Kůň pro svoji krásu a eleganci byl druhým nejčastějším motivem výtvarného umění. Staly se i podnětem mého zájmu zabývat se více problematikou koní.
1.3.1 Historie koní
Z historií koní se můžeme seznámit z mnoha publikací. Vzrušující příběhy koní začínají téměř před šedesáti miliony lety, to je v době, kdy se na naší planetě
15
objevil náš předek člověk vzpřímený. Téměř jeden milion let stáda sloužila k potravě primitivních lidí. Tyto poznatky byly vyjádřeny dokonalými životními jeskynními malbami, člověkem kromaňonským, jejichž stáří je odhadováno zhruba na patnáct až dvacet tisíc let. (Edwards, 1994)
Náročný proces zkrocení a zdomácnění koně je řazeno do doby před pěti až šesti tisíci lety, kdy kočovníci Arijského původu v evropských stepích i v oblastech Černého a Kaspického moře dosáhli úžasného hospodářství a vojenského rozvoje díky koním. Vývoj koně se v průběhu milionu let postupně měnil, kdy z malého zvířete se vyvíjel samec spásající travní porost. Z počátku měl jen tři prsty s kopýtky a teprve později měl jen jeden prst s kopýtkem na každé končetině. Vývoj jednotlivých typů koní byl dán místem, kde žili a kde se pásli. Tím došlo ke změně ve vývoji jejich koster, končetin, též zubů, které se musely přizpůsobit zpracování tuhých travin. Mezi první koně patří Meryhhipus a druhý je Pliohhipus. (Edwards, 1994) Tito koně byli zařazeni před dvěma miliony let do rodu equus.
Vývoj se podařilo odhalit pomocí nálezů z různých míst světa. Zajímavostí byla mnoho zvířat. Do Ameriky se koně vrátili až se španělskými dobyvateli (15. století Columbus). V průběhu mnoha dalších let došlo k výrazným změnám ve vývoji i stavbě těla koní, podle toho, v kterých oblastech světa žili. Kůň Převalský je obyvatelem středoasijských stepí. Tento kůň je různě nazýván. Představuje článek mezi původními koňmi a současnými plemeny. Lesní Tarpan žil do devatenáctého století na území Polska, Ruska apod. Zajímavým potomkem tundrového koně je jakut, který snáší nejdrsnější klimatické podmínky. Jeho původ není ale dobře prozkoumán. (Edwards, 1994)
16
Do Evropy byli přivezeni divocí koně z okraje pouště Gobi. Tito koně i v zajetí si uchovávají útočnost a nezkrotnost. Zbarvení koní se liší u některých typů koní.
Převalský kůň má srst pískové barvy, černé nohy se zebrováním, zajímavý nápadný úhoří pruh na hřbetě. Černé jsou žíně hřívy i ohonu, ale břicho je krémové barvy. Kůň Kertag má zbarvení plaváku a hnědáku. Typickým znakem všech divokých koní je stojatá hříva v délce jen asi 20 centimetrů. Domácím koním hříva narůstá mnohem delší. Žíně divokých koní jsou kratší, nevytvářejí kštici.
(Edwards, 1994) Zajímavé jsou krátké žíně na horní části ohonu, ale v dolní polovině jsou dlouhé a hrubé.
1.3.2 Rozlišení koní podle zabarvení srsti
Rozlišujeme osm základních druhů zabarvení koní: (Mahler, 1995)
Bělouš má černou kůži s příměsí bílých a černých chlupů. Jeho barevné varianty jsou označovány pod názvem bělouš černý, smíšený a žlutý. Také stojí za zmínku barevná varianta u červeného, hnědého a mourka. Tuto variantu můžeme zařadit do kategorie nevybělujících běloušů.
Albíni jsou koně „bez barvy“. Na jejich růžové kůži jim narůstá žlutobílá srst. Světlé mají i žíně a také rohovinu kopyt. Velkou zajímavostí jsou jejich oči, které jsou většinou červené nebo modré, pokud neobsahují vůbec barvivo. Přešlechtěním těchto koní bylo zjištěno, že jsou „ měkčí“ a choulostivější než ostatní koně.
Ryzák vzhledem k své rezavé srsti připomínal lišku, proto se jím říká „fuksy „. Tito koně pro své jemné zbarvení jsou velmi oblíbení, neboť bíle skvrny -odznaky, tvoří jejich ozdobu na hlavě a na nohách. Na rozdíl od hnědáků a plaváků, jejich žíně s hřívy a ocasu nesmí být nikdy černé.
17
Hnědáci - nejčastěji je jejich srst hnědá (tzv. „ braunů“), která bývá doplněna černou hřívou, ocasem a také spodkem končetin. Zajímavá je jeho pigmentová kůže. Rozlišujeme hnědáka světlého, tmavého, šedého a černého.
Vraníci mají černý pigment s možností bílých znaků. U vraníka mluvíme o totálním melanismu. Jsou démonicky krásní. Dokonce panovala pověra, že mohou mít zlou povahu a také přinášet neštěstí. Šlo o omyl, protože černá barva nemusí přinášet smůlu. Jen zřídka se mohou objevit bíle odznaky na hlavě a končetinách. Pokud je bez lesku, říkáme ji uhlová. Sytost barvy se může změnit, v létě do sytě černé, ocasu. Dále můžeme u některých plaváků vidět tzv. „oslí kříž“, což je tmavší pruh na plecích a kroužkování neboli zebrování na jejich končetinách.
Strakoši působí velmi malebně. Po celém těle jsou rozhozeny velké bílé skvrny a podle toho, jaký podklad mají, dělíme je na strakoše hnědé, černé nebo červené.
Velmi zajímaví jsou strakoši achátoví, kteří mají různě barevné plochy na těle a porcelánoví se světlými lemovanými okraji barevných ploch. U strakošů se rozlišují různé kresby podle zbarvení. Mluvíme o grošování-jablíčka nebo prokvetlost aneb vločkování. Takový kůň v létě vypadá jako zasněžený černými vločkami.
Zajímavé je, že podle vrozených odznaků nenajdeme dva stejné koně.
18
2 POUŽITÉ MATERIÁLY VE ŠPERKU