Formy vstupu na zahraniční trhy nenáročné na kapitálové investice

Tyto formy vstupu si vybírají podniky, které nechtějí v zahraničí investovat, přesto chtějí v mezinárodním prostředí dostat své zboží či služby do podvědomí zákazníků, jiným způsobem než vývozními operacemi nebo investicemi. V poslední době roste podíl

19

kapitálově nenáročných forem mezinárodního podnikání, hlavním důvodem je úspora nákladů a obavy z rizik, které jsou spojeny s investováním v nestabilních zemích a licence k využívání know-how (tzv. nepravá licence).

Používá se zde termín licence, který označuje možnost či povolení poskytovatele k činnosti, která je jinak zakázaná. Poskytovatel neboli majitel poskytuje za poplatek právo nabyvateli ho využívat a on toto právo přijímá.

Práva k využívání průmyslového vlastnictví firma nejčastěji prodává v případě, že nemá možnost zavést výrobu, ve které by využívala své vynálezy. Bariéry např. celní neumožňují přímý vývoz do určitých zemí, jelikož mnoho vlád v rozvojových zemích dává přednost licenční výrobě před přímým dovozem, tím se snaží zvýšit či zachovat zaměstnanost. Dalším důvodem je, že cílový trh je nestabilní nebo malý a není tam dostatečný tržní potenciál. V některých případech firma raději svou licenci prodá, jelikož je to pro ni výnosnější než samotná výroba a prodej výrobků (Kotler, Amstrong, 2012).

1.2.2 Franchising

„Franchising je smluvní vztah mezi partnery, ve kterém franšizér (poskytovatel franšízy) opravňuje a zavazuje jednotlivé franšízanty (nabyvatele) užívat obchodní jméno a/nebo ochrannou známku a právo užívat předmět podnikání své společnosti, tj. poskytuje své know-how včetně systému řízení, zabezpečování služeb a poskytování prodejní a technické

pomoci, a nabyvatel (franšízant) se zavazuje zaplatit smluvně stanovenou odměnu a dodržovat komerční politiku poskytovatele.“ (Machková, 2015, s. 77)

Franchising se využívá v mnoha oblastech podnikání, nejčastěji v hotelnictví, v provozování čerpacích stanic a v oblasti rychlého občerstvení. Méně častý je průmyslový franchising, ale i přesto se s ním můžeme setkat zejména u úspěšných firem, které tímto způsobem udělují právo vyrábět, nejčastěji méně náročné výrobky jako je např. obuv.

20

Práva se týkají například možnosti používat obchodní značku, určitý postup, recepturu, možnost vyrábět nebo prodávat určité zboží apod.

Tuto metodu využívají jak velké tak i malé a střední podniky. Pro velké firmy je to možnost rychlé internacionalizace bez vysokých nároků na kapitálové zdroje. Umožňuje také snížení rizik, které jsou spojeny s kapitálovými vstupy na zahraniční trh. Pro malé firmy je velkým přínosem možnost omezení podnikatelských rizik a nákladů. K nižším nákladům přispívá i systém zásobování, kdy franšízer dodává výrobky do své sítě sám, nebo nabyvatelům franšízy doporučuje smluvní dodavatele. Nevýhodou může být striktní dodržování směrnic pro výrobu zboží. Může se stát, že je nabyvatelé franšíz nebudou dodržovat (Řezníčková, 2009).

1.2.3 Smlouvy o řízení

Tato forma smlouvy je využívána u firem z průmyslově vyspělých zemí. Podle zákona je jejím předmětem poskytnutí řídících znalostí od špičkových manažerů a ve většině případů je stanovena na dobu určitou na základě písemné smlouvy. Nejčastěji se jedná o řízení výrobního závodu, poradenské služby nebo řízení v oblasti služeb. Jedná se o přenos osvědčeného řízení do zahraničí a odměnou je procento z obratu nebo podíl na zisku. Tyto smlouvy se využívají v oblasti hotelového managementu či při řízení podniků v rozvojových zemích (Machková, 2015).

1.2.4 Outsourcing v oblasti výroby a služeb

S outsourcingem se můžeme setkat v mnoha odvětvích. Firmy prostřednictvím smluv přenesou svou aktivitu například výrobu zboží na externí subjekty a díky tomu se mohou soustředit na své hlavní silné stránky. Výhodou jsou nízké náklady, jelikož firmy většinou svou výrobu přesouvají do zemí s levnou pracovní sílou. Dalšími výhodami je možnost měnit dodavatele a pružná reakce na výkyvy poptávky a sezónní výkyvy.

Rozlišujeme dvě skupiny odvětví, která využívají outsourcing. Prvním z nich jsou tzv.

high-tech odvětví, což jsou technologicky náročná odvětví. Patří sem elektronický průmysl, farmaceutický průmysl, dodávky pro automobilový průmysl a oblast IT služeb.

Druhým odvětvím jsou tzv. low-tech odvětví, která jsou náročná zejména na levnou a nepříliš kvalifikovanou pracovní sílu. Do low-tech odvětví patří zejména oděvní a textilní průmysl, výroba hraček a výroba sportovních potřeb (Machková, 2015).

21

1.2.5 Výrobní kooperace

Výrobní kooperace je založena na rozdělení výroby určitého výrobku mezi několik výrobců z různých zemí, aniž by došlo k jejich kapitálovému propojení. Konečný výrobek je pak zkompletován jedním nebo oběma výrobci, kteří se na výrobě zboží podíleli.

Spolupráce mezi výrobci není jen čistě výrobní kooperace, ale jejich spolupráce může být zaměřena i do oblasti výzkumu a vývoje nebo do oblasti odbytu a poskytování různých služeb.

Jedná se o tzv. nepojmenovanou smlouvu, jejíž obsah a forma záleží na dohodě mezi partnery, kteří mohou využívat během výrobní kooperace rozdílu v nákladovosti

jednotlivých komponentů a finálních výrobků, v dostupnosti zdrojů financování a výrobních zdrojů. Tudíž mohou snížit celkové náklady, které jim umožní realizovat

výrobky na světovém trhu za konkurenceschopné ceny. Jeden z důležitých motivů je i zvýšení užitné hodnoty a kvality konečného výrobku (Machková, 2015).