Předkřesťanská doba

O nalezení pravděpodobného způsobu uzavírání manželství u slovanských kmenů v předkřesťanské době se pokusil náročným srovnávacím studiem historických i folklorních pramenů Lubor Niederle. Věděl, že svatební tradice patří k těm nejstarším v kultuře vůbec.

Z jeho výkladu vyplývá, že před přijetím křesťanství se stala manželkou ta nevěsta (od slova vésti, uvésti, tedy k muži dosud ne-vedená), již ženich (nabyvatel ženy) uvedl do svého lože řádným svatebním obřadem. Oženit se znamenalo obřadně uvésti ženu. Tomuto uvedení předcházel právní akt koupě nevěsty, založený na smluvních podmínkách dvou stran. Smluvními stranami nebyli ženich s nevěstou, ale jejich rodiny a souhlas nebo nesouhlas obou nastávajících manželů neměl právní význam (na rozdíl od římského práva, platného tehdy již na velké části evropského kontinentu). Nevěsta byla předmětem koupě a cena, kterou za ni ženichova rodina zaplatila jejímu otci, se nazývala věno. Provdání ženy bylo tedy jejím prodáním. Výše věna – kupní ceny se přirozeně řídila zámožností rodin obou snoubenců a podle dobových zpráv byla u Slovanů značná. ,,Když se některému člověku narodí dvě nebo tři dcery, jsou příčinou, že zbohatne. Pakli má dva syny, zchudne,“ poznamenal arabský kupec, který v 10. století cestoval našimi krajinami.⁴ Kupní cena bývala vyrovnána v movitostech: dobytkem, obilím, plátnem, kožešinami a konečně dívky chodívali s prádlem. I český kníže Oldřich potkal Boženu u potoka. Spolu měli syna Břetislava, pro kterého byla neurozená matka takovým postižením, že

3 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

15

4 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

16

11 sám musel svou nastávající Jitku unést a to z kláštera, aby se mohl oženit na úrovni. Zvyk unášet ženy u nás přetrval do vrcholného středověku, ale byl stíhán vysokými tresty, když nedošlo ke smíření. Kdyby se tak nestalo, přišel by viník o hlavu i unesená dívka, byla-li spoluvinicí.⁵

„Při sjednávání sňatku, nejprve proběhlo „svátání“, smlouvání obou stran zastoupených otci nebo náčelníky, které zprostředkovával „svat“ (starosta,

„starosvat“). Když se shodli, byla smlouva ústně sjednána před svědky a stvrzena rukoudáním nebo „rukoubitím“ (vzájemným udeřením předpažené ruky o ruku). Teprve v tu chvíli byla nevěsta zamluvena. Následovalo plnění domluvených podmínek. Ženichova strana vyrovnala dohodnutou částku a nevěstina strana dívku v(y)dala za muže. Spolu s odevzdáním nevěsty, případně v následující den, kdy bylo manželství prokazatelně dovršeno souloží manželů, odevzdala nevěstina rodina též její „rúcho“ (výbavu), soubor osobních potřeb a věcí do domácnosti, souvisejících s úlohou hospodyně (peřiny, povlečení, látky, oděvy a jejich součásti, které většinou připravovala nevěsta tkaním nebo vyšíváním, čímž se projevila její zručnost a pracovitost, dále sem patřily nejnutnější věci do kuchyně, ale také truhlice plné šatstva).“ ⁶ Věno bylo jakousi prezentací bohatství rodiny a bývalo předáváno veřejně, někdy dokonce vystavováno na dvoře u rodičů nevěsty. Věnem mohli být i nemovitosti, či od dosavadního stavu (loučení nevěsty s domovem), samotné přestoupení hranice obvykle spojené s bolestí (u nevěsty svatební obřad a ztráta panenství) a konečně přijetí nového statusu (přijetí mezi vdané ženy).⁷

Poté, co smluvní strany smlouvu uzavřely, dohodly den vhodný k uskutečnění sňatku. Svobodné dívky z nevěstina okolí ji v tento den

5 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

16

6 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

17

7 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

17

12 slavnostně oblékly a zahalily ji do závoje. Tím byla oddělena od své dosavadní rodiny, není ji vidět do tváře, takže jakoby tam nebyla (nepatří dosud ani ženichovi). Doba, kdy se ocitá mezi dvěma prostory (starým a novým domovem) a dvěma identitami (svobodná a vdaná), patří v dávném magickém pojetí životního běhu k nebezpečnému času přechodu, kdy nevěstu mohou ohrozit zlé síly. Teprve poté, co ženich uvede svojí vyvolenou do svého domu a vezme jí tak pod svou ochranu, může být odhalena.

Při příchodu do nového domova ženich přenesl nevěstu přes práh a pomohl jí tak překonat ošidné rozhraní mezi bezpečím domova a nebezpečným venkovním prostorem. Poté spolu obvykle uctivě obcházeli ohniště jako středobod celé domácnosti, obětovali domácím bůžkům a předkům, aby si zajistili jejich přízeň a za přítomnosti svědků ulehli na kožešinami vystlané manželské lože, aby bylo manželství po právní i fyzické stránce naplněno. Přítomní svatebčané z obou smluvních stran mezitím prožívali svatební veselí s jídlem, pitím a zábavou. Podle místních obyčejových tradic se tím snažili manželům zajistit úspěšnou budoucnost a hojnost. Obecně rozšířené bylo pohazování novomanželů zrním, luštěninami, semeny a bylinami.⁸

Zajímavé je, že do 10. stol. bylo údajně panenství nevěsty pro slovanského ženicha přítěží. Dokonce mohl nevěstu kvůli panenství veřejně zapudit. A o pár století později už tomu bylo naopak. Neposkvrněnost nevěsty se považovala za samozřejmost. Kontrola nevěstina neporušeného panenství byla mnohdy velmi ponižující, i když se třeba nekonala veřejně, nýbrž v kruhu starších žen (porodní báby), které dosvědčily, že ženich nekoupil použité zboží.

Souvisela s definitivním přijetím nevěsty mezi vdané ženy a jejím „zavitím“

(začepením). Dívka, která o panenství přišla před svatbou, byla nazývána

„zmrhalka“ či „závitka“, což pochází ze zvyku zavíjet vlasy pod čepec vdaným ženám. Padlá dívka se na veřejnosti nesměla ukázat s nepokrytou hlavou.

Někdy jí (dokonce i násilím) ostříhali vlasy. Ještě mnohem hůř na tom byly děti, které vzešly z nemanželského lože. Byly nazývány „bastardy“ a „parchanty“

a musely čelit veřejnému posměchu a neustálému ponižování. Ztratily veškerá

8 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

18