3. Používané motivy

(1)

4 Poděkování

Velké poděkování patří vedoucí mé bakalářské práce, paní Ing. Vlastimile Bergmanové, za náročné konzultace, za spoustu cenných rad a postřehů, které mi pomohly při psaní a sbírání informací. Děkuji i Ing. Janě Drašarové Ph.D za rady, projevené nadšení a motivaci k práci. Velký dík patří PhDr. Heleně Březinové Ph.D, z Archeologického ústavu AV ČR, za ochotu při konzultaci a za informace o vlastních výzkumech, které mě velmi inspirovaly při práci.

Velmi děkuji také své rodině za nekonečnou trpělivost a svému příteli, za podporu, cenné postřehy a neustálou pomoc při zpracovávání mé bakalářské práce.

(2)

5 Anotace

Tato práce se zabývá technikou tkaní na karetkách a její oblibou ve středověku.

Stručně popisuje středověký oděv, zdobení a používané motivy. Zmiňuje textilní výrobu ve středověku a dochované textilie z té doby, převážně na českém území. Zkoumá i používané textilní materiály. V experimentální části je vysvětlen princip tkaní na karetkách, jsou popsány tkalcovské pomůcky a materiály, simulující středověké možnosti tkaní. Podrobně jsou vysvětleny tři techniky tkaní na karetkách. Nakonec je utkáno několik vzorků tkanic inspirovaných středověkými vzory a dvě repliky nalezených středověkých tkanic.

Annotation

This work is focused on tablet weving technique and it´s popularity in Middle Ages. It briefly dicrabes medieval clothing, decoration and used motives. It mentions textile production in Middle Ages and extant fabric from that time, mainly from Czech area. The work examines the use of textile materials. Experimental part explains the principles of tablet weaving, there are described weaving equipment and materials, simulating medieval possibilities of weaving. Three tablet weaving techniques are described in details. Finally are weaved several samples of bands inspired by medieval motives and two replicas of found medieval bands.

(3)

6 Klíčová slova

česky: anglicky:

karetka card, tablet

tkanice band

středověk middle ages

vzor pattern

základní technika threaded in technique oboustranná technika doubleface technique brokátová technika brocade technique

(4)

7

Obsah

Úvod ...9

1. Základní pojmy ... 10

2. Móda v době vrcholného středověku ... 11

2.1 Oděv 12.-13. století ... 11

2.2 Oděv první poloviny 14. století ... 13

2.3 Druhá polovina 14. století ... 14

2.4 Oděv první poloviny 15. století ... 15

3. Používané motivy ... 17

4. Zdobení oděvů ... 21

5. Historický vývoj textilního řemesla ... 23

5.1 Původ a účel tkaní na karetkách ... 23

5.2 Kde a kým byly tkanice vyráběny ... 23

6. Dochované textilie v Českých zemích ... 28

6.1 Archeologické nálezy ... 28

6.2 Hrobky na Pražském Hradě ... 29

6.3 Dochované textilie v Evropě ... 30

7. Používané materiály ... 32

7.1 Z čeho se vyráběly karetky ... 32

7.2 Z čeho se tkalo ... 32

Experimentální část ... 33

8. Technika ... 33

8.1 Tkalcovské nástroje ... 34

8.2 Orientace ve vzornici ... 38

9. Inspirace ... 39

9.1 Vzory ... 39

9.2 Materiály ... 39

(5)

8

9.2.1 Použité příze ... 40

9.3 Techniky ... 42

10. Výrobky ... 43

10.1 Základní technika ... 43

10.2 Oboustranná technika ... 50

10.3 Brokátová technika ... 55

10.3 Shrnutí ... 60

11. Karetky v současnosti ... 61

Závěr ... 62

Použité zdroje ... 63

Přílohová část ... 64

(6)

9

Úvod

Inspirací pro tuto práci byla má záliba v historii a odívání, v ručních řemeslech a též dlouholeté působení mezi skupinami historického šermu. Tkaní na karetkách s těmi to věcmi úzce souvisí. Jedná se o krásnou a starou techniku výroby úzkých pásů tkaniny, v nepřeberném množství vzorů a materiálů. Tkanice takto vyrobené bývaly ve středověku používány jako zdobná součást oděvu i jako užitný předmět. Stejně tak je tomu dnes mezi šermíři.

Přestože se tato technika pomalu zase vrací do povědomí lidí, u nás je stále málo známá. Ojedinělí nadšenci povětšinou musí čerpat z cizojazyčných zdrojů, neboť českých informací je pomálu. To mě motivovalo při vyhledávání informací a psaní této práce.

Cílem této práce je seznámit čtenáře s odívání ve středověku, se zdobením oděvů, oblíbenými vzory a s textilní výrobou té doby. Zmíněny jsou i archeologické nálezy na českém území. Další část je věnována technologii tkaní na karetkách, s ohledem na středověké možnosti a vybavení. Informace jsou využity během experimentu, jehož výsledkem jsou vzorky tkanic, jaké mohly být produkovány ve středověku.

(7)

10

1. Základní pojmy

Tkanina - plošná textilie vytvořená ze dvou vzájemně kolmých soustav nití, osnovy a útku

Osnova - soustava nití ležících ve směru délky tkaniny, rovnoběžných s okraji tkaniny Útek - niť kolmá k osnově, provazuje osnovu napříč od jednoho kraje tkaniny k druhému

Prošlup – mezera mezi dvěma řadami osnovních nití, do které se zanáší útková nit Půda tkaniny – základní průběžný efekt, ve kterém jsou rozmístěny motivy Flotování – delší úseky volných neprovázaných nití

Karetka – slouží jako vzorovací zařízení. Někdy označována jako kartička nebo destička, je obvykle čtvercového tvaru s otvorem v každém rohu. Každým otvorem je provléknuta jedna osnovní nit.

Iluminace – malovaný obraz ve středověkých rukopisech

(8)

11

2. Móda v době vrcholného středověku

Gotika, jako první sloh, který nečerpá z antiky, vznikla ve Francii kolem roku 1150. Do Čech proniká gotika až kolem roku 1230. Ve 12. A 13. století hraje západní Evropa vůdčí roli v křesťanském světě. Vznikají silné feudální státy a bohatá nezávislá města, zejména v obchodních oblastech. S tím souvisí i rozvoj hospodářství a nejrůznějších řemesel i mezinárodní obchod.

Představitelem moci je šlechta, které se snaží chudší obyvatelé vyrovnat. České království je státem prosperujícím i úspěšným na mezinárodním poli, za vlády Přemysla Otakara II. sahal Český stát přechodně až k Jaderskému moři. [1]

2.1 Oděv 12.-13. století

Oděv rané gotiky rozlišuje lidi podle společenského postavení, jako tomu bylo v předchozích stoletích. Měšťané nesměli nosit totéž jako šlechta a dokonce urození lidé i rytíři měli nakázáno, kolik nových šatů ročně si mohou pořídit. Do konce 13. století má středoevropský oděv svoji tradiční podobu, mužský a ženský si je v mnohém podobný.

Základním kusem oděvu byla spodní tunika, stejná pro ženy i muže, pro chudé i bohaté. Měla dlouhé úzké rukávy a sahala minimálně po kolena.

Mužský oděv

Na spodní šat se oblékala svrchní suknice. Rukávy měla volnější a kratší než spodní suknice, nebo mohla být úplně bez rukávů. Výstřih býval sepnut sponou nebo několika knoflíčky.

Panovník s družinou doplňoval jednoduchý střih nákladným zdobením, výstřih, lem rukávů a spodní okraj oděvu byl zdoben vyšíváním, drahokamy a šperky v byzantském stylu. Oblíbené bylo obšívání a podšívání kožešinou, nejen kvůli teplu.

Obr. 1 Mužský a ženský oděv [1]

(9)

12

Nohavice sahaly od chodidel ke kolenům a uvazovaly se podvazkem pod koleny nebo sahaly až ke spodkům a přivazovaly se na opasek.

Účes byl důležitou součástí vzhledu. Muži si vlasy i vousy kadeřili, rytíři a dvořané nechávali vlasy spadat na ramena. Muži nižších vrstev měli vlasy kratší, aby jim nepřekážely při práci. Česali si pěšinku a stříhali ofinu. [1]

Ženský oděv

Ženský oděv se stával přiléhavý a stále těsněji obepínal a tvaroval tělo, jak si žádala doba. Na spodničku se oblékaly svrchní šaty, které lehce přiléhaly a od boků se rozšiřovaly vsazením klínů. Střih šatů se individuálně lišil jen tvarem výstřihu a rukávů a celkovým zdobením.

Dívky nosily dlouhé vlasy rozpuštěné, zdobené věnečky nebo čelenkami z kovu i stužek. Obojí bylo možné doplnit závojem či šátkem. Vdané ženy nesměly chodit prostovlasé, nosily čepečky, zavití, ozdobné síťky. Jen královna směla mít vlasy pod korunou volně.

Plášť byl obvykle střižený ve tvaru půlkruhu až kruhu, přidržovaný buď šňůrkami, nebo sponou. Boty bývaly nízké s vykrojením na nártu a občas s přezkami, mírně prodloužené dopředu.

Pásky a opasky byly nedílnou součástí oděvu, mohly být kožené, tkané i kovové.

Sloužily k zavěšování meče, dýky, měšce, různých váčků a tašvic (kožených váčků…), svazků klíčů i růžence.

14. století přivedlo na český trůn rod Lucemburků a za vlády Karla IV. se česká země stala významným politickým i kulturním centrem Evropy.

Obr. 2 Ženské pokrývky hlavy, čepce a zavití [1]

(10)

13 2.2 Oděv první poloviny 14. století

Rozdíly mezi oblečením šlechty a měšťanů pomalu mizí, do módy přichází oděv zdůrazňující mužskou i ženskou postavu; mužský i ženský šat se začíná vyvíjet samostatně. Přiléhavé oděvy složitějších střihů si žádají krejčovské řemeslo, první krejčovský cech u nás byl ustanoven r. 1318 na Starém Městě pražském. Začínají k nám pronikat módní vlivy z okolních zemí a díky panování Karla IV. se u nás stala oblíbená hlavně móda francouzská.[1]

Mužský oděv

Spodní košile byla jemná a jednobarevná či bílá. Suknice byla více přiléhavá a zkracovala se pod kolena. Dlouhý oděv se stal výsadou panovníka, šlechty a vzdělanců. Rukávy byly krátké, úzké i široké, se splývajícími cípy látky či kožešiny, tzv. pachy.

V polovině století byl oděv již těsně vypasovaný a od boků se zase rozšiřoval vsazenými klíny, úzké rukávy se spínaly na knoflíčky. Objevují se i kabátce zapínané na knoflíčky vpředu. Nutným doplňkem byla kapuce přes ramena. Nohavice se prodloužily až k pasu, aby pod krátkým kabátcem nebylo vidět spodní prádlo.

Ženský oděv

Spodní šat přiléhal k tělu a od boků se rozšiřoval. Vrchní oděv se šněroval, pro dokonalejší tvarování siluety. Výstřih byl malý a kulatý, rukávy se podobaly pánským.

Začal se objevovat nový druh vrchního oděvu, tzv. bezboký šat. Rukávy úplně chyběly, široké průramky se postupně prohlubovaly a odhalovaly spodní šaty a nakonec byly vykrojeny až k bokům. Okraje průramků byly bohatě zdobeny.

Obr. 3 Ženský šat se šněrováním a bezboký šat, mužská suknice a kápí [1]

(11)

14

Pláště se u pánů zkracovaly a mohly být spínány na rameni knoflíčky. Pásek se stal zdobnější a klesl na boky. Boty byly protaženy do delší špičky.

2.3 Druhá polovina 14. století

Česká móda plně podlehla francouzským vlivům, nosilo se oblečení co nejtěsnější, kabátce byly kraťoučké, zato rukávy i boty dlouhé a zdobené. Člověk tímto oděním jasně dával najevo, že nemusí pracovat.

Mužský oděv

Kabátec sahal jen těsně pod pas, vpředu se celý zapínal na spousty knoflíčků.

Rukávy byly široké a dlouhé s členitými okraji a jinobarevnou podšívkou, nebo naopak těsné a přesahující prsty. Nohavice se přeměnily v jakési kalhotové punčochy, vzadu sešité, vpředu zavazovací, aby úplně kryly spodní prádlo.

Nižší vrstvy obyvatel nosily plášť s kapucí, výsadou vladaře byl plášť rozstřižený a sepnutý na pravém rameni. Boty byly protaženy do ostré špice, jejichž délka však podléhala přísným pravidlům. Prostí lidé směli prodloužit chodidlo o polovinu, nejvyšší šlechta dvaapůlkrát. Tak dlouhé špičky nedržely, a proto se přivazovaly šňůrkou či řetízkem ke koleni.

Ženský oděv

U vrchních šatů klesl výstřih, až postupně odhaloval ramena, někdy i ňadra.

Sukně byly velmi široké a rukávy podobné těm pánským. Rukávy spodních šatů byly úzké a obepínaly paže. Pokrývky hlavy se staly výraznou ozdobou a velkým módním výstřelkem. Nosily se různé čepce i závoje. Byly bohatě zdobené a nevídaně tvarované.

Obr. 4 Oděv bohatých měšťanů a šlechty [1]

(12)

15

Oblíbené byly velice pestré barvy a vzory textilií dovážených z východu.

Novinkou bylo tzv. mi-parti, dělení oděvu na polovinu, kdy každá byla jinak barevná.

[1]

2.4 Oděv první poloviny 15. století

Význam šlechty je na ústupu a ke slovu se více dostávají bohatí měšťané, obchodníci, podnikatelé a bankéři. Šlechtici se stěhují do měst a vzájemným napodobováním a přizpůsobením se zmenšují rozdíly v odívání šlechty a majetných měšťanů.[1] Móda se vyvíjí ke stále větší marnivosti až do roku 1415, kdy počínající husitství ovlivnilo odívání převážně chudších obyvatel a vedlo k větší střídmosti ve všem. Až ve druhé polovině století, po konci husitských válek, móda přejímá vlivy burgundského dvora a vrací se v zářivých barvách.

Mužský oděv

Kabátec se nosil stále těsný a krátký, mírně se prodlužoval až v husitském období. Rukávy bývaly dlouhé šunkovitě rozšířené, v půli délky s otvorem pro ruce.

Ze spodního oděvu mohl být vidět jen stojatý límec a povětšinou úzké rukávy.

Nejsvrchnější oděv sloužící jako plášť nebo kabát v délce po kolena nebo až na zem, měl bohatě řasené záhyby a rukávy nejrůznějších tvarů, často podšité kožešinou.

Ženský oděv

Urozené dámy nosily šaty s vlečkou, rukávy stejně výstřední jako u pánů. Pas se posunul z boků na svou přirozenou polohu. Výstřihy se zužují a prohlubují skoro až k pasu, takže jsou zde vidět spodní šaty, někdy i košilka.

Prostý šat se v husitské době stává jednodušší a cudnější, v tlumených barvách a s minimem ozdob. To je výsledkem nejen skromnosti, ale i stagnujícího obchodu.

Obr. 5 Pánská kapuce a čepice, dámské roušky [1]

(13)

16

Pokrývky hlavy na počátku století dosahovaly opravdové extravagance. Do obliby přišly plstěné klobouky různých tvarů, zdobené stuhami, fábory, tkanicemi, šperky, a kohoutími pery. Bohatší měšťané nosili klobouky kožešinové, sametové, hedvábné, často doplněné dekorativně skládaným pruhem látky spadajícím na ramena.[1] Ženy nosily čepce, různě vysoké a zdobené závoji.

Husitství zavedlo obyčejnější klobouky a u žen prosté roušky a plachetky, které co nejvíce zahalovaly.

Obr. 6 Oděv královský, šlechtický a měšťanský [1][6]

Obr. 7 Módní šlechtický oděv. Karel IV s Václavem IV a markrabětem Joštem, 14. století [9]

(14)

17

3. Používané motivy

Období gotiky můžeme s jistotou označit za velmi zdobné. Lidé všech společenských vrstev zdobili nejen sebe, ale i svá obydlí a veřejné budovy. Míra ozdob samozřejmě vždy závisela na možnostech majitele. Chudší lidé běžně napodobovali ty bohaté, ovšem za použití jim dostupných prostředků.

Dokladem o používaných a oblíbených motivech středověku jsou nám obrazy, nástěnné fresky a knižní iluminace, občasné zmínky v historických rukopisech a poněkud vzácněji, dochované kusy textilií a jiných užitných předmětů.

Dobová vyobrazení, ač jsou nejjasnějším zdrojem informací o životě ve středověku, nemohou zodpovědět všechny naše otázky. Nemůžeme z nich s jistotou určit původ zobrazených motivů, zdali k nám byly nějakým způsobem importovány nebo u nás vznikly. Většinou se ani nedozvíme, jaké materiály se na daný oděv použily.

A můžeme se jen domnívat, jakou technikou byly ornamenty a zdobení vytvořeny.

Obr. 8 Pozadí obrazů vyplněné geometrickými vzory. Evangeliář císaře Karla IV, 1368 [10]

Pro začátek je vhodné zmínit, že používané ornamenty v Evropě hojně ovlivnily okolní země. Musíme počítat s vlivy Byzantské říše a později s vlivy asijských zemí.

Vzorované textilie z těchto zemí se k nám dostávaly při obchodování a při válečných taženích. Křížové výpravy, až byly velice krvavé, přinesly k nám mnoho užitečného

(15)

18

i hezkého z asijské kultury. Místní i dovezené vzory se navíc mísily a šířily po Evropě během obchodů a běžného stěhování za prací.

Geometrické motivy

Univerzální a bezmála věčné jsou geometrické motivy. Můžeme je vidět víceméně na všech vyobrazeních, ať už jako hlavní prvek nebo jako doplněk dalších ornamentů. Často geometrické tvary vyplňovaly celé pozadí obrazů.

Rostliny

Stejně oblíbené byly rostlinné motivy, zobrazující celé květiny, samotné květy nebo lístky a různé kombinace. Občas dosahovaly takové stylizace, že dosahovaly spíše geometrických než přírodních tvarů.

Obr. 9 Oděvy se zdobnými lemy i celoplošné motivy. Mistr Vyšebrodského oltáře, 14. století [11]

Obr. 10 Česká šablonová malba [13]

(16)

19 Zvířata

Dalším používaným motivem jsou zvířata. Obvyklá byla zvířata, která evropský lid znal z běžného života, jako jeleni, psi, draví ptáci. Dovoz luxusních hedvábných textilií z východu přivedl do módy exotická zvířata, převážně ptáky a lvy. Známe i zobrazení zvířat z bájí a legend, či takových, které patřily do znaku šlechtických rodů (drak, grifin).

Heraldické motivy

Heraldické, popřípadě i architektonické motivy měly úspěch převážně ve 13.

a 14. století. Každý urozený pán se rád pochlubil svým rodovým erbem, proto je často uvidíme na obrazech i jako součást oděvu. Existuje i pár textilií zobrazujících hrady, hradby a věže.

Písmena

Posledním z našeho stručného výčtu motivů jsou písmena a slova. Například vytkávání písmen do tkanic je germánský vynález. [2]

Všechny tyto motivy se mohly objevovat v různé míře stylizace, někdy dokonce ztrácely reálné tvary. Málokdy uvidíme na obrazech jen jeden druh motivů, většinou se všechny tyto kategorie prolínaly a tvořily složité kompozice (obr. 11).

Barevnost

Gotika byla též obdobím velice pestrých barev. Středověký oděv preferoval spojení červené a modré, žluté a zelené v co největších kontrastech. U nás barvené látky měly omezenou paletu odstínů, ale movitější lidé si mohli dovolit zářivé materiály dovážené z ciziny. Jednotlivým barvám se přikládat také různý význam, který ovlivňoval použití těchto barev. [3]

Červenou v tmavě purpurovém odstínu nosili církevní hodnostáři, zářivě červená i růžová byla výsadou králů. Symbolizovala život a lásku. Bílá je barvou mladých dívek a světic, dle Písma značila čistotu a nevinnost. Zelená patřila k velice oblíbeným a značila stálost a naději. Podobně byla vnímána i modrá, symbolizovala i věrnost a trpělivost. Žlutá se pro svou vzácnost stala velice módní. Mravokárci ji však označovali za přílišnou rozmařilost a tak postupně změnila postavení a stala se

(17)

20

symbolem nepočestných a nechtěných lidí, prostitutek a židů. Černá tradičně symbolizovala smutek, občas ale přišla do módy, zřejmě jako reakce na hýřivé barvy.

Barva se stává také odznakem příslušnosti služebníka k pánovi, čeští králové mívali sluhy jednotně oblečené. [3]

Obr. 11 Boucicaut modlící se ke sv. Kateřině, 1410, Paříž [10]

(18)

21

4. Zdobení oděvů

Na iluminacích můžeme často vidět jednotlivé motivy rozeseté po ploše draperie a ozdobné pruhy umístěné kolem okrajů rukávů, výstřihů, rozparků a prostřihů, nebo i napříč celých šatů. Stejně tak ženské závoje, čepce a síťky do vlasů jsou plné ozdob.

Pásky a taštičky na nich zavěšené, někdy i boty mohly být pokryté mnoha ornamenty.

[8]

I když z obrazů většinou neurčíme, jakou technikou byl ten který ornament vytvořen, řekneme si něco málo o těch technikách, které se zcela jistě používaly.

Uveďme si pro začátek báseň, jež sepsal francouzský básník 12. století, Chrétien de Troyes. V tomto díle se zmiňuje mnoho způsobů zdobení, jež by nás mohly zajímat.

„Plášť byl moc krásný, jak jsem řekl: kol výstřihu se táhne dvojí hermelín, spony k nimž se pojí pásky, jsou celé ze zlata; a na nich drahokamy dva – jacint a rubín -, jejichž záře předčí i svíci u oltáře. Co lem, to sobolina bílá, tak hebká, že ji nespatřila, co živa, dosud žádná paní. V purpuře vidíš vyšívání: křížky všech barev, indigové, zelené, žluté, karmínové, světlomodré a také bílé. Královna si pak řekla mile o pásky pěti loket zdéli, v nichž zlaté nitě hedváb dělí. Jak vysloví to, už je nesou: překrásně, umně dělané jsou. Nato je dala vzácná paní připevnit k plášti bez meškání, což mistr ruky velmi jisté, provedl zdárně na tom místě.“[3, str.100]

Výšivka patří jistě k nejznámějším způsobům zdobení textilu. Je pravděpodobné, že ve středověku patřila i k nejpoužívanějším. Kromě jednoduchých druhů výšivek

Obr. 12 Vyšívaná taštička, Francie 1340 [8]

(19)

22

známe i techniku malba jehlou. Používala se jak na církevní oděvy, tak třeba na zdobení dámských taštiček a pytlíčků. Takové výšivky byly zhotoveny velice reálně a barevně, že vypadaly skoro jako obraz malovaný zdatným mistrem.

Tkanice považujeme za další běžný zdobný prvek. Rozmanitě vzorované pásy se našívaly na oděv k účelům ozdobným i funkčním. Tkanice je pravděpodobně popisována ve výše zmíněné básni, jako pásek z hedvábí a zlatých nití.

Potiskování textilií je jedna z technik, o jejímž využití ve středověku moc nevíme. Můžeme se jen domnívat, že potiskování oděvů bylo pro chudší lid náhradou za drahé vytkávané materiály zámožnějších obyvatel. Důkazem o existenci tohoto způsobu zdobení je výjimečný nález dvou dřevěných razítek na potiskování, objevených při archeologických vykopávkách v Chrudimi. [4]

Většina opravdu honosných oděvů a doplňků byla zdobena více způsoby zároveň. Výšivky či zlaté tkanice, ať už umístěné kdekoli, se často doplňovaly našíváním perel, drahých kamenů, různých šperků a též rolniček.

Obr. 13 Tkaniny s orientálním vzorem z pohřebního oděvu Přemysla Otakara II a Karla IV [12]

(20)

23

5. Historický vývoj textilního řemesla

Tkaní na karetkách bylo jednou z mnoha textilních technik, jež se po staletí provozovala po boku dalších řemesel. Abychom zjistili, kdo a kde vytvářel ve středověku karetkové pásy, musíme se blíže podívat na vývoj celého textilního průmyslu ve středověké Evropě a možná i trochu dál.

5.1 Původ a účel tkaní na karetkách

Počátky tkaní na karetkách se odhadují do rané doby železné. Dle archeologických nálezů se tato technika hojněji začala používat kolem 6. století n. l. ve Skandinávii, odkud se postupně šířila do celé Evropy tím, jak lidé cestovali.

Karetkové pásy, neboli tkanice byly zpočátku tvořeny k čistě funkčním účelům, jako silné nezdobené popruhy, pásky, atd. Postupně však lidé začali experimentovat se vzorováním a materiály. Kromě jednodušších barevných vzorů se tak ze Severní Evropy šířila i nově objevená technika tkaní brokátových tkanic, která přinesla veliké možnosti vzorování, nejčastěji za použití pestrobarevných přízí z hedvábí a stříbrného či zlatého útku.

Vývoj nových vzorů změnil i samotný účel z čistě funkčního na výjimečně zdobný a elegantní a pozvedl tak tyto tkanice na velice oblíbené a ceněné ozdoby po mnoho staletí. Až do roku 1500, kdy vynález krajky odsoudil tuto starou techniku k pomalému zapomnění.

5.2 Kde a kým byly tkanice vyráběny

Textilní výroba byla odpradávna výsadou žen a v raném středověku tomu nebylo jinak.

Koncem 7. století, když ustalo stěhování národů po Evropě a politická, sociální a ekonomická situace se ustálila, fungovaly dvě skupiny žen, pracující s textilem.

Některé ženy pracovaly ve veřejných či soukromých dílnách, ustanovených obvykle králem, klášterem nebo šlechtou v jejich sídlech. Jiné ženy pracovaly v klášterech.

(21)

24 Gynaecea

Veřejné a soukromé dílny, takzvaná gynaecea, navazovaly na tradici ženských pracovních dílen z období Říše římské. Tyto dílny zahrnovaly všechny aspekty textilní produkce a zaměstnávaly vyučené pracovnice. [2] Nevíme sice přesně, jak takové dílny vypadaly, je však zřejmé, že byly striktně odděleny od obytných prostor.

Na šlechtických sídlech se často vyskytovaly soukromé dílny, kde pracovaly urozené dámy se svými dcerami a vybrané pomocnice. Těmto dámám stačila k textilní tvorbě obvykle jedna místnost, kde mohly šít, vyšívat a tkát nejrůznější skvosty pro potřeby sídla nebo často dokonce pro samotné královny. K tomuto úkolu se speciálně vybíraly urozené dámy ctnostných způsobů, které byly hodny sloužit královně.

Je známo několik královen pohřbených s tkanicemi, jež samy asi vytvořily. Královna Leonor (Eleanor) z Kastily byla pochována s brokátovým pásem tkaným na karetkách, jež nese nápis „Královna Eleanor mě vytvořila.“

Dochovalo se mnoho obrazů a iluminací, zachycujících královny (nebo Pannu Marii) při výrobě nejrůznějších textilií. Je však pravděpodobné, že královny a šlechtičny byly spíše patronky. Mohly celé dílo vymyslet a navrhnout, kontrolovat průběh prací v rukách svých poddaných a podílet se na drobných dokončovacích pracích. Přesto bylo běžné, že se urozené dámy samy těmto technikám učily a dobře je ovládaly. [2]

Obr. 14 Tkaní na karetkách v 15. století. [14][15]

(22)

25

Zato ženy pracující ve větších městských dílnách byly často jiného založení a nesly si sebou poněkud pochybnou reputaci, založenou na zkušenostech předchozích staletí. V dobách Říše římské byly pracovní tábory a dílny (gynecea) místem, kde pracovaly prostitutky, otrokyně a ženy odsouzené za nejrůznější zločiny. Ačkoli v raném středověku zaměstnávaly tyto dílny už jen poctivé ženy, pochybná pověst se s nimi nesla stále.

Do veřejných textilních dílen nastupovaly často mladé chudé dívky, aby se naučily potřebné dovednosti. Po dosažení dospělosti některé v dílnách zůstaly, aby také vyučovaly a dohlížely na mladší děvčata. Mnohé však odešly ke svým rodinám a vdaly se, nebo nastoupily do kláštera. Ty obzvláště talentované se mohly v klášterech zdokonalit a stát se pak velice ceněnými pracovnicemi v oblasti textilních řemesel.

Historické dokumenty občas zmiňují, že počet žen pracujících v dílnách se pohyboval mezi deseti a čtyřiceti. Byl však problém sehnat dostatek pracovnic a udržet si je, protože ty talentované cestovaly po Evropě stejně jako jejich skvostné výrobky.

[2]

Klášterní dílny

Klášterní školy vždy šířily gramotnost a kulturu, jejich součástí byly i řemeslné dílny. Vedle luxusních módních výrobků určených šlechtě, se zde zhotovovaly především výšivky a prýmky k výzdobě liturgických předmětů a oděvů. Taková dílna byla u nás v klášteru sv. Jiří na Pražském hradě.[8]

Přestože textilní dílny existovaly i za zdmi katedrál a dalších náboženských institucí, pracovnice nemusely být vždy jeptišky. To bylo výhodné pro obě strany, neboť ženy měly bohatý přístup k potřebným materiálům a na oplátku zásobovaly církev krásnými textiliemi na výzdobu interiérů i kněžských rouch.

Ale „kde se vyrábí látky, tam jsou ženy, a kde ženy, tam pokušení.“ [2] Proto bylo v 9. století na koncilu v Meaux ustanoveno, že ženy jsou vykázány ze všech obydlí, kam mají přístup kněží. Byly jim tedy přiděleny domy na krajích vesnic, kde mohly být snadno zásobovány materiály a přitom stále dodávat výrobky pro potřeby církve.

Klášterní dílny mohly být často državami bohatých a talentovaných urozených dam, které se vyznaly v jemných textilních uměních. To mohlo zahrnovat nejen

(23)

26

šlechtičny, ale i jeptišky. Textilní pracovnice v klášterech byly zcela jistě skupinou žen, které mohlo být bez obav svěřeno nejlepší hedvábí a drahé kovové příze.

Ženské pracovní podmínky

V raném středověku nepracovaly s textilem pouze profesionálky v dílnách, šlechtičny a královny, ale také ty talentované, které byly najímány individuálně.

Bohužel o těchto pracovnicích víme jen velmi málo. Je známo, že obzvláště když pracovaly se zlatem, byly velice ceněny svými patrony.

Ve 13. století se používaly drahé materiály ve větší míře a uvedla do chodu nové zaměstnání, obchodní překupníky v textilním průmyslu. Ti dováželi do našich zemí také potřebné textilní suroviny. Proto vzrůstal význam nadaných žen, které pracovaly samostatně. Naopak role ženských textilních dílen klesala, navíc řemeslo tkaní postupně převzaly ekonomicky rostoucí mužské cechy. Ženy sice ještě nebyly úplně vyloučeny z textilního průmyslu, ale změna jejich postavení jako hlavních výrobců textilu odrážela ekonomické a sociální změny, které se začaly objevovat v Evropě už ve 12. století.

To znamená, že ženská práce prošla třemi fázemi vývoje. Od počátku středověku až do 12. století ženy plně zastaly všechnu textilní výrobu. Mezi 12. a 14. stoletím začali ve velkém s textilem podnikat muži, zvládli však pracovat bok po boku s ženami.

Ve 14. a 15. století byla celá společnost pod tlakem válek a krize, což mělo vliv i na spolupráci žen a mužů. Ke konci tohoto období byla vydána vládní omezení na ženskou práci. To pak dospělo až k úplnému vyloučení žen z prestižních a dobře placených zaměstnání. [2]

Celková změna ženského postavení ve společnosti měla vliv i na kláštery a tamní textilní dílny, které přišly o své patronky. V 11. století církev ustanovila reformy, které zakázaly jeptiškám jednu z jejich tradičních aktivit, výrobu a prodávání látek. Bylo jim nařízeno, co mohou vyrábět, například hedvábí mohly používat pouze na výrobu věcí sloužících k bohoslužbám.

Na konci 15. století pak byla ve všech německy mluvících zemích zakázána jakákoli práce s textilem v církevních budovách.

Obliba hedvábí

Skupiny ženských pracovnic nezmizely úplně, ale byly odsunuty z hlavní textilní produkce na okraj společnosti, obzvláště pracovnice s hedvábím. V Paříži ve 13. století

(24)

27

bylo aktivních mnoho ženských skupinek, zpracovávajících hedvábí, z nichž některé vyráběly stuhy a tkané pásy. Roku 1258 bylo v Paříži tolik tkadlen, že se začaly sdružovat. Tyto ženy byly spíše obyčejné měšťanky, než šlechtičny a řemeslo se neučily od svých matek a babiček, ale od expertů. Pracovnice s hedvábím a lnem se sdružovaly do obchodů nebo domů jejich mistra. Když se po několika letech vyučily v řemesle, mohly zde zůstat jako tovaryši a měly příležitost stát se samy mistry o rok a den později. Taková žena pak mohla začít pracovat nezávisle, nebo si založit vlastní dílnu a brát do ní učně.

Situace v Londýně byla značně odlišná. Přestože v roce 1368 byly tkadleny dobře organizovány a podaly žádost ke dvoru, nebylo jim povoleno založit si samostatný cech. Z mnoha odbornic pracujících s hedvábím, jen velmi málo jich smělo mít učně. Protože luxusní materiály potřebné k jejich práci byly neuvěřitelně drahé, mnoho žen bylo najímáno jen na konkrétní úkoly anebo pracovaly samy za sebe. [2]

Systém, který velmi dobře fungoval v Paříži, se však rozšířil do jiných velkých Evropských měst a obzvláště v Itálii se hedvábnický průmysl hojně rozvíjel. Ve Florenci a okolí byly údajně koncem 15. století desítky dílen, patřících k hedvábnickému cechu.

Po celá staletí středověku se ženy, později následovány i muži, sdružovaly k výrobě užitného i zdobného textilu a mnohé skupiny i jednotlivci se zabývali tkaním pásů a stuh na karetkách. Obliba karetek stoupala, jak byly používány luxusnější materiály a tkány byly zdobnější a propracovanější vzory. Když se však roku 1500 objevila ještě zdobnější technika krajkování, převzala rychle žezlo v textilní výrobě, a krásné pásy tkané na karetkách upadly v zapomnění.

(25)

28

6. Dochované textilie v Českých zemích

Kromě obrazů a knižních iluminací, máme i jiná a vzácnější svědectví o textilní výrobě a módě v období gotiky. Jsou to dochované předměty té doby. Většinou pouze fragmenty, ale přesto značně přispívají k našemu poznání. Tyto předměty můžeme rozdělit do dvou skupin. A to nálezy z archeologických výzkumů a dochované textilie z hrobů a hrobek historických osobností.

6.1 Archeologické nálezy

Předměty z archeologických nálezů můžeme též rozdělit do dvou skupin, na textilní fragmenty a textilní nástroje.

Pro nás velice výjimečným a zajímavým je nález z Plzně, ze studny v Perlové ulici. Byla zde nalezena tkanice, vyrobená tkaním na karetkách, z poloviny 15. století.

Vzhledem ke své velké pevnosti mohla sloužit například jako pásek, lem, nebo popruh.

Technologickým rozborem bylo zjištěno následující: „52x14mm, barva tmavě hnědá, utkaná na destičkovém stavu, dostava 40/11/10mm, zákrut S/Z, tloušťka nití0,9/0,9mm, vlna, tkanice byla zhotovena na destičkovém stavu, utkána byla nejméně na 13 čtvercových destičkách, protože je ale dochován pouze jeden původní pevný okraj, není možné stanovit původní šířku tkanice a tím i počet destiček; při tkaní se otáčí destičkami a dochází tak k vzájemnému skroucení 4 osnovních nití, které jsou navléknuté v jedné destičce, podle tohoto zkroucení je možné určit směr otáčení destiček. Každá lichá destička byla otáčena vlevo, její nitě jsou zkrouceny do zákrutu S, každá sudá destička byla otáčena vpravo, osnovní nitě jsou tedy do zákrutu Z; tento postup byl záměrný, protože při použití různobarevných nití se takto docilovalo výrazného barevného vzoru.“ [4, str. 26]

„Největší počet u nás dochovaných středověkých textilních fragmentů pochází z odpadních jímek a studní, které však po ztrátě své původní funkce často sloužily rovněž jako jímky na odpad. Většinu všech textilních fragmentů tvoří zbytky vlněných tkanin. Téměř naprostá absence textilních výrobků z rostlinných vláken není důkazem míry oblíbenosti určité textilní suroviny, ale je jen odrazem skutečnosti, že vlákna rostlinného původu se v zemi velice špatně a zřídka dochovávají. Překvapující jsou nálezy zbytků hedvábných tkanin, které se v počtu několika kusů objevily v každém větším souboru textilií. Téměř s jistotou můžeme předpokládat, že se jedná o produkty

(26)

29

cizích textilních dílen, avšak ve většině případů jsou to výrobky nižší kategorie, nejedná se v žádném případě o špičkové výrobky tehdejšího hedvábnického řemesla. Pouhá jejich přítomnost v odpadních jímkách v městském prostředí nám však alespoň naznačuje, že luxusnější textilní výrobky nebyly dostupné pouze nejvyšším a nejbohatším společenským vrstvám.“ [4]

6.2 Hrobky na Pražském Hradě

Hrobky šlechticů, králů i jiných významných historických osobností jsou výjimečným dokladem o módě a používaných materiálech dané doby, alespoň tedy ve vyšších kruzích. Často byly používány materiály, které se u nás nevyrábí, lze tedy předpokládat, že již hotové látky, někdy i celé oděvy byly dováženy z Asie nebo z jižní Evropy.

I u nás máme několik vzácných nálezů hedvábných tkanic vyrobených na karetkách, které dokládají výsky tohoto luxusního zboží. Tkanice byly nalezeny v Katedrále Sv. Víta v Praze, především v královské hrobce. Zatím však nebyly důkladně prozkoumány a známe jenom pár základních údajů o materiálu, vzhledu a funkci těchto fragmentů.

Obr. 15 Fragment vlněné tkanice z Plzně [4]

(27)

30

Nalezeny byly 3 brokátové tkanice, všechny s osnovou z hedvábí a zdobným útkem z kovových nití.

První tkanice z 15. století patřila pravděpodobně k dalmatice, pohřebnímu rouchu Václava IV a sloužila jako ozdobná stuha. Utkána na 11 karetkách v šířce 0,6 cm.

Další dvě tkanice byly asi součástí biskupského oděvu, z 11. až 13. století. Jedna sloužila jako štóla, původně možná jako ozdoba na dalmatice. Utkána byla na 135 karetkách v šířce 4,5 cm a zdobená geometrickým motivem mezi dvěma rovnými linkami po stranách a celoplošným motivem uprostřed.

Poslední tkanice byla utkána na 9 karetkách v šířce 0,4 cm a sloužila jako ozdobný pásek na botě. [2]

6.3 Dochované textilie v Evropě

Protože jsou české nálezy přímo související s tkaním na karetkách spíše ojedinělé, podívejme se ještě do Evropy, abychom měli celistvější přehled o tomto tématu.

Museum of London má ve svých depositech nemálo tkanic, vyjmenujme si tedy jen pár příkladů. Ze 14. století pochází hedvábná tkanice přichycená k vlasovému příčesku, tkanice je bez vzoru, ale pravděpodobně k ní byly přišity různé ozdoby.

Zdobné pásky do vlasů, ať už funkční nebo jen dekorativní byly velkou módou dam té doby. Několik dalších hedvábných tkanic ze 14. století bylo utkáno na karetkách oboulícní technikou, kdy vzor je viditelný na obou stranách jako pozitiv a negativ a přímo vyzívá k tomu, aby tkanice byly používány a nošeny viditelné z obou stran. Ze stejného století pochází i sedm tkanic utkaných jako duté šňůrky. Jedna šňůrka byla nalezena s osmi navléknutými korálky z jantaru. Ostatní šňůrky mohly sloužit jakýmkoli účelům, od šněrování oděvů, přes uvazování nohavic až po zavírání u váčků a měšců. [7]

Obr. 16 Hedvábná tkanice z Pražského hradu [2]

(28)

31

Zastavme se ještě u jednoho nálezu, již z 9. Století, který je natolik výjimečný, že jej nemůžeme vynechat. Jedná se o jediný dochovaný tkalcovský stav pro karetky, jehož součástí byla i natažené osnova s 52 karetkami (obr. 17). Byl nalezen v Norském Osebergu, ve vikingské pohřební lodi, patřící pravděpodobně královně Asa. Zmiňujeme ho jako jediný fyzický doklad tkalcovských stavů, které se objevovaly na knižních iluminacích několik dalších století. Konstrukce stavu byla dřevěná, asi 2 metry dlouhá a metr vysoká. [2]

Obr. 17 Nález [5] osenbergského stavu a rekonstrukce [2]

(29)

32

7. Používané materiály

Ve středověku se používaly karetky ze všech vhodných a dostupných materiálů, měly různé tvary a podoby. Byl to však jen nástroj sloužící k výrobě tkanic, jejichž vzhled a složení bylo mnohem rozmanitější.

7.1 Z čeho se vyráběly karetky

Karetky je možné vyrobit v podstatě z čehokoli. Archeologické nálezy ukazují, že nejpoužívanějším materiálem k tomuto účelu bylo dřevo a stejně tak kosti. V menší míře se používala kůže, paroží a slonovina.

Nalezeny byly i sady bronzových karetek, jsou však příliš malé na práci. Je pravděpodobné, že sloužily spíše jako symbolický dar.

Nejvíce se stejně jako dnes používaly karetky čtvercového tvaru, s otvorem v každém rohu, popřípadě s jedním navíc uprostřed. Jsou však známy i trojúhelníkové, šestihranné a osmihranné. Velikost nalezených karetek se pohybuje přibližně od 3 do 6cm.

Obr. 18 Kostěné karetky, 9. století, Praha [5]

7.2 Z čeho se tkalo

Ke tkaní se běžně používaly materiály doma dostupné, jako len, konopí a vlna.

Dovážely se hedvábné nitě, stejně tak jako nitě kovové, ze zlata, stříbra či mědi. Ty pak sloužily k výrobě luxusních brokátových tkanic.

Výrobky z těchto materiálů se dochovaly v různém množství a kvalitě. Len a konopí během let snadno degraduje a rozkládá se, dochovají se jen zbytky. Vlna je o něco odolnější, většina barev však také degraduje a proto jsou dnes vlněné tkanice povětšinou zahnědlé. Zato hedvábí dobře odolává toku času a může nám podat bohatá svědectví o rozmanitých vzorech i pestrých barvách, které byly ve středověku v oblibě.

(30)

33

Experimentální část

8. Technika

Princip tkaní na karetkách spočívá v kolmém provazování osnovních nití a nitě útkové. Karetka je kartička obvykle čtvercového tvaru, s otvorem v každém rohu.

Těmito otvory se provlékají osnovní nitě, které jsou následně ukotveny ke dvěma pevným bodům. Skupinou karetek otáčíme dopředu nebo dozadu a vzniklým prošlupem prohazujeme útek. Tím vzniká pás tkaniny. Na rozdíl od jiných textilií, tkanice jsou zvláštní v tom, že z líce i rubu je vidět pouze osnova. Útek je téměř neviditelný, obvykle můžeme spatřit jen náznak na bocích tkanice.

Všeobecně se tkanice vyznačují velmi velkou pevností, proto byly v minulosti používány i jako popruhy, tam kde se požadovala odolnost materiálu.

Vzorování můžeme dosáhnout za pomoci barevné osnovy, většího počtu karetek či způsobu otáčení. Díky neustálému otáčení karetek se osnovní nitě zakrucují a vytvářejí tak strukturu povrchu charakteristickou právě pro tento způsob tkaní.

Technika tkaní na karetkách sama o sobě skýtá velké množství způsobů vzorování. To nám umožňuje vyrábět tak rozdílné tkanice, až se zdá, že byly vyráběny různými textilními technikami. Většina těchto způsobů je známá již po staletí, ale jistě se dají najít i modernější dodatky a vylepšení.

Obr. 19 Princip tkaní na karetkách [5]

(31)

34

Tkát na karetkách tedy můžeme v technice základní, oboustranné, v technice vynechaných otvorů (do karetky se čtyřmi otvory se navléknou jen dvě nebo tři osnovní nitě), v technice kepru (výrazné šikmé řádkování jako u běžných keprových tkanin), flotování a v neposlední řadě můžeme vzorovat i přídavným útkem v technice brokátové, někdy zvané i brošovaná.

Popis všech těchto způsobů by vydal na celou knihu a několik takových knih již napsáno bylo. My se proto budeme věnovat jen několika vybraným technikám, které se prokazatelně používaly ve středověku. Je to tkaní základní, oboustranné a brokátové.

8.1 Tkalcovské nástroje

Tkát na karetkách můžeme i s naprostým minimem tkalcovského vybavení, naopak za použití nejrůznějších domácích pomůcek. Popíšeme si, jaké nástroje se běžně ke tkaní používají a jaké byly vyzkoušeny při této práci, vysvětlíme si i funkci těchto nástrojů a pomůcek.

Způsob upevnění osnovy – stav

Existuje několik různých způsobů upevňování osnovních nití. Pravděpodobně nejstarší je zavěšení ve svislé poloze tak, že na horním konci byly nitě přivázány k jednomu pevnému bodu a na opačném konci byly zatíženy závažím zaručujícím nezbytné napnutí osnovy. Při práci stála tkadlena čelem k napnutým osnovním nitím s navléknutými karetkami, které musela po celou dobu práce přidržovat v rukou, aby zabránila nežádoucímu posunování. Tato skutečnost výrazně ovlivňovala počet použitých karetek a tím i šířku budoucích tkanic (obr. 20 a).

Dalším způsobem bylo napnutí osnovních nití vodorovně, kdy vzdálený konec byl přivázán k pevnému bodu a druhý konec si tkadlena přivazovala kolem pasu a sama tak určovala napnutí nití. Nevýhodou je, že tkadlena nemůže od práce kdykoli odejít a vše potřebné musí mít po ruce. Možností vodorovného napnutí je víc a jednou z nejnovějších je upevnění na tkalcovskou lavici opatřenou dvěma otočnými válečky zabezpečenými ozubeným kolečkem proti zpětnému roztáčení (obr. 20 b). Na jeden z těchto válečků se navazovaly osnovní nitě a posléze se sem namotávala hotová tkanina. Druhým válečkem byly vypínány osnovní nitě a byla na něj navíjena jejich

(32)

35

zásoba. Tkadlena seděla přímo na lavici nebo vedle ní a pracovala se soustavou karetek, kterou měla před sebou.

Tento způsob tkaní byl nejvýhodnější, neboť se mohlo pracovat i se značným počtem karetek, které samy držely v požadované poloze a nemusely být přidržovány rukama. Také napětí osnovy se dalo snadno regulovat, což velmi usnadňuje práci. [4]

Pro naši práci jsme však zvolili ještě jiný způsob vodorovného napnutí osnovy, a to na stavu, který již známe z iluminací (obr. 20 c). Skládá se ze dvou svislých postranic a jednoho či dvou vodorovných spojovacích prken. Mohly být buď nízké, kdy jediné spojovací prkno bylo ve spodní části, nebo vysoké s jedním prknem dole a druhým až nad hlavou tkadleny. Osnova byla napnuta mezi postranicemi a tkadlena seděla za tímto stávkem a soustavu karetek měla přímo před sebou. Karetky není třeba přidržovat, jedinou nevýhodou je nedokonalé napnutí osnovy u většího počtu nití. To ztěžuje použití velkého množství karetek.

Obr. 20 a) vertikální osnova, b) tkalcovská lavice [4], středověký stav [2]

(33)

36 Karetky

Karetky (obr. 21; 1) slouží jako hlavní vzorovací prvek, je jimi provlečena a ovládána osnova. Jsou to kartičky čtvercového tvaru o velikosti 6 cm, vyrobené z tvrdého papíru, s otvorem v každém rohu. Práci si můžeme usnadnit několika drobnými vylepšeními. Je vhodné zaoblit všechny rohy, aby se při otáčení nezadrhávaly o osnovní nitě. Otvory v rozích si označíme písmeny a zamezíme tak chybám při navlékání vícebarevné osnovy. Horní levý roh si označíme písmenem A, horní pravý roh B, dolní pravý roh C a dolní levý roh písmenem D. Každou karetku si můžeme ještě uprostřed označit pořadovým číslem. Není to nutné, ale usnadní nám to orientaci ve vzoru při tkaní na větším počtu karetek. Nakonec vezmeme celou sadu karetek, seřazenou a srovnanou, tak že všechny otvory A jsou za sebou a stejně tak všechny další. Jakoukoli barvou natřeme celou horní hranu všech karetek. Jinou barvou natřeme celou pravou hranu a další kontrastní barvou celou levou hranu. Spodní můžeme nechat nebo obarvit ještě další barvou. Důležité je, aby každá hrana karetek byla jiná. Hned si tak při tkaní všimneme, kdyby se vyskytla chyba v otáčení. Později si to ukážeme v praxi.

Obr. 21 1)karetky, 2)člunek, 3)tkalcovský mečík, 4)předloha, 5)příložník, 6)závaží, 7)příze

(34)

37 Člunek

Dřevěný člunek (obr. 21; 2) byl využíván na namotání zásoby útkových nití, které byly snadněji zanášeny do prošlupu. Ve středověkém tkalcovství byly používány dva typy člunků. Nás zajímá první druh, tedy člunek ve tvaru ploché dřevěné destičky s vidlicovitým ukončením na obou stranách, do něhož byly uchycovány útkové nitě.

Tento typ je spojován s tkaním na vertikálním tkalcovském stavu a na menších příručních stavech. [4]

Náš člunek je vyroben z tvrdšího papíru, což bohatě postačí na menší zásoby útku.

Tkalcovský mečík

Jedná se o dřevěnou pomůcku ve tvaru nože, kdy jedna strana je zaoblená a druhá rovná (obr. 21; 3). Velikostí se přizpůsoboval velikosti tkalcovského stavu.

Slouží k přiražení zaneseného útku a k patřičnému utahování tkaniny.

Předloha pro tkaní

Tkaní si většinou musíme předem důkladně naplánovat a podle toho si najít či sestavit vhodnou předlohu (obr. 21; 4). Vzornice by měla obsahovat návod navlečení osnovy do karetek a výsledný vzhled vzoru i s pokyny na směr a počet otočení příslušných karetek.

Příložník na vzornici

Jakýkoli předmět, který nám pomůže udržet si přehled o postupu ve vzoru (obr. 21; 5). Po utkání řádku vždy posuneme pravítko o řádek dál a nehrozí tak, že bychom se ve vzoru ztratili a pokaždé museli hledat, který řádek následuje. Hodí se zejména při tkaní složitých brokátových vzorů.

Závaží

Ne vždy se povede osnovu dostatečně napnout pouhým uvázáním a utažením, proto můžeme na konec osnovy zavěsit závaží a napětí upravit (obr. 21; 6).

(35)

38 Příze

Příze (obr. 21; 7) či nitě používané jako osnova by měly být pevné a pokud možno hladké, aby se při otáčení karetek nezacuchávaly. Útková nit se obvykle používá ze stejného materiálu, ale protože v podstatě není vidět, můžeme použít i jakýkoli materiál.

8.2 Orientace ve vzornici

Vzornice se obvykle skládá z návleku osnovy, kde vidíme celkový počet karetek, který budeme potřebovat (obr. 23 a). Dále počet barev v osnově a navlečení každé nitě do příslušného otvoru v karetce. Díky tomuto zobrazení si snadno spočítáme, kolik a jak barevných nití budeme na osnovu potřebovat. Posledním údajem je směr navléknutí nutí, který se uvádí jako směr S nebo Z (obr. 22).

Druhou částí vzornice je schéma tkanice, kde vidíme výsledný vzor a směr otáčení karetek. Směr se značí písmenem F – Forward – Dopředu a písmenem B – Backward – Dozadu. Vzornici čteme od spodního řádku nahoru, jedno políčko vždy značí jednu karetku (obr. 23 b).

Při navrhování vzoru musíme pamatovat na velmi důležitý detail. Výsledný vzor na tkanici se vždy protáhne ve směru osnovy, míra protažení záleží na použité technice tkaní. Proto je vhodné hned na začátku zakreslovat vzor nikoli do čtvercové, ale do obdélníkové sítě.

Obr. 22 a) karetky navlečené ve směru S a Z, b) návlek osnovy, c) vzor

(36)

39

9. Inspirace

Cílem této práce je experimentální cestou vyzkoušet několik způsobů tkaní na karetkách a vytvořit vzorky, které by se vzhledem i vlastnostmi přiblížily středověkým tkanicím. Z toho vyplývá potřeba podobných materiálů i vzorů. Snahou bylo i použití podobných tkalcovských pomůcek a způsobu tkaní. Úkol byl o to snazší, že technika se za poslední staletí téměř nezměnila, protože již dávno byla dovedena k dokonalosti a dnešní tkalci stále vycházejí ze starých vzorů. Jediným výrazným rozdílem je dostupnost jiných materiálů a možnosti výpočetní techniky při navrhování nových vzorů.

9.1 Vzory

Protože jsme pracovali s menším až středním počtem karetek, to je od 17 do 28, vzory musely být přizpůsobeny těmto možnostem. Přirozeným způsobem vzorování při tkaní na karetkách jsou geometrické motivy. Je možné vytkávat i rostliny, zvířata a další věci, ale čím méně karetek používáme, tím jednodušší a stylizovaný vzor musí být.

Inspirací se staly motivy používané na obrazech a knižních iluminacích. Pozadí těchto obrazů je často vyplněno jednolitou plochou geometrických obrazců, stejně jako vyobrazené textilie. Převzato bylo i několik motivů vytvořených šablonovou malbou, nalezených v interiéru historických budov, na zdech i na nábytku. Dále jsme převzali pár motivů dochovaných a pro tkanice již navržených a vyzkoušeli jsme je v jiné technice tkaní, než pro jakou byly navrženy. Posledním bodem je replika dvou dochovaných tkanic, ve snaze dosáhnout co nejvíce podobností s originálem.

9.2 Materiály

Již jsme si řekli, jaké textilní materiály se používaly v období středověku. Pro experiment jsme vybrali příze z ovčí vlny, lnu a přírodního hedvábí. Zatímco kdysi bývaly nejpoužívanější a běžně dostupné, dnes je nahradily převážně syntetické materiály. Přesto jsou i dnes přírodní příze dostupné, ale spíše u menších výrobců a dodavatelů a za vyšší ceny, než materiály syntetické.

Některé hedbávné tkanice bývaly zdobeny efektními kovovými nitěmi, jimž se říkalo Leonská nit. Ve středověku se dovážely z Asie a sestávaly z lněného nebo

(37)

40

hedvábného jádra, které se obeskalo tenkým kovovým páskem. Dnes byl kov ve většině případů nahrazen pokovenými či obarvenými pásky z plastu, jádro je často z viskózy nebo polyesteru. Opravdové zlaté nitě jsme tedy nahradili syntetickou vyšívací přízí se zlatým efektem, skládající se z šesti tenkých nití. Je zcela jistě levnější a dostupnější a tkaninu nezatíží tolik, jako staré kovové nitě.

9.2.1 Použité příze

Materiál: vlna Konstrukce: skaná Jemnost: 66 tex

Materiál: len

Konstrukce: jednoduchá Jemnost: 45 tex

Materiál: len

Materiál: len Konstrukce: skaná Jemnost: 32 tex

(38)

41 Materiál: hedvábí

Konstrukce: skaná Jemnost: 10 tex

Materiál: hedvábí Konstrukce: skaná Jemnost: 10 tex

Materiál: viskóza, metaloplastický pásek Konstrukce: jádrová

Jemnost: 15 tex

(39)

42 9.3 Techniky

K experimentu byly vybrány tři způsoby tkaní na karetkách, každým způsobem vzniklo několik vzorků.

První je „základní technika“, jednoduchý a rychlý způsob tkaní, kdy jeden řádek tvoříme vždy otočením všech karetek jedním směrem. Vzor udává barevná osnova, můžeme takto utkat tkanice jednobarevné, pruhované i s geometrickými vzory. Pokud bychom karetky rozdělili na několik skupin a otáčeli jimi rozdílně, lze vytvořit i složitější vzory. Tím se však nebudeme zabývat. Vzory byly inspirovány jednoduchou geometrií na pozadí středověkých obrazů.

Druhá technika je „oboustranná“, kdy používáme vždy dvě kontrastní barvy na celou tkanici a výsledkem je vzor v pozitivu z lícové strany a v negativu z rubové strany. Vzorujeme dvěma skupinami karetek, kdy jedna tvoří půdu tkanice a otáčí se jedním směrem. Druhá skupina vytváří vzor a točí se vždy opačným směrem, než první skupina. Vzory vycházejí z geometrických motivů šablonové malby a ze stylizovaných rostlin.

Poslední je technika „brokátová“. Ta se od předchozích velmi liší, neboť osnova je zde nejčastěji jednobarevná a vzorujeme na lícní straně přídavným útkem. Tento útek z kovových či hedvábných nití se přichycuje pod jednotlivé osnovní nitě a vytváří na povrchu různě dlouhé floty. Vytvořeny byly dvě repliky dochovaných tkanic.

(40)

43

10. Výrobky

Bylo vyrobeno celkem deset vzorků tkanic. Postupně si ukážeme postup tkaní od nejjednodušší techniky k nejsložitější.

10.1 Základní technika

Základní technikou jsme utkali čtyři tkanice ve dvou různých materiálech.

Všechny vzory byly inspirovány geometrickými motivy na pozadí středověkých obrazů.

Tkanice 1 Materiál: Vlna Rozměry: 27x3 cm

Časová náročnost: 1 cm/2 minuty.

12 karetek, 48 osnovních nití

Obr. 23 Tkanice 1

(41)

44

Pro tkaní potřebujeme 12 karetek, 16 žlutých osnovních nití a 32 oranžových.

Osnovní nitě si připravujeme vždy o několik desítek cm delší, než je požadovaná délka tkanice. Musíme počítat se setkáním při zakrucování nití, s uvazováním osnovy ke stavu a hlavně s místem, které karetky potřebují k otáčení. Na konci tkaní nám vždy zbude přibližně 15 cm nezatkané osnovy, neboť karetky v tak malém prostoru jsou jen velmi obtížně otáčet.

Připravíme si tedy osnovní nitě v požadované délce a podle vzornice je navlékneme do karetek. Celou skupinu karetek svážeme dohromady či upevníme větším špendlíkem, aby se nám nerozházely při další manipulaci (obr. 25). Osnovu přivážeme ke stavu, můžeme si pomoci dalšími provázky. Snažíme se, aby všechny nitě byly rovnoměrně napnuté, na vzdálený konec můžeme zavěsit závaží pro větší napětí.

Karetky si srovnáme do výchozí pozice, rozvážeme a vložíme útek (obr. 26).

Současný vzor vznikne střídavým otáčením čtyřikrát dopředu (forward), směrem ke vzdálenému konci osnovy a čtyřikrát dozadu (backward), směrem k počátku tkanice.

Po každém otočení vložíme útek do prošlupu, co nejblíže k předchozímu řádku, ale úplně neutahujeme. Otočíme karetky, útek dotáhneme a vložíme do nového

Obr. 24 Sepnuté karetky a osnova připravená ke tkaní.

Obr. 25 Začátek tkaní, vložení útku do prošlupu.

(42)

45

prošlupu. Chvíli trvá, než odhadneme správnou míru utahování a také přirážení útku (obr. 27). Až po několika otočkách se šířka tkanice ustálí a tuto šířku bychom se měli snažit udržet během celého tkaní.

Když se s karetkami dostaneme až ke druhému konci osnovy (obr. 28), případně jsme již utkali požadovaný vzor, sundáme závaží a tkanici sundáme ze stavu. Konce můžeme ustřihnout a útek zapošít, nebo třeba zapleteme cop.

Obr. 27 Karetky již nemají dost prostoru pro otáčení.

Obr. 26 Ustálená šířka tkanice.

(43)

46 Tkanice 2

Materiál: Vlna Rozměry: 21x7 cm

Časová náročnost: 1 cm/10 minut 28 karetek, 112 osnovních nití

Připravíme si 28 karetek, 40 žlutých osnovních nití a 72 oranžových. Vzor je trojím zopakováním vzoru předchozí tkanice a proto je postup naprosto stejný.

Tkaní tohoto vzorku bylo velmi zdlouhavé a obtížné. Vlněná příze je hrubá a při otáčení karetek se do sebe zacuchává, při velkém počtu karetek je náročné kontrolovat každou nit. Po každém otočení bylo třeba od sebe nitě oddělit a vytvořit tak prošlup.

Po víc než hodinové snaze o tkaní, jsme tento pokus s velkým počtem drsné vlněné příze zavrhli jako nevhodný. S tímto materiálem lze pohodlně tkát pouze úzké tkanice s menším počtem nití.

(44)

47 Tkanice 3

Materiál: len Rozměry: 20x2 cm

Pro tuto tkanici jsme zvolili lněnou přízi a vzor stejný jako u první tkanice, abychom tak vyzkoušeli, jak se projeví pouhá změna materiálu.

Připravili jsme si 12 karetek, 16 zelených osnovních nití a 32 červených. Osnova s navléknutými karetkami se připevnila ke stavu a napnula za pomoci závaží. Vložili jsme útek a karetkami z výchozí pozice jsme začali otáčet postupně čtyřikrát dopředu a čtyřikrát dozadu.

(45)

48

Obr. 30 Osnova připravená na tkaní

S jemnějším materiálem přichází na řadu tkalcovský mečík, který nám pomůže lépe přirážet útek a dosáhnout tak větší pevnosti tkanice i hezčího vzhledu (obr. 32). Teprve po přiražení útek dotáhneme a vložíme do dalšího prošlupu.

Obr. 31 Přirážení útku

(46)

49 Tkanice 4

Materiál: len

Rozměry: 26,5x2 cm

Nyní si ukážeme, jak jde při základním způsobu tkaní více motivů z jednoho návleku osnovy. Pokračujeme s osnovou předchozí tkanice a pouhou změnou počtu otáček můžeme změnit celý vzor. Stálým otáčením dopředu vzniknou šipky ukazující doleva, při změně směru jdou šipky doprava. A budeme-li měnit směr ve správnou chvíli vždy po osmi otočkách, získáme křížky a kosočtverce.

(47)

50 10.2 Oboustranná technika

Při oboustranném vzorování ovládáme vždy několik skupin karetek. Ukážeme si dva způsoby tvoření okrajů tkanice a také jak se změní vzorování při dvou způsobech směru navlečení osnovy. Jeden řádek ve vzornici značí vždy dvě otočení jedním směrem a dva vložené útky.

Tkanice 5 Materiál: len

Rozměry: 14,5x3 cm

Vzor byl inspirován stylizovanými květinami a lilií, jako oblíbeným heraldickým motivem.

Na 21 karetek si připravíme 38 modrých nití a 46 žlutých nití osnovy, navlékne do karetek střídavě se směru Z a S. Karetky dáme do výchozí pozice I a protože budeme

(48)

51

vytvářet souvislý okraj, boční karetky oddělíme a otáčíme pouze jedním směrem.

Vložíme útek a hlavní skupinou karetek otočíme dozadu (obr. 35). Ocitneme se tak v pozici II, tkalcovským mečíkem přirazíme útek a zaneseme další. Ještě jednou otočíme dozadu, do pozice III a utkali jsme jeden řádek ve vzornici. Teď otočíme dvakrát dopředu a tímto střídáním získáme z lícní strany žlutý po vrch a z rubní modrý.

Když se ve vzornici dostaneme na řádek, kde začíná vzorování, vybereme karetky zakreslené černé a vysuneme je z hlavní skupiny doprava (obr. 36)..

Vytvoříme tak skupinu tvořící půdu, skupinu vzorovací a již máme dvě karetky tvořící okraj (obr. 37). První skupinou otáčíme ve směru, který udává vzornice.

Vzorovací skupina se točí vždy v opačném směru, čímž docílíme výměny barev.

A okrajové karetky točíme jedním směrem, dokud se osnova příliš nezakroutí, pak směr otočíme.

Obr. 36 Karetky tvořící půdu, vzor a okraje Obr. 34 a) pozice I, b) pozice II, c) pozice III

Obr. 35 Vybírání vzoru

(49)

52 Tkanice 6

Materiál: len

Rozměry: 14,5x3 cm

Pokračujeme na osnově předchozí tkanice a stejným způsobem tkáme stylizovanou rostlinu. Tento vzor byl již dříve mimo tuto práci vyzkoušen v základní technice. V oboustranné technice funguje stejně dobře, ovšem stejně jako všechny vzory tkané oboustranně, je motiv značně protažen na výšku. To je způsobeno tím, že jednotlivé řádky jsou tu delší než u základní techniky.

(50)

53 Tkanice 7

Připravíme si 21 karetek, 42 žlutých osnovních nití a 42 modrých. Tentokrát všechny nitě navlékneme ve směru S. Dále pokračujeme jako u předchozí tkanice, jen s tím rozdílem, že netvoříme souvislý okraj, takže krajními karetkami otáčíme, stejně jako hlavní skupinou. Tento a následující vzor je inspirován českou šablonovou malbou ze 14. století (obr. 10).

Při tkaní se ukázalo, že když jsou všechny nitě navlečeny stejným směrem, při otáčení karetek se často zadrhávají o roh vedlejší karetky, čímž značně znepříjemňují práci.

(51)

54 Tkanice 8

Pokračujeme s osnovou předchozí tkanice. První dva motivy jsou inspirovány šablonovou malbou. Horní motiv stylizované rostliny byl převzat z brokátové tkanice ze 13. století.

Porovnáme li hotové vzorky oboustranných tkanic, všimneme si, že motivy vzorků s návlekem osnovy ve směru S jsou z líce i z rubu totožné, ale poněkud kostrbaté. Tkanice se střídavým návlekem S a Z jsou sice na rubu trochu odlišné, ale líc je o to plynulejší a z hlediska výroby praktičtější.

(52)

55 10.3 Brokátová technika

Brokátové tkanice jsou výjimečné tím, že vzor u nich netvoříme osnovou, ale přídavným útkem na lícní straně. Tímto způsobem byly obvykle tkány nejluxusnější ozdobné pásy převážně z hedvábí a kovových nití.

Jako ukázku jsme vytvořili dvě repliky dochovaných tkanic.

Tkanice 9

Materiál: hedvábí, Rozměry: 21,5x1,3 cm