Zápočtové požadavky kurzu lyžování na KTV TUL
Diplomová práce
Studijní program: N7401 – Tělesná výchova a sport
Studijní obory: 7503T100 – Učitelství tělesné výchovy pro 2. stupeň základní školy 7503T114 – Učitelství zeměpisu pro 2. stupeň základní školy Autor práce: Bc. Karolína Koštová
Vedoucí práce: PhDr. Klára Kuprová, Ph.D.
Liberec 2019
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické verze práce vložené do IS STAG se shodují.
28. 5. 2019 Bc. Karolína Koštová
Poděkování
Tímto bych chtěla poděkovat paní PhDr. Kláře Kuprové, Ph. D. za odborné vedení a pomoc při zpracování této práce a také za čas, který mi věnovala a za cenné rady, které mi poskytla.
Dále bych chtěla poděkovat studentům, kteří se zúčastnili lyžařského výcvikového kurzu za pomoc při nácviku metodiky lyžování a při tvorbě videozáznamu.
Zápočtové požadavky kurzu lyžování na KTV TUL
Anotace
Práce má za účel vypracovat instruktážní materiál ve formě videoprogramu, včetně doprovodného textu, pro získání zápočtu z kurzu lyžování. Cílem vyhotoveného videoprogramu je nápomoc studentům a pedagogickým pracovníkům TUL v Liberci, Katedry Tělesné výchovy a sportu, organizovat průběh lyžařského výcviku studentů II. ročníku tohoto oboru. Videoprogram obsahuje seznam zápočtových požadavků s konkrétním popisem správného provedení výcvikového zadání s následným popisem nejčastějších chyb, kterých se studenti dopouštějí při nácviku jednotlivých zápočtových požadavků. Účinkující jsou převážně studenti II. ročníku bakalářského studia TUL v Liberci. Videoprogram byl natočen v lednu 2019 na lyžařském kurzu studentů II. ročníku TUL, kteří plnili zápočtové požadavky kurzu lyžování v Peci pod Sněžkou.
Klíčová slova: lyžování, oblouk, videoprogram
Credit requirements of the skiing course at KTV TUL Annotation
The aim of the thesis is to create an instructional material in the form of a video program, including accompanying text, for the purpose of obtaining the skiing course credit. The aim of this video program is to assist students and teachers of TUL in Liberec, the Department of Physical Education and Sport in the organization of the training course of students of the second year of this specialisation. The video program contains a list of credit requirements with a concrete description of the correct execution of the training assignments followed by a description of the most frequent mistakes usually made by the students in practicing individual credit requirements. Most of the performers are the students of the second year of bachelor study at TUL Liberec. The video program was recorded in January 2019 during the skiing course of the students of the second year, who fulfilled the requirements for skiing course credit in Pec pod Sněžkou.
Key words: skiing, arch, video program
Obsah
Seznam zkratek ... 9
Úvod ... 10
1 Cíle práce ... 11
2 Charakteristika sjezdového lyžování ... 12
2.1 Stručná charakteristika jednotlivých disciplín ... 14
2.2 Historie lyžování ... 16
2.3 Historie sjezdového lyžování v Čechách ... 19
3 Výstroj a výzbroj na lyžařských kurzech ... 20
4 Bezpečnost při jízdě na lyžích... 25
4.1 Vnější faktory, ovlivňující jízdu na lyžích ... 26
4.2 Sjíždění a zatáčení na lyžích ... 27
5 Lyžařské dovednosti ... 28
5.1 Základní lyžařské dovednosti ... 28
5.2 Rozšiřující lyžařské dovednosti... 28
6 Metodická část ... 30
6.1 Všeobecná lyžařská průprava ... 30
6.2 Specializovaná lyžařská průprava ... 30
7 Lyžařský oblouk ... 32
7.1 Fáze oblouku ... 34
7.1.1 Zahájení oblouku ... 34
7.1.2 První fáze vedení oblouku ... 35
7.1.3 Druhá fáze vedení oblouku ... 35
7.1.4 Ukončení oblouku ... 36
7.1.5 Navazování jednotlivých fází oblouku ... 36
8 Výcvik oblouku ... 37
8.1 Oblouky přívratné ... 37
8.2 Paralelní oblouk... 41
8.3 Modifikované oblouky ... 43
8.4 Carvingové oblouky ... 45
9 Videoprogram ... 48
9.1 Cíle videoprogramu ... 49
9.2 Použitá technika, střih a zpracování ... 49
10 Závěr ... 53
11 Použité zdroje ... 54 12 Seznam obrázků ... 56 13 Seznam příloh ... 57
9
Seznam zkratek
AD SLČR - Úsek alpských disciplín Svazu lyžařů České republiky
DIN - Deutsches Institut für Normung e.V. - Ústav pro průmyslovou normalizaci FIS - Fédération Internationale de Ski - Mezinárodní lyžařská federace
GS race - závodní lyže pro super obří slalom
KTV TUL - Katedra tělesné výchovy a sportu -Technická univerzita Liberec SL race - závodní lyže pro slalom
SLČR - Svaz lyžařů České republiky Super G - super obří slalom
10
Úvod
Při volbě tématu diplomové práce jsem vycházela ze skutečnosti, že sjezdové lyžování mě provází celý můj život, od předžákovské kategorie přes kategorii žáků, juniorů a dospělých jsem tento sport provozovala závodně na republikové i mezinárodní úrovni, absolvovala jsem rovněž kurz cvičitele lyžování, kdy jsem vyučovala lyžování v lyžařské škole a následně po dohodě s mateřským klubem jsem absolvovala kurz na trenéra lyžování III. třídy a v loňském roce jsem zahájila kurz pro získání licence trenéra lyžování II. třídy, který jsem v roce 2019 úspěšně zakončila. V současné době působím jako trenérka kategorie přípravky a předžactva Ski klubu Ústí nad Orlicí, z.s. ve Ski areálu Říčky v Orlických horách.
Absolvované kurzy na cvičitele a trenéra lyžování a také mé zkušenosti z mé vlastní tréninkové přípravy na závody a v neposlední řadě účast na mnoha závodech, to vše mi bylo velmi nápomocno při volbě tématu diplomové práce a při jejím vlastním vypracování.
Zvolené téma „Zápočtové požadavky kurzu lyžování na KTV TUL“ jsem si vybrala jednak proto, že toto téma doposud v rámci KTVS nikdo nezpracovával, ale zejména proto, že zpracované téma, včetně videoprogramu, by mohlo posloužit jako instruktážní materiál pro studenty prvních ročníků TUL, kteří musí splnit určité požadavky pro získání zápočtu z kurzu lyžování.
Diplomová práce obsahuje teorii i metodiku lyžování, včetně části, týkající se videoprogramu. Práce se krátce zabývá historií sjezdového lyžování, lyžařskou výstrojí a výzbrojí a především rozborem metodiky sjezdového lyžování.
V závěrečné části se práce zabývá videoprogramem, natočeným na zápočtovém kurzu lyžování studentů druhého ročníku bakalářského studia TUL ve dnech 6.1.2019 - 12.1.2019 v Peci pod Sněžkou.
Vlastní instruktážní videozáznam se zápočtovými požadavky tvoří nedílnou součást této práce.
11
1 Cíle práce
Hlavním cílem této práce je vypracování instruktážního materiálu formou videoprogramu, zaměřeného na zápočtové požadavky kurzu sjezdového lyžování na Katedře Tělesné výchovy a sportu TUL Liberec. Součástí videoprogramu je popis, rozbor a praktický nácvik zápočtových požadavků.
12
2 Charakteristika sjezdového lyžování
Sjezdové lyžování patří mezi nejoblíbenější zimní sporty v České republice i ve světě. Je nespornou výhodou, že příznivci sjezdového lyžování mohou tento sport provozovat od dětství, v podstatě již od tří let věku do doby, dokud jim to zdravotní stav a celková kondice umožní.
Sjezdové lyžování, nazývané také jako „alpské lyžování“, se řadí mezi silové sporty, kdy lyžař vynakládá krátkodobé, ale silné, vytrvalostní zatížení, které se nejvíce projevuje u závodního sjezdového lyžování u rychlostních disciplín, tj.
u sjezdu a super obřího slalomu. Závodní i rekreační sjezdař musí po celou dobu jízdy reagovat na charakter trati a měnící se podmínky z hlediska sklonu a profilu trati a přizpůsobovat se jejím podmínkám rychlostí, dynamičností jízdy a pohybovou pružností. Zásadní je práce dolních končetin, ale důležitá je i práce trupu a paží. Nejvíce zatížené jsou kolenní klouby, hlavně na skocích u rychlostních disciplín, dále jsou značně namáhány zádové svaly, a to čtyřhranný sval bederní, které jsou vystaveny značnému zatížení při jízdě na členité trati (Havlíčková a kol., 1993).
Při sjezdovém lyžování je nutno dbát na dva základní aspekty, a to fyziologické a psychologické.
Fyziologické aspekty. Jízda na lyžích klade na lyžaře vysoké nároky na zvládnutí rychlých změn svalového napětí a na dokonalou souhru pohybového aparátu se sluchovými a především zrakovými vjemy. Vlastní jízda silně zatěžuje srdeční a cévní systém v závislosti na intenzitě jízdy a na délce jejího trvání.
Sjezdové lyžování se řadí do skupiny sportů, které jsou prováděny s vysokou intenzitou ale s kratší dobou jízdy (např. do 3 minut), jednu jízdu sjezdaře na sjezdovce lze přirovnat např. k běhu na 800 metrů. Z hlediska metabolizmu se jízda na lyžích projeví zvýšenou glykémií, vyplývající z krátkodobé zátěže organizmu, v krvi se nachází vyšší koncentrace laktátu (12-15 mmol/l), především v dolních končetinách a z toho důvodu sjezdař cítí bolest svalstva dolních končetin (Metodická komise AD SLČR, 2007, Havlíčková a kol., 1993).
13
Psychologické aspekty. Sjezdové lyžování se jednoznačně řadí mezi tzv.
rizikové sporty. Sjezdař musí počítat s možností pádu a případného vzniku úrazu, brát do úvahy rychlost, jaké dosahuje při sjíždění sjezdovky, možnost střetu s jiným lyžařem apod. Od dětského věku se sjezdař musí učit rozeznávat hranici rizika na jedné straně a překonávat pocit strachu z trati na straně druhé. Sjezdař musí být schopen okamžitě reagovat na vzniklou situaci, soustředit se na jízdu a mít v povědomí, že se obzvláště ve velkých lyžařských střediscích překonává vysokou rychlostí značný výškový rozdíl (Metodická komise AD SLČR, 2007).
Přestože se tato práce věnuje především požadavkům pro získání zápočtu ze sjezdového lyžování, považuji za nutné se alespoň ve stručnosti zmínit o charakteristice alpských disciplín.
Z hlediska pravidel Mezinárodní lyžařské federace FIS se alpské disciplíny dělí na točivé, rychlostní, super kombinaci a zvláštní disciplínou je i paralelní slalom.
Do točivých disciplín řadíme slalom a obří slalom, do rychlostních sjezd a super obří slalom, do super kombinace sjezd nebo super G a jedno kolo slalomu.
Slalom a obří slalom (obří slalom s výjimkou kategorie předžáků a mladších žáků) se jezdí na dvě kola, sjezd a super obří slalom se jezdí vždy pouze na jedno kolo (Metodická komise AD SLČR, 2011).
Technické parametry trati (vzdálenost tyčí, počty branek, výškové rozdíly) jsou stanoveny v platných pravidlech lyžování FIS a v soutěžním řádu, který vydává příslušný národní svaz v souladu s pravidly FIS vždy na každou soutěžní sezónu a kde jsou navíc stanoveny věkové kategorie, předepsaná minimální délka lyží, předepsaný minimální rádius lyže, maximální výška podložky, vždy zvlášť pro každou věkovou kategorii a pro každou soutěžní disciplínu.
Výcvik sjezdového lyžaře pro závodní lyžování a rekreační lyžování je v mnoha rysech shodný a v mnoha rysech se zcela odlišuje. Rekreační i závodní lyžování vychází shodně z nutnosti zvládnout základní techniku lyžování (blíže viz kap. 6.1., 6.2 a kap. 7 této práce), tj. jízdu po spádnici nebo jízdu šikmo svahem a zatáčení, tedy plynule na sebe navazující oblouky, kdy ovšem zásadním rozdílným znakem je, že závodní sjezdař vynakládá vysokou rychlost pohybu s vyšší intenzitou sil, působících při zatáčení a musí mít vysokou úroveň pohybových schopností a disponovat nacvičeným souborem pohybových vzorců (Lešnik, Žvan, 2010).
14
2.1 Stručná charakteristika jednotlivých disciplín
Slalom. Z pohledu rychlosti je sice nejpomalejší disciplínou, ale z hlediska změn směru je nejrychlejší. Závodník projíždí vytyčenou trať krátkými oblouky s nutností rychlé změny rytmu, holemi sráží brány s použitím vnější paže a holeně.
Tělo je v mírném předklonu ve vyvážené poloze lyžaře uprostřed lyže. Nezbytnou výstroj tvoří chránič holeně, chránič kloubů na holích a chránič úst, připevněný na helmě (Lešnik, Žvan, 2010).
Obří slalom. Je typický nízkým postojem s minimálním pohybem těžiště v předozadní rovině, pánev a horní část těla je v oblouku značně vykloněna dovnitř oblouku, paže naráží zadní částí ramene na vnitřní tyč brány, k výstroji patří chránič paže a polstrování ramene v kombinéze (Lešnik, Žvan, 2010).
Obr. 1: Slalom - Strachová Šárka (czech-ski.com, 2013)
15
Obr. 2: Obří slalom – Bank Ondřej (czech-ski.com, 2013)
Super obří slalom. Jde o kombinaci obřího slalomu a sjezdu, jezdí se v nízkém postoji ve vysoké rychlosti, základ je práce dolních končetin se zaměřením na správné rozložení hmotnosti na obě lyže po celé jejich délce.
Důležitá je volba optimální stopy při vynaložení maximální možné rychlosti (Lešnik, Žvan, 2010).
Sjezd. Jde o nejnebezpečnější disciplínu, označovanou ve sjezdovém lyžování za královskou, sjezd se vyznačuje nejdelší tratí ze všech disciplín, stavba trati kopíruje terén a využívá terénní nerovnosti a skoky, které dosahují délky až 70 metrů. Ve sjezdu dosahují závodníci rychlosti, blížící se ke 150 km/hod., což je pro jezdce vysilující. Pravidla FIS předepisují pro tuto disciplínu přísná bezpečnostní pravidla, zejména ochranné sítě, které se v nejtěžších pasážích tratí dvojnásobí.
Sjezd vyžaduje značnou odvahu, fyzickou a psychickou kondici (Lešnik, Žvan, 2010).
16 2.2 Historie lyžování
Historie lyžování bezprostředně souvisí s vývojem lidstva. V oblastech dnešní Skandinávie, Ruska a ve střední Asii byly objeveny v jeskyních kresby, jejichž stáří je odhadováno na 6000 let, z nichž lze dovodit, že se tehdejší člověk pohyboval po sněhu
s pomocí dřevěných desek, které jsou dnes nazývány sněžnicemi a jsou považovány za předchůdce lyží. Výraz “ski” pochází dle nejstaršího dochovaného pramenu ze 6. století n.l. z islandštiny a v překladu znamená “kus dřeva” (Dygrín a kol., 2016).
Postupným vývojem a úpravami se sněžnice stávaly užšími a delšími až do tvaru dnešních lyží (Kipp, 2012).
Vlastní vývoj lyží dělí Strobl a Bedřich (2012) na období před sportovním využitím a na období lyžařského sportu. V dobách před sportovním využitím byly tehdejší lyže využívány především pro pohyb po sněhu pro účely lovu a kočovnictví. Historické lyže se dle dochovaných pramenů rozdělují na lyže jižní a severní, kdy k jižnímu typu se řadí tzv. fruenská lyže z doby bronzové, s délkou od 100 cm do 150 cm a šířkou až 15 cm, kdežto severský typ, nazývaný arkticko-
Obr. 3: Sjezd - Ledecká Ester (czech-ski.com, 2018)
17
sibiřský, byl dlouhý až 200 cm, široký 15-22 cm, na obou koncích byl do špice a skluznice bývaly potaženy kožešinou.
Období lyžařského sportu se datuje do doby, kdy lyže začali používat lidé z měst, za kolébku lyžování se považuje norská Kristianie (dnešní Oslo) a nedaleký Telemarken. V této oblasti byl poprvé použit vykrojený typ lyže, nazývaný telemarský. Tento typ lyže umožňoval zcela novou techniku jízdy na lyžích, včetně zatáčení a zastavení, tj. pomocí kristianie nebo telemarku (Dygrín a kol., 2016).
Velký význam pro rozvoj lyžování měla norská armáda, která zařadila koncem 18. století lyžařský výcvik do vojenské přípravy a pořádala první závody (International Skiing History Association, 2015).
První knižní publikace, zabývající se metodikou lyžování, vyšla v roce 1896, jejím autorem byl rakouský učitel českého původu Mathias Zdarsky. V roce 1910 byla na kongresu v Oslu založena Mezinárodní lyžařská komise, která byla předchůdcem Mezinárodní lyžařské federace Fédération Internationale de Ski, dále jako FIS. V roce 1924 byl v Chamonix uspořádán “Týden zimních sportů”, který byl na olympijském kongresu v Praze v roce 1925 prohlášen za první zimní olympijské hry. Na Týdnu zimních sportů rozhodl kongres o změně názvu Mezinárodní lyžařské komise na Mezinárodní lyžařskou federaci, se zkratkou FIS (Dygrín a kol., 2016).
V roce 1930 si nechal Rudolph Lettner patentovat kovové hrany na lyžích, v roce 1933 byl udělen patent na laminátovou skluznici, v roce 1934 byl v Davosu spuštěn první lyžařský vlek a v roce 1936 bylo poprvé použito lyžařské vázání Kandahar s využitím lanek k uchycení paty k lyži. V roce 1939 vynalezl Nor Hjalmar Hvan první vypínací vázání. V roce 1955 se poprvé objevily na trhu lyžařské boty s přezkami, v roce 1957 vyrobila firma Scott první hliníkové hole a v témže roce uvedla firma Lange na trh první celoplastové lyžařské boty. První carvingové lyže se na trhu objevily v roce 1988.
V souvislosti s vývojem lyžování se rozvíjela i metodika výcviku a z historického hlediska vzniklo několik škol, z nichž ve stručnosti jsou uváděny ty nejznámější:
Norská škola. Vyznačuje se vzpřímeným postojem a dvěma typy oblouků, telemarkem a kristianií. Vznikla ve druhé polovině 19. století, lyže byly dlouhé 2,5 metru s rákosovým vázáním, používaly se dvě hole, dlouhé po ramena.
18
Zdarského lilienfeldská škola. Vyznačuje se tzv. přívratným obloukem a jízdou v pluhu, lyže byly dlouhé 2 metry s kovovým vázáním, které umožňovalo pohyb paty. Používala se pouze jedna hůl, dlouhá 2 metry s kovovým hrotem. Tato škola se stala základem tzv. přívratné techniky.
Bilgeriho škola. Převzal z norské školy dvě hole a ze Zdarského školy přívratný oblouk, který vylepšil. Zavedl nastavitelnost vázání a mazání lyží.
Arlbergská škola. Zdokonalila přívratný oblouk větším vertikálním pohybem v začátku oblouku a snížený postoj při jízdě s širším vedením stopy.
Rotační technika Toni Seelose. Tento závodník zavedl nový prvek tzv.
Paralelschwung, kterým mění techniku jízdy se zahájením oblouku vertikálním pohybem a rotací. Tento styl se využíval hlavně u slalomu do konce 50. let minulého století.
Francouzská rotační škola. Navazuje na oblouk, zavedený Seelosem, zkracuje oblouk pro rychlé změny směru v nejprudších pasážích s odlehčením patek ve směru oblouku.
Rakouská protirotační škola. Vychází z odlehčení lyží ve fázi oblouku, protirotace ramen a trupu a odsunu patek v oblouku do strany (smyk), čímž dochází k celkovému zkrácení oblouku.
Škola Georgera Jouberta. Přináší nízký sjezdový postoj, oblouky z přestoupení a rozdílnou práci dolních končetin.
Kročná technika. Vyvinuta v Čechách Bohuslavem Čepelákem, vychází z provádění oblouku na principu kroku s rozdílnou prací dolních končetin a snahou o vedení lyží smykem (Dygrín a kol., 2016).
Oblouky s přestoupením. Je nazývána jako “Umsteigtechnik”, z německého výrazu “umsteigen” (přestupovat) a vychází z toho, že při ukončování oblouku lyžař přestoupí na budoucí vnější lyži (Štumbauer, Vobr 2007).
Carving. Carving (krájení) vychází z techniky vyjetí oblouku čistě po hranách, bez smýkání nebo sunu. Je důsledkem výroby lyží s vykrojením, které na trhu výrazně převažují. Rozlišujeme racecarving a funcarving, obě carvingové techniky mají společný základ v technice základního carvingu (blíže viz kap.
8.4.této práce).
19 2.3 Historie sjezdového lyžování v Čechách
Rozvoj lyžování v Čechách byl ovlivněn zkušenostmi ze Skandinávie, zejména
z Norska. Za zakladatele lyžování v Čechách je pokládán Josef Rössler-Ořovský, všestranný sportovec a propagátor různých sportů. Roku 1887 přivezl do Čech první lyže z Norska (od firmy Heyde a Gustavsen). Téhož roku založil při Bruslařském klubu Praha lyžařský kroužek a ten byl r. 1894 přejmenován na Český ski klub Praha. Následně Ořovský založil Svaz lyžařů v Království českém v roce 1903 a díky sloučení několika klubů došlo ke vzniku prvního lyžařského svazu v Evropě (Dygrín a kol., 2016).
Významnou měrou přispěl k rozvoji lyžování i hrabě Jan Harrach, který podle vzorku lyží, které dovezl z Norska, zahájil výrobu vlastních lyží na pile v Dolních Šlapanicích. Turisté si lyže velmi oblíbili pro výlety na sněhu, zejména v Krkonoších. Proto se prvním zimním lyžařským střediskem v Čechách stal Špindlerův Mlýn (David, 2013).
Vlastní závodní sjezdové lyžování stálo dlouho v ústraní, před první světovou válkou se konaly závody především v běhu na lyžích a ve skoku. První dochovaný závod ve sjezdu se konal v roce 1909 ve Vysokém nad Jizerou, do zimního mistrovství ČSR byly sjezdové disciplíny poprvé zařazeny v roce 1937, jel se sjezd a slalom. Samostatné mistrovství ČSR ve sjezdovém lyžování se konalo poprvé v roce 1946 (Kulhánek, 1989).
Po druhé světové válce zaznamenalo sjezdové lyžování značný rozmach, rozvíjela se i výroba sjezdových lyží, největší pováleční výrobci byly firmy Mečíř a spol.
v Jilemnici a Bartoň ve Vysokém nad Jizerou (David, 2013).
Ve druhé polovině minulého století vyrostlo množství zimních středisek na všech českých horách, která nabízejí upravené sjezdové tratě, zázemí pro lyžaře, včetně možností výuky lyžování v lyžařských školách a ski klubech. K úrovni českého sjezdového lyžování přispěly i úspěchy českých sjezdařů na olympijských hrách, mistrovství světa a ve světovém poháru, kde se na pódiových místech umístili Olga Charvátová, Šárka Záhrobská, Ondřej Bank, Kryštof Krýzl a v poslední době zejména Ester Ledecká.
20
3 Výstroj a výzbroj na lyžařských kurzech
Výstroj a výzbroj bezprostředně ovlivňuje vlastní výkon lyžaře, kdy nelze přehlédnout, že sjezdové lyžování patří mezi sporty finančně a materiálově náročné.
K lyžařské výzbroji řadíme lyže, lyžařské boty, vázání s deskou a hole. K lyžařské výstroji řadíme oblečení, helmu, brýle, rukavice, případně další ochranné pomůcky, používané především závodními sjezdaři.
Výzbroj
Lyže. Lyže jsou nejdůležitější součástí výzbroje, jejich dělení není přesně specifikováno, ale vychází se z délky lyže, bočního vykrojení, použitím a dispozic lyžaře.
Lyže dělíme:
1. Podle způsobu jízdy: a) Závodní lyže b) Univerzální lyže c) Specifické lyže 2. Podle konstrukce: a) Sendvičové lyže
b) Krabicové lyže c) Skořepinové lyže
Závodní lyže se rozlišují na GS race, tj. lyže pro dlouhé oblouky na zledovatělých tratích ve vysoké rychlosti, SL race, tj. lyže pro krátké oblouky bez ohledu na kvalitu sněhové podložky.
Univerzální lyže (nejvhodnější pro účastníky zápočtového kurzu), se vyrábějí
v provedení sport perfomance se širokým spektrem využitelnosti, snadno ovladatelné až na hranici střední rychlosti, dále v provedení allround, vhodné pro všechny typy oblouků při nižší rychlosti, allmountain, lyže ze sportovní řady, vhodné pro sjezdovku i volný terén.
Specifické lyže se využívají jako tzv. nové tendence a směry sjezdového lyžování, patří k nim např. lyže typu freeride pro jízdu ve volném terénu a hlubokém sněhu, freestyle pro skoky, triky a jízdu ve snowparcích, big foot s délkou 70 cm,
21
zaměřené na trikové lyžování, shorties s délkou do 100 cm, jsou vhodné pro výuku carvingu.
Lyže rovněž dělíme z hlediska konstrukce na sendvičové, krabicové a skořepinové. U sendvičové konstrukce jsou nosné vrstvy uspořádány jako plátky u skluznice a horní plochy, používá se více vrstev z různých materiálů, jsou pojeny lepidlem a slisovány za vysoké teploty.
Krabicová konstrukce je založena na vnitřním jádru z lehkých materiálů, k němu jsou přilepeny nosné vrstvy, které jsou spojeny boční výztuží.
Skořepinová konstrukce je tvořena skořepinou, která tvoří současně vrchní a boční část lyže, uzavřenou ze spodní strany nosným plátkem. Vnitřní prostor tvoří jádro z lehkých materiálů.
“Pro nosné části lyží se používají sklolamináty, karbon, slitiny lehkých kovů nebo plátky dřeva o různé tvrdosti. Jádra jsou tvořena akrylátovou pěnou, polyamidovou nebo hliníkovou strukturou podobnou včelí plástvi, nebo různými druhy měkkého dřeva.” (Dygrín a kol., 2016 s. 14).
Pro začínající lyžaře jsou výhodnější lyže kratší, které jsou točivější a umožňují snadnější změnu směru. Pro výběr sjezdových lyží je nutno přihlížet zejména k:
a) vhodné délce v závislosti na hmotnosti a výšce lyžaře,
b) vhodnému typu lyže dle výkonnosti a schopnostem lyžaře a k předpokládanému budoucímu terénu využívání,
c) konstrukci lyže, tj výběr směřovat dle předpokládané dynamiky jízdy, např. dřevěné jádro je vhodnější pro dynamickou až agresivní jízdu, polyuretanové jádro je vhodnější pro točivou a pomalejší jízdu (Kutáč, 2009).
Sjezdové vázání s podložkou. Vázání upíná botu k lyži, správné upnutí zajišťuje přenos sil a řídících impulsů lyžaře na lyži. Konstrukčně již neexistují jiné typy vázání, než nášlapné patní automaty. Vázání je zařízením takřka bezúdržbovým, hlavní starostí lyžaře je správné nastavení vypínacích a přítlačných sil. Pod vázání se montuje deska, která zlepšuje funkční vlastnosti lyže v její střední části a současně zvyšuje polohu boty nad sněhem. V případě pádu musí správně
22
seřízené vázání uvolnit botu zlyže v jakémkoliv směru. Vypínací síly se nastavují dle sjednocené normy DIN a vychází z hmotnosti a výšky lyžaře, velikosti tibie a technické úrovně lyžaře. U závodních a zdatných lyžařů se vypínací síla seřizuje na vyšší stupeň, u dětí, seniorů a začátečníků se naopak snižuje. Vzhledem k tomu, že na správně seřízeném vázání je odvislá bezpečnost lyžaře, doporučuje se nechat vázání seřídit v odborném servisu.
Lyžařské boty. Lyžařská bota je tvořena dvěma částmi, skládá se z vnějšího skeletu (vyrobeného z různých druhů plastů) a vnitřní botičky (měkká část boty).
Sjezdová bota má za úkol přenášet impulsy končetin na lyže a zároveň chrání nohu před chladem a zraněním. Turistická bota se od závodní odlišuje tím, že vnitřní bota je silná a měkká, kdežto u závodní boty je vnitřní bota co nejtenčí, skelet je zúžený v oblasti nártu a kotníku a působí pocit tvrdosti. Turistickou botu nemusí lyžař úplně utahovat, naopak, závodní bota se upíná přezkami velmi silně, zejména před startem nebo tréninkovou jízdou a po dojetí se přezky povolují.
Lyžařské hole. Vyrábějí se z tenkostěnných tubusů ze slitiny lehkých kovů, jejich délka se měří uchopením obrácené hole (rukojetí dolů) pod kroužkem, úhel v lokti by měl mít 90 stupňů. Pro závody se používají hole s chrániči kloubů (slalom) nebo aerodynamicky vytvarované k obepnutí kolem těla (obří slalom, SG a sjezd).
Výstroj
Oblečení. Sjezdové lyžování je fyzicky náročné, proto i při nízkých venkovních teplotách organismus reaguje na fyzickou námahu zvýšeným pocením, proto je nutno volit vhodné oblečení, pro něž se používá princip tzv.”cibulových slupek”. Každá vrstva (slupka) plní svoji specifickou funkci a lze je upravovat v závislosti na měnících se venkovních klimatických podmínkách. Základní
“cibulové” vrstvy by měly vypadat následovně:
1. vrstva -základní spodní vrstva sportovního prádla by měla přiléhat přímo na tělo. Vyrábí se z materiálů, které nepřijímají pot a vlhko, ale převádějí ho dál do dalších vrstev, jako první toto prádlo nové generace vyrobily norské firmy LIFA a ODLO.
2. vrstva - další hřejivé materiály pro dané klimatické podmínky (Mikrofleece).
23
3. vrstva - další vrstva se stará o tepelnou izolaci (Polarfleece, Polartec), hřeje a odvádí vlhkost z první vrstvy.
4. vrstva – „poslední vrstvu tvoří kalhoty a bunda z nepromokavého materiálu s částečnou paropropustností vodních par (Gore-tex Activent)“ (Dygrín a kol., 2016, s.22). Svrchní vrstva chrání lyžaře před nepříznivým vlivem okolního prostředí, odvádí vlhkost, která vzniká při energeticky náročném pohybu a pochopitelně má i funkci módní. Svrchní vrstva musí zabezpečovat volný pohyb lyžaře.
Závodní lyžaři používají speciálně šité závodní kombinézy, které jsou velmi elastické, přiléhají těsně na tělo, snižují odpor vzduchu a umožňují maximální rozsah končetin. Závodní kombinézy podléhají předpisům FIS.
V neposlední řadě je nezbytnou součástí výstroje kvalitní čepice, chránící hlavu
a uši před chladem, neboť je prokázáno, že až 70% tepla uniká z těla pokožkou hlavy. Při používání helmy nahrazuje kvalitní vnitřní polstrování helmy čepici, případně jsou na trhu speciální slabé čepičky do helmy. Velmi důležitou součástí výstroje jsou rukavice, chránící ruce před mrazem, případně i před úrazem při pádu.
Přes ruce uniká až 15 % tělesného tepla, doporučují se prodloužené rukavice, chránící i celé zápěstí.
Bezpečnostní vybavení
Helma. Helma je významný bezpečnostní prvek, na trhu je široký výběr pohodlných a bezpečných helem pro všechny kategorie lyžařů, některé země jako Rakousko nebo Itálie zavedly povinné používání helem pro děti do 15 let, používání helmy se i v Čechách stalo součástí výzbroje a používá ji více než 80 % lyžařů. Pro účely závodního lyžování musí být helma certifikována zkušebnou, certifikát je vylepen na helmě od výrobce, bez tohoto certifikátu nesmí být závodník připuštěn na start.
Lyžařské brýle. Většina výrobců brýlí dodává na trh brýle do jím vyrobené helmy, brýle se staly součástí helmy, chrání oči před povětrnostními vlivy, pro
24
různé nadmořské výšky se používají různá skla (např. na ledovci s UV filtrem proti slunečnímu záření, do mlhy nebo do sněžení se užívají skla žlutá nebo oranžová).
Chrániče. Lyžaři stále více používají chránič páteře, závodní sjezdaři používají chrániče úst, kloubů, holení a ramen, vše k ochraně závodníka na těch částech těla, která při jízdě přicházejí do kontaktu s bránami.
25
4 Bezpečnost při jízdě na lyžích
Lyžař musí mít stále na zřeteli, že sjezdové lyžování s sebou nese jízdu ve vyšší rychlosti a sebemenší podnět, který naruší stabilitu lyžaře, může vést k pádu či jiné nehodě. Pro účely bezpečného lyžování byla vytvořena určitá pravidla pohybu na sjezdových tratích.
Mezinárodní lyžařská federace FIS sestavila soubor pravidel o chování lyžařů a snowboardistů na sjezdových tratích, který je označován jako tzv. “Bílý kodex FIS”.
Jedná se o tato pravidla:
1. „Ohled na jiné. Každý by se měl chovat takovým způsobem a používat takovou výzbroj, aby neohrožoval jiné osoby a nezpůsobil jim škodu. Pro všechny lyžaře platí povinnost používat vázání s bezpečnostní brzdou, pro lyžaře na supershorties a snowboardisty bezpečnostní řemínky.
2. Zvládnutí rychlosti a techniky jízdy. Rychlost a technika jízdy lyžaře musí být taková, aby bylo možné v případě potřeby vždy bezpečně zastavit. Jízda by měla být přizpůsobena našim schopnostem a lyžařským dovednostem, počtu lyžařů na sjezdovce a terénním a povětrnostním podmínkám. Pokud se při zavřenějších obloucích setkáme s lyžařem, jedoucím stejným způsobem proti nám, snažíme se vždy vyhnout vpravo.
3. Volba stopy. Na sjezdovce platí při jízdě základní pravidlo - lyžař jedoucí výše je zodpovědný za nehody se všemi lyžaři, jedoucími pod ním. Proto musí volit vždy takovou stopu a vzdálenost od ostatních lyžařů, aby v žádném případě nikoho neohrozil.
4. Předjíždění. Lyžař může předjíždět po obou stranách (zleva i zprava), ale vždy s takovým bezpečným odstupem, který poskytuje jemu i předjížděnému lyžaři dostatečný prostor pro jízdu. Rychlejší lyžař musí velmi dobře předvídat chování ostatních a počítat s neočekávanými reakcemi lyžařů, jedoucích pod ním. Za předjíždění zodpovídá předjíždějící (lyžař jedoucí shora).
26
5. Povinnosti spodního a křižujícího lyžaře. Lyžař, který vjíždí na sjezdovku, vyjíždí z okraje sjezdovky po zastavení nebo křižuje sjezdovku, je povinen zkontrolovat, zda neohrozí nikoho nad sebou ani pod sebou. Neočekávaný rozjezd z okraje sjezdovky nemohou ostatní lyžaři předvídat.
6. Zastavení. Lyžař nesmí zastavovat na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdovky (např. za terénními nerovnostmi), ohrožuje tím sebe i ostatní lyžaře, kteří do tohoto prostoru vjíždějí. Pokud si lyžař potřebuje v průběhu jízdy odpočinout či se rozhlédnout po krásách přírody, zastavuje a stojí pouze na přehledném místě na okraji sjezdovky.
7. Výstup a sestup. Vystupující lyžař smí použít pouze okraje sjezdovky. Totéž platí i pro lyžaře, sestupujícího z důvodu poškození výzbroje, přecenění vlastních schopností a lyžařských dovedností nebo z jiných důvodů.
8. Respektování signalizace. Všichni musí respektovat veškerá značení (značky, ukazatele, tyčové značení, aktuální informace) na sjezdovkách a pokyny členů Horské služby.
9. Postup při nehodách. Při úrazu na sjezdovce je nutné označit místo nehody (zkřížením lyží), přivolat Horskou službu a poskytnout zraněnému první pomoc.
10. Povinnost prokázat totožnost. Každý účastník i svědek nehody je povinen poskytnout své osobní údaje“. (Metodická komise AD SLČR 2007, s. 134).
4.1 Vnější faktory, ovlivňující jízdu na lyžích
Krom shora uvedených pravidel chování na sjezdovkách musí lyžař počítat i s dalšími vlivy, které mohou nepříznivě ovlivnit jeho jízdu a dostat lyžaře do nebezpečných situací. Lyžař musí vždy vzít do úvahy tyto vlivy:
27
Správná volba terénu a prostředí. Výběr terénu by měl vždy odpovídat schopnostem a lyžařským dovednostem lyžaře. Pro nácvik lyžařské techniky je vhodné zvolit dobře upravenou trať, dostatečně širokou a přehlednou, nejlépe v ranních hodinách, kdy povrch sjezdovky ještě bývá upraven a je bez větších nerovností (boulí, ledových ploten apod.).
Kvalita sněhu. Nejlepší podmínky pro nácvik je na dokonale upěchovaném a upraveném prachovém sněhu, resp. po ránu přimrzlém a upraveném jarním firnu, naopak nevhodné podmínky pro nácvik jsou na zledovatělém nebo těžkém, mokrém sněhu.
Sklon svahu. Pro zahájení nácviku je vždy vhodnější zvolit upravený mírný svah, na kterém lze bez obav udržovat konstantní nižší rychlost, po dokonalém zvládnutí oblouku postupně volíme svahy s větším sklonem.
Vliv počasí. Za nepříznivého počasí je nutno lyžařský projev přizpůsobit povětrnostním podmínkám a myslet na bezpečnost svoji i ostatních lyžařů. Při mlze nebo difuzním světle nejsme schopni odhadnout sklon svahu a terénní nerovnosti před námi, terén se jeví jako plochý, špatně odhadujeme rychlost jízdy i vzdálenosti, za takovéto povětrnostní situace je vhodnější nácvik přerušit (Částka a kol., 2005).
4.2 Sjíždění a zatáčení na lyžích
Sjezdové lyžování se vyznačuje neustálými změnami vnějších podmínek, na něž musí lyžař při jízdě reagovat a přizpůsobovat jim svoji jízdu. Lyžař tedy musí zvládnout řadu pohybů (pohybových dovedností) v prostoru a čase, kdy jízdu přizpůsobuje sklonu svahu, členitosti terénu, počasí a kvalitě sněhu, jak je blíže popsáno v předchozí kapitole.
Zvládnutí pohybových dovedností umožňuje lyžaři používat různé druhy oblouků a různých technik jízdy.
Technika jízdy. Technika znamená způsob provedení požadovaného pohybového úkolu, tedy jeho provedení, průběh - uspořádání pohybu v prostoru a čase s využitím pohybových schopností a dovedností, zajišťující lyžaři po celou dobu jízdy dosažení dokonalé rovnováhy a plynulý skluz lyží.
Pohybové dovednosti. Tvoří základ techniky jízdy a podle vyspělosti lyžaře se liší dokonalostí provedení.
28
5 Lyžařské dovednosti
Nezbytnou součástí zvládnutí lyžařské techniky je osvojit si základní lyžařské dovednosti a rozšiřující lyžařské dovednosti, aby lyžař dosáhl co nejplynulejší jízdy a byl schopen používat různé druhy oblouků.
5.1 Základní lyžařské dovednosti
Každý lyžař si postupem času musí osvojit základní lyžařské dovednosti, které zkušení lyžaři již využívají automaticky bez nutnosti soustředění na jejich konkrétní použití. Začátečníci mívají zpočátku zásadní problém s koordinací celého těla. Mezi základní lyžařské dovednosti patří:
-
„přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži;-
překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem kolen a pánve dopředu a dovnitř tvořeného oblouku;-
překlopení lyží z hran na plochy pohybem kolen a pánve zpět na lyže;-
vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v potřebné šíři stopy (máme na mysli vnitřní hrany lyží vzhledem ke středu tvořeného oblouku);-
nezávislé a rozdílné pohyby dolních končetin ve směru vertikálním, předozadním a bočním;-
pohyby předloktí a zápěstí spojené s pícháním holí;-
regulace rychlosti jízdy;-
vyjíždění oblouků více k vrstevnici;-
odšlapování ke svahu;-
brzdění pluhem;-
brzdění sesouváním.“ (Dygrín a kol., 2016, s.71).5.2 Rozšiřující lyžařské dovednosti
Ke správnému zvládnutí techniky a jejímu efektivnímu přizpůsobení aktuálním podmínkám by měl lyžař ovládnout i další lyžařské dovednosti. Sjezdové lyžování není
29
jen jízda na upravené a rovné trati s ideálním sklonem. Lyžování za takových podmínek se pro většinu sjezdařů stává jednotvárným. Lyžař musí přijímat výzvy a ovládat jízdu při rozmanitých sněhových podmínkách na různých sklonech svahu nebo v boulích (Koštová, Bakalářská práce, 2017). Mezi rozšiřující lyžařské dovednosti patří:
-
„odklon trupu od svahu jako kompenzace pohybu dolních končetin, (používaný na větších sklonech svahu);-
teleskopické pohyby dolních končetin (používané při jízdě v boulích);-
zahranění a odraz z hran (v obloucích s přibrzděním a s přeskokem);-
brzdění zvětšeným smykem (v obloucích s přibrzděním);-
rotace trupu (v obloucích s přeskokem) a protirotace trupu (v obloucích s přibrzděním);-
opora o hůl jako pomoc při zahájení v oblouku s přeskokem.“(Dygrín a kol., 2016, s.71,72).
30
6 Metodická část
Při zahájení výcviku sjezdového lyžování nejprve studenti předvedou své skutečné lyžařské dovednosti a instruktor vysvětlí metodický postup nácviku jednotlivých způsobů sjezdového lyžování, seznámí je se všeobecnou lyžařskou průpravou a se základními pojmy a prvky této přípravy s tím, že základním požadavkem kurzu lyžování pro získání zápočtu je správné zvládnutí techniky oblouku, a to oblouku v pluhu, oblouku paralelního a oblouku carvingového, včetně jednotlivých fází oblouku a jejich napojování. Součástí je i technický scénář videoprogramu se zápočtovými požadavky kurzu lyžování.
6.1 Všeobecná lyžařská průprava
Patří k první etapě základního lyžování (do druhé etapy řadíme závodní a extrémní lyžování) a řadíme do ní výběr vhodného terénu, vhodnou výstroj a výzbroj, dále manipulaci s výzbrojí, chůzi na lyžích, skluz, obraty, výstupy, nácvik pádů, jízdu na vleku, brzdivý a klouzavý pluh, odšlapování ke svahu, správné držení rovnováhy, přenášení hmotnosti a tlaku z lyže na lyži. Pro účely získání zápočtu ze sjezdového lyžování se u absolventů výcvikového kurzu předpokládá, že tuto všeobecnou lyžařskou průpravu mají zvládnutou.
6.2 Specializovaná lyžařská průprava
Do specializované průpravy řadíme mnoho prvků, které na sebe vzájemně navazují a doplňují se. Jde zejména o tyto prvky:
Jízda přímo. Nácvik provádíme na mírnějším, upraveném svahu s dojezdem do roviny nebo do protisvahu. Lyže jsou v souběžném postavení se vzdáleností na šířku pánve lyžaře. Lyžař stojí v základním lyžařském postoji, tj. kolena jsou mírně pokrčená a tlačíme je vpřed, horní část trupu je mírně předkloněná, paže držíme před trupem mírně pokrčené, hlava je držena přirozeně v prodloužení trupu, pohled směřuje dopředu. Takovýto základní postoj lépe udržuje rovnováhu a stabilitu lyžaře.
Jízda šikmo svahem. Nácvik provádíme na středně strmém, širokém svahu s dojezdem do roviny. Lyže jsou v souběžném postavení s šířkou stopy v šířce
31
lyžaře. Vyšší lyže je mírně předsunutá a nižší lyže je více zatížená, pánev přikláníme ke svahu, trup odkláníme od svahu, ramena jsou v mírné protirotaci.
Osy, protínající špičky lyží, kotníky, kolena, ramena a ruce jsou v rovnoběžném postavení. Paže držíme shodně jako u jízdy přímo. Intenzita hranění je závislá na strmosti svahu, hranění usměrňujeme větším nebo menším přikloněním pánve ke svahu.
Sesouvání. Nácvik provádíme na středně strmém, upraveném svahu, pro nácvik je vhodný tvrdý sníh. Sesouvání je boční pohyb smykem lyží ve vztahu k jejich podélné ose. Při sesouvání snižujeme intenzitu hranění odklonem pánve a kolen od svahu.
Odšlapování. Nácvik provádíme na mírnějším, upraveném svahu s dojezdem do roviny. Jde o změnu směru jízdy, kdy z jízdy šikmo svahem snížíme postoj a přeneseme hmotnost těla na nižší lyži. Odlehčenou vyšší lyži zvedneme a odvrátíme směrem do svahu. Současně s položením odvrácené lyže provádíme odraz z hrany nižší lyže směrem vpřed vzhůru. Hmotnost těla přeneseme na vyšší lyži, která se dostane do skluzu na vyšší hraně, pak přisuneme nižší lyži, při odšlapování si pomáháme holemi.
Jízda v pluhu. Nácvik provádíme na mírnějším, upraveném svahu s dojezdem do roviny. Lyže jsou v oboustranném přívratu, špičky lyží jsou ve vzdálenosti 5 až 10 cm, patky lyží 80 až 100 cm. Obě lyže zatěžujeme rovnoměrně, vedeme je po vnitřních hranách. Kolena jsou pokrčená, směřují vpřed a mírně dovnitř. Ostatní části těla jsou ve stejné pozici jako při jízdě přímo.
32
7 Lyžařský oblouk
Nácvik oblouku je základem sjezdového lyžování, představuje základní pohybovou dovednost lyžaře. Základem oblouku je přenesení váhy lyžaře při sjezdu po spádnici na budoucí vnější lyži za současného pohybu kolen shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku. Pánev je nakloněna do směru oblouku, horní část těla se mírně odklání. Jízda se střídá z jízdy šikmo svahem s jízdou v oblouku. Lyžař při oblouku musí reagovat na změny sklonu svahu, na změny všech silových položek, působících na lyžaře a na udržení rovnováhy. Vychýlením těžiště vpřed a vzad mění lyžař tlak na přední, střední nebo zadní část lyží s využitím mírného hranění a mění tím směrový úhel v průběhu oblouku.
“Oblouk lze v užším pojetí vykládat jako zakřivenou část jízdy lyžaře, v širším pojetí při napojovaných obloucích je oblouk definován jako pohybový děj, skládající se z fáze přechodu mezi oblouky a vlastním obloukem.” (Dygrín a kol., 2016, s.39,40).
K základním mechanismům tvorby oblouku podle Vaverky (1989) patří:
-
rotace;-
protirotace;-
zvýšení tlaku lyží při současném postavení lyže na hranu;-
odraz z hran lyží;-
opora o lyžařskou hůl;-
odklon trupu.Při dnešní výuce si princip rotace již příliš nevyužívá, je to důsledek vývojové konstrukce lyží s převažujícími carvingovými lyžemi, neboť rotace se používala u starších typů tuhých lyží, kdy se oblouk prováděl tzv. smykem.
Protirotační princip spočívá v odlehčení lyží, kdy rotace jedné části těla vyvolá protirotaci druhé části těla. Zvýšení tlaku lyží při současném postavení lyže na hranu je nejdůležitějším pohybem při točení, jeho princip je popsán v předchozím odstavci této práce. Odraz z hran lyží se používá při zvláštních sněhových podmínkách a v různých terénech. Odraz probíhá ve vertikálním směru a po něm následuje bezoporová situace, kdy se lyže vychýlí z původního směru na
33
základě rotace nebo protirotace. Po dopadu na sníh začíná působit moment otáčení a začíná jízda v oblouku. Opora o lyžařskou hůl působí jako pomocný mechanismus při zatáčení v bezoporové situaci.
„Odklon trupu působí na principu protirotace. Pohyb jedné části těla vyvolá pohyb dolních končetin a lyží v opačném směru“ (Dygrín a kol., 2016, s. 41).
Dělení oblouků je možné provádět z několika hledisek, vždy podle zvoleného kriteria, nejčastějšími kritérii bývá délka oblouku, velikost změny směru, postavení lyží a způsob vedení lyží.
Podle délky (poloměru otáčení) dělíme oblouky na:
-
krátké (5 až 8 m);-
střední (12 až 15 m);-
dlouhé (20 m a více od zahájení k ukončení jednoho oblouku).Podle velikosti změny směru dělíme oblouky na:
-
otevřené (s malou změnou směru, jeté po spádnici);-
zavřené (s velkou změnou směru, vyjížděné více k vrstevnici).Podle postavení lyží v oblouku dělíme oblouky na:
-
paralelní (špičky i patky lyží jsou vodorovně vedle sebe);-
přívratné (špičky lyží jsou u sebe, patky od sebe).Podle způsobu vedení lyží po hranách dělíme oblouky na:
-
paralelní smýkané (pro vznik rotačního momentu je třeba vzpříčit minimálně zahraněné lyže proti směru jízdy);-
carvingové - řezané (mechanismu zatáčení se dosahuje na základě kroku, který je spojen s předsunutím lyže, kdy předsouvaná lyže musí být vždy v kontaktu se sněhem, překlopením lyží na vnitřní hrany a tlakem do vnitřních hran z hlediska tvořeného oblouku).34 7.1 Fáze oblouku
Oblouk lze v užším slova smyslu chápat jako zakřivenou část jízdy lyžaře, v širším smyslu při napojovaných obloucích chápeme oblouk jako pohybový děj, skládající se z různých fází.
Vlastní oblouk vychází především z biomechanických principů. Autoři různých odborných publikací se v tomto tématu mírně odlišují v počtu jednotlivých fází oblouku. Někteří autoři (Vaverka, 1989) nebo (Dygrín a kol., 2016) se přiklánějí ke dvěma fázím oblouku, a to k fázi zahájení oblouku a vedení oblouku.
Další autoři (Lešnik, Žvan, 2010) rozšiřují teorii fází oblouku o třetí fázi - ukončení oblouku. Autoři (Jireš a spol., 2016) rozšiřují druhou fázi, tj. fázi vedení oblouku na podfázi první fáze a druhé fáze vedení oblouku. Dle názoru autorky této práce lze souhlasit se třemi fázemi vedení oblouku, tj. zahájení, vedení a ukončení oblouku s tím, že vedení oblouku lze rozdělit na dvě podfáze, jak vyplývá z obr. č.
4.
7.1.1 Zahájení oblouku
Zahájení každého oblouku začíná natočením osy ramen (horní části trupu) do směru nového oblouku. Lyžař klopí lyže z ploch na hrany nakloněním kotníků, pohybem těžiště těla vpřed ke špičkám a pohybem kolen vpřed dochází k postupnému zahranění lyží a jejich směřování do oblouku. Lyžař by měl mít v této fázi poměr zatížení vnější a vnitřní lyže v poměru 70 % : 30 %. Lyžař se snaží udržet rovnováhu a vyváženou polohu těžiště a také o to, aby vnitřní lyže nepředjížděla vnější lyži, viz obr. č. 4.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je přílišné zaměření lyžaře na zahájení oblouku, což s sebou nese statický postoj lyžaře v dalším průběhu oblouku.
35 7.1.2 První fáze vedení oblouku
Pokračuje klopení těla dovnitř oblouku a jeho mírné natáčení do směru oblouku. Lyže jedou paralelně, dolní končetiny jsou téměř nataženy a v rovnoběžném postavení, šíře stopy vychází ze šíře pánve. S přibližováním lyží ke spádnici dochází postupně ke zvyšování úhlu zahranění a zatížení lyží a postupně narůstá rozdíl v zatížení vnější a vnitřní lyže ve prospěch vnější.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je předčasné zaklopení těla a krčení vnitřní nohy, což s sebou nese posunutí těžiště těla vzad s nežádoucím neparalelním postavení bérců.
7.1.3 Druhá fáze vedení oblouku
Ve druhé fázi oblouku musí lyžař snížit postoj, který má zásadní význam pro intenzitu hranění, kterou lyžař dosáhne klopením a zalomením těla v kyčlích a v kolenou. Osa pánve a ramen zůstává kolmá na směr lyží, osa ramen následuje pohyb těžiště těla. Tlak na lyže postupně vzrůstá do maximálních hodnot. Zatížení vnější lyže je v tuto fázi výrazně vyšší než lyže vnitřní. Zalomení těla v kyčlích je doprovázeno mírným proti natočením trupu vzhledem ke směru jízdy lyží.
Nejčastější chybou v této fázi oblouku je nízký tlak na vnější lyži, nesprávné postavení trupu ze svahu dolů a nesprávné zalomení těla.
Obr. 4: Fáze oblouku (Zdroj: Jireš a kol., 2016)
36 7.1.4 Ukončení oblouku
Ve fázi ukončení oblouku se postoj lyžaře mírně zvyšuje z předchozího nízkého postoje, v tento okamžik by hranění mělo být nejintenzivnější. Hole jsou před tělem, pomáhají vyrovnávat rovnovážnou polohu v oblouku. Lyžař se snaží postavit lyže na plochu a odlehčit je, buď napínáním nebo krčením nohou. Trup je nasměrován do nového oblouku.
Nejčastější chybou je špatné napínání nohou, kdy nedojde k dynamickému postoji a zhoršují se podmínky pro zahájení nového oblouku.
7.1.5 Navazování jednotlivých fází oblouku
Oblouky na sebe plynule navazujeme, fáze ukončení přechází do fáze zahájení oblouku a spolu vytvářejí tzv. fázi přechodovou, nazývanou také fází změny oblouků. Cílem je v nejkratším čase provést oblouk s nejmenším podílem sesouvání a s co nejvyšší úrovní skluzu při nájezdu do nového oblouku a s minimálním brzděním při ukončování oblouku a zahajování nového.
Navazování oblouku je ovlivněno rychlostí jízdy, technikou odlehčení tlaku lyže na podložku, způsobem a rychlostí zahranění a nalezení ideální předozadní rovnováhy.
Konkrétní způsob provedení oblouku volí lyžař vždy podle sklonu svahu, upravenosti svahu, sněhových podmínek a druhu sněhu (Koštová, Bakalářská práce, 2017).
37
8 Výcvik oblouku
Základním pojmem sjezdového lyžování je lyžařský oblouk, jehož správný nácvik zaručuje pro lyžaře bezpečnou a plynulou jízdu s využitím střídání změny směru. Pro dělení oblouků existuje mnoho kritérií.
Základní dělení oblouků je následující:
1) Oblouky přívratné;
2) Oblouky paralelní;
3) Oblouky modifikované;
4) Oblouky carvingové.
8.1 Oblouky přívratné
Oblouky přívratné jsou považovány za nejjednodušší a také nejdůležitější způsob zatáčení a zastavení na lyžích, proto je nezbytné tyto oblouky učit na začátku výcviku.
Při nácviku postupujeme od jednodušších oblouků ke složitějším.
Oblouky přívratné dělí teorie lyžování na:
a) oblouk v pluhu;
b) oblouk z pluhu;
c) oblouk z přívratu vyšší lyží.
a) Oblouk v pluhu
Oblouk v pluhu je považován za nejjednodušší způsob zatáčení na lyžích, je součástí výuky lyžování dětí a méně talentovaných začátečníků. Do oblouku vjíždí lyžař v pluhovém postavení, tj. v oboustranném přívratu, při jízdě zatíží nižší lyži přenesením váhy lyžaře na tuto lyži s pohybem kolena nad zatíženou lyží dopředu a dovnitř budoucího oblouku. Zatíženou lyži mírně zahraníme a uvedeme do točení, vnější lyže je zatížena méně a méně hraní. Oblouk ukončíme zvýšením těžiště těla a přenesením váhy zpět na obě lyže. Paže jsou mírně předpaženy, hole směřují šikmo vzad s bodci těsně nad sněhem, trup je mírně předkloněn. Tento postoj držíme po celou dobu oblouku, pažemi nepohybujeme a nezapichujeme hole. Obě lyže jsou v neustálém kontaktu se sněhem.
Oblouk v pluhu nacvičujeme na mírném, upraveném svahu, postupně provádíme nácvik samostatných oblouků v pluhu s progresí směru nájezdu, a to nájezdem po spádnici, nájezdem šikmo svahem blízko spádnice a nájezdem šikmo svahem dále od
38
spádnice, střídáme navazované oblouky s malou a velkou změnou směru jízdy se zaměřením na pohyb kolen a pánve a na zatížení a zahranění vnější lyže v oblouku.
Obr. 5: Oblouk v pluhu (Zdroj: vlastní video)
Mezi nejčastější chyby patří:
-
„zahájení oblouku na obou lyžích;-
nedostatečný nebo příliš výrazný přívrat (pluh);-
neudržení přívratu v průběhu oblouku;-
nesprávné rotační pohyby trupu a ramen;-
nesprávný předklon těla;-
nedostatečné zahranění vnější lyže;-
nadměrné nebo žádné pokrčení paží.“ (Dygrín a kol., 2016, s.83,84).
39
-
b) Oblouk z pluhu
Oblouk z pluhu je vyšším stupněm oblouku, nacvičujeme ho po zvládnutí oblouku v pluhu a předchází nácviku paralelního oblouku. Oblouk z pluhu zahajujeme jízdou šikmo svahem vysouváním patek lyží do klouzavého pohybu s následným rychlým pohybem kolen dovnitř a dopředu se současným zapíchnutím nižší hole, při zapíchnutí hole se lyžař odrazí z hran lyží směrem nahoru na budoucí vnější lyži s náklonem pánve.
Lyže se tak dostanou do paralelního postavení na úrovni spádnice. Lyže následně otáčíme snižováním těžiště pohybem pánve a kolen dopředu a dovnitř oblouku, trup je odkloněn od svahu. V závěru oblouku snížíme těžiště vysunutím patek do klouzavého pluhu, zahraníme a zapíchneme nižší hůl do sněhu.
Oblouk z pluhu nacvičujeme při jízdě šikmo svahem, kdy opakovaně vysouváme patky lyží do klouzavého pluhu a provádíme zahranění a odraz z vnitřních hran s oporou hole.
Mezi nejčastější chyby patří:
-
„nedostatečné zatížení vnější lyže;-
záklon;-
nedostatečné hranění;Obr. 6: Oblouk v pluhu - nejčastější chyby (Zdroj: vlastní video)
40
-
rotace při vedení oblouku nebo rotace vnější paže ve směru oblouku;-
nesprávná koordinace pohybu při píchání a zahranění s časovým posunem.“ (Dygrín a kol., 2016, s. 88,89).c) Oblouk z přívratu
Oblouk z přívratu vyšší lyží se používá v obtížnějších sněhových a terénních podmínkách, jeho nácvik provádíme po zvládnutí oblouku v pluhu a oblouku z pluhu, tvoří přechod k obloukům s paralelním postavení lyží. Z jízdy šikmo svahem zahájíme oblouk vysunutím patky vyšší lyže do přívratu, na tuto vyšší lyži přeneseme váhu, lyže stáčíme do spádnice. V okamžiku nájezdu do spádnice stavíme vnější lyži na hranu, pánev kloníme ke svahu, odlehčenou vnitřní lyži přisuneme do paralelního postavení s vnější lyží a dokončíme oblouk. Po dokončení zatáčení lyží zdvihneme těžiště těla nad vnější lyži s následným opětovným vysunutím vnější lyže do přívratu k zahájení dalšího oblouku. Paže držíme v mírném pokrčení před tělem, hole směřují šikmo vzad. Nácvik oblouku provádíme z počátku bez píchání holí.
Při nácviku vysouváme na místě nebo při jízdě šikmo svahem vyšší lyži do přívratu a vracíme zpět, dbáme na zahranění vnější lyže a na pohyb kolen a pánve ve směru dopředu a dovnitř tvořeného oblouku.
Mezi nejčastější chyby patří:
-
„nedostatečný vertikální pohyb;-
nejsou vysunuty patky vyšší lyže do přívratu;-
oboustranný přívrat;-
přetrvávající rotace pánve, trupu a ramen ve fázi vedení oblouku;-
zvedání vnitřní lyže.“ (Dygrín a kol., 2016, s. 84,85).V této souvislosti je nutno poznamenat, že oblouk z pluhu a oblouk z přívratu vyšší lyží sice nepatří mezi zápočtové požadavky, ale studenti by tyto typy oblouků měli zvládnout pro své budoucí povolání učitele tělocviku a potencionální vedoucí školních lyžařských kurzů.
41 8.2 Paralelní oblouk
Paralelní oblouk představuje nejpoužívanější techniku zatáčení ve sjezdovém lyžování. Nacvičujeme ho po zvládnutí oblouku v pluhu a oblouku z přívratu vyšší lyží.
Pro paralelní oblouk je charakteristické paralelní postavení lyží od cca 10 centimetrů do šíře pánve, synchronizace paží, zapichování holí a vertikální pohyb dolních končetin.
Lyže jsou vedeny po hranách s větší či menší mírou smyku, v závislosti na vyspělosti lyžaře.
Paralelní oblouky se mohou provádět jako oblouky základní, v rozšířené stopě nebo snožné (paralelní).
Základní paralelní oblouk se provádí klasickou technikou, tj. přenesením váhy těla na jednu lyži (budoucí vnější lyži), pohybem kolen, kotníků a pánve směrem dolů, dopředu a dovnitř budoucího oblouku zahraníme a uvedeme lyže do točení. Lyže jsou vedeny po vnitřních hranách, snižujeme těžiště těla, trup je odkloněn od svahu. Po překonání spádnice se těžiště těla vrací zpět nad lyže, dochází k přehranění a lyže přecházejí na plochy. K dosažení správného rytmu píchneme nižší holí činností zápěstí šikmo vpřed. Paže držíme v mírném pokrčení před tělem, hole směřují šikmo vzad.
Základní paralelní oblouk nacvičujeme obdobně jako u oblouku v pluhu, zvýrazňujeme zatížení a zahranění vnější lyže v oblouku, pohyb kolen, kotníků a pánve směrem dolů, dopředu a dovnitř tvořeného oblouku. Paralelní oblouky nacvičujeme jako oblouk se svahu (průpravný prvek) bez píchání holí, s malou změnou směru jízdy (otevřené) nebo s velkou změnou směru jízdy (zavřené), obojí bez píchání holemi a jako navazující paralelní oblouky s využitím píchání holemi.
Mezi nejčastější chyby patří:
-
„nesprávné rotační pohyby trupu, paží nebo pánve;-
nedostatečné zatížení lyží v přední části;-
zvedání vnitřní lyže nad sníh;-
nedokonalá koordinace pohybu nohou s pohyby paží.“ (Dygrín a kol., 2016, s. 87,88).Paralelní smýkaný oblouk nacvičujeme po zvládnutí oblouku z pluhu, z hlediska velikosti a úhlu se jedná o oblouky střední velikosti s radiusem 12 až 15 metrů, oblouky jsou otevřené. Nácvik se provádí na prudším, upraveném svahu. Oblouk provádíme
42
postupným snižováním těžiště těla pohybem kolen a pánve dopředu a ke svahu s odklonem trupu od svahu. Nejprve zahraníme, zapíchneme výkyvnou hůl a provedeme mírný odraz z hran lyží nahoru a šikmo vpřed ve směru tvořeného oblouku. Odraz doplníme rotačním impulsem pánve a oporou o hůl. Tímto vertikálním pohybem docílíme uvedení lyží do točení a přenos váhy těla. Většina váhy těla se postupně přesouvá na vnější lyži a lyže se dostávají do postavení přibližně rovnoběžného se spádnicí. Po přechodu spádnice plynule zatěžujeme řízený smyk lyží. V další fázi oblouku vysuneme vnitřní bok vpřed, pánev tlačíme směrem dovnitř oblouku a trup odkláníme směrem ven z oblouku a otáčíme lyžemi. Vnější paže s holí vykyvuje vpřed. Oblouk ukončíme zahraněním lyží a a píchnutím hole.
Při nácviku smýkaného oblouku procvičujeme koordinaci paží s pícháním holí a hraněním, nejprve na místě a následně při jízdě šikmo svahem, samostatný paralelní smýkaný oblouk s následným nácvikem napojovaného oblouku bez píchání holemi a v konečné fázi s pícháním holemi.
Obr.7: Parelelní oblouk (Zdroj: vlastní video)
Mezi nejčastější chyby patří:
