Osoby se smyslovým postižením

Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů pro člověka. Jedná se o primární smysl, neboť jím získáváme až 90 % všech informací. Jakékoliv zrakové postižení ztěžuje samostatnost člověka, především pak orientaci. Člověk se zrakovým postižením je ten, který i po optimální korekci má v běžném životě problém se získáváním a zpracováním informací zrakovou cestou (Slowík 2016, s. 61).

Příčinou zrakového postižení je vada nebo porucha v kterékoliv části zrakového ústrojí, tedy v oblasti zevního oka (receptoru), nervových drah spojujících oko s mozkovým centrem (oční nerv) nebo přímo zrakového centra v mozku. Vrozené vady zraku jsou často geneticky podmíněné nebo způsobené infekčním onemocněním matky v době těhotenství. V období postnatálním se kromě refrakčních vad objevují nejčastěji zelený (glaukom) nebo šedý zákal (katarakta), dále pak nádory, záněty, následky úrazů a intoxikace. Mohou se projevit také patologické změny na sítnici – retinopatie vlivem cukrovky. Některé vady se postupně zhoršují až s prognózou úplné ztráty zraku. Oko jako orgán je téměř kompletně vyvinuto již v 8. týdnu těhotenství, nicméně nervové dráhy a mozkové centrum se vyvíjí podstatně déle. Po narození se dítě učí fixovat předměty, sledovat pohyb, reagovat na barvy, rozlišovat objekty, vývoj zrakových funkcí je dokončen okolo 6. roku života. Dojde-li k výraznému snížení zrakových schopností, je rozhodující předchozí zraková zkušenost dítěte (Slowík 2016, s. 62).

Klasifikace jednotlivých kategorií osob se zrakovým postižením

Osoby s nevidomostí jsou dle Renotiérové a Ludíkové (a kol. 2003, s. 191) chápány jako lidé s nejtěžším stupněm zrakového postižení. Nevidomost se dá odborněji definovat jako pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně.

Osoby se slabozrakostí jsou definovány jako lidé, kteří i při optimální brýlové korekci mají potíže v běžném životě. Objevují se problémy v oblasti zorného pole, kdy se jedná například o zúžení zorného pole nebo dokonce trubicovité vidění. Slabozrakost se dá definovat od 6/60 do 3/60 dle poklesu centrální zrakové ostrosti. Osoby se slabozrakostí jsou mnohdy v pohybu méně jistí a pomalejší v důsledku problémů v oblasti prostorové orientace. Objevují se také problémy se sníženou koncentrací, vyšší unavitelností, pomalejším pracovním tempem (Renotiérová, Ludíková a kol. 2003, s. 192).

Osoby se zbytky zraku je kategorie lidí, jejichž zrakové schopnosti jsou někde na hranici mezi osobami se slabozrakostí a nevidomostí. Důsledkem tohoto postižení jsou

snížené, omezené či zcela deformované zrakové schopnosti, které vedou k narušení představ a ke snížení grafických schopností. Děti se za pomocí optických kompenzačních pomůcek učí číst zvětšený černotisk a zároveň využívají Braillovo písmo. Využívají také hmatové vnímání a opět musí být dodržena zraková hygiena (Renotiérová, Ludíková a kol. 2003, s. 193).

Lidi s narušeným vnímáním na základě funkční poruchy nazýváme osobami s poruchami binokulárního vidění. Při těchto poruchách je narušena řada zrakových funkcí, zejména v oblasti analyticko-syntetické činnosti, lokalizaci a hloubkové vidění. Při správné a časné diagnostice je možné zcela odstranit či zmírnit tyto vady. Mezi tyto poruchy řadíme strabismus (šilhavost) a amblyopii (tupozrakost). Strabismus je porucha rovnovážného postavení očí. Osy očí nejsou rovnoběžné, v důsledku toho obrázky na sítnicích obou očí nevznikají na totožných místech, tím nedochází ke spolupráci obou očí na sítnici a nevzniká tak prostorový vjem. Amblyopie je snížení zrakové ostrosti bez objektivně prokázané anomálie.

Jde o funkční vadu zraku, kdy dochází ke snížení zrakové ostrosti obvykle jednoho oka (Renotiérová a Ludíková a kol. 2003, s. 194).

Osoby se zrakovým postižením ve společnosti

Ve společnosti často kolují mýty, že jsou lidé se zrakovým postižením chudáci, že nemohou vizuálně vnímat a jsou tak ochuzeni o všechny zážitky. Není tomu zcela tak. Vnímají viditelné věci jinak, mnohdy možná vnímají více a hodnotněji. V nedávné době se kvalita možností pomoci osobám se zrakovým postižením výrazně zvýšila vlivem informačních a komunikačních technologií. Například lze relativně bez obtíží sledovat film, neboť jsou komentované i obrazové scény, lze navštěvovat i divadla (Slowík 2016, s. 68).

Osoby se sluchovým postižením

Lidé se sluchovým postižením jsou společností bráni a akceptováni jako jazyková a kulturní minorita. Rozlišujeme tři základní skupiny osob se sluchovým postižením ve vztahu k rodině (Novák 2017):

• skupina osob se sluchovým postižením, která pochází z rodin, ve kterých žádný člen není osoba se sluchovým handicapem,

• 90 % osob se sluchovým handicapem uzavře sňatek též s osobou se sluchovým postižením,

• děti, které mají sluch v pořádku a narodí se rodičům se sluchovým postižením (Ruce 2017).

Klasifikace

Horáková (2003, s. 14) klasifikuje sluchové vady následovně:

• normální stav sluchu, ztráta 0 dB−20 dB,

• lehká nedoslýchavost, ztráta 20 dB−40 dB,

• středně těžká nedoslýchavost, ztráta 40 dB−60 dB,

• těžká nedoslýchavost, ztráta 60 dB−80 dB,

• velmi těžká nedoslýchavost, ztráta 80 dB−90 dB,

• hluchota komunikační (praktická), ztráta 90 dB a více,

• hluchota úplná (totální), kdy je audiometrické vyšetření bez odpovědi.

V této části zmiňujeme pojem CODA³, který vychází z anglického Children Of Deaf Adults, kdy mluvíme o slyšících dětech neslyšících rodičů (Ruce 2017). Horáková (2012, s. 121) mluví o slyšících dětech pocházejících z neslyšících rodin jako o relativně neviditelné lingvisticky kulturní menšině. Horáková (2012, s. 121) uvádí, že slyšící děti si od narození od svých neslyšících rodičů osvojují znakový jazyk velmi obvyklým a přirozeným způsobem.

A samozřejmě přirozeně tak mluví i s intaktní společností.

Duální smyslové postižení s názvem hluchoslepota

Osoby, které mají zároveň poškozen zrak i sluch, jsou nazývány v odborné literatuře osobami s duálním senzorickým postižením. V praxi je používán termín hluchoslepota, který vychází z anglického deafblind. Organizace LORM⁴ v roce 2006 navrhla jednotnou definici tohoto postižení: Hluchoslepota je jedinečné postižení dané různým stupněm souběžného poškození zraku a sluchu. Způsobuje především potíže při komunikaci, prostorové orientaci, samostatném pohybu, sebeobsluze a přístupu k informacím (Horáková 2012, s. 128).

Výskyt sluchového postižení v populaci

Údaje o četnosti sluchových vad jsou v domácí i zahraniční literatuře nejednotné.

Číselné hodnoty jsou velice rozdílné. Jedná se o rozdílnou diagnostiku, nejednotnost ve vymezení a klasifikaci. V současné době se odhaduje, že v České republice žije cca 500 000⁵ lidí se sluchovým postižením. Většinu tvoří lidé s nedoslýchavostí, kdy příčinou je

3 CODA je také mezinárodní organizace, která byla založena v roce 1983 v USA v Kalifornii (Horáková 2012, s. 121).

4 Lorm je společnost pro osoby s hluchoslepotou, fungující od roku 1991.

5 Údaj z roku 1998 (Pipeková, 2006).

vyšší věk. Člověk slyší po 60. roce života hůř, neboť dochází k postupnému snižování sluchové ostrosti (Pipeková et al. 2006, s. 129).

Horáková (2012, s. 11) dodává, že v roce 2005 ve světě žilo více než 500 milionů osob s poruchami sluchu, z toho bylo 278 milionů lidí se středně těžkým až těžkým sluchovým postižením.

Dle statistických údajů Světové zdravotnické organizace žije v současné době na světě 360 milionů lidí se středními až těžkými poruchami sluchu, z toho 32 milionů dětí. Jejich nedoslýchavost se pohybuje mezi 40-80 dB zvukové ztráty (WHO 2017).

Sluchové postižení se nevyhnulo ani slavným osobnostem. Jedná se o velkou motivaci pro osoby s handicapem, neboť například Thomas Alva Edison, který byl těžce nedoslýchavý od svých 15 let, vynalezl žárovky a fonograf. Dále pak Hieronymus Lorm, který je považován za zakladatele dotykové abecedy (Lormovy abecedy – pro osoby s hluchoslepotou), byl sám hluchoslepý. Můžeme také zmínit zlínského rodáka, Tomáše Johna Baťu, který trpěl oboustrannou těžkou nedoslýchavostí a řídil celosvětovou síť podniků s obuví Baťa. Další můžeme zmínit Mobi Urbanovou, vynikající českou tanečnici, která se narodila neslyšící nebo Věru Strnadovou, českou autorku mnoha publikací o sluchovém postižení, učitelku na vysokých školách, která ohluchla v 6 letech, z mužů například Borise Masníka, významného českého grafika, spoluzakladatele světoznámého studia Bratří v triku, který ohluchl ve svém dětství (Muknšnáblová 2014, s. 89).