Stručná charakteristika jednotlivých disciplín

I dokument Zápočtové požadavky kurzu lyžování na KTV TUL (sidor 15-0)

2 Charakteristika sjezdového lyžování

2.1 Stručná charakteristika jednotlivých disciplín

Slalom. Z pohledu rychlosti je sice nejpomalejší disciplínou, ale z hlediska změn směru je nejrychlejší. Závodník projíždí vytyčenou trať krátkými oblouky s nutností rychlé změny rytmu, holemi sráží brány s použitím vnější paže a holeně.

Tělo je v mírném předklonu ve vyvážené poloze lyžaře uprostřed lyže. Nezbytnou výstroj tvoří chránič holeně, chránič kloubů na holích a chránič úst, připevněný na helmě (Lešnik, Žvan, 2010).

Obří slalom. Je typický nízkým postojem s minimálním pohybem těžiště v předozadní rovině, pánev a horní část těla je v oblouku značně vykloněna dovnitř oblouku, paže naráží zadní částí ramene na vnitřní tyč brány, k výstroji patří chránič paže a polstrování ramene v kombinéze (Lešnik, Žvan, 2010).

Obr. 1: Slalom - Strachová Šárka (czech-ski.com, 2013)

15

Obr. 2: Obří slalom – Bank Ondřej (czech-ski.com, 2013)

Super obří slalom. Jde o kombinaci obřího slalomu a sjezdu, jezdí se v nízkém postoji ve vysoké rychlosti, základ je práce dolních končetin se zaměřením na správné rozložení hmotnosti na obě lyže po celé jejich délce.

Důležitá je volba optimální stopy při vynaložení maximální možné rychlosti (Lešnik, Žvan, 2010).

Sjezd. Jde o nejnebezpečnější disciplínu, označovanou ve sjezdovém lyžování za královskou, sjezd se vyznačuje nejdelší tratí ze všech disciplín, stavba trati kopíruje terén a využívá terénní nerovnosti a skoky, které dosahují délky až 70 metrů. Ve sjezdu dosahují závodníci rychlosti, blížící se ke 150 km/hod., což je pro jezdce vysilující. Pravidla FIS předepisují pro tuto disciplínu přísná bezpečnostní pravidla, zejména ochranné sítě, které se v nejtěžších pasážích tratí dvojnásobí.

Sjezd vyžaduje značnou odvahu, fyzickou a psychickou kondici (Lešnik, Žvan, 2010).

16 2.2 Historie lyžování

Historie lyžování bezprostředně souvisí s vývojem lidstva. V oblastech dnešní Skandinávie, Ruska a ve střední Asii byly objeveny v jeskyních kresby, jejichž stáří je odhadováno na 6000 let, z nichž lze dovodit, že se tehdejší člověk pohyboval po sněhu

s pomocí dřevěných desek, které jsou dnes nazývány sněžnicemi a jsou považovány za předchůdce lyží. Výraz “ski” pochází dle nejstaršího dochovaného pramenu ze 6. století n.l. z islandštiny a v překladu znamená “kus dřeva” (Dygrín a kol., 2016).

Postupným vývojem a úpravami se sněžnice stávaly užšími a delšími až do tvaru dnešních lyží (Kipp, 2012).

Vlastní vývoj lyží dělí Strobl a Bedřich (2012) na období před sportovním využitím a na období lyžařského sportu. V dobách před sportovním využitím byly tehdejší lyže využívány především pro pohyb po sněhu pro účely lovu a kočovnictví. Historické lyže se dle dochovaných pramenů rozdělují na lyže jižní a severní, kdy k jižnímu typu se řadí tzv. fruenská lyže z doby bronzové, s délkou od 100 cm do 150 cm a šířkou až 15 cm, kdežto severský typ, nazývaný

arkticko-Obr. 3: Sjezd - Ledecká Ester (czech-ski.com, 2018)

17

sibiřský, byl dlouhý až 200 cm, široký 15-22 cm, na obou koncích byl do špice a skluznice bývaly potaženy kožešinou.

Období lyžařského sportu se datuje do doby, kdy lyže začali používat lidé z měst, za kolébku lyžování se považuje norská Kristianie (dnešní Oslo) a nedaleký Telemarken. V této oblasti byl poprvé použit vykrojený typ lyže, nazývaný telemarský. Tento typ lyže umožňoval zcela novou techniku jízdy na lyžích, včetně zatáčení a zastavení, tj. pomocí kristianie nebo telemarku (Dygrín a kol., 2016).

Velký význam pro rozvoj lyžování měla norská armáda, která zařadila koncem 18. století lyžařský výcvik do vojenské přípravy a pořádala první závody (International Skiing History Association, 2015).

První knižní publikace, zabývající se metodikou lyžování, vyšla v roce 1896, jejím autorem byl rakouský učitel českého původu Mathias Zdarsky. V roce 1910 byla na kongresu v Oslu založena Mezinárodní lyžařská komise, která byla předchůdcem Mezinárodní lyžařské federace Fédération Internationale de Ski, dále jako FIS. V roce 1924 byl v Chamonix uspořádán “Týden zimních sportů”, který byl na olympijském kongresu v Praze v roce 1925 prohlášen za první zimní olympijské hry. Na Týdnu zimních sportů rozhodl kongres o změně názvu Mezinárodní lyžařské komise na Mezinárodní lyžařskou federaci, se zkratkou FIS (Dygrín a kol., 2016).

V roce 1930 si nechal Rudolph Lettner patentovat kovové hrany na lyžích, v roce 1933 byl udělen patent na laminátovou skluznici, v roce 1934 byl v Davosu spuštěn první lyžařský vlek a v roce 1936 bylo poprvé použito lyžařské vázání Kandahar s využitím lanek k uchycení paty k lyži. V roce 1939 vynalezl Nor Hjalmar Hvan první vypínací vázání. V roce 1955 se poprvé objevily na trhu lyžařské boty s přezkami, v roce 1957 vyrobila firma Scott první hliníkové hole a v témže roce uvedla firma Lange na trh první celoplastové lyžařské boty. První carvingové lyže se na trhu objevily v roce 1988.

V souvislosti s vývojem lyžování se rozvíjela i metodika výcviku a z historického hlediska vzniklo několik škol, z nichž ve stručnosti jsou uváděny ty nejznámější:

Norská škola. Vyznačuje se vzpřímeným postojem a dvěma typy oblouků, telemarkem a kristianií. Vznikla ve druhé polovině 19. století, lyže byly dlouhé 2,5 metru s rákosovým vázáním, používaly se dvě hole, dlouhé po ramena.

18

Zdarského lilienfeldská škola. Vyznačuje se tzv. přívratným obloukem a jízdou v pluhu, lyže byly dlouhé 2 metry s kovovým vázáním, které umožňovalo pohyb paty. Používala se pouze jedna hůl, dlouhá 2 metry s kovovým hrotem. Tato škola se stala základem tzv. přívratné techniky.

Bilgeriho škola. Převzal z norské školy dvě hole a ze Zdarského školy přívratný oblouk, který vylepšil. Zavedl nastavitelnost vázání a mazání lyží.

Arlbergská škola. Zdokonalila přívratný oblouk větším vertikálním pohybem v začátku oblouku a snížený postoj při jízdě s širším vedením stopy.

Rotační technika Toni Seelose. Tento závodník zavedl nový prvek tzv.

Paralelschwung, kterým mění techniku jízdy se zahájením oblouku vertikálním pohybem a rotací. Tento styl se využíval hlavně u slalomu do konce 50. let minulého století.

Francouzská rotační škola. Navazuje na oblouk, zavedený Seelosem, zkracuje oblouk pro rychlé změny směru v nejprudších pasážích s odlehčením patek ve směru oblouku.

Rakouská protirotační škola. Vychází z odlehčení lyží ve fázi oblouku, protirotace ramen a trupu a odsunu patek v oblouku do strany (smyk), čímž dochází k celkovému zkrácení oblouku.

Škola Georgera Jouberta. Přináší nízký sjezdový postoj, oblouky z přestoupení a rozdílnou práci dolních končetin.

Kročná technika. Vyvinuta v Čechách Bohuslavem Čepelákem, vychází z provádění oblouku na principu kroku s rozdílnou prací dolních končetin a snahou o vedení lyží smykem (Dygrín a kol., 2016).

Oblouky s přestoupením. Je nazývána jako “Umsteigtechnik”, z německého výrazu “umsteigen” (přestupovat) a vychází z toho, že při ukončování oblouku lyžař přestoupí na budoucí vnější lyži (Štumbauer, Vobr 2007).

Carving. Carving (krájení) vychází z techniky vyjetí oblouku čistě po hranách, bez smýkání nebo sunu. Je důsledkem výroby lyží s vykrojením, které na trhu výrazně převažují. Rozlišujeme racecarving a funcarving, obě carvingové techniky mají společný základ v technice základního carvingu (blíže viz kap.

8.4.této práce).

19 2.3 Historie sjezdového lyžování v Čechách

Rozvoj lyžování v Čechách byl ovlivněn zkušenostmi ze Skandinávie, zejména

z Norska. Za zakladatele lyžování v Čechách je pokládán Josef Rössler-Ořovský, všestranný sportovec a propagátor různých sportů. Roku 1887 přivezl do Čech první lyže z Norska (od firmy Heyde a Gustavsen). Téhož roku založil při Bruslařském klubu Praha lyžařský kroužek a ten byl r. 1894 přejmenován na Český ski klub Praha. Následně Ořovský založil Svaz lyžařů v Království českém v roce 1903 a díky sloučení několika klubů došlo ke vzniku prvního lyžařského svazu v Evropě (Dygrín a kol., 2016).

Významnou měrou přispěl k rozvoji lyžování i hrabě Jan Harrach, který podle vzorku lyží, které dovezl z Norska, zahájil výrobu vlastních lyží na pile v Dolních Šlapanicích. Turisté si lyže velmi oblíbili pro výlety na sněhu, zejména v Krkonoších. Proto se prvním zimním lyžařským střediskem v Čechách stal Špindlerův Mlýn (David, 2013).

Vlastní závodní sjezdové lyžování stálo dlouho v ústraní, před první světovou válkou se konaly závody především v běhu na lyžích a ve skoku. První dochovaný závod ve sjezdu se konal v roce 1909 ve Vysokém nad Jizerou, do zimního mistrovství ČSR byly sjezdové disciplíny poprvé zařazeny v roce 1937, jel se sjezd a slalom. Samostatné mistrovství ČSR ve sjezdovém lyžování se konalo poprvé v roce 1946 (Kulhánek, 1989).

Po druhé světové válce zaznamenalo sjezdové lyžování značný rozmach, rozvíjela se i výroba sjezdových lyží, největší pováleční výrobci byly firmy Mečíř a spol.

v Jilemnici a Bartoň ve Vysokém nad Jizerou (David, 2013).

Ve druhé polovině minulého století vyrostlo množství zimních středisek na všech českých horách, která nabízejí upravené sjezdové tratě, zázemí pro lyžaře, včetně možností výuky lyžování v lyžařských školách a ski klubech. K úrovni českého sjezdového lyžování přispěly i úspěchy českých sjezdařů na olympijských hrách, mistrovství světa a ve světovém poháru, kde se na pódiových místech umístili Olga Charvátová, Šárka Záhrobská, Ondřej Bank, Kryštof Krýzl a v poslední době zejména Ester Ledecká.

20

3 Výstroj a výzbroj na lyžařských kurzech

Výstroj a výzbroj bezprostředně ovlivňuje vlastní výkon lyžaře, kdy nelze přehlédnout, že sjezdové lyžování patří mezi sporty finančně a materiálově náročné.

K lyžařské výzbroji řadíme lyže, lyžařské boty, vázání s deskou a hole. K lyžařské výstroji řadíme oblečení, helmu, brýle, rukavice, případně další ochranné pomůcky, používané především závodními sjezdaři.

Výzbroj

Lyže. Lyže jsou nejdůležitější součástí výzbroje, jejich dělení není přesně specifikováno, ale vychází se z délky lyže, bočního vykrojení, použitím a dispozic lyžaře.

Lyže dělíme:

1. Podle způsobu jízdy: a) Závodní lyže b) Univerzální lyže c) Specifické lyže 2. Podle konstrukce: a) Sendvičové lyže

b) Krabicové lyže c) Skořepinové lyže

Závodní lyže se rozlišují na GS race, tj. lyže pro dlouhé oblouky na zledovatělých tratích ve vysoké rychlosti, SL race, tj. lyže pro krátké oblouky bez ohledu na kvalitu sněhové podložky.

Univerzální lyže (nejvhodnější pro účastníky zápočtového kurzu), se vyrábějí

v provedení sport perfomance se širokým spektrem využitelnosti, snadno ovladatelné až na hranici střední rychlosti, dále v provedení allround, vhodné pro všechny typy oblouků při nižší rychlosti, allmountain, lyže ze sportovní řady, vhodné pro sjezdovku i volný terén.

Specifické lyže se využívají jako tzv. nové tendence a směry sjezdového lyžování, patří k nim např. lyže typu freeride pro jízdu ve volném terénu a hlubokém sněhu, freestyle pro skoky, triky a jízdu ve snowparcích, big foot s délkou 70 cm,

21

zaměřené na trikové lyžování, shorties s délkou do 100 cm, jsou vhodné pro výuku carvingu.

Lyže rovněž dělíme z hlediska konstrukce na sendvičové, krabicové a skořepinové. U sendvičové konstrukce jsou nosné vrstvy uspořádány jako plátky u skluznice a horní plochy, používá se více vrstev z různých materiálů, jsou pojeny lepidlem a slisovány za vysoké teploty.

Krabicová konstrukce je založena na vnitřním jádru z lehkých materiálů, k němu jsou přilepeny nosné vrstvy, které jsou spojeny boční výztuží.

Skořepinová konstrukce je tvořena skořepinou, která tvoří současně vrchní a boční část lyže, uzavřenou ze spodní strany nosným plátkem. Vnitřní prostor tvoří jádro z lehkých materiálů.

“Pro nosné části lyží se používají sklolamináty, karbon, slitiny lehkých kovů nebo plátky dřeva o různé tvrdosti. Jádra jsou tvořena akrylátovou pěnou, polyamidovou nebo hliníkovou strukturou podobnou včelí plástvi, nebo různými druhy měkkého dřeva.” (Dygrín a kol., 2016 s. 14).

Pro začínající lyžaře jsou výhodnější lyže kratší, které jsou točivější a umožňují snadnější změnu směru. Pro výběr sjezdových lyží je nutno přihlížet zejména k:

a) vhodné délce v závislosti na hmotnosti a výšce lyžaře,

b) vhodnému typu lyže dle výkonnosti a schopnostem lyžaře a k předpokládanému budoucímu terénu využívání,

c) konstrukci lyže, tj výběr směřovat dle předpokládané dynamiky jízdy, např. dřevěné jádro je vhodnější pro dynamickou až agresivní jízdu, polyuretanové jádro je vhodnější pro točivou a pomalejší jízdu (Kutáč, 2009).

Sjezdové vázání s podložkou. Vázání upíná botu k lyži, správné upnutí zajišťuje přenos sil a řídících impulsů lyžaře na lyži. Konstrukčně již neexistují jiné typy vázání, než nášlapné patní automaty. Vázání je zařízením takřka bezúdržbovým, hlavní starostí lyžaře je správné nastavení vypínacích a přítlačných sil. Pod vázání se montuje deska, která zlepšuje funkční vlastnosti lyže v její střední části a současně zvyšuje polohu boty nad sněhem. V případě pádu musí správně

22

seřízené vázání uvolnit botu zlyže v jakémkoliv směru. Vypínací síly se nastavují dle sjednocené normy DIN a vychází z hmotnosti a výšky lyžaře, velikosti tibie a technické úrovně lyžaře. U závodních a zdatných lyžařů se vypínací síla seřizuje na vyšší stupeň, u dětí, seniorů a začátečníků se naopak snižuje. Vzhledem k tomu, že na správně seřízeném vázání je odvislá bezpečnost lyžaře, doporučuje se nechat vázání seřídit v odborném servisu.

Lyžařské boty. Lyžařská bota je tvořena dvěma částmi, skládá se z vnějšího skeletu (vyrobeného z různých druhů plastů) a vnitřní botičky (měkká část boty).

Sjezdová bota má za úkol přenášet impulsy končetin na lyže a zároveň chrání nohu před chladem a zraněním. Turistická bota se od závodní odlišuje tím, že vnitřní bota je silná a měkká, kdežto u závodní boty je vnitřní bota co nejtenčí, skelet je zúžený v oblasti nártu a kotníku a působí pocit tvrdosti. Turistickou botu nemusí lyžař úplně utahovat, naopak, závodní bota se upíná přezkami velmi silně, zejména před startem nebo tréninkovou jízdou a po dojetí se přezky povolují.

Lyžařské hole. Vyrábějí se z tenkostěnných tubusů ze slitiny lehkých kovů, jejich délka se měří uchopením obrácené hole (rukojetí dolů) pod kroužkem, úhel v lokti by měl mít 90 stupňů. Pro závody se používají hole s chrániči kloubů (slalom) nebo aerodynamicky vytvarované k obepnutí kolem těla (obří slalom, SG a sjezd).

Výstroj

Oblečení. Sjezdové lyžování je fyzicky náročné, proto i při nízkých venkovních teplotách organismus reaguje na fyzickou námahu zvýšeným pocením, proto je nutno volit vhodné oblečení, pro něž se používá princip tzv.”cibulových slupek”. Každá vrstva (slupka) plní svoji specifickou funkci a lze je upravovat v závislosti na měnících se venkovních klimatických podmínkách. Základní

“cibulové” vrstvy by měly vypadat následovně:

1. vrstva -základní spodní vrstva sportovního prádla by měla přiléhat přímo na tělo. Vyrábí se z materiálů, které nepřijímají pot a vlhko, ale převádějí ho dál do dalších vrstev, jako první toto prádlo nové generace vyrobily norské firmy LIFA a ODLO.

2. vrstva - další hřejivé materiály pro dané klimatické podmínky (Mikrofleece).

23

3. vrstva - další vrstva se stará o tepelnou izolaci (Polarfleece, Polartec), hřeje a odvádí vlhkost z první vrstvy.

4. vrstva – „poslední vrstvu tvoří kalhoty a bunda z nepromokavého materiálu s částečnou paropropustností vodních par (Gore-tex Activent)“ (Dygrín a kol., 2016, s.22). Svrchní vrstva chrání lyžaře před nepříznivým vlivem okolního prostředí, odvádí vlhkost, která vzniká při energeticky náročném pohybu a pochopitelně má i funkci módní. Svrchní vrstva musí zabezpečovat volný pohyb lyžaře.

Závodní lyžaři používají speciálně šité závodní kombinézy, které jsou velmi elastické, přiléhají těsně na tělo, snižují odpor vzduchu a umožňují maximální rozsah končetin. Závodní kombinézy podléhají předpisům FIS.

V neposlední řadě je nezbytnou součástí výstroje kvalitní čepice, chránící hlavu

a uši před chladem, neboť je prokázáno, že až 70% tepla uniká z těla pokožkou hlavy. Při používání helmy nahrazuje kvalitní vnitřní polstrování helmy čepici, případně jsou na trhu speciální slabé čepičky do helmy. Velmi důležitou součástí výstroje jsou rukavice, chránící ruce před mrazem, případně i před úrazem při pádu.

Přes ruce uniká až 15 % tělesného tepla, doporučují se prodloužené rukavice, chránící i celé zápěstí.

Bezpečnostní vybavení

Helma. Helma je významný bezpečnostní prvek, na trhu je široký výběr pohodlných a bezpečných helem pro všechny kategorie lyžařů, některé země jako Rakousko nebo Itálie zavedly povinné používání helem pro děti do 15 let, používání helmy se i v Čechách stalo součástí výzbroje a používá ji více než 80 % lyžařů. Pro účely závodního lyžování musí být helma certifikována zkušebnou, certifikát je vylepen na helmě od výrobce, bez tohoto certifikátu nesmí být závodník připuštěn na start.

Lyžařské brýle. Většina výrobců brýlí dodává na trh brýle do jím vyrobené helmy, brýle se staly součástí helmy, chrání oči před povětrnostními vlivy, pro

24

různé nadmořské výšky se používají různá skla (např. na ledovci s UV filtrem proti slunečnímu záření, do mlhy nebo do sněžení se užívají skla žlutá nebo oranžová).

Chrániče. Lyžaři stále více používají chránič páteře, závodní sjezdaři používají chrániče úst, kloubů, holení a ramen, vše k ochraně závodníka na těch částech těla, která při jízdě přicházejí do kontaktu s bránami.

25 a snowboardistů na sjezdových tratích, který je označován jako tzv. “Bílý kodex FIS”.

Jedná se o tato pravidla:

1. „Ohled na jiné. Každý by se měl chovat takovým způsobem a používat takovou výzbroj, aby neohrožoval jiné osoby a nezpůsobil jim škodu. Pro všechny lyžaře platí povinnost používat vázání s bezpečnostní brzdou, pro lyžaře na supershorties a snowboardisty bezpečnostní řemínky.

2. Zvládnutí rychlosti a techniky jízdy. Rychlost a technika jízdy lyžaře musí být taková, aby bylo možné v případě potřeby vždy bezpečně zastavit. Jízda by měla být přizpůsobena našim schopnostem a lyžařským dovednostem, počtu lyžařů na sjezdovce a terénním a povětrnostním podmínkám. Pokud se při zavřenějších obloucích setkáme s lyžařem, jedoucím stejným způsobem proti nám, snažíme se vždy vyhnout vpravo.

3. Volba stopy. Na sjezdovce platí při jízdě základní pravidlo - lyžař jedoucí výše je zodpovědný za nehody se všemi lyžaři, jedoucími pod ním. Proto musí volit vždy takovou stopu a vzdálenost od ostatních lyžařů, aby v žádném případě nikoho neohrozil.

4. Předjíždění. Lyžař může předjíždět po obou stranách (zleva i zprava), ale vždy s takovým bezpečným odstupem, který poskytuje jemu i předjížděnému lyžaři dostatečný prostor pro jízdu. Rychlejší lyžař musí velmi dobře předvídat chování ostatních a počítat s neočekávanými reakcemi lyžařů, jedoucích pod ním. Za předjíždění zodpovídá předjíždějící (lyžař jedoucí shora).

26

5. Povinnosti spodního a křižujícího lyžaře. Lyžař, který vjíždí na sjezdovku, vyjíždí z okraje sjezdovky po zastavení nebo křižuje sjezdovku, je povinen zkontrolovat, zda neohrozí nikoho nad sebou ani pod sebou. Neočekávaný rozjezd z okraje sjezdovky nemohou ostatní lyžaři předvídat.

6. Zastavení. Lyžař nesmí zastavovat na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdovky (např. za terénními nerovnostmi), ohrožuje tím sebe i ostatní lyžaře, kteří do tohoto prostoru vjíždějí. Pokud si lyžař potřebuje v průběhu jízdy odpočinout či se rozhlédnout po krásách přírody, zastavuje a stojí pouze na přehledném místě na okraji sjezdovky.

7. Výstup a sestup. Vystupující lyžař smí použít pouze okraje sjezdovky. Totéž platí i pro lyžaře, sestupujícího z důvodu poškození výzbroje, přecenění vlastních schopností a lyžařských dovedností nebo z jiných důvodů.

8. Respektování signalizace. Všichni musí respektovat veškerá značení (značky, ukazatele, tyčové značení, aktuální informace) na sjezdovkách a pokyny členů Horské služby.

9. Postup při nehodách. Při úrazu na sjezdovce je nutné označit místo nehody (zkřížením lyží), přivolat Horskou službu a poskytnout zraněnému první pomoc.

10. Povinnost prokázat totožnost. Každý účastník i svědek nehody je povinen poskytnout své osobní údaje“. (Metodická komise AD SLČR 2007, s. 134).

4.1 Vnější faktory, ovlivňující jízdu na lyžích

Krom shora uvedených pravidel chování na sjezdovkách musí lyžař počítat i s dalšími vlivy, které mohou nepříznivě ovlivnit jeho jízdu a dostat lyžaře do nebezpečných situací. Lyžař musí vždy vzít do úvahy tyto vlivy:

27

Správná volba terénu a prostředí. Výběr terénu by měl vždy odpovídat

Správná volba terénu a prostředí. Výběr terénu by měl vždy odpovídat

I dokument Zápočtové požadavky kurzu lyžování na KTV TUL (sidor 15-0)