Dyslalie

Správná výslovnost dítěte školního věku je jednou z podmínek jeho školní úspěšnosti.

Na správném vývoji řeči a artikulace má také výrazný podíl kvalita řeči rodičŧ.

Dítě si osvojuje mluvenou řeč jako prostředek k mezilidskému dorozumívání. Vývoj řeči probíhá souběţně s vyzráváním vyšší nervové činnosti, jeţ je pro kaţdé dítě zcela individuální a specifická. Podmiňují jej genetické schopnosti, ale také sociální zdravotní podmínky. Proto posuzování vývoje dětské řeči musí být individuální, i kdyţ v rámci určitých vývojových norem (Škodová, Jedlička a kol., 2003, s. 328–334).

Terminologie

Dyslalie (patlavost) je neschopnost pouţívat jednotlivé hlásky či skupiny hlásek v mluvené řeči podle stanovených ortoepických norem. Hláska je tvořena na nesprávném místě (Škodová, Jedlička a kol., 2003, s. 328–334).

Lechta a kol. (2005, s. 169) uvádí, ţe terminologie dyslalie u nás a v zahraniční odborné literatuře je značně nejednotná. „Dyslalie tedy v nejširším slova smyslu spočívá v neschopnosti anebo poruše používání zvukových vzorců řeči v procesu komunikace podle řečových zvyklostí a norem příslušného jazyka.“

Sovák (1981, s. 122) definuje dyslalii jako „vadnou výslovnost jedné či více hlásek mateřského jazyka (na rozdíl od dysartrie, při níž jde o poruchu vyslovování vůbec), přičemž ostatní hlásky jsou vyslovovány správně.“

Jedná se o vadu vývojovou, která vzniká při vývoji výslovnosti a která přetrvává kolem 7. roku věku dítěte. V tomto období se mluvní stereotypy fixují.

Výslovnost nesprávná a vadná

Sovák (1981, s. 123) vysvětluje rozdíl mezi nesprávnou a vadnou výslovností následovně:

• nesprávnou výslovnost tolerujeme u dětí předškolního věku a u školních začátečníkŧ je pokládán za jev fyziologický.

• Vadná výslovnost je pokládána za přetrvávající odchylku výslovnosti některé či více hlásek, jejichţ proprioceptivní či akustický stereotyp se jiţ zafixoval odchylně od obvyklého zpŧsobu tvoření fonémŧ mateřštiny. Na rozdíl od nesprávné výslovnosti, která se mŧţe spontánně upravit, se vadná výslovnost obvykle sama uţ neupraví. Zhruba l8 % ţákŧ vyšších ročníkŧ trpí dyslalií a jsou v péči logopedŧ.

Etiologie dyslalie

Kaţdá porucha, např. vývojové opoţdění či nezralost činnosti mozku, především narušená schopnost diferenciace a napodobování v řečově – percepční a řečově – produkční oblasti, se odráţí v narušené komunikační schopnosti, proto mohou mít faktory, které se vztahují k dyslalii, nejrozličnější pozadí a v nejširší rovině je lze chápat jako interferenci mezi strukturou a funkcí řečových a sluchových mechanismŧ mozku. Příčiny poruchy se rozlišují na vnitřní a vnější (Lechta a kol., 2003, s. 171).

Vnitřní příčiny

Vnitřní příčina je málokdy zřejmá a většinou je po ní potřeba pátrat klinickými korelacemi mezi uţivateli řeči. Mezi faktory ovlivňujícími artikulaci však dominuje jako hlavní monitorovací kanál řeči schopnost slyšet. Při nedostatečně rozvinutém sluchu se řečový signál vnímá deformovaně, proto je třeba vyšetřovat úroveň sluchové citlivosti a schopnost rozeznávat řeč (Lechta a kol., 2003, s. 171, 172).

Jednou z hlavních příčin dyslalie je nedostatečná diskriminace zvuku. Nesprávné osobité fonémové provedení jsou v přímém vztahu k chybám specifického vnímání (Lechta a kol., 2003, s. 172).

Mezi nejčastější příčiny patří vlivy dědičnosti, pohlaví dítěte, poruchy sluchu a zraku, poruchy CNS, riziková těhotenství, poškození při porodu a vlivy prostředí (Lechta a kol., 2005, s. 34).

Mezi méně významné příčiny se zařazují některé anatomické varianty mluvních orgánŧ, neuromotorické poruchy a kognitivně-lingvistické nedostatky, které se objevují v závislosti na úrovni mentálního vývoje (Lechta a kol., 2003, s. 172, 173).

Vnější příčiny

Z vnějších faktorŧ se uplatňují především psychosociální vlivy, které pŧsobí na artikulační schopnost nejen v závislosti na věku, ale i na pohlaví. Biologický vliv, podobně jako socioekonomické faktory však nejsou v rozvoji řeči obvykle rozhodující. Uplatňuje se osobnost dítěte, jeho mentalita, jeţ se projevuje v chování a v osobních vlastnostech, pokud nejsou odrazem osobnosti rodičŧ. Určování těchto závislostí je ovšem jen přibliţné a nelehké (Lechta a kol., 2003, s. 173).

Lechta a kol. (2005, s 34) uvádí rizikové děti z hlediska vývoje řeči. Moderní logopedie rozšířila kategorie dětí, které jsou „kandidáty“ na terapii, tj., u nichţ mŧţeme očekávat, ţe budou mít narušený vývoj řeči. Rozlišují se dvě kategorie dětí ve věku od narození do tří let: s identifikovatelným rizikem a potenciálně rizikové děti.

Do první kategorie zařazujeme děti s genetickými poruchami a chromozomovými anomáliemi, neurologickými onemocněními, vrozenými malformacemi, vrozenými poruchami metabolismu, senzorickými deficity, atypickými vývojovými poruchami (autismus), děti vystavené toxickým vlivŧm, chronicky nemocné děti a děti s váţnými infekčními nemocemi.

Druhou kategorii představují děti, které jsou rizikové z hlediska zaostávání ve vývoji. Patří sem děti, jejichţ rodiče vysloví váţné obavy týkající se jejich vývoje, dále děti rodičŧ duševně nemocných, děti drogově závislých rodičŧ a alkoholikŧ, děti v rodinách s váţným genetickým onemocněním. Dále děti těţce chronicky nemocných rodičŧ, děti z extrémně špatných socioekonomických podmínek, děti, které se narodily s nízkou porodní hmotností

(pod 1 500 g) a předčasně narozené, děti s chronickými záněty středního ucha a děti s poruchami emocionality a chování. Většina dětí s výše uvedeným rizikem, potřebuje logopedickou terapii, jsou tedy „kandidáty“ na ranou intervenci a logopedickou terapii (Lechta a kol., 2005, s. 34).

Vliv dyslalie na osobnost

V dospívajícím a dospělém věku se dyslalie mŧţe stát váţným problémem při výběru povolání. Při zájmu o studium např. na konzervatoři nebo na pedagogické fakultě se předkládá posudek o správné výslovnosti adepta (Lechta a kol., 2005, s. 34, 35).

Zvuková stránka řeči velice úzce souvisí s jeho základními sloţkami, lexikální a gramatickou rovinou, a má vliv na jejich rozvoj. Dítě, jehoţ řeč je zvukově čistá a správná, lehce vstupuje do styku s lidmi, kteří ho obklopují. Naproti tomu dítě, které chybuje ve výslovnosti a jehoţ řeč je špatně srozumitelná, hŧře vstupuje do interakce s jinými lidmi, coţ pŧsobí negativně na jeho intelektuální a jazykový vývoj. Nedostatky ve výslovnosti mají často nepříznivý vliv i na osobnost dítěte, které se stává bázlivým, plachým a mlčenlivým (Klímová in Lechta a kol., 2005, s. 167).

Nesprávný řečový vzor v rodině, nepřiměřený řečový vzor – mazlivá řeč, bilingvální prostředí, chyby ve výchovném přístupu (tresty, výsměch, citové strádání, zanedbávající výchova v rodině) mohou vést nejprve k vadnému tvoření výslovnosti a následně k její fixaci (Škodová, Jedlička a kol., 2003, s. 328–329).

Dyslalie je nejčastějším druhem narušené komunikační schopnosti (viz níţe tabulka č. 2).

Lechta a kol. (2005, s. 168) zmiňuje, ţe podle většiny statistik přichází do prvních ročníkŧ základních škol aţ okolo 40 % dětí s vadnou výslovností. Tyto děti při následné logopedické terapii ztrácejí čas, který by měly věnovat nové, náročné činnosti, jako je nové učivo v prvním ročníku. Zkušenosti učitelŧ základních škol potvrzují, ţe se děti s nedostatky ve výslovnosti dopouštějí chyb při psaní. Nepřesný zvukový obraz totiţ pŧsobí na nepřesnost grafického projevu. Poukazuje na včasný a dŧsledný přístup v rámci diagnostiky, terapie a prevence v problematice dyslalie

Terapie dyslalie

Vychází z komplexního přístupu. Pokud chce být úspěšná, musí zasahovat do všech jazykových rovin. Logopedický nácvik a logopedická náprava musí probíhat systematicky

podle připraveného plánu, který je sestaven individuálně na kaţdé dítě. Terapie se zúčastňují rodinní příslušníci dětí, kteří pokračují v nácviku v rodinném prostředí.

Logopedi volí nenásilné, nenápadné, silně motivující formy cvičení, většinou formou hry.

Úspěšnost terapie bývá poměrně vysoká, také závisí na mnoha faktorech (Lechta a kol., 2005, s. 190–197).