Učivo

Učivo je pojítkem mezi činností žáka a učitele. Činnost učitele se označuje jako vyučování v širším slova smyslu, činnost žáka se označuje jako učení. Vyučováním navozuje učitel u žáků proces učení. Učivo je tedy pojítkem mezi těmito činnostmi a rozumíme jím vše, co je předmětem osvojování při vyučování ve škole. Učivo tvoří soustava poznatků a činností o přírodě, společnosti a člověku, které si má žák v jednotlivých vyučovacích předmětech osvojit a jde v podstatě transformovaný a zpracovaný obsah vědy, techniky, umění a hodnot do školního vzdělávání. Učivo nelze chápat jen jako sumu kategorií, pojmů a faktů, ale musí tvořit strukturu a systém, který tvoří základy pro další sebevzdělávání a sebevýchovu a nelze je chápat bez vzájemné souvislosti. V učivu jsou také rozpracovány a konkretizovány cíle a úkoly výuky z nichž pak vyplývají jednotlivé formy, prostředky a metody vlastní výuky, o kterých je podrobněji psáno v kapitolách 2.4 a 2.5. Učivo by mělo být žáku zprostředkováno a zpřístupněno na takové úrovni, která je přiměřená jeho věku, zkušenostem a možnostem na což má významný vliv erudovanost učitele v základní struktuře poznatků a jejich vztahů v daném didaktickém systému učiva vyučovaného předmětu [5].

2.3.1 Didaktická klasifikace u č iva

Učivo jako soustava poznatků a činností je didaktickou klasifikací děleno na čtyři složky:

1. Vědomosti, což jsou osvojované poznatky.

2. Dovednosti, což jsou osvojované činnosti.

3. Hodnotová orientace žáka, kterou lze popsat jako jeho zájmy, přesvědčení a postoje, což jsou jeho osvojované potřeby.

4. Vlastnosti člověka, což mohou být rozsah paměti, úroveň myšlení, vůle, rychlost a vytrvalost, atd.

Vědomosti jsou kognitivní, individuálně svébytná soustava představ a pojmů, teorií a komplexních poznatkových struktur, které si žák osvojil díky školnímu vzdělávání, vlastnímu učení a jiným vlivům. Jsou výsledkem žákova vnímání, poznávání, myšlení,

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

zapamatování, praktického experimentování i životních zkušeností. Lze se setkat i s pojmem znalost což je synonymum vědomosti.

Na osvojených a osvojovaných vědomostech lze u žáka diferenciálně hodnotit jejich správnost, šířku, hloubku a trvanlivost. Tyto vědomosti lze dělit na konkrétní a obecné. Konkrétními vědomostmi rozumíme všechny poznatky konkrétní povahy jako např. jedinečné představy, obecné představy o konkrétních jevech a věcech, informace a fakta. Obecnými vědomostmi jsou všechny ty poznatky a poznatkové soustavy, které jsou získávány převážně na základě abstraktního myšlení a odrážejí obecné znaky např.

pojmy, pravidla, zákony, teorie.

Dovedností rozumíme způsobilost člověka k provádění určité činnosti. Je podmíněna do jisté míry vrozenými předpoklady, ale dosahuje jí učením a výcvikem.

Dovednosti jsou typu intelektového jako např.: čtení, řešení úloh určitého typu, atd. Dále typu senzomotorického: plavání, jízda na kole, obsluha technického zařízení, atd.

Osvojování dovedností je zcela evidentně vázáno na osvojované vědomosti, na jejichž podkladě může k jejich utvoření vůbec docházet. Vědomosti a dovednosti tak tvoří ucelenou soustavu a dovednost ve svém důsledku uschopňuje žáka k určitým činnostem a úkolům, rozvíjí jeho pracovní profil v souladu s obsahem a cíli vzdělávání. Osvojované dovednosti zajišťují připravenost k teoretickým i praktickým úkonům, které mohou být nakonec spolehlivě vykonány. Na osvojovaných dovednostech žáka můžeme diferenciálně hodnotit jejich rychlost, stupeň spolehlivosti, přesnost, kvalitu a kvantitu, didaktickou a profesní způsobilost a jejich úspěšné aplikování. Dovednosti spolu s podmiňujícími vědomostmi se tak stávají podmínkou pro úspěšnou tvořivou činnost žáka.

Zautomatizováním některých vykonávaných složek činností vznikají návyky, které jsou předmětem osvojování vzhledem k obsahu a cíli vyučování. Příslušného zautomatizování se dosahuje mnohonásobným opakováním určitých charakteristických úkonů a pracovních postupů. Hlavním znakem návyků je vytvořený ustálený pohybový projev v daných podmínkách činnosti. Návyky svým charakterem přispívají k úspěšnému zvládání všech činností člověka, proto doplňují osvojování vědomostí a dovedností, které jsou předmětem školního vyučování. Diferenciálně na nich lze nacházet charakteristiky osvojovaných způsobů chování a činností.

Je patrno, že vědomosti, dovednosti a návyky se navzájem doplňují a podmiňují, a proto v souladu s cíli a obsahem vyučování nemůže být jejich osvojování chápáno

samostatně, ale ve vzájemných souvislostech tak, jak odpovídá jejich přirozené podstatě [1] [2].

2.3.2 Struktura obsahu u č iva

Rozsah a obsah učiva je dán školními vzdělávacími programy a vzdělávacími plány. Učivo je v nich vymezeno obecnými cíly vzdělávání, které jsou vyjádřeny z pozice učitelů jako to, k čemu má vzdělávání směřovat a o co mají vyučující svou výukou usilovat. Z pozice žáka výukové cíle uvádějí, jak žák umí na konci výuky získané vědomosti a dovednosti používat [6]. Učivo lze dělit na:

Učivo základní, je učivo určené všem žákům daného stupně/ typu, povinné pro všechny žáky. Zahrnuje všechny prvky podstatné, nezbytné, formující mysl, tělo a ducha člověka, prvky tvořící důležité články v řetězu vědní soustavy, vyhovující cíli a účelnosti se zřetelem k potřebám společenským, individuálním, odstupňované podle věku a schopností žáků. Toto učivo se probírá, upevňuje a procvičuje ve škole a měla by si jej osvojit většina žáků dané věkové hladině, na alespoň minimální úrovni.

Učivo rozšiřující slouží k prohloubení a rozšíření základního učiva o další prvky, které slouží žákům k rozvoji nadání a přehledu a k uspokojování jejich zájmů. Toto učivo umožňuje diferencovat žáky podle jejich nadání, výkonu, schopnosti a pracovitosti.

Speciální učivo prohlubuje rozšiřující učivo do ještě větší hloubky a to nejen v oblasti daného předmětu, který je důležitý pro daný obor. Obsah toho učiva je odlišný pro různá zaměření odborných škol.

Pojem učivo je v současnosti nahrazován komplexnějším pojmem kurikulum, což je výraz pro kmenové učivo.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

1) základní učivo tvoří základy současné vědy, techniky a technologie, které odpovídají požadavkům oborů technického povolání, pro něž se žáci na středních školách připravují, 2) je to učivo, bez něhož nelze dále postupovat ve vzdělávání od tématu k tématu, od předmětu k předmětu, od ročníku k ročníku a od nižšího stupně k vyššímu,

3) učivo, které splňuje podmínku přiměřenosti obsahu a může být tedy osvojeno všemi žáky,

4) učivo, které má základní formativní význam pro rozvíjení osobnosti žáků a jejich postojů,

5) jeho zvládnutí je nezbytné k racionálnímu vykonávání odborné praxe.

Strukturu odborného učiva je možno rozlišit na dvě úrovně:

a) Makrostrukturní- rozumíme jí vzájemné uspořádání jednotlivých odborných předmětů, případně vnitřní uspořádání těchto předmětů. Problematikou makrostruktury se zabývá ministerstvo školství a resortní výzkumné ústavy.

b) Mikrostrukturní, kterou chápeme jako vnitřní strukturu tématických celků a témat v rámci jednotlivých odborných předmětů. Zodpovědnost za její vytváření a uplatňování ve výuce mají učitelé odborných předmětů [3].