Abychom žákům s mentálním postižením umožnili orientaci v sociálním prostředí, ale též usnadnili komunikaci s jejich okolím, je vhodné při vzdělávání využít některých netradičních metod. Ve speciálních školách by měly mít funkci podpůrnou, pomocnou a motivační.
4.4.1 Sociální čtení a čtení globální metodou
Jednou z nejčastěji používaných metod při vzdělávání žáků s těžším postižením je sociální čtení. Jedná se o poznávání, interpretaci a přiměřené reagování na zraková znamení a symboly, piktogramy, slova i skupiny slov, s kterými se setkáváme v našem okolí.
Při učení touto metodou se využívá individuální přístup k žákovi, respektují se jeho individuální zájmy a potřeby. V jednotlivých kategoriích se sleduje, co je pro dítě funkční.
Sociální čtení pomáhá zapojit žáky do aktivního života, stimulovat jejich potřeby a poskytnout jim určitou míru nezávislosti. Musíme se soustředit na takové čtení, které má pro dítě smysl, je pro něj perspektivní, napomáhá rozvíjet slovní zásobu a obohacuje jeho aktivity. Důležitá je spolupráce s rodinou.
32
Výhodou tohoto čtení je, že vychází z obrázků, piktogramů a různých schematických zobrazení, které využívá celá společnost v každodenním životě, proto je na rozdíl od ostatních metod alternativní komunikace pro veřejnost srozumitelná.
Další metodou využívanou ve speciálních školách je čtení globální metodou. Při této metodě se dítě seznamuje se zobrazením konkrétního předmětu a současně se slovem označujícím jeho název. Jako učební pomůcka slouží soubor slov z různých oblastí, které dítě obklopují např. rodina, nábytek, části těla, hygiena, mycí potřeby, potraviny, ovoce a zelenina, dopravní prostředky apod.
Jako doplněk se můžou použít i fotografie členů rodiny nebo spolužáků s napsaným jménem. Mohou se i vytvořit vlastní soubory obrázků podle potřeb a schopností žáků (Švarcová 2000, s. 91 – 95).
4.4.2 Alternativní a augmentativní komunikace
Někteří těžce postižení jedinci nejsou schopni verbálně komunikovat, proto je nutné najít vhodnou metodu komunikace, která by dítěti vyhovovala.
Mezi prostředky alternativní a augmentativní komunikace patří využití nonverbálních způsobů sdělování (mimika, gestika …). Při neverbální komunikaci je zapotřebí použití alternativních symbolů, které jsou buď bez pomůcek, kdy nejsou nutná žádná vybavení (gesta, řeč těla, vokalizace …) a s pomůckami, které vyžadují pomůcky (komunikační knihy, tabulky, komunikační přístroje s hlasovým výstupem, počítače).
Do kategorie s pomůckami řadíme i různé předměty. U těžce postižených jedinců se využívá facilitovaná komunikace referenčními předměty (trojrozměrné symboly).
Tyto předměty symbolizují určitou činnost (např. talíř = oběd).
Fotografie – na fotografiích jsou znázorněny reálné předměty, osoby, činnosti, což je pro dítě srozumitelnější než obrázek a více motivující.
Piktogramy – jedná se o systém černobílých obrázků, na kterých jsou zjednodušeně zobrazeny předměty, činností, vlastnosti. Aby se dítě naučilo s piktogramy pracovat je nutná spolupráce s rodinou, kdy se vyžaduje používání stejných symbolů doma i ve škole a neustálé opakování starých piktogramů .
Makaton – pochází ze znakového jazyka neslyšících a je to takový systém, tvořící asi 350 znaků a symbolů, které se dají lehce pohybově ztvárnit a jsou doplněny orální řečí.
33
Výměnný obrázkový komunikační systém (VOKS) – jde o soubor barevných obrázků, kdy žák postupuje od motivační výměny obrázku za předmět, přes diferenciaci obrázku, až po tvoření vět na větném proužku (Opatřilová 2013, s. 31-34).
Znak do řeči – jeden z nejpoužívanějších dorozumívacích prostředků. Jedná se o otevřený systém přirozených gest, mimických znaků, postojů a pohybů lidského těla.
Při výuce této metody musí mít daný pojem vždy stejný znak a doprovázen orální řečí (Valenta 2004, s. 183, 184).
4.4.3 Masáže
Při masáži dochází k jemnému a citlivému masírování lidského těla, přičemž se stimuluje a zlepšuje krevní oběh. Působí na činnost orgánů, na rozvoj všech tkání, zlepšuje dýchání, posilují se hrudní svaly, správné držení těla apod. Při masáži dochází k dráždění pokožky, jednotlivých nervů a jejich zakončení, aktivují se nervy a tím se posiluje hmat. Masážní techniky mají vliv na svalstvo, na jeho zpevnění, uvolnění a koordinaci pohybů.
Baby masáž je jemná doteková technika, harmonizuje vývoj dítěte, ovlivňuje fyziologické zdraví, odstraňuje nerovnováhy a nemoce oslabených jedinců.
Motýlí masáže jedná se o velmi něžné a lehké doteky, pomocí nichž se uvolňuje hlubší napětí ve svalech, a tím mají i pozitivní vliv na nervovou soustavu.
Klasická masáž je vhodná na uvolnění ztuhlé šíje, krku a při bolestech pod lopatkou.
Může se provádět pomocí masážních olejů (levandulový olej – uklidňuje, skořicový olej – uvolňuje křeče a svalové napětí …).
Rekondiční a relaxační masáž je vhodná jako doplněk při komplexním působení na člověka. Např. urychluje proces regenerace svalů po zátěži, odstraňuje jejich únavu a zlepšuje svalovou výkonnost, vyrovnává následky způsobené jednostrannou činností, přetěžováním a nesprávným držením těla, podporuje krevní oběh, zabraňuje vzniku otoků apod.
4.4.4 Míčková facilitace
Tato metoda patří mezi relaxační masážní techniky. K masáži se používají softttenisové míčky. Ty se vedou po těle dítěte dvěma způsoby - koulením, nebo vytíráním (míček se posouvá tak, aby se neotáčel).
34
Při míčkování dochází k reflexnímu působení na vnitřní orgány a tím k zlepšení zdravotního stavu. Při použití jakékoliv metody (koulení či vytírání míčkem) dojde k protažení a uvolnění příslušných svalových skupin (Opatřilová 2013, s. 122-124).
4.4.5 Bazální stimulace
Bazální stimulace je aktivita, která se snaží nabídnout osobám s těžkým postižením a souběžným postižením více vadami možnosti pro vývoj jejich osobnosti. Pojem bazální znamená elementární základní nabídku, která je uskutečňována v té nejjednodušší podobě. Pojem stimulace je chápána jako nabídka podnětů všude tam, kde těžce postižený jedinec vzhledem ke svému postižení není schopen se sám postarat o dostatečný přísun přiměřených podnětů potřebných pro svůj vývoj.
Hlavní myšlenkou bazální stimulace je požadavek celistvosti. Použitými metodami a přístupy můžeme ovlivňovat celého člověka.
Jedinec s těžkým postižením je ve stavu extrémně redukovaných aktivit. Každý jedinec vlastní určitý potenciál aktivity, postižení však omezuje více či méně zřetelně tento potenciál. Postižený jedinec se musí omezit na nejelementárnější životní výkony, které jsou většinou spojeny jen s vlastním tělem. Nemůže vyvíjet žádné kontakty s okolním světem a naopak svět ho není schopen přiměřeně akceptovat. Pomocí bazálních (základních) podnětů lze alespoň částečně otevřít individuální izolaci.
Základní oblasti a cíle:
Somatické podněty
poznat a využívat povrch těla, jako orgán vnímání
umět motoricky reagovat na podněty těla
snažit se lokalizovat podněty na vlastním těle
vytvářet předpoklady pro základní poznatky o svém těle a jeho zkušenostním
učit se rychle vnímat v různých směrech (pohyb nahoru, dolů, dokola)
35 Orální podněty
1) aktivovat oblast úst
senzibilizovat ústa pro různé vjemy
učit používat ústa ke zkoumání vlastností (orální hry)
koordinace ruka – ústa 2) podněty čichové a chuťové
umět správně přiřadit vůně a chutě
uvědomovat si, že nos a ústa mohou zprostředkovávat vjemy Taktilně haptické podněty
zřetelně vyznačit citlivé oblasti rukou
umožnit rukama něco cítit
učit se reagovat na podněty, které nejsou bezprostředně vztažené k tělu
naučit, že tóny, šumy a zvuky mohou mít různou kvalitu
naučit fixovat nejjednodušší podněty
naučit vědomě aktivovat postavení očí
nácvik pohybů očí a hlavy za podnětem
dítě naučit chápat každodenní předměty a lidi jako věci určené ke zrakovému vnímání (Hájková 2009, s. 80, 81)
4.4.6 Snoezelen
Jedná se o specificky vytvořené prostředí (místnost), ve které se nachází různé technické prostředky, pomáhající rozvíjet smyslové vnímání žáka (Slowik 2007, s. 115).
36
Snoezelen je určen především pro žáky s těžkým postižením. U těchto jedinců se vychází především z toho, že při poznávání svého okolí jsou odkázáni na primární smyslové vjemy a odpovídající doprovodné pocity a pohyby, které nejsou správně prožity, proto se při této metodě předpokládá rozvoj vnímání prostřednictvím těla.
Ve snoezelenu se vychází z jeho přirozených projevů, cíle a metody práce se přizpůsobují klientovi. Důležité je vytvořit příjemné pocity, využívat různé pomůcky (lehátka, relaxační vaky, zavěšená síť, trampolína, polštářky, deky, lampy, vodní válce, fosforeskující vlákna …), vytvořit příjemnou atmosféru – tlumená relaxační hudba, intimní osvětlení, vodní lůžko apod.
Podstatou snoezelenu je umožnit dítěti hluboké a izolované pocity a vjemy, dále uvědomění si vlastního těla, udržuje se mezilidský kontakt, vše probíhá ve stavu relaxace, typická je dobrovolnost (Opatřilová 2013, s. 120 – 122).