Komunikace seniorů v domově důchodců

Interakce starších lidí v domovech důchodců má své zvláštnosti, protože samotný domov je místem uměle vytvořeným ke společnému pobytu většího počtu seniorů. Připomeňme si, kdo jsou klienti těchto domovů. Převážně starší lidé, kteří kvůli zdravotnímu stavu a snížené soběstačnosti potřebují pravidelnou pomoc, hlavně při zajištění stravování, osobní hygieny a péče o domácnost. Domov se také snaží o zprostředkovávání a udržování sociálních kontaktů a pomáhá obyvatelům s vyřizováním osobních záležitostí.¹²⁴

Samotní senioři i lidé blížící se důchodovému věku touží většinou hlavně po zachování důstojnosti a možnosti soukromí, kdykoli to budou potřebovat. Situací,

124 Cílová skupina uživatelů = komu jsou služby domova důchodců určeny. Domov důchodců Horní Planá [online] 2009 [cit. 2009-03-10] Dostupné z internetu:

http://www.ddhplana.cz/index.php?pg=page&i-27.

kdy je člověk okolnostmi nucen být v přítomnosti jiných, i když se tak vůbec necítí dobře, a „nějak“ s nimi spolu-žít a vycházet, se obává téměř každý starší člověk.

Jana Lešikarová¹²⁵, vedoucí internetového portálu Senio.cz si toto uvědomovala a začala po roce 1989 se svou rodinou navštěvovat obyvatele domova důchodců v Chýnově. Zjistila smutnou věc: za polovinou lidí do té doby nikdo nepřišel, byli odkázaní jen na personál a spoluklienty. V takovém prostředí a stále se opakujících situacích se snadno rozvine tzv. „ponorková nemoc“, která rozhodně k dobré komunikaci nepřispívá. Rodina Lešikarových přinášela seniorům informace, které jim nejvíce chyběly: co se děje ve městě, co dělají jejich bývalí sousedé a známí, apod. Vidíme, že starší lidé chtějí být informováni o novinkách ve svém okolí, protože jim to dává možnost zapojovat se do diskuse s ostatními. Málokdo má trpělivost stále druhému něco vysvětlovat a seznamovat s okolnostmi. Nikdo také nechce být na druhé straně – opakovaně se ptát na to, co jiní již dávno vědí.

Přirozená byla nedůvěra seniorů k novým návštěvníkům, protože se jednalo o významnou změnu v chodu domova. Také dosavadní zkušenosti starších obyvatel s lidmi, kteří se najednou začali o ně zajímat a chtěli s nimi mluvit, nebyly vzhledem k původnímu vládnoucímu režimu dobré. Nevěřili ani, že by se někdo dobrovolně a bez nároku na odměnu zajímal o úděl starých lidí, kteří jsou na okraji společnosti.

Podle slov Jany Lešikarové bylo obzvláště obtížné navázat kontakt se staršími muži. Často nekomunikovali vůbec. Spíše ženy jsou od přírody hovorné, takže si nakonec najdou téma téměř s každým. Muži ale bývají zamlklejší a partnery k rozhovoru hledají obtížněji. Mužskou nedůvěru prolomila nabídka holičských služeb od pana Lešikara. Když na něj čekávali v řadě na židlích, dávali se pozvolna do hovoru a postupně se seznamovali s lidmi, s nimiž žijí v jednom domě třeba i řadu let.

Celková snaha se ale nakonec vyplatila, lidé se začali na docházející rodinu těšit a sami jí pak vyprávěli o svém životě. Také podmínky v domově se zlepšily, zejména odborným školením personálu v Holandsku, které proběhlo rovněž zásluhou Lešikarových. Tento konkrétní příklad zřetelně ukazuje největší potřeby seniorů žijících v uzavřené komunitě domova důchodců a nenáročnou pomoc, jež obnáší zájem o klienty a poskytnutí prostoru pro jejich příběhy.

125 VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Neříkejte mi babi!. Týdeník Rozhlas : programový a kulturní týdeník.

Praha : Radioservis, 2009. Roč. 19, č. 6, rok 2009. ISSN 1213-2098. s. 22.

117 Zvláštní „kapitolou“ komunikace starších lidí v seniorském domě je rozhovor sociálního pracovníka či pracovnice s novým obyvatelem při nástupu nebo se zájemcem, který zvažuje podání žádosti. Pavel Bajer v rozhovoru s Ingrid Schlosserovou, toho času ředitelkou domova důchodců v Križovanech nad Dudváhom na Slovensku¹²⁶, připomíná, že zaměstnanec má citlivě vnímat, co mu chce klient říci, všímat si i neverbální stránky komunikace. Důležité je poznat prostředí, z něhož senior přichází. Od toho se většinou odvíjejí jeho představy o budoucím životě v domově. Úloha sociálního pracovníka spočívá v podpoře, úctě a pomoci; umět poznat úroveň a rozsah kvality života staršího člověka a pomáhat je udržet či zkvalitnit.

Ve stádiu „přizpůsobování se“ životu v novém domově je úkolem personálu pomoci udržovat sociální kontakty se starými přáteli, s kolegy, známými. Důležité jsou i rodinné vazby, na něž většina seniorů spoléhá. V domovech důchodců hraje velkou roli emocionální prostředí. Lidé žijí v institucionálních zařízeních víceméně společně, tím se minimalizuje jejich soukromí a narušují se vztahy. Dochází k omezování sociálních kontaktů, které jsou postupem času stále stejné, nerozvíjející.

Proti tomu pomůže tvořivý a zajímavý program. Jeho autory bývají zprvu zaměstnanci – ergoterapeuté a sociální pracovníci, ale časem jsou jistě vždy vítány nápady samotných seniorů. Je to ostatně program pro ně.

Negativně může na komunikaci působit mechanismus popření, kdy si mladší zaměstnanci domova odmítají připustit involuční změny, které s sebou stáří přináší a jež vidí všude kolem sebe. Také starší lidé sami se hůře vyrovnávají s přicházejícími změnami všeho druhu. Jejich citové prožívání směřuje snadněji k depresi, adaptace je méně pružná a interpersonální konflikty někdy přetrvávají velmi dlouho.

Tereza Králíčková a Lukáš Králíček¹²⁷ se ve své komunitně-skupinové práci v domově důchodců přímo zaměřili na komunikaci seniorů po příchodu do domova.

Období těsně po nastěhování je totiž pro další pobyt a jeho úspěšné zvládání zásadní.

Králíčkovi vytvořili adaptační skupinu, která, jako každá skupina, poskytuje

126 BAJER, Pavel. Seniorov začleňuje do každodenného života aktivizačná činnosť. Sociální práce/

Sociálna práca. Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Brno : Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2004. č. 2. ISSN 1213-624. s. 7-11.

127 KRÁLÍČEK, Lukáš, KRÁLÍČKOVÁ, Tereza. Komunitně-skupinová práce se seniory

v adaptačním období v domově důchodců. Sociální práce/ Sociálna práca. Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Brno : Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2004. č. 2. ISSN 1213-624.

s. 143–147.

společný zájem, jenž lidi spojuje, dává pocit členství. Toto seskupení také pomáhá předcházet pocitu izolovanosti. Zaměstnanci domova vedou se staršími lidmi individuální rozhovory, ve kterých se jim mohou obyvatelé svěřit se svými prvními pocity, získají základní informace a také poskytnou hlavní údaje o sobě.

Témata na jednotlivá setkání připravují pracovníci, ovšem s ohledem na přání skupiny či jednotlivců. Podle zkušenosti se jako nejužitečnější osvědčily hovory na téma Stáří versus mládí. Senioři se zde snaží o překlenutí mezi generacemi a o vzájemné poznání, pochopení a toleranci. Pocit sounáležitosti, sdílení, fakt, že někdo naslouchá, to jsou faktory, které pomáhají úspěšné adaptaci. Hlavní „léčebný“ prvek tvoří komunikace. Jejím prostřednictvím se starší lidé sžívají s novým domovem i jeho obyvateli. V komunikaci se svěřují se svými dosavadními životními zážitky, s trápením, nadějemi a radostmi a strategiemi zvládání problémů. Informační funkce skupiny je také důležitá: senioři získávají jistotu a orientaci v situaci, když vědí, co se děje, proč to tak je a co mohou očekávat.

Adaptační skupina vedená Terezou Králíčkovou a Lukášem Králíčkem uspokojuje mnoho druhů lidských potřeb, mezi nimi potřebu sociální – požadavek informovanosti, náležení ke skupině, potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut. Potřeba rozvoje v rámci společenství se naplňuje zlepšením vzájemné interakce, tolerancí k handicapovaným a nalezením způsobu, jak naslouchat a podpořit druhého člověka.

Také duchovní potřeba je zejména u seniorů významná, obyvatelé přemýšlejí o svém životě, o svém novém a pravděpodobně posledním domově. Uvítají, když si mají s kým popovídat o smyslu stáří a života vůbec; skrze rozhovory o dnešní době, o světě mladých a o proměně rodiny jsou schopni odpouštění a péče o svou duši.

Při porovnání převažujících druhů komunikace seniorů v domácím prostředí a při setkávání s vrstevníky v klubech důchodců můžeme najít určité rozdíly. Ještě více se obojí liší od interakcí v pobytových zařízeních, tedy domovech důchodců. Tyto rozdíly potvrzuje také výzkum provedený mezi staršími lidmi v Hong Kongu¹²⁸.

128 KWAN, Hoi-yee. Communication needs, problems, and quality of life in Hong Kong elderly people. (Komunikační potřeby, problémy a kvalita života hongkongských starších občanů).

Bakalářská práce. s. 31. poslední aktualizace 2002 [cit. 2009-03-12]. Dostupné z internetu:

http://hub.hku.hk/bitstream/123456789/48088/1/ft.pdf, s. 14.

119 Lidé žijící doma hovoří více o svých pocitech a naslouchají příbuzným, kteří jim sdělují dojmy a zážitky. V komunitách se spřátelenými seniory si více vyměňují informace a o něco méně sdílejí pocity. V domovech důchodců a penzionech starší lidé, jejichž komunikaci s ostatními není věnována velká pozornost, především informace poskytují (Jak se jim daří? Ustoupily po lécích potíže, které měli?, apod.), a to bez velkého osobní zájmu personálu o jejich skutečné pocity. Pokud se nejedná o osobní údaje, které bývají po nastěhování nových obyvatel potřeba, sdělují senioři hlavně údaje nutné pro zajištění odpovídající zdravotně sociální péče. Opakované podávání týchž informací můžeme vysvětlit střídáním personálu a také jeho velkým počtem. Jestliže chce např. sestra co nejúčinněji pomoci, musí přesně vědět, co klient právě v tu chvíli potřebuje, a nemůže (a neměla by) se spoléhat na to, co jí o člověku řekne kolegyně. Psychická a společenská stránka života starších obyvatel domova bývá někdy odsunuta do pozadí, starost o tělo (strava a ošetřování) je na prvním místě. Vinu na pocitu duševního strádání nebo přinejmenším nerozvíjení mívá vysoké pracovní vytížení zaměstnanců zařízení a velký počet obyvatel, mezi nimiž není jednoduché najít spřízněnou duši. Pro seniory, kteří získali za svůj život zkušenosti s mnoha lidmi, je hledání nových přátel ještě obtížnější.

Docházíme ke stejnému závěru jako Kwan Hoi-yee¹²⁹, tedy že úspěšná komunikace je pro starší lidi velmi důležitá, hlavně pro naplnění a udržení uspokojivé kvality života.