Příloha 2 – Syndromy spojené s mentálním postižením
Prader-Willi syndrom se vyznačuje genetickou poruchou 15. chromozomu, která má vliv na vývoj nervů a je charakterizována nedostatečnou funkcí hypotalamu. Lidé s tímto syndromem mají obvykle narušen fyzický i psychický růst a především vývoj. Příznaky jsou různé, mohou se měnit s věkem a někdy jsou skryté. Hlavními znaky, kterých si lze všimnout, je obezita, nepřekonatelné nucení neustále přijímat stravu, slabší pigmentace, hypotonie, oči ve tvaru mandle, stočené koutky úst s užším horním rtem, změny nálad, narušený sexuální vývoj (hypogonadismus), problémy s chováním, drobné sebedestruktivní chování, poruchy spánku, podprůměrná inteligenci či lehké mentální postižení. Léčba probíhá formou podávání růstových a pohlavních hormonů, dále úprava stravy. Lidé s Prader-Willi syndromem mají velice dobrou dlouhodobou paměť a jsou dobrými čtenáři, naopak mají krátkodobou paměť velice špatnou, odsud pramení problémy s matematickými operacemi (Bazalová 2014, s. 31).
Angelmanův syndrom se při prvotní diagnostice zaměňuje s dětskou mozkovou obrnou či poruchou autistického spektra. Dochází velice často k záměně. Diagnóza se obvykle stanovuje až mezi 3. – 7. rokem dítěte a vyznačuje se záchvaty smíchu, problémy s pohybem (dítě se naučí samostatné chůzi až okolo 5. roku věku), epilepsií, hyperaktivitou, menší potřebou spánku. Děti jsou velmi často v dobré náladě, usmívají se, mají rády společnost, odtud pramení označení tohoto syndromu také jako syndrom šťastného dítěte. Inteligence je obvykle v pásmu těžké až hluboké mentální retardace (Bazalová 2014, s. 32). Černá a kol. (2015, s. 92) upozorňuje na výrazné noční buzení.
Williamsův syndrom se vyznačuje opožděním psychomotorického vývoje, vyskytují se také srdeční vady, poruchy růstu. Stupeň inteligence je obvykle v pásmu středně těžké mentální retardace. Zvláštností je zvýšená senzitivita ke zvukům. U těchto dětí velmi často pomáhá ergoterapie (Bazalová 2014, s. 34).
Syndrom fragilního X je dle Bazalové (2014, s. 34) gnosomálně recesivní, postižení jsou muži a ženy jsou přenašečky. Je spojený s mentální retardací, která je velmi často lehká a středně těžká. Jeho příčinou je zlom nebo slabost dlouhého ramene chromozomu X. Po Downovu syndromu se jedná o druhou nejčastější poruchu spojenou s mentální retardací.
Chlapci mají úzký a protáhlý obličej, odstávající uši, vystouplou čelist a čelo, zvětšená varlata.
Mezi další projevy patří plácání rukama, kousání se do rukou, vyhýbání se očnímu kontaktu, nezvyklý způsob řeči, hyperaktivita, slabá koncentrace, motorické opoždění.
Dle Černé a kol. (2015, s. 93) existují také další syndromy – Rettův syndrom – u dívek, řadíme do poruch autistického spektra, Lesch-Nyhanův, Klinefelterův syndrom, který se také vyznačuje poruchou počtu pohlavních chromozomů. Syndrom kočičího křiku – Cri du chat, kdy je typický hlasový projev v důsledku hypoplazie hlasivek. Mnozí se nedožívají ani dospělosti. Dalšími syndromy mohou být například fetální alkoholový syndrom, fenylketonurie, mikrocefalie, hydrocefalie, Turnerův syndrom apod.
Příloha 3 – Ostatní kategorie osob s dalšími vadami Osoby s poruchami chování a emocí
Ve společnosti najdeme také osoby, které mají obtíže s přizpůsobováním v běžném sociálním prostředí, respektováním autorit a obecně přijímaných pravidel. Takové obtíže zahrnujeme do kategorie osob s poruchami chování, v rámci speciální pedagogika je řadíme do etopedie. Diagnostika takových osob spadá výhradně do rukou odborníků, neboť musíme rozlišit příčiny takového jednání, které může být důsledkem sociálně či psychicky podmíněných poruch chování, syndromu hyperaktivity, období vzdoru či obdobím puberty apod. Příčinou potom mohou být sociální deviace a s tím spojené sociálně patologické jevy, jako záškoláctví, lhaní, krádeže, útěky, sexuální deviace, suicidální jednání apod. (Slowík 2016, s. 137−138).
U takových osob je nutná včasná terapie a správný přístup, neboť i takoví jedinci mohou být do budoucna velké problémy v navázání partnerského vztahu.
Valenta a Müller (2003, s. 274−276) mluví o lidech s hyperkinetickými poruchami, projevující se hyperaktivitou a narušením schopnosti soustředění. Do kategorie osob s poruchami chování řadí děti, které jsou dlouhodobě a opakovaně neposlušné a vykazují asociální chování. Do poruch emocí řadí úzkostnou poruchu, fobie, tikové poruchy apod.
Definují ještě kategorii dospělých klientů s psychiatrickou diagnózou, kam se řadí lidé, kteří trpí duševními poruchami vyvolanými účinky psychoaktivních látek, schizofreniemi, afektivními poruchami, neurotickými poruchami, poruchami osobnosti, behaviorálními syndromy spojenými s fyziologickými poruchami a somatickými faktory.
Osoby s narušenou komunikační schopností
Narušená komunikační schopnost je jedna z věcí, která nás může nemile překvapit u zdánlivě sympatického člověka. Je nutné podotknout, že narušenou komunikační schopností nemáme na mysli pouze mluvenou řeč, ale také její grafickou formu. Mnohdy pak můžeme zajít až do oblastí specifických poruch učení. Stojí ještě za zmínku, že narušená komunikační schopnost může být v důsledku jiných vad a poruch, v tom případě hovoříme o symptomatických poruchách řeči. Jedná se například o obtíže v řeči v důsledku mentálního či smyslového postižení. Ve společnosti je například tolerován rotacismus, lidově „ráčkování“, kdy jde o vadnou výslovnost hlásky „r“. Člověk patrně nebude mít větší komplikace při dorozumívání, pakliže se ale řečový projev stává nesrozumitelným, jistě pak dochází k velkým
komplikacím a pro daného jedince je samotná komunikace velice frustrující (Slowík 2016, s. 87−95).
Osoby se specifickými poruchami učení
Poruchy učení nejsou určitým postižením, ale jsou nejčastějším druhem znevýhodnění u dětí na základních školách. Samotné poruchy učení nejsou viditelné a na první pohled stigmatizující. Příčinou mohou být drobná organická poškození mozku, která vznikají v prenatálním nebo perinatálním období, dále pak vlivem dědičnosti, poukazuje se také na souvislost s neurotickými nebo jinými psychickými obtížemi (Zelinková in Slowík 2016, s. 126).
Dle Zelinkové (2005, str. 5) můžeme SPU rozlišit na dyslexii – specifickou poruchu čtení, dysgrafii – specifickou poruchu psaní, dysortografii – specifickou poruchu pravopisu, dyspraxii – specifickou poruchu obratnosti, dysmúzii – specifickou poruchu vnímání a reprodukci hudby, dyskalkulii – specifickou poruchu matematických schopností a dyspinxii – specifickou poruchu kreslení.
Příloha 4 – Klasifikace PAS
Klasifikace dle Pipekové (2006, s. 315).
Kannerův dětský autismus – Poprvé popsán Leo Kannerem, jedná se o klasickou formu autismu
Dezintegrační porucha – typ pervazivní vývojové poruchy, v několika málo měsících dochází ke ztrátě dovedností, změny chování a celková ztráta zájmu o okolí. Většina dětí končí s těžkou formou mentálního postižení.
Rettův syndrom – vyskytuje se pouze u dívek, v době mezi 7.−24. Měsícem věku dochází ke ztrátě dovedností, ale také zpomalení růstu, charakteristická je především ztráta pohybů ruky, stereotypní kroutivé svírání ruky, nedostatečné žvýkání, slinění, objevují se i epileptické záchvaty, dítě končí s hlubokou mentální retardací.
Klinefelterův syndrom – syndrom fragilního X – popsán v příloze 2.
Landau-Kleffnerův syndrom – ztráta řeči, ikdyž byla vyvinutá, děti hyperaktivní, neklidné, agresivní, epilepitcké záchvaty. Nejsou úplně vykázány autistické rysy, podobnost s autismem spočívá především ve ztrátě řeči.
Atypický autismus – opět se jedná o pervazivní vývojovou poruchu, liší se od autismu dobou vzniku nebo naplněním triády poruch. K narušení vývoje obvykle dochází po 3 letech života dítěte.
Aspergerův syndrom – popsán Hansem Aspergerem v roce 1944, kdy popisoval zvláštní originalitu myšlení a vnímání, může vést k výjimečným výkonům. Základním znakem Aspergerova syndromu je egocentrismus, provázený malou empatií.
Příloha 5 – Demence u seniorů
Vágnerová (2012, s. 266) tvrdí, že demence vzniká na základě organického poškození centrální nervové soustavy, které může mít řadu příčin. Demenci Vágnerová (2012, s. 272) dělí z hlediska etiologie do následujících kategorií:
1. atroficko-degenerativní demence (Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba).
2. sekundární demence (Ischemicko-vaskulární demence a ostatní sekundární demence).
3. demence smíšeného typu.
Nejdůležitějším přístupem je prevence a hned sekundární je sociální prostředí. Projevy demence mohou být sociálním prostředím značně ovlivněny (Černá a kol. 2012, s. 208).
Pro diagnostiku demence existuje několik testů, například test kreslení hodin, otázky týkající se orientace, obkreslování, zapamatování si slov apod. Velmi komplikovaným problémem je samotná diagnostika a následná intervence u osob, které mají kombinaci mentálního postižení s některou forem z demence. Odborník by měl ale plně respektovat lidskou důstojnost daného člověka, jeho osobní nastavení a integritu a měl by se pokusit o empatický přístup (Černá a kol. 2012, s. 209).
Česká Alzheimerovská společnost uvádí zajímavé informace z výzkumu: Počátkem roku 2015 žilo v ČR pravděpodobně téměř 153 tisíc lidí s demencí, 103 tisíc žen a 50 tisíc mužů, tedy o 10 tisíc lidí více než v roce 2013. Nejvíce lidí s demencí žije nadále v Praze (téměř 20 tisíc), Prahu následuje Jihomoravský kraj s 18 tisíci lidí s demencí a třetí je Středočeský kraj se 17,5 tisíci obyvatel s demencí, který je nejlidnatějším krajem ČR (Alzheimer 2015b).
A poslední čísla, která se týkají celosvětové populace: Demence je velmi rozšířený problém. Celosvětový počet lidí s demencí podle ADI přesahuje 44 miliónů, v roce 2030 se tento počet pravděpodobně zvýší na téměř 76 miliónů, v roce 2050 se počet lidí s demencí odhaduje na 135 miliónů. Alzheimer Europe v roce 2009 odhadovala, že v ČR žije více než 123 000 lidí s demencí. V roce 2013 už podle stejných odhadů bylo u nás lidí s demencí o 20 000 více − 143 000 (Alzheimer 2015a).
Poslední roky velmi stoupá výskyt Alzheimerovy choroby, jedná se o typ demence, která se vyskytuje nejčastěji, ostatně to potvrzují čísla a statistiky z výzkumů. Jedná se o degenerativní onemocnění mozku s neznámou etiologií, objevuje se v začátku středního věku, spíše častěji ve vyšším věku. Choroba trvá obvykle mezi 5-8 lety a končí smrtí. Výskyt této choroby je častější u lidí s Downovým syndromem, u lidí s mentálním postižením nemusí být, ale riziko je vyšší než u běžné populace, zvláště před 50. rokem život (Černá a kol. 2012, s. 209).
Příloha 6 – Erotické pomůcky pro osoby s postižením