Vliv křesťanství

práva a byly nuceny žít na okraji společnosti. Jak to bylo se sňatky vdov, není známo. Zatímco vdovci nic nebránilo, aby uzavřel svazek nový, vdova byla i u našich předků se slušelo počastovat novomanžele medem a solí, klást jim koláč či chléb na hlavu, nechat je symbolicky vykonat nějakou domácí práci (zametání), nešetřit světlem pochodní a svící, užívat červené barvy ve svatebních symbolech.

Svatby se před přijetím křesťanství konaly zpravidla od sklonku podzimu do časného jara s ohledem na frekvenci zemědělských prací a nevěstino předpokládané otěhotnění. Celý obřad počal výměnou prstenů (mohly být z ušlechtilých kovů – trvanlivé nebo upletené jenom z trávy nebo květů) a vzájemných darů, pokračoval zahalením nevěsty a převedením do ženichova domu, kde projevila úctu ohni a domácím bohům, následovalo krájení koláče a úprava nevěstiných vlasů do čepce vdané ženy. Když nevěsta rozvázala poté ženichovi obuv, případně přijala symbolický políček, byli novomanželé slavnostně uloženi na lože a hosté se oddali svatebnímu veselí – veselce.

Cizí kupci, projíždějící přes naše území za obchodem, si všímali místních kulturních zvyklostí a vyzdvihovali cudnost a věrnost slovanských žen. Nevěra přinášela nesmírné riziko. V milostném mimomanželském poblouznění „ztratit hlavu“ znamenalo tehdy ztratit ji doslova.¹⁰

1.3 Vliv křesťanství

Druhé tisíciletí již zásadním způsobem ovlivňovalo křesťanství, které šířili misionáři i mocní lidé. A pokud do této doby již měly svatební rituály nějakou

9 JANČÍKOVÁ E.: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012

10 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

19-20

14 podobu, nyní došlo k jejich rozdělení: východoslovanské a jihoslovanské svatby se nadále měnily pod byzantským vlivem a západoslovanské pod vlivem římské církve.

Církev příliš nezasáhla do podoby svatebního obřadu. Zásadní změnou byla řada zákazů ohledně mnohoženství, ale také příbuzenských sňatků. Trvalo velmi dlouho, než byly původní pohanské zvyky vytlačeny. Úplně se to nepodařilo nikdy (některé zvyky existují dodnes, aniž by se vědělo, kde mají původ a proč se opakují). Mění se i postavení ženy v manželském svazku.

Již není jenom koupeným majetkem, ale stává se mužovou partnerkou.

Břetislavovy dekrety z roku 1039 představují nejstarší západoslovanský zákoník vůbec. Obsahují i zákony týkající se sňatků. Mimo jiné ustanovily uzavírání sňatku před knězem, do této doby to nebylo nutné, i když kněz na svatbách obvykle přítomen byl. Byl pozván nejen proto, aby vykropil svatební lože svěcenou vodou nebo uděloval požehnání.

Tomu, kdo poruší manželství, hrozilo doživotní vyhnanství. Od manželek se očekávala věrnost, od žen neprovdaných a vdov pohlavní zdrženlivost.

Manželství mělo být jen prostředkem k odvrácení smilstva u těch lidí, kteří bez sexu nevydrží. Protože ale bylo též prostředkem k plození dětí, přisoudil mu učený sv. Augustin posvátný charakter a nerozlučitelnost slibu, který si snoubenci dali před Bohem. Rozumějme před pomyslnou tváří všudypřítomného Boha. Obřady sňatku a následující svatební veselí se nadále odehrávaly tak, jak velela tradice. Proběhlo uzavření majetkové svatební smlouvy po dohodě obou rodin a za přítomnosti co největšího počtu svědků, ať už svatebních hostů nebo přihlížejících. Změnou bylo, že snoubenci museli dát viditelný souhlas, často byl vyjadřován předchozím „příslibem“ a výměnou prstenů. Obřad se v té době odehrával doma. Oddával nevěstin otec. Nevěstina ruka byla vložena do ruky ženicha, snoubenci si slíbili věrnost, dokud je smrt nerozdělí, následoval přípitek. Církevní požehnání dostali novomanželé v kostele o nejbližší neděli. Tímto byl manželský slib téměř nezrušitelný.

15 Definitivní povinnost církevního požehnání každého sňatku ustanovil čtvrtý lateránský koncil v roce 1215.¹¹

Církevní obřad se po staletí skládal z jednoduchých částí, jako byl souhlas s tím, že snoubenci do manželství vstupují dobrovolně. Následně kněz spojil jejich pravé ruce a pronesl svatební slib. „Kněz poté překryl ruce snoubenců štólou a pronesl: „Quod ergo Deus coniuxit, homo non separet.“

(Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj). Slova, jež podle podání evangelistů Matouše a Marka pronesl sám Ježíš, když ho farizeové provokovali dotazy na možnost rozvodu, respektive zapuzení manželky.“¹² Latinská slova, která kněz při obřadu užíval, byly pro obyčejné lidi nesrozumitelné, což dělalo obřad tajuplný. Naopak se to někteří snažili využít ve svůj prospěch. Tvrdili např., že nevěděli, co slibovali.

Přestože křesťanství hlásalo pokoru a skromnost i nadále byly svatby velmi bohaté se spoustou hostů, kteří byli zároveň svědky manželského slibu a kteří se předháněli s nákladnými oděvy, v obžerství a v opilství. Pro nerušený průběh všech významných liturgických svátků zakázala církev svatby v ty dny, kdy by se křesťané měli modlit, činit pokání a rozjímat. To znamenalo:

o sobotách, v předvečer svátků tzv. vigiliích, v době předvelikonočního postu a o Velikonocích, okolo Letnic (svatodušní svátky) a v adventním a vánočním čase. V této zdánlivě složité problematice se vyznali většinou i negramotní lidé, kteří díky navštěvování nedělních bohoslužeb, znali církevní rok, takže se zákazem mohli řídit. Výjimku měly svatby, které spěchaly (nemoc, možnost úmrtí, těhotenství), a svatby panovníků, kteří se ženili ve vyšším zájmu.

Koncil, který se uskutečnil v roce 1215, také nařídil povinné trojí ohlášky.

To znamenalo, že kněz po tři bohoslužby před plánovaným sňatkem musel z kazatelny oznámit jména snoubenců. Pokud pocházel každý z jiné farnosti, musely být ohlášeny v obou z nich. Když kněz vyhlásil ohlášky, kdokoli mohl oznámit příčinu, která by mohla být překážkou manželského svazku (např.

jeden ze snoubenců již byl zasnouben nebo ve svazku manželském, pokud se pokoušel předchozí sňatek utajit, či předstíral svojí identitu). Toto nařízení bylo

11 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

22-23

12 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

24

16 aby neztratili vzájemnou úctu, sepsal v díle Knížky Šestery Tomáš ze Štítného.

Ženy by podle něj měly být pokorné a muže milovat i s jeho nedostatky.

Mimo jiné píše i o tom, že o úspěch manželství a plodnost, se křesťan může ucházet pouze modlitbou nikoli magickými prostředky, což souhlasilo s křesťankou věroukou. I přes úsilí kazatelů a mravokárců lidé stále věřili magii šťastného počátku, například věštby z nebeských znamení (snoubencům „prší štěstí“ se používá dodnes), věštění z dýmu ohniště, z chování zvířat, obřady se zpěvy, erotickými motivy, tance, vyplnily svatební dny. Vysoce hodnoceno bylo ve všech společenských vrstvách, když novomanželka otěhotněla hned po svatbě.¹⁴

Rituály a pověrčivé obřady provázely i ustýlání svatebního lůžka a ukládání snoubenců ještě při svatbách na počátku 20. století, tím spíš ve středověku. To se tetky a kmotry doslova předháněly ve znalostech magie.

Například rovnaly stébla slámy pod „poslamkou“, do lůžka vkládaly kovové předměty, byliny, svěcené věci, a dokonce i celé vlaštovčí hnízdo jako symbol šťastné rodiny. Navazovaly tkanice s amulety a talismany na různé části těla i na svatební lůžko.

V minulosti bylo většinou dodržováno několik pravidel pro výběr partnera.

Bylo důležité, aby oba snoubenci pocházeli ze stejné společenské vrstvy, nebo byli stejně urození. Přihlíželo se také věkové rovnosti, ale ta bývala porušována. Dalším omezením byl stupeň příbuzenství. Sňatek nesměl být uzavřen mezi příbuznými až do čtvrté generace. „Teprve v pátém kolenu

13 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

25

14 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

26

17 potomci jediného praděda „vycházeli z rodu“ a mohli se vzít.“¹⁵ Ve středověku byl zákaz rozšířen také na sňatky s křestními a biřmovacími kmotry, přestože nebyli se svými kmotřenci pokrevně příbuzní. A především bylo překážkou kněžské svěcení. Celibát duchovních osob ustanovil jako duchovní očistu pro římskokatolickou církev papež Řehoř VII. v roce 1074. Církevní právo také zakazovalo násilný únos žen a rozdílné náboženské vyznání snoubenců.

Výběr partnera se především podřizoval vůli rodičů, ale neznamená to,

A středověk již znal dohazovače, kteří vybírali vhodné partnery. Říkalo se jim „svodníci“, a časem se stali placenými sňatkovými agenty. Postupem času se také mnohem více řešily svatební smlouvy. Jednalo se o výši věna pro ženicha tedy nevěstin přínos a „protivěno“ („obvěnění“), které mělo nevěstu zajistit v případě ovdovění.

Do smlouvání byla zahrnuta i hospodyňská výbava nevěsty (ženská výprava), ta zahrnovala postel, lůžkoviny, povlečení, ubrusy, kuchyňské zařízení, osobní oděv, šperky, hygienické potřeby, potřeby k předení, kotel

15 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.27

18 na rok a den. Do té doby se měl sňatek uskutečnit. Nakonec byla smlouva zapita.¹⁶

Důležitým požadavkem bylo, aby byla nevěsta do svatby pannou a i ženich dodržel pohlavní čistotu. U muže, byla tato podmínka záležitostí jeho svědomí. Na to dohlížely rodiny, protože přišla-li dívka o panenství, ohrozila nejenom svoji budoucnost, ale i pověst celé rodiny.

Velký důraz byl také kladen na samotné přípravy svatby. Muselo být zajištěno především dostatečné množství jídla a pití, protože svatební hostiny reprezentovaly rodinu, pokrmy na ní se řídily dobovými stravovacími návyky.

Velikost hostiny se měřila na počet prostřených stolů, které byly zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Svatební hostina vrcholila předložením obřadního pečiva a nemusel to být přímo svatební dort. K takovému účelu mohl sloužit zdobený koláč nebo svatební stromek ověšený sladkostmi, který symbolizoval strom života z příběhu Adama a Evy.¹⁷

Mezi další neodmyslitelné symboly svatby patří kulaté svatební koláče, věnce na hlavách snoubenců (věnec na hlavě dívky byl jasným znakem jejího svobodného stavu, tedy panenství). Nosila jej až do svatebního dne, ať už v podobě kovového kroužku, perlové čelenky, věnečku z květů nebo pouhé stužky. V den svatby měli oba snoubenci stejný. Po posledním dnu svatby byly věnce odloženy a manželce při obřadu čepení – zavíjení nevěsty, zakryly starší ženy vlasy pod šátek, roušku, závoj nebo čepec. Do konce života už musela chodit „zavitá“ což znamenalo se zakrytou hlavou. Nošení věnců vymizelo stejně jako oddělené stolování a vzájemná výměna prstenů (prostrčení prstu prstenem evokuje pohlavní styk, a tvar prstenu vyjadřuje magický ochranný kruh, který chrání před zlými silami) v 17. století.

Roku 1563 bylo manželství na tridentském koncilu římskokatolické církve prohlášeno za jednu ze sedmi svátostí a tím přestala být světskou a stala se božskou, z čehož plynula řada důsledků. Mimo jiné musel být každý sňatek (stejně jako křest a úmrtí) zapsán na matrice a z toho plynulo, že se svatby

16 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

28-29

17 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

30

19 nemuselo účastnit velké množství svědků, jak tomu bylo dosud. Stačila již jen přítomnost snoubenců a dvou svědků. Nebylo to však hojně využíváno, protože sňatek bez přítomnosti nebo souhlasu rodiny, vyvolával přinejmenším opovržení, nebo dokonce vydědění, či prokletí. Dále byly povinné ohlášky, docházení snoubenců na katechismus (poučení o věroučných dogmatech) s tzv. manželskou zkouškou, povinný sňatek v kostele s předepsanou liturgií.

Jinak byl sňatek neplatný.¹⁸ To způsobilo úpadek svatebních rituálů a zvyků potomstva, které může svému budoucímu muži dát. I proto mohl výběr partnera trvat dlouhá léta. V mnoha případech otcové dohodli sňatek svých dětí už za jejich dětství, ale ne vždy se takový sňatek uskutečnil. V takovém případě však hrozily pokuty, protože odmítnutý partner byl poškozen na cti.

Po předběžném výběru následovalo schválení, následně jednání s rodiči potencionální nevěsty a souhlas nevěsty samotné. Dalším krokem bylo dvoření a vzájemné „oťukávání“. Pokud byly sympatie vzájemné, mohl budoucí ženich svou vyvolenou častěji navštěvovat a mohl jí dávat dárky. Když i nadále vše probíhalo dobře, mohl se uskutečnit výpros tím, že nápadník požádal o ruku své vyvolené (vyprosil si ji). V případě, že uspěl, byla mu před svědky zaslíbena.

A zmíněný slib stvrdili darovaným prstenem, případně výměnou prstenů.

Při zásnubách bylo většinou vybráno datum svatby. Pak už se mohla uskutečnit zásnubní hostina a začít samotné přípravy na svatbu. Výprosy měli právní platnost a nedodržení takového slibu stálo na pokutách velké peníze i proto, že přípravy na svatbu samotnou stály nemalé výdaje.

Výprosy a zásnuby se obvykle odehrávaly na podzim a svatby se pak konaly následujícího masopustu nebo povelikonočního května a to znamenalo

18 JIROUŠKOVÁ J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: NLK, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, str.

31-32

20 dostatečné množství času na nákladné a náročné přípravy. Když snoubenci třikrát „spadli z kazatelny“ mohla se svatba uskutečnit. Před obřadem se ještě podepisovaly předem dohodnuté majetkové smlouvy. Nevěstina strana se tím zavázala vyplatit věno, ženichova zase obvěnění, které činilo dvouapůlnásobek, když byla nevěsta ještě panna a dvojnásobek u vdovy.

Svatební hosté oblékali slavnostní oděvy v erbovních barvách svého rodu. Nejhezčí však musely být šaty nevěsty, žádná žena ji neměla zastínit.

Organizaci svatby měl na starost společensky zkušený muž (hospodář svatby) a starší žena (hospodyně svatby). Po svatební noci dostávali novomanželé svatební dary. Nevěsta dostávala od ženichovy matky manželské lože s nebesy, řezbami nebo malůvkami. Od ženicha jitřní dar. A od ostatních hostů dostávali novomanželé cennosti a různé dary užitkové i na ozdobu. Svatba končila odchodem nevěsty do nového domova (většinou ženichovo sídlo).¹⁹

Ve druhé pol. 19. stol. velkých selských svateb začalo ubývat. Naopak mnohem více se vyskytují tiché a skromné svatby. Měšťanstvo mělo honosnější obřady – bílé šaty s vlečkou, dlouhý závoj nesený družičkami jako na šlechtických svatbách, velké svatební kytice a muži ve fraku. Námluvy, zásnuby – výměna zásnubních prstenů s kamenem, návštěvy a konverzace podle etikety, rozesílání tištěných svatebních oznámení, výměna snubních prstenů bez kamene před oltářem a přijímání svatebních darů. Vše podle společenských předsudků a představ o morálce. V této době však vznikla nová tradice a to odjíždění na svatební cestu. Ta měla přinést soukromí a neobvyklé zážitky prvních společných dnů.