Nácvik oblouku je základem sjezdového lyžování, představuje základní pohybovou dovednost lyžaře. Základem oblouku je přenesení váhy lyžaře při sjezdu po spádnici na budoucí vnější lyži za současného pohybu kolen shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku. Pánev je nakloněna do směru oblouku, horní část těla se mírně odklání. Jízda se střídá z jízdy šikmo svahem s jízdou v oblouku. Lyžař při oblouku musí reagovat na změny sklonu svahu, na změny všech silových položek, působících na lyžaře a na udržení rovnováhy. Vychýlením těžiště vpřed a vzad mění lyžař tlak na přední, střední nebo zadní část lyží s využitím mírného hranění a mění tím směrový úhel v průběhu oblouku.
“Oblouk lze v užším pojetí vykládat jako zakřivenou část jízdy lyžaře, v širším pojetí při napojovaných obloucích je oblouk definován jako pohybový děj, skládající se z fáze přechodu mezi oblouky a vlastním obloukem.” (Dygrín a kol., 2016, s.39,40).
K základním mechanismům tvorby oblouku podle Vaverky (1989) patří:
-
rotace;-
protirotace;-
zvýšení tlaku lyží při současném postavení lyže na hranu;-
odraz z hran lyží;-
opora o lyžařskou hůl;-
odklon trupu.Při dnešní výuce si princip rotace již příliš nevyužívá, je to důsledek vývojové konstrukce lyží s převažujícími carvingovými lyžemi, neboť rotace se používala u starších typů tuhých lyží, kdy se oblouk prováděl tzv. smykem.
Protirotační princip spočívá v odlehčení lyží, kdy rotace jedné části těla vyvolá protirotaci druhé části těla. Zvýšení tlaku lyží při současném postavení lyže na hranu je nejdůležitějším pohybem při točení, jeho princip je popsán v předchozím odstavci této práce. Odraz z hran lyží se používá při zvláštních sněhových podmínkách a v různých terénech. Odraz probíhá ve vertikálním směru a po něm následuje bezoporová situace, kdy se lyže vychýlí z původního směru na
33
základě rotace nebo protirotace. Po dopadu na sníh začíná působit moment otáčení a začíná jízda v oblouku. Opora o lyžařskou hůl působí jako pomocný mechanismus při zatáčení v bezoporové situaci.
„Odklon trupu působí na principu protirotace. Pohyb jedné části těla vyvolá pohyb dolních končetin a lyží v opačném směru“ (Dygrín a kol., 2016, s. 41).
Dělení oblouků je možné provádět z několika hledisek, vždy podle zvoleného kriteria, nejčastějšími kritérii bývá délka oblouku, velikost změny směru, postavení lyží a způsob vedení lyží.
Podle délky (poloměru otáčení) dělíme oblouky na:
-
krátké (5 až 8 m);-
střední (12 až 15 m);-
dlouhé (20 m a více od zahájení k ukončení jednoho oblouku).Podle velikosti změny směru dělíme oblouky na:
-
otevřené (s malou změnou směru, jeté po spádnici);-
zavřené (s velkou změnou směru, vyjížděné více k vrstevnici).Podle postavení lyží v oblouku dělíme oblouky na:
-
paralelní (špičky i patky lyží jsou vodorovně vedle sebe);-
přívratné (špičky lyží jsou u sebe, patky od sebe).Podle způsobu vedení lyží po hranách dělíme oblouky na:
-
paralelní smýkané (pro vznik rotačního momentu je třeba vzpříčit minimálně zahraněné lyže proti směru jízdy);-
carvingové - řezané (mechanismu zatáčení se dosahuje na základě kroku, který je spojen s předsunutím lyže, kdy předsouvaná lyže musí být vždy v kontaktu se sněhem, překlopením lyží na vnitřní hrany a tlakem do vnitřních hran z hlediska tvořeného oblouku).34 7.1 Fáze oblouku
Oblouk lze v užším slova smyslu chápat jako zakřivenou část jízdy lyžaře, v širším smyslu při napojovaných obloucích chápeme oblouk jako pohybový děj, skládající se z různých fází.
Vlastní oblouk vychází především z biomechanických principů. Autoři různých odborných publikací se v tomto tématu mírně odlišují v počtu jednotlivých fází oblouku. Někteří autoři (Vaverka, 1989) nebo (Dygrín a kol., 2016) se přiklánějí ke dvěma fázím oblouku, a to k fázi zahájení oblouku a vedení oblouku.
Další autoři (Lešnik, Žvan, 2010) rozšiřují teorii fází oblouku o třetí fázi - ukončení oblouku. Autoři (Jireš a spol., 2016) rozšiřují druhou fázi, tj. fázi vedení oblouku na podfázi první fáze a druhé fáze vedení oblouku. Dle názoru autorky této práce lze souhlasit se třemi fázemi vedení oblouku, tj. zahájení, vedení a ukončení oblouku s tím, že vedení oblouku lze rozdělit na dvě podfáze, jak vyplývá z obr. č.
4.
7.1.1 Zahájení oblouku
Zahájení každého oblouku začíná natočením osy ramen (horní části trupu) do směru nového oblouku. Lyžař klopí lyže z ploch na hrany nakloněním kotníků, pohybem těžiště těla vpřed ke špičkám a pohybem kolen vpřed dochází k postupnému zahranění lyží a jejich směřování do oblouku. Lyžař by měl mít v této fázi poměr zatížení vnější a vnitřní lyže v poměru 70 % : 30 %. Lyžař se snaží udržet rovnováhu a vyváženou polohu těžiště a také o to, aby vnitřní lyže nepředjížděla vnější lyži, viz obr. č. 4.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je přílišné zaměření lyžaře na zahájení oblouku, což s sebou nese statický postoj lyžaře v dalším průběhu oblouku.
35 7.1.2 První fáze vedení oblouku
Pokračuje klopení těla dovnitř oblouku a jeho mírné natáčení do směru oblouku. Lyže jedou paralelně, dolní končetiny jsou téměř nataženy a v rovnoběžném postavení, šíře stopy vychází ze šíře pánve. S přibližováním lyží ke spádnici dochází postupně ke zvyšování úhlu zahranění a zatížení lyží a postupně narůstá rozdíl v zatížení vnější a vnitřní lyže ve prospěch vnější.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je předčasné zaklopení těla a krčení vnitřní nohy, což s sebou nese posunutí těžiště těla vzad s nežádoucím neparalelním postavení bérců.
7.1.3 Druhá fáze vedení oblouku
Ve druhé fázi oblouku musí lyžař snížit postoj, který má zásadní význam pro intenzitu hranění, kterou lyžař dosáhne klopením a zalomením těla v kyčlích a v kolenou. Osa pánve a ramen zůstává kolmá na směr lyží, osa ramen následuje pohyb těžiště těla. Tlak na lyže postupně vzrůstá do maximálních hodnot. Zatížení vnější lyže je v tuto fázi výrazně vyšší než lyže vnitřní. Zalomení těla v kyčlích je doprovázeno mírným proti natočením trupu vzhledem ke směru jízdy lyží.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je nízký tlak na vnější lyži, nesprávné postavení trupu ze svahu dolů a nesprávné zalomení těla.
Obr. 4: Fáze oblouku (Zdroj: Jireš a kol., 2016)
36 7.1.4 Ukončení oblouku
Ve fázi ukončení oblouku se postoj lyžaře mírně zvyšuje z předchozího nízkého postoje, v tento okamžik by hranění mělo být nejintenzivnější. Hole jsou před tělem, pomáhají vyrovnávat rovnovážnou polohu v oblouku. Lyžař se snaží postavit lyže na plochu a odlehčit je, buď napínáním nebo krčením nohou. Trup je nasměrován do nového oblouku.
Nejčastější chybou je špatné napínání nohou, kdy nedojde k dynamickému postoji a zhoršují se podmínky pro zahájení nového oblouku.
7.1.5 Navazování jednotlivých fází oblouku
Oblouky na sebe plynule navazujeme, fáze ukončení přechází do fáze zahájení oblouku a spolu vytvářejí tzv. fázi přechodovou, nazývanou také fází změny oblouků. Cílem je v nejkratším čase provést oblouk s nejmenším podílem sesouvání a s co nejvyšší úrovní skluzu při nájezdu do nového oblouku a s minimálním brzděním při ukončování oblouku a zahajování nového.
Navazování oblouku je ovlivněno rychlostí jízdy, technikou odlehčení tlaku lyže na podložku, způsobem a rychlostí zahranění a nalezení ideální předozadní rovnováhy.
Konkrétní způsob provedení oblouku volí lyžař vždy podle sklonu svahu, upravenosti svahu, sněhových podmínek a druhu sněhu (Koštová, Bakalářská práce, 2017).
37