Je až neuvěřitelné jak moc se změnil sňatek po dobu své existence.
Ani si neuvědomujeme, jakou výhodu v dnešní době máme, už jenom v tom, že si partnera můžeme vybrat sami. A nemusíme se ohlížet na to, komu jsme byli zaslíbeni rodiči, na to jestli pocházíme ze stejných poměrů, nebo jestli jsme stejně staří.
Naopak možná přílišná volnost vede k tomu, že sňatků postupně ubývá, mnohem častěji spolu dva lidé žijí jen tak (na hromádce, na psí knížku) rodí se nemanželské děti, které by to v dřívější společnosti neměli vůbec jednoduché.
Dříve spolu dva lidé prostě museli žít, ať chtěli nebo nechtěli, protože si jejich otcové nad jejich kolébkou řekli, že jsou pro sebe ideální. Museli si na sebe zvyknout a prakticky nebylo možné se rozvést. Dnes to možné je, celkem běžně, ale proč se dneska brát, když bychom za chvíli museli vyřizovat rozvod?
Na svatbě autorčiny sestry bylo dodrženo hned několik tradic a zvyků, ale víme vlastně proč se tak děje? Jak ten a ten zvyk vznikl?
2.1 Zásnuby
Všechno to začalo prstýnkem, který sestra našla pod stromečkem. Byl totiž zásnubní. Dnes už se zásnubám takový důraz neklade, ale přesto by tato událost měla každé svatbě předcházet. Dívky asi mají vysněnou romantickou představu, jak by žádání o ruku mělo vypadat. A mnohdy se nechávají inspirovat americkými romantickými filmy. Ale už jenom to, že se náš partner odhodlá koupit prstýnek (většinou s kamenem) a požádat nás o ruku, je v dnešní době velká věc. Pokud žádost o ruku proběhne bez rodinných příslušníků, je slušností, aby teď již budoucí ženich požádal o ruku své vyvolené také její rodiče. Podle etikety budoucí ženich přináší květinu pro maminku snoubenky, ale i své nastávající.
Dříve byl sňatek iniciován především rodinou ženicha. Do domu nevěsty byl vyslán dohazovač nebo dohazovačka. V případě, že chtěli mít jistotu, že se sňatek bude moc uskutečnit. Poslali ještě bochník chleba (někde i s penězi), pokud jej nevěstina rodina přijala, mohli přijít svatbu domlouvat. Dohazovač
23 nárokem k uzavření sňatku. V takovém případě se vracely zásnubní dary a již neměly být znovu nikdy použity. Na vesnicích bylo zrušení zásnub téměř nemyslitelné.21
2.2 Svatební přípravy
V tuto chvíli již mohly začít přípravy na svatbu samotnou. Bylo nutné vyřídit všechny potřebné formality. Bylo nutné na matrice sjednat datum, místo a čas konání. Pokud by se snoubenci rozhodli pro jiné místo konání než je obřadní síň, musí se podat žádost, na jejímž základě matrika povoluje konání obřadu na jiném vhodném místě. Přestože je rodina autorky věřící, snoubenci se rozhodli uzavřít sňatek civilní. Maminka budoucí nevěsty se jim to snažila rozmluvit, hlavně proto, že když se ona chtěla vdávat v kostele, musela nejprve na radnici a oni teď když mohou, tak si toho neváží. Ale konečné rozhodnutí záleželo na snoubencích.
Dokumenty, které snoubenci (občané České republiky) předkládají na matrice v místě konání civilní svatby:
vyplněný dotazník k uzavření manželství (k dispozici na matričním úřadě)
doklad, kterým je možné prokázat totožnost (platný občanský průkaz nebo cestovní pas)
rodný list (originál, ne kopii)
21 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 38-40
24
doklad o státním občanství (lze prokázat OP nebo CP)
výpis z informačního systému evidence obyvatel o místě trvalého pobytu a o osobním stavu
úmrtní list zemřelého manžela/ky (je-li jeden ze snoubenců ovdovělý)
případně pravomocný rozsudek o rozvodu předchozího manželství
jde-li o osobu nezletilou starší 16 let – rozhodnutí soudu o povolení uzavřít manželství opatřené doložkou o právní moci
je-li jeden ze snoubenců osoba stižena duševní chorobou – předkládá i své rodné (např. Marie Svobodová si vezme Jana Nováka – od sňatku by se tedy podepisovala jako Marie Nováková Svobodová). V případě sňatku s cizincem, nebo Čechem s trvalým pobytem v zahraničí může žena požádat o příjmení v mužském tvaru bez přechylování (bez koncovky –ová).
Dříve bylo zvykem, že žena a děti narozené v manželství automaticky dostávaly jméno muže.
2.4 Svědci
Sňatek se může uskutečnit pouze za přítomnosti dvou svědků, většinou jsou to velmi dobří přátelé snoubenců nebo sourozenci. Svědci se musí prokázat průkazem totožnosti (OP, CP) a musí být starší 18ti let.23
Svědky dříve zastupovali lidé z celé vesnice.
22 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 24
23 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 26
25 orgánem církve, v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony a před dvěma svědky.
Snoubenci v tomto případě předkládají stejné doklady jako v případě sňatku civilního.24
2.6 Předmanželská smlouva
Za jejího předchůdce můžeme v minulosti považovat manželskou smlouvu.
Předmanželskou smlouvou snoubenci upravují své vzájemné majetkové vztahy. Uzavřít předmanželskou smlouvu je vhodné, pokud jeden ze snoubenců očekává výrazně vyšší příjmy nebo závazky v budoucnu (pokud např. podniká).
Společné jmění manželů (SJM) totiž tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo oběma během trvání manželství (s některými výjimkami jako je dědictví, dar, restituce, apod.) a závazky, které jednomu nebo oběma manželům společně vznikly během trvání manželství. V případě zániku manželství je nutné tento společný majetek rozdělit a každý z manželů má nárok na jednu polovinu.
Pokud měl jeden ze snoubenců určitý majetek před uzavřením sňatku, zůstává tento majetek v jeho výlučném vlastnictví a nestává se tedy SJM. Smlouva musí být uzavřena formou notářského zápisu, jinak by byla neplatná.25
2.7 Zvaní na svatbu - ohlášky
Zejména na vesnicích se chodí 14 dní před svatbou po sousedech, příbuzných a přátelích, roznášejí se svatební koláčky a svatební oznámení.
Dává se tak najevo, že se někdo chystá vdávat nebo oženit. Zvykem v bydlišti
24 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 27
25 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 30-31
26 autorky je, že za svatební koláče se od obdarovaných dostává např. máslo, cukr někde i peníze. Většinou koláče neroznáší sami snoubenci. Zaslání nebo předání svatebního oznámení neznamená pozvání na svatbu. Na svatbu se zve buď osobně, nebo zvláštní pozvánkou. Ve městech se tištěná oznámení pouze rozesílají poštou. Možná se brzy dočkáme i toho, že si svatební oznámení přečteme na sociální síti.
Každý, kdo svatební oznámení dostane, by měl poslat písemné blahopřání. Proto se na svatebním oznámení uvádí adresa/y, na kterou/é se mohou blahopřání posílat. Pokud adresa na oznámení uvedena není, snoubenci tím dávají najevo, že o blahopřání nestojí.26
Dříve se chodívalo zvát na svatbu v ohláškovém období (tři týdny před svatbou), někde těsně před svatbou. Za závazné se považovalo třetí zvaní a pozvána musela být celá vesnice. Většinou chodili dva „zváči“ – jeden šatníku měli. Šaty, jak je známe dnes, se původně vůbec neužívaly. Oděv byl považován za ochranný prostředek proti prokletí. Z tohoto důvodu nesměl ženich svléknout žádný kus oděvu dříve, než se vrátil z obřadu. U nevěsty byly obavy z prokletí silnější. Nedílnou součástí oděvu nevěsty byl závoj, do kterého se původně halila celá, později jí zakrýval pouze hlavu. Na úplném počátku byl neprůhledný a nevěsta tak musela být vedena. Šaty nevěsty musely být dlouhé až na zem, bez výstřihu a s dlouhými rukávy, aby byla ochráněna před prokletím a zároveň posloužily tak, že nevěsta nepůsobila příliš vyzývavě.
Nevěsta se měla chovat skromně a nezadávat příčiny k pomluvám. 28
26 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 42
27 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 41
28 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 32
27 Bílá barva byla až do 16. století v Čechách považována za barvu smutku. Věřilo se, že bílý závoj přináší neštěstí. Proto se většinou užívalo barvy žluté a jejích odstínů. Do bílých šatů a závoje byla v roce 1840 oblečena královna Viktorie a od té doby se bílé svatební šaty staly v Evropě tradicí.
Závoj měl chránit nevěstu i proti uřknutí zlé osoby a měla tak být schovaná i před ženichem. Odtud pochází, že ženich nesmí vidět nevěstu ve svatebních šatech až do obřadu. My dnes máme možnost si vybrat z nepřeberného množství šatů ať už v půjčovnách, obchodech nebo si je můžeme nechat ušít přímo na míru. Nevěsta většinou obléká dlouhé bílé šaty.
Ale ani barevné a krátké šaty jakýchkoliv střihů nejsou výjimkou. A dlouhý rukáv zvolíme především tehdy, pokud se svatba má konat v chladnějším období roku. Závoj je záležitostí pouze estetickou nikoli ochrannou. Dále se traduje, že nevěsta by měla mít něco nového, něco půjčeného, něco starého a něco modrého.
Ženichovým oděvem je pánský oblek a košile barevně ladící k šatům nevěsty, mnohdy i do výzdoby svatební hostiny. Košili kupuje nevěsta, což má také základ v minulosti, kdy v předvečer svatby nevěsta darovala svému nastávajícímu košili, kterou sama vyšívala.
Svatba je společenská záležitost, obřad je formální a proto by mu mělo odpovídat oblečení nejen snoubenců, ale i všech hostů a v neposlední řadě i naše chování.
2.9 Účes a líčení
Ještě v 19. století se nevěsty nelíčily nebo jen velmi nenápadně. Výrazně se totiž líčily pouze nevěstky, protože na sebe potřebovaly upozorňovat.
O úpravu vlasů žen na vesnici se staraly zkušené ženy a účesy bývaly často velmi složité.29
Dnes se necháváme česat kadeřnicí a nalíčit vizážistkou. Ani dnes by však účesy ani líčení neměly být příliš extravagantní ani příliš obyčejné, ale
29 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 60-61
28 spíše decentně a vkusně doplnit celkový vzhled nevěsty. Vlasy by neměly příliš zakrývat obličej nevěsty, ba naopak.
2.10 Květiny
Květiny patřily k ozdobám každé svatby a samozřejmě i nevěsty.
Převážně zastávaly estetickou funkci. Používalo se všech dostupných druhů květin. Nejprve byly svatební kytice pestrobarevné, později převažovaly bílé (barva nevinnosti) a červené a zelené (barvy života). Od 19. stol., kdy začínáme mluvit o počátcích květomluvy, již známe určité druhy svatebních květin. Mezi ně patří např. bílé kaly (symbolizující vzájemnou lásku a přátelství), nebo bílé lilie (skromnost, nevinnost a čistotu).
Stejně jako dnes měl svatební kytici zajišťovat ženich, proto květy do ní vybrané měly vyjadřovat to, co cítil ke své nastávající. Kytice z bílých karafiátů značila upřímné city, bílé růže vyznávaly lásku s vědomím její pomíjivosti, gerbery vyjadřovaly upřímnost. Naopak bílé tulipány (výčitky, vnitřní prázdnota) a jiřiny (pýcha a žadonění o lásku) moc oblíbené nebyly.30
Krojované nevěsty kytici neměly, protože při obřadu držely většinou modlitební knížku. Živé květy měly ve věnečku na hlavě. U vesnických krojovaných svateb byla ochranná funkce připisovaná „kouzelným rostlinám“.
Stálezelené rostliny (stálost se měla přesunout i do života budoucích manželů) měly chránit nejen nevěstu, ale i svatebčany před zlými silami kolem nich.
Používala se především myrta (upřímná láska) nebo rozmarýn (chci být tvou).
Vázaly se z nich věnečky a zavěšovaly se do svatebních místností, nevěsta je měla ve věnečku na hlavě a ženichovi se dávaly do tzv. vývazku nebo za klobouk spolu s voničkou. V dnešní době jsou svatebčané také zdobeni větvičkou myrty s uvázanou bílou stužkou. Ale je to pouze estetické označení všech účastníků svatby. 31
Svatební kytice dnes je základem pro celou svatební výzdobu. Od té se odvíjí barevnost kytic pro maminky, svědkyně, svědky, družičky, „korzáže“
30 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 62
31 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 32
29 pro ženicha a výzdoba místa obřadu i hostiny. Svatební kytice, zařizuje ženich a plní estetickou funkci. Opět můžeme přihlédnout ke květomluvě nebo pouze k oblíbenosti a barvě dané květiny, v tomto případě se přáním meze nekladou, pouze bychom si měli dát pozor, aby kytice korespondovala šatům nevěsty.
Podle etikety kytici platí ženich.
2.11 Loučení se svobodou
Na Moravě se v předvečer svatby slavila tzv. „svíca“. Tak byl nazýván večer, kdy se ženich se svými přáteli loučil se svobodou. Toto se stále drží, ale v delším intervalu před svatbou. 32
2.12 Svatební dary
Svatební dary se předávají v den svatby. Měly by snoubencům ulehčit vstup do manželství (vybavení do kuchyně, domácnosti, nebo finanční dary).
Dříve u vesnických svateb přinášeli dary všichni pozvaní sousedé. Vedle potravin, které se využily během hostiny, to mohly být látky, ubrusy, povlečení, příze, nádoby, židle, a další. Dary se vystavovaly, aby si je všichni mohli prohlédnout. Nejcennější dary přinášeli kmotři a kmotřičky obou snoubenců.
2.13 „Svatba v máji, nevěsta na máry“
Pravděpodobně tato pověra vychází ze skutečnosti, že první potomek po květnové svatbě se narodil v únoru. Únor byl obdobím nejkrutější zimy a nedostatku zásob. A v dřívějších dobách mnohem častěji ženy umíraly při porodu.
2.14 Zatahování
Když v dřívějších dobách novomanželé vyšli z kostela, mířila jejich první cesta do domu ženicha. Cestou proběhlo tzv. „zalikování“, „šraňkování“, zatahování (dříve před obřadem). Při zatahování ženich musel vyplatit nevěstu a uvolnění cesty penězi nebo alkoholem. Za nevěstu platil, protože ji odváděl
32 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 68
30 z jejich společenství. Bral-li si nevěstu z vedlejší vesnice, bylo takové vykupování mnohem nákladnější.33
Dnes zatahují snoubencům většinou kamarádi při cestě na obřad.
Při tom většinou vymýšlí co nejoriginálnější úkol, podle volnočasových zájmů budoucích manželů. Nebo zatahují pouze proto, aby snoubencům popřáli štěstí a prohlédli si nevěstu. Je zvykem, že za zatahování dostanou svatební cukroví nebo alkohol.
2.15 Snubní prsteny
Výměna prstenů je zvyk znám již ve starém Řecku a Římě. Zlaté snubní prsteny se objevily ve 12. století a poukazovaly na bohatství rodiny. Proto byly zhotovovány ze zlata, zdobeny drahokamy a také často nápisy. Až v 19. století se objevují tenké kroužky, jak je známe dnes. Podle tradice by snubní prsteny měly být bez kamenů.34 Dnes máme stejně jako u květin na výběr nepřeberné množství prstenů. Záleží pouze na vkusu snoubenců. Dokonce na snubním prstenu může být i kámen a to např. když nedostala prsten zásnubní. Placení prstenů zajišťuje ženich.
2.16 Pohazování novomanželů
Při odchodu z obřadu jsou novomanželé pohazováni konfetami, květinami, růžemi, nebo jsou na ně foukány bublinky z bublifuků. Děláváme to tak, protože se to tak traduje, ale málo kdo ví, že dřívější pohazování zrním nesměly proniknout žádné zlé démonické síly. Byl uctíván kult domácích duchů a patronů. Slované věřili, že duše zemřelých se drží stále v jejich blízkosti.
Ženich si většinou přivedl nevěstu do svého domu. Nevěsta byla v domě cizí
33 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 80
34 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 106
31 osobou a duchové bydlící pod prahem by jí mohli uškodit. Proto je ženich musel přenesením nevěsty přes práh oklamat. Přenesením byla nevěsta připojena k rodině ženicha.35
2.18 Rozbíjení talíře
Za zábavný prvek můžeme považovat dnes tradiční rozbíjení talíře před vstupem na svatební hostinu. Dříve hliněnou nádobu rozbíjela např. matka ženicha, když si její syn domů přivedl nevěstu. Nová hospodyně pak musela střepy uklidit sama. Ženich se na úklidu nepodílel.
2.19 Hostina
V dřívějších dobách většinou ženich s nevěstou u stolu neseděl. Měl dohlížet na obsluhu. Nevěsta před sebou měla prázdný, dnem vzhůru otočený talíř, takže po celou dobu hostiny nic nejedla. Svatební hosté si nosili vlastní příbory (lžíce a nože).
Téměř na žádné svatbě nesměla chybět krupicová kaše. Kaše byla považována za jídlo hojnosti (vařena z mnoha částeček, symbolizujících blahobyt). Byla podávána jako předkrm. Následovala polévka a vdolky.
Na zámožnějších svatbách bylo podáváno i maso.36
Dnes by podle etikety měla nevěsta vždy sedět ženichovi po pravici.
Vedle ženicha by měli sedět rodiče nevěsty (matka vedle ženicha). Na straně nevěsty zase rodiče ženicha (otec vedle nevěsty).37 Většinou se však setkáváme s tím, že rodiče sedí vždy vedle svého potomka a to vždy matka vedle ženicha, otec vedle nevěsty. Dále posadíme svědky a poté ostatní hosty, vždy podle jejich společenského postavení. Etiketa také praví, že otec nevěsty platí jídlo na hostině, ženichův otec zase nápoje.38
V současnosti si neumíme představit hostinu, kde by novomanželé nebyli na polévku svázáni jedním ubrusem. Navzájem se krmí mnohdy děrovanou lžící. Celkem často se na svatebním stole jako hlavní chod objevuje svíčková
35 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 87-88
36 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 80-81
37 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 78
38 JANEČKOVÁ P.: Svatba – vše co potřebujete vědět… . Grada Publishing, a.s., 2009, str. 49
32 omáčka, ale není to pravidlem a tak se setkáváme s velmi širokou škálou svatebních menu.
2.20 Další svatební zvyky a rituály na našem území:
S někdejším úsilím odehnat od snoubenců démony souvisí rámusení, výskání svatebčanů, práskání biči, střílení do vzduchu, bubnování.
Stínání černého kohouta nebo slepice na zakončení svatby jako připomínka magické oběti k usmíření démonů.
Věnčení nevěsty vínkem (korunkou), symbolem dosud neporušeného panenství.
Svatební koláč, věnec, homole, jako obětina, symbol hojnosti a plodné sexuality. Jeho hotovení i rozdílení.
Rozplétání a krácení vlasů nevěsty před čepením, pozůstatek někdejších rituálních postřižin, konaných kdysi biologicky dospělé dívce.
Symbolické bití nevěsty, respektive políček, mající jí dát pocítit mužovu nadvládu.
Nevěsta zouvá ženichovi obuv na znamení podřízenosti.
Nevěsta povinně tančí s družbou a mužskými členy svatební družiny, snad jako přežitek možného promiskuitního prožití svatební noci.
Rej maskovaných svatebčanů, převlečených hlavně za zvířata, snad někdejší způsob, jak oklamat démonické síly.
Umývání ženicha a nevěsty u tekoucí vody, nebo pouhé postříkání vodou jako patrný pozůstatek někdejších očistných rituálů konaných vodou nebo ohněm.39
39 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, str. 19
33