Hospodářský cyklus

Ekonomický růst a výkonnost ekonomiky v čase kolísají a tak ekonomická teorie hovoří o hospodářském cyklu, někdy označovaném i jako ekonomický cyklus. Podla Urbana (2015, s. 331) si ho lze představit jako: „střídající se období hospodářského vzestupu a pomalejšího růstu, stagnace nebo dokonce poklesu ekonomiky“. Pernica a Šefčík (2012, s. 94) definují

hospodářský cyklus jako: „výkyvy celkové ekonomické aktivity vyznačující se expanzí nebo kontrakcí produktu ve většině sektorů ekonomiky“. Kolísání ekonomického růstu se projevuje v úrovni vyprodukovaných statků, ale také zaměstnanosti, cenové hladiny, objemu investic a dalších veličin. Naopak schopnost ekonomiky vzdorovat těmto kolísáním se označuje jako ekonomická stabilita. Cyklický vývoj je ale pro většinu světových ekonomik přirozeným rysem, který vychází z tržního mechanismu. (Vlček, 2016, s. 380-381)

Každý hospodářský cyklus je jedinečný a od ostatních se tak může lišit celou řadou průvodních jevů. Z krátkodobého hlediska lze cyklický vývoj charakterizovat jako kolísání reálného HDP kolem potenciálního HDP. Jedná se tak o situaci kdy se mění využití kapacit výrobních faktorů. Tento stav je označován termínem produkční mezera, tedy mezera mezi potenciálním a reálným HDP. V dlouhodobém období se pak hospodářské cykly opakují v různých obměnách, ale s fázemi, které jsou neměnné. (Vlček, 2016, s. 381) Po proběhnutí celého cyklu se ekonomika nevrací na původní úroveň ekonomického růstu, ale lze zde pozorovat obecnou tendenci k růstu. V opačném případě by byl ekonomický růst z dlouhodobého hlediska konstantní. (Pernica, Šefčík, 2012, s. 94)

2.1.1 Fáze hospodářského cyklu

Průběh hospodářského cyklu je tedy pokaždé jiný, ale jeho hlavní fáze se nemění.

Hospodářský cyklus se rozděluje na čtyři fáze – vrchol, recesi, sedlo a expanzi. V některých odborných zdrojích se lze setkat i s dalšími označeními jako konjunktura pro vrchol a pokles pro recesi. Pro lepší přiblížení tak budou fáze hospodářského cyklu v dalším textu podrobně popsány. Nejdříve ale následuje grafické zobrazení celého hospodářského cyklu.

Graf č. 1: Hospodářský cyklus

zdroj: Jurečka et al. (2017, s. 262)

První fáze hospodářského cyklu expanze nastává, když je hodnota reálného HDP větší než potenciální HDP. Disponibilní zdroje jsou v této fázi přetěžovány a vzniká tzv. expanzivní mezera. Rovnováha v ekonomice je poté dosahována za pomoci zvyšování cenové hladiny.

(Vlček, 2016, s. 381) Fáze expanze tedy představuje stav ekonomiky, kdy HDP společně s dalšími makroekonomickými veličinami roste. Zvyšuje se poptávka domácností, vládních subjektů i firem po statcích a službách. Producenti na straně nabídky reagují zvyšováním produkce, ke které ale potřebují také větší výrobní kapacity a poptávají tak větší množství výrobních faktorů na trzích práce, půdy a kapitálu. Ve výsledku v ekonomice roste zaměstnanost, protože i osoby, které nemohly najít zaměstnání nebo se z jiných důvodů rozhodly nepracovat najednou nachází plnohodnotné pracovní nabídky. Mzdové sazby v této fázi zatím výrazněji nerostou, ale s vyšším počtem odpracovaných hodin roste i příjem zaměstnanců, který dále využívají pro nákup spotřebních statků a služeb. Rostou tak zisky firem a do odvětví vstupují firmy nové. Firmy dále investují do rozšíření produkce a nového vybavení, sjednávají úvěry. Roste tak poptávka po bankovních produktech a banky prosperují. Ve fázi expanze se v ekonomice více spotřebovává, produkuje i investuje.

(Jurečka, et al., 2017, s. 263)

Další fází hospodářského cyklu je vrchol, neboli konjunktura. Jedná se o pokračující fázi ekonomického růstu, která navazuje na fázi expanze. V této fázi rostou mzdové sazby, příjmy domácností za pronájem výrobních faktorů, zisky firem a to včetně bankovního sektoru. Bohužel ale takový růst není možný donekonečna. Ekonomika se podle názvu

opravdu nachází na vrcholu. Roste zde tempo zvyšování nákladových tlaků na producenty, kteří na jeho základě zvyšují ceny produkovaných statků a služeb. Všechny dostupné výrobní faktory jsou využívány a pro další rozšiřování produkce už je jen velmi náročné sehnat další volné výrobní faktory. I přesto se ale firmy snaží pracovní síly přesvědčit vysokými mzdovými sazbami a tak se v konečném důsledku výroba prodražuje. Domácnosti ale získávají stále vyšší důchody a tak stále roste jejich spotřeba, ale i množství sjednaných bankovních úvěrů. Masové konzumní chování vede ke snižování úspor domácností a tím se snižuje i přísun volného kapitálu bankám, které tak zvyšují své úrokové sazby. Vyšší úrokové sazby vedou k dalšímu prodražování výroby. Zároveň roste konkurence, ale i ceny základních surovin. Prodražuje se tak i masová spotřeba domácností. Fáze konjuktury na první pohled evokuje pocit vysokých zisků a růst bohatství, vysoká úroveň cen, mzdových sazeb a zaměstnanosti ale překrývá prohlubující se ekonomické problémy. (Jurečka, et al., 2017, s. 263-264) (Weerapana, Taylor, 2012, s. 105)

Prohlubující se ekonomické problémy se začnou výrazně projevovat ve fázi recese.

Ekonomika reaguje na vysokou produkci a spotřebu zpomalením ekonomického růstu.

S neustálým zvyšováním cen domácnosti začínají opouštět od své výrazné spotřeby, omezují své výdaje a ruší své objednávky. Firmám se tak snižuje odbyt a to zejména v odvětvích jako automobilový průmysl nebo stavebnictví, tedy v případě statků dlouhodobé spotřeby.

Postupně klesá poptávky domácností po všech druzích statků a služeb. V případě nezbytných produktů jako jsou například potraviny je ale tento pokles mnohem nižší než třeba v případě luxusního zboží jako jsou módní doplňky. Prodejci se snaží pro podporu prodejů organizovat slevy a další akce a dále už se orientují na snižování své produkce a snižování nákladů. Firmy tak omezují kapacity výrobních faktorů a přestávají mít zájem také o bankovní úvěry. Bohužel je ale váží uzavřené smlouvy, jak v případě bankovních úvěrů, tak v případě mzdových podmínek. Firmám se tak nedaří dostatečně snižovat náklady a jejich zisk klesá. Pokles míry zisku může některé firmy dohnat až k omezení či úplnému ukončení činnosti. Klesá tak zaměstnanost, bankám narůstají ztrátové pohledávky po firmách v úpadku a zároveň klesá poptávka po úvěrových produktech. (Holman, 2012, s.

163-164) (Jurečka, et al., 2017, s. 264)

Postupně tedy klesají mzdové sazby, ceny výrobních faktorů i ceny statků a služeb, které ekonomiku vedou do fáze deprese až na samotné dno. Tato fáze hospodářského cyklus se vyznačuje vysokou mírou nezaměstnanosti. Stagnují výdaje domácností na spotřebu a investice firem. Zároveň se snižují i investice potenciálních investorů. Domácnosti jsou ve

svých nákupech obezřetné a nákupy odkládají. Výsledkem je nízká poptávky na spotřebních trzích. Banky své činnosti omezují na minimum, protože trpí nedostatkem lukrativních zákazníků. V podnikatelské činnosti dále pokračují jen nejsilnější firmy. Ty ale snížily náklady své výroby na minimum a výrobní proces zefektivnily. Mají tak dobrý základ pro budoucí vývoj. V ekonomice vládne nízká cenová hladina. Domácnosti tak v budoucnu začnou pozvolna zase více nakupovat a firmy na to budou pružně reagovat díky zvýšení efektivity výroby. Začne tak růst potřeba dalších kapacit výrobních faktorů, zvýší se poptávka firem po úvěrových produktech a bude se snižovat nezaměstnanost. Tím se hospodářský cyklus odrazí ode dna a dále bude pokračovat opět do fáze expanze. (Jurečka, et al., 2017, s. 264)

Hospodářský růst tedy probíhá v cyklech a jednoduše lze říci, že se jedná o střídání fází expanze a recese, tedy fází růstu a poklesu reálného HDP. Fáze vrchol a dno jsou poté body zvratu, které představují maximální hodnoty hospodářského cyklu. Ve skutečnosti jsou hospodářské cykly velmi nepravidelné a tak je nelze dost dobře předpovídat. (Holman, 2012, s. 161) Za klasický model hospodářského cyklu je dnes považován střednědobý, neboli Juglarův hospodářský cyklus, viz. dále. Jak uvádí Urban (2015, s. 334) o začínající recesi lze hovořit v případě, kdy HNP klesá dvě až tři čtvrtletí za sebou. Vlček (2016, s. 386) v této souvislosti hovoří o fázi recese v případě poklesu reálného HDP nejméně ve dvou po sobě jdoucích čtvrtletích. Z hlediska určení fáze hospodářského cyklu je tedy důležitá délka trvání ekonomického propadu či růstu. krátkodobých hospodářských cyklů jsou změny poptávky na spotřebních trzích, vyvolané novou generací dlouhodobého spotřebního zboží jako se tomu děje například u počítačů.

A dále vznik krátkodobých cyklů zapříčiňují sezónní vlivy, které lze pozorovat především v odvětvích jako zemědělství nebo cestovní ruch. Ve výsledku tedy krátkodobě kolísají stavy zásob, ale i hotové produkce v některých odvětvích národního hospodářství.

Krátkodobé hospodářské cykly podporují i samotné firmy, které se mezi stavy zásob a finální produkce snaží udržovat konstantní poměr a tak se změny v prodejích výrazně

projevují také přímo na množství vyrobené produkce. Pokles poptávky je v tomto případě firmami vnímán jako krátkodobý a není tak důvodem výrazného snižování produkce.

Zvyšují se stavy zásob a až poté je případně omezovaná výroba. (Vlček, 2016, s. 382) Střednědobé hospodářské cykly jsou jinak označovány jako Juglarovy cykly. Tyto cykly trvají podle Pernicy a Šefčíka (2012, s. 95) průměrně 10 až 11 let. Střednědobé hospodářské cykly lze ve světové ekonomice sledovat od hospodářského poklesu ve Velké Británii v roce 1825. Střednědobé cykly souvisí s investicemi firem do strojů a dalších zařízení, tedy s obnovou fixního kapitálu. Vidina zisku z inovací motivuje firmy k obnově starých strojů, zvýší se tak poptávka po těchto strojích a v konečném důsledku i objem vyrobené produkce.

Hovoří se o tzv. inovačních vlnách, které se odehrávají v obdobích masových rozšíření inovací. Zde také roste poptávka firem po úvěrových produktech a klesají úrokové míry. Po oslabení inovační vlny ekonomika začne vytlačovat přebytečné kapacity a neúspěšné inovátory. Zároveň se úroková míra vrací na svou původní úroveň a firmy se tak snaží další investice omezovat. Firmy ruší své objednávky dalších zařízení a ty zůstávají výrobcům na skladech. V ekonomice v této souvislosti nastává investiční pesimismus, který vede k omezování produkce a tak i zvyšování nezaměstnanosti. (Vlček, 2016, s. 382-383)

Dlouhodobé hospodářské cykly, jinak nazývané jako Kondratěvovy vlny, se projevují v obdobích dlouhých 50 až 60 let a spojovány jsou především se změnami výrobních technologií a politickým vývojem. (Pernica, Šefčík, 2012, s. 95) Z tohoto pohledu lze sledovat vývojové vlny ve světové ekonomice od nástupu průmyslové revoluce. První vlnu tak lze datovat od nástupu průmyslové revoluce a rozvoje parního stroje do roku 1842.

Druhou vlnu poté od roku 1842 společně s rozvojem železnice, ocelářského a chemického průmyslu až do roku 1898. Třetí vlnu od roku 1898 provázel vzestup elektrotechniky a dalších přidružených oborů jako automobilový průmysl až do roku 1950. Čtvrtá vlna se poté odvíjí od konce druhé světové války se zaměřením na jadernou energetiku, kosmonautiku a mikroelektronický průmysl. Konec čtvrté vlny a začátek páté je dnes datován zhruba na přelom nového tisíciletí, kdy se rozvíjí internet, nanotechnologie a mikroenergetika. Dlouhodobé vlny se tedy odvíjí především od životního cyklu základních technologií. (Vlček, 2016, s. 383)