schopnostech na straně klienta zvládat požadavky prostředí, stejně tak v nepřiměřenosti požadavků prostředí kladených na klienta. Cílem sociální práce je pak podporovat sociální fungování klienta, pomoci mu obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi schopností zvládat požadavky prostředí a požadavky prostředí (Navrátil a Musil podle Matoušek a kol. 2001, s. 185).
3.2 Sociální práce s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku mentální retardace
Sociální práce s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku mentální retardace vychází z obecných principů sociální práce, má však i svá specifika.
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že ačkoliv se osoby s mentální retardací vyznačují sníženou úrovní intelektových schopností, je třeba k nim přistupovat jako k plnohodnotným lidským bytostem, na něž se vztahují všechna lidská práva. Zároveň je třeba k dospělým osobám s mentální retardací přistupovat jako k dospělým, tedy respektovat jejich soukromí, považovat je za rovnocenné partnery, brát vážně jejich rozhodnutí (Matoušek, Koláčková, Kodymová (eds.) 2005, s. 111–115).
Sociální práce s touto cílovou skupinou vyžaduje znalost dané problematiky a chuť proniknou do světa těchto osob, který je pro nás obtížně dostupný a málo srozumitelný. Znalost problematiky a individuální přístup je v sociální práci s osobami s mentální retardací naprosto nezbytný (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 116).
To, jakým způsobem přistupujeme k lidem s mentální retardací, to, jak je vnímáme, ovlivňuje i jejich pohled na sebe samé i na to, jaké zaujímají místo ve většinové společnosti.
24
Cílem sociální práce s jedinci s mentální retardací může být integrace (inkluze) těchto osob do většinové společnosti. První krok k této integraci (inkluzi) představuje využívání služeb, které zvýší jejich samostatnost. Dalším cílem pak může být rozvíjení schopností a dovedností lidí s mentální retardací, což by jim mělo umožnit zapojit se do společnosti. K tomu, aby mohli rozvíjet své schopnosti a dovednosti, je třeba vytvořit příležitosti. Jako příležitost lze považovat každý společenský kontakt. Tam, kde nestačí příležitost v podobě společenského kontaktu, je třeba nabídnout výukový program. Cílem sociální práce s těmito klienty je směřovat k postupnému snižování podpory ze strany pomáhajícího profesionála. Každý člověk s postižením se může bez ohledu na míru postižení v něčem zlepšit. Je důležité, aby člověk, který se naučí některé činnosti nebo jejich část vykonávat sám, bez podpory, tak skutečně činil. Smyslem sociální práce není pomáhat tam, kde to není nezbytné (Matoušek, Koláčková, Kodymová (eds.) 2005, s. 113–115).
V praxi se můžeme dostat do situace, kdy člověk s mentální retardací už není schopen aktivní participace. Cíl sociální práce se pak mění na zajištění kompenzace omezených schopností (Matoušek, Koláčková, Kodymová (eds.) 2005, s. 114). Je třeba zmínit, že i člověk s mentální retardací má právo říci, že se už zlepšovat nechce, a toto je třeba respektovat.
Podpora pomáhajícího profesionála zahrnuje velmi širokou oblast, kde může člověk s mentální retardací pomoc potřebovat. Člověk s mentální retardací může podporu potřebovat už v rodině, v níž jako dítě vyrůstá, později v bytě, kde žije s lidmi, které si v ideálním případě sám vybral. Podporu může potřebovat i v oblasti zaměstnání nebo oblasti trávení volného času (Matoušek, Koláčková, Kodymová (eds.) 2005, s. 114).
Od sociálního pracovníka se při práci s touto cílovou skupinou očekává, že vhodně zvolenými komunikačními přístupy dokáže navázat vzájemnou spolupráci.
Komunikaci s tímto typem klientů bude věnována samostatná kapitola.
Lidé s mentální retardací žijí velmi často v zaběhnutých stereotypech. Zažité zvyky a malé zkušenosti jim neumožňují jasnou představu o tom, co by mohli změnit, tedy jaké služby by mohly zkvalitnit jejich život. Úkolem sociálního pracovníka je mimo jiné poskytnout osobám s mentální retardací srozumitelné informace o existujících
25
možnostech. Mají-li lidé rozhodovat o svém životě, potřebují především znát možnosti, mezi kterými mohou volit (Matoušek, Koláčková, Kodymová (eds.) 2005, s. 115).
3.2.1 Sociální služby, které osoby s mentální retardací využívají
Osoby s mentální retardací mají právo využívat všechny dostupné sociální služby, které odpovídají jejich potřebám. Podle Mahrové a Venglářové (2008, s. 118–121) osoby s mentální retardací nejčastěji využívají tyto sociální služby:
sociální poradenství,
osobní asistence,
pečovatelská služba,
průvodcovské a předčitatelské služby,
podpora samostatného bydlení,
odlehčovací služby,
denní stacionáře,
týdenní stacionáře,
domovy pro osoby se zdravotním postižením,
chráněné bydlení,
sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče,
raná péče,
sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,
sociálně terapeutické dílny,
sociální rehabilitace.
Na první pohled se může zdát, že nabídka služeb pro osoby s mentální retardací je poměrně široká. Vždy však záleží na konkrétním poskytovateli sociálních služeb.
Problémem může být i místní a časová dostupnost.
26
Tyto služby mohou být osobám s mentální retardací poskytovány terénní formou (v přirozeném sociálním prostředí klienta), ambulantní formou (klient dochází, je doprovázen nebo dopravován do zařízení sociálních služeb) nebo pobytovou formou (spojené s ubytováním klienta v zařízení sociálně rehabilitačních služeb).
Některé sociální služby jsou poskytovány zdarma (sociální poradenství, raná péče, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitace), jiné jsou poskytovány za úhradu, jejíž maximální výše je stanovena právním předpisem (osobní asistence, pečovatelská služba, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče). Které sociální služby jsou poskytovány zdarma a které za úhradu, stanovuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.
Maximální výši úhrady pak stanovuje vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v platném znění.
Jak už bylo zmíněno, osoby s mentální retardací mají právo využívat všechny dostupné sociální služby, které odpovídají jejich potřebám. O člověku s mentální retardací by nemělo být rozhodováno, on sám má právo v rámci svých možností rozhodovat o svém životě, má právo si vybrat z nabídky sociálních služeb. Vždy by měl být účastníkem při sjednávání podmínek poskytování sociální služby (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 118). Pojďme se na některé sociální služby podívat blíže.
Osobní asistence. Osobní asistence je terénní sociální služba, která je poskytována osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, které potřebují pomoc jiné fyzické osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., § 39 odst. 1).
Osobní asistence zahrnuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při zajištění osobní hygieny, při zajištění stravy, při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím i pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání záležitostí osobního charakteru (Zákon č. 108/2006 Sb., § 39 odst. 2).
Osobní asistent pomáhá člověku s mentální retardací zvládat běžné denní činnosti, které by vykonával, kdyby nebylo jeho postižení. Tato forma podpory mu umožňuje žít
27
v přirozeném prostředí. Rozsah podpory a pomoci se bude lišit klient od klienta. Proto je třeba službu přizpůsobit individuálním potřebám klienta (Mahrová, Venglářová a kol.
2008, s. 119).
Služba osobní asistence poskytovaná osobám s mentální retardací se zásadně odlišuje od osobní asistence poskytované jiným skupinám osob. Osobní asistent svou činností totiž nenahrazuje funkci některého fyzického orgánu nebo některého smyslu osoby s postižením, osobní asistent pomáhá lidem s mentální retardací kompenzovat nedostatky jejich psychiky. Schopnost osob s mentální retardací vyjádřit své potřeby, zájmy, přání či posoudit důsledky vlastního jednání bývá většinou narušena, přesto by měly mít možnost spolurozhodovat o vlastním životě, minimálně ve všech záležitostech, kde mají na výběr z několika rovnocenných možností. Osobní asistent by měl být při práci s tímto typem klientů maximálně citlivý a vnímavý, aby vytušil jejich i nevyslovené potřeby a přání (Švarcová 2000, s. 145–148).
Podpora samostatného bydlení. Podpora samostatného bydlení je sociální služba, která je určena osobám se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně osob s duševním onemocněním, které potřebují pomoc jiné osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., § 43 odst. 1).
Je poskytována v přirozeném sociálním prostředí klienta, v jeho domácnosti.
Obsahuje pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání záležitostí osobního charakteru (Zákon č. 108/2006 Sb., § 43 odst. 2).
Osoby s mentální retardací službu podpora samostatného bydlení využívají až v okamžiku, kdy dosáhnou takového stupně samostatnosti, že bydlí ve vlastní domácnosti. Přestože bydlí ve vlastní domácnosti, existují činnosti, v nichž potřebují pomoc jiné osoby. V praxi tuto službu využívají lidé s mentální retardací, kteří využívali službu chráněné bydlení, avšak už nepotřebují takovou míru podpory, kterou jim chráněné bydlení poskytuje, nebo osoby opouštějící ústavy sociální péče (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 119).
Sociální poradenství. Sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství.
28
Základní sociální poradenství má poskytnout osobám potřebné informace, které přispějí k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství patří mezi základní činnosti každého poskytovatele sociálních služeb, každý poskytovatel sociálních služeb jej musí zajistit (Zákon č. 108/2006 Sb., § 37 odst. 2).
Odborné sociální poradenství je zaměřeno na potřeby jednotlivých sociálních skupin. Je poskytováno v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a ve speciálních lůžkových zdravotnických zařízeních hospicového typu (Zákon č. 108/2006 Sb., § 37 odst. 3). Odborné sociální poradenství obsahuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti i pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání záležitostí osobního charakteru.
Z tohoto vyplývá, že člověk s mentální retardací se může v případě potřeby se svým problémem obrátit na jakéhokoli poskytovatele sociálních služeb. Tento mu buď může jeho problém pomoc vyřešit, nebo pokud nemůže mu pomoc sám, odkáže ho na jinou sociální službu, která mu s tímto jeho problémem pomůže (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 119).
Poradny pro osoby se zdravotním postižením by mu pak měly poskytnout informace o službách a dávkách, odbornou pomoc, asistenci při kontaktu s úřady a dalšími institucemi, s poskytovateli návazných sociálních služeb. Měly by mu nabídnout sociálně terapeutické služby, měly by ho podpořit v prosazování jeho práv a oprávněných zájmů. Poradny pro osoby se zdravotním postižením také nabízí a zapůjčují kompenzační pomůcky (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 119).
Sociální rehabilitace. Sociální rehabilitace je soubor specifických činností, které směřují k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti klientů, čehož je dosahováno rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných a pro samostatný život nezbytných činností využitím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí (Zákon č. 108/2006 Sb., § 70 odst. 1).
Sociální rehabilitace může být poskytována formou terénních, ambulantních nebo pobytových služeb.
Sociální rehabilitace poskytována formou terénních či ambulantních služeb obsahuje nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších
29
činností, které vedou k sociálnímu začlenění, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání záležitostí osobního charakteru (Zákon č. 108/2006 Sb., § 70 odst. 2). Sociální rehabilitace poskytována pobytovou formou navíc obsahuje poskytnutí ubytování, stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu (Zákon č. 108/2006 Sb., § 70 odst. 3).
Sociální rehabilitace je sociální služba, u níž se předpokládá, že se klient učené naučí. Už bylo zmíněno, že schopnost učení je u osob s mentální retardací vždy nějakým způsobem omezena. Práce s tímto typem klientů vyžaduje mimořádnou míru trpělivosti. Míra úspěšnosti rozvíjení schopností a dovedností osob s mentální retardací v rámci sociální rehabilitace je závislá na hloubce postižení, rozsahu i dalších skutečnostech. Aby byla míra úspěchu co nejvyšší, je třeba znát jejich specifické schopnosti, dovednosti a možnosti a v neposlední řadě nalézt odpovídající způsob edukačního působení. Čím lépe se podaří rozvinout rozumové schopnosti osoby s mentální retardací, tím větší bude mít tato osoba šance na začlenění do společnosti.
Jedině klient, který se stane díky sociální rehabilitaci více samostatným a soběstačným v každodenním životě, pak může dále rozvíjet svůj potenciál.
30
4 Komunikace s lidmi s postižením
Každé zdravotní postižení či znevýhodnění s sebou nese menší či větší obtíže v komunikaci. Tyto obtíže v interpersonální komunikaci se projevují určitými specifickými problémy větší či menší intenzity a často se také spolupodílejí na vzniku handicapu. Naše neschopnost přijmout jedince s postižením takové, jací skutečně jsou, naše neschopnost pochopit a respektovat jejich osobnost a jejich jinakost jejich handicap jenom prohlubují. V běžném životě, stejně jako v sociální práci je třeba tyto bariéry prolomit.
Bez ohledu na to, jakým druhem postižení nebo znevýhodnění jedinec trpí, je nejdůležitější chtít komunikovat a učinit k tomu potřebné kroky. Přitom někdy stačí opravdu jen málo – chvilka času, nenásilná pomoc s vyjádřením nebo větší snaha o porozumění (Slowík 2010, s. 18). Jindy je k vzájemnému porozumění třeba hledat a naučit se používat alternativní způsoby komunikace.
Každé zdravotní postižení či znevýhodnění má svá specifika, jinak bude probíhat komunikace s jedincem se zrakovým postižením, jinak s jedincem se sluchovým postižením a jinak s jedincem s mentální retardací. Naše práce se věnuje osobám s mentální retardací, proto se zaměříme na komunikaci s jedinci s tímto postižením.
4.1 Komunikace s lidmi s mentální retardací
Komunikace je bezpochyby základem sociální práce. Bez toho, aby sociální pracovník znal potřeby, přání a tužby klienta, nelze sociální práci vykonávat.
Mezi lidmi s mentální retardací jsou tací, kteří verbálně komunikují bez větších obtíží, ale i tací, kteří verbální komunikace nejsou schopni vůbec. I přesto, že verbální komunikace nejsou schopni, je možné s nimi komunikovat. Taková komunikace je bezpochyby složitější, využívá se při ní netradičních mimoverbálních komunikačních projevů, které však mohou mít významnou sdělovací hodnotu (Slowík 2010, s. 58). Mezi tyto netradiční mimoverbální komunikační projevy patří například výraz tváře, výraz v očích, pohyby očí, mimika, drobné pohyby končetin, frekvence a intenzita dýchání a podobně.
31
Švarcová (2000, s. 34) nabízí přehled toho, jak se komunikační schopnost u jedinců s mentální retardací proměňuje s hloubkou postižení.
Tabulka č. 1: Komunikace a řeč osob s mentální retardací dle hloubky postižení Hloubka postižení Komunikace a řeč
Lehká mentální retardace schopnost komunikace je většinou vytvořena, vývoj řeči je opožděný, řeč je obsahově chudá, často se objevují poruchy formální stránky řeči
Středně těžká mentální retardace
úroveň rozvoje řeči je rozličná, někteří jedinci jsou sociální interakce a komunikace schopni, jiní ne, verbální projev bývá chudý, agramatický, typický špatnou výslovností Těžká mentální retardace převažuje neverbální komunikace, objevují se
neartikulované výkřiky, někdy i jednotlivá slova Hluboká mentální
retardace
v lepším případě komunikují pomocí jednoduchých neverbálních projevů nebo nekomunikují vůbec
My se zaměříme na komunikaci s lidmi s mentální retardací, kteří jsou verbální komunikace schopni. Přesto má tato komunikace své zvláštnosti.
4.2 Zásady komunikace s lidmi s mentální retardací
Aby byla komunikace s člověkem s mentální retardací úspěšná, je třeba ji přizpůsobit úrovni jeho schopností, což ovšem neznamená, že budeme snižovat jeho lidskou hodnotu. V žádném případě mu nebudeme tykat, nebudeme s ním jednat jako s dítětem, nebudeme ho peskovat, když se mu něco nepodaří (Slowík 2010, s. 61).
Slowík (2010, s. 57) za zásadní v komunikaci s lidmi s mentální retardací považuje volbu přiměřeného a vhodného tématu i správnou volbu přiměřených komunikačních prostředků.
Při komunikaci s lidmi s mentální retardací je třeba počítat s omezenou slovní zásobou, vadami ve výslovnosti i agramatismy ve vyjadřování.
Dále je třeba mít na paměti, že lidé s mentální retardací jsou zpravidla velmi sugestibilní. Je proto třeba si dát pozor na to, abychom jimi pomocí sugestibilních otázek nemanipulovali a neovlivňovali je (Krejčířová 2007, s. 22).
Mějme na paměti, že se v cizím prostředí velmi špatně orientují.
32
Při rozhovoru s člověkem s mentální retardací se doporučuje používat krátké jednoduché věty, slova, která tento člověk zná. Buďme konkrétní, doporučuje se uvádět jednoduché příklady. Doporučuje se vyvarovat cizím slovům, zkratkám, abstraktním pojmům, ironii. Mluvme pomaleji, avšak dbejme na přirozenost našeho projevu. Náš verbální a neverbální projev musí být v souladu, naše neverbální projevy jsou pro osoby s mentální retardací velmi důležitým komunikačním prvkem (Krejčířová 2007, s. 14–22).
Během rozhovoru poskytněme lidem s mentální retardací podporu, poskytněme jim dostatek času pro to se vyjádřit, buďme trpěliví, empatičtí, tolerantní, udržujme oční kontakt. Dejme jim najevo, že je vnímáme, že jim pozorně nasloucháme.
Při komunikaci si musíme neustále ověřovat, zda nám člověk s mentální retardací rozumí, zda souhlasí či nikoli. To, že souhlasně přikyvuje, ještě skutečné porozumění nezaručuje. K ověření porozumění používejme jednoduchých přímých a nepřímých kontrolních otázek. Pomáhá i technika aktivního naslouchání – sumarizace (Slowík 2010, s. 58).
Osoba s mentální retardací může mít s sebou doprovod. V takovém případě dodržujme zásadu, že budeme prvotně komunikovat s jedincem s postižením.
Na doprovod se budeme obracet jen v případech nezbytně nutných (Krejčířová 2007, s. 21).
Jedincům s lehkou mentální retardací zpravidla nečiní problém se písemně vyjádřit. Je však třeba počítat s tím, že během písemného projevu budou nejistí, jejich tempo bude pomalejší. Je třeba též počítat s případnými gramatickými nedostatky v jejich písemném projevu, nad nimiž se rozhodně nebudeme pozastavovat. Osoby s jinou než lehkou mentální retardací mívají zpravidla problém se orientovat v psaném textu, samy nebývají písemného projevu ani schopny. Pak je potřeba, aby jim s textem pomohla jiná osoba (Krejčířová 2007, s. 17).
Závěrem teoretické části je nutné zmínit, že jsme nastudovali literaturu, která se dotýká problematiky osob s mentální retardací. Poznatky čerpáme i z různých brožur, příruček, manuálů a metodik, které se této problematiky dotýkají. Jedná se například o Manuál základních postupů jednání při kontaktu s osobami s mentálním postižením od Doc. PhDr. PaedDr. Olgy Krejčířové, Ph.D. nebo Metodiku podpory sociálních dovedností Aneb jak připravit a vést kurzy sociálních dovedností pro lidi s mentálním
33
postižením, kterou vydala Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, o. s. Na základě všech informací a poznatků, které jsme získali studiem, přistupujeme nyní k empirické části bakalářské práce.
34
EMPIRICKÁ ČÁST 5 Cíl
Hlavním cílem této bakalářské práce je ověřit, zda je v sociální práci s jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku lehké a středně těžké mentální retardace možné zjistit reálné údaje o jejich životní situaci prostřednictvím specializovaného dotazníku.
V rámci průzkumu je naší snahou zjistit, jak by měl být dotazník pro potřeby těchto osob sestaven, aby byl pro ně srozumitelný, a přitom byl pro sociální pracovníky opěrným bodem pro další možný přístup k životní situaci klientů, kteří trpí narušenou komunikační schopností v důsledku mentální retardace.
6 Hypotézy
H1: Klienti s narušenou komunikační schopností v důsledku lehké a středně těžké mentální retardace jsou schopni vyplnit speciální dotazník, zaměřený na zjištění životní situace v souladu s poznatky, které lze ověřit ze spisové dokumentace.
H2: Klienti se středně těžkou mentální retardací budou při vyplňování dotazníku potřebovat pomoc jiné osoby ve větší míře, než klienti s lehkou mentální retardací.
H 3: Většina klientů s mentální retardací bude při vyplňování dotazníku u uzavřených otázek využívat možnosti křížkovat odpovědi, než využívat možnosti zaznamenávat své odpovědi do připravených rámečků.
7 Použité metody práce
Z metod dotazování užijeme dotazník vlastní konstrukce (nestandardizovaný) a rozhovor jako dílčí metodu, která napomůže respondentům obsah jednotlivých položek v dotazníku pochopit. Během vyplňování dotazníku využijeme jako dílčí metodu volné pozorování. Volné pozorování nám umožní učinit si celkovou představu o tom, jak si respondenti vedli při vyplňování dotazníku. Z dalších metod pak použijeme metodu studia a analýzy spisové dokumentace, která umožní popsat výzkumný vzorek a současně nám poslouží k ověření pravdivosti odpovědí respondentů.
35
7.1 Dotazník
Jako hlavní metodu dotazování užijeme dotazník vlastní konstrukce (nestandardizovaný). Dotazník jsme konstruovali tak, aby respondenti mohli odpovídat způsobem, který jim vyhovuje. Na otázky v dotazníku mohou odpovídat jednak výběrem jedné z nabízených možností nebo své odpovědi mohou psát, kreslit či jakýmkoliv jiným způsobem zaznamenávat do připravených rámečků.
Dotazník obsahuje celkem 11 otázek, z toho 10 otázek je uzavřených a 1 otázka týkající se věku respondenta je otevřená. Otázkám předchází krátký popis dotazníku a stručné instrukce k jeho vyplnění. Při formulaci otázek jsme vycházeli ze všeobecných zásad pro komunikaci s lidmi s mentální retardací (viz kapitola 4.2 této bakalářské práce). Otázky jsme směřovali do sociální práce, odpovědi respondentů nám pomohou objasnit jejich životní situaci nebo jejich potřeby. Zaměřujeme se na oblast bydlení, svéprávnosti a opatrovnictví, financí a poslední dvě otázky v dotazníku jsou identifikační, kde se ptáme na pohlaví a věk respondentů.
7.1.1 Přínos dotazníku v sociální práci
Otázky v dotazníku jsme směřovali do sociální práce. Odpovědi na otázky mají pomoci sociálním pracovníkům objasnit sociální situaci nebo potřeby klienta, o němž zatím nemají žádné nebo jen velmi kusé informace.
Otázka č. 1: „Bydlíte ve svém bytě, s rodinou nebo v ústavu?“. Odpověď na tuto otázku nám sociálním pracovníkům napoví, v jakém sociálním prostředí klient žije.
Z odpovědi můžeme rovněž usuzovat, do jaké míry je klient v každodenním životě soběstačný. Lze předpokládat, že klient, který odpoví, že bydlí ve svém bytě, je natolik soběstačný, že může ve vlastním bytě žít. Naproti tomu klient, který odpoví, že žije v ústavu, je zřejmě závislý na pomoci jiné osoby v oblasti sebeobsluhy, je zvyklý na režim ústavu a společenství lidí s podobným postižením. U klienta, který odpoví, že bydlí se svou rodinou, lze zase vyvozovat užší rodinné vazby.
Otázka č. 2: „Máte opatrovníka?“. Z odpovědi na tuto otázku se dozvíme, zda klient trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Jestliže má klient opatrovníka, je třeba dále zjišťovat rozsah, v jakém soud způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Rozhodnutím o omezení svéprávnosti není člověk zbaven práva samostatně
