Technologické teorie vzdělávání

oblastech umožňuje naplňovat didaktické zásady a skutečný efekt se pak projeví ve znalostech a dovednostech žáků [3].

2.2 Technologické teorie vzd ě lávání

Moderní pedagogika využívá celou řadu teorií vzdělávání např. kognitivně psychologické, sociální, sociokognitivní a patří sem i teorie technologické, označované také jako technicko systémové, či systémové teorie vzdělávání. Tyto teorie kladou důraz na předávání informací prostřednictvím vhodných technologií. Technologie je široký pojem, který zahrnuje postupy systémových přístupů a koncepci výuky, ale také zahrnuje didaktické pomůcky pro komunikaci a zpracování informací. Mezi tyto pomůcky patří např. televize, video, počítač, internet, atd. Poslední tendence při uplatnění těchto výukových metod směřují k multimédiím a hypertextu. Mají za cíl vytvořit multimediální prostředí, využívající tzv. umělé inteligence a také využívat možnosti počítačové simulace reálních situací. Toto vše je založeno na rozvoji výpočetní techniky a schopnosti počítačů zpracovávat v krátkém časovém okamžiku obrovské množství dat a informací. Počítač může pracovat s rozmanitými zdroji informací, ať už jde o obraz, video, zvuk nebo text.

Právě v tomto případě mluvíme o multimédiích. I tato práce je psána za pomoci počítačové technologie, resp. pomocí textového editoru, který umožňuje různé operace s textem. Tuto technologii psaní textu pomocí klávesnice dnes již nelze nazvat moderní. Za moderní technologie psaní, lze považovat např. psaní pomocí elektronické tužky nebo pera, tzv.

„stylusu“ přímo na obrazovku nebo na virtuální papír.

Technologický rozvoj dvacátého století poznamenal, stejně jako ostatní sociální instituce, i školy. Tento rozvoj je patrný v zavádění konkrétních technologických stroje, postupy, metody nebo programy, získané systematickou aplikací vědeckých poznatků s cílem řešení praktických problémů. Technologická teorie vzdělávání spočívá

v logickém uspořádání „konkrétních“ prostředků, které slouží k organizaci vyučování a málo záleží na povaze a obsahu vzdělávání. Tato teorie se zaměřuje na praktické podmínky vyučování a usiluje o řešení každodenních problémů školy, a proto lze o ní hovořit jako o teorii vzdělávání. Častěji se o ní hovoří jako o výcviku a vzdělávání, než o výuce. Současně se klade velký důraz na používání systematických postupů, plánování a organizování formativních procesů a na zpětnou vazbu v procesu předávání poznatků.

V této technologii je možné rozlišit dvě hlavní tendence. První z těchto tendencí představuje aplikaci teorie systémů na vzdělávání, která spočívá ve zkoumání vztahů mezi prvky v závislosti na sledovaných cílech. Druhá tendence uplatňuje hypermediální prostředky a metody ve vzdělávání, jež spočívají v budování mnohavrstevných systémů informací, které tvoří tzv. hypermediální prostředí. Sem lze zahrnout, v poslední době hojně využívanou, metodu počítačových simulací různých reálných situací skoro ve všech oborech lidské činnosti např. lékařství, stavební průmysl, ekonomie, strojírenství, atd. Ve strojírenství lze uvést jako příklad tohoto využití např.

metodu konečných prvků, či diferencí v pevnostní analýze součástí, tuhnutí odlitků ve formách, atd. Tyto metody ušetří materiálové a finanční náklady na výrobu např. forem tím, že si jejich efektivnost můžeme ověřit ještě před vyrobením dané formy. Výše uvedeným metodám simulací je dobré žáky učit na středních, dále pak studenty na vysokých školách, kde je mohou využívat pro své projekty, což je dobře připraví na budoucí zaměstnání a umožní jim některé sledovat některé jevy, které v reálném prostředí lze sledovat obtížně, nebo je sledovat nelze.

Obr. 1 Simulace tuhnutí odlitku ve formě Obr. 2 Simulace tlukotu lidského srdce Tvorbu vyučování u této edukační teorie lze rozdělit do etap, ve kterých se pedagog pokusí nejprve vymezit obecné cíle a klasifikuje je podle různých používaných taxonomií.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Dále pedagog vytvoří seznam nezbytných prvků pro dosažení předem jasně stanovených cílů. To se uskuteční např. pomocí rozdělení žáků do skupin, přípravou potřebných textů, pomůcek, programů, atd. A nakonec si ověří dosažení těchto cílů. Což je stejné u všech ostatních technologií.

Hypermediální tendence, které prostřednictvím internetu umožňují žáku získávat nepřeberné množství informací o různých tématech a oborech, tvoří celosvětové multimediální prostředí, lze minimalizovat i na prostor učební skupiny a hodiny.

Minimalizace globálního multimediálního prostředí má schopnost žákovi představit rozmanité situace. Počítač se může dokonce „učit“ od žáka ve chvíli, kdy ho sám vyučuje.

Může se přizpůsobit zvláštnostem žáka, jako jsou jeho styl učení, rytmus, osobní záliby a potřeby. Výsledkem je technologická koncepce, která čerpá, jak z posledních novinek a poznatků, tak z teorií poznání. Na začátku 80. let se ve světě hodně hovořilo o vytváření

„inteligentních“ vyučovacích programů. Učitel používal různé softwarové produkty, jež vznikly aplikací umělé inteligence a byly koncipovány k tomu, aby pomohly vytvářet učební prostředí, a nebo přímo samy vyučovaly. Z tohoto pohledu lze vyučování považovat za soubor reakcí a podnětů. Žáka je však potřeba vést spíše cestou vlastních objevů, než ho vyučovat daným obsahům. Dnes většinou tyto programy nahradilo prezentování informací v různých podobách jako jsou informace obrazové, zvukové i tradiční text, čímž žák může kdykoliv požádat o vysvětlení, jež mu podle jeho přání budou podána jím zvoleným způsobem např. video, zvuk, obraz, atd.. Důležitou charakteristikou této interakce není jenom rozmanitost zdrojů, které moderní technologie jako např. internet poskytují, ale i rozmanitost forem interakcí. Rozlišovat tyto informace na správné a nesprávné, věrohodné nebo nevěrohodné by měl žákovi pomoci pedagog, rodina a v neposlední řadě vlastní zkušenosti a znalosti.

Ve vývoji principů vzdělávací technologie pedagogické výzkumy a experimenty přiznávají větší místo interaktivitě a technikám hypermediální prezentace poznatků než vyučovacím programům. Tento proud nyní čerpá z výzkumů podmínek otevřené interakce, z výzkumu hypertextů a hypermédií (internet), didaktických programů, procesů učení a myšlení žáka [4].