Staří a mladí bydlí spolu

Literatura se v otázce starších a mladších lidí zabývá hlavně péčí dospělých dětí o staré rodiče. Rodina je v této funkci nezastupitelná. Profesionálové možná provádějí úkony lépe a jsou oprávněni vykonávat i specializované činnosti, ale rodinnou pospolitost a pocit nejvyšší důvěry je možné prožít jen tam.

Budeme se zde zabývat oběma situacemi – když senior bydlí u svých dětí i když děti bydlí s rodinou u svých rodičů. Předpokládáme, že vzájemná interakce se bude spíše podobat, než lišit. Přesto si všimněme některých rozdílů, které bývají způsobeny tím, kdo u koho bydlí.

Dospělé děti většinou žijí se svou rodinou u rodičů proto, že v domě bylo dost místa i pro ně a původní plán třeba dokonce počítal s pozdější péčí mladých o prarodiče. Druhým důvodem je nejčastěji bytová nouze, mladí manželé nezískali samostatné bydlení, a tak zůstali doma. Senior se stěhuje ke svým dětem většinou proto, že potřebuje péči, kterou mu mohou poskytnout. Podle toho, kdo je na daném místě déle nebo původně doma, se může odvíjet vzájemná komunikace. Ta strana, která se na novém místě postupně zabydluje, může být zpočátku nejistá a v rozhovorech nepřirozená. Jak čas plyne, ostych se ztrácí a objevuje se každodenní dorozumívání. Strana zpočátku hostitelská může při pocitu ohrožení argumentovat tím, „kdo je tu doma“ nebo „kdo u koho bydlí“, ale to nikdy k dobrým vztahům nevede.

Ivo Šelner¹²⁰ poukazuje na to, že zodpovědnost dětí vůči rodičům není samozřejmá. Mladí předpokládají, že se o starší občany postará stát. Klade si otázku, zda má rodina jako společenství generací ještě budoucnost? V Rakousku, jehož situaci sleduje, upozorňuje Šelner na součinnost státu a rodiny v péči o seniory. Stát nemůže nechat rodinu bez finanční pomoci, ale dospělé děti by zase neměly spoléhat, že veškerou péči zajistí stát. Rakouské rodiny např. spolufinancují pobyt svých blízkých v zařízeních, trvají na jejich dobré kvalitě a svými návštěvami ji kontrolují.

Tím vším vlastně také „pečují“.

Starší lidé jednoznačně preferují domácí péči svých blízkých před institucionální. Přesto mohou nastat problémy, které se promítnou do oboustranné

120ŠELNER, Ivo. Úloha rodiny v péči o seniory – realita a prognózy. Sociální práce/ Sociálna práca.

Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Brno : Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2004. č. 2. ISSN 1213-624. s.12-20.

111 komunikace. Závislost seniora, z níž není úniku častěji podněcuje ke konfliktům, protože prarodiči je nepříjemné, že už nezvládá to, co kdysi, a musí o to žádat příbuzné. Pečující rodina se může dostat do sociální izolace a trpět nedostatečnou sociální podporou, jelikož kvůli péči ztrácí kontakt s okolním světem. To se většinou týká převážně žen, které opouštějí zaměstnání a celodenně se doma starají o staršího člověka. Společenská osamělost může postihnout samozřejmě i seniora. Dopad na komunikaci se jak ze strany pečovatele tak staršího člověka projevuje v čím dál omezenějším výčtu témat k hovoru, protože chybí podněty z okolí, a ve větší vznětlivosti, jak bylo zmíněno výše. Supervize pro pečující členy rodiny a např.

dobrovolnické návštěvy u potřebného seniora v době zaměstnání rodiny by často přispěly ke zlepšení napjaté atmosféry, jež se při problémech snadno vytvoří.

Takový, jaký je vztah ke starším lidem v rodinách, bývají veškeré rodinné vztahy, říká Marie Žižkovská v článku Petry Zoubkové Otazníky úlohy rodiny v péči o seniory.¹²¹ Romana Vlčková tamtéž připomíná, že uspokojivá komunikace starších lidí, kteří jsou v závěrečné fázi onemocnění demencí, s rodinou prodlužuje jejich orientaci jak v rodinných vztazích, tak ve společnosti. Člověk je v tomto stádiu často již v celodenní odborné ústavní péči a rodina ho spojuje s občas se vynořujícími vzpomínkami a se vším, co znal. Proto obě vedoucí zařízení pro seniory potvrzují, že role rodiny je v péči a v dorozumívání se staršími lidmi nezastupitelná.

Nyní se podívejme na samotnou komunikaci mezi seniory a jejich dětmi a vnoučaty. Dospělé děti oslovují své rodiče „dědečku“, „babičko“, zejména před vnoučaty, obzvláště když jsou malá a vnímají svět hlavně ze svého pohledu. Starší lidé říkají svým dětem většinou jménem, když s nimi hovoří. Pouze když o nich mluví s vnoučaty, nazývají je mámou a tátou. Dana Sýkorová¹²² provedla výzkum z pohledu dospělých dětí a z pohledu seniorů, který naznačuje vzájemné kontakty mezi staršími lidmi a jejich dospělými dětmi a odhaluje nejčastější témata při vzájemné komunikaci.

121 ZOUBKOVÁ, Petra. Otazníky úlohy rodiny v péči o seniory. Sociální práce/ Sociálna práca.

Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Brno : Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2004. č. 2. ISSN 1213-624. s. 28-30.

122 SÝKOROVÁ, Dana. K sociálním sítím seniorů. Senioři v rodině. Sociální práce/ Sociálna práca.

Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Brno : Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2004. č. 2. ISSN 1213-624. s. 73-84.

Význam vazeb seniorů s jejich dětmi roste, čím více přicházejí involuční změny a rodiče ztrácejí určité sociální role. Děti a vnoučata se stávají hlavním zdrojem citové satisfakce a podpory. Také Sýkorová ale zmiňuje nebezpečí konfliktu při interakci, pramenící z ambivalence vztahů mezi rodiči a dětmi. Jak starší lidé, tak jejich dospělé děti si uvědomují, že se role obrátily a nyní péči poskytují děti a přijímají rodiče.

Při každodenním setkávání seniorů a mladých dospělých se tématem rozhovorů stávají všední události – úspěchy a neúspěchy v práci a u vnoučat ve škole, plány do budoucnosti i politika. Prarodiče se zajímají o novinky v životě svých dětí a vnoučat. Jim to ale nemusí být vždy příjemné. Je tedy potřeba najít rovnováhu mezi pocitem zbytečné zvědavosti staršího člověka a zatajováním informací, které se posléze ukáží jako důležité i pro něj. Doporučení vstřícnosti a tolerance na obou stranách bylo vysloveno již výše, v části Generační problém.

Významná funkce mladší části rodiny tkví při rozhovoru se starším člověkem v emocionální podpoře a v psychoterapeutické funkci rozhovoru. Časté zdravotní obtíže způsobují, že si senioři stěžují, že jim není dobře. Optimálním úkolem rodiny v takovém případě je vyslechnout je, snažit se povzbudit, případně poradit. Toto vzájemné působení zvyšuje vnímavost dospělých dětí k potřebám jejich rodičů a těm to zase usnadňuje sebevyjádření. Být stále připraven empaticky naslouchat nezřídka stále stejným steskům nebývá vůbec jednoduché. Starší lidé si to někdy uvědomují a snaží se nezatěžovat děti svými starostmi tak často.

Přestože mladá rodina většinou staršího člena v komunikaci podporuje, nevyhne se zátěži, kterou pro ni představuje jeho psychický stav, nálada a povahové vlastnosti. Prarodič vyvolává také spory svými názory na péči o své zdraví. Často se setkáváme s míněním, že „to už nestojí za to“, „to je dobrý pro starýho člověka“, apod. Nedivme se, že děti a vnoučata, jimž na seniorovi záleží, takové výroky v klidu nenechají. Dobře míněné rady ohledně partnerského a rodinného života a hospodaření nebo rodičovské snahy o intervenci bývají také rizikovým tématem hovorů. Ne ovšem tak výrazným. Celkově ale samy dospělé děti hodnotí kontakty a komunikaci se svými staršími rodiči většinou pozitivně.

Senioři osobně považují povídání „o všem možném“ za doménu rodiny.

Hovořit o důležitých věcech, radit se a hledat řešení problémů pro ně znamená obracet se ještě výrazněji na rodinu než v případě „povídání si“. Své problémy ale

113 starší lidé svěřují mladším příbuzným jen občas, po důkladném zvážení. Někdy se obávají nedorozumění způsobeného generačním odstupem. „Důležité věci se v mém věku nevykládají nahlas, je to zbytečné, mladí nám nerozumí“.¹²³ Někdy se jedná o podceňování, někdy o smutnou zkušenost. Jsou věci, o nichž starší lidé nemluví ani se svými dětmi, přestože jsou to jejich velmi blízcí příbuzní. Svěřují se svým životním partnerům. Zde je vidět kladný vliv současné (myšleno dlouhodobě) přítomnosti jak manžela či manželky také ve vyšším věku, tak střední a mladé generace zosobněné dětmi a vnoučaty. S každou skupinou může starší člověk sdílet jiné starosti a radosti a jejich vstřícný přístup mu zajistí psychickou pohodu a myšlenkovou čilost. Teprve po ovdovění rodičů se dospělé děti stávají většími důvěrníky. Děti a vnoučata pro seniory přestavují „vlastní společnost“, která je pro ně spíše „sférou pohody“ než nejistoty a napětí. V závěru svého výzkumu Dana Sýkorová připouští, že lze u dotazovaných starších lidí předpokládat stylizaci, protože popsali sebe i své děti v dobrém světle.