Mezisektorová mobilita v kontextu rozvoje lidských zdrojů

Již bylo zmíněno, že mobilita je vnímána jako jeden z nástrojů potenciálního rozvoje lidských zdrojů ve vědě a výzkumu. Tradiční pojetí mezinárodní mobility v rámci akademického a výzkumného sektoru je nově stále častěji propojováno s mobilitou mezisektorovou. Cílem této formy mobility je posílit znalostní transfer mezi oběma sektory a zároveň posílit konkurenceschopnost lidských zdrojů ve vědě.

Posilování konkurenceschopnosti lidských zdrojů ve vědě je důležité také s ohledem na skutečnost, že akademická a výzkumná sféra není schopna absorbovat všechny absolventy doktorského studia. Na tento problém upozorňuje celá řada studií a odborných statí (The European Science Foundation, 2013, ANON., 2011a, ANON., 2010b; Vandevelde, 2014;

Scholz et al., 2009; Pezzoni et al., 2012; Mangematin, 2000; Pruisken a Jansen, 2015).

Také proto je důležité, aby již doktorské vzdělání začínající vědce připravovalo také na praxi v jiném, než akademickém sektoru²¹.

Politika Evropské Unie se staví k problematice mobility vědecko-výzkumných pracovníků jako k možnému nástroji, kterým lze posílit kvalitu této skupiny pracovníků a tím následně podpořit konkurenceschopnost EU v globálním měřítku (ANON., 2000). Tento přístup se odráží také v obsahu a formě akcí zahrnutých v Horizon 2020. RISE a koncept mezisektorové mobility, na kterém je opatření postavené, je v tomto směru příkladem propojení teoretickéch poznatků s praktickým formováním nástrojů implementace hospodářské politiky.

Pojem mezisektorová mobilita a jeho pojetí v rámci EU

Termínem mezisektorová mobilita je, podle výsledků prezentovaných ve studii MORE2 (Inzelt, 2011), obvykle označována mobilita mezi akademickým resp. výzkumným a průmyslovým (případně jiným) sektorem, a to v nejširším možném významu – od mobility kódované znalosti v podobě publikací, patentů a reálných přenositelných

21 Viz dříve zmíněná pravidla inovativního dokotorského studia nebo v rámci schémat Marie Curie nástroj Innovative Training Networks, který má jeden z možných směrů tzv. průmyslový doktorát, na jehož realizaci se podílejí také komerční subjekty.

výsledků akademického výzkumu až po mobilitu tacitních znalostí (myšlenek, nápadů, znalostí a zkušeností), jejichž nositeli jsou především akademičtí pracovníci.

Další charakteristikou definující pojem sektorová mobilita je převažující orientace tohoto typu mobility směrem z akademické sféry k dalším sektorům, primárně směrem k sektoru průmyslovému. Sektorová mobilita je tedy jednou z forem interakcí mezi akademickým a podnikovým sektorem, která je součástí tzv. znalostní ekonomiky. Z pohledu podniku je považována za jednu z možných forem znalostních podnětů v rámci inovačních procesů firmy (viz předchozí kapitola 4).

Pojem „sektorová mobilita“ je používán primárně v politických dokumentech (ANON.

2010, ANON. 2013c; Scholz et al. 2009, ANON. 2013b) a v odborné literatuře se prozatím neustálil. V podstatě se jedná o specifický nástroj znalostního a kompetečního transferu s oboustrannými efekty na úrovni organizací (akademických/výzkumných orgnizací a firem) a jednotlivců (především vědců).

S pojmem SEKTOROVÁ MOBILITA se lze setkat především ve strategických dokumentech a studiích. Tématem mezisektorové mobility se zabývá například zpráva Vandevelde (2014), která shrnuje výsledky specializovaného workshopu ERAC²² (Brusel, 2014) na téma lidské zdroje a mobilita. ERAC definoval mezisektorovou mobilitu jako

„možné mosty mezi univerzitami, průmyslem a ostatními zaměstnavatelskými sektory“

a v užším významu jako fyzickou mobilitu výzkumníků z jednoho sektoru (akademického) do druhého sektoru.

Fenomén mobility akademických pracovníků detailně popsala ve své studii Inzelt (2011).

Podle ní lze na základě čtyř základních znaků mobility, tj. místo, organizace, charakter a délka, rozdělit mobilitu do následujících základních skupin:

22 ERAC je zkratka pro Výbor pro Evropský výzkumný prostor a inovace, více informací na

http://www.consilium.europa.eu/en/council-eu/preparatory-bodies/european-research-area-innovation-Podle organizace lze mobilitu dělit na:

 mobilitu v rámci sektoru

- mezi akademickými organizacemi, - mezi firmami,

 mezisektorovou mobilitu

- mezi firmami a veřejným výzkumným sektorem (včetně akademických organizací),

- mezi akademickým sektorem a veřejným sektorem.

Uvedené kategorie se mohou vyskytovat v jakékoliv geografické dimenzi – regionální, národní, mezinárodní.

Podle skupiny osob, které jsou zapojeny do programu mobility:

 studenti,

 výzkumníci, vědci a akademičtí pracovníci,

 nevýzkumní pracovníci.

Podle reálných podmínek mobility:

 geografická mobilita (v rámci regionů nebo států),

 virtuální mobilita (jedná se o nový trend mobility, kdy není nutný fyzický přesun osoby v rámci geografického působení. Jedná se např.

o e-konference, e-semináře, chaty, videokonference atp.). Virtuální mobilita je velice často doplňkem mobility geografické,

 Kombinovaná mobilita (kombinace geografické a virtuální mobility) - tento typ mobility je častý v rámci mezinárodních vědecko-výzkumných projektů nebo např. sítí vědecko-výzkumných organizací. Výhodou tohoto typu mobility je možnost zkrácení délky geografické mobility, která může být efektivně doplněna nástroji virtuální mobility.

Podle délky pobytu lze mobility dělit na:

 krátkodobé (obvykle se jedná o pobyt za účelem realizace semináře, společnou účast na seminářích či konferencích, výuku v rámci různých krátkodobých specializovaných kurzů nebo např. pobyt hostujících

profesorů), délka pobytu je zpravidla pouze několik dní, nejdéle však do 3 měsíců.

 Dlouhodobé (zde je nejčastější délka pobytu 6 až 12 měsíců, některé státy, či programy však jako mobilitu dlouhodobou hodnotí již pracovní pobyt od 3 měsíců).

Vývoj přístupu k podpoře mobility výzkumných pracovníků v rámci EU

Právo na volný pohyb pracovníků bylo již jedním ze základních práv uvedených v zakládající smlouvě Evropského společenství v roce 1957 (článek 45). Za počátek intenzivnější evropské podpory mobility vědecko-výzkumných pracovníků lze považovat rok 1968, kdy byla problematika volného pohybu pracovníků v rámci EU dále rozpracována (Inzelt, 2011). Na regulaci z roku 1968 (1612/68) navázala řada nařízení směřujících k eliminaci možných bariér spojených s mobilitou pracovníků a jejich rodinných příslušníků (především nařízení č. 68/360/EEC z 15. října 1969 a regulace č.

1251/70).

Významným milníkem pro podporu mobility byla polovina 80. let (Inzelt, 2011), kdy Evropská komise vytvořila řadu nových programů podporujících mobilitu (například COMMET nebo Erasmus). Základy současného největšího programu určeného specificky na podporu mobility vědecko-výzkumných pracovníků (akce Marie Curie) vytvořil program s názvem Human Capital and Mobility, který byl realizován v letech 1990 až 1994. Aktuálně používaný název Marie Curie (nebo jeho varianty) pro tento typ podpůrných programů byl poprvé použit v souvislosti s programem Training and Mobility of Researchers, který byl v letech 1994 až 1998 součástí 4. Rámcového programu Evropské unie pro výzkum a technologický vývoj (dále je v textu používána zkratka RP).

Na program Training and Mobility of Researchers navázal (4. RP) v 5. Rámcovém programu (1998 až 2002, dále 5. RP) specifický program Improving the Human Research Potential a v 6. RP specifický program Human Resources and Mobility. Na podporu mobility vědecko-výzkumných pracovníků ve všech fázích pracovní kariéry se následně v 7. RP zaměřil podprogram s jednoduchým a výstižným názvem People. V jeho rámci bylo podporováno pět hlavních témat v oblasti mobility: Počáteční vzdělávání vědců;

a akademickou sférou; Mezinárodní dimenze – světová stipendia a Specifické aktivity zaměřené na rozvoj politiky v oblasti mobility.

V 7. rámcovém programu byly akce podprogramu People nazvány Marie Curie Actions.

Následující grafy shrnující vývoj mobility od 4 do 7. Rámcového programu (obrázky 9 a 10), dokládají, že objem finančních prostředků určených na podporu mobility ze strany EU v rámcových programech FP4 až FP7, včetně počtu podpořených osob, se neustále zvyšuje.

Obrázek 9 Mobilita v číslech – finance, vlastní zpracování,

Zdroj dat: Evropská komise (2009) Marie Curie actions: a decade of building a single market for European researchers, strana 7

Obrázek 10 Mobilita v číslech – lidé, vlastní zpracování,

zdroj dat: Evropská komise (2009) Marie Curie actions: a decade of building a single market for European researchers, strana 7

8. Rámcový program (Horizon 2020) je co do plánovaného počtu udělených podpor výzkumníkům dosud nejambicióznější program. Podle oficiálních materiálů dostupných na stránkách Evropské unie je v 8. Rámcovém programu v rámci akcí Marie Skłodowska-Curie (dále také MSCA) plánován nárůst počtu podpořených mobilit výzkumníků až na 65 000 osob v průběhu let 2014 až 2020 se 40% podílem doktorandů (na rozdíl od 7. Rámcovém programu, kdy byl podíl mobility doktorandů pouze 20 % z celkového počtu podpořených vědců).

Jak již bylo zmíněno, MSCA zahrnují 5 typů akcí, z nichž co do počtu financovaných projektů jsou nejvýznamější schémata IF, ITN, a RISE.