Oděv 12.-13. století - Móda v době vrcholného středověku

2. Móda v době vrcholného středověku

2.1 Oděv 12.-13. století

Oděv rané gotiky rozlišuje lidi podle společenského postavení, jako tomu bylo v předchozích stoletích. Měšťané nesměli nosit totéž jako šlechta a dokonce urození lidé i rytíři měli nakázáno, kolik nových šatů ročně si mohou pořídit. Do konce 13. století má středoevropský oděv svoji tradiční podobu, mužský a ženský si je v mnohém podobný.

Základním kusem oděvu byla spodní tunika, stejná pro ženy i muže, pro chudé i bohaté. Měla dlouhé úzké rukávy a sahala minimálně po kolena.

Mužský oděv

Na spodní šat se oblékala svrchní suknice. Rukávy měla volnější a kratší než spodní suknice, nebo mohla být úplně bez rukávů. Výstřih býval sepnut sponou nebo několika knoflíčky.

Panovník s družinou doplňoval jednoduchý střih nákladným zdobením, výstřih, lem rukávů a spodní okraj oděvu byl zdoben vyšíváním, drahokamy a šperky v byzantském stylu. Oblíbené bylo obšívání a podšívání kožešinou, nejen kvůli teplu.

Obr. 1 Mužský a ženský oděv [1]

Nohavice sahaly od chodidel ke kolenům a uvazovaly se podvazkem pod koleny nebo sahaly až ke spodkům a přivazovaly se na opasek.

Účes byl důležitou součástí vzhledu. Muži si vlasy i vousy kadeřili, rytíři a dvořané nechávali vlasy spadat na ramena. Muži nižších vrstev měli vlasy kratší, aby jim nepřekážely při práci. Česali si pěšinku a stříhali ofinu. [1]

Ženský oděv

Ženský oděv se stával přiléhavý a stále těsněji obepínal a tvaroval tělo, jak si žádala doba. Na spodničku se oblékaly svrchní šaty, které lehce přiléhaly a od boků se rozšiřovaly vsazením klínů. Střih šatů se individuálně lišil jen tvarem výstřihu a rukávů a celkovým zdobením.

Dívky nosily dlouhé vlasy rozpuštěné, zdobené věnečky nebo čelenkami z kovu i stužek. Obojí bylo možné doplnit závojem či šátkem. Vdané ženy nesměly chodit

Pásky a opasky byly nedílnou součástí oděvu, mohly být kožené, tkané i kovové.

Sloužily k zavěšování meče, dýky, měšce, různých váčků a tašvic (kožených váčků…), svazků klíčů i růžence.

14. století přivedlo na český trůn rod Lucemburků a za vlády Karla IV. se česká země stala významným politickým i kulturním centrem Evropy.

Obr. 2 Ženské pokrývky hlavy, čepce a zavití [1]

13 2.2 Oděv první poloviny 14. století

Rozdíly mezi oblečením šlechty a měšťanů pomalu mizí, do módy přichází oděv zdůrazňující mužskou i ženskou postavu; mužský i ženský šat se začíná vyvíjet samostatně. Přiléhavé oděvy složitějších střihů si žádají krejčovské řemeslo, první krejčovský cech u nás byl ustanoven r. 1318 na Starém Městě pražském. Začínají k nám pronikat módní vlivy z okolních zemí a díky panování Karla IV. se u nás stala oblíbená hlavně móda francouzská.[1]

Mužský oděv

Spodní košile byla jemná a jednobarevná či bílá. Suknice byla více přiléhavá a zkracovala se pod kolena. Dlouhý oděv se stal výsadou panovníka, šlechty a vzdělanců. Rukávy byly krátké, úzké i široké, se splývajícími cípy látky či kožešiny, tzv. pachy.

V polovině století byl oděv již těsně vypasovaný a od boků se zase rozšiřoval vsazenými klíny, úzké rukávy se spínaly na knoflíčky. Objevují se i kabátce zapínané na knoflíčky vpředu. Nutným doplňkem byla kapuce přes ramena. Nohavice se prodloužily až k pasu, aby pod krátkým kabátcem nebylo vidět spodní prádlo.

Ženský oděv

Spodní šat přiléhal k tělu a od boků se rozšiřoval. Vrchní oděv se šněroval, pro dokonalejší tvarování siluety. Výstřih byl malý a kulatý, rukávy se podobaly pánským.

Začal se objevovat nový druh vrchního oděvu, tzv. bezboký šat. Rukávy úplně chyběly, široké průramky se postupně prohlubovaly a odhalovaly spodní šaty a nakonec byly vykrojeny až k bokům. Okraje průramků byly bohatě zdobeny.

Obr. 3 Ženský šat se šněrováním a bezboký šat, mužská suknice a kápí [1]

Pláště se u pánů zkracovaly a mohly být spínány na rameni knoflíčky. Pásek se stal zdobnější a klesl na boky. Boty byly protaženy do delší špičky.

2.3 Druhá polovina 14. století

Česká móda plně podlehla francouzským vlivům, nosilo se oblečení co nejtěsnější, kabátce byly kraťoučké, zato rukávy i boty dlouhé a zdobené. Člověk tímto oděním jasně dával najevo, že nemusí pracovat.

Mužský oděv

Kabátec sahal jen těsně pod pas, vpředu se celý zapínal na spousty knoflíčků.

Rukávy byly široké a dlouhé s členitými okraji a jinobarevnou podšívkou, nebo naopak těsné a přesahující prsty. Nohavice se přeměnily v jakési kalhotové punčochy, vzadu sešité, vpředu zavazovací, aby úplně kryly spodní prádlo.

Nižší vrstvy obyvatel nosily plášť s kapucí, výsadou vladaře byl plášť rozstřižený a sepnutý na pravém rameni. Boty byly protaženy do ostré špice, jejichž délka však podléhala přísným pravidlům. Prostí lidé směli prodloužit chodidlo o polovinu, nejvyšší šlechta dvaapůlkrát. Tak dlouhé špičky nedržely, a proto se přivazovaly šňůrkou či řetízkem ke koleni.

Ženský oděv

U vrchních šatů klesl výstřih, až postupně odhaloval ramena, někdy i ňadra.

Sukně byly velmi široké a rukávy podobné těm pánským. Rukávy spodních šatů byly úzké a obepínaly paže. Pokrývky hlavy se staly výraznou ozdobou a velkým módním výstřelkem. Nosily se různé čepce i závoje. Byly bohatě zdobené a nevídaně tvarované.

Obr. 4 Oděv bohatých měšťanů a šlechty [1]

Oblíbené byly velice pestré barvy a vzory textilií dovážených z východu.

Novinkou bylo tzv. mi-parti, dělení oděvu na polovinu, kdy každá byla jinak barevná.

[1]

2.4 Oděv první poloviny 15. století

Význam šlechty je na ústupu a ke slovu se více dostávají bohatí měšťané, burgundského dvora a vrací se v zářivých barvách.

Mužský oděv

Kabátec se nosil stále těsný a krátký, mírně se prodlužoval až v husitském období. Rukávy bývaly dlouhé šunkovitě rozšířené, v půli délky s otvorem pro ruce.

Ze spodního oděvu mohl být vidět jen stojatý límec a povětšinou úzké rukávy.

Nejsvrchnější oděv sloužící jako plášť nebo kabát v délce po kolena nebo až na zem, měl bohatě řasené záhyby a rukávy nejrůznějších tvarů, často podšité kožešinou.

Ženský oděv

Urozené dámy nosily šaty s vlečkou, rukávy stejně výstřední jako u pánů. Pas se posunul z boků na svou přirozenou polohu. Výstřihy se zužují a prohlubují skoro až k pasu, takže jsou zde vidět spodní šaty, někdy i košilka.

Prostý šat se v husitské době stává jednodušší a cudnější, v tlumených barvách a s minimem ozdob. To je výsledkem nejen skromnosti, ale i stagnujícího obchodu.

Obr. 5 Pánská kapuce a čepice, dámské roušky [1]

Pokrývky hlavy na počátku století dosahovaly opravdové extravagance. Do obliby přišly plstěné klobouky různých tvarů, zdobené stuhami, fábory, tkanicemi, šperky, a kohoutími pery. Bohatší měšťané nosili klobouky kožešinové, sametové, hedvábné, často doplněné dekorativně skládaným pruhem látky spadajícím na ramena.[1] Ženy nosily čepce, různě vysoké a zdobené závoji.

Husitství zavedlo obyčejnější klobouky a u žen prosté roušky a plachetky, které co nejvíce zahalovaly.

Obr. 6 Oděv královský, šlechtický a měšťanský [1][6]

Obr. 7 Módní šlechtický oděv. Karel IV s Václavem IV a markrabětem Joštem, 14. století [9]

3. Používané motivy

Období gotiky můžeme s jistotou označit za velmi zdobné. Lidé všech společenských vrstev zdobili nejen sebe, ale i svá obydlí a veřejné budovy. Míra ozdob samozřejmě vždy závisela na možnostech majitele. Chudší lidé běžně napodobovali ty bohaté, ovšem za použití jim dostupných prostředků.

Dokladem o používaných a oblíbených motivech středověku jsou nám obrazy, nástěnné fresky a knižní iluminace, občasné zmínky v historických rukopisech a poněkud vzácněji, dochované kusy textilií a jiných užitných předmětů.

Dobová vyobrazení, ač jsou nejjasnějším zdrojem informací o životě ve středověku, nemohou zodpovědět všechny naše otázky. Nemůžeme z nich s jistotou určit původ zobrazených motivů, zdali k nám byly nějakým způsobem importovány nebo u nás vznikly. Většinou se ani nedozvíme, jaké materiály se na daný oděv použily.

A můžeme se jen domnívat, jakou technikou byly ornamenty a zdobení vytvořeny.

Obr. 8 Pozadí obrazů vyplněné geometrickými vzory. Evangeliář císaře Karla IV, 1368 [10]

Pro začátek je vhodné zmínit, že používané ornamenty v Evropě hojně ovlivnily okolní země. Musíme počítat s vlivy Byzantské říše a později s vlivy asijských zemí.

Vzorované textilie z těchto zemí se k nám dostávaly při obchodování a při válečných taženích. Křížové výpravy, až byly velice krvavé, přinesly k nám mnoho užitečného

i hezkého z asijské kultury. Místní i dovezené vzory se navíc mísily a šířily po Evropě během obchodů a běžného stěhování za prací.

Geometrické motivy

Univerzální a bezmála věčné jsou geometrické motivy. Můžeme je vidět víceméně na všech vyobrazeních, ať už jako hlavní prvek nebo jako doplněk dalších ornamentů. Často geometrické tvary vyplňovaly celé pozadí obrazů.

Rostliny

Stejně oblíbené byly rostlinné motivy, zobrazující celé květiny, samotné květy nebo lístky a různé kombinace. Občas dosahovaly takové stylizace, že dosahovaly spíše geometrických než přírodních tvarů.

Obr. 9 Oděvy se zdobnými lemy i celoplošné motivy. Mistr Vyšebrodského oltáře, 14. století [11]

Obr. 10 Česká šablonová malba [13]

19 Zvířata

Dalším používaným motivem jsou zvířata. Obvyklá byla zvířata, která evropský lid znal z běžného života, jako jeleni, psi, draví ptáci. Dovoz luxusních hedvábných textilií z východu přivedl do módy exotická zvířata, převážně ptáky a lvy. Známe i zobrazení zvířat z bájí a legend, či takových, které patřily do znaku šlechtických rodů (drak, grifin).

Heraldické motivy

Heraldické, popřípadě i architektonické motivy měly úspěch převážně ve 13.

a 14. století. Každý urozený pán se rád pochlubil svým rodovým erbem, proto je často uvidíme na obrazech i jako součást oděvu. Existuje i pár textilií zobrazujících hrady, hradby a věže.

Písmena

Posledním z našeho stručného výčtu motivů jsou písmena a slova. Například vytkávání písmen do tkanic je germánský vynález. [2]

Všechny tyto motivy se mohly objevovat v různé míře stylizace, někdy dokonce ztrácely reálné tvary. Málokdy uvidíme na obrazech jen jeden druh motivů, většinou se všechny tyto kategorie prolínaly a tvořily složité kompozice (obr. 11).

Barevnost

Gotika byla též obdobím velice pestrých barev. Středověký oděv preferoval spojení červené a modré, žluté a zelené v co největších kontrastech. U nás barvené látky měly omezenou paletu odstínů, ale movitější lidé si mohli dovolit zářivé materiály dovážené z ciziny. Jednotlivým barvám se přikládat také různý význam, který ovlivňoval použití těchto barev. [3]

Červenou v tmavě purpurovém odstínu nosili církevní hodnostáři, zářivě červená i růžová byla výsadou králů. Symbolizovala život a lásku. Bílá je barvou mladých dívek a světic, dle Písma značila čistotu a nevinnost. Zelená patřila k velice oblíbeným a značila stálost a naději. Podobně byla vnímána i modrá, symbolizovala i věrnost a trpělivost. Žlutá se pro svou vzácnost stala velice módní. Mravokárci ji však označovali za přílišnou rozmařilost a tak postupně změnila postavení a stala se

symbolem nepočestných a nechtěných lidí, prostitutek a židů. Černá tradičně symbolizovala smutek, občas ale přišla do módy, zřejmě jako reakce na hýřivé barvy.

Barva se stává také odznakem příslušnosti služebníka k pánovi, čeští králové mívali sluhy jednotně oblečené. [3]

Obr. 11 Boucicaut modlící se ke sv. Kateřině, 1410, Paříž [10]

4. Zdobení oděvů

Na iluminacích můžeme často vidět jednotlivé motivy rozeseté po ploše draperie a ozdobné pruhy umístěné kolem okrajů rukávů, výstřihů, rozparků a prostřihů, nebo i napříč celých šatů. Stejně tak ženské závoje, čepce a síťky do vlasů jsou plné ozdob.

Pásky a taštičky na nich zavěšené, někdy i boty mohly být pokryté mnoha ornamenty.

[8]

I když z obrazů většinou neurčíme, jakou technikou byl ten který ornament vytvořen, řekneme si něco málo o těch technikách, které se zcela jistě používaly.

Uveďme si pro začátek báseň, jež sepsal francouzský básník 12. století, Chrétien de Troyes. V tomto díle se zmiňuje mnoho způsobů zdobení, jež by nás mohly zajímat.

„Plášť byl moc krásný, jak jsem řekl: kol výstřihu se táhne dvojí hermelín, spony k nimž se pojí pásky, jsou celé ze zlata; a na nich drahokamy dva – jacint a rubín -, jejichž záře předčí i svíci u oltáře. Co lem, to sobolina bílá, tak hebká, že ji nespatřila, co živa, dosud žádná paní. V purpuře vidíš vyšívání: křížky všech barev, indigové, zelené, žluté, karmínové, světlomodré a také bílé. Královna si pak řekla mile o pásky pěti loket zdéli, v nichž zlaté nitě hedváb dělí. Jak vysloví to, už je nesou: překrásně, umně dělané jsou. Nato je dala vzácná paní připevnit k plášti bez meškání, což mistr ruky velmi jisté, provedl zdárně na tom místě.“[3, str.100]

Výšivka patří jistě k nejznámějším způsobům zdobení textilu. Je pravděpodobné, že ve středověku patřila i k nejpoužívanějším. Kromě jednoduchých druhů výšivek

Obr. 12 Vyšívaná taštička, Francie 1340 [8]

známe i techniku malba jehlou. Používala se jak na církevní oděvy, tak třeba na zdobení dámských taštiček a pytlíčků. Takové výšivky byly zhotoveny velice reálně a barevně, že vypadaly skoro jako obraz malovaný zdatným mistrem.

Tkanice považujeme za další běžný zdobný prvek. Rozmanitě vzorované pásy se našívaly na oděv k účelům ozdobným i funkčním. Tkanice je pravděpodobně popisována ve výše zmíněné básni, jako pásek z hedvábí a zlatých nití.

Potiskování textilií je jedna z technik, o jejímž využití ve středověku moc nevíme. Můžeme se jen domnívat, že potiskování oděvů bylo pro chudší lid náhradou za drahé vytkávané materiály zámožnějších obyvatel. Důkazem o existenci tohoto způsobu zdobení je výjimečný nález dvou dřevěných razítek na potiskování, objevených při archeologických vykopávkách v Chrudimi. [4]

Většina opravdu honosných oděvů a doplňků byla zdobena více způsoby zároveň. Výšivky či zlaté tkanice, ať už umístěné kdekoli, se často doplňovaly našíváním perel, drahých kamenů, různých šperků a též rolniček.

Obr. 13 Tkaniny s orientálním vzorem z pohřebního oděvu Přemysla Otakara II a Karla IV [12]

5. Historický vývoj textilního řemesla

Tkaní na karetkách bylo jednou z mnoha textilních technik, jež se po staletí provozovala po boku dalších řemesel. Abychom zjistili, kdo a kde vytvářel ve středověku karetkové pásy, musíme se blíže podívat na vývoj celého textilního průmyslu ve středověké Evropě a možná i trochu dál.

5.1 Původ a účel tkaní na karetkách

Počátky tkaní na karetkách se odhadují do rané doby železné. Dle archeologických nálezů se tato technika hojněji začala používat kolem 6. století n. l. ve Skandinávii, odkud se postupně šířila do celé Evropy tím, jak lidé cestovali.

Karetkové pásy, neboli tkanice byly zpočátku tvořeny k čistě funkčním účelům, jako silné nezdobené popruhy, pásky, atd. Postupně však lidé začali experimentovat se vzorováním a materiály. Kromě jednodušších barevných vzorů se tak ze Severní Evropy šířila i nově objevená technika tkaní brokátových tkanic, která přinesla veliké možnosti vzorování, nejčastěji za použití pestrobarevných přízí z hedvábí a stříbrného či zlatého útku.

Vývoj nových vzorů změnil i samotný účel z čistě funkčního na výjimečně zdobný a elegantní a pozvedl tak tyto tkanice na velice oblíbené a ceněné ozdoby po mnoho staletí. Až do roku 1500, kdy vynález krajky odsoudil tuto starou techniku k pomalému zapomnění.

5.2 Kde a kým byly tkanice vyráběny

Textilní výroba byla odpradávna výsadou žen a v raném středověku tomu nebylo jinak.

Koncem 7. století, když ustalo stěhování národů po Evropě a politická, sociální a ekonomická situace se ustálila, fungovaly dvě skupiny žen, pracující s textilem.

Některé ženy pracovaly ve veřejných či soukromých dílnách, ustanovených obvykle králem, klášterem nebo šlechtou v jejich sídlech. Jiné ženy pracovaly v klášterech.

24 Gynaecea

Veřejné a soukromé dílny, takzvaná gynaecea, navazovaly na tradici ženských pracovních dílen z období Říše římské. Tyto dílny zahrnovaly všechny aspekty textilní produkce a zaměstnávaly vyučené pracovnice. [2] Nevíme sice přesně, jak takové dílny vypadaly, je však zřejmé, že byly striktně odděleny od obytných prostor.

Na šlechtických sídlech se často vyskytovaly soukromé dílny, kde pracovaly urozené dámy se svými dcerami a vybrané pomocnice. Těmto dámám stačila k textilní tvorbě obvykle jedna místnost, kde mohly šít, vyšívat a tkát nejrůznější skvosty pro potřeby sídla nebo často dokonce pro samotné královny. K tomuto úkolu se speciálně vybíraly urozené dámy ctnostných způsobů, které byly hodny sloužit královně.

Je známo několik královen pohřbených s tkanicemi, jež samy asi vytvořily. Královna Leonor (Eleanor) z Kastily byla pochována s brokátovým pásem tkaným na karetkách, jež nese nápis „Královna Eleanor mě vytvořila.“

Dochovalo se mnoho obrazů a iluminací, zachycujících královny (nebo Pannu Marii) při výrobě nejrůznějších textilií. Je však pravděpodobné, že královny a šlechtičny byly spíše patronky. Mohly celé dílo vymyslet a navrhnout, kontrolovat průběh prací v rukách svých poddaných a podílet se na drobných dokončovacích pracích. Přesto bylo běžné, že se urozené dámy samy těmto technikám učily a dobře je ovládaly. [2]

Obr. 14 Tkaní na karetkách v 15. století. [14][15]

Zato ženy pracující ve větších městských dílnách byly často jiného založení a nesly si sebou poněkud pochybnou reputaci, založenou na zkušenostech předchozích staletí. V dobách Říše římské byly pracovní tábory a dílny (gynecea) místem, kde pracovaly prostitutky, otrokyně a ženy odsouzené za nejrůznější zločiny. Ačkoli v raném středověku zaměstnávaly tyto dílny už jen poctivé ženy, pochybná pověst se s nimi nesla stále.

Do veřejných textilních dílen nastupovaly často mladé chudé dívky, aby se naučily potřebné dovednosti. Po dosažení dospělosti některé v dílnách zůstaly, aby také vyučovaly a dohlížely na mladší děvčata. Mnohé však odešly ke svým rodinám a vdaly se, nebo nastoupily do kláštera. Ty obzvláště talentované se mohly v klášterech zdokonalit a stát se pak velice ceněnými pracovnicemi v oblasti textilních řemesel.

Historické dokumenty občas zmiňují, že počet žen pracujících v dílnách se pohyboval mezi deseti a čtyřiceti. Byl však problém sehnat dostatek pracovnic a udržet si je, protože ty talentované cestovaly po Evropě stejně jako jejich skvostné výrobky.

[2]

Klášterní dílny

Klášterní školy vždy šířily gramotnost a kulturu, jejich součástí byly i řemeslné dílny. Vedle luxusních módních výrobků určených šlechtě, se zde zhotovovaly církev krásnými textiliemi na výzdobu interiérů i kněžských rouch.

Ale „kde se vyrábí látky, tam jsou ženy, a kde ženy, tam pokušení.“ [2] Proto bylo v 9. století na koncilu v Meaux ustanoveno, že ženy jsou vykázány ze všech obydlí, kam mají přístup kněží. Byly jim tedy přiděleny domy na krajích vesnic, kde mohly být snadno zásobovány materiály a přitom stále dodávat výrobky pro potřeby církve.

Klášterní dílny mohly být často državami bohatých a talentovaných urozených

In document 3. Používané motivy (Page 8-0)