Mezinárodní souvislosti

Náležitosti války a případné okupace se řešily na několika mezinárodních mí-rových konferencích, v roce 1907 se na Haagské mírové konferenci řešila pravidla, jak se má chovat obyvatelstvo okupované země. Například za války mělo obyvatelstvo po-vinnost formálně poslouchat nařízení okupantů, věrností k okupantům ale povinno ne-bylo, okupant měl zajistit veřejný pořádek v zemi na základě dosavadních zákonů. Po-vinnost věrnosti k okupantům mělo obyvatelstvo jen v případě, že nebyla v rozporu s věrností k původnímu státu, z tohoto důvodu nebyli po válce stíháni například úředníci a dělníci. Teprve pokud plnila osoba úkoly více nad povinnost normálního občana, po-rušila mravní povinnost ke svému národu a státu, například udáním člověka pro od-bojovou činnost či udáním osob označených podle tzv. norimberských zákonů za Židy ve snaze získat její majetek.⁶⁴

Obavy, aby se po válce neopakovala stejná situace jako po první světové válce a nedošlo k dalšímu zničujícímu válečnému konfliktu, vedly představitele států k přesvěd-čení, že tentokrát je třeba trestat válečné viníky přísně, objevovaly se také snahy upo-zorňovat na spáchané zločiny a jejich pachatele již během války.⁶⁵ Spojenecké evropské státy se během války radily v otázce potrestání válečných zločinců, již v roce 1942 podepsaly tzv. svatojakubskou deklaraci,⁶⁶ která určovala jeden z hlavních úkolů těchto států po válce, a to potrestání válečných zločinců. Následovala moskevská deklarace z roku 1943, podepsaná zástupci Sovětského svazu, Velké Británie a USA, která dekla-rovala rozhodnutí trestat viníky války, jejích zločiny a vydávání zločinců do států, ve kterých zločin spáchali.⁶⁷

63 Jednalo se převážně o německé organizace. Definuje §2 dekretu 16/1945 Sb., členství v organizacích SS, FS a dalších se trestalo odnětím svobody od 5 do 20 let. Brzy po začátku fungování MLS přestalo být členství, pokud nebylo v kombinaci se závažnějším přečinem trestáno, hlavně proto, aby mohli být osoby německého původu takto provinilé, a jejich rodiny, rychleji odsunuty. Děl se tak na základě směrnice ministerstva vnitra o odsunu Němců ze 4. 3. 1946.

64 PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. 1. vyd. Praha: Práh, 1999.

ISBN 80-7252-017-2. S. 381.

65 BORÁK, Mečislav, pozn. 8, s. 22.

66 Známá je také pod názvem Londýnská deklarace.

67 JIŘÍK, Václav. Nedaleko od Norimberku: z dějin Mimořádného lidového soudu v Chebu v letech 1946 až 1948. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2000. ISBN 80-85280-68-X. S. 4–5.

Dalším dokumentem byla londýnská dohoda z 8. srpna 1945 mezi Velkou Bri-tánií, USA, Francií a SSSR o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské osy, tato dohoda mimo jiné zřizovala a upravovala fungování Mezinárodního vojenské-ho tribunálu (IMT) v Norimberku⁶⁸ pro hlavní viníky války. Mezinárodní vojenský tribunál soudil několik čelních představitelů nacistického Německa, mimo jiné také dva ze čtyř protektorů Protektorátu Čechy a Morava. IMT odsoudil prvního protektora Kon-stantina von Neuratha, který působil v letech 1932–1938 jako ministr zahraničních věcí nacistického Německa, k 15 letům odnětí svobody za zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, zločiny proti míru a realizaci útočné války. Druhého protektora⁶⁹ Wilhelma Fricka, který působil zároveň jako říšský ministr vnitra, odsoudil IMT za válečné zloči-ny a zločizloči-ny proti lidskosti k trestu smrti.⁷⁰ Důležitým výsledkem Norimberského tribunálu bylo potvrzení odpovědnosti nacistického Německa za rozpoutání válečné agrese a individuální odpovědnosti pachatelů za spáchání válečných zločinů.⁷¹

V roce 1968 podepsaly členské státy Organizace spojených států Úmluvu o ne-promlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. V souvislosti s válečnými zločiny vznikaly různé organizace a komise, které měly zločince vyhledávat, evidovat, shromažďovat důkazy a pomáhat v jejich předání do země, ve které byl zločin spáchán.

V říjnu 1943 vznikla v Londýně Komise spojených národů pro válečné zločiny (UNWCC⁷²), ta měla mimo jiné shromažďovat důkazy o válečných zločinech a jednat s vládami jednotlivých států o zásadách vydávání těchto osob. Členy komise bylo také několik delegátů z Československa. Mezi nimi jmenujme Bohuslava Ečera,⁷³ profesora trestního práva, který se podílel na prosazování organizací jako SS a gestapo jako zloči-neckých organizací, aby nacističtí zločinci byli souzeni za zločin ‚‚útočné války‘‘, hrál důležitou roli při tvorbě mezinárodních norem pro zatýkání a trestání válečných zločin-ců a stál v čele československé delegace v Norimberku.⁷⁴

68 Druhý mezinárodní tribunál pro dálný východ fungoval v Tokiu.

69 V Protektorátu Čechy a Morava se vystřídali celkem čtyři protektoři, ovšem dva z nich byli ve funkci zastupujícího protektora – R. Heydrich a K. Dalague a dva byli řádnými protektory – K. von Neurath a W. Frick.

70 Více o Norimberském procesu například zde: HONZÍK, Miroslav. Povstaňte, soud přichází. 1. vyd.

Praha: Panorama, 1986.

71 FROMMER, Benjamin, pozn. 46, s. 314–315.

72 United Nations War Crimes Comission.

73 Své poznatky z IMT shrnul v knize Norimberská soud. EČER, Bohuslav. Norimberský soud. Praha:

Orbis, 1946.

74 FROMMER, Benjamin, pozn. 46, s. 103.

Další organizací byla Ústřední evidence válečných zločinců a podezřelých osob (CROWCASS⁷⁵), ta působila v Paříži a v Berlíně. Československo s touto organizací spolupracovalo, tak i zde vznikaly různé seznamy, například příslušníků gestapa a jejich spolupracovníků. V praxi měl stát, který stál o vydání konkrétního válečného zločince podat návrh na vydání komisi UNWCC, ta si měla ověřit důkazy v evidenci CROW-CASS, pokud zjistila, že osoba je vinna, vydala na ni zatykač. K soudu nad vydanou osobou mělo dojít do šesti měsíců od vydání do daného státu.⁷⁶ Obdobným způsobem byl do Československa vydán například uprchnuvší bývalý tajemník úřadu říšského pro-tektora Karl Hermann Frank.⁷⁷

Poválečná retribuce nebyla jen záležitostí Československa, jak je patrné z uzaví-rání mezinárodních dohod o stíhání válečných viníků. I v jiných evropských zemích panovalo mezi politickou reprezentací i veřejností přesvědčení, že váleční zločinci musí být potrestáni. Zajímavé je, že Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku se nestal striktním vzorem pro potrestání válečných zločinců v evropských zemích, naopak exis-toval nejednotný systém retribuce, v každé zemi jinak přísný, ovšem ne podle míry tvrdosti okupace. Vzorem byl IMT například v postupu trestání členství v nacistických organizacích jako SA. Soudy probíhaly například v Itálii, Belgii, Holandsku, Lucembur-sku, DánLucembur-sku, NorLucembur-sku, Řecku i Francii. V Norsku bylo potrestáno mnoho kolaborantů, z nichž nejznámější je Vidkun Quisling, který se zasazoval o to, aby se Norsko stalo ně-meckým protektorátem. Jeho jméno, Quisling, je již tradičně synonymem pro kolabora-ci, například protektorátní ministr školství a lidové osvěty z let 1942–1945 Emanuel Moravec bývá často označován jako ‚‚český quisling‘‘. Ze tří milionů obyvatel bylo v Norsku před soud postaveno 95 000 osob, z kterých bylo 17 000 odsouzeno k odnětí svobody, 30 osob k trestu smrti, z toho popraveno 25 odsouzených.⁷⁸

S tvrdostí české retribuce může být srovnána ta francouzská, kde bylo k smrti odsouzeno v rámci retribucí nejvíce osob. Soudy ve Francii potrestaly 85 000 osob za válečné zločiny, vynesly celkem 7 037 rozsudků smrti, z toho 4 397 u osob souzených

75 Center Register Of War Criminals And Security Suspects.

76 BORÁK, Mečislav, pozn. 8, s. 95–96.

77 K. H. Frank se na konci války pokusil i s celou rodinou uprchnout, byl ale zatčen v květnu 1945 a předán do amerického zajetí, v srpnu 1945 jej Američané vydali československé justici. STANĚK, Tomáš, pozn. 36, s. 13.

78 JUDT, Tony, pozn. 58, s. 45.

v nepřítomnosti, popraveno bylo celkem 767 osob k smrti odsouzených.⁷⁹ Soudy po-trestaly převážně konfidenty gestapa a milicionáře, kteří vraždili odbojáře.⁸⁰ V Belgii soudy vynesly téměř tři tisíce hrdelních trestů, vykonáno jich bylo ale jen 242.⁸¹ V Lu-cembursku, podobně jako v Československu, byl vydán nový zákon, který postihoval válečné zločiny, včetně udavačství, těžkými tresty odnětí svobody či tresty smrti.⁸² V Německu byl ve všech čtyřech okupačních zónách prováděn tzv. denacifikační pro-ces, souzeno bylo téměř 400 000 osob, ve všech zónách.⁸³ Rakouské soudy trestaly oso-by nejen za válečné zločiny, ale i za ilegální činnost v době od července 1933 do března 1938. Souzeno bylo po válce 23 000 Rakušanů, odsouzeno 13 600, z toho 43 k trestu smrti, z toho popraveno 30 osob.⁸⁴

Poměrně brzy začaly fungovat lidové soudy v Bulharsku, již v říjnu 1944, a v Polsku, v prosinci 1944, kde fungovaly tří členné senáty složené z profesionálního soudce, předsedy, a dvou soudců z lidu, proti rozsudku nebylo možné se odvolat. Mimo lidových soudů fungovaly v Polsku i soudy vojenské. Rumunské lidové soudy zahájily svou činnost v lednu 1945, v Albánii v roce 1946. V Maďarsku fungovaly lidové soudy od roku 1945 do roku 1949. V Jugoslávii nebyly lidové soudy zavedeny, trestání vá-lečných zločinců měly na starosti vojenské soudy.⁸⁵ V Holandsku vyšetřovali na 200 000 osob spojených s válečnými zločiny a kolaborací, z nichž téměř polovinu soudy trestaly odnětím svobody, k smrti odsoudily 154 osob a 40 z toho skutečně nechaly po-pravit.⁸⁶