Hájek aj. (2011, s. 8) uvádí ve svém díle, že volný čas pro děti znamená dlouhodobou perspektivu především v tom, že umožňuje dítěti poznávat, jak ke svému volnému času smysluplně přistupovat dnes i později v dospělosti, a znamená pro něj možnost rozvoje a seberealizace. Děti a mladiství ovšem k volnému času zaujímají různé postoje:
1. Děti uspokojují své zájmy, na jejichž výběru jsou plně zainteresovány, podněty přicházejí od nich samotných.
2. Děti se na výběru svých volnočasových aktivit plně nepodílejí, s aktivitami a institucemi je provozujících přicházejí spíše do příležitostného styku, ale také do konfliktů, jež oslabují žádoucí působení těchto aktivit.
3. Děti se s volnočasovými aktivitami míjejí, protože je ničím neoslovují ani nemotivují.
Je jasné, že děti více či méně potřebují alespoň nasměrovat, co by tedy měly ve volném čase vlastně dělat, aby to pro ně bylo smysluplné. Pávková (2014, s. 63) uvádí analýzu výchovně-vzdělávacích činností v době mimo vyučování, jejich druhy, charakteristiku a náměty pro činnost samotnou.
Výchovně vzdělávací činnosti
1.3.1 Činnosti odpočinkové a rekreační
Činnosti odpočinkové, jak je už z názvu jasné, mají charakter odpočinku. Pávková (2014, s. 64) ve svém díle říká, že by měly být zařazeny do režimu dne při vyšším stupni únavy. Uvádí jako příklad tyto činnosti:
• klid na lůžku, popřípadě spánek,
• klidné hry (společenské, stolní),
• drobná individuální činnost (sběratelství, četba, hra na hudební nástroj, výtvarné práce)
• sledování televize, práce s počítačem,
• méně náročné procházky,
• relaxační cvičení s hudbou.
Rekreační činnost Pávková (2014, s. 64) popisuje jako činnost pohybového charakteru, která má za úkol kompenzovat nedostatek pohybu a nerovnoměrné zatížení při sezení.
Stejně jako odpočinkové činnosti slouží k odstranění únavy. Je třeba brát v úvahu individuální zvláštnosti při uspořádání činností, proto přednostně volíme raději spontánní, individuální činnosti. Nedostatek odpočinku a pohybové rekreace vede k přetěžování, což u dětí může vést až k poruchám chování nebo dalším neurotickým projevům.
Autorka zde sice píše o dětech, ale myslím si, že tyto informace lze aplikovat jak na děti školou povinné, tak i na dospělé s běžným zaměstnáním. Nezahrnovala bych sem fyzicky extrémně náročná povolání, ale taková běžná, při kterých se podstatnou část dne sedí a je třeba vyvíjet i psychickou aktivitu, stejně jako ve škole.
Příklady rekreačních činností dle Pávkové (2014, s. 65):
• pohybové hry v jakémkoli prostředí, využití především chůze, běhu, skoku, házení, chytání,
• rekreační úroveň sportů a sportovních her ve vhodném prostředí, dle ročního období,
• sezónní zábava (na sněhu, ve vodě, drakiády)
• zdravotní a kondiční gymnastika a uvolňovací cviky s náčiním i bez, cvičení v posilovnách,
• turistika spojená s pobytem v přírodě, překonávání přírodních překážek, vycházky spojené s tělovýchovnou činností,
• hudebně pohybové činnosti.
1.3.2 Zájmové činnosti
Zájmové činnosti mají dle Pávkové (2014, s. 66) zásadní postavení mezi volnočasovými aktivitami. Nejen, že se během nich rozvíjí zájmy a schopnosti, ale dochází také k uspokojování významných potřeb, jako je například pohyb, poznání, seberealizace nebo příslušnost k sociální skupině.
Autorka zde zájmové činnosti dělí podle několika kritérií. Můžeme hovořit o zájmech aktivních a receptivních, přičemž provozování sportu lze brát jako aktivní zájem, ale sledování sportovního utkání v televizi jako receptivní. Výchovné působení směřuje spíše k aktivním zájmům, na druhou stranu i receptivní aktivity mohou mít svou kvalitu (četba, návštěva divadelních představení apod.).
Dále můžeme podle Pávkové (2014, s. 67) zájmové činnosti dělit na hluboké a povrchní, krátkodobé a dlouhodobé, jednostranné a mnohostranné. Z výchovného hlediska přitom upřednostňujeme zájmy hluboké, dlouhodobé, spíše mnohostranné, ovšem s jedním či několika hlubšími zájmy (například turista se zájmem především o přírodu, který se dále zajímá o hudbu, historii a umění).
Z hlediska společenského Pávková (2014, s. 67) zájmy dělí na žádoucí (sport, kultura atd.) a nežádoucí (požívání alkoholu a drog, gamblerství apod.).
A nyní už k tradičnímu rozdělení podle obsahu zájmové činnosti. Pávková (2014, s. 67) je ve svém díle dělí na:
1. Společenskovědní zájmové činnosti – sběratelství, zájmové studium jazyků, seznamování se s filozofickými a náboženskými směry, oslavy svátků a dodržování tradic, sledování společenských událostí, poznávání významných objektů či života a díla osobností, seznamování se s historií.
2. Pracovně-technické zájmové činnosti – práce s různými materiály, konstruktivní práce, modelářství, práce s informačními technologiemi,
elektronikou či elektrotechnikou, fotografování, příprava pokrmů.
3. Přírodovědně-ekologické zájmové činnosti – pozorování přírodních objektů, pěstitelství, chovatelství, ochrana a tvorba životního prostředí.
4. Estetickovýchovné a hudební zájmové činnosti – výtvarné činnosti (malba, kresba, modelování,…), poznávání výtvarného umění (výstavy, literatura), zpěv, hudebně-pohybové a taneční hry, hra na hudební nástroj, poslech hudby, získávání poznatků o umělcích (literatura, muzea,…).
5. Tělovýchovné a sportovní zájmové činnosti – drobné pohybové hry, sportovní hry, tanec, atletika, gymnastika, kondiční a zdravotní cvičení, bojové sporty, turistika, sezónní sporty, návštěva sportovních utkání, seznamování se se životy úspěšných sportovců.
1.3.3 Veřejně prospěšné činnosti
Podle Pávkové (2014, s. 75), veřejně prospěšná činnost spočívá v dobrovolném vykonávání aktivity, která je ve prospěch dalším lidem, ať už jednotlivcům nebo sociálním skupinám. Motivem pro vykonávání těchto aktivit není nic jiného, než vnitřní uspokojení a radost z pomoci lidem, kteří to potřebují a stojí o to.
Příklady veřejně prospěšných činností podle Pávkové (2014, s. 76):
• výroba dárku pro blízkou osobu,
• pomoc lidem, kteří to potřebují (děti, handicapovaní, starší osoby),
• péče o životní prostředí (úklid, péče o zeleň, ochrana ohrožených rostli a živočichů),
• činnosti podněcující rozvoj mezilidských vztahů,
• pomoc skupinám lidí, které postihla nějaká katastrofa (sbírka peněz, oděvů, potravin,…).
1.3.4 Příprava žáků a studentů na vyučování
Jak udává Pávková (2014, s. 77), v užším pojetí činnosti spojené s přípravou na vyučování nepatří do volnočasových aktivit, protože na sebe neváží podmínku dobrovolnosti. Pokud však mluvíme o přípravě na vyučování v širším slova smyslu, můžeme ji do volnočasových aktivit zahrnout. Rozumíme tím opakování, prohloubení
a rozšíření učiva formou didaktické hry. Můžeme k tomu využít například odpočinkové (stolní hry), rekreační (vycházky do přírody) a hlavně tedy zájmové činnosti.
1.3.5 Sebeobslužné činnosti
Nácvik sebeobslužných činností je podle Pávkové (2014, s. 79) zaměřen na vedení dětí k samostatnosti v oblasti péče o sebe sama, při zařizování osobních záležitostí nebo vystupování na veřejnosti. Vytváření návyků dané činnosti a její neustálé opakování vede k automatickému vykonávání a usnadnění činnosti. Předpokladem pro správné působení je vytrvalost, důslednost, pravidelná kontrola a především působení kladných vzorů. Mimo jiné je třeba počítat s tím, že vypěstování a upevnění těchto návyků je dlouhodobá záležitost a je třeba jej procvičovat v reálných i modelových situacích.
Sebeobslužné činnosti dělíme dle Pávkové (2014, s. 79) do několika okruhů:
• návyky osobní hygieny a úpravy zevnějšku,
• návyky kulturního stolování,
• návyky účelného a vkusného oblékání a s tím související péče o oděv a obuv,
• návyky péče o čistotu a udržování pořádku,
• návyky společenského chování a jednání s lidmi při úředních jednáních,
• návyky přiměřeného sebeprosazování v rámci respektování společenských pravidel,
• práce s informacemi.
Shrnutí
Pojmem volný čas se zabýváme až od počátku 19. století v souvislosti se zkrácením týdenní pracovní doby. Různí autoři uvádí různá pojetí volného času, funkcí volného času, náplně a činnosti ve volném čase. Vnímání volného času se liší i v závislosti na věku.
2 Jindřichovice pod Smrkem
Jindřichovice pod Smrkem jsou obcí o rozloze necelých 20 km2, nacházející se ve Frýdlantském výběžku na severu Čech, přímo u hranic s Polskem. Nejbližšími sousedními obcemi je pár kilometrů vzdálené Nové Město pod Smrkem, Dolní Řasnice a Horní Řasnice. Centrem služeb je však pro obyvatele snadno dostupné město Frýdlant, kam také směřují pravidelné linky vlaků a autobusů (Jindřichovice pod Smrkem 2019).
2.1 Historie obce
O historii uvedené, ne moc rozsáhlé obce, se v žádných novějších publikacích nepíše. Je celkem přehledně zpracovaná v knize s názvem Frýdlantsko. Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor od Anděla, Karpaše a kolektivu z roku 2002. Je jasné, že tato kniha neobsahuje žádné aktuality z obce za posledních 17 let. Faktografické údaje se ale nemění, tudíž je možné ji jako zdroj použít.
Dle Anděla (2002, s. 186), první historické zmínky o obci sahají až do 14. století, přesněji do roku 1346, kdy se objevuje v zápisech míšeňského biskupství, tehdy ještě pod jménem Heynrichsdorf.
Původní obec však byla vypálena Husity v 15. století, což nám připomíná zřícenina kostela sv. Jakuba. Obec byla poté znovu vybudována o kus dál, okolo kostela Nejsvětější Trojice, který zde stojí dosud. Název vesnice, jak jej známe dnes, se ovšem užíval až od roku 1923.
Největší rozkvět zažila obec od druhé poloviny 19. století, kdy vedle domácího tkalcovství a zemědělství byla bratry Heintschelovými vybudována průmyslová továrna na tkalecké, tiskařské a barvící práce, která byla postupem času modernizována podle nejnovějších technologií. S továrnou byly vybudovány i nové obecní objekty, vily příslušníků podnikatelské rodiny, domky továrních zaměstnanců a v počátku 20. století dokonce i dětský domov.
Dalším krokem kupředu bylo z počátku 20. století vybudování železnice, která spojovala Jindřichovice pod Smrkem s Frýdlantem i českým vnitrozemím a na druhou stranu také s Pruskem.
V době zlatého období Jindřichovic významně vzrostl počet obyvatel. K roku 1910 se jednalo o čtvrtou nejlidnatější obec Frýdlantska. Žilo zde 2525 obyvatel a občanská
vybavenost byla na velmi kvalitní úrovni. Občané měli k dispozici devět restaurací, dva obchody se smíšeným zbožím, sedm pekařství, čtyři řeznictví a dokonce i fotoateliér.
Po válce ale úroveň života citelně klesla, píše se o 600 nezaměstnaných a roku 1924 zde byl dokonce zřízen chudobinec. Průmyslové podniky byly v naprostém rozkladu.
Bývalý areál Heintschelovy továrny byl do konce devadesátých let využíván Unitexem, dnes je však využíván spíše jako skladovací obecní prostor.
V roce 1959 byl otevřen domov důchodců, který svými 70 lůžky slouží obci a širokému okolí dodnes (Anděl 2002, s. 186-188).